Oikoymenh, Praha, 2002
Dostala se mi do rukou kniha mého patrona sv. Jeronýma. Jistě by se líbila Werichovi, protože poznámek a úvodu je tlustěji, než je tlustá kniha, kterou to vlastně vysvětluje. Nicméně je to dobře, protože bez tohoto vysvětlení by to nebylo moc pochopitelné. Četba je to poučná i zábavná, viz následující ukázky ze Života sv. Hilariona (Vita sancti Hilarionis)
1. Ukázka magie, exorcismu a léčebných praktik
2. Bravurní popis geologické metamorfosy písku na pískovec
3. Ukázka hygieny a další zajímavosti
12. V obchodním přístavu města Gazy žil také jeden mladík, jenž se nešťastně zamiloval do Kristovy panny bydlící v sousedství. Když ani laskáním, škádlením, zamilovanými posunky, něžným šeptáním a podobnými věcmi, které obvykle bývají hřebíkem do rakve panenství, nic nepořídil, vydal se do Memfidy, aby se vyznal ze svého milostného utrpení a mohl se k dívce vrátit vyzbrojen magickým uměním. Za rok pak přišel zpět vyškolen kněžími boha Asklépia, který místo aby duši léčil, přivádí ji do záhuby. Jen prahnul po smilstvu, které už v duchu viděl před sebou, a pod práh jejího domu zakopal plíšky z kyperské mědi s magickým zaříkáváním a připojenými čarodějnými figurkami. Dívka začala hned vyvádět, strhla si z hlavy závoj, kroutila si vlasy, skřípala zuby a vykřikovala jméno toho mladíka. Síla vášně se u ní zvrhla v šílenství. Rodiče ji proto přivedli do kláštera a svěřili do péče starého poustevníka. Zlý duch v ní se okamžitě s kvílením přiznal: "Podlehl jsem násilí, odvedli mě proti mé vůli, jak dobře mi bylo v Memfidě, kde jsem šálil lidi svými sny" To utrpení, ta muka, jež teď musím snášet" Nutíš mě vyjít ven, já však vězím uvězněn pod prahem. Nemohu vyjít, dokud mě mladík, který mě uvěznil, nepustí." Stařec však odvětil: "Tvá moc je opravdu velká, může-li ji spoutat tenká stužka a pár měděných destiček" Řekni mi, jak ses mohl vůbec opovážit vstoupit do Kristovy Panny?" "Abych tu pannu zachránil," odpověděl. "Ty žes ji chtěl zachránit, ty, zrádce cudnosti? Proč jsi raději nevstoupil do toho, kdo tě poslal?" A on na to: "Jak jsem do něj mohl vstoupit, když už ho posedl jiný démon, démon lásky?" Světec však neměl v úmyslu hledat ani mladíka, ani magické tabulky, dokud pannu neuzdraví. Nechtěl totiž, aby to vypadalo, že démon ustoupí teprve po zrušení zaklínadla nebo že snad uvěřil jeho povídačkám. Věděl totiž, že démoni jsou mistři klamu a přetvářky. A když dívku uzdravil, o to více jí vyčinil, že dala démonovi možnost, aby ji ovládl.
Poznámky Jiřího Šubrta:
Asklépios, v řecké mytologii bůh lékařství, syn Apollóna nymfy Korónis, který se svému umění naučil u kentaura Cheiróna. Středisem jeho kultu v Řecku byl Epidauros na Peloponnésu. Asklépiovy svatyně (asklépeia) fungovaly zároveň jako léčebná zařízení, v nichž se léčilo ve spánku pomocí inkubační terapie: nemocní ulehli na podlahu chrámu, kde byli chováni posvátní hadi, a čekali, až se jim bůh zjeví ve snu a dá jim radu, jak znovu získat zdraví. Z Řecka se Asklépiův kult rozšířil do ostatních oblastí helénistického světa, kde vznikla celá síť asklépeií (nejznámější bylo na ostrově Kós). V Egyptě byl řecký Askléios ztotožňován se Sarápidem a s Imenhotepem, stavitelem faraóna Džósera, jenž byl v Memfidě uctíván jako vynálezce písma, stavitelství a ochránce věd. Na Imenhotepově hrobě bylo postaveno velké asklépeion, v jehož sklepení se nacházelo pohřebiště posvátných ptáků ibisů.
Zaklínací destičky nazývané latinsky defixiones (z lat. defigere "zarážet, vetknout, ohromit, omráčit") a řecky katadesmoi (z řec. katadein = "vázat, zavazovat"), byly součástí antické černé magie a fungovaly na podobném principu jako Haitské voodoo. Zaklínadlo bylo napsáno na papyrovém svitku nebo vyryto do kovové destičky (nejčastěji olověné nebo měděné), k níž byla stužkou přivázána kovová nebo vosková figurka. Jednotlivé části těla figurky byly propíchány nebo popsány jmény božstev a démonů, kteří měli ovládnout tělo oběti a ovlivnit požadovaným způsobem její jednání. Zvláštní kategorii představovaly erotické zaříkávací destičky (defixiones amatoriae), jejichž cílem bylo probudit v objektu magického zaříkávání erotickou touhu. Praxe zakopávání magických destiček pod práh domu, kterou popisuje Jeroným, byla velmi stará a zmiňuje ji už Platón (srv. Leg. 11,933b). U Jeronýma je ovšem kladen důraz na konfrontaci dvou odlišných démonologií, pohanské a židovsko-křesťanské, z nichž ta druhá má samozřejmě navrch, Jeho světec proto nepoužije ke zrušení kouzla vyvazovacího rituálu (neodstraní zaklínací destičky zpod prahu domu křesťanské panny), ale dosáhne stejného účinku pomocí exorcismu. Blíže viz F. Graf, Idéologie et pratique de la magie dans l'anquité Gréco_romaine, Paris 1994
11. Pobřeží táhnoucí se mezi Palestinou a Egyptem, původně měkké, je totiž tvořeno pískovcovými skalami, jež vznikly ztvrdnutím písku na kámen; štěrk se postupně spojil dohromady a ztratil svou sypkost, ale zachoval si původní vzhled.
Etenim littus, quod Palaestinae Aegyptoque praetenditur, per naturam molle, arenis in saxa durescentibus asperatur paulatimque cohaerescens sibi glarea perdit tactum, com non perdat aspektum.
Košili z pytloviny, kterou nosil, nikdy nepral, neboť říkal, že je zbytečné chtít čistotu po vlně z kilických koz. A košili nesvlékl, dokud se na něm sama nerozpadla na cáry.
