„Studenti (bohosloví) se náležitě seznámí s povinnostmi a obtížemi posvátných služebníků církve, přičemž se jim nezamlčí žádná obtíž kněžského života.“ (církevní právo Kán. 247 – §2)
Horší než nedostatek sexu je pro kněze samota a beznaděj - údržbuje 10 polozbořelých kostelů s pár důchodci...

Celibát je už řadu let v České katolické církvi fakticky zrušen

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-04-02

Rozhovor pro časopis Dotyk

Existuje nějaký seznam povolání, kde je podle vás “celibát” (být svobodný a bez závazků) spíše výhodou? Připomínám, že kdysi se třeba učitelky nesměly vdávat, aby se cizím dětem věnovaly jako svým?

Ano, ani ve starověkém Římě se důstojníci nesměli ženit. Svobodný voják, dobrý voják. Vojáci s rodinou neradi riskují, neboť víc myslí na děti a ženu než na vítězství. Pro toho, kdo chce ovládat muže, je výhodné, aby jeho muži byli svobodní. Občas říkávám, že chlapa ovládá ten, kdo drží jeho penis. Pokud ho drží manželka, tak jej řídí manželka, když ho "drží" biskup, tak toho muže ovládá biskup.

Je třeba ale rozlišovat dvě věci - bezženství a sexuální abstinenci. Katolický kněz se zavazuje nejen k tomu, že nebude mít manželku, jako důstojníci v římské armádě či jako je hokejista Jagr dobrovolně bez manželky, ale kněz se zavazuje i k tomu, že nebude s nikým a nijak sexovat, tedy ani onanie. To v praxi znamená, že u většiny kněží se problémy se sexem odbudou právě jen občasnou onanií či platonickým zamilováním bez realizace vztahu.

Této úspoře času a energie se v církevní hantýrce říká "být svobodný pro Boží království". A opravdu - odpadá zoufalé hledání partnerek, trapná rande, otravná, ale nezbytná citová investice, každodenní dohady, nářky a výčitky, neustálé problémy s dětmi. Kromě toho katolická církev neřeší problémy s rozvody svých kněží, což je problém, který cloumá s protestantskými církvemi. Samozřejmě správně by měl rozvod znamenat konec kněžské služby (např. sv. Pavel klade na biskupa požadavek "Muž jen jednou ženat, věřící a bezúhonné děti, pevný ve slovech pravé nauky."). Jenže protestantské církve mají málo pastorů jako katolíci, takže ty zde musejí dělat větší kompromisy, než je zdrávo.

Katolická církev tedy sází na specializaci svých členů a od managementu očekává sexuální a vztahovou abstinenci. Kdo má rodinu, má se jí věnovat naplno - nešetřit na dětech, nezanedbávat výchovu a péči o partnera. Klérus, management to má právě naopak. Specializuje se na vedení, PR a rozvíjení ideologie. Kromě toho církev pro přijatelné skupinky lidí se zvláštními potřebami vytváří řády a kongregace. Pokud někdo je studijní typ, najdeme ho u dominikánů. Pokud naopak je hravý a má rád práci s mládeží, tak Saleziáni. Pokud má sociální fobii, tak nějaký řád s přísnou klauzurou. Pro světoběžníky máme misie.

Například ve středověku bechyně byly skupiny žen, které žily ve vlastních skupinkách, chráněny církví, což jim umožňovalo nebýt pod poručenstvím nějakého muže. Žena se svými fyzickými silami nejen ve středověku totiž nebyla schopna postavit se mužům ve zbroji, proto musela mít nějakého poručníka (otec, manžel, dospělý syn). Členství v ženských skupinách (řádech, kongregacích), nad kterými měla patronát církev, jim umožňovalo vymanit se z této sociální závislosti a samozřejmě přitahovala ty, které opravdu nemusely "manželskou povinnost" a nechtěly tancovat, jak manžel píská (viz Edith Ennenová: Ženy ve středověku). Jinými slovy ten typ žen, ze kterých se dnes rekrutují bojovné feministky, nacházel dříve azyl v církvi pod střechou sexuálního puritanismu.

