PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009
Toto jsou odpovědi na otázky čtenářů za rok 2009 v rámci psychologické poradny Lidových novin (www.lidovky.cz).
Co byste mi (29) radil, ukoncit nebo neukoncit vztah? Moje partnerka (23) je moc hodna, mila a hezka a ma me opravdu rada. Po petiletem trvani naseho vztahu je jasny, ze mame dost spolecnyho (spis temata a nazory na svet, nez spolecne cinnosti). Ona se mnou chce zit, mit deti, proste vsechno, sem pro ni nejdulezitejsi vec na svete. Co mi vadi: nepritahuje me dostatecne, nejen sexualne, i po strance uspesnosti, zabavnosti,..., i kdyz nevim jestli nekdo jiny by po 5 letech pritahoval (hodnotim lidi vseobecne hodne spatne), a je na me prilis zavisla, to me hrozne odpuzuje. Celkove bych shrnul - inteligence a vztah ke me velmi dobre, atraktivnost mensi. Problem je z velke casti ve mne: nemam moc rad lidi, nerad s nimi travim cas, coz znamena, ze stravit spolecne s partnerkou 10h tydne je pro me problem. Da se rict, ze sem workoholik, nemam moc zalib, ktere by sly provozovat ve dvou nebo vice. Ted ziju rok v zahranici bez ni a chci se behem te doby rozhodnout, jestli vztah ukoncit nebo ne. Po 3 mesicich mi vubec nechybi, akorat si rikam, ze kdyz se rozejdeme, neumim si predstavit, ze bych znovu vstupoval do vztahu s dlouhodobou perspektivou (zadny jiny jsem nikdy nemel, neumim balit zensky). Tzn. ze mam pocit, ze tohle je (velmi pravdepodobne) moje jedina sance mit spokojenou rodinu. Rodinu povazuju za dulezitou, ale nestoji na prvni pricce (prace a uspech je pro me prednejsi). Zaroven si rikam, ze moje pritelkyne by si mela sanci najit nekoho, komu by na ni opravdu zalezelo, se mnou si casto stezuje, ze to tak neni (a ma pravdu), ale je rozhodnuta vsechno prekonat a vyresit (to ji opravdu verim). Co myslite, jak moc mam dat na rozum (hodna, mila a milujici zena rodinneho typu), nebo na city (malo primocare atraktivnosti). Dekuju za odpoved.
Vážený pane,
dokáži si představit různé možnosti, jak by Vaše hlava mohla fungovat, ale mám problém vybrat z těchto možností tu nejreálnější.
Podle jedné varianty byste mohl být vyhybavá osobnost, a tedy by bylo opravdu pro Vás oba lepší se rozejít. Vy byste zůstal u své práce a žena by si vytvořila rodinu někde jinde. Jenže stejně pravděpodobný je i tento scénář: Vy opouštíte svou holku. Ta se sice hroutí, ale za čas se otřepe a najde si jiného partnera. Vzhledem k tomu, že Vám se do vztahu nechce, budete za čas trpět samotou. Jste-li workoholik, budete asi taky málo flexibilní, a proto pro Vás bude velmi těžké změnit objekt, pomocí kterého jste doposud uspokojoval své partnerské potřeby. První, kdo Vás, frustrovaného, napadne, bude dnešní partnerka. Tu však zahlídnete na chodníku, jak své něžné city, které Vás dnes tak štvou a otravují, věnuje někomu jinému a uvidíte její rozzářené oči, jak visí na tomto cizím chlapovi. V tom okamžiku se zhroutíte pro změnu zase Vy, ale to opravdu nafest.
Víte, platí poučka, kdo není schopen schodu, není schopen ani rozchodu. Vy nejste schopen schodu, tedy očekával bych, že i ten rozchod bude pro Vás velmi bolestivá a především dlouhodobá záležitost – na několik let. V tom okamžiku hodíte práci za hlavu. Najednou rodina bude tou největší hodnotou, jakou si dokážete představit. Najednou dívce budete psát dopisy, že on se k ní nehodí, že jenom Vy ji skutečně milujete, že si ji chcete vzít, že jste byl blbec, že se změníte a další klasické porozchodové hlášky.
Vaším úkolem je nyní zjistit, který z těchto scénářů (a dalších podobných) je u Vás ten pravděpodobnější, abyste si případným rozchodem nepodřízl pod sebou větev.
s úctou
jk
Muj muz je alkoholik, ktery se odmita lecit. Stale mu odpoustim. Je to spravne, anebo to mam resit rozchodem? Moc se trapim. Dekuji.
Vážená paní Kuklová,
protože nevím, jak v jakém stádiu rozkladu osobnosti Váš muž je, těžko mohu cokoli přesnějšího říci. Pokud se to ale bude zhoršovat, tak Vám asi stejně nic jiného než rozchod nezbude. Prognosa je holt taková.
Pamatujte ale, že alkoholismus je nemoc celé rodiny, tedy i Vás a Vašich dětí. Proto bych doporučoval včas kontaktovat opět někoho povolanějšího. Třeba Dr. Nešpora v Bohnicích nebo skupinu Alanon, kde si příbuzní alkoholiků sdílejí své zkušenosti. Kontakty naleznete zde:
http://www.drnespor.eu/telpac.doc
http://klimes.mysteria.cz/alanon/
s úctou
jk
Dobrý den, chtěla bych požádat o váš názor na patovou situaci v manželství - do kdy lze ještě doufat ve zlepšení vztahu a kdy už je situace marná a jen ubližuje oběma aktérům a jejich dítěti. Moje sestra se po delší známosti vdala spíše z rozumu než z lásky, cca po roce se začaly objevovat vážné neshody ve vzájemném vztahu, které reflktovala hlavně má sestra. Se stížnostmi ale chodila za rodiči, nikoli za manželem a přes všechny problémy se rozhodla s ním počít dítě. Jak se dalo očekávat, po narození (dnes tříletého) chlapěčka se všechny spory ještě vyostřily, manželé už spolu nejsou takřkla schopni komunikovat, neustále se hádají o jakoukoli běžnou věc a zejména výchova dítěte je velkým bodem sporu (každý si ji představuje úplně jinak a odmítá respektovat přání druhého).Sestra má velkou podporu v rodičích, kteří stojí na její straně a utvrzují ji v tom, že vše, co dělá ona, je správné a všechny chyby lze přičíst jejímu manželovi. Vzhledem k tomu, že syn tráví nejvíc času se sestrou a mými rodiči, začíná mít na otce taky negativní pohled, odmítá s ním komunikovat a někdy se ho jakoby bojí. Problémy už začal reflektovat i manžel a tak se odhodlali navštěvovat rodinnou terapii - bohužel, už po dvou sezeních má sestra pocit, že paní psycholožka vůbec nepochopila jejich vztah a že nestojí na její (=správné) straně ve sporu a že tedy terapie nemá smysl. Na svém jednání nic změnit nechce a očekává kompletní změnu od manžela. Myslíte, že má smysl v tomto vztahu ještě pokračovat? Děkuji za radu.
Vážená paní,
vypadá to hodně patově. Partnerství je řetěz o dvou článcích. Jeho pevnost je dána pevností nejslabšího z těchto dvou. Když jeden povolí, praská celý řetěz. To je taky odpověď na otázku, zda pokračovat. Dokud je vůle pokračovat, tak se s tím dá něco dělat. Když mizí vůle, budiž jim země lehká...
Každopádně není z Vašeho popisu zřejmé, jak konflikty mezi partnery vznikají – popisujete jen degenerativní procesy počínajícího se rozpadu (černobílé vidění, přerušená komunikace, indoktrinace dítěte atd.), takže více se k tomu nedá říci.
s úctou
jk
Dobrý den pane doktore. Před rokem jsem se rozvedla, máme čtyřletou dceru. Žiji s dcerkou v zahraničí, manžel se před dvěma lety vrátil zpět do Prahy. Donedávna dceři pravidelně jednou týdně volal, posílal pohledy a v době, kdy byla se mnou nebo u mých rodičů v Praze (snažila jsem se, aby to bylo co nejčastěji) se s ní vídal. Nyní veškeré kontakty přerušil. Jak mám dcerce jeho chování vysvětlit, aby ji to co nejméně bolelo? Na tátu často myslí a ptá se, proč ji už nechce vidět. Děkuji
Vážená paní Vachunová,
ať budete říkat cokoli, musí to být pravda. Tedy třeba: „Já vím, že tě to mrzí, že ti táta nevolá. Já taky nevím, co se s ním stalo, že ti najednou nevolá. Třeba se urazil, kdo ví? Ale jistě vím, že to určitě není tím, že by se na tebe zlobil. Víš, on se možná zlobí jen na mě. Možná si potřebuje něco vyřešit. Ale on se určitě ještě někdy ozve. Tátové se vracejí, sice někdy za dlouho, ale vracejí. Každopádně mu popřejeme, aby se mu dobře dařilo všechno, co bude dělat.“
Já vím, že se Vám při tom závěrečném přání asi obrací žaludek, ale uvědomte si, že v tom okamžiku jste přítomna jen vy a vaše dcera a pouze fantazijní obraz manžela či táty ve vašich hlavách. Když k tomuto obrazu vyšlete pozitivní energii, dopadne především do Vaší duše.
Pamatujte – o mrtvých a expartnerech jen dobře. Veškerá agrese vyslaná vůči nepřítomných huntuje jen naši psychiku a naše vnitřnosti. Na mrtvé a expartnery nemá žádný vliv.
s úctou
jk
Dobry den, pane Klimesi. rad bych se zeptal, zda-li nevite o nejake publikaci tykaji se psychologie davu, kterou by jste mi mohl doporucit a ktera by se dala snadneji sehnat.
Jinak vam drzim palce, protoze jste hlavicka.... PETR
Vážený Petře,
díky za podporu.
Základní literatura, dobře dostupná, je Gustave Le Bon: Psychologie davu, viz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Psychologie_davu
Mně osobně hodně dal:
Kunczik Michael: Základy masové komunikace. Karolinum, Praha, 1995
Alexis de Tocqueville: Starý režim a revoluce
Jinak osobně jsem se zabýval davovou psychologií jen v souvislosti s policejní prací:
http://www.klimes.us/mojeprace/demonstrace.pdf
http://klimes.mysteria.cz/clanky/komentare/czechtech.htm
http://klimes.mysteria.cz/clanky/komentare/czechtech2.htm
http://klimes.mysteria.cz/clanky/komentare/rozhovor_respekt.pdf
s úctou
jk
Dobrý den, se zájmem jsem si přečetla Vaši odpověď výše - o nevěře... Cením si vašeho názoru opravit původní vztah... Sama jsem v podobné situaci: čtyřletý vztah s O. vs. "žhavá novinka" s M. U žen se říká, že jsou nevěrné, když jim v primárním vzathu něco chybí... Vidím to na sobě: O. je velmi hodný, až mám tendence nepovažovat ho za "chlapa"... Navíc mě tělesně nepřitahuje... Zase s ním mám relativně dost společných zájmů, je spolehlivý atd. atp... Např. do manželství bude svojí povahou velmi vhodný... Zato u M. mě velmi přitahuje to, že s ním nemůžu "orat", inteligence, a taky mě přitahuje, což jsem u O. necítila tak silně ani na začátku... Je to klasické rozum proti citu... Navíc M. je povahově víc jako můj otec, což bude taky hrát svoji roli... Jen si říkám, jestli nemám nějaký blok, např. ohledně své sexuality, a s M. to bude za čas stejné jako s O.? Oprostění od těla, nepříjemné pocity... Je u žen nevěra jiná než u mužů? Jaký je prosím váš názor? Díky
Vážená Barboro,
vemte si toho, se kterým vydržíte 20 let a se kterým se domluvíte, až Vám bude ouvej, protože Vám ouvej občas bude.
Dnes Vás přitahuje, že s ním nemůžete orat, ale tuto svou volbu budete proklínat, až půjde bezohledně za kamarády do hospody nebo na vernisáž, zatímco vy těhotná budete zvracet do záchodu, nebo budete mít doma dvě nemocný děti.
Je-li M. jako Váš otec, zvažte, jak dobře vycházíte s otcem, a jestli byste chtěla mít za muže takovou osobnost, jako byl Váš otec. Mnoho lidí jsou dobří kamarádi, okouzlující společníci, ale jako partneři jsou na odstřel. Může se mi líbit červené Ferrari, ale mám rodinu, tak raději koupím bezpečný Volkwagen nebo Volvo.
Váš vztah s O. smrdí přechozením. Pokud se včas nerozhodnete pro rodinu, tak to pravděpodobně stejně skončí rozchodem.
Narážky na sexualitu jsou nesrozumitelné.
s úctou
jk
Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o radu ohledne mého partnera. Nemá zájem o sex. Vůbec. Ze začátku našeho vztahu jsme byli oba velice nesmělí, takže to nevypadalo až tak divně. V současné době už ale spolu několik let žijeme a stále nic. Obejme mě, dá mi pusu a tím jeho zájem končí. Když někdy zkusím zajít dál, třeba ho začít hladit, odmítne mě, že na to nemá náladu. Zkoušela jsem se ho ptát, v čem je problém, odpověděl, že ho nemám nutit, když na to nemá náladu. Ale on ji nemá nikdy, zdá se. Nevím, jestli tyhle potřeby opravdu vůbec nemá, nebo jestli má nějaký problém, který mi nechce přiznat. Ale vadí mi to čím dál víc, protože já tyhle potřeby mám a je velmi frustrující, když zůstávají nenaplněné, být neustále odmítaná. Bojím se chvíle, kdy zatoužím po dítěti, protože s tímhle partnerem je to zřejmě nereálné. Mám ho i přesto ráda a hodně si rozumíme, rozchod by byl po těch letech velice bolestivý. Na druhou stranu mi za chvíli bude 30, tento stav mě trápí a nerada bych jednou litovala, že mi „ujel vlak“. Mám se s ním rozejít? Nebo má smysl vyhledat odbornou pomoc? Psychologa? Sexuologa? Partnerskou poradnu? Předem děkuji za odpověď a přeji pěkný den.
Vážená Martino,
pokud tento stav trvá déle než dva roky, je čas na akci. To znamená napřed bych mu zcela na rovinu řekl (nebo napsal, je-li Vám to bližší), že chci vědět, co za tím je. Žádné vyhybavé odpovědi neakceptujte. Blbce by z Vás dělat opravdu nemusel. To si nezasloužíte.
Pokud by stále nereagoval, tak šrapnel neboli nějakou hop-trop akci – nemáte, co ztratit. Třeba ultimátum, že pokud se to v oblasti sexu nezlepší – společná návštěva sexuologické poradny, nebo nenaskočí-li sex alespoň jednou za měsíc, tak navrhněte třeba rozchod dohodou s tím, že zůstanete dál kamarádi. Šrapnely jsou dobré, že rozhýbají ledy. Buď se dozvíte, v čem je problém, nebo půjdete dál a budete otevřená pro nový vztah. Případný rozchod by měl být bilanční a oboustranně přijatý (byť pasivně), tedy ne asymetrický, pouze z Vaší strany.
Počítejte však s tím, že se Vám bude po něm dlouho stýskat, protože se nerozcházíte kvůli jeho povahovým vlastnostem, ale zřejmě kvůli zatajovanému handicapu. Tedy připravil bych se na možnost, že je eunuch, nebo že měl v dětství nějaký úraz, že má poruchy erekce, nebo cokoli. Životy bývají zašmodrchaný. Každopádně bude mít velkou tendenci mlžit, protože má asi strach, že ho opustíte, pokud budete znát pravdu. To může být pravda, ale vztah se nemůže budovat na podvodu, tedy alespoň ne dlouhodobě.
Ale ať je za tím cokoli, měla byste to vědět a je nejvyšší čas se domluvit, jak to bude s rodinou, se sexem ap. Není tedy žádný důvod k otálení.
s úctou
jk
Dobrý den pane doktore, moje 22 letá dcera se rozešla s přítelem po roční známosti a prožívá velký smutek a trápení, nemůže spát ani jíst, já se jí snažím vysvětlit, že se vše srovná. Ona stále pláče. Nevím si rady. Můžete mi pomoci
Vážená Renáto,
To jsou projevy reaktivní deprese, bylo by dobré, aby si přečetla mou knihu Partneři a rozchody, aby věděla, co se děje a bude dít.
s úctou
jk
Dobrý den, pane doktore,
mám opravdu závažný problém-neumím se vyrovnat s manželovou nevěrou. Během našeho 30ti letého manželství se to stalo několikrát, ale ta poslední mě nejvíce vykolejila-spustila u mne depresi, úzkostné stavy až panické stavy.. Je to 2 roky, když jsem zjistila, že je zase nevěrný, přičemž po té, co jsem jeho nevěru odhalila, nemanželský poměr ukončil. Potud bych mohla být -snad-uklidněná, jenže jsem pořád zmítaná obavami, strachem až panikou, že se to bude zase opakovat. Neumím jednat racionálně, jenže co je na citech racionálního?Navíc tu jsou naše tři děti, nyní sice dospělé, ale v době, kdy jsem jeho nevěru zaznamenala poprvé, jsem byla gravidní se třetím dítětem. Bohužel jsem na manželovi citově závislá, navíc manžel je 7 let chronicky nemocný a nedokážu ho opustit. Vím totiž, že prognosa jeho nemoci je špatná. Bojuju stále sama se sebou, chci zapomenout na špatné a žít normálně. Jenže každá připomínka situace, která asociuje manželovu nevěru, mne zase vrhne zpátky do zoufalství a já se ocitám jakoby na začátku. Je to jako boj s větrnými mlýny. Odborníci mi nepomohli, léky (antidepresiva jsem nemohla užívat, bylo mi po nich velmi špatně-hlavně nastupovaly těžké nevolnosti a zvracení, úporné bolesti hlavy). Alternativní přístupy se též míjely účinkem. Snažím se sama své stavy zvládat, ale moc úspěšné to není . Nejhorší na tom však pro mne je ztráta důvěry-manžel vždy v minulosti i naposledy sliboval, že už nikdy,..Poraďte prosím.
Děkuji.
Soňa
Vážená Soňo,
Antidepresiva u Vás nefungují, protože působí plošně, celou dobu, tedy nemohou být moc silná, protože byste přepadávala do mánie nebo jako u Vás – vyvolávají vedlejší příznaky. Bohužel psychický proces, který se nastartuje nějakým podnětem, bývá silnější než ony. Proto potřebujete spíš psychologické techniky a dovednosti, které jsou v zásadě slabší než prášky, ale za to si je můžete ordinovat sama, přesně a cíleně, když se spouští nějaký cyklus.
Uvědomte si, že to, co Vás trápí, není ani tak samotná nevěra, ale obranná reakce vaší mysli a vašeho organismu na ni. Ta se navíc odehrává z větší části ve Vaší fantazii – to je to neustále přehrávání, zbytnělé obavy atd. Tato obranná reakce je vcelku universální, a tak můžeme hovořit o typické mysli podváděného partnera. Zkuste si přečíst toto:
http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/nevera.pdf
Potom si zkuste uvědomit, jakým všemožným způsobem nevěra změnila Vaše myšlení a uvažování. S tímto nadhledem se dá s následky nevěry bojovat mnohem lépe.
s úctou
jk
Pane Klimeši, chci se zeptat - jak být šťastný? Nejsem sice nijak nešťastný, nicméně mi např. vadí jak jsou lidé zamračení, lhostejní, uspěchaní... Navíc mi přišel email Šťastné dětství, o tom jak jsme dřív byli šťastnější s kterým naprosto souhlasím. Ale nevím jak to změnit? Dá se na to podívat i na internetu, má ho více lidí na svých stránkách, např.: kerim47.wbs.cz/Jak_jsem_--koupil--/Stastnedetstvi.pps
Vážený Honzo,
ano, to je hezká presentace. :-)
Uvědomte si prostý fakt: že sníte o štěstí. O tom spokojení lidé přeci neuvažují. Ti prostě žijí a přemýšlejí, co si dají k obědu a co budou dělat odpoledne, nebo jak naprogramovat pořádný javascript na své webové stránky. Lidé, kteří aktivně během dne sní o štěstí, jsou lidé, kteří trpí vleklými rozladami. Je to úplně stejné jako s jídlem. O jídle sníte, když máte hlad. Když jste sytý, tak si na jídlo ani nevzpomenete.
Proč je tato úvaha důležitá? Protože toto snění je obrannou reakcí na Vaše vleklé rozlady. Prostě když jste v blbé náladě, tak začnete snít o tom, co je to štěstí, jestli druh zlatavého, blanokřídlého hmyzu, jak se dá lapit a proč soused zdá se být šťastný a vy ne atd. Spustí se filosofování a všelijaké jiné nefunkční úvahy, ale předpokládám, že si vůbec nepoložíte úplně prostou otázku: „Proč dnes ve středu v 21:59 spouštím úvahy o štěstí, co mě k nim dnes dovedlo? Jaká série úvah předcházela otázce „jak být šťastný“, kterou jste si položil před chvilkou? Co mě vlastně v tomto okamžiku trápí? Je něco, co by mě teď mohlo uklidnit?“ A třeba zjistíte, že jste jen unavený a měl byste jít spát, že snění o štěstí je jen součást uspávacího rituálu, nebo nějakou jinou vcelku jednoduchou souvislost.
Další charakteristikou lidí, kteří sní o štěstí a trpí vleklými rozladami, je snění o ohromně silném a opojném štěstí. I to je nezdravé, protože zdravě spokojení lidé se nacházejí v dlouhodobě stabilní mírné pohodě. Jenže lidé, kteří s ní o silném štěstí, ženou věci do extrému, který se pak následně překlápí do druhého extrému. Tedy když se snaží vyhnat pozitivní zážitky do maxima, druhý den se propadají do stejně intenzivních negativních zážitků. Proto moudré přísloví praví: „V nejlepším přestat.“ Tedy dalším doporučením pro lidi snící o štěstí je: Nežeňte věci do extrému. To se týká jak mezilidských vztahů, tak dostatečného spánku a zdravé životosprávy. Když se zabrzdí sklony k extremismu, vymizí i nekontrolovatelná cykličnost emocí a po čase se emoce ustálí na mírném plusu.
Jinak k tomuto doporučuji si nastudovat nějaké teorie o well-being.
s úctou
jk
PANE DOKTORE, MILUJI DANU KUCHTOVOU, ALE ONA NEODPOVIDA NA MOJE NABIDKY NA NEZAVAZNE SETKANI S POVIDANIM U KAVY. CO MAM PROBOHA DELAT?
Milý Idole,
Najděte si partnerku, která ráda pije kávu, nebo nabídněte Daně Kuchtové jiný nápoj lásky. :-)
Co se týká Boha, tak pro toho můžete třeba zazpívat: "Lásko, Bože, Lásko, kde ťa luďa berů?"
s úctou
jk
K te samomluve - neni to prvni krok k vypestovani si nejake dusevni nemoci? Kdyz jsem byl treba v Londyne, tak jsem na ulici potkaval hromadu lidi co si na verejnosti mluvili sami pro sebe. Obcas nejakeho potkam i tady, ale vetsinou jde o starsi lidi, rekneme 60+. Tam jsem vidaval i zhruba 40+, vcelku normalne oblekane, normalne vypadajici, a byval to podstatne castejsi obrazek nez u nas (behem pochuzek po Londyne jsem potkal treba deset samomluvaru denne). Nevznika to prave tak, ze clovek prilis casto mluvi sam se sebou, a po case to zacne delat i na verejnosti, aniz by si to uvedomoval?
Vážený pane Dejfe,
schopnost spontánní samomluvy je příznak mírného štěpení ega, který vzniká poměrně v ranném dětství. Lidi to buď mají, nebo ne. Nemají moc sklony si to vytvořit v pozdějším věku. Sama o sobě není škodlivá, protože slouží i jako příprava na budoucí interakce, příprava třeba presentace pro kolegy, kdy si představujete námitky a v duchu jim odpovídáte. Platí pro ni vcelku to samé jako pro komunikaci obecně – nezáleží zda ano nebo ne, ale hlavně jak.
Tedy patologická je taková samomluva, kdy vzniká agresivní hádka s představovaným protějškem, která není vůli ovladatelná. Například jedna má studentka popisovala, jak se roztočila do nepřítomnosti nad obrázkem svého proradného kluka a nakonec na jeho fotografii i plivala. Tam pomáhá ukázat klientům, že vzniká symetrie mezi mou náladou a náladou představovaného protějšku. Tedy, když třeba ta studentka svému klukovi něco v mysli vyčítala, tak měla pocit, že ji naprosto ignoruje, ba dokonce, že se jí vysmívá. Intenzita jejího nátlaku se rovná míře pociťovaného a představovaného výsměchu z druhé strany. Tedy obrátíme tuto rovnici: Když k fantazijnímu protějšku vyšleme pozitivní emoci, on ji v zápětí zazrcadlí zpět.
Takovým technikám kultivování spontánní samomluvy se říká řízená samomluva a něco se o ní dočtete v mé knize Partneři a rozchody eventuálně teoriích, které pracují s tzv. vnitřním dítětem. Užitečná je u traumat, která vznikají mezilidským konfliktem. Například při strachu z opuštění ap.
Vámi popisovou neovladatelnou samomluvu nejde zastavit silou vůle, ale pouze řízenou samomluvou, takže sklony k spontánní samomluvě mohou dočasně vymizet, nebo je člověk dostane na veřejnosti pod kontrolu. Každopádně u popisovaných lidí se asi jedná o reakci na chronickou samotu (pokud ovšem neměli handsfree).:-)
s úctou
jk
Dobrý den. Ráda bych Vás poprosila o radu ohledne mého partnera. Nemá zájem o sex. Vůbec. Ze začátku našeho vztahu jsme byli oba velice nesmělí, takže to nevypadalo až tak divně. V současné době už ale spolu několik let žijeme a stále nic. Obejme mě, dá mi pusu a tím jeho zájem končí. Když někdy zkusím zajít dál, třeba ho začít hladit, odmítne mě, že na to nemá náladu. Zkoušela jsem se ho ptát, v čem je problém, odpověděl, že ho nemám nutit, když na to nemá náladu. Ale on ji nemá nikdy, zdá se. Nevím, jestli tyhle potřeby opravdu vůbec nemá, nebo jestli má nějaký problém, který mi nechce přiznat. Ale vadí mi to čím dál víc, protože já tyhle potřeby mám a je velmi frustrující, když zůstávají nenaplněné, být neustále odmítaná. Bojím se chvíle, kdy zatoužím po dítěti, protože s tímhle partnerem je to zřejmě nereálné. Mám ho i přesto ráda a hodně si rozumíme, rozchod by byl po těch letech velice bolestivý. Na druhou stranu mi za chvíli bude 30, tento stav mě trápí a nerada bych jednou litovala, že mi „ujel vlak“. Mám se s ním rozejít? Nebo má smysl vyhledat odbornou pomoc? Psychologa? Sexuologa? Partnerskou poradnu? Předem děkuji za odpověď a přeji pěkný den.
Vážená Martino,
pokud tento stav trvá déle než dva roky, je čas na akci. To znamená napřed bych mu zcela na rovinu řekl (nebo napsal, je-li Vám to bližší), že chci vědět, co za tím je. Žádné vyhybavé odpovědi neakceptujte. Blbce by z Vás dělat opravdu nemusel. To si nezasloužíte.
Pokud by stále nereagoval, tak šrapnel neboli nějakou hop-trop akci – nemáte, co ztratit. Třeba ultimátum, že pokud se to v oblasti sexu nezlepší – společná návštěva sexuologické poradny, nebo nenaskočí sex alespoň jednou za měsíc, tak navrhněte třeba rozchod dohodou s tím, že zůstanete dál kamarádi. Šrapnely jsou dobré, že rozhýbají ledy. Buď se dozvíte, v čem je problém, nebo půjdete dál a budete otevřená pro nový vztah. Případný rozchod by měl být bilanční a oboustranně byť pasivně přijatý, tedy ne asymetrický, pouze z Vaší strany.
Počítejte však s tím, že se Vám bude po něm dlouho stýskat, protože se nerozcházíte kvůli jeho povahovým vlastnostem, ale zřejmě kvůli zatajovanému handicapu. Tedy připravil bych se na možnost, že třeba měl v dětství nějaký úraz a je eunuch, že má poruchy erekce, nebo cokoli. Životy bývají zašmodrchaný. Každopádně bude mít velkou tendenci mlžit, protože má asi strach, že ho opustíte, pokud budete znát pravdu. To může být pravda, ale vztah se nemůže budovat na podvodu, tedy alespoň ne dlouhodobě.
