Digitalizoval Greenhorn

JAK JSEM VYHRÁL VÁLKU

Patrick Ryan

DLE VYPRÁVĚNÍ PORUČÍKA ERNESTA GOODBODYHO ZAPSAL PATRICK RYAN

NAŠE VOJSKO EDICE eso

V odvodní hale bylo šero od studené mlhy a kolem plynových světel se dělaly kruhy v duhových barvách. Doktoři s ledovými prsty se mnou prováděli věci, o kterých bych se v dámské společnosti radši nezmiňoval. Písař u posledního stolu si zapsal moje přidělení.

"Můžete si vybrat, jakou chcete zbraň," řekl mi, "a bude-li tam volné místo a máte-li potřebnou kvalifikaci, budete k ní přidělen."

"Vždycky jsem si představoval tajnou službu. Rozvědku, rozumíte. Páté oddělení."

"Tak rozvědku?" Četl nahlas, co psal. "Nejraději by sloužil... u rozvědky ... Výborně. Další prosím."

Příští tři dny jsem strávil v knihovně čtením o Matě Hari a v pondělí ráno jsem dostal povolávací rozkaz, abych se hlásil v kasárnách v Burrapore, ve výcvikovém středisku pro motorizovanou pěchotu. Burrapore ležel pětadvacet kilometrů od Birminghamu a všichni branci, kteří se mnou nastupovali, mluvili nejčistším místním dialektem. Když nás všechny pětkrát přepočítali, zjistili, že mají akorát pět plných světnic a jeden maník přebývá. Ten přebývající maník jsem byl já, takže mě délesloužící desátník Maloney a svobodník Dodds odeskortovali do čísla sedmnáct.

"Je to vyzáblina," prohlásil Maloney, když si mě prohlédl znechuceným pohledem, "a vypadá jako poseroutka."

"Nikoho jinýho nemáme," poznamenal Dodds, "dokud zejtra nedostaneme těch vostatních devětatřicet. Jenom se modlím k Bohu, aby Hitlera nenapadlo zaútočit dneska v noci."

Zasvětili mě do umění zacházet s rejžákem, ustanovili mě za požární hlídku a svěřili mi na starost světnici. Když jsem tam tak seděl svůj první večer na vojně, s rejžákem v ruce a naprosto nehrdinsky, připadal jsem si při ponurém pohledu na holé kavalce opuštěně, osiřele a velice dickensovsky.

Poddůstojníci se vrátili krátce po desáté, oba měli v hlavě a litrovou láhev navíc, a usadili se u krbu, aby vzpomínali. Poslouchal jsem je v ukázněném mlčení a vyrozuměl jsem, že zatímco hřmotný desátník je voják z povolání se čtyřiadvacíti roky nepřetržité služby v těle, jeho štíhlounký kumpán je záložák povolaný zpátky pod prapor po pěti letech života v civilu.

Jejich rozhovor se vyvinul v debatu o relativních přednostech vojenského a civilního života. Maloney proklamoval své skálopevné přesvědčení, že na vojně je na tom člověk nejlíp.

"Žrádlo zadarmo, cestování zadarmo, a nejlepší vohození, co můžeš za peníze dostat. Žádnej civilní póvl se na vojně nevede, mladej."

Dodds, ze kterého mluvila zkušenost z obojího světa, byl stejně nezvratně přesvědčen, že v civilu je všechno dokonalejší než v armádě.

"Ty zkrátka houby víš, Paddy," namítal. "Nikdy jsi nic civilního nezkusil jako já."

Maloney odpověděl tím, že si zul bagančata a postavil je pyšně na stůl.

"Koukni se na ně! Pevný jako baráky, hebký jako ženský kozy a tahám je už vosum let. Takovýhle boty v civilu nedostaneš."

Dodds si sundal svoje černé střevíce a postavil je vedle bagančat. Rozepjal si pro pohodlí blůzu a já viděl, že jeho večerní úbor pod uniformou je skrz naskrz civilní.

"Tohle je telecí box. Nosím je šest let a jsou jako nový když jsem je koupil v Kožený ulici. Něco takovýho na vojně nevyfasuješ."

Maloney smetl střevíce opovržlivě se stolu.

"Papundekl a balicí papír! Stačí sprchnout a budeš běhat bos."

