aneb filipiky proti české nelidské armádě
Motto: Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát mu řekl: "Co je pravda?" (J 18, 37-38)
Tak jsem taky přemýšlel ve svých 33 letech, proč jsem se narodil a proč jsem přišel na svět, a dospěl jsem k závěru, že bych měl něco napsat o svých zkušenostech s armádou. Nevím sice, jestli každý, kdo je z pravdy, uslyší mé tiché volání, ale doufám, že tyto řádky odradí pár kluků od toho, aby šli na vojnu a aby si raději zažádali o civilku, dokud je čas.
Na geologii jsme museli absolvovat tzv. vojenskou katedru, což bylo něco jako podplukovnická škola. Kdo ji absolvoval šel na vojnu pouze na jeden rok, jinak musel na dva roky. Na této škole se známkovalo jako na vysoké tedy jedna až čtyři. Nyní tedy již pochopíte hlášku gum (vyučujících): "Máš za čtyři, deš na dva!" Gumy, tj. všichni vyučující, byli opravdoví inteligenti: "Když mě maminka dávala na pekaře, netušila, že budu vyučovat na čtyřech universitách: přírodovědecké, právnické, pedagogické a Karlově." Takže v takovém prostředí jsme trávili každý týden jeden den od třeťáku do čtvrťáku. Vstávalo se kolem páté i dřív. Jelo se přes celou Prahu do zastávky, která se tehdy příznačně jmenovala "Krematorium Motol" (dnes to již přejmenovali). Ještě dnes se pamatuji na ty dobře uležené svačiny a nakrémované boty. Těžko říci, co smrdělo víc, protože svačina byla děláná z chlebů a tzv. studených večeří z menzy a kila cibule či česneku, romaduru...
Všichni, kdo mě znají, vědí, že mým odvěkým problémem je být nenápadný, průměrný a přehlédnutelný. Snad proto mě ustanovili třídnicenosičem nevědouce, co z toho vznikne.
Třídnicenosič měl za úkol nosit třídnici a zapisovat do ní známky, které gumy vykřikovaly, když někdo něco nevěděl. Viz ono klasické: "Máš za 4, deš na 2!" Tuto čtyřku měl tedy třídnicenosič zapsat do známkovacího archu. Jednoho dne pojaly gumy geniální nápad. Rozhodly se, že narvou všechny známky ze známkovacích archů do počítače a že vyhodnotí nejlepší četu.
Abyste tomu rozuměli, na naší katedře byli v rámci přírodovědy tři čety. První vedl pplk. Uhlíř, který byl největší kariérista (rozumějte svině) a vyučoval taktiku. Tato četa musela pochopitelně za všech okolností být ta nejlepší. Druhou vedl pplk. Mrázek, který vyučoval střeleckou přípravu. Tato četa, byť ne nejlepší, byla rovněž chloubou vojenské katedry. Pak zbývala poslední četa plná průserářů, kterou vedl pplk. Saidl, který asi nevyučoval nic, páč to byl notor. Tato četa sloužila vždy jako odstrašující příklad. Její tri grácie – Primas, Klimeš, Otcovský alias Tatíček – kdykoli s přehledem trumfli kteroukoli humornou postavičku z vojenské literatury literatury včetně Švejka.
Poté, co slavnostně vyhodnotili tři čety, došlo k velkému rozčarování. Do naší třídy se dopotácel přiopilý Saidl, říkal nám "Moji milí chlapci" a něco brebentil o tom, že jsme mu udělali velkou radost. Podržte se, co se nestalo. Jak gumy nasázely známky do počítače, ukázalo se, že páně, tedy soudruha pplk. Uhlíře četa byla opravdu nejlepší v taktice, taktéž Mrázkova četa byla nejlepší ve střelecké, ale nějakým způsobem se stalo, že ta průserářská četa notora Saidla, která měla být prvoplánově totálně nejhorší, měla nejlepší celkový průměr ze všech předmětů.
Když jsem nad tím pak dodatečně přemýšlel, došlo mi, jak k tomu došlo. Prostě selektivní výběr. Když nějaká guma vyřvávala: "Napiš mu tam čtyřku!", tak jsem ji tam nenapsal, dokud si ke mně nestoupla a osobně si nezkontrolovala, že ji zanáším do kulečníku. V opačném případě jsem řekl jen: "Jojo" a začal jsem pomalu vyndavat kulečník z chlebníku, co jsme museli nosit, a pokud se guma zase zakecala, tak jsem nic nenapsal. Dalším zdrojem zkreslení bylo, že za mnou chodili kluci a říkali: "Hele, Klímo, napiš mi tam tři jedničky." Já říkal: "To já nemohu." "Tak alespoň jednu." "No tak jo."
Je vám všem jasný, že po tomto totálním vítězství se žádné globální sečítání už nikdy nekonalo.
Má oslnivá vojenská kariéra třídnicenosiče náhle skončila, když jsme jeli červeným autobusem na ostré střelby. Třídnici jsem si nechal v červeném autobuse, abych ji nemusel celý den nosit s sebou. Zpět jsme se vraceli ale modrým autobusem. Co buržoust nechtěl, já na tu třídnici zapomněl jako na smrt, ale kdo nezapomněl byla CIA (čti cija), která v depu ČSAD si opsala všechny známky a ostatní přísně tajné informace. Agent či řidič ČSAD ji pak vrátil na vojenskou katedru a já byl zostuzen před celou jednotkou. Při nástupu zařvali:
"Soudruhu Klimeši, na tři kroky před jednotku vystupte. Tady, soudruzi, vidíte nezodpovědného studenta, který zapříčinil vyzrazení státního tajemství..."
Úřad třídnicenosiče mi byl k mé velké úlevě odebrán.
Foto ze sjezdu čestných třídnicenosičů, kteří nevyzradili státní tajemství a byli pravidelně povyšováni.
Jednou mě přepadla chřipka, takže jsem byl týden nemocen. Když jsem příští týden přišel do kasáren, zjistil jsem, že mi ze šatny zmizely kalhoty, takže jsem musel na nástup v cihlově rezatých manšestrákách. Já jsem stál v třetí zadní řadě, a tak bylo zajímavé pozorovat gumy, které se dovalily na ranní nástup. Jako obvykle se mátožily po buzerplace a přijímaly hlášení, když najednou vedeny neomylným instinktem, se všechny shromáždily za mými zády. Stály za mnou a zřejmě obdivovaly můj kombinovaný vzor 50: Kanady, zářivě oranžové manšestráky vhodné na boj v písečných dunách, khaki zelenou kombinézu vhodnou pro boj v lese.
"Kde máte kalhoty."
"Nevím, ztratily se."
"To si zaplatíte."
"Já to platit nebudu, protože jsem je neztratil, byl jsem nemocný."
"Stejně si to zaplatíte."
"To nejde, já za to nemohu, že mi je někdo ukradl."
"Ale takhle tady být nemůžete, tak si půjčte montérky od správce."
"Provedu!"
Myslím, že by bylo vhodné objasnit, co obnáší sousloví vojenské montérky. To nejsou slušivé modráky, zeleňáky či oranžáky dělnické třídy. To jsou dvě sešité plátěné roury každá s průměrem okolo 75 cm a dá se do nich zalézt v plné polní. Kromě toho i jejich barva nebyla khaki, ale nějaká podezřelá dohněda. Takže v tom jsem chodil následující měsíc, až tu hrůzu ani gumy nemohly vydržet a na jednom nástupu zazněl hrozivý verdikt:
"Vypadněte!!!"