Ale ať je za tím cokoli, měla byste to vědět a je nejvyšší čas se domluvit, jak to bude s rodinou, se sexem ap. Není tedy žádný důvod k otálení.
s úctou
jk
Dobrý den, chtěla bych se zeptat co mám dělat, protože už jsem zoufalá a nevím jak dál. Mám 11letého syna, je autista vysocefunkční. O autismu vím celkem dost, v tomto směru už jsem informovaná. V posledních dvou letech je problém škola. Ze začátku jsem si myslela, že je to nevhodným prostředím, protože syn byl ze školy dost špatný. Tak jsme školu změnili, jezdíme do sousedního města. Něco se zlepšilo, něco zůstává stejné. Můj syn je extrémně bojácný. Nevím jestli je to mnou nebo jestli by byl takový i bez mého vlivu. Není schopen vůbec dělat samostatně poměrně dost jednoduchou domácí přípravu do školy. Stále čeká, že budu všechno řešit za něj. Ale já už jsem nadoraz a některé situace jsou pro mě natolik vyčerpávající, že můj pud sebezáchovy říká dost, takhle už to dál nejde. Dříve jsem přičítala spoustu věcí jeho postižení, ale nyní si myslím, že to je spíše povahový projev jeho osobnosti. Mám pocit, že ať dělám co dělám, pořád je to málo. Připadá mi to spíše jako citové vydírání. Mohl byste poradit co dál?
Vážená Lenko,
toto by byla těžká otázka, i kdyby Váš syn byl zcela zdráv. Navíc já problematiku autistických dětí nedělám. Každopádně Váš dotaz směřuje na vzájemné interakce mezi vámi. Mohl by být správný postřeh – čím více se snažím já, tím víc je pasivní on. Tato úměra by mohla být klíčem k nalezení řešení. Proto bych očekával, že by zde mohly pomoci techniky analyzující vzájemné interakce, například video trénink interakcí (VTI). U nás to dělala například Dr. Eva Bidlová, která je toho času na FF UK.
s úctou
jk
Pane doktore, mým problémem je to, že se vidím zcela jinak, než mne vidí ostatní. Mám 3 malé děti a chtěla bych se jim věnovat, ale od rodiny neustále slyším, jak jsem daleko lepší manažerka a organizátorka než matka. Okolí se jevím jako úžasný obchodník, který dostane každou zakázku - přitom mě je prodávání šíleně protivné a říct si o peníze mne stojí děsné úsilí. Jak je možné, že vlastně od začátku mé kariéry jsem vždycky šikovně vmanipulována do pozice, která mi "nesedí", byť v ní dosahuji dobrých výsledků? Neznám sama sebe nebo nevím, jak si to mám vysvětlit. Děkuji předem za Váš názor.
Vážená Martino,
snad mi nechcete namluvit, že Vaše tři malé děti Vám tvrdí, že jste lepší obchodnice než matka? Tato rétorika musí jít od jiných lidí – manžel, rodiče ap. Doporučuji zachovat si zdravý rozum: Až Vás všechny tři děti budou (ne nutně na kolenou) prosit, abyste se nevěnovala jim ale obchodu. Vrhněte se střemhlav do businessu, protože vězte, že právě v tu chvíli vychází Vaše manažerské slunce.
Ta chvíle možná nastane, až budou po pubertě. Do to té doby si buďte jista, že ani Vy, ani lidstvo nebude ochuzeno tím, že napíšete o pár faktur méně. Ženy jsou na rozdíl od mužů dvoukariérová stvoření – dobře snášejí přerušení životní kariéry třeba díky mateřství či emigraci. Jestliže dnes máte gebíry na vyjednávání, tak je budete mít i za deset, patnáct let, podobně jako nepříjdete o svou inteligenci. Jestliže je nebudete mít za patnáct let, tak je pravděpodobné, že je nemáte ani dnes. To nemá s případným mateřství nic společného.
s úctou
jk
Dobrý den, u mé nové přítelkyně jsem shledal velice zajímavou věc která se zdá být neskoro až neuvěřitelná. Při několika schůzkách jsem zjistil,že je z ní cítit alkohol. Na mou otázku,že je z ní cítit alkohol odpovídá, že nic nepila. Později si pak vzpomene, že opravdu něco pila. Na mé otázky, proč tedy před tím tvrdila, že nic nepila odpověděla. Že neví, proč se tak chová a proč se bojí říct, že něco pila. Jak jsem se dozvěděl z jejího vyprávění její sestra se léčila na alkohol. Přítelkyně se nejeví, že by měla problémy s alkoholem. V čem by jste Vy spatřoval příčinu takového chování? Mám tomu věřit? Děkuji za Vaše vyjádření
Vážený Tondo,
to je jev věru na pováženou. Pozor ženský alkoholismus. Je velmi záludný - samotářský. Ženy se často propijí až do třetího stadia, aniž by si toho kdokoli v okolí všiml. Proto opatrnost je na místě. Alkoholici jsou hodně přesvědčiví, protože oni sami si na tuti věří, že mají pití pod kontrolou, i když to třeba už léta není pravda.
Na druhou stranu rozhodně se nejedná o poruchu paměti. Je to lež, jak sama přiznává. Mohla by to být vyhybavá lež, tedy strach z odsouzení, vyhnutí se problémům ap., ale přesto bych raději prodloužil fázi seznamování, než bych šel do postele, společného bydlení či jakéhokoli hlubšího vztahu.
Každopádně má-li ona nebo někdo blízkých sklony k alkoholismu, ať se drží dvou bezpečnostních, preventivních zásad:
Nikdy nepít alkohol na smutek či žal, tj. aby nefungoval jako úlevný manévr, který člověka dostane z bryndy, ze špatné nálady do pozitivní či alespoň neutrální. To je ten nejnávykovější způsob pití.
Nepít alkohol častěji než jednou, maximálně dvakrát týdně, popřípadě podle závažnosti nemít žádný alkohol doma.
Jedině tak si bude moci alkoholické nápoje vychutnávat po celý život a nehrozí ji doživotní kariéra abstinujícího alkoholika.
s úctou
jk
Vážený pane doktore, nemohu se vyrovnat se smrtí manžela. Zemřel již více než před 2 lety. Byli jsme spolu šťastni, podnikali jsme spolu. Mám děti, vnoučata, ale stále jsem smutná, někdy protivná a plačtivá. Je to asi běžný problém starších lidí, kteří přišli o partnera. Snažím se, snažím, ale nějak se nedaří dostat chuť do života.
Vážená Eliško,
ztráta partnera je nejtěžší ztráta, kterou psychologie zná. Přesto přirozené smutnění by nemělo trvat déle než půl roku – to je doba, dokdy odeznívá reaktivní deprese. (Reaktivní se jí říká, protože je reakcí na bolestnou událost.)
Trvá-li déle, jako u Vás, pak je na místě hledat jiné příčiny špatné nálady. U starých lidí je to zpravidla samota a nedostatek smysluplné aktivity. Říkáte, že máte vnoučata, ale nepíšete, jak často se o ně staráte a kolik času Vám to zabere.
Víte, byla Vám vnucena životní perioda, o kterou jste nikoho neprosila – vdovství. Je třeba ji aktivně přijmout a hledat v ní aktivně své místo. I když je Vám špatně, zkuste pomáhat druhým. I když Vás to nebaví, tak se mírně snažte být každý den v něčí společnosti. Prostě minimalizujte svou samotu.
Budete-li mít jistotu, že na vině není špatný denní režim a samota, zapřemýšlel bych nad návštěvou psychiatra – ne naopak. Prášky byste neměla léčit životní zlozvyky. Ono to stejně pořádně nefunguje.
s úctou
jk
Dobrý den,chodim s pritelkyni asi dva roky.za tu dobu jsme spolu uz dost zazili.Byli jsme spolu 4 mesice v Kanade a od te doby,je to asi 5 mesicu spolu bydlime.Taky si hodne verime a vse dobre klape,protoze se bezvadne doplnujeme,jsme nerozlucna dvojka a mame se radi.Ale...je to rok,porad si stezovala na bolesti v zadech a okolo ledvin.Doktor ji lecil na nachlazene ledviny a bolesti porad neustupovaly.Pak sla ke gynekologovi a ten ji poslal okamzite na operaci,protoze mela dve velke cysty.Ale od operace cyst ubehl rok a ona pribrala 10kg a nemuze se toho zbavit.A dalsi vec-po operaci cyst dostala nejake leky na preruseni menstruace na 6 mesicu.Kdyz jsem to zjistil,tesil jsem se na sex 4 tydny v mesici.Jenze vedlejsi ucinky techto leku byly popsany na zadni strane-uplna nechut k sexu-bohuzel,vyrobce leku se nespletl...Behem doby uzivani leku me to sice vadilo a chybelo,protoze pred tim jsme se milovali 3x-4x tydne a behem teto ,,inkriminovane'''' doby pouze 1x za mesic - maximalne,a to jeste jen s chladnym vyrazem typu - uz aby to bylo!!Rikal jsem si ze je to tema lekama a cekal az je dobere.Ale to co me mrzi ze prasky dobrala uz pred 3 mesici a porad nema chut na sex,dokonce i libani je pro nas uz tabu.Zkousel jsem i kdejake finty,prekvapovani,jemne svadeni,eroticka masaz,vecere pri svickach a porad nic.Mrzi me to protoze ji mam rad a sex mi chybi.V uvodu jsem psal ze spolu bydlime a ze byla na operaci cyst.Po operaci ji doktor doporucil tehotenstvi,protoze deti jeste nema a je ji 27 let.Planujem to tak za rok,ale popravde,posledni dobou se mi v hlave honi myslenky,jestli bych vydrzel cely zivot milovat se jednou za dva mesice a s clovekem ktery se u toho tvari neskutecne otravene.Mame se moc radi a milujem se,jen ta stranka sexu me tizi,nechtel bych kvuli tomu o ni prijit,ale ani se sam trapit.Ona se porad vymlouva na to ze je to tema cystama a nechce o tom mluvit.Vzdycky ji tim zkazim naladu,kdyz se snazim si tom promluvit.Prosim o radu,jsem uz zoufaly....
Vážený Lukáši,
když jsem byl na chemoterapii, tak jsem z legrace říkal, že je to elixír mládí – najednou jste holátko jako v deseti letech, shodíte pivní mozol a sex Vám taky nic neříká – krásná žena má pro Vás asi tolik sexappealu jako zátiší se džbánem od Rembrandta. Takže si dokáži prožitky Vaší ženy docela dobře představit.
Ryze teoreticky by za nechutí k sexu mohla být řada nových psychologických zábran: Stydí se, za svou nadváhu. Má strach z toho, že nebude moci mít děti ap. Ale je víc pravděpodobné, že za nechutí k sexu budou opravdu vedlejší a do značné míry trvalé a nevratné následky léčby. Každopádně mě překvapuje, že jste to ještě nekonzultoval s jejím lékařem. Ten s tím musí mít mnohem více zkušeností než já.
Víte, jak se systém vykolejí z rovnováhy, začne se často chovat nepředvídatelně. Váš rovnovážný bod se točil okolo 3 – 4 milování za týden. Teď se praxe posunula daleko za Vaše toleranční meze a Váš vztah se dostává do nestabilního vztahu třeba tím, že onu asymetrii zkoušíte řešit tím, že nutíte ženu si o tom popovídat. Obávám se, že tyto stavy se nedají rozmluvit a jakékoli rafinované techniky svádění prostě nefungují. Naopak ve Vaší ženě jen vyvolávají pocity viny, protože vidí, jak se snažíte a trápíte a ona opravdu necítí žádnou odezvu svého těla. Abyste si to představil, tak při chemoterapii se nám chlapům mezi nohama bimbá takový kus necitlivého chapadla, které je dobré snad akorát na močení.
Tedy žádné rozmlouvání se ženou, ale jděte se poradit s lékaři eventuálně sexuology.
s úctou
jk
Vážený pane doktore. Necelý rok jsem byl s přítelkyní a měli jsme se rádi. Dnes to je půl roku co bývalá přítelkyně ukončila náš vztah. Ona chtěla jet ted hned na dovolenou a já nemohl, chtěl jsem jet za měsíc, až si vyřídím svoje věci. Ona ale objednala dovolenou pro dva lidi a pak mi řekla, že jede s dcerou. Pohádali jsme se a na letiště a z letiště ji odvezl její soused s kterým navázala vztah. Měli jsme problémy ohledně domluvy na věcech i předtím, já jsem přestal přijímat jen její návrhy a říkal i svoje...ne přes mrtvoly...jen jako návrhy, ale to už bylo špatně. Napište mi otevřeně váš názor, samozřejmě vzpomínám na všechno pěkné a pěkně to se mnou kroutí, zvláště ted, loni jsme byli o vánocích spolu. Děkuji vám za upřímnou odpověd.
Vážený Juro,
Váš popis je tak neurčitý, že si z něho neudělám moc jasný obrázek o tom, co se u Vás dělo před inkriminovanou hádkou. Všimněte si ale následujících sklonů:
1) Popisujete mi konečnou hádku okolo zájezdu – to byla poslední kapka a jako taková byla vcelku o ničem. Tato hádka není důležitá. To, co je důležité, se udalo před tím a o tom vůbec nehovoříte.
2) Jestli tomu dobře rozumím – prvně kontaktujete psychologa po půl roce po rozchodu. To jsou sice nejsilnější přitažlivé síly, nejvíce se Vám po přítelkyni stýská, ale řekněme si na rovinu, co chcete po půl roce řešit?
Když lovec stopuje zvěř, tak musí vědět, čeho si má všímat a co může ignorovat. Mám pocit, že Vy, když se snažíte žít se ženou, tak máte problém odlišit ty důležité signály od těch bezvýznamných. Takže požár detekujete, když už budova lehla popelem.
s úctou
jk
Vazeny pane doktore, chtela jsem vas pozadat o podrobnejsi vysvetleni, jak zabranit svym fantazjnim predstavam o nevere partnera. Muj soucasny pritel je muj kamarad z detstvi, usiloval o me asi ctyri roky a pote, kdyz jsem se zamilovala a zacali jsme spolu chodit, nefungovalo to a rozesli jsme se po roce. Kratce na to si nasel jinou pritelkyni, se kterou byl asi tri mesice nez se s nim rozesla. Asi pul roku pote jsme spolu zacali znovu chodit. Me ale od te doby porad trapi, ze me tak rychle nahradil, ze o neco tak dlouho usiloval a pak mu nestalo za to o ten vztah "pecovat". Ted jsme spolu zase uz rok a me porad trapi, ze jsem jakoby ztratila svuj pocit vyjmecnosti a vyznamnosti pro urciteho cloveka a uvedomila si svou nahraditelnost. A hodne zarlim a hodne si predstavuju,domyslim a zrejme i uplne vymyslim...
Vážená Martino,
toto je zmrzačení rozchodem či nevěrou a opravdu může být více či méně trvalé. Problém, je v tom, že když je Vám třeba v pozdním odpoledni nedobře, tak si v hlavě pustíte „CD“ s titulem „Jak mě umí rychle nahradit“ nebo „Jak mu nestojí za to o náš vztah pečovat“ nebo „Jak jsem bezvýznamná a nahraditelná“ atd. Tyto vzpomínky však spouštíte vy a on už s tím nedokáže vůbec nic udělat, i kdyby třeba zemřel. Zastavit je můžete pouze vy. A to tím, že si uvědomíte, jaká bolest, jaká frustrace to CD spouští. Až budete vědět, jaká frustrace tento pocit spouští, tak budete taky vědět, co s ní. Když to bude únava, tak šups do postele a spát. Když to bude samota, tak rychle najít reálného člověka, se kterým si můžete popovídat atd. Zmizí frustrace – zmizí i Vaše potřeba přehrávat si různá CD s hnusným obsahem.
s úctou
jk
Dobrý den pane Klimeši, několikrát jste se zde zmínil o "přechozeném vztahu" a také že doporučujete po dvou letech vážného vztahu založit rodinu. Zajímalo by mě, jestli existuje nějaká jiná prevence proti "přechození" než jsou děti. Samozřejmě se ptám z osobních důvodů. S partnerem spolu jsme přes čtyři roky, z toho tři spolu žijeme. Mě je 26 jemu 28, na rodinu bysme se sice cítili připraveni, bohužel se tak necítí naše bankovní účty :) Jednoduše si teď děti nemůžeme dovolit čistě z finančních důvodů. Ale není to tak, že bysme tím trpěli, bereme věci tak jak jsou a jsme spolu šťastni. Náš vztah je ve všech rovinách bez problému. Jediná chybka, je, že to výhledově ještě tak dva roky na ty děti nevypadá. Myslíte si, že se dá tomu "přechození" nějak aktivně předcházet? Napadlo mě si pořídit aspoň psa, co vy nato?
Vážená paní Černá,
ano, existuje jiný způsob než děti – je to společný projekt – třeba stavba domu, budování firmy, orchestru ap. Bohužel děti jsou tím nejpřirozenějším společným projektem, taky tím nejdéle trvajícím. Počítejte s tím, že třeba rodina se dvěma dětmi je o 40% stabilnější než rodina s jedním dítětem.
Pokud máte střechu nad hlavou, tak finanční otázku bych nechal stranou. Věci na děti posbíráte po známých, stejně jako hračky. Hlavní je nestrčit hlavu do smyčky zvané šibeniční hypotéka na třicet let...
s úctou
jk
Prosím definujte přechozený vztah...
Vážená Cecílie,
o přechozeným vztahu jsem již hovořil několikráte, nicméně v dohledné době vyjde v časopisu Psychologie Dnes můj vcelku obsáhlý článek na toto téma.
s úctou
jk
V jedné z Vašich odpovědí jste zmínil MUDr. Nešpora. O psychiatrech se říká, že se od pacientů liší jen předběžným vzděláním. Alkoholik nejsem (abstinent také ne), ale než dopadnout a vypadat jako Nešpor, dokonalý zoufalec, to je snad lepší být bezdomovec a alkoholik. Co Vy na to? (Že se mám zeptat Nešpora přímo,což?).
Vážený Pavle,
Pan dr. Nešpor je bezesporu samorost. Já pro samorosty mám docela pochopení, protože sám jsem jedním z nich. Ale uvědomte si jednu věc. U alkoholiků obecně mají velkou účinnost ty programy, které obrátí jejich svět vzhůru nohama. Změní životní styl, odříznou je od kamarádů z hospody. Místo nespolehlivých bordelářů máte najednou pedanty, kteří skládají šaty do komínků. Ano, z léčeben se Vám občas vracejí jiní lidé. Ale to jsou trvalé následky alkoholismu - smrtelné choroby. Nechápu, jak si může Vilém Čok založit kapelu Delirium tremens. To je opravdu poslední stádium před smrtí. Žádná slast. Nic, co bych toužil vidět dvakrát.
Dr. Nešporovi se daří vytrhnout alkoholiky z jejich stereotypů právě tím, že je vedle nich poslem z jiného světa. Alkoholik nemá na vybranou smrt nebo pít s mírou, ale smrt nebo nepít vůbec a zapomenout na celý svět chlastu. Dobře, on ten svět usekne a katapultuje se z něho do páně Nešporova absolutního jinde. Je to beze sporu bolestné překopání vlastní identity, ale i vy byste si jistě nechal raději amputovat nohu, než abyste zemřel na sněť (gangraenu).
Seznamte se proto prosím více ne s Rudou Pivrncem, ale se skutečným světem alkoholiků.
s úctou
jk
Dobrý den. Žiju s manželkou a s dětmi přes 15 let. Moje matka žije ve stejném nájemním domě (tradice už po několik generací). Je velmi soběstředná, život s ní byl dost utrpením, na druhou stranu je v některých oblastech dost praktická a moudrá. Ale třeba v rozhovoru s ní nidy nešlo povídat o něčem co jí nezajímá. Kdysi jsem se od ní oddělil (do druhého bytu) a pak si vzal svoji ženu. Matka se také znovu (dost nešťastně) provdala, občas jsme s ní řešili situace, že jí třeba manžel okradl a chtěla si vzít život (spíš demonstrativně). Před rokem manžel zemřel a jako důchodkyni jí vyhodili ze VOŠ kde učila. Nechal ji téměř bez prostředků, s dluhy se kterými jsme jí pomohli, s malým důchodem. Ona se na nás pověsila, chodila několikrát za den za manželkou, pak jí aspoň telefonovala. Po celý život byla zvyklá, že když jí něco nefunguje, hlavně k práci (pořítač na němž si částečně přivydělává), tak hned volá - pomoz, přijď, pomoz. Je to s ní těžké. Když byly děti malé, tak krom vánočních finančních dárků nám nepomohla (a ty dneska velmi připomíná) a dneska vlastně chce pomáhat od nás. Nebo ještě lépe vzít do rodiny. To v žádném případě nechce manželka, já v zásadě také ne (ač si dokážu představit nouzové situace, kdy by takové soužití bylo i nutné). Trochu mi v uších zní ono: Vyžeň tu otrokyni, které Sára řekla Abrahamovi o Izmaelovi a jeho matce - a on poslechl. Na druhou stranu matka by bez pomoci nepřežila, finančně má tak o 1500 Kč nad náklady bydlení. Zatím je ta pomoc v tom, že jsem jí na internetu sháněl práci, rozesílal CV, našel jsem jí opatrování jedné staré paní. Pomohl jsem jí s řešením papírů pro úřad, kde jí objektivně házeli klacky pod nohy (3x nás vrátili s nájemní smlouvou, kvůli chybě majitele domu). Z papírů má strašný strach (teda ostatně z čehokoliv nového v životě). Jak s tím dál? Manželka to +- zkousla, zatla trochu zuby, už občas na ní najde něco pozitivního, třeba když po 6m upozorňování začala nosit banán místo čokolády dětem... Ale je to fuška...
Vážený pane,
přemítejte a dumejte o prastarém systému výměnků. To nebylo vícegenerační soužití v jednom bytě – jak se dnes experimentuje. To byly dvě oddělené domácnosti v úzkém sousedství, tedy:
1) Rozhodně si neberte svou matku do bytu. Zničí Vám to vztahy ve vlastní rodině. Vaše matka nechť žije v sousedství a k Vám chodí jen na předem ohlášené návštěvy. Třeba dvakrát, třikrát týdně. Stejně tak se na návštěvu ohlašujte Vy: „Maminko, mohu přijít odpoledne?“
2) Nechejte děti, aby mezi těmito dvěma domácnostmi migrovaly, jak je napadne. Pro ty režim návštěvy neplatí.
3) Obě domácnosti nechť jsou zřetelně finančně a funkčně odděleny. Například můžete si vypomoci s nákupem, ale přesto peníze je třeba oddělit za každý nákup zvlášť.
Jinými slovy mezi Vámi a Vaší matkou musí být zřetelná a tvrdá čára, která přesně definuje pravidla soužití. Stejně jako u tonoucích lidí – nechoďte zachraňovat někoho, pokud si nejste jisti svými plaveckými schopnosti a neumíte zachraňovat tonoucí lidi. To raději nechejte tonoucího jeho osudu, než abychom měli tonoucí dva. I Vy matce pomáhejte, ale jen tolik, aby se neutopila celá Vaše rodina, především manželka. Řečeno příměrem, když krmíte divou zvěř, dejte si pozor, aby Vám nesežrala ruku.
Je samozřejmé, že matce bude vše málo, furt budete slyšet nářky a vyčítání, jak jste nevděční a zlí. To holt musíte vydržet a nepustit si to k tělu. Raději dávejte málo dlouhodobě, než jednorázově vše. Poučte se třeba z Buňuelova filmu Viridiána. Charitu nemohou dobře dělat ti, co mají jen velké srdce, ale pouze ti, kteří mají nejen velké srdce, ale k tomu hodně pevnou až tvrdou ruku.
s úctou
jk
Dobrý den, psychologii teprve studuji, ale už jsem nabyla poměrně neochvějného přesvědčení, že pokud chce být někdo dobrým psychologem, vyžaduje to skutečně nejen množství znalostí a zkušeností, ale také času stráveného poctivou prací a neustálým učením a zdokonalováním se, aby mohl mít dobrý pocit z toho, jak nakládá s tak křehkým a dosud záhadným fenoménem, jako je právě psychika. Psycholog se tak zpravidla, jako většina odborníků, zaměřuje jen na určitou oblast (problematiku, cílovou skupinu), které zůstává dlouhou dobu, někdy i celoživotně, "věrný". Zajímalo by mne, jako vy to děláte, že máte tolik času a kompetence (či se domníváte, že ji máte), abyste vykonával tolik aktivit - minimálně těch viditelných - vyjadřujete se často k velkým mediálním kauzám, kde pojmenováváte psychologické problémy (k tomu je ale přece potřeba důkladné kvalitativní analýzy!), napsal jste knihu (či více knih), tady máte koukám poradnu atd. Opravdu nerozumím, jak to dokážete, a upřímně nevěřím, že se tato vaše práce dá brát zcela vážně. Už v prvním semestru nás ve škole varovali, že ty ,psychology'', často se vyjadřující v médiích, nelze automaticky považovat za ty nejkompetentnější, ale spíše ty, co jsou snadno k mání a jsou ochotni bez právě důkladného prozkoumání o problému něco (často banálního, a co hůře - nepřesného) říct. Zajímá mě, co si o tomto myslíte, jestli také o sobě někdy pochybujete a jestli máte vždy čisté svědomí a pocit z dobře odvedené práce. Nezlobte se prosím za mou upřímnost, nemá to být v žádném případě útok, ale přemýšlím o tom už delší dobu a skutečně by mne zajímal Váš názor. Děkuji, H. G.
Vážená kolegyně,
těžko se mohu hájit, zda jsem kompetentní psycholog nebo sebestředný debil. Spíš Vám popíši, proč jsem tam, kde jsem, a proč nejsem jinde. Když mi bylo, co Vám teď, řádil tu bolševik a hrál si na normalizaci. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že jednou budu psychologem, natož veřejně známou osobou. Studoval jsem hydrogeologii a moje vize byla, že budu buď kněz, nebo noční hlídač a po nocích že si budu studovat středověkou filosofii. Každopádně jsem počítal s tím, že asi skončím v kriminále jako disident. Dodnes mám články, které jsem publikoval pod svým celým jménem třeba v Křesťanských rozhledech Josefa Navrátila. Za to se tenkrát vyhazovalo ze školy, stejně jako jsem třeba ještě před revolucí byl u Havlů v bytě ap. To byl můj svět do 22 let.
Pak přišla sametová revoluce – ta znamenala pro mě velkou změnu a potažmo i osobní krizi. Všechno se mi to otočilo hlavou naruby. Chtěl jsem studovat onu metafyziku na FFUK a oni mě poslali na přijímačky z psychologie. Dodnes si na ně pamatuji. Příjdu tam a povídám: „Já jsem tady omylem.“ Dr. Kuťák se dívá do těch mých papírů a povídá: „To vidíme.“ Tak jsem se stal psychologem. Nikdy jsem však nechtěl dělat ani klinickou psychologii, ani partnerské vztahy, ale vždy vědu. Proč ji dnes nedělám? Prostá odpověď – žiji v Čechách 21. století a ne 19. století.
Jednou jsem byl v Mnichovské knihovně. Nadšený, že do hodiny mám na stole vzácné časopisy, které u nás nebyly k sehnání. Tak jsem je vzal do ruky a zjistil jsem, že mají slepené listy – třicet let to nikdo neotevřel, o přečtení ani nemluvě. To je dnešní svět. Napíšete chytrý článek, děláte na tom třeba rok, a pak zjistíte, že jste jediná, koho to zajímá, jedna z mála, kdo je s to to pochopit, a že to z vašich kolegů nikdo důkladně nepřečetl. To byl osud třeba tohoto mého článku: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/okkody/ Mnohokrát jsem si řekl: „Já nechci shnít se slepenými listy v dokonalé Mnichovské knihovně.“ Když napíšete dobrý článek do Československé psychologie, tak to nečtou ani psychologové. Když napíši něco do novin, tak to vleze do tisíce hlav. To je moje volba. (S tím souvisí i mrzké platy na fakultě, ale to nemá cenu komentovat.)
Znáte nějaký jiný způsob, jak přesvědčit lidi, aby si přečetli moje knihy, než být populární psycholog? O partnerských problémech je popsáno stovky knih, proč by čtenář měl sáhnout zrovinka po té mé? Argument je jen jediný - včera mě viděl v televizi...
Já jsem teď na podzim napsal knihu o Ježíši. Kdybych nebyl známý psycholog, tak by jistě nebyla ta kniha za půl roku pomalu rozebrána. Ty úvahy jsou myslím hodně složitý, protože předpokládají znalost několika oborů – třeba teologie, psychologie a evoluční biologie. Těžko budu sám hledat kompetentního čtenáře, který zná tyto tři obory a je schopen se o tom bavit jinak než povrchně. Pár takových schopných čtenářů si už ta kniha našla, ale bezpochyby to bylo kvůli tomu, že mě znají z medií. Jinak bychom o sobě vůbec nevěděli. Zkrátka sláva je jen otročina vlastním myšlenkám, které se snažím propagovat ve svých knihách.