Kromě toho je v knize hezky vysvětlený původ označení Lucifer, dromedár, vyznavač, inkubové, historie poustevnictví a životopisy nejznámějších poustevníků, biskupů a císařů té doby. Jediné co knize chybí je názorná mapka. Vřele doporučuju.
Hennerova 223
150 00 Praha 5
Hieronymus patří vedle Aurelia Augustina a Ambrosia (Ambrože) z Milána k nejvýznamnějším církevním otcům latinského Západu. Narodil se kolem roku 348, podle tradice ve městě Stridon v Dalmácii, a je proto někdy označován za prvního slovanského církevního otce (přesná lokalizace Stridónu je ovšem nejistá). Jako všichni významní raně křesťanští spisovatelé získal důkladné rétorické a gramatické vzdělání, po studiích v Římě pobýval v Trevíru, kde se seznámil s tehdy módními myšlenkami východního asketicismu a rozhodl se, že si na vlastní kůži vyzkouší drsný život východních poustevníků. Toto své předsevzetí skutečně splnil několikaletým pobytem v syrské pustině, ačkoli zde ve skutečnosti nebyl ani zdaleka v takovém odloučení, jak to líčí ve svých listech (stýkal se zde s přáteli, měl zde písaře, jimž diktoval své spisy, a dokonce i svou rozsáhlou knihovnu). Roku 382 ho papež Damasus učinil v Římě svým sekretářem a pověřil ho revizí stávajících překladů bible do latiny – Jeroným zde zrevidoval latinské překlady evangelií a žalmů s přihlédnutím k originálnímu znění. V Římě se stal rovněž neúnavným propagátorem asketického způsobu života, který byl ovšem jak pohany, tak některými křesťany vzhledem k Jeronýmovu značnému radikalismu přijímán s velkými rozpaky. Jeronýmova pozice v Římě se stala neudržitelnou po smrti jeho ochránce Damasa a církevní otec odešel definitivně na východ. Ačkoli především ve svých listech líčí Jeroným svůj odchod z Říma téměř vždy jako důsledek závistných intrik a pomluv, jejichž terčem se stal, pravdou je, že příčinou mnoha sporů a konfliktů byla rovněž jeho nesnášenlivá povaha, která neváhala zahrnout nenávistnými sarkasmy a urážkami i dlouholeté přátele (díky sporu o učení alexandrijského teologa Órigena, jehož byl Jeroným nejprve velkým zastáncem, aby pak zcela změnil svou pozici, se rozbilo Jeronýmovo dlouholeté přátelství s jiným křesťanským spisovatelem Tyranniem Rufinem). Po zastávkách v Jeruzalémě a Alexandrii se Jeroným trvale usadil v Betlémě, kde společně s hrstkou svých přátel, kteří mu ještě zbyli, založil klášter, v němž prožil zbývající léta svého života (zemřel kolem roku 420), naplněná překladem zbývajících knih bible z hebrejského originálu.
Jeroným nikdy nebyl původním, originálním teologem; z některých jeho spisů je patrné, že do mnoha subtilních teologických sporů své doby vůbec nepronikl. Jeho největší přínos spočívá především v jeho překladatelské činnosti; kromě latinského překladu bible překládal z řečtiny Órigena (včetně jeho nejvýznamnějšího spisu De principiis; z Jeronýmova překladu se však dochovaly pouze fragmenty), zachoval se jeho latinský doplněný překlad Kroniky Eusebia z Kaisareje. Jeronýmova znalost (byť nikterak oslnivá) hebrejštiny (a snad i základů syrštiny) a řečtiny z něj činila tzv. vir trilinguis (dosl. “muže tří jazyků”), což bylo na latinském Západě v té době něco zcela výjimečného. Jeho dochovaný literární odkaz je velmi rozsáhlý a v Migneho Patrologia Latina zabírá celkem 9 svazků (PL 22–30). Velká část jeho spisů sestává z exegetických děl k jednotlivým biblickým knihám; významné jsou jeho dopisy (Epistulae), z nichž mnohé jsou ve skutečnosti samostatnými ambiciózními literárními díly (např. o teorii překladu, o Jeronýmem propagovaném asketickém programu, exegeze nejrůznějších pasáží z bible, hagiografické vyprávění atd.). Jeho spis De viris illustribus sive de scriptoribus ecclesiasticis (O vynikajících mužích aneb o církevních spisovatelích) představuje svého druhu první dějiny křesťanské literatury. Jako protiklad k Athanasiovu slavnému Životu sv. Antonína vytvořil Jeroným trojici idealizovaných biografií latinských poustevníků, jimiž se v monastické oblasti vědomě snažil postavit latinský Západ naroveň řeckému Východu. Propagací Jeronýmova programu radikální askeze (v němž je manželství často přiznávána zcela podřadná role a na ty, kdo v manželství žijí, Jeroným často pohlíží jako na křesťany “druhé kategorie”) jsou motivovány i jeho některé zdánlivě teologické spisy, např. Adversus Helvidium de Mariae virginitate perpetua (Proti Helvidiovi o Mariině trvalém panenství) nebo Adversus Iovinianum (Proti Iovinianovi).
Nejlepší výchozí bod v češtině pro seznámení se s Jeronýmem představuje: J. Šubrt, “Sv. Jeroným, volání pouště a legendy o poustevnících”, in: Jeroným, Legendy o poustevnících. Vitae eremitarum, přel. Jiří Šubrt, Praha: OIKOYMENH 2002, str. 7–40.
Zejména otázkám Jeronýmova pojetí askeze a jeho radikálnímu odmítání manželství na úkor panenství (panictví) je věnována studie: J. Šubrt, “Sponsae Christi: Jeroným a ideál panenství”, in: Jeroným, Výbor z dopisů, přel. J. Šubrt, Praha: OIKOYMENH (v tisku).
Zastaralé, avšak nikoli nehodnotné uvedení do Jeronýmova života a díla (včetně českého překladu Jeronýmových biografií latinských poustevníků), představuje kniha: A. Lang, Otec pouště sv. Jeronym, 2. opr. vyd Praha 1948 (Olomouc 1920).
Konkrétním aspektům Jeronýmových poustevnických legend jsou věnovány i další příspěvky J. Šubrta: “Bestiae Christum loquuntur. Mytologické bytosti v Jeronýmově Vita Pauli primi eremitae”, in: J. Nechutová (vyd.), Druhý život antického mýtu, Brno: CDK 2004, str. 58–63; a (anglicky psaný článek) “Sic nudus et armatus in Christo solitudinem ingressus est… The Motif of Desert in St. Jerome’s Legends about the Hermits”, Listy filologické 123, 3–4, 2000, str. 223–236.