"Kam mám jít!"
"Děte, kam chcete, prostě VYPADNĚTE!!!"
Tak jsem vypadl na chodbu a stál tam jako kopa neštěstí. Když tu přišla nějaká guma (plk. Klíma, prý homosexuál, po revoluci se oběsil) a velice vstřícně mě informovala, že se prý nějaký kalhoty našly v šatně nějaké jiné čety. Tak mě tam dotáhly, otevřely mříž od té šatny a podávají mi ony "šťastnou náhodou nalezené" kalhoty.
"Ale to nejsou moje," špitl jsem pokorně, abych vydal svědectví pravdě.
"DRŽTE HUBU!"
Načež mě dotáhly do jiné kanceláře, kde mi kompletně vyměnily celý mundůr. Je vám asi jasné, že celá tahle komedie byla naplánovaná. Nevím proč, možná za to může moje katolická výchova nebo co, ale prostě mě opravdu nenapadlo, že podle vojenské logiky jsem měl prostě ukrást kalhoty někomu jinýmu. To mi došlo až za pár let. Gumy však zřejmě ocenily mou poctivost a povýšily mě na šatnáře.
Myslím, že osud si prostě někoho vybere, a učiní ho vyjímečným - ať dotyčný chce nebo ne. Posuďte sami. Všichni mohou vyfasovat normální čepici, tj. čepici se kšiltem dolu, jenom já jsem vyfasoval čepici, do které nějaká škodolibá soudružka našila kšilt obráceně, tj. nahoru. Při pohledu na četu v řadě vidíte vzorné vojáky, jak všichni mají kšilt dolu. Jenom žokej Klimeš, jak na koňských dostizích, má kšilt nahoru. Potácející se Saidl na každém nástupu, když procházel řady vojáků a kontroloval výstroj, mi marně zamačkával ukazováčkem můj kšilt čepice dolů. Ten však, byvše poslušen více svého osudu než "psychologa" Saidla, vždy vyskočil a ukázal do oken mého nebeského otce. Jednou v zimě už to Saidl nevydržel a povídá: "Prosím vás, udělejte s tím něco." Tak já jsem vzal zmrzlý kšilt a ohnul ho. Ten se naštval a prdnul. "Tak to umím taky," okomentoval to suše Saidl. Od této doby jsem měl kšilt čepice naporcovaný na malé kousíčky, takže měl tvar prapodivné klikatice, popř. visel mi zplihle před očima. Síla osudu byla zlomena!
Titul jak od Martina Heideggera prozrazuje, že se mi na vojenské katedře dostalo vzácného osvícení, takže díky jemu přeskočím na karmickém tobogánu jednu až dvě reinkarnace a vyhnu se tak karmickému uragánu, jak jsem byl poučen zkušenějšími buddhisty. Protože to je snad to jediné, co mi vojenská katedra dala – pochopení toho, co je to kabinetní politika. Už ani nevím proč, ale pidlovoký pplk. Uhlíř, nejvyšší kariérista na vojenský katedře, se rozhodl, že mě vyhodí, abych šel teda na dva.
Řekl mi do očí koukaje se stranou, že mi nedá zápočet z taktiky, a taky mi ho nedal. Já jsem si ho tedy udělal u plk. Hedbábnýho. Šel jsem tedy za Saidlem, aby mi napsal zápočet. Ten říká, že mi ho nemůže napsat, protože mi ho Uhlíř nedal. Namítal jsem, že ho mám od plk. Hedbábného, který byl víc než Uhlíř. On řekl, že si to stejně nedovolí.
Tak jsem šel za Hedbábným a povídám mu, že mi to Saidl nechce napsat. A on mi řekl větu, na kterou si dobře pamatuju: "Kdyby byl proti vám předseda vlády, tak vám nepomůže ani předseda partaje." Co ten příměr znamenal? Předseda partaje, míněna KSČ, byl tehdy pochopitelně víc, než předseda vlády, ale přesto předseda vlády měl takovou moc, aby si určité věci prosadil. Jinými slovy Hedbábný mi řekl, že mi nemůže pomoci, i když je nadřízený Uhlíře.
Pamatuji si, že mi Hedbábný neřekl, co mám dělat, ale nic jiného mi stejně nezbývalo, tak jsem se vypravil za vedoucím celé vojenské katedry, nějakým plukovníkem generálního štábu Gajdoštíkem. (plukovník generálního štábu znamená, že měl ruské školy; dnes se prý živí jako pojišťovák) Tam jsem řekl, že si jdu stěžovat na pplk. Uhlíře, že používá nepedagogické metody, že mi nechce dát zápočet z taktiky, i když jsem ho u něj nedělal, a mám ho legálně od plk. Hedbábného. Řekl mi, abych počkal na chodbě. Za pět minut přišlo procesí jak od Adolfa Borna.
Vedl je plk. Hedbábný – malá postavička s velkým břichem, nesl si své desky, do kterých si obvykle všechno zapisoval, hrdě vztyčená hlava, vystrčený pupek a zářil blahem. (Rozumějte: konečně začala válka, konečně se válčilo o malého pěšáka. Ten byl mezi vojáky, protože miloval válku, jinak byl vystudovaný inženýr na civilní VŠ, který se mohl živit čímkoli. Tradovalo se, že jednou zakončil nějaký plamenný proslov slovy: "No počkejte, až bude válka!" Studenti na to, že snad žádná válka nebude, ale on se zasnil a povídá: "Ale stejně bude!". Teď ji tedy měl v malém.) Za Hedbábným si to rázoval divoce vyhlížející pplk. Uhlíř, za ním nasraný Mrázek a pár dalších zkrachovanců. Průvod uzavíral zplihlý pplk. Saidl, který byl asi těmito dějinnými událostmi odtržen od lahve.
Za chvíli, co se za nimi zavřely dveře, se z oné místnosti ozýval strašný řev. To řval s přestávkami pplk. Uhlíř a možná i jiní. Asi tak za čtvrt hodiny řevu si mě tam zavolali. Plk. gen. štábu Gajdoštík mi velice kultivovaně povídá, že se na mě informovali na studijním, že prý mám prospěch 1,5, jak to tedy, že propadám na vojenské katedře. Já na to, že to jednak není můj obor a že si na mě soudruh pplk. Uhlíř zasedl a používá nepedagogické metody. Ale Gajdoštík jemně: "Přiznejte si upřímně, že to trochu flákáte." Tak já jsem si to tedy jemně a upřímně a trochu sebekriticky přiznal. On tedy, že to shrne. Já, že tedy mám ten zápočet od plk. Hedbábného, ale že mi chybí od pplk. Uhlíře plížení a plazení. Takže z toho budu vyzkoušen příští týden. (Je pravda, že můj prospěch na vojenské katedře se potácel kolem trojky, jen z řízení BVP jsem měl asi pět jedniček, protože jsem uměl řadit s meziplynem.)
Plk. g. š. Gajdoštík by určitě měl radost, protože jeho
povely zlidověly.
Schází jen J. da Cimrman, aby je zhudebnil. No, ještě o tom zapřemýšlím a možná
jej předběhnu...
Opravdu příští týden jsem si nastudoval ve vojenských řádech, jak se obřadně plazí a plíží, a poníženě jsem to předváděl před gumama. Jedno plížení jsem neznal, jmenovitě to, které vymyslel osobně pplk. Uhlíř. To připomíná batolata, která dříve než začnou chodit, tak se staví na všechny čtyři končetiny – dlaně i chodidla. Tak to jsem taky nakonec předvedl a dostal jsem zápočet z taktiky a jel jsem na závěrečné soustředění.