Proto o té knize o Ježíšovi říkám, že je to Kozí andante. To je název písně od Vltavy a ta má tato slova: „Toto je kozí andante, taková písnička od bláta. Taková nosí se na zádech, než aby běžela do světa...“ Věřte, že mě taky nebaví psát pátý článek na téma „lidé a dovolená“, ale říkám si: „Třeba to prodá dvě knihy...“
Všimněte si – jediný důvod, proč se mnou bavíte, je, že jsem známý. Zmiňujete moje knihy, ale evidentně jste ani jednu nečetla. Vidíte – ani u Vás, u kolegyně z oboru – nemám jinou cestu. Jestli se kdy podíváte na mé knihy, pak to bude proto, že Vás dráždí moje popularita a že mě znáte z médií. Ne proto, jestli jsou mé knihy kompetentní či hloupé. Na to se dnes nehraje. Vítejte v Čechách 21. století!
s úctou
jk
Dobrý den pane doktore, prosím chtěla bych se zeptat zda muž může mylovat 2 ženy. Ten můj mi to totiž tvrdí a je o tom přesvědčen. Děkuji za odpověď.
Vážená Moniko,
ano může, stejně tak i žena může milovat dva muže. Ale tady je chyba jinde. Stojí za tím naprosto chybná úvaha – pokud někoho miluji, tak mám právo, div ne pokyn z nebes, s ní(m) i spát. Takže Váš muž takto jen obhajuje svou nevěru, snaží se z ní vyvinit.
Odlište dva případy: Pokud muž obhajuje nevěru, jen když je momentálně nevěrný, tak se to dá s přivřením očí tolerovat. Pokud ovšem hlásá nevěru jako své programové prohlášení a je to stálá součást jeho světonázoru, pak takovým mužům je lepší se zdaleka vyhnout. Vemte to takto - oni by se od Vás pravděpodobně taky štítivě odvrátili, kdybyste hlásala totéž.
Takovou vadu charakteru byste si měla ověřit dřív, než s nimi začnete chodit, protože s tím jde řada dalších problémů. Především tito muži také nemají žádné zábrany lhát a jejich „amorální kodex“ bývá soupis manipulativních pravidel, které mám ve své knize Partneři a rozchody. Kromě toho nevěra je časově a finančně nákladný „koníček“, který vždy jde na úkor rodiny.
s úctou
jk
Dobrý den, mám takový dotaz, jak se dá žít s manželovou nevěrou? No já ale nevím, jestli mi je nevěrný, prostě mám ten zlý pocit, že mi něco tají, schovává telefony, nevrací se domů a v telefonu co mi nechal na používání jsem našla dost divné zprávy, mám prostě hrozně nepříjemný pocit, že si našel jinou. Je takový jiný, ve všech směrech. Chtěla bych zachránit naše manželství, pokud by to šlo, máme spolu 2děti. Pomozte prosím....
Vážená Věrko,
Dr. Plázkovi se připisuje věta: „Zatloukat, zatloukat, zatloukat.“ Proč je to rozumné? Protože u druhého partnera nevznikne syndrom mysli podváděného partnera (http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/nevera.pdf). Jde o to minimalizovat následky nevěry, tedy když už člověk dělá jednu hloupost, nemusí dělat dvě.
Já k tomuto výroku ještě dodávám doplňkový výrok: „Nezjišťovat, nezjišťovat, nezjišťovat.“ Opravdu nechápu, jakou přidanou hodnotu očekává žena, když přitlačí muže ke zdi a vymačká z něho přiznání o nevěře. On jí pak řekne: „Tak dobrá, já ti to tedy řeknu. Zamiloval jsem se a konečně jsem poznal tu pravou lásku. S tebou jsem jen ze soucitu...“ To už jim může manželka rovnou ustlat na kanapi, protože pak uslyší věty: „Hele o víkendu jedu s tou druhou na kola. Co vyvádíš? Vždyť o tom víš už dávno, že s ním spím...“
Tedy je relativně dobrým znamením, když muž svou nevěru zatlouká a skrývá. Protože když chcete jet o víkendu na kola vy, tak on musí potajmu napsat milence: „Sorry, nejde to. Žena chce jet na kola.“
Možná nemůžete udělat nic proto, aby s nevěrou přestal, ale především dejte si dobře záležet, abyste nedělala akce, které by šly proti Vašemu záměru – zachránit manželství.
s úctou
jk
Vážený pane doktore, končím VŠ, obor, který jak zjišťuji, mě vlastně vůbec nebaví. Chci ještě pokračovat (v jiném oboru) a dát se na vědeckou/akademickou dráhu. Jenomže veškeré studium mi jde čím dál hůř, čím dál méně jsem schopen se soustředit. Odbíhám myšlenkami pořád jinam a vůle na to nestačí. Mám pocit, že teď mi došlo, v čem je problém. Cítím se osamělý, necítím lásku a podporu. S nejbližší rodinou si nerozumím. Návštěvy doma omezuji. Od dětství se rodičům nesvěřuji. Nemám si s nimi co říct a ani nechci. Mamky je mi líto, s tou bych si trošku rozumět mohl, ale není to ta opora. Jsem dost introvertní, ale přátele mám díky tomu, že jsem od dětství členem mládež. org., kde dnes navíc působím jako vedoucí. Dělám to rád, vidím v tom smysl pro tu konkrétní dobu, kterou jsem si vymezil. Hodně mi to dalo, především mi to výrazně pozvedlo sebevědomí. Neměl jsem nikdy žádnou partnerku. Leccos jsem změnil, ale jeden důvod přetrvává. Vidím své plány v budoucnosti (další léta studia a pobyt v zahraničí) a je mi jasné, že vztahu nebo svých plánů bych se musel vzdát. Začínat něco „dočasného“ mi nepřipadá správné. Potřebuji ale někoho, s kým bych mohl sdílet radosti i starosti. Obávám se, že bez toho jsou všechny mé další život. plány odsouzeny k nezdaru. Je to, jako bych začal stavět dálnici a někdo mi bez mé vůle a vědomí pod ní kopal tunel. Zkusím ještě vystudovat další dvouletý obor (který by mě mohl víc bavit) a teprve pak se snažit dostat někam dál. Bez té podpory to ale zřejmě nezvládnu (tak dobře, jak potřebuji). Jsem jediný blázen, který tak moc přemýšlí? Je nějaká jiná možnost než se snažit najít partnerku? Mám se snažit nějakou najít na „dobu určitou“...? Je to „technicky“ výhodné? Tj. pro oba z dlouhodob. hlediska spíš kladné? Neumím si představit, že se vzdám svých osob. plánů. Nemohl bych pak být sám šťastný a nemělo by tedy ani smysl hledat štěstí v nějakém vztahu. Nebo snad je moje osobnost pro vědecké uplatnění „nevhodná“. Moc děkuji za přečtení [tato otázka byla zkrácena]
Vážený Milane,
já jsem proti polovztahům, tj. programově nereprodukčním vztahům, hlavně u lidí, kteří již rodinu mít mohou a odkládají ji z malicherných důvodů. U studentů chápu, že když přijdou do puberty v 14 letech, tak nemohou žít celibátní život do třiceti, až skončí Ph.D.
U Vás je zřetelná touha po partnerce, tak si ji pořiďte, ale nesnažte se vymezit, zda to bude na dobu určitou či neurčitou. To se ukáže časem.
U polovztahů je největší problém, že se samovolně rozpadají okolo šestého roku a s rozchodem jde ruku v ruce velká bolest. Ta bolest pak lidem mrzačí důvěru ve vztahy obecně. U Vás je otázka, zda se máte takto trápit samotou, nebo prostě jít do vztahu s rizikem, že to skončí rozchodem.
Nevím, jestli je to pro Vás útěcha, ale každý vztah končí špatně – buď smrtí nebo rozchodem. Nejde o konec, ale o vlastní průběh.
s úctou
jk
Dobrý den pane doktore. Četl jsem Vaši knihu Partneři a rozchody a zaujala mne pasáž o prožívání manipulátorů. Zjistil jsem, že to je odpověď na mé nezvyklé prožívání, kdy mám téměř pořád špatnou náladu, kterou pouze na krátkou dobu vystřídají pocity euforie. Měl jsem dříve obrovské sklony k žárlivosti a k manipulaci v mezilidských vztazích. Vždy jsem se s přítelkyní rozešel a dal dohromady. Jenže nakonec se přítelkyně již ke mně vrátit nechtěla. Dalo mi to značné úsilí jí přesvědčit. Od té doby se snažím nemanipulovat. Vždy, když jí chci něco sdělit, tak nad tím přemýšlím, abych se opět nedostal do manipulací. Držím tedy na uzdě v podstatě všechny své emoce a snažím se rozhodovat se pouze rozumem. Myslíte si, že je to dobré řešení? A lze sklony k manipulaci nějak vyléčit? Děkuji za odpověď
Vážený pane M.,
vidím, že máte strach, abyste nebyl v křeči. To je rozumné. Sklonům k manipulaci se nejlépe zbavíte přáním. Přejte partnerce, aby se rozhodla, jak chce. Dejte jí vnitřně možnost, aby Vám ublížila. Například jde na sraz spolužáků, Vás zalije nával žárlivosti, kroutíte se na posteli a fantazie jsou k nesnesení. Zkuste se udržet, abyste z této bolesti jí nic neukázal – neposílejte ji žárlivecké sms, nekontrolujte ji atd. Řekněte jí v duchu: „Přeji ti Jani, aby jsi se dobře bavila a užila si večera, i když já takto trpím. To je můj problém, já si ho vyřeším sám a nechci tě zatáhnout do tohoto svého pekla. Tobě přeji, abys byla šťastná, protože své ženě vždy přeji, aby byla šťastná – i kdyby mě chtěla opustit.“ Pokud Vám přesto nějaká žárlivecká sms ujede, tak co nejdřív napsat: „Promiň Jani. Ujelo mi to. Ale to víš, stýská se mi. :-) pusu Jarda“
Pak jsou samozřejmě další techniky, třeba kolotoč přání či řízená samomluva, o kterých jste četl v zmíněné knize. Víte vy musíte své špatné stavy a frustraci uspokojit. Jak budete v pohodě, tak zvládnete i tyto občasné šílené stavy.
s úctou
jk
Pane doktore, můžete mně vysvětlit, včerejší rozhovor slečny nebo paní Čunkové, dcery bývalého místopředsedy vlády - jak museli doma šetřit. Nezdá se Vám pan Čunek - samostředný egoista a desposta. Já pocházím z velké rodiny - celkem nás bylo 10, maso jsme měli také jenom v neděli, ale to bylo už hodně dávno a mnohé se změnilo.
Vážený Mirku,
mohu Vás ubezpečit, že je málo politiků (ale jsou tací), kterých si vážím. Za to je hodně těch, kterým se vyhybám obloukem. Pojďte, budeme držet basu - dokud bude u Lidovců Čunek s Kalouskem, tak mohou zapomenout na naše hlasy. :-)
s úctou
jk
Vazeny pane doktore. Pred 3.5 lety jsem podstoupila interupci. Mene nez rok pred tim se mi narodila dcerka, citila jsem se strasne unavena a na dalsi dite jsem se vubec necitila. Ted bychom s manzelem chteli a ja mam strasny strach. Ze se to nepovede, ze nebude zdrave... jako kdybych cekala "odplatu" za to, co jsem udelala. I kdyz to ted pisu, vidim, jak hrozne to zni: tenkrat ne, ted ano. Nedokazu se od toho odpoutat. I intimni vztah s manzelem tim trpi. Nedokazu se uvolnit a tehotenstvi samozrejme neprichazi. S manzelem o tom nemluvim. On by to nepochopil - pro nej je to proste uz za nami. Muzete mi prosim poradit, jak to prekonat. Predem vam dekuji za odpoved.
Vážená Karolíno,
není moudré porušovat zásadu: „Nehrabejte na životy svých blízkých.“ Proč? Dřív by se řeklo, že lidský život patří Bohu a ne nám. Dnes řekneme: „Protože nám to nedělá dobře.“ Ale ta zásada je furt stejná. K čemu ve Vašem případě došlo. Vy jste šla na interrupci, abyste se zbavila únavy, ale ta je už dávno pryč. Naproti tomu dnes nemůžete mít to, o co jste se před pár lety sama připravila. Takže kdykoli začnete snít o dítěti, tak se vracíte k onomu momentu a znova a znova si přehráváte ten krizový okamžik, samozřejmě s děsným závěrem: Zabijíte si to, po čem teď zoufale toužíte.
Toto přehrávání si musíte především uvědomit, zjistit, co ho spouští, a pak to celé zastavovat. Je na to řada technik. To platí i pro pocity viny. Není žádný důvod, abyste se v nich koupala po zbytek života. Ty už Vám vůbec nepomohou, abyste se stala lepším člověkem či rodičem. Naopak vidíte, že Vám ničí manželství, možná i výchovu první dcery. Tedy brzděte pocity viny, jak to jde, protože škodí.
Tento postinterrupční syndrom je známý, ale čekám, že úplně stejným mechanismem bude vznikat posteuthanazní syndrom. Lidi v podobném vyčerpání jako vy, doporučí euthanasii svým blízkým. Únava opadne a jim se začne po tatínkovi stýskat. Bude jim smutno, ale to jediné, co jim bude dunět v hlavě, bude jejich vlastní věta: „Jdi do toho, tati! Vždyť už ti o nic nejde!“ A budou se zžírat pocitem, že jsou vrazi vlastního otce.
Vidíte sama, že my psychologové budeme mít vždy práce dost. Každopádně pamatujte si do budoucna a doporučujte to i svým známým: „Na životy blízkých lidí se nehrabe.“
s úctou
jk
Dobrý den. Je mi 27 let. Vystudovala jsem pro mě velmi náročnou vysokou školu. Brzy po mé promoci se nám s přítelem narodila první dcera. Oba jsme chtěli velkou rodinu a dařilo se nám. Za rok a měsíc se narodil syn a další dcera za 18 měsíců po něm. Teď jsou jí 4 měsíce. Náš vztah je aspoň doufám spokojený. Já jsem ale nesmírně vyčerpaná, další děti nechci. Žijeme na vesnici a jsem tu poměrně dost izolovaná od společnosti, i když přátel máme dost. Jak se mám po těch letech prosezených nad knihami a strávených s dětmi začít připravovat na další životní změnu? Předem děkuji za odpověď.
Vážená Adriano,
když bylo našemu Erlankovi čtyři měsíce, tak jsem se vůbec ženy nedovážil zeptat, jestli chce další dítě. Takže se Vaší vyčerpanosti vůbec nedivím. Normální rodiče jsou z jednoho dítěte vyčerpaní, pouze zdravotní sestry v kojeneckých ústavech bravurně zvládají „péči“ o 6 kojenců naráz. Jinak myslím, že tři až čtyři děti je rozumný počet. Není důvod nutit se do dalšího dítěte.
Jaké zákonité změny Vás čekají (nahodilosti a katastrofy nevěštím): Nástup do školy. Najednou budete mít mnohem více času i energie. S energií jde i chuť něco začít dělat a uvidíte, jaké příležitosti půjdou okolo vás. Nijak to ale neuspišujte – až to přijde, tak to přijde. Teď mají prioritu děti. Pak by mohlo být dlouhé, možná i klidné období, do doby než začnou odcházet děti z rodiny. Objeví syndrom prázdného hnízda, kdy si budete muset s mužem znova definovat svůj vztah. Jedinou vyjímkou může být období okolo poloviny života – krize středního věku. Po klimakteriu v přírodních podmínkách začíná druhá kariéra žen (na rozdíl od mužů, kteří mají jen krizi identity).
Mějte na paměti, že než se stanete babičkou, tak Vás čeká ještě jeden důležitý úkol. Postarat se o stárnoucí a umírající rodiče. Na plus mínus 85 let je geneticky naprogramovaná naše smrt, tedy je to období, kdy umře přibližně 80 % nás všech. Tedy zkuste odhadnout, na kdy toto období péče o rodiče připadá u Vás. Můžete použít rovnici: 85 – (věkový rozdíl mezi Vámi a vašimi rodiči). Mělo by to být někde mezi Vašimi 50 – 60 lety. Tam mohou ležet dvě náročná, až pětiletá období, kdy se budete muset o rodiče intenzivně starat, protože vám budou zřetelně chátrat před očima. Najednou to nebudou ty všemocné autority, ale třesoucí se a možná i dětinští staříčkové. Je dobré, aby se na to připravili i sami rodiče, tj. okolo 65 let se přestěhovali poblíž k Vám do nějakého malého domku či bytu s bezbariérovým přístupem, protože staříci v 80 letech strašně špatně snášejí stěhování. Pozor toto období bývá náročné nejen psychicky, ale i finančně.
Pak už se stáváte babičkou vy a, jak to půjde dál, už víte.
s úctou
jk
kdosi je za dveřmi,otevřu, Jeroným Klimeš....otevřu konzervu, Jeroným Klimeš....
Vážený Gogo,
máte-li skutečně tento pocit, zvažte, jakým způsobem konzumujete média. Zdá se totiž, že je konzumujete nevýběrově. Zejména máte-li děti, držte se těchto pravidel:
Žádná televize do dětského pokojíčku
Televizi nepouštíme jako kulisu. Díváme se pouze na ty pořady, které jsme si předem vybrali podle televizního programu. Do té doby televizi nezapínáme.
Díváme se maximálně na jeden pořad denně
Že nějaká scéna v televizi je nevhodná pro děti, poznáme podle toho, že v realitě bychom děti na ni nenechali dívat. Jinými slovy scéna, která je nevhodná pro děti v realitě, zůstává pro ně nevhodná, i když ji přenáší televize. Ta ji může maximálně oslabit. (Princip korespondence)
Hovoříme s dětmi o tom, co jsme viděli.
Mohu Vám zaručit, že pokud se budete držet těchto zásad, neuvidíte mě, jak je rok dlouhý.
s úctou
jk
Dobrý den, pane doktore, jsem už delší dobu v pro mě dost zoufalé životní situaci a mám strach, že jí sama nezvládnu. Cítím, že se začínám propadat do stavů, kterých se dost obávám a že by to asi chtělo psychologa či dokonce psychiatra. Nicméně už jsem to asi 3x zkusila a vždy se stejným výsledkem. Po první návštěvě, kdy jsem dle svého názoru řekla skoro vše, co jsem vnímala jako problém, jsem na další schůzce už pomalu nevěděla, co říkat, nastávala hloupá ticha a po takto polopromlčené hodině si terapeut řekl o běžnou taxu současných psychologů – tedy 500-1000,- Kč. Čekala jsem, že mě sami budou vést, ptát se, případně mi vysvětlovat, prostě jsem potřebovala odbornou pomoc. Vykecat se mohu kamarádce! A protože mi to bylo fakt trapné, začala jsem se i ptát, co sám terapeut, jak se má apod... Poraďte, jak si vybrat opravdu vhodného terapeuta, který by pomohl a neuvedl mě spíš do ještě větších depresí, že mi není pomoci a buď si to vyřeším sama (což se mi očividně už skoro roky nedaří a teď je řekla bych opravdová krize). Nebo není co radit, takhle terapie prostě probíhají a můj pocit beznaděje je oprávněný? Děkuji mnohokrát za odpověď i za to, že poskytujete takovéto online rychloporadenství a srdečně zdravím.
Vážená Evo,
nejprve byste si měla zvážit, zda od psychologa požadujete (expertní) poradenství/konzultace nebo terapii. Já osobně se věnuji výhradně poradenství, tzn. jsem placený za to, že říkám klientům či novinářům svůj názor. Naproti tomu většina klinických psychologů má výcviky právě na terapii, tedy vedou klienta k tomu, aby si na závěry přišel sám. To je zřejmě i Vaše zkušenost.
Otázka, jestli zvolit poradenství nebo terapii, závisí na mnoha okolnostech. Například partnerský rozchod je něco, co zažije praktický každý. Tedy naprostá většina mých klientů jsou normální, psychicky zdraví lidé, kde není žádný důvod k terapeutizování. Ti potřebují se jen zorientovat v tom, co se děje, a pak vcelku bývají schopni se řídit podle mých rad. Někdy však vidím, že poradenství nestačí, že klient by potřeboval dlouhodobé vedení. Pak se otvírá prostor pro terapii, ale tu přenechávám jiným.
Přečtěte si tento článek, který pojednává o tom, co by měl člověk vědět před terapií: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/pred_terapii.htm
s úctou
jk
Dobrý den, mám s dívkou asi 3měsíční vztah, který je " na dálku" - víkendy,občas přes týden se setkáváme. Navíc je je to můj první vztah. Mezi námi je to nekonfliktní zatím, teda já pořád hledám nějaký důvod k rozchodu, neustále přemýšlím nad tím, jestli nejsem příliš svazován a pořád živím představu rozchodu, přitom náš vztah funguje skvele. Tak i onak. Nevím proč jsem tak nespokojený, když mám relativně všechno. Přitom jsem na ní i závislý a i mě odpuzuje. Systémem když nejsme spolu, přitahuje a naopak. Ještě je tady věc, že se bojím že by rochod těžce nesla, je subtilní a silný introvert. Děkuji předem za jakýkoliv postřeh.
Vážený Martine,
vy máte to, co se v psychologii označuje za ambivalentní vztah: Zároveň či v rychlém sledu se u Vás střídají přitažlivé či odpudivé síly vůči Vaší partnerce. Tyto smíšené pocity vedou k chaotickým obranným reakcím, které nám často více škodí, než pomáhají. Právě této reakci na ambivalentní objekt se věnovala moje disertační práce a podle ní jsem napsal i knihu Partneři a rozchody.
Nejdůležitější Váš postřeh je: „Když nejsme spolu, přitahuje a naopak.“ Jinými slovy vaše city jsou funkcí vzdálenosti. S rostoucí mezilidskou vzdáleností ochabují odpudivé síly a zároveň posilují přitažlivé síly. Vy pak zjevně neúspěšně hledáte nějakou úzkou skulinu mezi těmito dvěma silami, kde byste se cítil dobře. Jde o to najít takovou vzdálenost, kde Vás nic neodpuzuje a zároveň se nemusíte potit strachy, že příjdete o dívku, na které jste závislý. To, že nemůžete spontánně najít tuto příjemnou vzdálenost, je příznak toho, že asi obě síly jsou u Vás příliš silné. Flexibilní lidé mívají totiž tuto oblast příjemného prožívání poměrně širokou.
Na Vašem místě bych věnoval maximální pozornost odpudivým silám a hledal tu frustraci, která vyvolává Váš štítivý odpor vůči Vaší dívce. To může být: Vaše přemáhání a přepínání se, její přehnané vyčítání, strach z ublížení, špatné vzpomínky na vztah rodičů atd. Co konkrétně je to ve Vašem případě, musíte zjistit vy. To se nedá z Vašeho popisu vyčíst.
Ještě poznámku: Síla Vašeho vztahu k ní nezadržitelně roste v čase bez ohledu na to, zda aktuálně pociťujete přitažlivé či odpudivé síly. Z toho, že občas pociťujete odpudivé síly, tedy vůbec nevyplývá, že případný rozchod byste snášel lépe než ona. Může se lehce zdát, že dnes máte strach z rozchodu uskladněn v ní, v její fantazijní postavě, kterou vnímáte jako zranitelnou. Říkáte si: „Já bych byl v pohodě, ale ona by se zhroutila.“ Jenže to může být jen tzv. projekce. Problém je v tom, že subjektivně si neuvědomujeme absolutní sílu našich citů, ale pouze momentální rozdíl mezi přitažlivými a odpudivými silami. Ty jsou u Vás teď přibližně stejně silné, ale po případném rozchodu, by odpudivé síly šly poměrně rychle k nule, ale přitažlivé síly by zůstaly prakticky nezměněny. (Přesně podle závislosti, kterou jste naznačil.) Pak by byste mohl být velice překvapen tím, že navzdory očekávání byste rozchod s ní snášel velmi špatně. Paradoxně by to mohla být ona, kdo by byl více v pohodě.
Odhad, jak byste rozchod snášel, můžete kvalifikovaněji udělat ne podle toho, že vůči ní občas pociťujete averzi, ale podle toho, jak obtížně navazuje partnerské vztahy. Máte-li problém navazovat partnerské vztahy, pak je nasnadě předpokládat těžší rozchod - podle zásady: Kdo není schopen schodu, není schopen rozchodu.
s úctou
jk
Dobrý den, už 4 dny mám velké bolení hlavy na jedné straně a cítím tlak za okem. Cítím únavu pravého oka a když se podívám nahoru, velká bolest mě vrátí oči zpět. Ze včerejška na dnešek jsem nemohla přes bolest ani spát. Už jsem chtěla volat pohotovost, ale únavou jsem usnula. Dělá se mi taky od Té doby špatně od žaludku. Zkusila jsem ibalgin, ale skoro vůbec nezabírá, nepomáhá. Má obvodní doktorka má bohužel dovolenou. Vůbec nevím co to může být. Prosím Vás o radu. Děkuji.
Vážená Janeto,
bolesti hlavy, zvláště takto úporné, nikdy nezačínáme řešit s psychologem, ale vždy s doktorem. Napřed se musí vyloučit, že za tím není nějaká organická příčina, například nádor. Na gymnasiu jsme měli spolužáka, na základce premiant třídy. Na gymplu div ne propadal. Pořád si stěžoval, že ho bolí hlava. My si z něho utahovali, že je simulant atd. Po škole se ukázalo, že měl v hlavě pomalu rostoucí nádor.
Pokud ale doktor vyloučí, že za bolestí je nějaká organická příčina, pak existují psychologické techniky na mírnění bolesti hlavy. Například pomáhá, když si lehnete, zavřete oči a začnete tu bolest hlavy pozorovat vnitřním zrakem. Důležité je, abyste se ji nesnažila měnit silou vůle. Jenom si prohlížejte ta místa v hlavě, kde ta bolest momentálně je, jak například bodá, tlačí či pulzuje. Když to děláte několik minut, možná zjistíte, že ta bolest se začíná měnit, třeba se začíná přesouvat z temena do týla, pak se přesouvá ke krku a rozpustí se v hrudi. Někomu tato technika funguje. Pokud ne, je třeba hledat jinou techniku.
s úctou
jk
Dobrý den, Zvažuji již delší dobu návštěvu psychologa, ale nejsem si jistá, jestli nejsem spíš už případ pro psychiatra. Jsem již dva roky doma po autonehodě, kdy se mi od základu změnil život. Přišla jsem o práci, přátele a můj muž si raději našel práci, kdy je doma všeho všudy pět dní do měsíce (tak nemusí nic řešit a dívat se na mě jak chátrám...). Vím, že to lidi jako já (myslím tím po nějaké nehodě) to mají těžké, musí se k tomu postavit čelem a řešit svoji situaci. Ale mě se jednoduše nechce. Nechce se mi mezi lidi (když už musím, jedině s hudbou v uších a pomalu se zavřenýma očima, vadí mi, doopravdy, třeba v autobuse se modlím, ať si ke mě nikdo nesedne),nechce se mi nic dělat, vše vykonávám jen jako stereotyp. Prý to je deprese. Ale já mám pocit, že to pomalu chci vzdát. Už mě nebaví běhat po doktorech, cítit se pod psa. Opravdu přemýšlím (tajně, jen tak pro sebe) o tom, že si vezmu život. Měla bych vyhledat něčí pomoc, ale nemám dobré zkušenosti s psychology, protože já vím, co by mi pomohlo, nepotřebuji rozebírat vztahy s matkou, nebo se šťourat v minulosti. Nevím spíše to, JAK se k tomu donutit, jak se přinutit vstát a nejednat jen jako robot. Proto si myslím, že by mi možná pomohl spíše psychiatr. Jen si to nedokážu přestavit, že někam přijdu a znovu budu muset poslouchat ty řeči o tom, co bych měla, jak bych měla jednat, fungovat, najít si něco pozitivního...jak říct lékaři, že tyhle řeči mi jsou pro mne k ničemu? Nechci se sama pokládat za někoho, kým nejsem, ale dříve jsem to byla já, na koho se lidé obraceli s problémy, dneska už vím, že jen říkat, že to bude lepší a radit (najdi si nějaké koníčky, nové přátele...blablabla), prostě nepomáhá. Já bych i chtěla něco změnit, ale opravdu se nemůžu přinutit.A tak se obracím na vás, co teď? Jak vlastně rozlišit, který z doktorů je pro mne vhodnější? Poraďte mi prosím, na koho se vlastně obrátit? Díky za váš čas, cením si toho. Dagmar
Vážená Dagmaro,
ano, popisujete příznaky deprese. Deprese však podobně jako horečka či poruchy komunikace patří mezi nespecifické příznaky. Když doktorovi popíšete příznaky vysoké horečky, tak Vám taky neřekne, co Vám je a co máte dělat. Horečka, deprese či poruchy komunikace jsou totiž vedlejším příznak tisíce chorob, takže z prostého popisu horečky či deprese nic nevyčtu.