Kající rozjímání o nejsvětější Svátosti oltářní a řeči o ctnostech, přel. J. T. Nováček, Praha 1835.
Eusebia Sofronia Hieronyma, kněze Stridoňana, o ustavičném panenství blah P. Marie proti Helvidiovi kniha jedna, přel. F. Bauer, in: Časopis pro katolické duchovenstvo, 18, 3, 1877, str. 161–178, 257–279.
Dva listy vychovatelské (Ad Laetam, Ad Gaudentium), přel. J. Rydvan, Praha 1901.
Sv. Jeroným, Životy sv. Pavla Poustevníka, sv. Hilariona opata a mnicha Malcha Zajatce, přel. A. L. Stříž, Stará Říše 1910.
Listy svatého Eusebia Jeronyma, kněze a učitele církve. Listy od prvého do šedesátého čtvrtého dle pořadí časového, přel. A. L. Stříž, Stará Říše 1917.
Legendy o
poustevnících, přel. J. Šubrt, Praha 2002 (kromě recenzí na iliteratuře je
on-line dostupná ještě recenze E. Mendelové, in: Teologie a
společnost 3, 2003).
Výbor z dopisů, přel. J. Šubrt, Praha (v tisku).
Tilly, Michael, Hieronymus, BBKL II, 1990, sl. 818–821 (německy s vybranou zahraniční literaturou)
Anglické překlady Jeronýmovy kroniky, předmluv ke komentářům na některé biblické knihy a komentáře ke knize Daniel.
Anglické překlady Jeronýmových dalších spisů (De viris illustribus, Contra Vigilantium, Adversus Iovinianum a další).
Jeroným: Výbor z dopisů, přeložil Jiří Šubrt, Praha, Oikúmené 2006
1. Často jsi mě žádal, drahý Innocentie, abych napsal o té zázračné události, jež se odehrála v naší době. Já jsem to však ve vší skromnosti odmítal, a jak jsem si teď ověřil, zcela oprávněně. Nevěřil jsem totiž, že je to v mých silách, ať už proto, že veškerý lidský jazyk nestačí na nebeskou chválu, nebo proto, že nečinnost, která ubíjí ducha, mě připravila i o ty nepatrné stylistické schopnosti, jež jsem měl dříve. Ty jsi však naopak tvrdil, že ve věcech Božích není třeba hledět na schopnosti, ale spíš na vnitřní odhodlání, a že tomu, kdo uvěřil ve Slovo, se nemůže nedostávat slov.
2. Co si tedy počít, když nejsem s to tento úkol splnit a zároveň nemám odvahu ho odmítnout? Cítím se jako nezkušený námořník, jenž dosud neřídil ani člun na klidném jezeře a jehož postavili na plně naloženou loď a vydali napospas burácení Černého moře. Země mi zmizela z dohledu a vůkol jen nebe a moře,[[2]] vlny se ježí temnotou a v mračné noci se bělá zpěněný proud.[[3]] Vybízíš mě, abych vykasal dmoucí se plachty, rozvinul lana a chopil se kormidla. Nuže uposlechnu tedy tvého příkazu, neboť láska překoná všechno. Duch svatý bude určovat můj kurs a věřím, že ať to dopadne jakkoliv, vždy naleznu útěchu. Donese-li mne příboj do vytouženého přístavu, budu považován za zkušeného kormidelníka, a ztroskotá-li má neumělá řeč na ostrých útesech vyprávění, pak snad shledáš, že se mi nedostává schopností, rozhodně mi však nebudeš moci vyčítat nedostatek dobré vůle.
3. V Ligurii nedaleko úpatí Alp se rozkládá město Vercellae,[[4]] kdysi mocné, dnes však jen řídce obydlené a napůl v troskách. Když zde pobýval na pravidelné návštěvě správce provincie, předvedli před něj jednu ženu i s jejím domnělým milencem - manžel je totiž obvinil z cizoložství - a on je dal za trest zavřít do vězení a krutě mučit, aby z nich vymohl přiznání. Po krátké době, když byla jejich zsinalá těla rozdrásána háky a boky rozbrázděny krvavými ranami, rozhodl se nešťastný mladík zkrátit si dlouhá muka i za cenu smrti a lživě přiznal svou vinu, a tím i vinu oné ženy. Ten bídák sám si zřejmě zasloužil být popraven, neboť připravil nevinnou o možnost obhajoby. Ona však osvědčila větší statečnost, než by příslušelo jejímu pohlaví. Ruce zčernalé vězeňskou špínou měla spoutané okovy za zády, takže když ji natahovali na skřipec, pozdvihla k nebi alespoň oči, které jí kat spoutat nemohl, a se slzami řinoucími se po tvářích pravila: "Ježíš, náš Pán, jemuž nic nezůstane skryto a jenž zkoumá naše srdce i ledví,[[5]] je mi svědkem, že se neodmítám přiznat proto, abych se vyhnula smrti, nýbrž proto, abych se lží nedopustila hříchu. Proč se však ty, nešťastníku, vrháš vstříc smrti, a přivádíš tak do záhuby dva nevinné? Vždyť i já toužím zemřít, toužím se vysvléknout z toho nenáviděného těla, ale ne jako cizoložnice. Mé hrdlo je připraveno, beze strachu ho nastavím blýskavému meči, chci si však s sebou vzít svou nevinnost. Ten, kdo jde na smrt s nadějí na nový život, neumírá."
4. Správce se pásl očima na té kruté podívané jako šelma, která jak jednou ochutná krev, už po ní žízní věčně. A tak přikázal zdvojnásobit mučení a skřípaje divoce zuby vyhrožoval katovi stejným trestem, nedonutí-li k přiznání slabou ženu, když ani silný muž nedokázal zapírat.
5. Pane Ježíši, přijď na pomoc: kolik jen muk bylo vymyšleno na jediného tvého člověka! Vlasy jí přivázali ke kůlu a celé tělo ještě pevněji přitáhli ke skřipci, nohy jí pálili, kat ji bodal do obou boků a neušetřil ani její bradavky. Žena však zůstala nezlomena. Její duch se dokázal oprostit od tělesné bolesti a vědoma si svého čistého svědomí nedopustila, aby ji běs mučení pohltil. Krutý soudce vyskakoval ze židle jakoby v předtuše porážky, ona se však dále modlila k Bohu; údy jí vymkli z kloubů, ona však stále upírala oči k nebi. Zatímco její druh doznal společný zločin, ona odmítala vinu i za něj a sama se vystavovala nebezpečí, jen aby jeho před nebezpečím uchránila.