Stáhl si vlněné ponožky. "Mákni si na tohle! Čistá vlna! Nejsolidnější zboží..."

"Ty si potrpíš na čistou vlnu? Tak si přečti tuhle značku!"

Dodds už měl dole svoje civilní ponožky z krepnylonu a natahoval je přes stůl.

"Tenoučký jako pavučinky a zrovna tolik vydržej!" Maloney už zápolil se svou blůzou. "Ukaž, co máš za košili!"

Sám si stáhl khaki košili přes hlavu a dvakrát upadl, než se z ní dostal.

"Flanel, chápeš to, solidní flanel!" Zapráskal košilí jako bičem. "Doktoři ho předpisujou na regma, a na vojně ho fasuješ zadarmo!"

"A za tejden ti sedře kůži ze zad," nedal se Dodds a podával mu svou košili z proužkovaného popelínu.

"Tohle je zato košilka! Civilizovaný voblečení pro slušnýho člověka ..."

A tak se trumfovali dál ve svém zaujatém svlékacím pokru, porovnávali kšandy, knoflíky, kapesníky, kartáče, hřebeny, nátělníky a spodky, až se konečně všechny jejich propriety octly na hromadě na stole a oni přede mnou stáli nahatí.

"Všivej, mizernej civilní póvl," poškleboval se Maloney. "Zafouká větříček ... a kde budeš?"

"Křápy a kanafas a režný noční košile, jaký nedávaj ani trestancům ..."

Oba si dlouze lokli, aby jim to líp mluvilo. Kloktali a klopýtali v záři krbu, dost růžoví a pupkatí na výjev z nějakého bakchanálu. Jen k nim přidat pár hroznů vína a pár satyrů a Rubens by byl sahal po štětci. Maloney najednou praštil lahví o stůl.

"Zuby!" zařval. "Armádní zuby netrumfneš!" A už měl ruku v ústech a vytáhl kompletní horní protézu a položil ji na stůl, až se zablýskala.

"Jen se mrkni na tu nádheru. Dělal mi je vojenškej dentišta v Kvétě. Seděly mi jak rukavička, vod prvního dne, co šem je dostal. Tomu žíkám kvalita. Doddši... kam se na takovou kvalitu hrabe nějakej civilní..."

"Jo? Ale? ... Tak se koukni na tyhle!" Svobodník si vytrhl svou vlastní horní protézu a položil ji na stůl k prozkoumání. "Tyhle dělal ručně pan Gravel, nejlepší dentišta v celý ulici Sedmi sester. Čistá slonovina, žádnej bakelit jako ty tvoje kšupáky ..."

"Já ti ukážu bakelit, to uvidíš!" Maloney zuřivě praštil svým umělým chrupem o hranu stolu.

"Tvrdý jako železo. Pevný jako týkový dževo. Jen to zkus ty, žížnout tak těma švejma náhrobníma kamenama!"

Dodds bacil svým chrupem.

"Tak heleď .. . vyrejply rejhu do dževa a ž nich se nevodloup ani ždibíček. Tomu žíkám civilní žemešlo, Paddy, ty už něco vydržej..."

Maloney se vážně chopil svého chrupu a mrštil jím o dřevěné ostění světnice. Chrup odskočil a přiběhl po zemi zpátky jako uhánějící krab.

Dodds hodil svými zuby s rozmachem za hlavu a ony se k němu odrazily zpátky od lišty ostění.

"Není na nich ani škrábnutí," prohlásil Dodds.

"Na mejch taky ne. To máš holt armádní práči." Maloney hodil svým chrupem znovu, Dodds přijal výzvu a byla z toho hotová kanonáda chrupů bubnujících v rychlém sledu o dřevěnou stěnu. Tato bubnová palba však nic nerozhodla.

"Ty těma švejma tolik netšíškáš jako já, Doddši." "Já házím na voštro. To ty to šolícháš, protože máš strach, aby se ti ten bakelit nerozsypal. Pinkáš to jako bábrlinka teniš ..."

"Já že to pinkám? Tak ti teda žeknu .. ." Maloney se náhle zarazil uprostřed své tirády a zadíval se na mne. "To je vono, Doddši! .. . Voň! Voň je neutrál.. . Zorr! ... Poklusem v kluš! ... Pohnout kostrou, mladej! ... Stát!"