Jinými slovy, pokud vaše firma má na to, aby si mohla dovolit požadovat od svých zaměstnanců bezženství, sexuální abstinenci, vysokou míru specializace a vojenský dril, pak samozřejmě násobíte její potenciál. Stejně tak vámi zmíněný argument u učitelek či zdravotních, dříve řádových sester v nemocnicích a sirotčincích. Ano, veškerou sílu své osobnosti dávaly do svého povolání. Dřív řádové sestry pečovaly nemocné, neboť v nich viděly trpícího Ježíše na kříži. Neměly potřebu, ani ambici soupeřit s lékaři o prestiž jako dnešní zdravotní sestry.

I dnes je mnoho povolání, kde je lepší být svobodný. Zákaz sexu platí v buddhistických klášterech i při skupinové psychoterapii mezi členy skupiny. Ženská na palubě je také záruka problémů, jak ví všichni námořníci. Radim Kettner, významný český geolog, záhy ovdověl, ale už se znova neoženil a naplno se věnoval geologii. Jeho dodnes čtivá čtyřsvazková učebnice všeobecné geologie je toho dokladem.

Též o top manažerech se říká, že jsou buď jen dobří milenci, nebo jen dobří otcové rodiny, nebo dobří manažeři, ale dohromady to nejde - den má 24 hodin. Prostě není v lidských silách skloubit tak náročný projekt jako je rodina a k tomu vést velkou firmu. Top manažer proto děti bez problémů nechá vykrmit, možná je i zabezpečí, ale rozhodně je nevychová. Není možno žít naše životní projekty napůl či čtvrt plynu a očekávat nějaký úspěch (viz dnešní rozvodovost). Jak říkají česká přísloví - devatero řemesel, desátá bída, nebo když něco má smysl dělat, tak také má smysl to dělat pořádně.

Rodinou pro kněze nejsou farníci, ale klérus

Ohledně celibátu panuje řada omylů. Mýlí se věřící, když si myslí, že pro celibátního kněze je rodinou farnost. To je omyl - biskupové šíbují s faráři dost bezcitně z místa na místo a zcela bez ohledu na farníky či případné citové vazby kněze k nim (viz odvolání P. Mikeše). Čili vazba kněze k jeho farníkům není pro biskupy žádná hodnota, naopak snižuje možnost ho ovládat. Například je pravidlem, že se vůbec neptají na názor farníků a většinou je nezajímá ani názor kněze na přemístění. Toto mohou dělat jen za předpokladu, že je kněz svobodný. Ženatý by je poslal k šípku (má děti v místní škole ap.).

Každopádně rodinou pro vojáka či kněze v celibátu jsou jen a jen ostatní kněží - vojáci. My civilisté - laici jsme pro klérus jen otravný hmyz druhé kategorie (viz poslední věta z citovaného článku "Na zaslané dotazy biskupství neodpovědělo."). Proto i kněží, kteří jsou laicizovaní či suspendovaní (zproštěni závazků celibátu), tak těžce nesou tuto ztrátu formující identity a obvykle trpí hlubokými pocity viny a osobního selhání.

Celibát není určen pro zachování majetku

Z řečeného vyplývá i druhý omyl. Nevěřící se chybně domnívají, že účelem celibátu je zachování majetku církve. Nevím, kde se tato domněnka vzala, ale celibát není majetkové opatření ale především mocenské. Je to nejlepší nástroj na ovládání mužů.

Získat majetek pro katolickou církev totiž nikdy v historii nebyl problém - od nedávných restitucí, přes sbírky v kostelích, dary věřících či dědictví po nich (Řím 15, 16). Všimněte si, že ani teroristé, ani komunisté neměli žádný problém s financemi a majetkem. Ideologie (čili návody na použití světa) prostě nemají problémy s majetkem. Když máte jakž takž dobrou ideologii, nemusíte řešit majetek, ten přitéká jako vedlejší produkt vašeho celkového směrování (viz osud sv. Františka). Už Ježíš říkal svým učedníkům: "Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." Ono to opravdu takto funguje, alespoň co se majetku týká.