Od této frašky jsem byl, aniž jsem to tušil a co mi také došlo až mnohem později, vyjmut z moci Uhlíře. Uhlíř mě až do konce vojenský katedry ani nezkoušel, ani nijak nešikanoval. Všechny zkoušky z taktiky jsem dělal u jiných zkoušejících. Uvědomil jsem si však, jak se v kabinetní politice získává a ztrácí moc, jak se bojují malé bitvy za zavřenými dveřmi o malé pióny, kteří jsou pak chráněnci toho či onoho.
Na pozadí toho je ještě jedna okolnost, kterou bych neměl opomenout. Plk. Hedbábný byl vlastnoruční otec mé spolužačky z gymplu. To byla taková drobonká dívka, sice energická, ale fain, měl jsem ji docela rád. Sám jsem byl později na vysoké překvapen, že měla takového otce. Ona se za mě taky přimluvila, za což jí tímto děkuji. To bylo možná argumentem pro tuto mimořádnou ochranu, které se mi dostalo.
Seznam lidí, kteří tvořili "mou" vojenskou katedru seřazeny od těch nelidštějších až po opravdové gumy:Jednoho rána jsem se na závěrečném soustředění probudil a měl jsem takový pocit "změněnosti". Dnes bych řekl - depersonalizační a derealizační syndrom, ale tehdy jsem byl jen hydrogeolog, kde používaná terminologie zvodnic, prizmat a přesýpátkových struktur nebyla schopna popsat onen zvláštní pocit. Ano, ten den jsem byl RAMBO! Co to znamenalo?
Depersonalizace je pocit vlastní změněnosti, odcizení od
vlastního těla.
Související termín je derealizace, kdy člověk má pocit, že okolní svět pozoruje
jakoby skrze záclonu.
To znamenalo, že jsem si od řady kamarádů vybral zásobníky se slepými náboji, běhal po lese se zběsilostí v srdci, nepřítomným výrazem ve tváři a nezkrotně střílel po všem, co se kde šustlo, a konec konců i nešustlo, jako například Slunce. Vidíte sami, že jsem byl jako vyměněný. Byl jsem Rambo. Jenže, co Rambo nechtěl, jedna zbloudilá nábojnice vyletěla a rozbila mu sklíčko u brýlí.
Od té doby jsem byl zas Klimeš, ale něco vyjímečného ve mě přeci jen zůstalo. Byl jsem "Klimeš - nevidím". Já tehdy měl sice dvě dioptrie, takže jsem jakž takž viděl, ale proč bych to měl někomu říkat. Tak jsem dělal, že nevidím. Vojáci totiž mají takovou hru na orientační body. Pojmenují si v krajině věci čísly a pak na ně odkazují. Konverzace vypadá asi takto:
"Orientační bod dvanáctý..."
"VIDÍM!"
"blíže dva, vlevo tři..."
"VIDÍM!"
"kulometčík v okopu."
"VIDÍM!"
"UMLČET!!!"
"Provedu!"
Vy se zorientujete v mapce, kde zjistíte, že sousloví "orientační bod dvanáctý" vymezuje tu velikou nepřehlédnutelnou věž před vámi, která vám brání ve výhledu. Pak si odměříte dva prsty blíže a tři prsty doleva, abyste zjistili, že zrovinka tam je jakýsi lumpík, co po vás už asi pět minut usilovně střílí z těžkého kulometu. Tak vy jdete a umlčíte ho. Pochopili?
Takže já byvše slep, kdykoli se řeklo "orientační bod dvanáctý", jsem řekl: "NEVIDÍM!" Nějakou dobu to fungovalo spolehlivě, ale pak po mně, nevím proč, chtěli, abych si nechal udělat brýle.
"Víte kolik máte dioptrií?"
"Ne."
"To je jedno. Dojdete si zkrátka do optiky a necháte si udělat brýle. Jasný?"
Tak vyslali slepého Klimeše do optiky. Tam jsem si vyžádal od nechápajícího optika písemné potvrzení, že opravdu bez receptu nelze brýle vyhotovit. Když jsem se vrátil: "Nojonooo, co s ním mám dělat, tak ho pošlete do Plzně." Tak jsem jel na celodenní výlet do Plzně, hezky v civilu, zatímco mí zdraví a tudíž nebozí kamarádi běhali na cvičišti jak o život. Po návratu jsem byl ještě vyslán do optiky, aby mi je udělali a pak za pár dní zas, abych si je vyzvedl. Ty brýle nosím dodnes (přesněji do 4.4.2002, kdy se mi rozbilo sklíčko, a mnohokrát sletované brýle se tak staly neopravitelnými).
(Jen tak na vysvětlenou. Každý, kdo střílel, musel čistit samopal. Kdo nestřílel, nečistil, ale muselo se něco udělat s přidělenými náboji, takže se daly někomu, kdo ten den byl Rambo. Toho šťastného dne jsem byl tedy Rambo já.)
Brýle proklínané i milované
Proč proklínané? Partnerky mi vždy vyčítaly, že stejné nosil i Gustav
Husák. Srovnejte sami, že naprosto mýlily. Poslechněte si, co k tomu řekl sám
soudruh prezident:
Asi bych si neměl z orientačních bodů dělat nepokrytě legraci. Takhle byste mohli nabýt dojem, že to celé byla fraška. Naštěstí Pavel Smejkal mi poslal přesný stenografický záznam, jak to vypadalo v praxi: "Jeden z gum vyučujících taktiku (byl místní - stříbrský - takže ani Hedbábný, ani Uhlíř) nám přesně popsal směr prohlášením: 'v prodloužení mých očí' a vzápětí dodal: 'tam, co je ten kůl, co vypadá jako strom'" Werich by jen dodal: "A je jasno! Já toho psa vidím..." (forbíny nebo i zde)
Naše armáda je ve skvělé formě. O tom nikdo nepochybuje. My, protože jsme byli vysokoškoláci, měli jsme k dispozici ta nejlepší vozidla, co byla toho času na posádce k dispozici. Tyhle BVP (BVP = bojové vozidlo pěchoty, jinými slovy obrněná dodávka, co váží 13 tun, viz následující obrázek), co jim každou chvíli padaly pásy, byly vybaveny "špičkovou" komunikační technologií, která samozřejmě nefungovala, takže vysílačky se upgradovaly - používalo se kladivo. Povely byly jasné. "K sesednutí připravit!" = jedna rána do potrubí. "Sesednout! Na zteč vpřed!" = dvě rány.
Já jsem jednou takhle sesednul a zvrtnul jsem si kotník. Odpajdal jsem se na okraj tankodromu, kde tou dobou postával můj dobrý kamarád Tomáš, se kterým jsem bydlel už asi tři roky na koleji. Tomáš byl v Uhlířově vzorné četě, a žádná z gum nevěděla, že máme cokoliv společného. Přesto, když si nás Uhlíř prohlédl, jak stojíme dva šuhajci – hlava porubaná – povídá: "Vy dva jste se taky tak dlouho hledali, až jste se našli." Opravdu čepici dolů před tímto psychologickým odhadem. Po této události jsem si došel k lapiduchovi. Ten mi dal ocťák a povolení, že mohu nosit civilní obuv a ne kanady. Takže od té doby jsem obřadně pajdal víc než Achiles, aby mi civilní obuv vydržela do konce soustředění.