6. Přitom stále křičela: "Bijte si mě, palte, trhejte, nic jsem neudělala. Třebaže dnes mým slovům nevěříte, jednou přijde den, kdy bude můj zločin pečlivě vyšetřen; mám svého vlastního soudce." Zmožený kat už vzdychal a naříkal a na jejím těle již nebylo místa pro další rány. Poražená krutost se sama hrozila těla, jež rozsápala. Správce to však jen popouzelo k větší zuřivosti a volal: "Divíte se snad, vy, co stojíte okolo, že se ta žena nechá raději mučit, než by šla na popravu? Na cizoložství musí být dva a podle mě je pravděpodobnější, že je vinna a zapírá svůj zločin, než že by se nevinný mladík přiznal."
7. A tak byl nad oběma vynesen stejný ortel a kat odvlekl odsouzené na popravu. Na tu podívanou se vyhrnul všechen lid, a jak se dav dral ucpanými branami ven a houstl, vypadalo to, jako by se celé město stěhovalo. Hlava ničemného mladíka byla sťata jedinou ranou a bezhlavé tělo sebou ještě chvíli házelo v kaluži vlastní krve. Pak přišla řada na ženu. Klečela na zemi a nad její chvějící se šíjí se blýskal zdvižený meč. Poté kat ze všech sil ťal. Když se však smrtící zbraň vedená zkušenou rukou dotkla ženina těla, odrazila se a způsobila na kůži jen nepatrné škrábnutí s několika krůpějemi krve. Původce rány se zhrozil slabosti své pravice a celý udivený napřáhl ochablý meč k druhé ráně. Ostří však na ženu dopadlo znovu bez účinku a zastavilo se na jejím nevinném krku, aniž by jí nějak ublížilo, jako by železo mělo strach se obviněné dotknout. Vykonavatel trestu supící vztekem si přehodil plášť dozadu přes záda a napnul všechny své síly. Při tom se mu uvolnila spona, která spínala plášť na rameni, a spadla na zem. On si toho však nevšiml a zvedal meč nad hlavu k nové ráně, když tu žena pravila: "Podívej se, spadl ti kus zlata z ramene. Seber si ho, abys nepřišel o to, co sis s takovou námahou vysloužil."
8. Odkud se vzala taková neohroženost, ptám se? Ta žena se nebála tváří v tvář smrti a ze své popravy měla dokonce radost, zatímco kat byl bledý strachy. Její oči si nevšímaly meče, ale jen spony, a jako by nestačilo, že necítila bázeň, ještě prokázala svému běsnícímu mučiteli dobrodiní. I třetí rána se minula účinkem - zmařila ji tajemná moc Boží Trojice. Kat už byl bez sebe hrůzou a přestal spoléhat na čepel. Přiložil meč k ženinu tělu hrotem v naději, že když se mu nepodařilo ji stít, vrazí jí zbraň do těla alespoň tlakem ruky. Avšak meč - zázrak všech zázraků - se ohnul až k jilci, jako by se bezmocně ohlížel na svého pána, a dával tak najevo, že není v jeho moci bodnout.
9. Teď je ta pravá chvíle zmínit příklad tří jinochů, kteří uprostřed tančících plamenů, které je nepálily, zpívali hymny, místo aby naříkali. A oheň si pohrával s jejich kadeřemi a širokými kalhotami, aniž by jim uškodil.[[6]] Připomeňme také příběh blahoslaveného Daniela, před nímž lvi pokorně vrtěli ocasem a ze strachu se odmítali své kořisti dotknout.[[7]] Právě teď vytane všem na mysli vznešená Zuzana, nespravedlivě odsouzená a zachráněná mladíkem, do něhož vstoupil Duch svatý.[[8]] V obou případech šlo o stejný projev Božího milosrdenství: Zuzana byla osvobozena soudcem, aby nemusela podstoupit smrt mečem, a tato žena byla soudcem odsouzena, aby ji meč vysvobodil.
10. Nakonec se lid chopil zbraní, aby ženu chránil. Lidé všeho věku a obojího pohlaví odehnali kata, vytvořili kolem ní kruh a skoro nikdo nemohl uvěřit tomu, co viděl. Zpráva o tom pobouřila blízké město a na místo se sběhla tlupa správcových drábů. Jeden z nich, jenž měl na starosti odsouzence, předstoupil před ostatní a hyzdě si šediny přitom, jež posypal špinavým prachem,[[9]] volal: "Žádáte si mou hlavu, spoluobčané, a chcete mě obětovat místo ní? Vždyť jste-li tak milosrdní, jste-li tak shovívaví a chcete-li zachránit odsouzenou, nemůžete přeci nechat zahynout nevinného." Tento nářek zviklal odhodlání davu a všech se zmocnila strnulá skleslost. Všeobecné mínění se nečekaně obrátilo, a jestliže před tím považovali za svou svatou povinnost ženu bránit, nyní se jim zdálo, že je naopak jejich povinností nechat ji popravit.
11. A tak povolali nového kata s novým mečem. Oběť před ním stála chráněna jen Kristovou přízní. První rána jí otřásla, pod druhou zavrávorala a po třetí leží zraněna na zemi - jak vznešená je velikost Boží moci - ta, jež před tím přežila bez úhony čtyři rány, se teď zdála být mrtva, jen aby kvůli ní nemusel zahynut nevinný.
12. Klerici, jimž tato povinnost příslušela, zabalili zkrvavené tělo do plátna, vykopali jámu a podle zvyku vršili kamení na skrovný rov. Slunce rychle spělo k západu a nastala noc, jež měla skrýt Boží milosrdenství. Tu náhle začne ženino srdce tlouci, její oči hledají světlo a tělo se probouzí k životu. Dýchá, dívá se kolem sebe, pak se zvedne a pokouší se mluvit, až nakonec je schopna vydat ze sebe hlas: "Bůh je mým ochráncem, nebudu se bát, vždyť co mi může člověk učinit?"
13. Mezitím vrátila svou duši nebi jedna stařena, která žila z darů církve. A jako na zavolanou, její tělo bylo uloženo do hrobu místo mučednice. Ještě za ranního šera však přiběhl ďábel v podobě kata, jenž hledal tělo popravené a chtěl vidět její hrob. Bylo mu totiž divné, že by mohla zemřít, a měl za to, že musí být stále naživu. Klerici mu tedy ukázali čerstvě odhrnuté drny a nedávno navršenou hlínu a obořili se na dotírajícího: "Jen si vyhrabej kosti, už jednou pohřbené, a nedopřej jí klidu. A pokud je ti to málo, rozmetej její údy po okolí, aby je mohli rozsápat ptáci a divá zvěř. Žena, kterou stínali na sedmkrát, musí snést i něco víc než smrt."