Byl jsem už v černočerveném pyžamu s carským orlem na kapsičce. Zapomněl jsem, že jsem bos, a přidupl jsem při zastavení tak, až jsem si málem urazil palec.

"Panebože!" prohlásil nahatý Dodds. "Rudolf Valentino! Vymóděnej jak na svatební noc!"

"Je to neutrál," opakoval Maloney. "Necháme ho hodit vobojíma žubama najednou. To je pšeče férový, ne?"

Podal mi oba chrupy.

"Mrskněte š těma falešnejma žubama vo žeď! Co nejvíc můžete!"

Bez mučení se přiznám, že jsem na tuhle situaci nebyl připraven. Obrnil jsem se v duchu, abych snesl těžkosti, hrůzy a oběti totální války, ale nečekal jsem, že první přímý rozkaz, který na vojně dostanu, bude znít: "Mrskněte š těma falešnejma žubama vo zeď!" Byl jsem si vědom, že vojenské rozkazy se musejí poslouchat bez debat, ale nějaký civilistický atavismus mé varoval, že si takhle nadělám nepřátele, takže jsem zaváhal. Čím můžete někoho víc urazit, než když mrsknete jeho falešnými zuby o zeď?

"Tak bude to?" zavrčel Maloney. "Splňte rozkaž, nebo váš pošlu na strážnici pro porušení kázně!"

"Práskněte těma žubama, když se vám žíká," přidal se Dodds, "nebo vás poženu pšed válečnej soud!"

Napadlo mě, že za neuposlechnutí rozkazu mohou člověka ve válce zastřelit. Rozpřáhl jsem se tedy a mrštil oběma falešnými chrupy o zeď. Naneštěstí jsem se netrefil do dřevěného ostění a zasáhl jsem žulové obložení krbu. Protézy se roztříštily na cimprcampr ... po podlaze se rozletělo krupobití slonoviny a korálové střípky a pískovcový krb připomínal dno zubařské nádoby na odpadky.

"Moje zuby!" zaúpěl Maloney. "Rozbil šte mi moje krásný zuby!"

"Zničil šte je!" přidal se Dodds, klekl si na zem a začal se prsty hrabat v troskách. "Vy atamane zatracená, vy ... vy šejku arabská, docela šte mi ty zuby zničil ..."

Postavil jsem se po svém vrhu vojáčky řízně do pozoru a čekal na další rozkaz.

"Hrozně mě to mrzí," ozval jsem se, "ale sami jste to chtěli. Uposlechl jsem jenom váš rozkaz."

Maloney chtěl na místě vyrazit zuby mně, aby se na podlaze smíchaly s jeho, ale Dodds to jako pravý kasárenský advokát zarazil.

"Vyžídíme si to š ním ráno, Paddy," prohlásil. "Za tohle půjde do báně. Ale ješli ho teďka poznamenáš, tak žekne, že šme ho vyprovokovali."

Uchýlili se do svých kójí, chabě proklínajíce a svolávajíce hromy a blesky na mou vojenskou kariéru. Byl jsem z toho velmi nešťastný a jedinou útěchou, kterou mi situace skýtala, bylo pomyšlení, že mě aspoň nemůžou pokousat.

Příští den jsem šel k rotnímu raportu. Byl jsem obviněn z ohrožení pořádku a vojenské kázně tím, že jsem záměrně rozbil falešné chrupy nadřízených. Maloney a Dodds vypověděli, že jsem vzal jejich zuby se stolu, neřekl ani s dovolením a mrštil jimi do krbu. Trvalo mi asi dvacet minut, než jsem vylíčil skutečný sled událostí a vysvětlil veliteli roty, že jsem byl neutrál a rozhodčí z donucení, a metače zubů že jsem dělal na přísný rozkaz.

Když jsem skončil, velitel zřejmě váhal, jestli jsem opilý nebo jestli mi přeskočilo. Nakonec mi popsal celý služební záznam červeným inkoustem, napařil mi pro štěstí sedm dní s dekou, upozornil rotmistra, aby si na mě dal pozor, že se mnou asi budou průšvihy, a zařídil mi co nejčasnější návštěvu u psychiatra.