Když jsem se dozvěděl, jak konkurence neschopné jsou naše BVP
vůči německým BVP Marder hranatými až běda, vymyslel jsem nový povel:
Četo, na můj povel, k lesu úprkem úprk! Realistický scénář obranyschopnosti ČR t.č.
Na závěrečném soustředění jsme měli házet ostrý útočný granát. Tomu předcházel výcvik, kdy se házelo cvičnými. Tak jsme jednou tak házeli na známky a já tam pajdal na mezi. Pak přišla řada na mě. S díky jsem odmítal s tím, že mám nemocnou nohu. Pplk. Mrázek zařval něco v tom smyslu, že mám nemocnou nohu a ne ruku, že tedy mohu házet.
No dobře, tak já jsem se opatrně nasoukal do zákopu. Opatrně, abych bolavou nožičkou ani neškrtl o bednění.
"Soudruhu studente, na zteč připravit. ... Na zteč vpřed!"
Tak jsem pomalu vylezl a pajdal na bojišti, jako když mají opilci z lazaretu vycházky. Chvílemi jsem přikládal samopal k líci a imitoval střelbu s dokrokem.
"Granáty připravit. Granáty!" zněl zbytek rozkazu. Tak jsem se v klidu zastavil, vytáhl granát, odjistil, hodil a pak podle předpisů jsem klátil dál zakrývaje si sapíkem obličej před pomyslnými střepinami. Při tom jsem podle předpisů vydával kňouravé zvuky, které měly představovat vítězné " HURÁ!!! HURÁ!!!"
Tou dobou stáli kluci na mezi a umírali smíchy. Já jsem měl pravda taky dost co dělat, abych se nesmál. Jediný, kterýmu to nepřišlo k smíchu, byl Mrázek. Stál prý rudý vzteky na mezi, což jsem neviděl, protože jsem kňoural, skrýval obličej a chránil zrak sapíkem. Začal na mě řvát: "STÁT!!!"
Co myslíte, že má voják udělat na povel: "Stát!" Jestli si myslíte, že by měl stát jak zaražený pilot, tak máte za čtyři a jdete na dva. Na povel "stát" si voják musí lehnout, co dá přeci zdravý rozum, ne? Pochopili? Tak jsem si začal opět opatrně lehat, abych si neporanil svou tlapku. To už Mrázek nevydržel a začal na mě řvát: "Vstaňte a pojďte sem!" Tak jsem se k němu dopravil. Chudák Mrázek už měl dost: "Proč to děláte? To vám nevadí, že vám všichni smějou?" "Já se omlouvám, já jsem myslel, že na povel "stát" si mám lehnout." "Držte hubu!"
Zlatým hřebem story byl můj úžas, když jsem druhého dne na nástěnce našel jedničku u hodu granátem. Bylo to pro mě velké překvapení. Myslel jsem, že mám za čtyři. Ale nějakým zázrakem jsem se slepým granátem strefil přímo do zákopu, tak mi za tu komedii holt dali jedničku.
Vojín Goodbody (Patrick Ryan: Jak jsem vyhrál válku) dostal první rozkaz: "Mrskněte š těma falešnejma žubama vo žeď!" Já jsem na ostrých hodech granátem dostal povel: "Hlídejte tady tu bednu." Já jsem totiž odmítal házet ostrý granát. Přeci jenom jsem muzikant, nestojím o to, aby mi nějaký debilní granát utrhl nějaký prsty. Tak mě – kulhavého Orfea – pověřili hlídáním bedny.
Čety odešly a já zůstal s bednou sám. Ze začátku jsem si četl, pak jsem už jenom ležel, protože bylo nepředstavitelný horko. Tak jsem napřed před sebe postavil skládací školní tabuli, aby mi dělala stín. Protože to nebylo ještě ono, tak jsem postupně začal odkládat vzorový oděv a věšel ho na tu tabuli. Napřed mošnu, pak blůzu, pak košili atd. Tak si vám tam polonahý hovím na tý bedně, sluním si svůj bledý obličej, když tu najednou zase strašný řev. Čety se vrátily a Mrázek opět nevěřil svým očím. Tak jsem začal s Mrázkovo slovním doprovodem opajdávat tu bednu s tabulí a oblíkat si ty svršky a přitom přemýšlel, zda usilovné kulhání vyvolá spíše Mrázkovo soucit, nebo ho ještě více rozzuří.
Hody ostrým granátem se neobešly bez zranění. Jeden kluk ztrémoval a hodil granát asi dva metry před sebe, byl od střepin a odvezli ho do nemocnice.
Upřesnění od Pavla Smejkala: "A ještě jedna vzpomínka na Stříbro mě napadla - jak tam píšeš o tom, že při házení ostrých granátů ho jeden kluk hodil před sebe a musel do nemocnice, tak to bylo taky trochu jinak. Jemu se chytila pojistka za prstýnek a ten granát spadnul za něj. To ale není to hlavní, hlavní je, že jsem prvně v životě viděl, jak byli lampasáci v hodnosti pplk a plk. (Hadbábný, Mrázek, Klíma) pojebáni "obyčejným" praporčíkem - místním ze Stříbra - který na ně ječel jak na malé haranty, že jsou debilové, že tam nemají zajištěnou zdravotní službu, když se hází ostrýma... a oni stáli se sklopenýma ušima. No a pak okolo toho kluka - ten byl myslím z fildy - až do konce soustředění skákali a oprašovali ho a samozřejmě při zkoušce se ho na nic neptali a měl za jedna..."
Ale myslím, že ten kluk by od nás z přírodovědy - ložiskový geolog - Ivan Doležal. Bohudík jsem u toho nebyl, anšto jsem hlídal bednu.
Nikdo si doufám nemyslí, že mé opletačky s vojáky začaly až na vojenské katedře. To neeeee! Samozřejmě již ve školních škamnech se pozná, kdo roste pro šibenici. Například vojáci mě stáli třídní důtku na gymplu. To bylo takhle. Každý kdo zažil bolševickou výuku na šumavských gymnasiích ví, že se skládá ze dvou předmětů: Sbírání brambor na podzim a sbírání kamení na jaře. Takhle jsme byli na jedné takové brigádě v pohraničí. My s Edou jsme však měli raději chemii než braumbory (tj. brambory zvané na počest třídního učitele Brauma) a vyráběli jsme si peroxid acetonu.
Nikomu to nedoporučuji a všechny od jeho výroby odrazuji. To je totiž psychicky labilní trhavina - bílá krystalická sraženina, která vznikne, když slijete pravý aceton s koncentrovaným peroxidem vodíku v kyselém prostředí. Labilní proto, že má hysterickou tendenci bouchat, kdy se jí zamane. (Existují na něj jen špatné reference: Cyklický triperoxid acetonu)
No nic, o polední přestávce jsem se nudil, tak obalil trochu této
lability pořádným kusem staniolu od čtvrtky másla. Položil na pevný líh a
zapálil. Chvíli nic. Pak padla hysterická rána. Pak opět chvíli nic. Pak kde se
vzali, tu se vzali. Všude byli vojáci. Taky hysterický. Vyhlásili poplach - Wehrmacht
zaútočil!!! Mě, nebohého chemika alias narušitele hranic, naložili i s souškou
učitelkou Bublíkovou do nějakého jeepu a slavnostně odvezli na základnu.