14. Taková nenávist kata zmátla. Žena pak byla tajně odnesena do chrámu, kde o ni pečovali. Aby však časté návštěvy lékaře nevzbudily podezření, ostříhali jí vlasy a poslali ji spolu s dalšími pannami na odlehlý statek. Zde žila převlečená do mužského šatu, dokud se její rány nezhojily a nevytvořily se jizvy. Avšak - nejvyšší právo často křivda je nejvyšší [[10]] - ani po všech těch zázracích běsnění zákona neskončilo.
15. Kam až mě sled událostí dovedl! Dospěli jsme ke jménu našeho Euagria.[[11]] Bylo by bláznovství domnívat se, že bych mohl vylíčít vše, co tento muž vykonal pro Krista. Přejít to mlčením bych ale také nedokázal, neboť můj hlas se sám od sebe radostně dere ven. Kdo by však byl schopen náležitě oslavit muže, díky jehož bdělosti byl Auxentius,[[12]] který se uhnízdil v Miláně, pohřben ještě před tím, než zemřel, a jenž pomohl římskému biskupovi, kolem kterého se již stahovala smyčka intrik, přemoci jeho protivníky, aniž by poraženým jakkoli uškodil?
Já však už dojíždím cíle a nemohu vykládat o tom, nýbrž to nechávám jiným, by věci ty líčili po mně.[[13]] Spokojím se tedy pouze s tím, že dopovím svůj příběh. Euagrios si zjednal přijetí u císaře a naléhal na něho svými prosbami, dotíral svými zásluhami a nedopřál mu pokoje, až nakonec dosáhl toho, že té ženě navrácené životu byla vrácena i svoboda.
1. Tento dopis představuje Jeronýmovo první ambicióznější literární dílo. Vznikl pravděpodobně během autorova prvního pobytu v Antiochii okolo roku 374 (k otázce datace srv. J. N. D. Kelly, Jerome. His Life, Writings and Controversies, London 1975, str. 39). Za formou dopisu se ve skutečnosti skrývá hagiografické vyprávění o křesťanské mučednici, která byla nespravedlivě odsouzena za cizoložství a zázračně přežila sedm pokusů o exekuci. Tímto poněkud morbidním a uším moderního čtenáře nepravděpodobně znějícím příběhem chtěl zřejmě Jeroným složit poklonu svému hostiteli, Euagriovi z Antiochie, u něhož tou dobou pobýval. Díky Euagriově intervenci u císaře byla totiž nešťastná žena nakonec omilostněna a zachráněna. Dopis je adresován Jeronýmovu blízkému příteli Innocentiovi, s nímž se seznámil v Chromatiově asketickém kroužku v Aquilei a který ho doprovázel na cestě do Antiochie. Zde však nešťastný mladík našel svou smrt, když podlehl neznámému horečnatému onemocnění. Jeroným nesl jeho smrt velice těžce a v jednom ze svých dopisů píše, že se cítí, jako by přišel o "jedno ze svých očí" nebo o "část své duše" (srv. Ep. 3,3).
2 Vergilius, Aen. III,193.
3 Srv. tamt.
4 Moderní Vercelli, asi padesát kilometrů východně od Milána.
5. Srv. Ž 7,10.
6. Srv. Da 3,23-27.
7. Srv. Da 6,16-23.
8. Srv. Da 13.
9.Vergilius, Aen. XII,611.
10. Terentius, Heaut. 796.
11. Euagrios z Antiochie (320-392), pozdější antiochejský biskup (388-392), byl blízkým spolupracovníkem biskupa Eusebia z Vercelli a spolu s ním také přišel v roce 362 do Itálie. Zde setrval celých deset let a teprve po Eusebiově smrti v roce 372 se vrátil zpět do Sýrie. Během svého pobytu v severní Itálii se zřejmě také seznámil s Jeronýmem, který byl v té době členem aquilejského asketického společenství kněze Chromatia. Mladý křesťanský intelektuál, zapálený pro asketickou myšlenku, si záhy získal Euagriovy sympatie. Po svém návratu do Antiochie mu Euagrios dokonce poskytl na více než rok své pohostinství a také mladého asketu morálně podporoval během jeho pobytu v pustině Chalkis. Euagrios byl jedním z protagonistů tzv. meletiánského schismatu, které nadlouho rozdělilo antiochejskou křesťanskou obec. Patřil tehdy do tábora tzv. eustathianů, kteří si zvolili vlastního biskupa Paulina a byli podporováni Západem. Po Paulinově smrti se pak Euagrios stal jeho nástupcem. Literární slávu mu přinesl především latinský překlad Athanasiova Života sv. Antonína.
12 Auxentius († 374), milánský biskup ariánského vyznání a Ambrosiův předchůdce v této funkci. Původně alexandrijský kněz byl v roce 355 překvapivě jmenován nástupcem vypovězeného katolického biskupa Dionysia, třebaže neuměl latinsky. Jako hlavní opora arianismu na Západě byl od počátku terčem útoků katolických biskupů, císař Valentinianus I., jenž chtěl vyjít vstříc svému ariánsky smýšlejícícmu spoluvladaři Valentovi, však nad ním držel ochrannou ruku. To pocítil na vlastní kůži i Hilarius z Poitiers, autor spisu Liber contra Arianos vel Auxentium (Kniha proti ariánům neboli Auxentiovi), jenž byl pro své neustálé útoky na Auxentia vypovězen z Milána. Císařem nepohnulo, ani když dal papež Damasus v roce 372 Auxentia veřejně odsoudit na synodu v Římě. Ariánský biskup zůstal ve svém úřadě až do své smrti v roce 374. Teprve pak byl na jeho místo vybrán zástupce katolické strany Ambrosius, ariánská komunita si však zvolila svého vzdorobiskupa gótského původu Mercurina, který přijal po svém předchůdci rovněž jméno Auxentius (srv. LTK, s. v. Auxentius).
13. Vergilius, Georg. IV,147.
překlad a poznámky Jiří Šubrt; ukázka z Výboru z dopisů, který vychází v nakladatelství OIKOYMENH
Jeroným: Výbor z dopisů, přeložil Jiří Šubrt, Praha, Oikúmené 2006
[...] 6. Kromě toho, jak slyším, navštěvuješ spolu se svými blízkými, příbuznými a dalšími podobnými lidmi předměstské vily a příjemné venkovské statky. Nepochybuji, že se mezi nimi najde nějaká sestřenice nebo sestra, kterým děláš společnost a průvodkyni, jak je dnes zvykem. Rozhodně tě nepodezírám z toho, že bys stála o společnost mužů, byť by to byli tvoji příbuzní a nejbližší. Ale odpověz mi, panno, po pravdě: chodíš do společnosti svých blízkých sama nebo se svým miláčkem? I kdybys byla jakkoli nestoudná, jen těžko by ses odvážila přivést ho světským lidem na oči. Kdybys to totiž udělala, budou si o tobě a o něm cvrlikat i vrabci na střeše a všichni si na vás budou ukazovat prstem. I tvá sestra, ať už pokrevní nebo vyženěná, která o něm před tebou bude mluvit jako o světci a mnichovi, aby ti zalichotila, se mu bude za zády vysmívat jako manželské maškaře.