Klíčová věta je, že autonehoda Vám od základu změnila život. Jak? Úraz mozku? Jste na vozíku? Fobie z aut? Když neznám detaily, nemohu bohužel poradit...
s úctou
jk
Dobrý den, od dětství mi rodina vyčítala lenost. Sám jim musím dát za pravdu. Během studia VŠ se to ještě zhoršilo. Někdy se nedokážu donutit vstát z postele a jít do školy. Občas to přerůstá do stavů, kdy se probudím v osm ráno a než vstanu, je pozdní odpoledne. Někdy (čím dál častěji) trpím absolutní nechutí cokoli dělat a jen sedím a koukám do zdi, případně opakuji jednoduché mechanické postupy. Bojím se, že kvůli tomu nedodělám školu, anebo později nebudu schopen fungovat v zaměstnání. Je tohle ještě obyčejná lenost, něco co mohu ovlivnit jen svou vůlí, či bych měl vyhledat nějakou odbornou pomoc? A jakou? Děkuji za odpověď
Vážený Honzo,
já jim bohužel za pravdu dát nemohu. Naopak mohu Vás potěšit. Psychologie nezná diagnosu lenost. To, co popisujete, vypadá spíš na regulérní na depresi. Ať to je to jakýkoli druh deprese, měl byste vyhledat odbornou pomoc – psychiatra, nebo alespoň psychologa.
s úctou
jk
Dobrý den, prosím Vás, potřebuju poradit v jedné věci. Odmalička mám problém s pořádkem. Teď je mi už přes padesát a zdá se, že se to stále zhoršuje. Mám ve svých věcech chaos, pořád něco ztrácím a hledám. Když už je to neúnosné a dokopu se k tomu, abych uklidila, nedaří se mi úklid dotáhnout do konce a za pár dní je opět chaos. Hrozně mi to vadí, závidím všem, co mají věci v pořádku a stále na svém místě. To je prostě nad mé síly. Mám taky problém někoho si domů pozvat, stydím se, že to doma nemám tak v pořádku, jak bych měla ( i chtěla) mít. Myslím, že mi chybí smysl pro systém. Máte pro mě nějakou radu? Děkuji.
Vážená Johanko,
to se ptáte toho pravého. Pořádek mi nikdy neříkal pane. Každopádně si všimněte pořádkumilovných. Ti neuklízejí nárazově, ale průběžně. Jako ti, co se přejídají, se zpravidla furt něčím cpou. Tedy není dobré, že máte záchvaty uklízení. Ty musejí nutně dopadnout špatně.
Uklízejte po troškách. Řekněte si: „Teď uklidím tento stůl.“ Druhý den si řekněte: „Dnes uklidím věci na parapetu.“ To Vám udrží byt v přijatelném pořádku. Dále se držte zásady: „Kde nic není, tam ani bordel nebere.“ Vyházejte všechny zbytné věci. Ty, které Vám nic neříkají. Poloprázdný byt se snadněji uklízí než byt plný krámů.
s úctou
jk
Vazeny pane doktore, po nekolika letech v zahranici jsem ziskala skvele misto s vynikajici perspektivou, zatimco muj manzel (se stejnym vzdelanim a stejnymi zkusenostmi) jenom pomerne nezajimave a hlavne neperspektivni zamestnani. Mame skvely vztah a rodinu (2 deti), je nam spolu moc dobre, ale po roce je jasne, ze se muj manzel citi v praci, a nasledne i doma, nespokojen. Zacal hledat nove zamestnani, ale zatim dost neuspesne. Manzel dela vsechno, aby jeho nespokojenost neovlivnovala nas vztah, rodinu nebo me zamestnani, ja ale presto doma skoro nemluvim o sve praci a dosazenuych uspesich. Jak se mam zachovat? Jak ho mohu nejlepe podporit?
Vážená Zezule,
Váš muž hledá svou identitu. To je primárně jeho problém, se kterým mu nemůžete moc pomoci, ale je dobře, že ho doma nesrážíte. Zhoršit to totiž můžete vždy. Bohužel někdy chlapi mívají zkratovitou reakci – nevím co se sebou, tak vyměním manželku. Stačí pohledět na naše vcelku bezcharakterní politiky a víte, o čem mluvím.
s úctou
jk
Dobrý den, v roce 1974 mi po těžkém porodu v 7 měsíci zemřela dcera, v té době jsem měla 7letého syna a 5letou dceru.Ztráta třetího dítěte však byla hrozná, dlouho jsem se z toho dostávala, ne však úplně, to nejde. Později se manžel se mnou rozvedl.Celý další život není dne kdy bych na holčičku nevzpomněla, nepíše se mi to lehce. Nyní jsem v důchodu. Žiji sama, s dětmi a vnučkami mám velmi dobrý vztah. Ale stále mi chybí moje třetí dítě, strašně moc. Nemohu se s tím smířit, je stále věkem horší a horší. Žije se mi s tím strašně těžko.
Vážená Marie,
třetí dítě je dnes už jen fantazijní postava. Ta se Vám zjevuje podle toho, jak moc jste frustrovaná jinými věcmi – tady bych předpokládal celkově samotu a ztrátu životního smyslu v důchodu. Každopádně bych pečlivě pozoroval, kdy se Vám to třetí dítě zjevuje v hlavě, na čem to závisí, jakou to má logiku, co tomu předcházelo ap.
S tím fantazijním dítětem si ale můžete také povídat. Přivítejte ho, řekněte mu, že jste ráda, že zase přišlo, ale nesnažte se ho ve fantazii ani přitáhnout, ani vyhnat.
s úctou
jk
Dobrý den, mám problém se svoji partnerkou a chtěl bych vás požádat o radu. Předem musím říci, že je nám spolu moc hezky a věřím jí(nemám důvod nevěřit), ale vadí mi pár věcí které mi nepřijdou normální. Jsme spolu 3 měsíce a předtím měla s bývalým přítelem vztah 6 letý. Vím, že k němu má blízko, ale už by s ním nic bližšího nechtěla mít. Problém je MOBIL. Někdy večer když jsme spolu a můžeme si užívat jeden druhého, tak si dokáže SMSkovat pořád až do noci s bývalým přítelem a jinak když nejsme spolu tak má kolem 10h provolaných s ním měsíčně(má tarif s ním neomezené volání). Zatímco my si sotva napíšeme pár SMS denně. Myslíte že je normální že spolu stále mají společný účet volání a ikdyž kamarádsky, tak si pořád volají a píší? Ničí nám to vztah, ale nechci dělat naschvály a psát si také s někým. Ví že mi to vadí...Mám jí říci mobil nebo já? Nebo myslíte že to časem ustoupí? Děkuji za odpověď.
Vážený Vašku,
stále stejná zásada: „Nelezte do vztahu s někým, kdo se právě rozešel.“ Samozřejmě nevím, proč ti dva se rozešli, ale každopádně z jejich smskování je zřejmé, že konec svého vztahu nemají ještě moc ujasněný.
Doporučení: Myslím, že nic nezkazíte tím, kdy své holce řeknete, že Vám opravdu vadí to její smskování s bývalým. Vy jí nešmírujte telefon, ale ona by měla na oplátku nechat tohoto psaní především ve Vaší přítomnosti. Partnerské vztahy jsou svou povahou výlučné, tedy není dobré mixovat stávajících a bývalé partnery.
Vy osobně si dejte interní lhůtu: Pokud to nezmizí během dalších tří měsíců, tak bych zvážil, jestli má smysl v tom vztahu dál setrvávat.
s úctou
jk
Vážený pane doktore, v jedné z březnových odpovědí jste se zmínil o změnách osobnosti u léčených alkoholiků. Alkoholik starý svět usekne a katapultuje se do absolutního jinde, zkráceně cituji. To jsem udělal a daří se mi abstinovat čtvrtý rok. Změnil jsem bydliště, práci, telefonní číslo. Usekl jsem všechny vztahy - s přítelkyní, s kamarády i příbuznými. První rok jsem se cítil dost osaměle, pak jsem si bohužel zvykl, aniž bych si vůbec všiml jak. Teď mám obavy, zda budu ještě někdy schopný nějaký vztah navázat. Odvykl jsem si normálně mluvit s lidmi, přestože nejsem žádný zaražený introvert, v práci úspěšně komunikuji s mnoha lidmi, ale výhradně v pracovní, neosobní rovině. Vlastně si tam s nikým ani netykám. Občas nějaká ta porada nebo pracovní schůzka plynule přejde do soukromých hovorů a tyhle situace mi v poslední době způsobují už i fyzické potíže - zamotá se mi hlava a dostavám závratě, když se mě někdo zeptá, jak budu trávit víkend (ačkoliv jsem chvíli před tím vesele a v plné kondici plkal o logistických problémech firmy). V mém donedávna oblíbeném obchodě s čajem jsem se málem složil, když mě čajovníci začali lákat na diskusní večer o pu-erhu. Teď kupuji čaj přes internet. Musel jsem přestat kvůli stejným potížím chodit do knihovny. Knihovnice měly snahu komunikovat a já se bál, že jim tam omdlím. V posledním roce jsem nedokázal dorazit ani na jedno (přes internet domluvené) rande, neboť na fázi těšení se spolehlivě navázala fáze deprese, nechuti vidět kohokoliv a při snaze o sebepřekonání jsem se začal motat na ulici doslova jako opilec. Když udělám čelem vzad a řeknu si, že nemusím s nikým mluvit, když nechci, jsem rázem jako rybička. Myslíte, že se s tím dá ještě (bylo mi 40) něco dělat, nebo jsem prostě v rámci léčby závislosti přejel na jinou kolej i ve vztazích s lidmi?
Vážený pane S.,
abyste podával optimální výkon, tak Vaše motivace nesmí být ani moc malá, ani moc velká. U Vás je problém, že je příliš silná. Po léčbě jste sice změnil sociální návyky – to je dobré, ale bohužel máte problém najít svůj nový styl a především novou partnerku. Právě popisovaná změna při obratu – přibližování – enormní stres, oddálení okamžitá úleva - nasvědčuje, že za vším je strach ze selhání.
Tady by myslím pomohla terapie, která by Vás fází seznamování provedla, že byste především mohl o těchto stavech s někým mluvit. Předpokládám, že jsem jediný, nebo jeden z mála, komu se takto svěřujete.
Jinak předpokládám, že tyto sociální problémy jsou spíš hodně staré. Ty jste asi měl ještě před tím, než jste začal pít. Dost možná, že pití mělo být lékem na tyto problémy. Takže toto není nějaká nová kolej. To je spíš staronová kolej. Prostě starý životní úkol, který si musíte tak jako tak vyřešit. Zkrátka pokračování té léčby z alkoholismu.
s úctou
jk
Vážený pane doktore, už od dětství mě pronásledují dvě témata: emacipace žen a mimořádný strach z porodu. Proč jsem tak velice citlivá na jakékoli neodůvodněné podceňování žen a nespravedlnosti z toho plynoucí, když nemám žádné osobní negativní zkušenosti v tomto směru? Proč mě už od puberty pronásleduje hrůza z nepředstavitelné bolesti při porodu a proč jsem jako mladá byla tak chytlavá na hororové příbéhy na toto téma, ačkoliv mě tím nikdo nestrašil? Děti mít nemohu a když jsem to zjistila, trochu se mi ulevilo. I když - později jsem poznala gynekoložku, která by mi snad i s tou neplodností pomohla -díky novým lékům- ale hlavně jí věřím, že bych s ní i tu svou fobii možná přemohla. Děkuji Vám za odpověď a přeju Vám pevné zdraví.
Vážená Anno,
to je opravdu složitý dotaz. Je hodně pravděpodobné, že obě témata budou spolu souviset. Strach z porodu je narůstající problém, protože obecně se zvyšuje procento žen, které jej mají. To se pak projevuje tím, že přenášejí a nejsou schopny rodit jinak než císařským řezem. Porodníci tvrdí, že to poznají na první pohled – diagnosa SC. Dost často jsou to elegantní, sociálně úspěšné ženy, které si hodně zakládají na svém zevnějšku, takže odhalení a uplné otevření si při porodu je pro ně nepředstavitelné.
Zajímavý je Váš popis – opakujete strukturu: Mám nějaký utkvělý problém, ale nemohu najít trauma, které by to vyvolalo. Je tedy možné, že to může souviset s otázkou Vaší ženské identity, kterou máte problém na sebe přijmout.
Na odhalování takových raných jevů jsou dobré různé projektivní či vizualizační techniky. Třeba koláže – moje dětství, dívčí válka, naše rodina, Adam a Eva ap. Podobně byste mohla zkusit nějakou techniku s automatickým textem...
s úctou
jk
Dobry den, muj dotaz je v porovnani s ostatnimi trochu hloupost, ale presto by mne zajimalo, zda se da muj problem nejak resit. Jsem cerstve vdana, s manzelem zijeme ve spolecne domacnosti pul roku. Mam problem s usinanim ve chvili, kdy nelezi vedle mne v posteli a je napriklad vedle v pokoji, dodelava praci, diva se na TV, pripadne je venku s kamarady. V tu chvili nejsem schopna "zabrat" a podvedome cekam, az prijde, a pak teprve usnu. Je to velmi obtezujici ve chvilich, kdy potrebuji rano hodne brzy vstavat. Tato situace nenastava, pokud je na sluzebni ceste - kdyz vim, ze proste ten vecer doma nebude. V takovou chvili usnu uplne klidne. Da se s tim nejak pracovat? Dekuji.
Vážená Anno-Greto,
na této jednoduché situaci máte příležitost objevit hned tři psychologické zákony týkající se vzdálenosti a frustrace. První je etologický termín apetence, který říká, že jsme v klidu, když je objekt blízko, a aktivovaní, když je objekt daleko. Například dítě začne vyvádět, když ho násilím oddělíme od matky (viz třeba fáze hospitalismu). U averze je tomu naopak. Tam jsme aktivovaní, když nebezpečný či odporný objekt je blízko. Druhou zákonitostí tzv. cirkadianní kolísání apetence. Jakmile klesá aktivace, tak apetence nám velí zmenšit vzdálenost. Aktivace však klesá s večerní únavou, tedy ráno máme tendenci se rozutéci a večer máme potřebu se slézat.
Protože k večeru narůstá apetence, tak Vás aktivuje, a tedy i probouzí, že manžel je před usnutím daleko. My všichni, nejenom děti, máme k večeru potřebu se slézat většinou do jedné postele a usínat společně. Večerní opuštěnost je tíživá, jak vidno, i pro dospělé, natož pro děti. Proto neměli bychom zejména děti nutit usínat samy v samostatných pokojích, dokud samy nezačnou toužit spát odděleně od rodičů, tzn. zpravidla až do puberty, minimálně do školního věku.
Třetí zákon je tzv. relativní frustrace, který říká, že pociťovaná frustrace narůstá s dostupností objektu. Když je manžel na služební cestě, je naprosto nedostupný, tedy frustrace zmíněné apetence je menší, neaktivuje Vás tolik a vy můžete usnout. Naopak když je manžel téměř na dosah ruky, tak frustrace narůstá a vy usnout nemůžete.
Nejlepší způsob, jak s tím pracovat, je respektovat přírodní zákony. Najít nějaký kompromis a chodit spát společně. Všimněte si, že gravitaci se lidi nesnaží okecávat, protože ví, že jim to nevyjde. Proč se tedy týrají a ignorují psychologické zákony?
s úctou
jk
Dobrý den, mr. Klimeši. Můj bratr pravděpodobně trpí nemocí bájná lhavost. Lže takovým způsobem, že už mu nedokážu věřit ani v naprosto nejbanálnějších otázkách. Nejvíc mě zaráží, že někdy jeho lži naprosto postrádají jakýkoliv motiv. Přijde mi, že se to časem zhoršuje. Dnes ani nevím, jakým způsobem si vydělává, velmi často mění své výpovědi. Namátkou jsem zkoušel volat do práce, kde údajně dělá a tam o jeho jménu nikdo neslyšel. Nevíte, co s tím? Pochybuju, že bych ho dostal k psychologovi nebo psychiatrovi.
Vážený Mariáne,
bájivá lhavost (pseudologia phantastica) je průvodní jev tzv. syndromu barona Prášila (Münchhausenův syndrom), někdy i schizofrenií ap. Spontánní reakcí okolí je dokazovat dotyčnému, že lže v naivním očekávání, že trapné odhalení zastaví jeho sklon k vymýšlení. Velice rychle zjistíte, že tudy cesta nevede. Snění totiž představuje útěk od zlého světa. Nepříjemné odhalení pravdy je tedy pro nemocného jen další důvod, proč se z reality katapultovat do absolutního jinde. Proto psychologové hledají jinou cestu. Raději vstoupí s dotyčným do jeho světa snů – povídají si s ním, i když vědí, že to vše jsou výmysly. Neboří je ale, jen povídají si o tom, co v tom snovém světě vidí. Maximálně poté, co se klient vypovídá, opatrně řeknou: „Jo, to by bylo krásné, kdyby ten svět takový byl, že?“ Potom, když se v tom světě snů s dotyčným spřátelí, tak mu mohou pomoci z něho nějak vystoupit, či omezit toto snění, aby dotyčného neohrožovalo.
Podobně jako třeba exhibicionisti, i tito lidi nemusí nefantazírovat takto vždy, ale jen ve krizových a zátěžových obdobích, čím u Vašeho bratra bude asi rostoucí nespokojenost se svým životem. Stejně tak i v budoucnu, po vyléčení se může objevit relapsy, tj. občasné sklouznutí zpět k fantazírování.
s úctou
jk
Dobrý den, lze považovat pětiletý mimomanželský vztah ženatého muže za přechozený? Vztah spočíval ve schůzkách o frekvenci 2x týdně, společné týdenní dovolené. Nyní spolu čtvrt roku žijeme. Díky za názor.
Vážený Josefe,
Přechozením trpí všechny nereprodukční vztahy, tedy i mimomanželské. Mohu potvrdit názor Plzáka či Kratochvíla, že pro nevěry je kritický čtvrtý rok, který málokterá nevěra přečká.
Tato vyjímka by však mohl být Váš případ. Jestliže jste spolu čtyři roky udržovali mimomanželský vztah a nyní jste spolu začali žít společně, tak nebezpečím není jen přechození, ale především změna rodinného systému - budování společné domácnosti a hledání způsobů trávení volného času ap. Též postoje partnerů se v této době mění. Například v době nevěry žena ví, že na muže si nemůže dělat nároky jako manželka, ale to právě nyní končí. Od teď se může považovat za plnohodnotnou ženu a klást na Vás očekávání jako na svého řádného a oficiálního muže.
Právě tyto změny systému budou dnes vážnější hrozbou pro Váš vztah než otázka přechození.
s úctou
jk
Dobrý den pane doktore, mám jeden problém s přítelem. Před dvěma měsíci se ke mně nastěhoval, všechno bylo v pořádku. Ale v poslední době řešíme neustále jeden problém, a to je jeho pití alkoholu. Má tendenci každý den pít, po práci chodí se spolupracovníky do hospody, bohužel je to taková skupina lidí, co chodí vlastně skoro denně. Řekla jsem mu, že mi to už dost vadí, vždy přizná, že dělá chybu, přísahá mi, že nebude pít, a další den se to opět opakuje. Dřív také často pil, ale na kratší dobu přestal, dokázal nepít. Ale teď, jak má novou práci a ten zmíněný kolektiv kolem sebe, tak se to opět vše opakuje, a já už nevím, co dělat, aby to pití omezil. Tvrdí, že je to jeho způsob odreagování, a že neví, proč mi to tak moc vadí. Dřív si i přiznal, že má s pitím problém, proto na tu kratší dobu přestal. Ale teď se to celé opakuje. Předem Vám moc děkuji za radu, sama už opravdu nevím, co mám dělat.
Vážená Marcelo,
doporučuji Vám zmizet dřív, než bude pozdě. Alkoholismus je vždy choroba celé rodiny. Především sledujte, jak žijete jakoby se dvěma muži – jeden je ten skvělý, kterého milujete, a ten druhý? To je ten ochmelka, který se postupně mění v lidskou trosku. Postupně jak on se propíjí do stále horších a horších stádií, tak vy budete degenerovat s ním do jiné verze lidské trosky. Teď Vás ještě nic nedrží, ale až Vás bude držet společný majetek a děti, tak už to půjde mnohem hůř. Přečtěte si nějaké osudy manželek alkoholiků na Internetu, nebo navštivte organizaci příbuzných alkoholiků Alanon, abyste věděla, co Vás čeká (http://klimes.mysteria.cz/alanon/).
s úctou
jk
Pane doktore, moc se mi líbí, jak odpovídáte. Píšu vám můj problém, protože jsem se do něj úplně zamotala. Je mi 30, jsem rozvedená, jedno dítě, a žádný z mých předchozích partnerů nebyl nejlepší (podle mých rodičů příšerný). Chytře jsem si našla přítele přes Internet (80 km od nás), známe se rok a půl, ale vídáme málo. Poslední půlrok častěji - víkendy jednou za 14 dní, jednou týdně. Problém - nemůžem se vídat častěji - rodiče jsou "na prášky", když u něj s dcerou přespíme (někdy jsem lhala, že jsme u kamarádky). Nemůžem se setkávat u nás, protože bydlím u rodičů. Odstěhovat se do podnájmu mi přijde řešení přes ruku, protože nechci dceři dávat jiný domov a po čase zas případně jiný domov s přítelem. Navíc, co když rodiče budou mít pravdu (ještě přítele neviděli), a vyklube se z něho nějaký "neřád"? Nebo na něj změním já názor? Načteno toho mám spoustu, přemýšlím nad tímhle ze všech stran, až už opravdu nevím, jak z toho. Asi jen chovat se dospěle? Přítele se vzdát v současné době nedokážu, neudělal nic, co by mě od něj odradilo, (do ničeho mě netlačí, je neuvěřitelný kliďas, dodrží slovo, chová se slušně, jezdil za mnou těch 80 km i na jeden den, je mi s ním dobře, dobře se mi s ním komunikuje i miluje, všechno co děláme spolu je tak v pohodě, až mě to zaráží, dvě hádky nás od sebe neodradily, dcera se na výlet k němu těší, ráda ho vidí, ale potřebuje víc času), když půjdu do podnájmu, bude to krušné pro mé dítě, a když se rozhodnu pro tyhle dvě věci, rodiče raním, vyslechnu si pár zraňujících vět, a možná i ztratím. Manžela jsem si probojovala, ale po třech letech společného bydlení a problémů (naše soukromé problémy jsme zvládaly, ale rodiče, nemoci blízkých a úmrtí ne) jsem to prostě vzdala a odešla k rodičům. Tady vidím chybu, ale tehdy jsem cítila nátlak ze všech stran, a vybírala jsem si taky to "nejlepší" řešení. Nemáte na to nějaký nezaujatý pohled?
Vážená Jindro,
marně pátrám ve Vašem popisu po čemkoli, na základě čeho bych měl říci – jako v předchozím případě: „Zmizte, dokud je čas!“ Vidím, že jediný důvod proti němu, je nepřízeň rodičů. To není dostatečný důvod.
Poslechněte si ale pozorně argumenty rodičů. Co skutečně věcného proti němu mají? Pokud jsou to jen obecné kecy - nezdá se nám, tak nějak divně chodí a vůbec je nějakej jetej – tak takové řeči můžete s klidným srdcem ignorovat.
Pokud v následujícím čtvrt roku se neobjeví nic zásadně negativního, doporučoval bych společné bydlení, ale ne s přestupní stanici - rovnou se přestěhujte k němu od rodičů. Možná ještě rozumnější by bylo začít uvažovat rovnou o svatbě. Rodiče asi opět budou na prášky – no a co? Každopádně nemusíte mít strach. Pokud se k rodičům budete chovat s úctou, nemůžete je ztratit. Rodiče investují do dětí tolik energie, že je pro ně nepředstavitelné, že by se jich vzdali. Chvíli budou protestovat, pak se s tím smíří. Každopádně to od Vás předpokládá, abyste to moudře logisticky zvládla.
s úctou
jk
Vážený pane doktore. Líbí se mi Vaše argumenty ve zveřejněných dotazech, a tak jsem se rozhodla, že se na Vás obrátím se svým problémem. Je jím žárlivost. Kdykoliv můj o pět let starší přítel (25letý) pochválí nějakou modelku, moderátorku či herečku, začně má fantas pracovat, aniž bych si to přála: "Takovou, kdyby potkal, určitě mě s ní podvede. Jistě je lepší v milování než já!" Navenek nedávám na sobě nic znát a dotyčnou pochválím také (je-li skutečně pěkná, což většinou bývá). Občas si tak říkávám "Za nějaký čas mě stejně podvede, až jej budu začínat nudit" nebo "Beztak se s někým stýká" a podobně... Snažím se mu důvěřovat, jelikož máme krásný vztah (jsme spolu rok) a ani jednou jsme se ještě nepohádali (až na pár jeho výbuchů a řevů - je Beran ;-) Víte, můj partner mi připomíná mého otce a poskytuje mi vše, co mi otec nikdy nedával. Nikdy mě nechválil, jen kritizoval a měl přehnané nároky (které doposud má a myslím, že i nadále mít bude). Mým velkým problémem je, že určité věci ráda tajím (na jiné lidi působím až záhadně) a dělá mi problém říct si o své potřeby. Jak se zbavit toho proklatě nízkého sebevědomí? Myslím, že jsem velmi přitažlivá, ale na druhou stranu jsou i přitažlivější ženy, že... Přeji Vám nádherný den a děkuji Vám za Váš čas!
Vážená Petro,
Vaším primárním problémem není žárlivost, ale slovo, které ve Vašem dotazu vůbec nezaznělo: sebenenávist. Zkušenost s otcem Vám vypálila do hlavy, že s Vámi nemůže nikdo být, že Vás nikdo nemůže milovat, že Váš partner, pokud za něco stojí, tak Vás musí co nevidět opustit. Není v tomto případě od věci hovořit o psychickém zmrzačení z dětství.
Když bych se Vás zeptal, jestli se nemáte ráda, tak asi pravděpodobně řeknete, že se máte ráda až moc, že jste spíš egoistická. Ano, to je typická odpověď lidí, kteří se nemají rádi. Vaše sebenenávist není totiž uložena ve vašem jáství – v tom, co považujete sama za sebe, ale ve fantazijní postavě Vašeho partnera, a to tzv. mechanismem projekce. Najednou zjišťujete, že partner ve Vašich představách nevynechá žádnou příležitost, jak Vám ublížit, opustit Vás, podvést atd.
Existuje na to řada metod práce s fantazijními postavami, viz má kniha Partneři a rozchody. Z nich bych vyzdvihl omluvu. V okamžiku, kdy se přistihnete, že partnerovi v hlavě připisujete ty nejhorší úmysly, tak se mu v duchu omluvte: „Promiň, Karle, já z tebe ve svých fantaziích dělám děvkaře a kurevníka. To ty nejsi a nezasloužíš si, abych ti to podsouvala. Jsem ti opravdu vděčná, že jsi se mnou a máš mě rád.“ Stejně tak se můžete omluvit těm holkám v televizi a popřát jim hodně zdaru v jejich životě. Vězte, že ho mívají často složitější, než si dokážete představit.
s úctou
jk
Dobrý deň, čítala som od vás knihu partnery a rozchody, veľmi ma zaujala. Som 16 rokov vydatá a mám dve deti. Manžel mi povedal, že má milenku, ale že najprv ma prestal lúbiť, až potom si ju našiel. Prišiel o prácu, povedal, že už so mnou nemôže byť a odišiel s nou do Španielska za prácou. Ja som mu povedala, že ho s detmi lúbime a budeme nanho čakať. Povedal, že sa chce o nás starať. Máme za ním prísť na dovolenku do Španielska (samozrejme ona tam nebude). Dohodli sme sa, že detom povieme, že do Španielska išiel sám za pracou. Znášam to dosť zle, psychologička mi povedala, že sa mam tváriť, že mi na nom nezáleží, ale ja to tak necítim. Písali ste, že ak partner nie je manipulatívny typ, paradoxná fáza sa nedostaví. Bojím sa, že je to môj prípad. Prosím poradte mi. Lucia Krivosudska
Vážená paní Krivosudská,
především je otázka, zda se vůbec jedná o rozchod. Pokud ne, nemá cenu hovořit o paradoxní fázi. Možná je to jen vleklejší partnerská krize.
Dokud se tato nevyhraněná situace neustálí, tak bych dětem říkal neutrální větu, že táta je ve Španělsku za prací. Jakmile se to nějak překlopí – on opravdu založí novou rodinu, nebo vy si najdete nového vážného partnera, tak pak bych dětem oznámil, že se tedy budou změny v rodinném uspořádání. Do té doby je pro ně tato situace lepší.
