U nohou Sokratových...
Jiří Sokrates Suchý, Ferndinand Sokrates Havlík, jen Karel byl Jaromír Erben: Polednice
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.
"Hudba křičí, nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,"
matka křičí zděšeně.
"Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty,
táta bude bez oběda.
Pro tebe ty, zlobo, ty!"
"Zanech řvaní, moje zlato,
hrej si - tu máš kohouta!"
Ledva matka dořekla to,
Bouch bác! Letí do kouta.
Podlily se krví oči,
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí,
a pak řekne kratičce:
"Pojď si proň, ty Polednice!
Pojď! Vem si ho tuláka.
Stojí stojí u lednice,
nepracuje, huláká."
Malá bledá tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá, heká, prská, plive,
vichřici se podobá.
Vlivem síly odstředivé,
plachetka když zvedne se.
Odhalí se hnáty křivé.
Bože, to je recese.
Kde se vzala bledá, malá,
Pod plachetkou perzóna.
Dodnes nevím, proč mi dala,
dvojitýho nelsona.
A pak řekla: "Naval dítě!
Nekoukej tak zarytě."
Na ta slova začla hbitě,
honit dítě po bytě.
Když pak celá rozechvělá,
dítě v rohu lapila,
pozval jsem ji, kdyby chtěla,
by se se mnou napila.
Nejprve se upejpala,
pak se vrhla na whisky.
Pro mě v domě nenechala
nic než prstů otisky.
Od té doby dnes a denně,
jak poledne udeří.
Malá, bledá neprodleně,
narve se mi do dveří.
Vypije mi slivovici.
Vypije i petrolej.
Proto nikdy Polednici,
na dítě si nevolej!
Předchozí nestárnoucí moudra