Jestliže však mezi ně chodíš sama, což považuji za pravděpodobnější, pak se ty, dívka v černém hábitu, ocitneš ve společnosti mladých otroků, vdaných žen i těch, které se dříve či později provdají, mezi prostopášnými dívkami a dlouhovlasými floutky v lněných tunikách. Některý z těch chlapců s rašícími vousy na bradě ti nabídne rámě, a když na tebe přijde únava, bude tě podpírat a držet za ruku, až nakonec podlehneš pokušení nebo mu podlehne on. Budeš sedět na hostině mezi ženatými muži a vdanými ženami a čekat, až se ostatní přestanou líbat a začnou s ochutnáváním pokrmů, a aniž bys dala najevo své pohoršení, budeš obdivovat cizí hedvábné šaty protkané zlatem. A při samotné hostině tě budou pobízet, abys jedla maso, jako by tvůj odpor byl jen předstíraný, budou chválit víno coby výtvor Boží, aby ses ho napila, a budou se ošklíbat nad špínou, jen abys šla s nimi do lázní. A bude-li se ti něco z toho, o čem tě budou přesvědčovat, příčit, všichni začnou sborem křičet, jak jsi čistá, jak prostá, zkrátka urozená dáma, jak má být. Pak nějaký zpěvák u stolu začne zpívat sladké melodie, a protože nebude mít odvahu pohlédnout na ženu někoho jiného, o to častěji bude vrhat pohledy na tebe, protože nebudeš mít nikoho, kdo by se tě zastal. Jeho posunky budou více než výmluvné a do naléhavosti svého zpěvu vloží to, co by se jinak neodvážil vyslovit. Uprostřed tak silných lákadel vábících k rozkoším se nutně i železná vůle nechá přemoci chtíčem. U panen je hlad po rozkoších obzvláště silný, protože považují za neodolatelně slastné to, co dosud nepoznaly. V pohanských bájích se vypráví, jak se námořníci bezhlavě vrhali vstříc útesům při zpěvu Sirén a jak dokonce i stromy, zvířata a tvrdý kámen podlehly dojetí, když Orfeus zahrál na svou lyru. Je obtížné uchránit si cudnost uprostřed bujarých hodů. Pod vnějším pozlátkem lze tušit nevábný obsah.
7. Kdysi jsme jako chlapci četli ve škole o jednom významném muži – jeho bronzové sochy jako živé jsou stále ještě vidět v ulicích –, který vzplanul zapovězenou láskou, i když v kůži se sotvaže držel, a odešel ze života dříve, než se z této choroby vyléčil. Co si teprve počneš ty, mladá dívka plná sil, půvabná, kyprých tvarů, zdravé barvy a rozpálená ze všeho toho masa, vína a lázní uprostřed vdaných žen a mladíčků? I kdybys jim nedala to, co budou žádat, už samotný fakt, že to po tobě budou žádat, budeš považovat za důkaz své krásy. Chlípná mysl pronásleduje ctnost s mnohem větším zanícením, protože zakázané ovoce se jí zdá sladší. Dokonce i prostý, tmavý oděv může dávat najevo nevyslovené touhy, je-li bez záhybů, sahá-li až na zem, aby ses zdála vyšší, a je-li tunika ušita záměrně tak, aby naznačovala, co je pod ní, tím, že zakrývá nedostatky a zdůrazňuje půvaby. Když jdeš po ulici, klapot tvých zářivě černých střevíců vábí mladé muže, ňadra máš obtažená lněnou páskou a tvou hruď pevně svírá pás s třásněmi. Vlasy ti koketně splývají do čela nebo přes uši a šál mimoděk sklouzne, aby odhalil bělostná ramena, a ty je kvapně zahalíš, jako by sis nepřála, aby bylo vidět to, co bylo odhaleno záměrně. A když si na veřejnosti zakrýváš tvář v předstírané cudnosti, je to ve skutečnosti jen proto, abys jako děvka vystavila na odiv to, co se mužům více líbí.
8. Namítneš: “Odkud mě znáš? Jak na mě můžeš upírat zrak z takové dálky?” O tom všem mi vyprávěly slzy tvého bratra a jeho nesnesitelné návaly pláče. Kéž by to nebyla pravda a jeho slova byla spíše projevem obav než skutečností! Ale věř mi, sestro, že nikdo nelže se slzami v očích. Trápí ho, že jsi před ním dala přednost nějakému mladíkovi, i když ne floutkovi s dlouhými vlasy v hedvábném šatě – stejně je to ale rozmazlený holobrádek i v těch svých špinavých hadrech, jenž dává na váček svou pečeť, vlastní tkalcovskou dílnu, rozděluje přízi ke spředení, vede hospodářství a nakupuje na trhu vše, co je třeba. Je zároveň správcem i pánem a v horlivosti předstihuje i otroky, takže ho všichni sluhové pomlouvají a protestují, že jim sebral všechno, co jim paní nedala. Otroci si totiž neustále stěžují, a i kdybys jim dala nevím co, stále jim to bude málo. Nezajímá je totiž z jakého množství, nýbrž kolik dostávají a svůj životabol tiší jen pomlouváním svého pána. Jeden ho nazývá parazitem, druhý podvodníkem, třetí lovcem dědictví a další ho častuje nějakou jinou nadávkou, kterou si vymyslel. Roztrubují o něm, že se nehne z postele, že hned volá chůvy, když se necítí dobře, a nechá si přinést nočník, nahřát obvazy a dát obklady. Lidé snadno uvěří tomu špatnému, a co se povídá doma, rychle prosákne na veřejnost. Nemůžeš se divit, že si o vás otroci a služky vymýšlejí takové věci, když si podobně stěžuje i tvoje vlastní matka a bratr.