Neberte si k srdci jeho kecy o tom, že Vás nemiloval atd. To je jen pokus o manipulaci - hodit na Vás vinu za jeho odchod. Jinak na dovolené se k němu chovejte jako řádná žena. Milenku nevytahujte a nevyčítejte. Mít s nějakou ženou dvě děti a šestnáct let společného života je ohromná síla, která muže k té ženě trvale připoutává. Je dost pravděpodobné, že i jeho to bude táhnout zpět k Vám. I když samozřejmě budoucnost nevěštím.
s úctou
jk
Dobrý den. Pane doktore, mám problém s mou přítelkyní, před cca 3 měsíci mě podvedla a lhala mi do očí, že to není pravda, až tuto sobotu jsem zjistil, že to pravda je, chci jí odpustit, ale mám problém s tím, že nedokážu překousnout jen pomyšlení na to, že se "válela" s tím dotyčným a jsem celkem v rozpacích, když si k ní mám třeba jen lehnout. Opravdu nevím, jak mám tohle vyřešit. Děkuji za odpověď Jirka
Vážený Jirko,
Při čtení Vašeho dotazu, jsem si vzpomněl na jednu klientku. Ta se taky nemohla vzpamatovat z nevěry svého muže, a tak to s ním občas začínala rozebírat. On na ni: „Co to furt vytahuješ, vždyť už jsme si to snad řekli?!“ Tak mě znova a znova udivuje ta naivita podvádějících partnerů, kteří si představují, že když nevěra skončí, tak není co řešit. Že pokud není dítě, tak neexistují žádné trvalé následky nevěry.
Jak vidíte, trvalé či dlouhodobé následky nevěry jsou tak zjevné, až to bolí. Budete je sám na sobě ještě dlouho pociťovat. Dokonce i když se s touto dívkou rozejdete, tak si je přenesete i do budoucího vztahu – například v podobě nedůvěry, pohotovosti k žárlivosti, menší ochotě investovat a spolehnout se na nový vztah ap.
Bohužel fakt, že vina leží na partnerce, ještě neznamená, že Vaše psychika nebude dlouhodobě narušena. Bohužel musíte to být vy, kdo musí tyto následky nevěry sanovat. Především měl byste zastavit tyto neustálé vracející se fantazie. Přečtěte si tento článek na toto téma: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/nevera.pdf
s úctou
jk
Dobrý den, potřebovala bych od Vás poradit. Zamilovala jsem se do jednoho muže. Je to učitel němčiny, učí mě. Odhaduji, že je mu něco málo přes 30. Přítelkyni nemá, a řekla bych, že asi ani žádnou nikdy neměl. Samozřejmě to nemohu tvrdit stoprocentně, ale domnívám se. Vím, že bydlí s matkou, ale jestli bydlí i s otcem a bratrem, to netuším. Je velice inteligentní, o všem má přehled. Působí docela chladně. Je velmi upřímný, hodně věcí ale pohaní a zkritizuje. Připadá mi někdy také trochu zmatený. Je slušný – vždy pozdraví a poděkuje. Cítím, že ke mně má důvěru a věří mi, když má někoho o něco požádat (a pokud u toho samozřejmě jsem), tak jsem to vždy já. Je přísný, hned člověka opravuje, když něco řekne špatně, vyžaduje naprostou přesnost (třeba ve výslovnosti), je to puntičkář. Připadá mi, že ženy nemá moc rád, někdy mám pocit, že si o nich myslí, že jsou to „nuly“. Jednou se zmínil o nějaké hodině fyziky, a řekl, že ženy by měly sedět vzadu, protože tomu stejně nerozumí. Připadalo mi, že ženy chtěl zesměšnit. Když se třeba na něco při hodině zeptá mužů (teď nemyslím gramatiku ani nic z němčiny, ale třeba „Co víte o …?“ nebo „Kdy byla založena…?“), a ten to neví, většinou nic nenamítá. Ale pokud má na otázku odpovědět žena, která ale odpověď nezná, tak jí říká, že by to měla vědět, prostě jak je možné, že to neví, atd. Nebo když třeba položil otázku (samozřejmě v němčině): „Co jste už dokázala?“ a žena odpověděla: „Ještě nic“, tak řekl: „Jak to?“, „Jak to?“ Z toho plyne, že on si asi myslí, že už něco měla ve svém věku dokázat. Na druhou stranu si myslím, že je ten učitel galantní (přidrží ženě dveře apod.). Opravdu zvláštní vztah k ženám. Někdy mám pocit, že o ženy nemá zájem. Vždy, když ho vidím nebo potkám, tak jde sám, asi upřednostňuje spíše samotu. Někdy máme společnou cestu na autobus, připojí se ke mně a jdeme spolu. Jindy mě ale připadá, že mě úplně přehlíží, někdy mám pocit, že se mně vyhýbá, jen aby se mnou jít nemusel. Vůbec tomu nerozumím. Když [tato otázka byla zkrácena]Martina
Vážená Martino,
tomu zvláštnímu vztahu k ženám se říká ambivalentní – je to směsice přitažlivých sil a silného odporu. Proto se občas chová galantně a jindy jako hulvát. Někdy s Vámi jde od autobusu, jindy Vás přehlíží atd.
Ze studentských zamilování není dobré dělat dalekosáhlé závěry, ale pozorujte, čemu dáváte přednost – 1) jestli tomu, aby muž byl spíše pasivní a vy jste si určovala, jak blízko se k němu přiblížíte, nebo 2) jestli vy chcete být spíše pasivní a čekáte, že naopak muž bude aktivnější a bude se o Vás aktivně ucházet.
Ten první případ bývá pro ženy zdrojem komplikací, protože to obvykle znamená, že dávají přednost větší partnerské vzdálenosti a pomalému sbližování. To v praxi znamená, že normální nápadníky odmítnou svou pomalostí a odfiltrují si nepoužitelné exoty – ženaté muže, nadřízené, kněze ap., kteří vlastně o žádný vztah neměli původně zájem.
s úctou
jk
Vážený pane doktore, zajímalo by mě, jak se lze vzrovnat s "následky" projevů cholerika. Ve chvílích zlosti a vzteku padají silná i vulgární slova, po uklidnění je mi řečeno, že v takových chvílích přece létají slova bez přemýšlení a že je nesmím brát vážně... "vždyť mě přece znáš, vždyť vidíš jinak moji lásku..." Jenže když je člověk v pondělí kráva a v úterý láska a toto se pravidelně opakuje, oslabuje to po určité době mé city. Navíc se mi stírá rozdíl mezi tím, co vlastně platí a co je jen prázdné útočné slovo. Sama jsem vyrůstala v prostředí, kde platilo "važ slova" a tak v soužití s člověkem, který má za slovním vyjádřením tu váhu úplně odlišnou, je pro mně velmi obtížné. Náš vztah není v počátcích, máme již malé děti a společnou představu o budoucnosti. Děkuji.Jana
Vážená Jano,
Cholerici pravda rychle vybuchují, ale většina z nich umí své emoce ovládnout, když je na veřejnosti, v zaměstnání ap. Předpokládám tedy, že v zaměstnání neříká šéfové krávo, i když si to o ní možná myslí. Položme si tedy otázku:
Proč neříká „krávo“ té, kterou za krávu považuje, a naopak říká „krávo“ Vám, kterou za krávu nepovažuje?
Za mládí jsem kydal prasata. To nejsou moc čistotná zvířata, ale přesto rozlišují místo, kde spí, od místa, kam serou. Možná by bylo dobré Vašemu muži připomenout, že kdyby měl inteligenci alespoň jako prase, tak by věděl, že není rozumné si dělat do vlastního hnízda.
Víte, tihle chlapi mě štvou, protože většinou dostanou rozum, až když uvidí ženu s kufry mezi dveřmi. Pak mi pláčí na rameni: „Pane doktore, prosím zachraňte...“
s úctou
jk
Dobrý den, prosím Vás o radu! Moje máma je psychicky na dně! Nevím jak jí mám pomoct. Můj otec má dluhy 350 000 kč, mamka si vzala půjčku na 150 000 a pomáhá mu to splácet, ale dnes z táty vylezlo že dluží ještě další peníze! Mamka se mi doma sesypala a neví jak to všechno zvládneme! Bydlíme v rodinném domku, který už dva roky táhne moje mamka sama ze své výplaty. Bojím se, že k nám přijde exekuce a seberou nám věci díky tátovím dluhům. Dům prodat rodiče nechtějí, protože jsme tady se sestrou vyrůstaly a nechtějí nám kazit budoucnost a hlavně nechtějí ovlivnit naše výkony ve škole.Táta odešel z domu a moje mladší sestra je z toho velmi špatná stejně jako já. Chtěla bych nějak pomoci, ale nevím jak. Scháním si neustále brigádu,aby na mě mamka nemusela nic platit,ale nikde neberou díky finanční krizy. Bojím se toho, že už se to mezi rodiči nespraví a my budeme muset prodat dům,a že mamka se mi zase zhroutí a ja zustanu se sestrou sama. Prosím poraďte! Děkuji
Vážená paní,
Nejsem právník, ale obávám se, že pouhý odchod táty z domu nijak neřeší odpovědnost matky spolufinancovat jeho dluhy. Jistě se proto dojděte poradit s advokátem a nejen s psychologem. Důrazně však všechny varuji před zlodějskými firmami, které lidem nabízejí „pomoc“ z dluhů tak, že je naprosto ožebračí. Pozor jsou navázány na státní správu, takže jakmile vám příjde přípis od exekutora, tak přijde i dopis takové pochybné firmy, která Vám nabízí „pomoc v nouzi“:
Vaše rodina se musí od otce finančně odříznout, i když on tam stále může fungovat jako manžel či otec. Tedy s jeho svolením, ba dokonce podporou by měla matka podat u soudu žádost na omezení právní způsobilosti k nakládání s penězi, protože svou nemocí ohrožuje celou rodinu. Soud by pak nařídil psychiatrický posudek, a kdyby jí dal za pravdu, tak by ji asi jmenoval opatrovníkem otce ve finančních otázkách. Ten by nemohl dělat další dluhy a dost možná by se Vaše rodina nemusela rozpadnout, což je momentálně téměř nevýhnutné.
Jestli Váš otec není soudný a nebude s matkou spolupracovat na omezení způsobilosti, pak matce doporučuji se s otcem formálně rozvést či vypořádat společný majetek smluvně, i když dál může s Vámi bydlet a jinak fungovat jako manžel a rodič. Každopádně je lepší, aby Vašeho otce zavřeli (což je nepravděpodobné), než aby se celá rodina rozpadla a Vás vyhnali exekutoři z domova (což pravděpodobné je).
Každopádně dělejte všechna tato velmi tvrdá doporučení bez vzteku a nenávisti, ale z chladného zdravého rozumu. Když tyto pevné a nepropustné hranice nenastavíte včas pevnou rukou a chladnou hlavou, nastaví je za krátký čas bezmocná, ale o to zuřivější nenávist. To by jistě byla škoda.
Jinak nevím, co studujete. Každopádně chcete-li uspět na trhu práce, pomohlo by Vám, kdybyste se trochu naučila gramatiku. Já vím, že je to zbytečný opruz, ale stále je to jedno z důležitých výběrových kritérií, podle který se zaměstnavatelé rozhodují. Jestli jim do CV napíšete, že Vás nikde nevzali „díky finanční krizy“, tak to opravdu není nejlepší vizitka. Jen zběžně jsem napočítal šest hrubek.
s úctou
jk
Vážený pane doktore, děkuji za Vaše vyjádření k mému problému. Musím napsat, že jste trefil do černého. Skutečně má nová přítelkyně si dává zejména k televizi víno a to často. Při rozhovoru s ní jsem si dovolil použít některá Vaše slova. Ona tvrdí, že není alkoholik a dát si trochu vína na tom není nic špatného, když ho má ráda. Zeptal jsem se jí, jestli by vydržela bez té skleničky vína třeba týden. Odpověď byla ano. Jaký by jste volil další postup, pane doktore, a mohu jí být já nějakým způsobem nápomocen? Děkuji za Vaše vyjádření. Přeji pěkný den. Tonda
Vážený Tondo,
děkuji za ocenění. Kdysi na vojenské katedře jsme se učili o palebné síle německého BVP Marder hranatého až běda. Při té příležitosti jsem vymyslel nový rozkaz: „Četo, na můj povel k lesu úprkem úprk!“ Více viz http://klimes.mysteria.cz/clanky/ostatni/armada.htm.
s úctou
jk
Dobrý večer, žiji s manželem 12 let a máme dvě děti. Pokud je muž bez alkoholu, je ten nejlepší manžel a táta, pokud se napije a já něco řeknu, tak mě zmlátí a nyní došlo k tomu, že si vztek vylévá i na dětech. Oba jeho rodiče jsou alkoholici, kterými pohrdá.Myslíte si,že je možné takového člověka ještě změnit? To, že je velký žárlivec a napadá mě kvůli práci, pracuji ve zdravotnictví, na to už jsem si "zvykla", ale jeho pítí a zloba mě začínají čím dál víc děsit. misa
Vážená Míšo,
to samé jako u Tondy: „K lesu úprkem úprk!“
Manžel se teoreticky změnit může. Pro Vás to znamená - napřed k lesu úprk, a pokud se opravdu změní, tak se můžete vrátit. Tedy svůj úprk chápejte podmíněně - jako dočasné vzdálení se v zájmu sebezáchovy své i dětí. Pamatujte, že věta „změnil jsem se“ v praxi znamená jedině, že „byl jsem na léčebném pobytu“. Nic jiného neakceptujte.
s úctou
jk
Dobrý den, ráda bych poprosila o radu. Kdykoli se s někým /tedy osobou opačného pohlaví/ seznámím a vzájemně se sbližujeme, podvědomě na něm hledám nějakou chybu nebo věc, která mě začne odpuzovat. Mohou to být maličkosti a "blbosti" typu: ruce, palce, zvyklosti, pachy... Ještě jsem snad neměla vztah, který by neskončil nebo nebyl poznamenaný tímto zlozvykem. Bohužel si s ním nevím rady a raději žádné vztahy nevyhledávám. Děkuji za odpověď Pavlína K.
Vážená Pavlíno,
bohužel není to zlozvyk, ale příznak zbytnělých odpudivých sil, zejména strachu a tento sklon zvyšovat vzdálenost označuji ve své knize Partneři a rozchody za deflektorství. Jev, který pozorujete, tj. při přiblížení dochází k prudkému zhoršení vašeho citu k danému mužovi, je propadová křivka.
Na tuto poruchu je jedinou léčbou mírnost a mírný, laskavý tlak sama na sebe, abyste se vyvíjela žádoucím směrem. Ve zmíněné knize najdete bližší vysvětlení, zde jen pár rad.
1) Uvědomte si, že toto je porucha Vaší hlavy a ne toho kluka. Nemůžete se tedy řídit svým srdcem, protože to vždy a u každého člověka bude říkat „rozhodně ne“. Musíte hlavou odhadnout, zda je ten kluk vhodný pro vztah, rodinu či nikoli. Bohužel je nutné to řešit rozumem a ne city. Pozor, ženy jako vy mívají sklon odmítat normální muže, kteří se snaží jemně a slušně přiblížit. Naopak podléhají psychopatům, kteří si je grobiánsky přivlastní a naprosto ignorují jejich známky odporu. Takže použití rozumu je opravdu na místě.
2) Pozorujte momentální intenzitu tohoto odpudivého citu. Když je hodně silný, dejte si pauzu. Když je mírný, zkuste s tím mužem být a tzv. budovat vztah. Počítejte s tím, že přitažlivé síly jsou nezávislé na odpudivých, takže i když pociťujete k danému muži mírný odpor, tak přitažlivé síly (láska) na pozadí pomalu narůstá a časem by mohla být silnější než tyto odpudivé síly.
Existují ještě další techniky, ale ty je třeba doporučovat situačně, třeba podle toho, jak to partner snáší. Zkuste partnerovi vysvětlit, jak to máte, s tím, že zdůrazníte, že je to Váš problém a ne jeho. Pak někteří muži, zvláště ti zdravě sebevědomí, vcelku tolerantně snášejí, když řeknete: „Víš, právě teď mě strašně irituje ten tvůj palec. Ale nic si z toho nedělej...“ Pak najednou zjistíte, že jen samotné vyslovení tento negativní cit neutralizuje. Podobně jako zážitky déja vu (I když se to vysloví „deža vi“, není to žádná výpověď o znalostech Romů, ale označuje se tak pocit, že to, co vidíte, jste už někdy viděla.) mají taky sklon zmizet, jakmile řeknete kamarádovi: „Hele, já mám právě déja vu...“
s úctou
jk
Vážený pane doktore, je mi 25 let a s přítelem jsem necelé čtyři roky. Několikrát jsme se už rozešli a po necelém měsíci zase sešli. Teď spolu sedm měsíců žijeme v pronajatém bytě. Oba pocházíme z vesnice a tak je pro nás žití v bytě nová zkušenost. Ovšem tuto zkušenost nese přítel špatně. Přenáší na mne své nálady, ale bavit se s ním o tom nedá. Navíc mne teď začíná ubíjet otázkami "kdy už se rozejdeme". Když ho beru vážně, osočí se na mne, že jsem hrozná a že bych neměla být tak vztahovačná. Poraďte mi prosím jak mám na tyto jeho výlevy reagovat. Mám ho ráda a sama se v tomto vztahu cítím být spojená. I když čas od času si říkám, že to nemám za potřebbí. Děkuji Vám za odpověď. S pozdravem Pavlína
Vážená Pavlíno,
to je učebnicová ukázka zdegenerované komunikace. Všimněte si, že jeho vyřčená věta: „Kdy už se rozejdeme?“ má význam, který by normální zdravý muž vyjádřil slovy: „Pavlínko, já ti mám tak blbou náladu... Nevadilo by ti, kdybych si dojel na ryby? Chci být chvilku sám...“
Prognosticky ale předpokládám, že se to bude spíš zhoršovat, hlavně kvůli těm čtyřem rozchodům. Jinak partnerovy rozlady bych nepřipisoval, jako vy, na vrub poruchám přizpůsobení. Ty už by za sedm měsíců měly dávno odeznít.
Důkladně bych si rozmyslel, jestli s tímto mužem zakládat rodinu. Představte si to reálně: Až budete mít dvě děti a on zase spustí: „Hele, už ti to říkám sedm let, že bychom se měli rozejít...“
s úctou
jk
Dobrý den, rád bych se vrátil k otázce pana Nováka o lenosti (15.01.2009 10:44), kde jste popsal stávající stav, ale já bych vás chtěl poprosit abyste nastínil cestu k řešení, či doporučli publikaci která tento problém řeší. Popisované je přesně můj případ (když jde do tuhého - termíny v práci, zkoušky ve škole, ale i ve vztahu), jsem schopný vyvinout opravdu velkou aktivitu, mám ale obrovský problém se motivovat k práci i v meziobdobích kdy "nic nehoří". V těch jsem obvykle demotivovaný, a často jen tak celý den chodím od ničeho k ničemu, je těžké začít pracovat a každá maličkost mě lehce vyruší a odláká od práce (u VŠ studia si přivydělávám programováním, pracuji tedy doma, přestává mě to bavit, a chci si co nejdříve najít zaměstnání na poloviční úvazek). Platí o mě i vaše věty o adrenalinových sportech a nechopnosti jít včas spát. Tenhle stav vadí čím dál více jak mě, tak mé přítelkyni (čemuž se nedivím), protože vidím, že kdybych raději pracoval bez těchto výkyvů, dokážu toho mnohem víc (a budu na sebe moci být hrdý). Chtěl bych se vás zeptat, jak u sebe tuto vlastnost změnit. Jsem ochotný na sobě zapracovat, nevím ale kterým směrem. Máte zkušenosti s klientem, kterému se povedlo takovéto návyky úspěšně změnit? Pokud ano, jak na to? Děkuji vám za váš čas! Tomáš
Vážený Tomáši,
Já bych se především zaměřil na potlačení cykličnosti tohoto jevu. V obdobích, kdy máte sklon se poflakovat, bych se do něčeho nutil – třeba tím, že dříve, než bych ráno vylezl z postele, naplánoval bych si, jak a co vše chci za ten den stihnout. Naopak zkracoval bych chvíle, kdy se Vám sice pracuje jako víno, ale kdy už zajíždíte do extrémů – moc unavený, moc monotónní, moc pozdě v noci ap. Extrémům bych se systematicky vyhybal, zejména bych ale zatížil den neustálou pestrou střídající se aktivitou či povinnostmi.
Pamatuji si na doby gymnasiální, kdy jsem podával ve škole nejlepší výkon právě ve chvílích, kdy jsem měl nejméně času – když jsem nejvíce cvičil na piano a ještě jsem musel doma pracovat na poli, míchat beton či kydat prasata. Teprve tenhle blázinec mě dostal do trvale optimálních otáček, které se pak odrazily i na dobrých známkách. I když jsem se učil víceméně jen v autobuse či o přestávkách.
Proto z Vašeho popisu mám pocit, že jste málo zatížený, že vlastně jedinou vaší aktivitou je škola a programování. To zřejmě na člověka s Vaší mentální kapacitou je málo, proto jedete svůj život stylem brzda plyn. Trochu mi to připomíná nějakého známého ing. I. Mládka, který prý spadl do studny, uměl plavat pouze motýlka a umlátil se o stěny. I u Vás se střídají okamžiky, kdy tonete kvůli nečinnosti, s okamžiky, kdy sprintujete naplno, ale jaksi pouze na metr a půl.
Co se týče literatury. Sjeďte si na Internetu články na téma „procrastination“. Dále doporučuji Vaší pozornosti pozoruhodnou anglickou reversal theory (Apter Michael 1982, 1989; Kerr et al, 1993) a jejich termíny telické a paratelické fáze, které se u Vás zřejmě střídají.
s úctou
jk
Promiňte teď jsem slyšel Vaši odpověď v rozhlasovém odpovědi. Nevěděl jsem že bojujete o život. Tedy prosím první otázku Vy osobně pomiňte. A nebo vůbec neodpovídejte.... určité odpovědi mám, jen mě zajímal Váš osobní názor. Přeji Vám štěstí.Darell
Vážený pane Darelle,
mohu Vás ubezpečit, že toho času naštěstí nebojuji o život, ale „jen“ o zdravý rozum. Na chemoterapii jsem byl v roce 2005. Následně sice hrozil relaps a pravda tehdy už jsem se tak trochu viděl na prkně, ale naštěstí doktoři to ještě odložili, takže jsem teď „propuštěný na podmínku“. Zdravotně jsem na tom tedy docela dobře. Díky Bohu!
s úctou
jk
Dobry den pane doktore, letos mi bude 32let, 2rokem provdana a trvale ziju v Izraeli. Muj zacatek zde byl psychicky i fizycky velmi narocny musela jsem prestoupit na zidovskou viru coz byl velmi dlouhy a vycerpavajici proces. Diky memu manzelovy, ktery vynalozil neuveritelne usili mi pomoci jsme tento proces uspesne ukoncili. Nasledovalo doresit dalsich uredni zalezitosti - umim perfektne anglicky jazyk ale mistni jazyk je hebrejstina, kterou ovladm jen malo. Jazyk byl dalsi duvod proc mi muj manzel musel hodne pomahat se vsim vyrizovanim. Strucne receno byly to velmi narocne 2roky. Manzale jsem si vzala, protoze jsme se znali spoustu let a mela jsem pocit, ze po prakticke strance je to clovek, na ktereho se da 100% spolehnout, a ktery se bude vzdy umet postarat o me i o pripadnou rodinu. Nebyla jsem do nej zamilovana, ale vsichni mi rikali, ze takova manzelstvi byvaji nakonec ta nejlepsi. Dnes ziju v zemi, kterou miluju, ale stale nejsem schopna citit nic blizsiho ke svemu manzelovy a to i potom vsem co pro mne udelal. Citim k nemu respekt a jsem mu vdecna a vzdycky budu. Problem, ale je ze po fizycke strance je mi jeho blizkost velmi neprijemna. Kazdy jeho dotyk je mi neprijemny a sexu s nim se vyhybam. V teto oblasti jsem snim mela problem uz od zacatku naseho vztahu - on ne. V posledni dobe je to, ale horsi a horsi a ja bez nadsazky jeho blizkost nesnesu. Ted me zacal on i jeho rodina tlacit, dost intenzivne do deti. Vpodstate se uz nebavime onicem jinem. Nedokazu si predstavit mit snim deti. Pro nej je to ale priorita c.1. Ja to tak necitim. Zacinam uvazovat jstli s nim mam zustat nebo se rozvest. On tvrdi, ze v mem veku, kdyz se snim rozvedu uz nikdy nenajdu muze jako on, ktery by pro me delal to co on. Jsem z rozveden rodiny, nechci byt jako moji rodice. Nevim jestli jsem schopna ztravit zbytek zivota v manzelstvi s muzem, ktereho fizycky nemuzu vystat -hlavne nevim jestli je to vubec spravne -do toho proste nemuzu privest deti. Citim se vina a nestasna.
Vážená paní,
to je dost nešťastný příběh, protože to nasvědčuje, že jste nespokojena nejen se svým manželem, ale především osudem. Váš život jde jinudy, než si přejete. Celá Vaše osobnost řve: „Ne! Tudy já jít nechci!“ A čím víc jde Váš život mimo, tím větší vztek a agrese ve Vás narůstá proti Vašemu muži.
To bývá pro muže ten nejhorší případ. Takové muže pak ženy opouštějí zdánlivě bezdůvodně, každopádně prakticky bez jejich přičinění a často i bez varování. Oni nemohou nic dělat, jen pasivně přihlížet.
Pro muže z toho plyne obecné doporučení: Pro funkčnost a spokojenost manželství je lepší, když si je žena jista se svým mužem a miluje ho a on třeba váhá, než když žena váhá a muž si je naprosto jist. Nevyplácí se tedy mužům své vyvolené ženy za každou cenu balit a lámat.
Každopádně to vidím buď na hodně dlouhou terapii, nebo na rozchod. Předpokládám však, že on o Vašem černém prožívání nic moc neví. Proto před tím, než se s ním rozejdete, tak bych zkusil si s ním o tom popovídat. Zřejmě nejprve vybuchne a bude zuřit, ale až tato fáze odezní, tak byste to mohli nějak zpracovat.
Jako vždy doporučuji konsensuální rozchod, tj. rozchod vzájemnou domluvou. Kdy na Vaší straně bych se mu omlouval a bral vinu na sebe. Za své city bych se omlouval s tím, že ale i přijetí viny či omluva nic nemění na tom, že tam ty city jsou a že jsou z Vaší strany volně neovladatelné.
s úctou
jk
Pane doktore, jak byste hodnotil následující chování dospělého potomka, který už nebydlí s rodiči, přesto se (pro rodiče bezdůvodně) zahaluje do podivné samoty, nebere jim klidně i měsíc, dva mobil, nereaguje na emaily. Přestože ví, že rodiče, vzhledem k tomu, že jsou oba těžce nemocní jeho pomoc nutně čas od času potřebují, protože jinak si ji musejí zaplatit, mockrát ji také sám od sebe sliboval, ale zůstalo jen u slov. Pokaždé se sám objeví nečekaně a zase slibuje pomoc a podporu (o finanční se v tomto případě nejedná), pak odejde a zase nic. Situace už se opakuje pěkných pár let, je mu už 40, takže o nějakých pubertálních výkyvech a dokazování si samostatnosti snad nelze uvažovat. Když na velmi krátkou návštěvu přijde, je chápavý a pomoc slíbí, pak ale odejde a rodiče tak stále jen čekají a čekají. Bratr není ženatý, nemůže u něj jít o nějakou poruchu, nebo je to jen jeho nějaká svévole? On je si velmi dobře vědom, že jeho chlapská ruka je našim velmi potřebná, ale nic pro to neudělá. Jak mu pomoci, jak pomoci našim, aby se tak netrápili nad jeho doufejme že jen zdánlivou netečností? Vztah mezi rodiči a ním byl vždycky moc hezký, upřímný a spíše partnerský. Proto je to hrozně trápí, ale nevědí sami, jak z toho ven. Pomohl byste radou? Děkuji vám jménem rodiny! Petra
Vážená Petro,
pro Vás a čtenáře těchto řádků z toho plyne jedno poučení. Pamatujte, že ze tří dětí se vyvede tak jedno. Jinými slovy jedno dítě je nerozmnožitelné a žije prapodivný život singla, starého mládence či panny. Druhé dítě se zabije v autohavárii, zemře na rakovinu, nebaví se rodiči ap. Teprve to třetí (samozřejmě tím nemyslím to nejmladší) je schopné si najít partnera a založit rodinu, takže prarodiče se dočkají vnoučat. Mít jedno dítě, dát mu podle svého svědomí tu nejlepší výchovu není, stejně jako u Vašeho bratra, žádná záruka, že se rodiče dočkají vděku, podpory či vnoučat. Právě na Vašich rodičích vidíte, že mít jedno maximálně dvě děti je vcelku sebevražedná tendence v naší společnosti. Viděl jsem řadu párů po krizi středního věku, kde zřetelně škodil malý počet dětí.
Jinak k Vašemu bratrovi – slibotechna. Napadl mě alkoholismus, vyhybavá osobnost, přebujele emancipační snahy, strach, aby nebyl rodiči ovládán atp. Ale ve Vašem popisu o něm toho mnoho není, takže nemám se od čeho odpíchnout.