Musím, sebekriticky dodat, že mě ta rána potažmo taky psychicky rozhodila natolik,
že jsem soudruhovi gumě vyklopil recept na výrobu té lability. Řekl jsem mu to ale na
férovku a po pravdě:
On si to zašifrovaně zapsal předjímaje nebezpečí vyzrazení:
ch 3 co ch 3 s h 2 o 2 v h cl sraženina
Pak nás poslali domů. Žádný autobus nejel, tak jsme se souškou učitelkou Bublíkovou stopovali. Představte si, že nás vzal zcela náhodou ředitel gymplu Vlček. Tak jsme mu to hned za tepla vyklopili. Jak jsem řekl, stálo mě to třídní důtku, ale přesto mě hřálo vědomí o připravenosti naší lidové socialistické armády: U nás si prostě Wehrmacht neškrtne!!!
Už nevím, co kluci na katedře vyvedli, ale za trest dostali mytí
rajonů. To si vezmete mazlavé mýdlo v kyblích, kydnete to na podlahu a všude to
rozmažete. Tak to i oni udělali, ale gumám to přišlo málo. Prý je tam špína
zažraná, a že na to nemají vzít psa Rexe, ale kyselinu. Hmm, ale kde vzít kyselinu
solnou, co se s ní čistí záchody??? Nu, což. Tak je gumy poslali do vozového parku,
kde si měli vyfasovat kyselinu do akumulátorů. Kyselina jako kyselina.
Kluci to udělali. Vylili tam ty kyseliny z demižonu asi pět litrů. Štiplavý puch se
nedal vydržet, protože jste si připadali jak v baterce od auta. Opět to celé
vymydlili mýdlem. A hle? Jaké překvapení: Co to? Co to? Dlaždičky nebyly zářivě
bílé. Mouti věru, celá, celičká chodba byla popelavě našedlá. A to už nešlo
umýt vůbec. Nikdo to nechápal.
Ale gumy věděli, nedali však na sobě nic znát. Maskovaně něco vyřvávaly o dvou
letech a neopomněli zmínit i sabotáž CIA, ale mě neoklamali. Já jsem si tehdá
uvědomil, jak gumy umí střežit státní tajemství. Nikdo se tehdy nedozvěděl, že
kyselina solná (cholorovodíková) vytváří dobře rozpustné chloridy, jako je
například kuchyňská sůl. Proto po ní zůstává běloskvoucí záchod. Do
akumulátorů se však používá kyselina sírová, jejíž soli, sírany vytváří
špatně rozpustné, tedy i špatně omyvatelné sírany (například sádrovec). Toto
chemické tajemství díky mlčenlivosti gum zůstalo navždy bezpečně utajeno před
kapitalistickými špehy, kteří až do dnešních dnů myjí chodby akumulátorovou
kyselinou. A pak se blbci diví, že mají popelavě šedé kasárny. Dobře jim tak!
Na vojenské katedře byla většina kluků z různých kateder. Vzpomínám si, jak jsem ležel na nějaký tribuně s Ivem B. a filosofovali o rasismu a jiných tématech osvíceni zapadajícím sluncem. Tato debata nebyla bez odezvy. Podle ní jsem napsal úvahu při přijímačkách na psychologii a seminární práci z antropologie. Mimo jiné jsme se taky bavili o odpovědnosti za komunistický režim. V tom byl mezi námi velký rozdíl. Ivo se totiž cítil za ten režim morálně odpovědný, zatímco já jsem se cítil spíš být jeho oběť, a neměl jsem ani v nejmenším pocit, že bych ho nějak podporoval. Ten rozdíl byl zajímavý, protože jak já, tak Ivo jsme byli politicky aktivní. Ivo mě například asi čtrnáct dní před revolucí přivedl k Havlovi do bytu na nějaký seminář. Já jsem napsal a podepsal několik článků do samizdatů. Nebylo to tedy tím, že se jeden z nás aktivně účastnil a druhý ne, ani tím, že by on byl přecitlivělý na výčitky a pocity viny a já ne.
Tenhle rozdíl se však zajímavě projevil v době revoluce. 17. listopadu 1989 jsem jel jako každý pátek k rodičům a celou cestu prokecal s Blankou S. Na tu demonstraci mě nenapadlo jít ani náhodou, protože byla inzerovaná jako akce SSM, na které jsem zásadně nechodil. (Například nebyl jsem ani na jednom prvním máji.) Po příjezdu domů měl táta tradičně puštěnou Svobodnou Evropu a vzrušeně mě informoval o tom, že byl zabitý nějaký student. No nic, víkend uběhl a já v pondělí ráno jel do Prahy s velkým očekáváním, co se bude dít. Je pravda, že již od Karláku bylo vidět, jak jsou školy polepené. Jel jsem přímo na katedru (geologie na Albertově) a tam byl už Ivo v okně a řečnil. Kromě toho celý ten týden, co následoval, spal asi tak maximálně 2 hodiny denně. Já jsem taky byl aktivní, jezdil tu a tam na nějaký výjezd do okolí Prahy a tak, ale neměl jsem potřebu se přepínat a nespat jako Ivo. Myslím, že to bylo tím, že já jsem neodčiňoval žádnou imanentní vinu.
Stejně bylo zajímavé pozorovat lidi, jak reagovali. Byli tací, kteří přijeli až tak za měsíc po revoluci. Jiní byli zavření na koleji a nikam nevycházeli. Byla tam holka, která se během prvních čtrnácti dní několikrát sesypala. Myslím, že u ní to nemělo na svědomí nějaké politické uvědomění, ale spíš jen pocit, že je konečně potřebná, že mohla tak uniknout z pocitů osobní zbytečnosti a prázdna.
Celá vojenská katedra byla protkána strachem stejně jako celý komunistický režim. To je to, co si záklaďáci moc neuvědomují, když kritizují špagáty (absolventy voj. katedry), že ten rok, co jim byl odpuštěn, byl vykoupen dost nechutnou šikanou ze strany gum. Záklaďáci by zřejmě nepsali opravdu více než pětistránkové přípravy na to, jak se dává na prsa zbraň. Když jsem pak ty přípravy přinesli pplk. Brabci, podíval se do nich, beze slova je roztrhl napůl a řekl: "Přepracovat!" Známá je jeho hláška: "Kdo napsal tak, má za čtyři, kdo napsal jinak, má taky za čtyři."
Rád bych zde zdůraznil, že z mé strany nebylo mé chování naschválem. Jednalo se spíše o náhody, které s mým smyslem pro svobodomyslnost a otevřenost produkovaly popsané konsekvence. Je pravda, že z mé strany se jednalo převážně o pasivní odpor a totální nedostatek motivace.
Řadu komplikací mi přinášela rovněž zvrácená vojenská morálka. Je mi například zcela přirozené, že když někam vlezu, usměju se, pozdravím, za věci poděkuji ap. To udělejte na vojně a zabijou vás. Především člověk se nesmí usmát dříve než nadřízený, protože v opačném případě je nadřízený nastopro přesvědčen, že se smějete jemu. Zdravit se taky nesmí. Tedy předpisový vstup do dveří vypadá následovně:
Zaklepete na dveře, ozve se: "Vstupte!"
Vlezete dovnitř, zasalutujete a řeknete: "Soudruhu plukovníku, student Klimeš, dovolte mi s vámi promluvit!"
Ozve se například zařvání: "Vypadněte, nemáte opasek!"