Narazil jsem náhodou na tento citát Tomáše Bati, který vyjadřuje stejnou zkušenost: "Nehoňte se za penězi. Kdo se honí za penězi, ten je nedohoní nikdy. Služte! Když budete sloužit podle svých nejlepších sil, nebudete moci uniknout penězům."

Když v dnešní době žije někdo svobodný, je často považován za homosexuála? Kdysi to tak nebylo. Co to vypovídá o dnešní době?

V dobách blahobytu, tzn. když není hlad, si lidé zakládají na tom, aby neměli nepříjemné prožitky a začínají se štítivě vyhybat všemu nepříjemnému. To je v dobách hladu nedostižný luxus. Tedy asketismus v jakékoli podobě, byť i umírněný, bývá v dobách blahobytu nepochopitelný. Tedy trendem doby je nemít moc dětí = moc práce, neodpírat si sex, jídlo, požitky. K čemu ohledy na druhé? Prostě nevaž se, odvaž se. Církev naopak trénuje věřící, například pomocí postů, aby fungovali i v nepříjemných prožitcích - následovat Ježíše na cestě kříže. V psychologii se témuž říká frustrační tolerance. Pochopitelně ten, který funguje optimálně, i když se cítí prachbídně, je v citelné výhodě oproti těm, kteří jakž takž fungují, jen pokud jsou optimálně naladěni.

Například na reklamě v metru se dočtete: "Zážitky jsou náplní života a tvoří jeho kvalitu..." To je věta je zhola nesmyslná. Napřed musíte mít kvalitní auto, pak můžete mít požitek z jízdy. Napřed musí být kvalita života a ta s sebou přinese jak úspěch, tak majetek, sociální uznání i ty zážitky jako vedlejší produkt. Ale ta věta vypovídá o nastavení člověka v blahobytu - stává se z něho rekreační lovec a sběrač zážitků, který nechápe, že i v blahobytu se musíme uskrovňovat a přemáhat, aby se to celé nezhroutilo. Z tohoto zcestného nastavení moderního člověka pak vyplývá i zkratkovitá úvaha - když si někdo odpírá sex, tak musí být buzerant.

I v katolické církvi se debatuje o tom, že by celibát měl být dobrovolný. Jaký je Váš názor na toto téma?

Na toto téma jsem napsal až nezdravě moc článků, než mi po sledování chování biskupů došlo, že celibát je fakticky už řadu let zrušený. Praxe je totiž následující. Kluci v mladickém nadšení vstupují do semináře a stávají se knězi. Mnozí z nich s lety zjistí, že celibát není jejich cesta. Takový mladý kněz bývá zavřený sám na staré studené faře, na krku má deset farností, kde každá má okolo deseti až třiceti farníků převážně důchodového věku. Deset farností, účetnictví i vyřizování restitucí nemůže nikdo zvládnout, i kdyby se rozkrájel. Navíc si běžní kněží neustále stěžují, že biskupové kašlou i na ně. Největším nepřítelem kněží totiž není nedostatek sexu, ale samota a beznaděj. U mnohých je víceméně jen otázkou času, kdy je to zlomí. To se projeví těžko ovladatelným zamilováním do nějaké ženy. Většinou to skončí platonicky, ale samozřejmě občas to přeroste do utajovaného postelového vztahu.

Pokud spolu jen sexují či jsou bezdětnými partnery, vůbec se to neřeší (konec konců biskupové se o obyčejné kněze stejně moc nezajímají). V žádném případě se to ale nesmí proláknout na veřejnost. Když to praskne, biskup přemístí kněze do nějaké odlehlé farnosti. Například problémového prof. C. V. Posíšila, když odešel z Olomouce i z řádu františkánů, si vzal pod svá křídla kardinál Duka. Jak píše Wikipedie: "Po vystoupení z řádu byl inkardinován do pražské arcidiecéze jako diecézní kněz, nejprve 'ad experimentum' na dobu tří let." V odborné literatuře se tomu říká ironicky "geografická terapie" (viz tento odkaz). Někdy to funguje, někdy ne.