Ale skutečný důvod, proč je nepoužitelný, není až tak důležitý. Vždycky totiž bude nějaký ten důvod. Proto je třeba respektovat statistiku a nepořizovat si zbůhdarma málo dětí.
s úctou
jk
Dobrý den, chodím k psycholožce a začala jsem jí lhát. Vymyslela jsem si historku o tom, že mě otec zneužíval (hladil, kde já jsem nechtěla). Vím, že jsem to neměla dělat, ale to, že mě bil, mi nějak přišlo málo, nedůležitý.. Nevím, proč jsem to udělala, dokonce jsem při svém vyprávění i brečela, ale teď mám černý svědomí... Přiznat se jí stydím. Někde ve vašem článku jsem četla, že i lhát při psychoterapii někdy může pomoci, ale nejsem si jistá, jestli tohle je můj případ... Mohl byste to prosím nějak blíž vysvětlit? Díky.
Vážená paní,
ano, máte pravdu, že říkám svým klientům, že mi mohou lhát (samozřejmě pokud se nejedná o vyšetření pro úřady ap.). To přesně z důvodu, který popisujete, aby neměli tak černý svědomí, když to udělají.
Jednou jsem měl klientku, která si stěžovala, že jí nevěřím. Pořád jsem se jí ptal, proč má ten pocit, jaké moje chování to vyvolává. Vymysleli jsme asi tři konstrukty, jak to vysvětlit, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsme zjistili, že z podobného důvodu jako vy měla sklon činit své problémy těžší než jsou, tzv. agravovala.
Já bych osobně to psychoterapeutce řekl s tím, že chcete zjistit, proč máte pocit, že vaše problémy jsou „málo důležité“. A můžete zapřemýšlet, kdo Vás v dětství bral málo vážně, zlehčoval Vás. Potom bych rozebral i to, jak vy na toto reagujete, třeba popsanou sebelítostí, jak vás pak lež odděluje od blízkých lidí – psychoterapeutky ap.
s úctou
jk
Dobrý den pane doktore, obracím se na Vás s prosbou o pomoc.
Po synově rozvodu se bývalá manželka odstěhovala i s dětmi zpět na Slovensko a všemi možnými prostředky se snaží zabránit styku s dětmi jak mému synovi, tak mě. On jako otec dětí má samozřejmě právo děti vidět, ale co já? Mám nějaké zákoné právo se s dětmi vidět?
Předem děkuji za odpověď
Vážená Olgo,
obraťte se na UMPOD – Ústav pro mezinárodně právní ochranu dětí; www.umpod.cz.
s úctou
jk
Prosim o vysvětleni, co je to bajiva lhavost. děkuji
Vážený Vlasto,
asi reagujete na otázku Mariána z 30.11.2008? Ještě jako studenti psychologie jsme měli spolužačku, která nám – každému zvlášť – vyprávěla svůj dobrodružný život. To vždy končilo prosbou, abychom to nikomu neříkali, že lidi pro to nemají pochopení. Tak já jsem to držel v sobě jak zpovědní tajemství. Jednou jdu takhle s jinou spolužačkou a ta mi povídá: „Taky ti říkala Monika ty její báchorky o její úžasné minulosti?“ „Proč báchorky?“ „No, jak byla na misi v Afgánistánu, jak byla kapitánkou v házené, jak měla konflikt s dětmi v pasťáku atd.“ „Ty myslíš, že jsou to báchorky?“ „Já jí to taky žrala, ale pak jsme si o tom povídaly s holkama... To je prostě nesmysl. To se nedá za jeden život stihnout.“ Musím říci, že holky měly pravdu a že od té doby se dívám na drbání mnohem tolerantněji než dříve. Mimochodem drbání spolu s dobrou pamětí nejúčinnější obrannou nejen vůči podobně nemocným lidem, ale především vůči psychopatům a kriminálníkům.
Syndrom barona Prášila (Münchhausenův syndrom) je tedy úporná potřeba vymýšlet si dojemné, obdiv či soucit vzbuzující příběhy o vlastní minulosti. V nemocničním prostředí existuje ještě varianta – vymýšlet či vyrábět si falešné diagnosy své či svého dítěte. Toto vymýšlení je právě ta bájivá lhavost.
Onehdy mě zavolali k jednomu prý velmi smutnému případu. Muž nám asi dvě hodiny vyprávěl dojemné příběhy, které všechny měly stejný sujet: „Byl nezaměstnaný, pak mu zavolal kamarád, aby vytáhl jejich firmu z bryndy. On šel a udělal z firmy špičkovou firmu. Pak přišel zlý spolumajitel a vykopli ho. Byl nezaměstnaný...“ Nijak jsem mu neodporoval, jen naslouchal. On povídal toto dokola dvě hodiny a pak řekl: „Já vím, že mi nemůžete pomoci, ale jsem rád, že jste mě vyslechli.“ a odešel. Kolegyně do mě drcla loktem: „Co to bylo?“ „Čistokrevný baron Prášil.“ Ta jeho poslední věta byla jediná zcela pravdivá...
Je spodivem, že tato porucha se vede v psychiatrických učebnicích jako porucha paměti, i když je to zjevně porucha identity. Paměť mají dotyční zcela v pořádku. Možná si vzpomínáte na případ Lukáše Kohouta, který se vydával za mluvčího Jana Kavana (http://cs.wikipedia.org/wiki/Luk%C3%A1%C5%A1_Kohout).
Velmi často se tato diagnóza chybně dává v případech, kdy matky křivě obviní exmanžela ze sexuálního obtěžování. To není tzv. Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy), to je normální kriminální chování. Za svou kariéru jsem viděl pouze jen jeden jediný skutečný případ Münchhausenova syndromu by proxy, a to v případě, že babička, taky obviňovala svou snachu ze sexuálního zneužívání svých vnoučat. Jenže ta nebyla schopna náhledu, bylo to na hranici poruchy s bludy a její jednání ji samu výrazně poškozovalo. Podobně jako kverulanti systematicky obíhala úřady, kde ji s její anamnésou stejně systematicky vyhazovali.
s úctou
jk
Pane Klimesi, prozil jste umrti blizke zeny? Muj manzel zemrel na rakovinu tlusteho streva behem 2, 5 mesicu. Jsem neprirozena, kdyz po trech letech ja i nase 3 se nemohou s timhle smirit? Myslim, ze tohle je nad vase sily. Jedna dcera mela anorexii po teto situaci, druha ma stale depresi. Prosim, nemluvte o prirozenem smutku. Dekuji vam Agneta
Vážená Agneto,
nemohu hovořit o přirozeném smutku, když trvá déle než 6 měsíců a zřetelně je provázán na jiné patologie. Je tedy hodně pravděpodobné, že tam bude mnoho jiných věcí, které je třeba řešit. Bohužel jinak je popis chudý, nemám žádné jiné informace pro úsudek.
s úctou
jk
Dobrý den,
je mi 31, mám malou dceru a manželku-vzornou matku. V partnerském vztahu je to horší. Po narození dcery jakoby "sexuálně ochladla". Nejedná se pouze o sex, ale o přízeň a chtít udělat radost tomu druhému. Zpočátku jsem to přisuzoval změně hormonální hladiny a samozřejmou fixací matky na dítě a naopak. Ale tato záležitost trvá už 2 roky a spíš je to horší. Nechci se chovat stejně, to by zřejmě vedlo k rozchodu. Několikrát jsme to mezi sebou probírali, ale s mizivou a krátkodobou účinností. Jediné, co dřív pomáhalo, byl v malé míře alkohol nebo mé odmítnutí. Manželku mám stále rád, ale nevím, jak si (nám) poradit. Mimochodem morálně se neztotožňuji s placeným sexem, či náhradou manželky v mileneckém vztahu - to beru jako jednostranné sobecké "nouzové" východisko.
Děkuji za odpověď
Aleš
Vážený Aleši,
mám přibližně stejný názor jak na placený sex, tak na milenecké úniky, jen s malým dovětkem. Když je frustrace hodně silná, tak Vás stejně nakonec udolá. Proto je dobře, že se snažíte problémy řešit dříve, než je skutečně zle.
Mužům často doporučuji – neironizujte své ženy a buďte každý den dvě hodiny s rodinou. To není mužům vždy přirozené. Stejně tak ale musím ženám klást na srdce: Nevyčítejte a hleďte, aby Váš muž měl pravidelný přísun sexu. Ani toto není ženám vždy přirozené a musejí se do toho trochu nutit.
Důležité je, aby člověk věděl, proč to dělá a že se mu to vyplatí. To znamená nemít sex jen když na to žena má skutečně chuť, ale spíš pozorovat, zda zrovna dnes není ta chvíle, kdy by jí to nevadilo, nebo kdyby jí to vadilo jen málo. Jakmile taková vzácná chvíle nastane, tak rychle zatahat muže za pifíka a nakrmit vlka. Jedině tak totiž zůstane koza celá bez ztráty desítky. Manažeři používají podobnou techniku, kterou převzali od Marka Twaina. Ten říkal, že pokud ráno sníme žábu, tak už nás ten den nemůže nic horšího potkat.
Vaše žena tuto metodu zjevně nevyužívá, ale nevím, jestli si je vědoma nebezpečí a ceny, kterou za to možná zaplatí. Cenu, kterou za to zaplatilo tisíce žen – ztrátu muže a otce svých dětí kvůli milenkám či rozchodům. Už fakt, že se těmto fantazijím musíte volně bránit a drží Vás v podstatě jen morálka, svědčí o tom, že je to nebezpečí reálné.
Všimněte si, že mám rady víceméně jen pro Vaši ženu. To proto, že znám Vaše pocity. Abych mohl dávat rady Vám, měl bych slyšet názory a postoje Vaší ženy. Ty ve Vašem popisu chybí.
S úctou
jk
Je me 65 pet let, jsem zachovali a ziju v naprumernem pohodli. Po operaci prostaty nemohu mit jiz tak bujny tradicni sex. Moje stejne stara manzelka si vyzaduje byt ted intimni s mladymi muzi, aby si pry jeste uzila nez uplne zestarne.
Co mam delat a jak resit danou situaci?
Vážený Pavle,
to je zjevně strach ze strárnutí a hlavně ze smrti. Žádné sexuální výstřelky tento strach nemohou nasytit. Osobně bych doporučoval klid. Neválčit s těmi mladými muži. Je velmi málo pravděpodobné, že by Vás Vaše žena opustila. Jen blbne...
s úctou
jk
Dobry den, mam problem s vlastnim myslenim, jakymsi mentalnim masochismem. V neskodne rovine se to projevuje tim, ze kdyz vidim predpis, pravidlo, logickou konstrukci (treba dej filmu, knihu), hned me napadaji nelogicnosti, diry, chyby, rizika. To mi nevadi, v lecems to muze byt uzitecne, analyticke mysleni potrebuji k praci. Problem je to ve vztahu-s manzelkou jsem cca 15 let z toho 10 zenaty. Deti nemame. Vztah probihal ruzne, jak se rika v dobrem i zlem. Nedavno jsme se prestehovali a oba nas to dost nabilo, byla to zmena k lepsimu i mezi nami. Myslim, ze momentalne je to mezi nami nejlepsi, co kdy bylo. Manzelka si nasla dalsi zajmy a mimojine (v jednom zajmu) kamarada. Ten je zenaty, ma rodinu. Hodne si s nim rozumi, byli na vinku a hodlaji chodit dale. Na rovinu mi to rekla s tim, ze zduraznovala, ze je to jen kamarad, fyzicky ji vubec nepritahuje, nepremysli o nem jako o partnerovi a chce byt se mnou, ma v tom naprosto jasno. Jen proste chce kamarada chlapa (slyset chlapske nazory apod.). Ja jsem ji to samozrejme nezakazoval a na urovni vedomi ji verim, da se rict naprosto. Ale podvedome to ve me hloda, mam strach, hned si predstavuju nejhorsi scenare (jak me opusti apod.), obcas me to jen tak napadne, spatne kvuli tomu spim. Daji se nejak odbourat tyhle paranoidni predstavy? Jsem si vedom, ze to nema realny zaklad a jen tim ublizuji sobe, ji a v dusledku i celemu vztahu. Dekuji
Vážený HP,
to je velmi prekérní situace, protože víte sám, že co není, může být. Vaše situace je o to horší, že se ženou nemáte děti, tzn. všechny případné rozchody jsou o to snažší. Tedy bylo by velmi žádoucí, kdybyste si mohli nějaké děti pořídit, byť i formou adopce.
Váš osud momentálně leží v rukou ženy. Záleží, jak moc ona bude rozumná. Jestliže si to kamarádění sama bude držet od těla, tzn. ne častěji schůzky než jednou za čtrnáct dní, nepsat si komentující sms každý den, přání na dobrou noc, žádné ošahávačky natož líbačky. Jinými slovy ona sama musí ono „kamarádění“ držet u ledu. Samozřejmě jestli rozumná nebude, tak se jí to proti její vůli může rozjet jako cikánský povoz z kopce. Co se pak bude dít pod kopcem, je dílem náhody. Neovládá to nikdo.
Vaším „paranoidním“ představám nejde za této situace moc zabránit, ani se divit. Zmírnit se dají s tím, že budete ženě důvěřovat i s tím vědomím, že Vás může zradit, že Vám může zle ublížit. Je to podobné, jako když pouštíte pubertální dítě na výlet. Samozřejmě že se může zabít, ale prostě mu musíte věřit a doufat a modlit se, aby mělo samo dost rozumu.
s úctou
jk
Vážený pane Klimeši,
velmi děkuji za Vaši knížku Partneři a rozchody. Chtěla jsem se jen zeptat, možná mi to ve Vašich textech jen uniklo, jak se má chovat deflektor (ten který se odtahuje), aby rovnováhu ve vztahu vybalancoval? Nacházím se v této situaci poprvé, vždy předtím jsem byla ten kdo se víc přitahuje, tam byl postup jednoduchý přestat tlačit :-) Děkuji předem za odpověd
Vážená Simono,
odpověď není jednoduchá, protože nevím, proč se odtahujete. Třeba Vás varuje šestý smysl, nebo zdravý rozum, že máte vypadnout od alkoholika, násilníka, žárlivce, gamblera ap. V takovém případě samozřejmě „spaste svoje duše“ a Vaše deflektorství je třeba jen podporovat.
V normální vztahu je však třeba deflektorovi doporučovat především mírnost. Když druhého odtlačuje, neměla by u druhého partnera vznikat separační reakce jako u dětí. Ta se u dospělých projevuje tím, že jsou pravidelně dvě scény či hádky – jedna, když první partner (deflektor) odchází, a druhá, když se vrácí. To znamená odchody a příchody včas oznamovat předem a dodržovat oznámený čas.
Partnerský vztah se skládá z doby, kdy jsme spolu a kdy jsme od sebe. Deflektoři mají sklon nejen protahovat ten čas od sebe, ale být odtažitý i v té době, kdy jsou s partnerem pospolu. Zde je však potřeba neodfláknout ten čas, kdy jsme spolu. V této době se mu věnovat naplno, protože on pak bude nasycený a bude lépe tolerovat i ten čas od sebe.
s úctou
jk
Pane doktore, mím problémem je že dříve jsem neměl problém spát s dívkami, co měli přítele a po té co jsem se snimy vyspal sem je pustil k vode. ted sem ale bouhzel narazil na divku u ktere to nejde. Muzete mi prosim poradit co mam delat proto abych byl zase normalni. Ted uz se ani neotacim kdyz kolem projde opravdu pekna divka. Dekuji.Tomáš
Vážený Tomáši,
jedním slovem – stárnete. Bude to jen „horší“. Já jsem například jednoho krásného dne zjistil (to jsem ale byl asi starší než vy), že víc pozoruju malá prťata než jejich maminy. Tož jsem seznal, že je se mnou amen. Teď už jsem pět let v Pánu, přesněji řečeno v manželství, ale zatím si užívám. Tak uvidíte...
s úctou
jk
dobrý den. Po 20 letém manželství se můj manžel strašně zamiloval (poznala jsem to hned na začátku) a po ročních hádkách (dříve jsme se nehádali) a mém psychickém zhroucení jsem mu vnávalu vzteku řekla, ať si to zkusí jinde. Věděla jsem že toho budu litovat, protože ho mám i po tom všem ráda. Zkoušela jsem ho svádět (což se mi i 2 krát povedlo, ale vždy dělal jako by se nic nestalo), vstoupila jsem po půl roce do vztahu a po měsíci můj manžel řekl, že má strach, že to nepůjde dát zpátky, a já vše v srdci ukončila, ale manžel hned obrátil, že mi to přeje, ať jsem šťastná, ale já v tom nemohla pokračovat. A její pozice zase spíš zlepšila. A tak teď se manželovi vyhýbám a snažím se, aby mi byl jedno, ale vím, že bych ho chtěla zpátky. Nic mě netěší a nevím, jak z toho ven. Naše děti trpí tím, že mě vidí smutnou i tím, že se jim stýská po něm. Už je to 8 měsíců. Rozum mi říká, ať už to vzdám, že chlad (jinak spolu komunikujeme bez hádek a zášti), který cítím už nezvládám, ale srdce stále doufá, a tak skoro každou jeho návštěvu, když odejde obrečim. Chtela bych vědět, jestli mám vůbec nějakou šanci. Nejhorší je, že vím, že je stále zamilovaný, a ta žena díky hojnému počtu v minulosti to s muži velice dobře umí na rozdíl ode mě.
Vážená Vlasto,
neorientuji se v časových údajích. Jednou píšete, že rok trvají hádky, pak že je to 8 měsíců... Na nějakou jasnější odpověď bych potřeboval znát dost dalších informací.
Na Vaši otázku „jestli máte vůbec nějakou šanci“ víte odpověď sama: „Šanci bohužel máte.“ Kdybyste ji neměla, byla byste vdovou a bylo by Vám lépe. Vdovy totiž nemají žádnou šanci. Pravděpodobnost záchrany Vašeho vztahu sice postupně klesá, ale dokud bude muž živ tak, tato šance není nikdy nulová. Vaše situace se podobá poválečnému stavu. Válka skončila a do vesnice se postupně vracejí muži. Skoro všichni přišli do půl roku, tu a tam se vrací nějací opozdilci. Vlastě se muž nevrací – žije nebo je zabit? Nikdo neví. Je prohlášen za nezvěstného a po nějaké době, řekněme po pěti letech se prohlásí za úředně mrtvého.
Udělejte to samé – prohlašte svého muže (i když se Vám občas zjevuje) za „nezvěstného“ a žijte jako čerstvá vdova – jeden rok žádné vztahy, žádný sex, žádné bujaré veselice (tyto totiž nedělají dobře na deprese). Po roce normálně hledejte nový vztah. Za dva, tři roky prohlašte manžela za „úředně mrtvého“ s tím, že si dáte předsevzetí, že i kdyby se chtěl vrátit, tak mu nedáte přednost před tím mužem, se kterým budete tou dobou možná žít.
s úctou
jk
Dobrý den. Žila jsem 5 let s přítelem, poté jsme se vzali, manželství trvalo dva roky. Poslední rok začal manžel trávit více u počítače a údajně v práci, stále méně byl doma. Přesto, že jsme předtím plánovali dítě, začal tvrdit, že on teď dítě nechce, třeba až za půl roku. Přestali jsme komunikovat, dusná atmosféra se nedala vydržet, navrhla jsem proto rozvod. Ani se nesnažil tvrdit, že mě má rád, souhlasil. Zřejmě se mu ulevilo. Ihned po rozvodu jsem se dozvěděla, že má přítelkyni a všechno mi do sebe začalo zapadat (stále v práci, telefon bez hlasitého vyzvánění, nezájem o společné aktivity apod.) Že se odstěhoval, jsem zjistila tak, že se doma přestal vyskytovat, přišel jen někdy. Ani věci si neodstěhoval, k tomu jsem musela jeho věci přemístit do krabic a říci mu, aby si je odnesl. V současné době se od okolí dozvídám, že byl nespokojený již před svatbou. Nespokojenost však přede mnou neventiloval. Jsem rozvedená pět měsíců, již rok uběhl od posledního intimního kontaktu s bývalým manželem. On je stále s přítelkyní. Při předávání dítěte je šťastný, spokojený. Já jsem zničená, zoufalá, nemůžu spát, hubnu apod. Vím, že si takové zklamání musím "odžít" ale situace se nelepší, spíš naopak. Kdy začnu zase normálně žít a přestanu myslet na další životní neúspěch? Zapoměla jsem říci, že tomuto vztahu předcházel vztah, ze kterého jsem po rozchodu zůstala těhotná a žila sama dva roky jako svobodná matka. Do budoucna se obávám dalších vztahů, bojím se zklamání. I když v současné době žádný vztah nechci, mám strach, že narazím na dalšího podobného zbabělce, který neumí řešit problémy. Děkuji za odpověď
Vážená Jano,
když se Vás zeptám, jak se vypočítá kořen kvadratické rovnice, tak asi budete mít problém si na ten vzoreček vzpomenout, i když na střední škole jste ho bezpečně znala zpaměti. Proč jste tento vzorec pravděpodobně zapomněla? Odpověď je prostá - protože ho nepoužíváte a neprocvičujete. Naproti tomu na manžela zapomenou nemůžete, naopak máte ho v hlavě stále intenzivněji. Jakmile vidíme, že vzpomínka na nějakou událost nevyhasíná, ale naopak narůstá, je to nezvratný důkaz, že dotyčný si tu vzpomínku neustále přehrává, „procvičuje“ a nabijí energií. Jinými slovy problém dnes není v proradném reálném manželovi, ale v tom, co si necháváte běžet hlavou každý den. To je fantazijní manžel eventuálně jeho předchůdce.
Pozorujte, kdy si tyto dva vybavíte – to bývá zpravidla, když je vám smutno, když potřebujete něco vyřešit, co dřív dělal manžel ap. – tak Vás zaleje bezmocný vztek, vy je třeba začnete proklínat a nadávat jim do zbabělců ap. Tento nával vzteku je silná emoce, která přináší mírnou úlevu, a tím podmiňuje tyto úvahy – vzpomeňte na slintající psy I. P. Pavlova. Tak vy, aniž to víte, aniž to tušíte, si vytváříte návyk pravidelně a často proklínat svého manžela, a proto na něj nemůžete zapomenout.
Co s tím? Především neinvestovat energii do fantazijních postav! Jakmile se přistihnete, že si vzpomenete na manžela a ve Vás roste vztek, tak okamžitě musíte přepnout. Uvědomit si, že bušíte sama do sebe a říci si: „Jani, co tě trápí, že mlátíš do manžela? Můžu ti (já Jana) nějak pomoci?“ a nyní se takto zklidňujete a konejšíte, jako byste byla malá dvouletá holčička, kterou něco trápí.
Tímto odbočením přestatene rvát energii do fantazijního manžela a ke slovu přijde proces, který jsme viděli u kvadratické rovnice – mimovolní zapomínání. Pozor tedy – cílem rozchodu není zapomenout, ale ZLHOSTEJNĚT. Tento proces nejde urychlit, ale jde, jak vidíte sama na sobě, hodně prodloužit nevhodným fantazijním chováním. Ne nadarmo naše babičky říkaly: O mrtvých jen dobře.
s uctou
jk
Dobrý den, rozvádíme se s manželem a on rozvod nese velice těžce a pokusil se o sebevraždu způsobem, že se chtěl oběsit a musela sem ho se sousedem odřezávat z lana, jak bych to laitsky popsala.Tedˇ mám strach co bude dál a chtěla bych Vás poprosit o radu, na koho se mám s tímto problémem obrátit.děkuji, Roubalíková.
Vážená paní Roubalíková,
muži většinou nesou rozchody hůře než ženy, i když paradoxně jsou to oni sami, kdo ve vztahu většinou udržuje větší odstup a mají sklon ho zanedbávat. Za tento paradox a mnohé jiné může fakt, že oproti ženám mají muži silnější nejen ty odpudivé, ale kupodivu i ty přitažlivé síly.
Je pochopitelné, že po návrhu rozchodu prudce naroste frustrace a s ní se objeví sklony k agresi, kterou muž otočí buď proti sobě – viz ona sebevražda, nebo proti Vám – bude Vás proklínat, vyhazovat z bytu ap. Toto obrácení agrese ven je z hlediska psychického zdraví sice trochu lepší varianta, ale stejně musíme počkat, až tato frustrace a s ní i agrese postupně opadne.
Samozřejmě neznám důvody Vašeho rozchodu, ale ať jsou jakékoli, rozchod by měl být výsledkem vzájemné dohody. Váš manžel by měl alespoň říci: „Budiž, tak si jdi...“ Tato věta však často vyžaduje nějaký čas, než do ní muž dozraje.
Z Vaší strany doporučuji neponižovat ho a neházet vinu na rozchod na něj: „Víš, kdybys nebyl duševní mrzak a víc jsi se staral o rodinu, tak bych vůbec nemusela odcházet. Stejně je to celé tvoje vina.“ I kdyby to byla nastokrát pravda, tak odcházejte s tím, že je to Vaše rozhodnutí, že se hledáte, že jste se zamilovala ap., ale že to s ním nemá v podstatě nic společného. Při rozchodu se totiž v zesílené míře objevuje distribuce viny – „Kdo za to může?“ Když tuto „vinu“ dokáže navrhovatel rozchodu vzít na sebe, průběh rozchodu bývá mírnější. Obrance pak má sklon brát rozchod víc jako osudovou ránu (ala „zemřela mi žena“) a ne jako svou vinu. Nemá také takový sklon se trestat. Ta jeho sebevražda může totiž také být způsob, jakým on trestá sám sebe (nebo Vás – těžko říci. Mám málo informací.)
s úctou
jk
Dobrý den Je mi 30 let s přítelkyní jsem spolu 12 let z toho 7 let spolu žijeme. Máme 4letého syna. 3 měsíce po narození syna přítelkyni zemřel otec (nemoc trvala asi 2 měsíce). Načeš se přítelkyni „rozjela“ manická deprese. Zhruba rok probíhal tak že jsme takřka obden byli u doktora s tím že přítelkyně umírá. Uprostřed noci se budila zborcená potem a pocitem srdečního kolapsu. Brnělo a dosud ji brní polovina těla atd. Po již zmíněném roce a dlouhém přemlouvání navštívila psychiatra obdržela antidepresiva a začala docházet k psychologovi. Na radu psychiatra jsem od ženy „neodfiltrovával“ běžné provozní starosti o malé dítě a pokoušel se co nejvíce zdůrazňovat že neumírá a že její potíže jsou psychického rázu. Chod domácnosti byl více méně na mě a spolu s docela náročnou prací (programátor) jsem byl po dalším roce už docela vyšťavenej a přiznám se že sílu sem měl už akorát na to abych za daných podmínek nějak fungoval. Před dvěmi lety se stalo asi nevyhnutelné přítelkyně potkala někoho kdo jí na rozdíl ode mě „rozuměl“ a měl pro ní „pochopení“. Vztah trval 2 roky. Dozvěděl sem se o něm tak, že po té co to moje přítelkyně s dotyčným člověkem ukončila, mi poslal mail ve kterém mi vše dopodrobna vylíčil včetně proběhnutí potratu. Začínám se s tím vyrovnávat, navštěvuji psychologa a snažím se zachránit co se dá. Problém je v tom že s přítelkyní jsme spolu nikdy moc sexuálně nežily. Celou dobu mi tvrdila že nemá na sex chuť, že jí to bolí atp. Po tom co opadli emoce jsem se rozhodl, že tento vztah hodlám udržet pouze za předpokladu že bude plně funkční to znamená včetně sexu (a samozřejmě počítám že k tomu nedojde v řádu týdnů). Protože mi přítelkyně řekla že s milencem po nějaké době přestala také spát se domnívám, že jde o nějaký, a doufám že řešitelný, sexuální problém. Chtěl jsem se zeptat na to co mám potažmo máme dělat a jestli si myslíte že na rozfungování našeho vztahu ještě máme vůbec šanci.Anonym
Vážený pane,
tady je každá rada drahá. Jen tedy pár poznámek. To, co má Vaše žena, nevypadá moc na maniodepresivitu čili bipolární afektivní poruchu, ale mnohem spíše na panické ataky. Vidím, že jste spolu od osmnácti let, tzn. je to první velký vztah, tedy je dost pravděpodobné, že po smrti otce Vaše žena procházela osobnostním zráním, že hledala sama sebe.
Naproti tomu nemyslím si, že se jedná o sexuální či sexuologický problém. Problémy se sexem – bolestivý styk, nechuť ap. – spíš budou reakcí na partnerské problémy. Je dost možné, že vůči Vám pociťovala odpor, a proto neměla odpovídající genitální odpověď (lidově řečeno byla málo vzrušená a „nezvlhla“).
Myslím, že je rozumné, že se neukvapujete v závěrech a zbrklých činech. Především Vaše žena se rozešla s milencem – ne on s ní - a chtěla se vrátit k vám. To je plus pro Vás dva. To, co zažíváte, je jeho msta, kdy on chce využít Vašeho vzteku, abyste se s ní rozešel Vy a on ji měl pro sebe. Nebylo by moc rozumné mu v jeho manipulacích poslušně hrát druhé housle.