Tak vylezete na chodbu, vezmete si opasek a znova. Zaklepání, "vstupte", "Soudruhu plukovníku, dovolte mi s vámi promluvit!":
Otrávené: "No, co zas chcete..."
Z kluků, co se mnou dělali vojenskou katedru, neznám jediného, který by pak šel na rok na vojnu. Každý, kdo to zažil, si dal dříve nebo později žádost o civilní službu. Důvody jsou jasný. Vojna se od těch dob prakticky nezměnila. Gumy jsou pořád stejný, i šikana mezi vojáky zůstala. Dokonce i kariérista Uhlíř je prý teď někde na generálním štábu, takže si dokážu moc dobře představit, jak to tam musí vypadat.
Civilka je zpravidla lepší, ale je třeba pro to něco udělat. Každopádně je smysluplnější. I kdybych měl, jak mě strašili, utírat v nemocnici pr...., tak je to činnost, která je pro společnost a pro tyto lidi mnohem přínosnější než šaškování na buzerplace. Cokoliv je smysluplnější než vojenská služba v dnešní době. Naše vojenská technika, vzdělání gum a celý stav armády je v katastrofálním stavu. Kdyby k něčemu došlo, tak ta banda šašků není schopná ani vyjet z kasáren, natož někde zasáhnout. Já jsem vymyslel pro případ zahlédnutí BVP Marder, hranatého až běda, nový povel: "K lesu úprkem úprk!", protože proti laserem a počítači naváděným tankům není možno uspět ani s deseti bigoši (=pěšáky) snědé barvy. Vemte si příklad z nedávných povodní. To byla katastrofa, která naši zem postihne jednou za sto let. Kde myslíte, že byla naše skvělá armáda? "Plnila jiné cíle." Z 60.000 lidí byla schopna na pomoc zatopeným oblastem uvolnit asi jen 4.000 mužů a to do ní investujeme bůhvíkolik miliard ročně. K čemu takovou armádu máme?
Rozdíl mezi bigošem a pilotem
Civilku jsem si odbyl z části u slepců a z části v Dětském krizovém centru. Obojí byla zkušenost přínosná, i když ne vždy nekonfliktní. Přesto si myslím, že jsem tam udělal kus užitečný práce, ať se jednalo o webovské stránky nebo stěhování, správu počítačů, programování obslužných programů, shánění knížek a časopisů v elektronické podobě, statistiku ap. Mimo jiné jsem se zasazoval i o adoptované děti v zákoně o rodině. Dodělával diplomku, bydlel na koleji a po večerech dělal nočního technika v Amosu. Myslím, že jsem tu dobu strávil mnohem smysluplněji, než by se mi to kdy podařilo na vojně.
"Máš za čtyři, deš na dva!"
"Pochopili?" (Vojenská zkratka vypouštějící zbytečné "jste to?" Jazykozpyti označují tento jev za univerbizaci.)
"BVP Marder, hranaté až běda." (plk. Hedbábný)
BVP proto, že se jedná o bojové vozidlo pěchoty, Marder
proto, že produktem vojenské mašinérie SRN (BRD).
Jinými slovy obrněná dodávka, co váží cca 13 tun, kulomety má proklatě rychlé a
je hranaté až běda, přeběda!
"Dokud to Strana nezruší, soudruzi, je to pro vás svaté!" (Toto řval Plk. Hedbábný asi týden před 17. listopadem a mlátil při tom Poučením z krizového vývoje o stůl; zdroj M. Uhlíř)
"Kunovjánku, vy jste chlap jak hora, ale hora hoven." (pplk.
Mrázek)
"Jsou jenom dvě možnosti. Buďto tam půjdem, nebo se na to vyserem" (pplk.
Mrázek podle Pavla Smejkala)
Klimeši, pochodujete jako robot Emil. (dle Svatopluk Škuta)
Pplk. Brabec byl přírodní heglovec. Měl obdivuhodnou schopnost spojovat protiklady do dialektické jednoty. Nepřekonatelnou ukázku tohoto dělnického dialektického myšlení je bezpochyby citát:
"Jaqykmytagmyqy!" (Ortografický zápis: "Jak vy k my, tak my k vy! Překlad do češtiny: Jak se do lesa volá, soudruzi, tak se z lesa ozývá. Je třeba si uvědomit, že z jeho strany se nejednalo o žert, ale skutečně o vyjadřovací neschopnost.)
"Tužka, soudruzi, má dva konce. Jedním ty píšeš na lavici: "Brabec je kurva!" a já druhým píši totéž do tvých osobních materiálů."
Při nástupu se jeden student zkouší omluvit, že příští středu
nemůže přijít.
Brabec na to: „ Přídete, přídete, nepřídete, přídete“. (podle Jiřího Pertla)
„Soudruzi, velký pomeranč má slabou kůru, malý pomeranč má tlustou kůru, soudruzi je to jedno“. (podle Jiřího Pertla)
„Do teďka jste se smáli vy a teď se budete smát vy!“ (podle Jiřího Pertla)
Dialektická jednota protikladů se u tohoto předvoje dělnické třídy prosadila i v tomto dialogu:
Brabec: Proč nejsi, jak jsem uložil?
Student: Ale já jsem... (přerušeno)
Brabec: Mě nezajímá, co jsi, ale co nejsi, a to jsi!
(podle Petra Starého)
"Když mě moje maminka, chudá pradlena, dávala učit
pekařem, netušila, že budu učit na čtyřech universitách: přírodovědecké,
právnické, pedagogické a Karlově."
"To by si moje máma nepomyslela, že já, vyučenej truhlář, budu učit na třech
univerzitách - pedagogický, filozofický a Karlově." (Možná přesnější verze
Pavla Smejkala. Jen se divím, že by zapomněl na naši alma mater - přirodovědeckou
fakultu.)
"Kdo napsal tak, má za čtyři, kdo napsal jinak, má taky."
"Máš za čtyři. Víš proč!"
"Jestli vás to nevadí, že se tady kecáte, tak já tedy
ano!"
(Tomuto agramatismu se říká kontaminace, neboli směšování vazeb, které spočívá
v tom, že místo správné vazby vznikne nová vazba, nesprávná, působením výrazu
významově blízkého. Je však třeba podotknout, že sice blízkého, ale vulgárního.
Gumy totiž dostaly za úkol - když už učí na bezpočtu universit - hovořit
spisovně. Tak jim ovšem zobák nenarostl, a tak musely to, co je napadalo překládat do
"spisovné češtiny". Výše uvedená věta je tedy páně Brabcovým on-line
překladem nevysloveného souvětí: "Jestli vás to nesere, že se tady
vykecáváte, tak mě teda jo."
"Vemte si krocnu, ruscak nebo batloh," protože jsme fasovali nějakou straaaašně důležitou výstroj. (podle Pavla Smejkala)
"Jste blbec, idiot, nebo nemáte vůbec žádné PQ?" (Pochopitelně, IQ není podle abecedy.)
"Poslouchejte vy dva, vy jste mi ale pěkný trojlístek." (Párek měl k obědu, tak už ho nemohl použít.)
Obchází nastoupené družstvo a kontroluje délku vlasů:
"Císař, máte dlouhý vlasy! Já si vás zapíšu."
Vytáhne si notes a tužku.
„Jméno?“ (podle Jiřího Pertla)
"...střelba z ručních zbraních"
"Dnes provedeme saminářovou přednášku."