1. Nikdo ať mi nevyčítá, že ve svých dopisech někoho chválím nebo kárám. Odsuzování špatných lidí je totiž výstrahou ostatním, a naopak vychvalování těch nejlepších je pobídkou dobrým v jejich usilování o ctnost. Předevčírem jsem se stručně zmínil o blahoslavené Lei a hned mě bodlo u srdce a napadlo mě, že když jsem velebil druhý stupeň cudnosti, nelze pomlčet o panenství. A tak ti musím něco málo vyložit o životě naší Aselly. Žádám tě ale, abys tento dopis nečetla před ní – těžce totiž nese, když ji někdo chválí. Spíše se hodí předčítat jej mladičkým dívkám jako příklad hodný následování a jako vzor jednání, který by se jim stal normou dokonalého života.
2. Ponechám stranou, že se jí dostalo požehnání už v matčině lůně, dříve než se narodila, že se jejímu otci ve spánku zdálo, jak mu na míse ze zářivého skla, průzračnějšího nad jakékoli zrcadlo, podávají pannu, a že sotva odrostla dětským plenkám – nebylo jí tehdy víc než deset let –, byla zasvěcena slávě své budoucí blaženosti. Vše, co předcházelo porodním bolestem, budiž projevem milosti. Vždyť i Jeremjáše posvětil Bůh znalý věcí budoucích ještě v matčině lůně, z jeho popudu se i Jan pohnul v matčině břiše a Pavla vyvolil ještě před stvořením světa, aby hlásal evangelium jeho Syna. Přejdu tedy hned ke způsobu života, který si ve svých dvanácti letech sama vyvolila, osvojila a pevně se jej držela a který nejen začala, ale také v potu tváře dovedla ke zdárnému konci.
3. Zavřena mezi čtyřmi stěnami jediné komůrky užívala si širého prostoru ráje. Tentýž kousek země jí sloužil jako místo k modlitbě i odpočinku. Půst jí byl zábavou a hladovění osvěžením. A když byla nucena přece jenom něco pozřít, ne z touhy po jídle, nýbrž kvůli fyzickému vyčerpání, vystačila si s chlebem, solí a studenou vodou, jimiž hlad spíš roznítila než utišila. Málem bych však zapomněl, co jsem měl říci už na začátku: hned jakmile se rozhodla pro tento způsob života, prodala bez vědomí rodičů svůj zlatý náhrdelník, jemuž se lidově říká murenula, protože je vytvořen z drátků stočených do kroužků a spletených na způsob řetězu. Pak se oblékla do prosté tmavé tuniky, kterou jí matka odmítala pořídit, a začala tak uskutečňovat svůj svatý záměr zasvětit se Bohu. Svým oděvem přitom dávala najevo opovržení pozemským životem, aby veškeré její příbuzenstvo pochopilo, že si to nenechá nijak vymluvit.
4. Jak jsme se už zmínili, počínala si vždy velmi zdrženlivě a držela se v ústraní svého pokoje. Nikdy nevycházela na veřejnost a nikdy se nedala do řeči s žádným mužem. Největšího obdivu si však zasluhuje to, že i se svou panenskou sestrou se vídala jen zřídka, třebaže ji nesmírně milovala. Pracovala vlastníma rukama, neboť věděla, že je psáno: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Stále rozmlouvala se svým Ženichem, buď prostřednictvím modliteb nebo žalmů, a k hrobům mučedníků chodila takřka nepozorována. Třebaže se těšila ze svého zasvěcení, ještě větší radost jí působilo, když zůstala nepoznána. Ačkoliv ji po celý rok živily posty a často zůstávala dva až tři dny o hladu, v období čtyřicetidenního půstu napnula plachty svého plavidla naplno a prakticky po všechny týdny nepřetržitě hladověla s radostným úsměvem ve tváři. A je to až k neuvěření, leč s Boží pomocí je všechno možné – v padesáti letech netrpí žádnými zažívacími obtížemi či střevními problémy, nemá rozlámané údy z toho, jak uléhá na holou zem, a ani její kůže, zhrublá od drsného roucha, netrpí zápachem nebo plísní. Naopak je zcela zdráva na těle a ještě více na duchu, těší se životu v samotě a uprostřed městského ruchu nalezla mnišskou pustinu.
5. To však ty víš lépe než já. Právě od tebe jsem se něco málo z toho dozvěděl; ty jsi na vlastní oči viděla, jak jí kůže na kolenou od neustálého klečení na modlitbách zrohovatěla jako kolena velbloudů. Já však vykládám jen o tom, co mohu vědět. Není nic laskavějšího nad její přísnost, nic přísnějšího nad její laskavost, nic smutnějšího nad její úsměv a nic sladšího nad její smutek. Bledost v její tváři je znakem zdrženlivosti, ne projevem vychloubačnosti. Její řeč je mlčenlivá a její mlčení výmluvné, její chůze ani rychlá, ani příliš pomalá. Stále ve stejném šatě, nedbá čistoty, je neupravená, a přece vznešená i ve své zanedbanosti. V tomto městě marnosti, prostopášnosti a rozkoší, v němž pokora přináší opovržení, si ona jediná svým způsobem života zaslouží, aby ji dobří velebili a špatní ji neměli odvahu hanět, aby ji vdovy napodobovaly, panny a vdané ženy aby ji měly v úctě, aby z ní hříšnice měly strach a kněží k ní vzhlíželi s obdivem.
Překlad, úvod a poznámky Jiří Šubrt. Praha, Oikúmené 2002 (Knihovna raně křesťanské tradice I), 150 str.
Jeroným, O sv. Pavlovi, prvním poustevníku, přel. Jiří Šubrt. In: Legendy o poustevnících, Praha, OIKOYMENH 2002, str. 47-53 (vypuštěny poznámky).
3. Jednoho mučedníka, jenž byl pevný ve víře a nezlomilo ho ani natahování na skřipec, ani pálení železy, přikázali potřít medem a vystavit s rukama spoutanýma za zády slunečnímu žáru, aby poté, co odolal rozžhaveným železům, podlehl bodání much. Jiného v rozkvětu mládí přikázali odvést do přelíbezné zahrady. Tam, uprostřed bělostných lilií a rudých růží, za tichého zurčení potůčku, jenž tekl poblíž, a za jemného šumění stromů, s jejichž listím si pohrával vítr, ho položili na lože z peří. A aby se nemohl vyprostit, spoutali ho girlandami spletenými z květů. Poté, co se všichni vzdálili, přišla k němu sličná nevěstka, začala ho něžně objímat a (je zločin o tom byť jen mluvit) rukama dráždit jeho pohlaví. A když ta nestoudnice probudila jeho tělesnou žádost, triumfálně na něj nalehla. Voják Kristův nevěděl, co si počít a kam se vrtnout. Odolal sice mučidlům, teď však začal podléhat chtíči. A tak si nakonec z vnuknutí nebes ukousl jazyk a plivl ho ženě, jež ho líbala, do tváře. A obrovská bolest, jež následovala, přehlušila smyslnou touhu.