Ve všech těchto případech se paušálně tlačí vina na svedené ženy. Když se takový kněz rozchází se ženou, tak jí zpravidla řekne, že ho biskup přemístil a že je to stejně celé její vina, že to ona ho svedla, a následně s ní ukončí veškerou komunikaci. Právě tato nekonečná vina a následné naprosté přervání komunikace je to, co tyto ženy deptá víc než samotný rozchod. Ne, že bych neznal ženy, které startují po kněžích. Ale znám i případy, kdy je to naopak kněz a řeholník (podotýkám, že ne prof. Pospíšil), kdo sexuálně startuje po ženách do pár minut od seznámení. Pak argumentuje vcelku bezcharakterně - jsem muž, tak musím mít víc milenek (o slibu čistoty tedy ani slovo).

Problém samozřejmě bývá, když se nejedná o normální zamilovaní muže a ženy, ale když se jedná o tzv. sexuální závislost (sexual addiction), tedy to co se lidově označuje "beznadějný proutník". V těchto případech je pravidlem, že biskupové neupozorní farníky, že jejich nový kněz má tento problém, takže dotyčný často i v nové farnosti svede mnoho dalších žen. Když jsem upozorňoval jednoho z biskupů na jeden takový případ, bylo mi odpovědí, že "on za svými muži stojí" (viz má přednáška Sex ve zpovědnici). Dokážete si představit, že kardinální problém to bývá u pedofilních afér. Sexuální závislost je psychická porucha nezávislá na celibátu a víře - najedeme ji u zadaných, u protestantských pastorů i u nevěřících. Případné zrušení celibátu na ni nemá žádný vliv, stejně jako na pedofilii - obé bude existovat i nadále. Problém není v tom, že v církvi jsou proutníci a pedofilové, ale především v tom, že je biskupové kryjí.

Křesťanství je náboženstvím adoptivní rodiny

Sv. Josef se neštítil adoptovat cizí dítě - Ježíše, i když věděl předem, že není jeho. Přesto k vlastním dětem se chovají kněží opravdu až psychopaticky. Jen zcela vzácně se podílejí přímo na výchově. Pokud se kněz čestně přihlásí i dítěti - nedej Bože z kazatelny(!), tak jej biskup okamžitě suspenduje. To funguje i naopak, pokud se kněz nechce dohadovat s biskupem, zda mu dovolí dát si žádost na laicizaci, tak nejlepší je vystoupit na kazatelnu a oznámit všem veřejně, že má dítě a že se chce o ně starat. Biskup ho pak okamžitě suspenduje a už do něho neryje, zda si to nechce rozmyslet, a zda by nebylo nejlepší onu matku i s dítětem poslat k šípku.

Suspendace se ještě dá pochopit, jenže na suspendovaného či laicizovaného kněze hledí jeho kolegové jako na prašivého zběha. Je pravidlem, že si v církvi už neškrtne. Může být sebe lepší odborník na cokoli, ale nesmí učit na žádné katolické škole, dokonce ani náboženství na základní škole. Tito kněží to obvykle řeší přestupem k jiné církvi (například bývalý katolický kněz a sociolog Jan Jandourek je nyní u starokatolíků). Tedy pokud chce kněz, co zplodil dítě, dál pokračovat v církevní kariéře, dají mu biskupové nůž na krk a má jen jedinou možnost - zapřít rodinu i děti. Když se přihlásí k rodině, tak může předchozí polovinu života hodit do skartovačky jako slepou cestu.

Pokud se kněz rozhodne pro kariéru a zavrhne ženu i s vlastním dítětem, Církev pak matce pravda potajmu posílá nějaké peníze z nepřiznaných sbírek jako neoficiální alimenty. Ale argumentace, kterou jsem osobně slyšel od jednoho z biskupů, byla: "Dítě má matku. To mu stačí." Zajímavé je, že stejnou argumentaci neměl Bůh vůči Ježíši, kterého po dle teologie zplodil s P. Marií, ale tomu sehnal adoptivního otce - sv. Josefa. Svatá církev Římská vyznávající stejného Ježíše má ale dnes už zcela jiný názor než ten, kterého uctívají.