"Tohle není přebory v mluvením"
"Nech toho rušeního!"
"Neveď polemiky, veď normálně!"
(podle Petra Starého)
"A nechrápej!"
Soudruzi čtenáři, pozor! Seznámím vás se samopalem vzor buhvíkolik. Pohov! Samopal ráže... Samopal rozeberu a popíši... takto nějak mělo začínat vzorové seznámení s vojenskými proprietami. Zde jsem našel jiný odborný text, který seznamoval vojíny se starším modelem podle starších vojenských předpisů.
Oficír seznamuje nováčky s vintóvkou:
Slušajtě, vy mordy polskie! Šici patritě, co já v remky trzymám, to gevér nazývat sie. Jako ty máš svoje nazvisko, i ty Jašek i ty Pjašek, tak i ten gevér navýva se mein lieber Kaliber Mauser von Leipzig numr dreiundreizig.
S kolka činž taký gevér pozůstává?
Neglavnější činž na gevéře je lufa. Čo je taká lufa? Lufa je ďura žalazom oblatá, nastorazy překrencená, drum und drum vrtaná.
Na konci tej lufy šedí muha, a to nie ta muha, co v povietrzy latá a na guvna sadá, to muha žalazná.
Dle tego, že by gevér žoldnieřa v remky nepolil, je na gevéře drzevo, a to obendrezevo a untendrzevo.
Pod untendrezevem je další činž, a to kogútik, však to nie kogút kurojebec, to kogútik žalazný.
Na obendrzevu je další činž na gevéře - fršlus. Fršlus sa odpjerdolí, kulka sa vpjerdolí, fršlus sa zapjerdolí, kogútik sa spjerdolí, kulka sa vypjerdolí a Pjašek sa popjerdolí.
Dle tego, aby gevér žoldnieřa cez nogy netřáskal, jesť na gevéru římeň. Kdo taký římeň zpředá a nebo ukradně, bude saďat od lata do lata cez celú zimu, až ho, pana takégo, cholera zkrzenčí.
8:00 - americký expediční sbor po vydatné snídani překročil hranice ČR
8:05 - laserem naváděné střely zničily základnu stíhaček Grippen a pivovar ve Velkých Popovicích
8:27 - armáda ČR si všimla, že jsme pod zdrcujícím útokem, neboť došlo pivo
8:35 - proti nepříteli startují bitevníky L-159, které naštěstí nelétají na pivo
8:50 - byly povolány zálohy větroňů a na rogala se začínají montovat vzduchovky
9:00 - na MO si mnou ruce, neboť se konečně zbavilo bitevníků L-159
10:00 - americké síly zaznamenaly ztrátu šesti tanků Abrams, kterým někdo v okolí Mostu odcizil za jízdy pásy
10:05 - útok na Prahu přechází do druhé třetiny
10:30 - transportéry Pandur dostávají rozkaz vyjet z kasáren bránit hlavní město
10:45 - Bruntál vyhlásil samostatnost a hlavním městem se stává Bruntál
11:00 - pracovníkům BIS začíná oběd (nechtějí být rušeni nějakými zprávami...)
12:00 - řidiči Pandur se marně snaží od BIS dozvědět, kterépak že město je vlastně to hlavní
12:30 - Pandury zjišťují, že nemají nejen pivo, ale ani naftu.
12:45 - náčelník štábu buší na vrata vojenského muzea Lešany a dožaduje se nějaké funkční bojové techniky
12:47 - správce mu daroval kolo zn. Ukrajina a poté ho vyhnal koštětem
13:00 - americké jednotky doposud ztratily 12 tanků Abrams a 23 obrněných vozidel Bradley, vesměs kvůli poškození podvozku na českých silnicích
13:15 - VALAŠSKÉ KRÁLOVSTVÍ BOLKA POLÍVKY VYHLAŠUJE SAMOSTATNOST. Hlavním městem se stává Valmez
14:30 - první americké jednotky prohledávají Prahu a hledají McDonnald, aby si daly hamburger
15:40 - velitel 22 americké divize, poručík T. Taxis Taylor, byl na Žižkově udeřen cepem, když předbíhal ve frontě na hambáče
16:30 - američtí vojáci stahují červené trencle a místo nich vztyčují na Pražském hradě hrdě vlajku (americkou)
17:00 - Clint Eastwood sleduje záběry z Evropy a píše scénář pro svůj nový film: Kde všude vlají vlajky našich synů
18:00 - Bolek Polívka chce oficiálně podepsat příměří, ale nikdo neví, kam se podělo protokolární pero
19:00 - pracovníkům BIS končí oběd
23:30 - náčelník štábu zametaje za sebou stopy koštem dorazil do Blavy na kole zn. Ukrajina a převlečen za uprchlíka žádá o azyl pro sebe a svého oře.
23:45 - VELITELÉ AMERICKÝCH DIVIZÍ zjišťují, že Čečensko je jinde...
guma - důstojník či šarže
lapiduch - zdravotník
tělomrsk - tělocvikář
Pokud si někdo pomatuje nějaké perly z vojenské katedry UK z let 1985 - 1989, pošlete mi je. Rád je zveřejním, abychom společně vydali svědectví pravdě.
JUDr. Faisal Husseini zachytil plody npor. Milana Rechtoríka, velitele roty podpory 6. zabezpečovací základny Ministerstva obrany spadající pod Vojenský útvar 6660 "Pražského povstání" z průběhu let 2002 - 2003:
a další tydle věci a jiný věci s jinejma věcmama…
Co se týká maj. Míči, osobně si pamatuji jen na jednu hlášku. Něco nám vysvětloval a položil řečnickou otázku: "Mám Vám to říci hebrejsky?" Někdo z davu zabručel: "Proč ne?" Maj. Míča se rozzuřil a řval: "Kdo to řekl? Kdo to řekl?" Pokud vím, tak se nikdo zbaběle nepřihlásil. Vcelku banalita, ale dřív jsem o tom nepsal, protože s maj. Míčou jsem měl soucit. Byl sice hloupý, ale v jádru dobrák. Na vojnu se podle všeho dostal tak, že měl nejaký průšvih v JZD - upálil krávy nebo co - tak aby nemusel do basy, šel to raději podepsal na vojnu. Pamatuju si na jeho šťastný den, kdy se stal z kapitána majorem...
Jak asi víte, nejvíce ideologických a religiózních konverzí se odehrává v
období adolescence, tj. tak do 23 let, více viz má diplomka. Nicméně
občas konverze můžeme vidět i jako konec delšího osobnostního zrání, například
u anglického myslitele G. K. Chestertona. Ale máme štěstí, že Ivan Brezina nám
zachytil raritu - ideologickou konverzi, kterou u maj. Míčy sametově katalyzovalo
cinkání klíči od vojenské katedry. To nemá ani CIA v USA! Dále tedy Ivan
Brezina, který podle všeho studoval o rok později:
Nekdy cca v lednu 1990 se tehdejsi Stavovska unie studentu s ministerstvem skolstvi
dohodla, ze VK bude zrusena. Studijnim oddelenim Prf UK jsme byli vyzvani, abychom se
dostavili do Motola vratit vystroj. V ustrety nam vybehl major Miča a uz zdalky maval
obema rukama nad hlavou a s usmevem na tvari volal: "Hosi, hosi, zdravim vas z
Vysokeho Myta! Vite, u nas ve Vysokem Myte je muj otec mluvcim Obcanskeho fora!"