4. V době, kdy se děly takové věci, osiřel ve věku šestnácti let Pavel, který žil v dolní Thebaidě. Jeho sestra již byla vdaná a po smrti obou rodičů mu zůstalo velké dědictví. Byl to vzdělaný mladík, který uměl řecky i koptsky, měl mírnou povahu a z celého srdce byl oddán Bohu. A protože vlna pronásledování ještě neodezněla, uchýlil se na vzdálený zapadlý statek. K čemu však lidská nedožene srdce hlad po penězích kletý. Sestřin manžel začal pomýšlet na to, že Pavla, jehož měl skrývat, prozradí. A ani slzy jeho ženy (jak tomu obvykle bývá), ani příbuzenský svazek, ani Bůh, jenž na všechno z výše hledí, ho nedokázaly od jeho zločinného úmyslu odvrátit. Dotíral, vyhrožoval a krutost vydával za povinnost.
5. Když to moudrý mladík pochopil, uchýlil se do pustiny v horách, aby tam přečkal pronásledování. V tom, co zprvu dělal z nutnosti, však záhy našel zalíbení. Pouštěl se stále hlouběji do pustiny, čas od času se někde zastavil, a tak pořád dál, až nakonec přišel ke skalnaté hoře, na jejímž úpatí byla nevelká jeskyně zatarasená balvanem. Když jej odvalil (taková už je lidská touha odhalovat skrytá tajemství) a hnán zvědavostí se vydal na průzkum, objevil uvnitř velký prostor nahoře otevřený k nebi. Překrývala ho stará palma, rozprostírající doširoka své dlouhé větve, a pod ní vyvěral průzračný pramen. Jen co vytryskl, hned zase zmizel úzkou průrvou v zemi, která ho zrodila. Ve zvětralé skále bylo mnoho komůrek, v nichž objevil zrezavělé kovadliny a razidla k výrobě mincí. Podle egyptských záznamů byla prý kdysi, v dobách, kdy Antonius spojil svůj osud s Kleopatrou, na tomto místě tajná padělatelská dílna.
6. V tomto příbytku, který si zamiloval, jako by mu ho daroval sám Bůh, strávil o samotě na modlitbách celý život. Palma mu poskytovala veškerý oděv i obživu. A kdyby se to snad někomu zdálo nemožné, nechť mi jsou Ježíš a svatí andělé svědky, že v té části pouště, jež se rozkládá mezi Sýrií a územím Saracénů, jsem na vlastní oči viděl dva mnichy, z nichž jeden strávil třicet let v dobrovolné samotě jen o ječném chlebu a kalné vodě, a druhý, jenž se nechal zavřít do staré nádrže na vodu (Syřané jí ve své mateřštině říkají gubba), vystačil s pěti fíky na den. Takové věci se zdají neuvěřitelné jen těm, kdo nevěří, že pro věřícího není nic nemožné.
7. Ale abych se vrátil zpět ke svému tématu. V době, kdy Pavel dovršil stotřináctý rok svého nebeského života na zemi, zdržoval se v jiné části pouště Antonín, jemuž tehdy bylo devadesát let. Jednou Antonínovi přišlo na mysl (jak sám často říkal), že je jediným dokonalým poustevníkem, který se v poušti usadil. Avšak v noci, když odpočíval, mu bylo ve snu odhaleno, že hlouběji v poušti žije ještě jiný mnich, mnohem dokonalejší, a že se za ním má vypravit. Hned za rozbřesku, podpíraje holí své vetché údy, vydal se důstojný stařec na cestu, aniž znal její cíl. Den již žhnul poledním žárem, on se však neodchýlil od směru, kterým se vydal, a říkal si: “Věřím, že mi Bůh ukáže mého spoluslužebníka, jak mi slíbil.” Sotva to dořekl, spatřil zvláštního tvora, napůl člověka, napůl koně, jemuž básníci dali jméno hippokentauros. Při pohledu na něj se pokřižoval znamením spásy a takto obrněn ho oslovil: “Hej ty, kde bydlí onen služebník Boží?” Kentaur se pokusil o přátelskou odpověď, ale z jeho štětinaté tlamy namísto srozumitelné řeči vycházely jen jakési lámané zvuky. A tak jen cosi barbarského zamumlal a nataženou pravicí ukázal žádaný směr. Pak prchl širou plání v divém kvapu, až zmizel z dohledu Antonínových užaslých očí. Zda to bylo jen mámení ďábla, jež mělo Antonína vyděsit, nebo to zvíře zrodila poušť bohatá na podobné nestvůry, tím si nejsem jist.
8. Užaslý Antonín pokračoval ve své cestě a v duchu přemítal nad tím, co viděl. Netrvalo dlouho a ve skalnatém údolí spatřil nevelké stvoření připomínající člověka, které mělo zahnutý nos a rohy na čele a jehož spodní část těla přecházela v kozlí nohy. Při pohledu na něj se jako správný bojovník chopil štítu víry a oděl pancířem naděje, nicméně zmíněný tvor mu na znamení míru podával datlové plody jako jídlo na cestu. Když to Antonín zjistil, zastavil svůj krok a zeptal se ho, kdo je. Na to se mu dostalo této odpovědi: “Jsem smrtelník a patřím k obyvatelům pouště, jež pohané klamaní všelikými bludy uctívají pod jmény fauni, satyrové a inkubové. Jako vyslanec svého lidu tě prosím, aby ses za nás přimluvil u našeho společného Pána, o němž víme, že kdysi přišel spasit svět, a jehož hlas se šíří po celé zemi.” Při těch slovech se začaly stařičkému poutníkovi řinout po tváři v hojných proudech slzy jako projev nesmírné radosti v jeho srdci. Těšil se z Kristovy slávy a zkázy satana a zároveň se divil, že rozumí řeči onoho tvora. Pak udeřil holí do země a zvolal: “Běda ti, Alexandrie, jež obludy namísto Boha uctíváš. Běda ti, město-nevěstko, do něhož se sbíhají démoni z celého světa. Co na to řekneš? I zvířata mluví o Kristu a ty uctíváš místo Boha obludy.” Než stačil domluvit, zmizelo to rohaté stvoření, jako by mělo křídla. A kdyby se snad někdo zdráhal tomu uvěřit, je dosvědčeno (a každý to mohl vidět na vlastní oči), že za Constantiovy vlády byl podobný tvor živý přivezen do Alexandrie a ukazován jako velká podívaná. Jeho mrtvé tělo naložené do soli, aby na slunečním žáru neshnilo, bylo později dopraveno do Antiocheie, aby si je mohl prohlédnout i císař.