U každé podobné krize není hlavní otázkou to, co bylo, ale především, co bude. Chce každý z partnerů v tom vztahu pokračovat? Chtějí tu krizi překonat? Pokud ano, tak většinou se dá najít řešení. Pamatujte, že manželský slib stojí na třech pilířích: „Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost!“ První zmizí věrnost nebo city, ale poslední mizí vždy úcta. Snažte se tedy v tomto nelehkém období alespoň zachovat úctu. Z ní časem může zase vypučet věrnost i láska.
s úctou
jk
Dobry den,
muj dotaz se tyka mozneho pratelstvi mezi muzem a zenou. Je toto mozne a jaka jsou rizika? Mam svoji kamaradku-pritelkyni dosti rad. Rad pro ni delam ruzne veci, jako treba opravy v byte, rad s ni jezdim na vylety, da se rici ze na mnoho temat mame podobny nazor (napr. zivotni styl, zarizeni bytu, pristup k zivotu, krestanskou viru....). Ona pro me zase treba rada vari. Co ale jakoby v nasem vztahu chybelo je jakasi pritazlivost ci snad prohlubovani toho vztahu ci schopnost pocitovane intimni blizkosti, nevim, jak jinak to nazvat. Tak jsme v podstate neco jako dobri kamaradi. To uz takto je neco vice nez dva roky, co jsme se seznamili. O nasi situaci jsme se bavili a vnimame to podobne. Dali jsme si svobodu hledat jine partnery, ale zaroven by nam prislo skoda to, kdybychom se uz nikdy nevideli a nepodnikali akce spolu a tak se casto navstevujeme a travime spolu vetsinu vikendu. Mam ale nekdy pocit jakesi vycitky vuci ni, ze hledam a ona ne a hrozi, ze tak zustane sama (je ji 32 a me 40). Ty vycitky mi tak snadno neumoznuji nekoho jineho oslovit. I kvuli tem vycitkam jsem ji materialne zabezpecil, pokud by zustala sama - mozna jsem tak chtel i kompenzovat ten nepovedeny zacatek, nebot na pocatku, kdyz jsme se seznamili, jsme to brali jako chozeni vcetne milostneho zivota. Ale mel jsem pocit, ze to jakoby prekrucujeme na neco jineho, nez to melo byt, tak jsme sli ke zpovedi a s milovanim prestali. Moc jsme o pocitech ze zacatku nekomunikovali, dalo by se rici, ze jsme si tou uzavrenosti i lhali, meli jsme strach priznat si pravdu? Dneska jsme jako pratele a je to takto celkem fajn, tedy az na to, ze nekdy mam pocit, ze doufa ve svatbu se mnou, ale nerika to. Cili otazka je, zustat a byt tak jak jsme a hledat zaroven jinde, nebo vstoupit do manzelstvi a problemy tam resit (doufat, ze pritazlivost prijde tim, ze se osvobodime od emocnich bloku a zraneni ) nebo se rozejit a nestykat se radeji? Jaky je vas nazor? Diky za odpoved.
Vážený Matouši,
problém věřících je, že to, co mělo vztahy chránit či je budovat, je rozbijí. Zde je to zpověď. Buď jste spolu od začátku neměli spát, ale ne uprostřed vážného chození sexuální život přerušit. To bude mimo jiné i jedna z věcí, která Váš vztah rozbijí. Takže to nebyl nepovedený začátek, ale spíše konec. Zpovědník Vás tehdy neměl hnát od sebe, ale spíš k oltáři.
Není možno vytvářet jakési „přátelství“, když Vám oběma jde o to najít životního partnera. Váš vztah teď není ani přátelství ani partnerství. Je třeba to někam posunout – buď do manželství, nebo se na delší dobu zcela separovat a hledat skutečné partnerství jinde. Teď mezi Vámi skutečné přátelství nemůže vznikout, protože jste oba vyhladovělí po vztahu. Stejně jako dva tonoucí nemohou najít společnou řeč, protože mají jiné, sebezáchovné starosti.
Dále byste si měl uvědomit, že „problem maker“ ve vztahu jste vy, ne Vaše partnerka. Ta se z Vašeho popisu jeví spíše jako normální. Myslím, že ta Vás miluje, ta se svými pocity nemá problém. Naproti tomu Vy nemůžete k své partnerce najít lásku, protože ji prožíváte zdegenerovaně – jako pocity viny a výčitky. Tedy jakmile se přistihnete, že zase kvůli ní máte výčitky, tak si to přeložte do romantické řeči: „Mám výčitky, což v mém případě je projev toho, že ji miluji.“ Všimněte si, že se k ní opravdu chováte jako muž ke své ženě – materiálně ji zabezpečujete. To přátelé mezi sebou nedělají.
s úctou
jk
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak se zbavit pocitu ponížení. Před určitou dobou jsem se do někoho zamilovala, on mě odmítl. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se z toho dostala. Pořád na něj ale docela často myslím. Mám ale pocit, že z mé strany jde jen o pocit ponížení, jako bych čekala, že se vrátí, bude chtít věci změnit a tím se to vynuluje. Ale protože už do něj zamilovaná naštěstí nejsem :-), chtěla bych se tohoto pocitu nějak zbavit, abych měla už konečně skutečný klid :-)
Vážená Markéto,
přesně si uvědomujete, že ten pocit vyvěrá z pravidelného myšlení na něho. Tyto okamžiky jsou definovány určitou frustrací – úzkost, samota, únava ap., kterou by měl uspokojit právě on. Vy si ho v těchto chvílích vybavíte a snažíte se ho k sobě přitáhnout. Pak pocítíte, jak se tato představa – fantazijní postava vzpírá tomuto úsilí a vy znova pocítíte odmítnutí a ponížení. Takže místo uspokojení zdrojové frustrace se minulá bolest ještě nafoukne. Tento proces, který i naznačujete – „jako bych čekala, že se vrátí“ – je manipulace s fantazijní postavou, která obvykle vede k zhoršení nálady a protažení rozchodu do nekonečna.
Pomoc je následující:
1) Oddělíte reálného člověka od fantazijní postavy, která se vám zjevuje v hlavě.
2) Sledujete okamžiky, kdy se tato postava zjevuje a jak na ni vyvíjíte nátlak, aby se vrátila.
3) Vyšlete vůči ní vstřícné gesto, kdy jí vysloveně dovolíte, aby Vás odmítla, ba třeba i ponížila. Řeknete si třeba, že jste už velká holka, že takové odmítnutí unesete, že mu přejete, aby se sám bez nátlaku rozhodl proto, co chce.
4) Necháte ji, aby se vzdálila, tak daleko, jak sama chce, ale neodhánějte ji. Když bude jen tak pasivně postávat kousek od Vás, tak ji tam nechejte být.
5) Pokud se přistihnete, že ji občas proklínáte, tak se jí omluvíte. Dejte si záležet, abyste se k fantazijním postavám nechovala ve fantazii hůř, než byste se chovala k reálným lidem.
s úctou
jk
Dobrý den,
chtěla bych poprosit o radu ohledně syna. Mám čtyří děti, 23,20,17 a 10 let. Se třemi vycházím dobře, ale s dvacetiletým synem je velké trápení. Byl z našich dětí vždy ten "nejživější", ale nikdy bych si nemyslela, že by se dokázal chovat takhle...Po maturitě se začal toulat tak,že jsme nikdy nevěděli, jestli se na noc vrátí domů, nebo zůstane někde jinde. Občas se vrátil dost opilý. Domlouvali jsme mu, ale on na nic nedbal a tvrdil, že ve školním roce je dost času na to, aby se choval jinak. Bohužel ve svém způsobu života pokračoval, což mělo za následek ukončení studia na VŠ (nezískal potřebné kredity) v březnu tohoto roku. Po poměrně těžkých hádkách jsme ho donutili jít alespoň na čtyři měsíce na brigádu (měl pocit, že prožívá těžké období a my máme stejně povinnost ho živit). K jeho cti musím říci, že nám v tyto měsíce přispěl na domácnost Kč 1.500,-/měs.. Dál se však po nocích toulá,nedávno se opět silně opil, dál nechce doma vůbec s ničím pomoci. V jeho více než dvaceti letech je ochoten občas umýt nádobí (pokud si nedomluví jinou "akci"), jinak má pocit, že je naší povinností se o něho starat, protože se opět dostal na VŠ a je vlastně student, tudíž má teď prázdniny.... Situace loňského roku se opakuje...Když přijde domů a nemá nachystané jídlo, křičí a vyvolává scény...Opravdu si s ním nevíme rady, trpí tím celá rodina. Když mu řeknem, ať si najde nějaký pronájem a žije si za svoje svým vlastním způsobem, doslova hystericky řve, že ho nemáme právo vyhazovat z domu....Opravdu máme povinnost se o něho starat, ať se chova, jak se chová?
Vážená Jarmilo,
držel bych se heuristického pravidla: „Do 18 let chráníme děti před rodiči, od 18 let chráníme rodiče před dětmi.“ V minulosti se říkalo „dvacetiletý muž“, dnes říkame „dvacetileté dítě“. Psychicky dítě ano, ale právně ne. Bohužel tito mladí po pubertě se již nedají moc řídit a často jediná možnost pro rodiče, jak se nenechat úplně zničit, je řízená separace. Pokud ale kluk nestuduje, nemáte žádnou – ani právní, ani morální povinnost – jej sponzorovat a poporovat v jeho zahálčivém životě.
Teď je na čase udělat mezi ním a sebou neviditelnou mříž, skrze kterou mu podáte jen to, co chcete dát a nenecháte se zneužívat. To znamená, že bych mu našel nějaký podnájem nebo ubytovnu a nechal ho, ať se živí sám. To neznamená, že nemůže přijít v neděli na oběd nebo v úterý na večeři, ale musí být finančně a existenčně soběstačný, tj. bude si prát ve své pračce, vařit ve své mikrovlnce ap.
Chtěl bych Vás upozornit na jeden fakt. Pokud Vy zcela vědomě a cíleně nenastavíte pevné hranice mezi sebou a jím, nastaví je za pár let chronická a nepřekonatelná vzájemná nenávist. Takže čím dříve tyto limity nastavíte, tím spíš je pravděpodobné, že jakýs takýs vztah mezi Vámi a Vaším synem zůstane zachován.
Více viz moje příručka Budování identity dítěte: http://www.klimes.us/mojeprace/identita.pdf
s úctou
jk
Vážený pane doktore, dovolte položit mi dotaz, za který se stydím. Jsem poměrně krátce ženat a zamiloval jsem se do jiné ženy, která je rozvedená. Moji manželku mám moc rád, nikdy jsem ji nepodvedl, nemohu ji nic vyčíst, stará se o mně, ale už asi rok spolu vlastně nic nemáme, jsme spíše přátelé, ona jen pracuje, pracuje, pracuje. Neměli jsme ani dovolenou, víkendy je v práci. Děti nemáme. Ta druhá žena je pro mně rádkyně, kamarátka, umí naslouchat, má na mne čas - zdůrazňuji, že jde o platonický vztah, denně si píšeme maily, někdy si telefonujeme. Na rozvod nepomýšlím, to vůbec. Ale cítím, že jsem se dostal do patové situace. Chci obě resp. ani jednu nechci ani ztratit, ani ranit. Prosím o radu. Děkuji Vám. Ivan
Vážený Ivane,
v tom málu informací, co mám, mi jedna důležitá chybí – zkusil jste s manželkou tu situaci řešit? Ví ona, slyšela ona vůbec od Vás, že jste v podstatě vdovec, jehož žena ještě neumřela? Jak na tuto informaci reagovala? Ale samozřejmě mlčte jako hrob o jakékoli platonické lásce. To je naše tajemství, o tom ani muk. :-)
Je jasné, že musíte ublížit vždy minimálně dvě lidem – jedné z žen a sobě. Jiné řešení není. Ale než před tím, než Vás napadne rozbít manželství, zkusil bych ho napřed skutečně poctivě opravit, abyste měl v budoucnu jistotu, že jste zkusil vše, co bylo ve Vašich silách a nešlo to.
s úctou
jk
Před 2 roky jsem přišel na její vztah s mladším kolegou-podřízeným,do té doby bez vztahu. Slíbila, že toho nechá. Po 6 měsících mých žárlivých vyzvídání její 1.návrh na rozvod.Poté jsem se zklidnil,po návštěvě psychologa mi došlo,že jediné,co můžu je zachovat klid.Později jela na služ.cestu,po odjezdu jsem zjistil,že s kolegou a antikoncepcí.Před rokem požadavet přestat mi říkat,kam jde,s kým a kdy přijde.Po mém nesouhlasu před Vánoci další návrh na rozvod.Prohlásil jsem,že ona je nespokojená a rozbila vztah,rok a půl nezajímá o domácnost a volný čas mladšího syna je na mě,tak že ona opustí domácnot a odejde.Kdysi skutečně prohlásila,že by snad dokázala žít i sama a bez dětí.Jinak předtím to byla naprosto vzorná matka.V únoru další návrh na rozvod, poté vše utichlo.V květnu jsem ji nachytal skoro u kolegy doma,po dovolené,kam s námi odmítla jet a zůstala sama doma jsem našel antikonc.,údajně zdrav.probl.(sex u nás není).Nevěřím,měla ji dobře ukrytou a měla na ní srdíčko.
Kdysi mě jsem byl opakovaně obviněn,že jsem jí zkazil život,že chtěla žít jinak,že jsem ji stále s dětmi tahal na výlety.Nepiju,nekouřím,zastanu všechny dom.práce,s dětmi je spíš kamarád.Mám koníčky,cestuji,čtu,mám spoustu přátel,mám značný všeob.přehled,stále něco nového vymýšlím.Ona je z vesnice,doma nečetli,nikam nejezdili.Jinak je VŠ,matem.uvažování jí jde,ale fantazii nemá.Mimo kolegy bez přátel.V minulých letech jsem jí nechal volnost,děti bral na víkendy,pral,umýval,aby měla čas na práci.Občas vyrážela na nákupy na celou sobotu kamsi,ale říkal jsem si,je to její svědomí,co dělá.
Snahy rozvést se cítím,jako snahu zlegaliz.její vztah.Roky se mnou mluví na půl úst,celé týdny sotva pozdravila.Jsem v klidu,cítím jen smutek a opovržení,smířený se stavem.Dal jsem jasně a rozhodně najevo,že se buď vzpamatuje,vztah ukončí,bude se ke mě chovat slušně,žít s rodinou a nebo ať odejde k němu,protože jinak o rozvod požádám já a uvedu svoje důvody.Napadá vás nějaké jiné řešení?Partneři a rozch.jsem četl :-)
Vážený Pavle,
je hezké, že jste četl Partnery a rozchody, ale tím spíš bych čekal ve Vašem popisu nějakou přesnější diagnostiku Vašeho soužití. Vaší ženě buď muselo něco chybět, nebo teď něco řeší, třeba osobnostní zrání. Problém je v tom, že do své ženy zjevně moc nevidíte. Víte jen, že výlety budou zástupný problém.
Dám Vám příklad: Ona o rozchodu mluví, jen když na ni tlačíte. Takže je téměř jisté, že to není „snaha zlegalizovat její vztah“, ale pouze jakási plácačka na Pavla, aby jí dal pokoj a netlačil na ni. Tedy zdá se, že asi často jdou Vaše úvahy zcela špatným směrem. Zkuste se zeptat třeba nějakých kamarádek – žen, aby Vám zkusily rozklíčovat, co Vaše manželka asi cítí. Pozor, psychologie se nedá dělat halabala. Jakmile si dáte špatnou premisu, dospějete k nesmyslným závěrům, a pak se v tom nevyznáte už vůbec.
Myslím, že zmíněný psycholog Vám to jinak řekl správně. Jsou chvíle, kdy nemůžeme dělat nic. Přesněji řečeno, nemůžeme dělat nic pro zlepšení vztahu, ale to nám nijak nebrání, abychom udělali spoustu věcí pro zhoršení či zničení vztahu. To myslím, že je Váš případ. Když nevíme, co je za tím, když nemáme dostatek informací či uspokojivou diagnostiku, tak si musíme dát především záležet, abychom to nebyli my, kdo tomu nasadí korunu. Takže na Vašem místě bych přestal se špionáží ženy a vrátil bych se k taktice, kterou jste již zkoušel: „říkal jsem si, že je to její svědomí, co dělá“. Počkal bych. Pokud se to má rozpadnout, ať to rozbije ona, ne vy.
Jen v případě, že byste tak trpěl samotou, kterou byste nemohl vydržet, tak bych zvažoval jiné řešení.
s úctou
jk
Dobrý den,
chtěl jsem Vás poprosit, zda byste se mohl ještě vrátit k odpovědi z 9.7., kdy jste odpovídal na otáku Martiny ohledně ambivalentnímu vztahu. Její dotaz se týkal partnerského vztahu. Ovšem já jsem v popisu osoby okamžitě poznal svého kolegu. Samozřejmě jen jako. Není učitel, nežije s matkou,... U nás v práci platí za "divného pavouka", morouse, někdo říká, že je asexuál, někdo že je schizofrenik a psychopat. Ale jako pracovník je naprosto perfektní, je vzdělaný, dokáže s kolegy většinou vyjít. Jenže je prostě jinej. A z toho občas plynou problémy.Můžete mne odkázat na nějakou knihu, nebo mi krátce vysvětlit, jak nejlépe s k takovému člověku chovat a jak s ním vyjít? Co je to vlastně zač - nemoc, nebo postižení? A ten člověk to o sobě ví? Jak to vnímá?
Vážený Romane,
přečetl jsem si oba popisy a dlužno říci, že na nějakou přesnější diagnosu to nestačí. Doufám, že se spokojíte se střelbou od pasu. Na schizofrenika (F20) to nevypadá, ani na schizotypální poruchu (F21), ale spíš na schizoidní osobnost (F60.1), možná anakastickou (F60.5). Pohrabejte se v Mezinárodní klasifikaci nemocí pod příslušnými kódy: http://www.uzis.cz/cz/mkn/MKN10.pdf
s úctou
jk
Vážený pane Klimeši, ráda čtu Vaši rady a doufám, že mi také poradíte. Jsem o něco starší než Vy, již dlouho vdaná. Manžel mě už dávno nepřitahuje, nespím s ním, ale bydlíme spolu. Potřebuju peníze pro 2 větší děti-vysokoškoláky a občas auto. Jak jste někde napsal, celibát není pro každého a tak jsem si našla i chlapy. Problém nastal, když se na mě jeden vykašlal a já to nepřekousla. Je to už rok a půl, ale vždycky obrečím, když ho potkám. Vím, že to je blbost, krize středního věku ap. ale jak z toho ven?
Vážená Marcelo,
nechápu, proč se domníváte, že by to měla být krize středního věku? Alespoň z Vašeho popisu tam nevidím žádnou indicii pro tuto diagnosu. Též mě zaráží, že odcizení od manžela berete jako hotovou, nezměnitelnou věc. Možná důvodně, ale přesto je to životní katastrofa. Mít uspokojení partnerských potřeb rozstrkané po celém světě, po různých lidech je vskutku zoufalost. To je jako mít omáčku na talíři, knedlíky u sousedů a příbor zapíchlý v záhoně. Tak se prostě nedá obědvat. Odříznout se od manžela znamená být praktická vdova, tj. vdova, jíž muž dosud neumřel.
Neschopnost opustit milence se mi tedy nejeví jako krize středního věku, ale jako frustrace prachobyčejné potřeby plnohodnotného vztahu. Otázka je, jestli se nepokusit o to nejjednodušší řešení – sanovat vztah s manželem. Šlo by to? Zvažte to.
s úctou
jk
Dobry den, za posledni dva roky jsem si ve vztahu prosla velmi intenzivnim obdobim – od narozeni prvniho ditete, odhaleni pritelovy dlouhodobe nevery a asi 4 pokusu to prekonat, po me zaverecne odstehovani, usmirovani a pulrocni spolecny pokus to dat dohormady. Snad jen kvuli zaneprazdneni praktickymi problemy kolem ditete, jsme vse ustala vice mene bez odborne pomoci. Vztah pak zkoncil zcela necekane, ze dne na den, ve chvili kdy to vypadalo, ze se ho podarilo zachranit. I tenhle zivotni kotrmelec uz jsem nejak prekousla. Zda se ze partner ze vztahu "utekl" ne kvuli problemum mezi nami, ale proto, ze presto, ze je jiz ve strednich letech, dosud ma ve svem zivote ohromny neprehledny neporadek - problemy ktere odsouval, az ho dohnaly vsechny najednou a dostal se do ohromne psychicke tisne.
O.K., po rozchodu se ke me choval velmi tvrde, odmitave - tvoril si barieru. Jenze, kvuli spolecnemu diteti se musime vidat. On mezitim nasel zpusob, jak se postavit na nohy. Je z niceho nic daleko vyrovnanejsi, mysli pozitvne a - udrzuje nas vztah na velmi pratelske urovni. Ja z toho mam v hlave zmatek. Po prvotnim soku z rozchodu jsem uz byla "na ceste od neho", nyni se nebranim pratelstvi, ale protoze jsem to nebyla ja, kdo vztah ukoncil, potrebovala bych se nejak "uzemnit, odizolovat", aby me jednou psychycky nezlomilo, az mi prijde predstavit zenu sveho srdce (umim si predstavit i ze se k nemu vrati ta byvala milenka...). On naznacuje, ze v budoucnu se muze stat cokoli, tzn., ze se k nam treba muze vratit, ale ja jemu i sobe zakazuji tyto predstavy, protze se obavam bolesti, kterou by mi zpusobilo nenaplnene ocekavani "stastneho konce". Co mam delat? Prijde mi nenormalni branit se pratelstvi, ale zaroven mi ten nas soucasny vztach prijde takovy strasne sterilni...nevim zda zivotaschopny... A neblokuju si tak prip. sanci poznat jednou nekoho jineho? Mam pocit, ze takto se budu stale podvedome chovat jako zadana... Dekuji a hezky den. Dana
To je jako kdybyste chtěla obědvat, talíř měla na stole, nůž na okením parapetu a vidličku na záchodě. Optimum je vždy mít vše v jednom člověku – sex, blízkost, finance atd.
Vážená Dano,
To je složitý dotaz, protože není jasno, co by se stalo, kdybyste se mu teď – po popisované osobnostní změně - zcela oddala, kdybyste si ho připustila k tělu. Vrátil by se? Nebo by opět jen trapně kolísal v krajině „já ti asi nevím, jestli tě jako ještě chci“? Obávám se, že odpověď nezná nikdo. V takových případech doporučuji tzv. řízené riziko.
Například když jdete do kina, nevíte předem, jestli to náhodou nebude kravina, ale Váš risk je omezený – řízeně riskujete ztrátu, kdy můžete přijít o jeden večer, 200 Kč a eventuálně pár dnů Vás budou honit nepříjemné vzpomínky. Nic víc, a to je sympatické. Udělejte to samé ve vztahu s manželem. Řekněte si, kolik jste ochotná do toho vztahu ještě investovat v jakékoli jednotce – v penězích, citech, slzách, sevřených žaludcích, měsících ap. Pak jděte a v rámci těchto limitů udělejte vše proto, aby ten vztah dobře dopadl. Zkuste získat svého muže zpět, vyspěte se s ním, zkuste jet na společný výlet s dětmi, kupte mu virník nebo medvídka mývala...
Buď to vyjde, nebo ne. Ale vy budete mít jistotu: „V rámci rozumných mezí jsem udělala vše, co bylo v mých možnostech, abych to zachránila a mohu s čistým svědomím konstatovat, že to a) jde – b) nejde.“ Nehodící pak v budoucnu škrtnete.
s úctou
jk
Dobrý den pane doktore. Nedávno jsem vaši knihu Partneři a rozchody a nezbývalo mi, než konstatovat, že kdybych si ji přečetl o pár let dříve, mohl se můj život odvíjet jinak. Našel jsem tam sebe, svou bývalou ženu a konečně jsem pochopil její motivy.
Nepíši vám teď, abych se na něco zeptal, jen vám chci poděkovat. Díky vaší knize jsem se začal hlouběji zajímat o psychologii a pochopil spoustu věcí. Takže díky. :-)
Vážený Lokutusi a všichni čtenáři,
rád bych nějak souhrně zareagoval na toto i podobná díky. Jsem opravdu rád. Všechny své práce se snažím psát pro Vás tak, aby byly o něčem: úsporně, čitelně a zábavně - abyste neztráceli čas s plky, rozumněli mi, co chci říci, a když se mnou třeba nesouhlasíte, tak abyste se alespoň zasmáli.
Když jsem v roce 1997 řešil rozpad mého vlastního vztahu, tak jsem měl na Boha strašný vztek, že mě hodil do takové šlamastiky, a chtěl jsem po něm, aby mi alespoň řekl, proč se to všechno děje. Samozřejmě Bůh je velký mlčoch, tehdy mi toho moc neřekl. Tak jsem jen útočil na jeho fantazijní postavičku ve své hlavě a vztekal se, že se chová symetricky k mým náladám a stavům, zatímco reálný Bůh si mlčí, mlčí, mlčí... Ano, odpověď od reálného Boha přišla až po letech. Vidím totiž, že ta šílená bolest, kterou jsem tehdy procházel a kterou sami velmi dobře znáte, mě donutila, abych se věnoval oblasti, která mě nikdy nezajímala – partnerských rozchodům. Dnes vidím, že výsledky té bolestné práce jsou k užitku Vám.
Vrací se mi často jedna věta od Tomáše Akvinského ze Summy theologické: „Synovi jest vlastní býti poslán.“ Ano, stejně jako svého Syna poslal na kříž, aby nás vykoupil, tak i nás – své adoptivní děti – občas posílá do hourcích pekel, abychom z toho vykutali lepší svět, než byl před tím... Jsem rád, že v těch horoucích peklech Vám mohu ulehčit alepoň radou. I mně by se tehdy hodila...
s úctou a díky
jk
Dobrý den,naše trápení trvá 16 let, kdy jsme si do naší novostavby nastěhovali manželovy rodiče. Ačkoliv jsme se ze všech sil snažili nastavit hranice, nikdy nebyly respektovány. Tchýně má názor, že ji syn musí poslouchat... Manžel s ní nesouhlasí, nechtěl, aby nám ničila život a raději jsme se odstěhovali do bytu. Štěstí trvalo pouze rok a půl, protože zemřel tchán a my jsme se vrátili kvůli vdově zpátky. Nyní 2 roky žijeme s ní, máme každý svoji domácnost, ale ona nechce respektovat naše právo mít svůj názor. Manipuluje buď pláčem nebo zuřivostí a nám i našim dětem toto soužití ničí život. Psychicky na tom nejsem zrovna nejlíp a nevidíme žádné východisko. Ona dům opustit nechce, ale sama v něm může těžko žít. Znovu zdůrazňuji, že se s ní nedá vůbec normálně komunikovat. Vy nějaké východisko vidíte? Moc děkuji za odpověď.
Vážená paní,
je-li to tak, jak popisujete, držel bych se zásady: Bližší košile, než-li kabát, tzn. chránil bych především vlastní rodinu i za cenu, že se budete muset od tchýně znova odstěhovat. Nicméně i po odstěhovaní bych s ní udržoval kontakt ve formě navštěv, ale ne častější než jednou za týden. Pokud se s někým nedá "vůbec normálně komunikovat", pak se musí normálně odříznout. I když zohledníme případnou demenci nebo jiná nemoc, kdy by tchýně vyžadovala soustavnou péči a dohled, přesto blaho Vaší rodiny má přednost. Píše se to už v Bibli: "Proto muž opustí matku i otce a přilne ke své ženě..."
Z podobných případů bychom si my ve středním věku odvodit zásadu, že k dětem se máme vždy chovat s úctou tak, aby až my budeme mít toho Aloise Alzheimera na krku, aby naše děti o nás rády pečovaly.
s úctou
jk
Dobrý den, před měsícem jsme se po více jak 3 letech rozešli s přítelem. Hrozně mi ale chybí, on se ale prý už vrátit nechce. Poslední dobou před rozchodem jsem na něj nebyla moc milá. Teď budeme bydlet ještě s pár kamarády v jednom bytě. Myslíte, že když už budu milá a vstřícná, tak se k sobě ještě můžeme vrátit? Nedokážu si bez něj svůj život představit.
Vážená Michaelo,
Doporučoval bych spíše se odstěhovat, protože pravděpodobnost návratu po té době je spíš mizivá. Ale milá byste na něj měla být, ať se má vrátit nebo ne. Milá byste měla být na každého bez jakékoli podmínky.
s úctou
jk
Dobrý den,
můj dlouholetý přítel je s největší prstí psychopat. Není schopen citu k ostatním, empatie je prázdný pojem, vždy si svoje vlastní selhání zhodnotí jako správná řešení. V osučasné době po mně chce až maniakálně dítě. Buď bude dítě a my nebo nebo nebudme my. Dítě je prý hodnota sma o sobě. Má dítě z prvního manželszví, se ksteým se ale stýká sporadicky a neustále jemu i jeho matce znepříjemňuje život. Tedy zjm tak, že nejsi-li honý podle mých představ, máš smůlu. Nemáš ani moji lásku, náklonnost(tyto city neumí projevit vůbec) a nemáš ani finanční podporu(je hodně m je ajetný-neuznává než vlastní pravidla). Člověka potřebuje vůlastnit. Mám pocit, že kdykoli udělám něco jinak, než si on sám představuje, jsem zavrženíhodná má to za následek rozchod. Pak buď přijdu znovu a "polepšná" nebo je konec. Pokaždé rozjede novoiu "kampaň" seznamování na internetu a situace se opakuje. Zůstavají po něm jenom zlomená srdce a zklamané ženy, které vývoji vztahu nerozumí. Jeho specialitou jemodjezd na dovolenou v předem neurčeném termínu. Pakliže se dotyčná nedokáže operativně přizpůsobit, jede na dovolenou s nějakou jinou ženou a sex s ní pokládá za svoji povinnos.