Tímto nechci říci, že by většina katolických kněží porušovala celibát

Chronická celibátní setkání jsou otázka procent, ne desítek procent kněží. Ale pokud se objeví, tak biskupové mají tak málo kněží, že nějaké celibátní selhání vůbec neřeší. (Když jsem si stěžoval jinému biskupovi, tak mávl rukou a řekl "Těch je...".) Prostě i kdyby chtěli, tak biskupové nemohou nic dělat, protože za daného kněze nemají žádnou náhradu. Jinými slovy kněz si může dělat, co chce, a pokud se mu podaří udržet svůj mimomanželský sex pod pokličkou, tak to není žádný větší problém. Navíc takový kněz má máslo na hlavě a o to víc musí držet hubu a krok a nevybočovat z řady. Takže opět i tato celibátní selhání se využívají k tomu, aby se daný kněz lépe mocensky ovládal. Tedy hlavním rysem katolické církve, která má celibát, je strmá vojenská hierarchie. Církve se ženatými kněžími jsou mnohem více rozplizle demokratické až anarchické (v etymologickém slova smyslu: an-archie=bez-vládí). Obojí má své výhody i nevýhody.

Je třeba si uvědomit, že katolická církev sama sebe tituluje "všeobecná svatá církev Římská". Řím byl dobrý ve dvou věcech - armáda a římské právo. Obojí převzala naše církev ve svrchované míře. Platí v ní vojenská kázeň uvnitř kléru se strmou hierarchií, kde morálka je koncipována právnickým stylem, proto též mají tak málo pochopení pro psychologii (jak vojákům, tak právníkům bývá psychologie cizí). Navíc prakticky všichni středověcí papežové byli právníci a ne teologové, jak by se logicky čekalo.

Je tato praxe hlavní důvod, proč jste pro oficiální zdobrovolnění celibátu?

Ne, jenom z části. Když budou ženatí kněží, mohou se přísněji řešit tyto případy svévolných celibátních selhání - od proutníků až po nezaopatřené nemanželské děti. Ale hlavní důvod, proč jsem pro ženaté kněze je jiný. Prvotní církev stála na charismatických jedincích. Byly to skupiny věřících kolem svého obdivovaného charismatického vůdce a ti hádali mezi sebou, kdo je lepší: "Já jsem Petrův. Já jsem Pavlův." V dnešní církvi najdeme jen odlesky této praxe. Dnes je církev organizovaná topologicky - jsou to místní okrsky (farnosti), které se sdružují do děkanství, vikariátů, diecézí (biskupství) a arcidiecézí. Prostě trvalým bydlištěm spadám pod farnost Klánovice, ať má místní farář pro mě charisma či ne. Biskupové potřebují takto pokrýt celé území, protože farář je nejnižší management a musí řídit farnosti od pár lidí až do několika tisíc a osobně je koučovat (pastorovat) pomocí zpovědi (individuální bilancování života, poradenství a koučing) a kázání (přednáška/programové nasměrování). Sehnat okolo 3 000 řadových manažerů do každé farnosti a navíc je přesvědčit, že mají zůstat v celibátu, není lehký úkol.

Od Rakouska-Uherska víme, že při stávájícím způsobu péče o věřící (pastorace) z 1500 praktikujících věřících se rekrutuje jeden farář za jeden lidský život. Problém je, že dnešní farnosti už nemají 300 lidí, ale spíš 10 - 30 věřících většinou důchodového věku. Tedy i když má farář deset farností, tak má pod sebou jen 300 lidí, ale na jeho duchovní reprodukci je třeba 1500 věřících. To znamená, že faráři "vymírají" tempem 80 % za jeden lidský život (1-300/1500). Například arcibiskup Duka má v Pražské diecézi přes 200 neobsazených farností, ale zájemce o kněžství v této diecézi si může lehce spočítat na prstech. (Kardinál Vlk již před lety napsal: "Ptáme se tedy před Bohem, co máme dělat, když je v arcidiecézi málo kněží: z 355 farností je jich 239 bez kněze!" Čili více než 2/3 farností je bez kněze.) Pokud biskupové nechají jednotlivé faráře spravovat území půlky okresu, je jasné, že o individuálním koučingu věřících nemůže být ani řeči. Takový farář má spíš funkci pomocného biskupa než kněze, který žije se svými ovečkami pospolitě v jedné farnosti.