Podle rozhodnuti ministerstva melo pred zrusenim VK probehnout zaverecne prezkouseni, abyhom ji mohli formalne ukoncit. Melo jit jen o latku za posledni semestr (tedy od leta 1989 do listopadu). Zjistilo se ale, ze gumy zkouseji latku za cele dva roky. Protoze jsem tehdy byl redaktorem Studentskych listu, prisel jsem na katedru, posedel u par zkousek a pak napsal clanek, ze gumy ignoruji rozhodnuti svych nadruzenych. Asi za dva tydny jsem pak sel k prezkouseni ja. Zkousel mne Mica. Vytahl jsem si otazky (tusim, ze se tykaly obsluhy radiostanice a cety za utoku) a rekl mu:
"Soudruhu majore, budu uprimny. Nic neumim a znamku potrebuju jen zcela formalne. Co kdyby jste mi napsal trojku a v klidu jsme se rozesli?" Nevim uz, co mne to v tu chvili napadlo – asi za to mohla absurdita situace. Niceho podobneho jsem se za cela sva studia neodvazil...
Míča pokynul hlavou a rekl: "Vite, ja nejsem zadny soudruh. Jsem sice komunista, ale cela ta leta jsem se vam studentum snazil pomahat. Nebudu vas zkouset, protoze vim, ze to umite na vybornou. Dejme mi index!"
Nasledovala patafyzicka hadka: ja volal, ze nic neumim, a chci trojku, Mica zase ze umim vsechno a da mi jednicku. Nakonec jsem to ukecal na dvojku. Mica mi ji ale napsal pod podminkou, ze hned neodejdu ze zkusebny, protoze by kazdy poznal, ze za tak kratkou dobu me nemohl vyzkouset. Takze jsem tam jeste asi 15 minut sedel a poslouchal jeho povidani o tom, jak vzdycky sympatizoval s Havlem...
Tolik tedy svědectví pravdě Ivana Breziny.
pplk. Antonín Kovář: „Kurva, soudruzi, (zásadně oslovoval
takto), když jsem se vyučil zedníkem, neutušil jsem, že mi strana a vláda umožní,
stát se vysokoškolským profesorem."
Tatáž guma při politickém školení, kde nás měl přesvědčit o výhodách
socialismu: „Kurva, soudruzi, vemte si to, to je režim, to je síla, každej krade, jak
může, a ono se to neposere a neposere...“.
„Kurva, soudruzi, takový soudruh snad ani na vojenskou katedru nepatří a kdybych
mohl, rozbil bych mu hubu nacamprcam!“
Posléze jsme vydedukovali, že chtěl říct na cimprcampr.
JK: Můj tříletý syn Erlan, když do něčeho mydlí klackem, doprovází to
jekotem: "Rozmlátím to na campr campr." Jestliže tedy tento soudruh měl IQ
jako tříleté dítě, tak můžeme odhadout jeho IQ=mentalní věk/biologický věk (max
15 let) = 3/15 = 0,20, tedy 20 bodů IQ. To odpovídá IQ hluboké mentální retardace, v
poněkud zastaralé terminologii IQ idiota. Inu, když strana a vláda dopustí, i idiot
učí...
Ještě dovolte monolog mjr. Paneše a snaživé vložení se s. studenta Němečka:
Mjr. Paneš: "Soudruzi, u těch benzinových pump kradou. Vemte si,
že přijede motorista, natočí 20 litrů, ale protože ta hadice má aspoň 4 metry, tak
v ní nejmíň litr zůstane..."
Student Němeček: "Soudruhu majore, domnívám se, že nemáte pravdu, okraden je
pouze první čerpající, další motoristé dostanou 19 litrů + ten 1 litr, co už je v
hadici."
Mjr. Paneš: "Do prdele, Němeček, to jste mě dostal, ale stejně tam
kradou..."
A ještě jednou mjr. Paneš: "Soudruzi, když jsem ráno šel přes most Antonína
Jiráska..."
JK: Koukám, že tehdy ještě mohly gumy hovořit, jak jim zobačisko narostlo...
Vzpomínám na první den, kdy jsem se navléknul již ne do kopřiváků, ale do
nového oblečení vzor 64. Vešel jsem do učebny, kde seděl s nohama na stole žvýkající
a kolem sebe plivající evidentní mazák. Ptal jsem se, co tam dělá a on jen:
„Vopakuju ročník.“
„Proč?“
„Pro drzý a vyzývavý chování.“ a odplivnul si.
Byl to jistý Zbyněk Císař, skvělý člověk a hudební pedagod bohužel dnes již po
smrti. Zasvětil nás do poměrů a vzápětí vešel náš ročníkový učitel mjr.
Brabec, který nás pak buzeroval (a bavil) asi dva roku, jestli se nepletu... (Brabcovy
hlášky viz výše.)
Když pak přišel další „pedagog“, představil se: „Jsem major Nyč a
budu
vás učit zbraně hromadného nyčení.“
Zaujaly Vás vzpomínky na dobu minulou? Pak jistě oceníte nášup.
I když se nepovažuji za pacifistu, mám rád zbraně a nejsem v zásadě ani proti armádě, přesto jsem se rozhodl, že zde napíši svou "sžíravou" kritiku Armády České republiky či důvody, proč mě naše armáda tak štve.
Nedávno jsem slyšel v televizi, že důstojníci na ministerstvu, kteří odejdou z armády předčasně, pobírají podle údajů z televize okolo 50.000 Kč platu a při tom je známo, že současně zdravotní sestry, doktoři, učitelé musí často vyjít z téměř desetkrát nižšího platu.
Proč?
Proč největší hlupáci z našeho národa dostávají větší plat než nejvzdělanější lidi?
Bude vás snad v nemocnici ošetřovat důstojník?
K čemu nám byla za posledních 300 let armáda?
K čemu je nám armáda, které
- upadávají kulomety z vrtulníku
- ztrácí reflektory, když "hlídají" Svobodnou Evropu
- která není schopna účinně pomoci při povodních (ze 60000 mužů byla schopna uvolnit 4000, k čemu jsme po léta živili těch 56000 lidí, kteří jsou nám k ničemu?)
Proč se náklady na armádu zvyšují, zatímco na sociální výdaje klesají?
Proč musí vysokoškoláci pod vedením největších hlupáků naší země šaškovat jeden rok, místo toho, aby dál rozvíjeli to, co se naučili?
Proč nemůžete přejít na civilku, kdy chcete? Proč musíte to udělat jen v určitém krátkém termínu?
Proč se nesmí na civilce vykonávat žádná odborná činnost? Proč je civilka činěna tak odpuzující? Proč raději nedělají armádu atraktivní?
Proč z armády nemizí šikana a ponižování lidí?
Proto se rád připojuji k myšlenkám, které šíří následující dvě webové stránky:
http://www.vojna.cz/ http://antiarmy.misto.cz/
a prosím čtenáře, kteří s mými úvahami souhlasí, aby vyvíjeli na poslance a vládu tlak, aby se snižovaly výdaje na armádu a zvyšovaly do školství, zdravotnictví či kamkoli je to více třeba.
Je zřejmé, že v armádě zůstali ti samí lidé, co tam byli již před revolucí. Proto jsem napsal své svědectví z vojenské katedry, kterou jsem zažil na vlastní kůži. snažil jsem se to pojmout spíše z té humornější stránky, ale je pravda, že samo o sobě to moc humorné nebylo. Byl to spíš život ve strachu, jako celá éra komunismu.