Je citově plochý, chacení za ruku ho děsí, na veřejnosti se mě neodtkne, nedá najevo jakýkoli vztah. Naopak má potřebu mě ponižvat před ostatními a zesměšňovat mě. Večer nemám moc síly chvat se jako dobrá milenka. Pak si neví rady a jeho slova mně zní v uších - udělej s ní něco, ať se jí chce.
Věnovala jsem tomu vztahu už 12 let. Kdo zná psychopaty, ví, že mají i světlé chvilky, které stojí za to. Děkuji za odpověď co dál. Z toho vztahu se asi opravdu zblázním.
Pavlína K.
Vážená Pavlíno,
já nevím, jestli Váš přítel je nebo není psychopat, ale podívejte se na vlastní popis Vašeho vztahu: Dívka po 12 letech vztahu je přesvědčená, že její milý je psychopat, na veřejnosti ji zesměšňuje, je jí systematicky nevěrný atd. Ona navíc s ním ani nechce mít dítě.
Jak chcete s tímto přesvědčením s takovým mužem dál existovat? Je-li Váš popis přesný, pak Vám nemohu doporučit nic jiného, než abyste ten vztah co nejdříve ukončila.
s úctou
jk
Vážený pane doktore. Mě i manželovi je 31 let a máme čtyřměsíční holčičku. Začali jsme spolu chodit ve dvaceti letech a pár měsíců na to i spolu bydlet. Moc jsme se měli rádi, celou dobu jsme spolu velmi dobře vycházeli, všude jsme chodili spolu a hádali se jen málo kdy. Chtěli jsme v budoucnu založit rodinu,ale ani jeden jsme na to nespěchali. Brali jsme se před třemi roky a asi půl roku poté jsem vysadila antikoncepci s tím, že založíme rodinu. Milovali jsme se častěji než dříve nejen kvůli dítěti, ale také jsem pociťovala zvýšenou chuť na sex, ale otěhotnět se nám nepodařilo. Nechávali jsme tomu tedy volný průběh, i když to bylo celkem psychicky náročné také kvůli tomu, že na nás tlačila rodina a přátelé. Za nějaký čas jsem si uvědomila, že už o mě manžel neprojevuje takový zájem jako dřív a když jsem se ho zeptala, jestli se něco děje a jestli mě má ještě rád, vždycky řekl, že ano a choval se chvíli zase normálně. Tak jsem si myslela, že má jen nějakou krizi a že je to po tolika letech asi normální. Loni v létě jsem konečně otěhotněla. Ze začátku bylo vidět, že se manžel na dítě těší. Od Vánoc jsem byla pořád nemocná a měla o dítě strach. Také porod jsme měli dost těžký a malou nakonec vytáhli císařem, ale naštěstí byla v pořádku, i když už měla namále. Od porodu byl manžel jako vyměněný a začal se chovat úplně jinak. 14 poté mi řekl, že už mě nemá rád, nic ke mě necítí a už se mnou nechce být. Prý neví proč se to stalo, nic jsem mu neudělala, ani mu na mě nic nevadilo. Spravit to nechce, protože to prý nemá cenu, že už to nebude nikdy jak dřív a že už mě neumí mít rád. Řekl, že mi pomůže ze začátku a pak odejde. Pak jsme se domluvili, že to kvůli malé ještě zkusíme a dokonce jednou navštívil i psycholožku, ale když jsme s malou byli 14 dní pryč a vrátili se, řekl, že se chce rozvést, že jsme mu nechyběli a když byl sám, tak byl šťastný. Jiná žena v tom není, že by mi to řekl. Myslíte, že se to dá ještě nějak zachránit? Mám ho pořád ráda. Moc děkuji za odpověď.
Vážená Moniko,
já tomu říkám prokletí přechozených vztahů... Pravděpodobně jde o to, že se změnil rodinný systém. To je zatáčka, kterou nepřipravený člověk může mít problém vybrat. Popisovanou ztrátu citů k Vám mohou tedy mít na svědomí poruchy přizpůsobení se nové situaci. Poruchy přizpůsobení jsou však svou povahou dočasné a samy odeznívají.
Přesto Vám nikdo nemůže dát záruku, ani že se ten vztah rozpadne, ani že vydrží. Vy se však chovejte tak, abyste jaksi neměla ruce od krve. Prostě dejte si hodně záležet, abyste to nebyla vy, kdo ten vztah nakonec rozbije a kdo urychlí případnou krizi. To především znamená žádné dočasné odloučení na rozmyšlenou. Snažte se, aby neustále bydlel doma a chovejte se vstřícně, ale nevnucujte se. Počítejte s tím, že muž začíná být psychicky otcem často, až když je dítěti tak rok až dva. Tu dobu bych v klidu počkal. Stejně není kam spěchat.
s úctou
jk
Dobry den,
Je mi 21 let, v dubnu jsem se rozesla s pritelem, ktery byl o 9 let starsi, nikdy jsem jej doopravdy nemilovala, byl pro me spise oporou, byla jsem na nem zavisla. Tesne po nem jsem si nasla kluka, ktery se do me zamiloval, ale ja jsem ho trapila ( nevera, nesdelovani veci o sobe, davala jsem mu prostor pro podezrivani) Rozesel se semnou, ackoliv vim, ze me miluje, ale tohle mu prijde jako jedine rozumne reseni. Vim, ze jsem si po rozchodu s dlouholetym pritelem mela dat pauzu, abych si utridila myslenky. Nebylo rozumne hned navazovat novy vztah, ale ted uz mam jasneji, vim co chci. Jemu zda se uz dosla trpelivost a o navratu nechce ani slyset. Za tu kratkou dobu co jsme spolu jsme se rozesli vickrat ( ja jsem vzdycky neco provedla a rozchod inicioval on) Ted jsem to ovsem prehnala ( nevera ). Mam strach, ze uz se nevrati. Vsichni z jeho blizkeho okoli ho prede mnou varuji. Chtela bych mu aspon nejak vynahradit to peklo co jsem mu provadela a vysvetlit mu, ze ted uz mam v hlave jasneji, ale nevim jak to mam udelat na emaily a sms nereaguje, kdyz mu zavolam a chci ho videt, prijde, ale nikam to nevede, mam pocit jako by ode me neco ocekaval, ale nevim co.. Preju hezky den
Vážená Viktorie,
děláte jednu smrtelnou chybu. Chováte se k lidem rozdílně podle toho, zda je potřebujete nebo ne. Snažte se ze všech sil chovat se ke každému se stejnou úctou, a to zejména k různým nýmandům, outsiderům, starým lidem, k partnerům, které nemilujete ap. Jestliže byste nebyla nevěrná někomu koho skutečně milujete, nebuďte nevěrná ani partnerovi, kterého nemilujete. To s ním raději vůbec nechoďte. I člověk, kterého nemilujete, si zasluhuje, abyste s ním zacházela s úctou. Nejen zasluhuje, ale navíc se Vám takové chování i mnohonásobně vyplatí.
Chápejte, jaké jiné varování může okolí Vašemu bývalému partnerovi dát? Teď jste mu byla nevěrná, když jste ho měla na háku. Jenže v manželství období jistě přijde, kdy ho budete mít opět na háku, kdy Vás něčím naštve, kdy si budete něco řešit. Jakou má záruku, že i přesto se k němu budete chovat s úctou, že zase nebude mnohonásobný paroháč? Jestliže dnes neumíte zachovat úctu člověku, kterého nemilujete, jakou má kdokoli z Vašeho okolí jistotu, že zachováte úctu i jemu, až bude v nějaké nezáviděníhodné situaci.
Jestliže si tedy uvědomujete své chyby, vynahraďte je dnes někomu jinému, koho třeba ještě v této chvíli nemilujete. Nemyslím, že byste měla spát či chodit s někým, koho nemilujete, ale že byste se měla chovat ke všem lidem se stejnou apriorní úctou.
s úctou
jk
Vážený pane doktore, díky za Vaše rady a úžasně vtipné glosy, vždycky mě to hrozně vzpruží :-) Můj problém je následující: jsem devět let s partnerem, je tři roky rozvedený. S manželkou spolu v době našeho seznámení již asi tři roky intimně nežili, předtím prý velmi sporadicky. Bývalou manželku znám déle než jeho a vždy jsem si kladla otázku, jak s ní může někdo vydržet, že to musí být nějaký pitomec. Nepokrytě ho využívala jenom jako posluhu a dodavatele peněz, sama nepracovala, přesto měla, co chtěla a dokonce si vynutila služku. Zcela bezostyšně a vpodstatě veřejně mu nasazovala parohy s každým, kdo se nachomýtl. Přitom byla tlustá a velmi hlučná, panovačná, sebestředná, nevzdělaná, prostě z mého (a mnoha jiných) pohledu nesnesitelná a dost primitivní ženská. Po několika letech (krátce rozvedená) jsem potkala jejího muže (tedy toho pitomce) a bylo vymalováno :-)) Předpokládala jsem, že v situaci, jaká panovala v jeho rodině, pro něj nebude problém takový vztah ukončit i formálně, ale nakonec to trvalo 5 let (!). Strašně se bál, že přijde o dcery (tehdy 16 a 11 let), že ho zavrhnou. Manželka dcery vždy využívala jako prostředek k jeho vydírání a prosazení svých cílů. Dcery stály vždy při ní a mě nenáviděly (a to myslím platí dodnes), evidentně jsem byla označena za viníka rozpadu manželství, přestože dcery musely vidět a slyšet, co se tam dělo a přítel jim prý opakovaně zdůraznil, že manželství nefungovalo dávno předtím. Mezitím manželce pořídil na hypotéku byt a koupil auto, a to i přesto, že svému milenci ručila za zády manžela svým účtem (kam si dala půl milionu - polovinu peněz za prodanou nemovitost - a manželovým domem! Když její milenec zkrachoval, málem o dům přišel! První dva roky našeho vztahu mi přítel dost "zatápěl", připadalo mi, že neví co chce, bylo několik rozchodů, nebyl schopen se ke mně jasně přihlásit a rozvést se. Vůbec jsem to nechápala, choval se jako strašný slaboch a měla jsem pocit, že já ho mám mnohem radši než on mě.
Ke mně domů chodil běžně, mému synovi (tehdy 9 let) nijak významně nevadil, syn ho respektoval a choval se k němu hezky. Ale k sobě do domu mě přítel pozval až po pěti letech, to už byl rozvedený a manželka už tři roky žila jinde, ovšem dcery zůstaly s ním a zřejmě se bál mě pozvat, když ony si to nepřály! To mě hrozně vadilo a ponižovalo. Asi rok po rozvodu jsme se bavili o svatbě a on řekl, že SE ženit nechce, přitom to říkal mně, tedy konkrétní osobě, s kterou už víc než pět let chodil a říkal mi, že mě miluje. Toto mi zopakoval i další rok. Cítila jsem se hrozně, pořád se srovnávám s jeho bývalou, i když vím, že je to nesmysl. Ale JI si vzal a měl s ní dvě děti. Mně hned na začátku řekl, že už žádné dítě nechce, přestože jsem ho s ním mít moc chtěla. Ona byla hýčkaná, nepracovala, měla na co si vzpomněla. Já chodím do práce a jsem vlastně cizí osoba, každý máme svůj dům, ale bydlíme hlavně u mě, přesto žádné peníze na domácnost od přítele nedostávám. Připadá mi, že vůči mně uplatňuje přítel postup, jaký měl uplatnit kdysi vůči exmanželce. Přítel se věnuje hlavně práci a svému koníčku, ale my dva společně vlastně nic nebudujeme a nic nás k sobě nepojí (manželství, děti, majetek atd). Mám pocit, že jsem možná promarnila druhou šanci začít znovu, můj syn nemá sourozence, já jsem pouze "přítelkyně" a to mi, jak začínám zjišťovat, čím dál silněji vadí. Na druhou stranu si nejsem jistá, jestli bych si přítele po tom všem ještě vůbec chtěla vzít. Přitom je mi s ním moc dobře. Ale mám pořád pocit že jsem něco míň než jeho ex, což mi při její povaze a charakteru strašně vadí. Navíc jsem se párkrát přesvědčila (naposledy před dvěma lety), že mě jeho dcery mohly urážet a on to druhý den přešel, omluvu nežádal ani pro sebe ani pro mě, prostě jim to prošlo a asi projde vždy. Poradíte mi prosím, co se sebou, co s námi? Ještě dodávám - já 45, on 52. Díky moc.
Vážená Anno,
je mi líto, že to musím tak napsat, ale samozřejmě jste míň než jeho ex. Vždyť to vidíte jasně z jeho chování. Vy jste přeci jen milenka, která mu pomohla se odpoutat od bývalé manželky. Tím jste se zároveň stala i symbolem stejného období. Když se dnes řekne rozvod, tak jemu se vybaví tváře dvou žen - bývalé ženy a vaše. Sdílíte s ní stejný prostor i ve vzpomínkách, proto na Vás přechází i averze, která původně patřila manželce. Konec konců sama píšete, že na Vás uplaňuje "postup, jaký měl uplatnit kdysi vůči exmanželce". Proto se pořád ženám opakuje, aby si nic nezačínali se ženáči. Má to totiž tyto konce.
To, co Vás trápí je ta neuvěřitelná investice, kterou jste do toho vztahu dala, ty nesplacené sny o tom, že on konečně dá přednost Vám. Z této investice bohužel nic neplyne, stejně jako nic nevyplývá z toho, že jste kvalitnější osobnost než jeho ex. Jediné, co je možno tak nějak rozumně očekávat, že pokud ho vy sama nevyhodíte, tak on k Vám bude chodit dál, jste asi jeho nejbližší člověk.
Tuto situaci bych řešil, jako kdyby jí žádný rozchod nepředcházel. Buď bych to zkousl (máte svý jistý), nebo bych mu jasně dal najevo, že chcete, aby se k Vám nastěhoval, abyste byla jedna domácnost se vším všudy. Bohužel při takových hop-trop akcích je třeba počítat s tím, že mohou dopadnout špatně.
s úctou
jk
Dobry den,
Byla jsem partnerovi neverna a moc me to mrzi, Chtela bych ho nejen zpet, ale hlavne mu to nejak vynahradit, pomoci prekonat co nejlepe a nejrychleji. Zatim je vse velmi cerstve, on je pevne rozhodnuty, ze vztah ukonci. Zatim jsem ho nebombardovala emaily ani zpravami a vyckavam. Ale jak se mam chovat po urcite dobe? A jak mu mam dat najevo, ze o nej velice stojim, kdyz je nejlepsi nechat ho ted v klidu? Nechci o nej prijit, velice me trapi co jsem mu udelala. Kdyz jsem si na Vasich strankach precetla co vsechno muze nevera zpusobit, jak dlouho trva se s ni vyporadat a ze nasledky si podvadeni muze odnaset i do dalsich vztahu vydesila jsem se. Musim a chci vztah obnovit a pomoci mu to prekonat, nechci mu takhle ublizit. On je skvely, vim ze me miluje a je verny. Dekuji za reakci a preji hezky den.
Vážená Vikino,
je-li skutečně Vaším přáním s ním zůstat, tak by měl pomoci fakt, že odpudivé síly opadávají rychleji než přitažlivé. Takže až u Vašeho muže opadne ten první nával vzteku a bezmoci, bude možná vstřícnější.
Každopádně byste mu měla občas poslat nějaký omluvný a vážně míněný dopis s vysvětlením, aby věděl, že to s tím návratem a změnou svého chování myslíte vážně. S omluvou bych rozchodně neotálel.
Viděl jsem vztahy, kdy muž ženinu nevěru nevydýchal, i když si před tím říkal, že se to stát může. Je těžké ovládnout ty vtíravé fantazie, ale naštěstí i na ty jsou metody, které jste si už přečetla v tom mém článku.
s úctou
jk
Dobrý den,
ráda bych se zeptala, zda věříte na horoskopy, resp. zda naše životy nějakým způsobem ovlivňuje den, hodina a minuta našeho narození,
Děkuji,
J.
Vážená Jahodnice,
obávám se, že teorii ohledně horoskopů chápete špatně. Pokud vím, v případě horoskopů se netvrdí, že datum našeho narození nějak ovlivňuje naše životy, ale pouze že vše souvisí se vším a jaksi svázané plyne v nějaké synchronní řece. Tedy zastánci horoskopů či synchronicity věří, že v principu můžete z kteréhokoli jevu vyčíst něco o jakémkoli jiném jevu. Tedy že smysluplnou informaci o Vašem životě můžeme vyčíst nejen z polohy planet a Slunce, ale i z kávové sedliny, letu ptáků, jejich vnitřností, z mraků, rozkrojeného jablka, litého olova, prostě z čehokoli. Jde jen o to umět to.
Osobně nevěřím v možnost takového informačního transferu. Ale bez ohledu na to, jestli věříme v synchronicitu nebo ne, tak by si měl každý, kdo se chce vážněji zabývat horoskopy, důkladně nastudovat tzv. Barnumův efekt, viz http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/astrologie.htm. Pokud se podle tohoto matoucího efektu nedimenzují experimenty, tak je veškerý výzkum na toto téma k ničemu.
s úctou
jk
Vážený pane Klimeši, je mi 49 let a mám 77 matku. V dětství mi říkávala, že mám štěstí, že mám bezstarostnou povahu po otci, ale ona že to má v životě těžké, protože je citlivá.Je pravda, že jsem vždy cítila oporu a lásku ze strany mého táty, s mámou byl můj vztah divný. Starala se o mě výborně, ale očekávala ode mě vždy něco jiného než jsem splňovala. Táta mě měl rád jaksi bezpodmínečně. Z mých studijí na gymnáziu byla zklamaná, chtěla abych se vyučila kadeřnicí nebo krejčovou. Má VŠ studia komentovala s úšklebkem, že proč se tak dřu, když se stejně vdám a budu doma s dětmi a bude mi to na nic. V podstatě vše, o co jsem se kdy snažila, nějak shodila. Celý život si stěžuje na různé bolesti, smůlu atd. ovšem tak, že si připadáme za to odpovědni. Napřed byl hlavním hromosvodem jejích nálad můj otec, po jeho smrti jsem to já. Bydlíme v jednom rodinném domě, v dvou bytech. Při práci na zahradě mi stojí za zády a kritizuje, že se to má dělat jindy a jinak, otráví mě dokonale. Zvala jsem ji na obědy, ale polévka byla moc silná/slabá,když jsem udělala játrové knedlíčky, chyběly jí nudle, tak už jí nezvu. Večer za ni zajdu téměř každý den, ale většinou vyslechnu nářky a stížnosti na svého syna, vypočítává práce, které udělala, protože „se na to už nemohla dívat“ a jak se u toho nadřela a že je jí z toho špatně, samozřejmě s podtextem, že jsme to měli dávno udělat my. Nemohu navštívit kamarádky nebo se zdržet ve městě, aby mi to nevyčetla. Je to komické v mém věku, že? Daří se nám všem dobře, jsme relativně zdrávi, mám slušnou práci, hodného přítele, syn studuje VŠ, ale nemůžeme se z toho radovat naplno, protože naše babička je mistrní v nastolení dusna. Zdá se mi, že žije spokojeně,ale chtěla by nám organizovat život a když se nedáme, je ztělesněním ublíženosti. Cítím se z toho vyčerpaná a bezmocná a tak má i částečně pravdu, mohla bych jí věnovat více času, ale už nějak nemůžu.
Máte pro mě nějakou radu?
Děkuji Vám.
Vážená Kláro,
držte se doporučení lapiducha dr. Chocholouška: "Ať si pindá, na to my jsme zvyklí." Když hoří listí, dělá hodně kouře. Když Vaše máma trpí - z jakéhokoli důvodu, tak Vám vyčítá - cokoli a kdekoli. To nemá žádnou jinou logiku. Ona nikdy neřekne: "Je mi smutno. Trpím samotou.", ale vždy jen "Ty jsi špatná dcera, ty pořád někde lítaš, každá karádka je ti milejší než já. Mně se nevěnuješ." Každou svou frustraci umí přeformulovat tak, že to nakonec vyzní jako Vaše chyba. To je komunikační nešvar, který se v tomto věku dá už jen ignorovat. Je až s podivem, že vztah Vašich rodičů vydržel, protože tento skon k vyčítání rozbil již mnoho manželství.
Myslím, že návštěva jednou ob den je rozumná a únosná, ale berte to jako potápěč: Nadechněte se, skočte, a když už to nemůžete vydržet, tak utečte. Především si nic z toho, co ona říká, neberte osobně. To nejsou výpovědi o Vás, ale to ona si jen tak stýská na té cestě do hrobu. Ty občasné návštěvy je jediný způsob, jak jí můžete na této cestě trochu ulehčit, proto není žádný důvod si cokoli vyčítat. Místo toho zkuste si překládat, jak by ta její vyčítavá konstatování zněla v řeči normálního zdravého člověka.
Toto je opět doklad, že bychom se k vlastním dětem měli chovat odmalička s úctou tak, aby k nám ve stáří mohly chodit rády na návštěvu.
s úctou
jk
Dobrý den pane Klimeši, Vaše kniha je moje nejoblíbeněší a dost mi pomohla před 2 roky zmírnit trápení.Jsem rozvedená a můj druhý 5letý vztah nevyšel. Nyní mám přítele a za pár dní to bude rok co se známe.Začíná se bohužel podobat tomu předešlému.Vídáme se každý týden 2-3dny. Většinou jezdím já za ním vzhledem k jeho zaměstnanosti. Byli jsme i na dovolené spolu delší čas a vše bylo hezké.On byl pozorný a podělil se semnou i o práci atd. Bohužel má i své špatné nálady. Často se mu stává to, že najednou začne tvrdit, že jsme jen kamarádi a to prý proto, aby si mě mohl vážit.Vždy mě to zamrzí, protože spolu děláme vše a já to cítím jinak. Často tvrdí o ženách, že jsou na peníze a každá ho opustí, protože je nemá.Jeho názor na ženy je, že má každá milence. O mě pochybuje také. Často mě upozorňuje na pěkné, ženy kolem nás. Já takové situace ignoruji, sama ho nijak neprovokuji. Mám ho ráda. Často už jsem od přítele slyšela, dost nepěkných věcí a neznat Vaši knihu asi bych to vzdala. Někdy je s ním tak dobře a pak něco řekne nebo udělá a mám chuť už ho nevidět. Včera byl u mě 6tý den a noc před odjezdem jsme se k sobě nedokázali intimě přiblížit. Nejdříve řekl, nějakou poznámku ve smyslu že ho můj syn nezajímá. Zamrzelo mě to.Řekla jsem mu můj názor, že mě musí brát i se synem pokud mě má rád. Na to se zasnažil a se synem si povídal.Později chtěl sex bohužel z mé strany bylo po romantice.Později jsem se zasnažila poslední večer napravit, ale už nechtěl abychom spali v jedné místnosti.Šla jsem tedy spát do druhé místnosti bez naléhání. Ráno mi řekl, že jsem ho zklamala a že si mě neváží už ani jako kamarádky. Nerozumím tomu vždy, když přijede moc se těší a postupně jako by byl přesycen.Nemám prý teď jezditi. A věci mi prý pošle poštou. Nakonec jsme mu zavolala, měl utrápený hlas a domluvili se, že si je někdy vyzvednu.Ten večer říkal, že ho život tlačí a že musí vyřešit náž vztah. V průběhu vztahu se mě ptal jestli si ho vezmu.Nechci ho ztratit, poradte jak ?Děkuji
Vážená Hanko,
ale já jsem přeci nikdy netvrdil, že každý vztah je třeba zachovat za každou cenu. Vy máte po roce určitou zkušenost. Máte pomalu dost informací, abyste udělala rozhodnutí - buď odejít nebo přejít do trvalého vztahu. Ale ani pro jednu variantu zde není žádná morální povinnost.
s úctou
jk
Jak jste prisel ke jmenu Jeronym?
Vážená Mirko,
zeptal jsem se otce a ten mi napsal toto: "Trochu jsme uvažovali o jménu David, ale pořád to nebylo ono. Někdy v březnu 1967 jsem četl 'Tři muže ve člunu - Jerome Klapka Jerome', a tak jsem se tomu před spaním řehtal, že jsem budil Zdenu [matku], a pak jí četl úryvky. To jméno Jerome, to bylo ono. První nápad byl Jerom = Jeroným, nějak nám nedošlo, že je to vlastně Jeremiáš. Věděli jsme o existenci Sv. Jeronýma i o Jeronýmu Pražském, to že jsi nakonec po Sv. Jeronýmovi je spíš od P. Hasseho [děkan ve Vlachově Březí]. To, co vím dnes o Sv. Jeronýmovi by mě od toho jména spíš odrazovalo. Takže hlavní "viník" je Jerome Klapka Jerome, a taky ti tak říkáme. ;o)"
Tolik otec, já bych k tomu dodal, že sv. Jeroným byl opravdu asi kombinace genia, světce a pošuka. Pro zájemce doporučuji knihu Jiřího Šubrta z nakladatelství Oikoymenh (ukázka viz http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/jeronym.htm), která mi umožnila pochopit nejen tohoto světce, ale i tehdejší dobu, která byla okouzlena poustevnictvím. To byla tehdejší obranná reakce (zbytečné dodávat, že přehnaná), kterou se lidi snažili kompenzovat ještě přehnanější obžerství Říma. Tam, jestli se nemýlím, tou dobou ještě stále vládl naprosto neuvěřitelný komunismus - mouka a olej zadarmo pro každého svobodného občana Říma...
s úctou
jk
Syndrom "zlych muzu"
Chtela bych se dotazt na to co mne jiz dlouho trapi. Pritahuje mne pueze a jedine jeden typ muzu: bohemove, umelci, tanecnici, Djs, a podobne. Chapu, ze tento typ muzu je nejspis pritazlivy pro vsechny, ale ja nejsem schopna intimne se sblizit s normalnim, zodpovednym, pracujicim muzem. Nepritahuje me. je mi 26 let, profesne se nevenuji nicemu spojenemu se svetem umeni, ale miluju muze, co se profesne zabyvaji cimkoli umeleckym, jsou nepolapitelni, maji kouzlo, jsou sexy... prestoze mi vztah s timto typem muzu ublizuje. da se nejakym zpusobem zmenit, aby me tito muzi nepritahovali?
Vážená Ivano,
máte pravdu, že s tímto problémem nejste osamocená. Vysvětlení je tradičně evoluční. Muž, který dokáže ovlivňovat davy, bude asi schopen zabezpečit dostatek prostředků na zabezpečení rodiny. Zřejmě to byla pravda, protože v ženských genech nacházíme tuto preferenci, tzn. že opravdu ženy s touto partnerskou preferencí měly reprodukční úspěch.
Bohužel historická situace se změnila, ba převrátila. Muže na pódiu provází právě opačný extrém - o svou rodinu často nejsou schopni se pořádně postarat. Ale toho jste si sama dobře vědoma, takže to nemusím rozvádět. Jenže vaše hlava dál jede podle genetických programů, které jsou toho času staré i více než dva milióny let. Ač bychom některé z těchto programů již mohli právem označit za zastaralé, nemůžeme je označit za přežité, protože zdá se ještě několik tisíc až miliónů let budeme podle nich dimenzovat své životy - chtě nechtě.
Dawkins rozvádí svou teorii sobeckého genu. Tu by bylo dobré rozšířit o poznámku na okraji, že každá evolující struktura je sobecká. Tedy mezi člověkem a jeho genem vzniká soupeření dvou sobeckých struktur. Geny by Vám rády vnutily svou vizi muže na pódiu, vy byste raději někoho s kým se dá zestárnout. To jsou "sobecké" a soupeříci zájmy dvou evolujících struktur.
Ale asi bychom měli už opustit pustou teorii pleistocenních savan, vylézt zpět na zelený strom současného života a při této radostné příležitosti vymyslet nějakou praktickou radu pro Vás: Hledejte kompromis mezi svými asi těžko ovlivnitelnými touhami a hledejte jehlu v kupce sena - toho umělce, který zároveň má touhu být dobrým tátou. Problém není v tom, že by tací muži neexistovali, ale že na ně máte asi málo vypěstovaný čuch. Budou tedy pro Vás jaksi neviditelní. Tuto citlivost byste si však měla vypěstovat bedlivým pozorováním.
s úctou
jk