Jinými slovy, pokud biskupové nebudou světit na kněze ty poslední ženaté věřící muže, kteří jim ještě v těchto vymírajících farnostech zbývají, tak fakticky vyzmizíkují křesťanskou víru prakticky všude na českém venkově. Zůstanou menší ostrůvky věřících při kostelích ve větších městech. Toto je například už dnes realita severních Čech. Bohužel i mé rodné jižní Čechy (Vlachovo Březí, Předslavice, Prachatice, Volyně, Vimperk) jsou jak po náboženské genocidě (zmíněné zbytečné odvolání P. Mikeše bylo dalším hřebíčkem do rakve).

Jak jsem řekl, celibát je nejlepší nástroj, jak mocensky a psychologicky ovládat muže. Problém je, když biskupové takové muže nemají, a přesto musejí pokrýt celé území ČR nižším managementem z obyčejných farářů. Pokud to neudělají tak, že své stavy doplní z řad starších ženatých věřících mužů, tak touto svou nečinností vyzmizíkují katolickou církev z mapy České republiky. Prostě co nedokázal bolševik za čtyřicet let, tak to dokázali biskupové za poslední čtvrt století života v demokracii a ve svobodě.

Poznámka k biskupům na závěr

Biskupy můžeme rozdělit do dvou skupin: První jsou takoví lidští, přátelští a otevření - jako například dnes papež František. U nás to byl například bývalý plzeňský biskup Radkovský. Druhou skupinou jsou biskupové, kteří chovají jako povýšení středověcí šlechtici. S námi laiky se baví blahosklonně, ale nepovažují nás za sobě rovné. To se projeví tím, že když je nějaký problém, tak s obyčejnými věřícími přestanou komunikovat, viz zmíněný problém s odvoláním P. Mikeše, nebo příběh o tom, jak se zrušila farnost Líbeznice. Prostě problémy s laiky řeší biskupové metodou mezi věřícími nechvalně známou jako silentia sacra (ironicky: svaté mlčení), lidově se říká "necháme to vyhnít" (ani se tím nijak zvlášť netají).

Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že toto je trochu historický problém. Karlova Universita měla při založení čtyři fakulty - teologickou, právnickou, lékařskou a svobodná umění. První tři fakulty - klérus, právníci a lékaři - dodnes vykazují charakteristiky středověkých stavů. Vzájemně se kryjí, jsou velmi uzavření a povýšení vůči okolí, deptají své elévy během studia, ale vyznačují se vysokou mírou sociální prestiže. Tedy klérus reaguje na stížnosti zdola přibližně stejným stylem jako právnická či lékařská komora zametá pod koberec stížnosti na jejich členy. Jenže na rozdíl od právníků a lékařů je katolická církev mnohem více zbytná. Jen za můj skoro padesátiletý život ji opustilo 5 000 000 Čechů. Jinými slovy, biskupové si mohou hrát na povýšené šlechtice, ale při jejich dnešní manažerské obratnosti to směřuje k tomu, že za dalších padesát let už skončí ve skanzenu i s celibátem a restitucemi... Inu, jak řekl sám Ježíš: "Strom, který nenese ovoce, bude vyťat a hozen do ohně."

Biskupové tedy zrušili celibát už před lety dvojmo:
a) Netrvají na jeho dodržování u řadových kněží.
b) Nejsou schopni naplnit semináře žadateli o kněžství, kteří by byli schopni/ochotni vzít na sebe jho celibátu.
Samozřejmě je nelogické, proč po bohoslovcích chtějí, aby se zavázali k celibátu, když později v praxi jim bude jedno, že ho ti samí muži nebudou dodržovat. Ale to je otázka, kterou si sám kladu. Odpověď ale musíte chtít po nich.

Vyhlídky katolické církve v grafu - kolik procent populace ČR se při sčítání lidu přihlásilo ke katolické církvi

Úbytek věřících za posledních sto let

graf ČSU