Pan Jindráček reagoval na můj článek ohledně nedostatku kněží, viz tento odkaz. Pokusil jsem se mu vysvětlit svůj úhel pohledu.

JK (2005)

Vážený pane Jindráčku,

udělal jste mi radost, že jste reagoval na můj článek. Z takových reakcí totiž mohu poznat, kde se nepřesně vyjadřuji, nebo kde se mýlím. U Vás navíc vidím, že reagujete vcelku přiléhavě na způsob mého uvažování. Proto je pravděpodobné, že najdeme stejnou řeč. Svou odpověď však začnu vzpomínkou.

Příběh na úvod

Ještě jako student jsem si přivydělával jako tlumočník. Jednou jsem se šrotoval technickou terminologii ohledně mletí kávy, abych se nakonec stal svědkem této komické situace. V Douwe Egberts si objednali experta, aby jim opravil mlýn. Jeden mlýn jim mlel řekněme 120 kg kávy za hodinu a druhý jen 80. Expert přiletěl z Holandska, ubytoval se ve drahém hotelu, pak ho taxík dovezl až do továrny. Podívá se na mlýn a povídá:

"To je stará P80, ta vám víc nedá."

"No a proč tento druhý mlýn dává 120 kilo?"

"Páč je to nová P120." (Přesné zkratky strojů si samozřejmě už dávno nepamatuji.)

Milý odborník si udělal korzo po Praze, a pak odletěl. Tak jsem pochopil, jak jsou ti businessmani chytří, když zaplatili asi tak 100 000 Kč za informaci, kterou mohli získat nahlédnutím na první stranu technické dokumentace.

Jaká jsou vstupní data?

Jak souvisí tento příběh s vaší úvahou? Předpokládám, že vaše čísla jsou správná (neověřoval jsem je) a že jste správně vypočetl, že náš způsob pastorace produkuje jednoho kněze v průměru na 1400 věřících a že toto číslo se signifikantně nezměnilo od dob R-U do dnešních dob.

K Vašim datům si vezměme ještě graf z ČSU.

Z tohoto grafu můžeme vyčíst, že za posledních 50 let ubylo 50 % věřících, tj. jedno procento ročně. Když počítáme na Čechy 10 miliónů obyvatel, tak to znamená, že naši církev různým způsobem opustí každý den nějakých 274 lidí.

V pražském semináři je celkem asi 10 seminaristů, kteří se chtějí stát knězem, ale jen v pražské arcidiecézi 239 neobsazených farností (z 355, tj. 67 %).

Naše obec (Líbeznice) má přes 1500 obyvatel plus okolní vesnice, ale průměrná návštěvnost nedělní bohoslužby je necelých 30 lidí - 2 %, tj. praktikujících věřících v naší obci je asi tolik, jako je v ní schizofreniků či homosexuálů. (V tomto směru bohužel Líbeznice nejsou nijak vyjímečné.)

Podle Vaší konstanty - 1400 věřících na kněze - tedy potřebujeme 47 vesnic jako jsou Líbeznice, aby vyprodukovaly jednoho kněze. Náš kněz ale sotva stačí objíždět 10 kostelů. Deset a kolik je 47...

Zkrátka vstupní data mluví jasně. Naše církev vymírá neuvěřitelným tempem. V Douwe Egberts si pozvali experta z Holandska, aby jim řekl to, co si mohli vyčíst sami: "R80 jim víc kávy nenamele." Kdo řekne našim biskupům, že jestliže budou mlít podle vzoru Rakouska Uherska, tak nikdy nenamelou dostatek kněží, ani věřících?

Celibát nebo náboženství smrti?

Všimněte si, že můj článek nebyl primárně o celibátu, ale o náboženství smrti. Jeho myšlenka by se dala zúžit do bonmotu: Stejně jako Ónan byl zlořečen Bohem za to, že nechtěl zplodit dítě, tak naši biskupové budou zlořečeni za to, že nechtějí světit kněze (Ge 38, 9).

Každému je zřejmé, že pouhé zdobrovolnění celibátu nepřiláká zástupy nových zájemců o kněžství. Alespoň já jsem to nikdy netvrdil. Totiž žádná jednotlivost nemůže vyvést církev z údolí smrti, kde se momentálně nachází.

Jestliže se budeme handrkovat o jednotlivosti, tak bychom mohli taky dospět k závěrům typu: Vyplatí se nám poslat kardinála Vlka poslat mýt okna, protože když myl okna, tak v Čechách ubývalo věřících o poznání pomaleji, než když se stal arcibiskupem, viz graf ČSÚ.

Revmatická mašinérie zpuchřelého mocnářství

Naše církev byla založena jako charismatická. Kristus byl strhující vůdce, stejně tak i jeho apoštolové. Věřící se hádali o to, zda jsou Pavlovi či Petrovi. A dnes? Kdo je Paďourův či Vlkův? Přeposlal snad Vám někdy někdo kázání od jakéhokoliv z našich biskupů s poznámkou třeba: "Od Graubnera - fakt dobrý, to si přečti!" Ano, na Internetu kolují kázání různých kněží, ale rozhodně ne biskupů. Naši biskupové nejsou charismatičtí, ale neplodní.

Kněží na tom nejsou o moc lépe. Následující graf přináší odpovědi 200 lidí na otázku: "Jak přínosné je pro vás průměrné kázání v ČR?" Průměr je 35 %, tj. spíš podprůměr než průměr.

Kde jsou časy, kdy Petr říkal Kristovi: "Pane za kým bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života." Kdo má dneska slova věčného života? Kdyby ty mnohatisícové zástupy kolem Krista měly vyplnit podobný dotazník, měl by asi tvar písmena U - Kristus polarizoval lidi na nadšené následovníky a zaryté odpůrce. Dnes kněží nikoho nepolarizují. Věřící se maximálně polarizují na ty, kteří zívají, a ty, kteří si ťukají na čelo.

(odhad)

Zkrátka složitě tu opisuji to, co Kristus řekl jednou větou: Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Má-li naše víra přežít, pak revmatická mašinérie zpuchřelého katolického mocnářství si bude muset utnout nejednu ruku a vyloupnout nejedno oko. Nejde jen o celibát, ale především o způsob získávání kněží a věřících.

Chtěl bych u vás zůstat přes celou zimu!

Apoštolové znali své církve osobně, a to velice dobře. Sv. Pavel píše (1 Kor 16, 5nn.): "Přijdu k vám, až dokončím cestu Makedonií. Makedonií totiž jen projdu, ale u vás bych chtěl zůstat déle, snad i přes celou zimu, abyste vy mne potom vypravili na další cestu. Nerad bych se u vás jen zastavil; doufám, že s vámi budu moci zůstat nějaký čas, dovolí-li to Pán. V Efezu zůstanu až do letnic."

Kdyby kardinál Vlk byl charismatická osobnost jako sv. Pavel, tak by strávil zimu v Líbeznicích. Měl by nadšené následovníky zde i v okolí. Z nich by vybral nejvhodnější osobnosti. Vložil by na ně ruce a Líbeznice a okolní vesnice by měly kněze, které by kardinál Vlk dobře osobně znal, mohl by se na ně spolehnout.

Co udělal Vlk v realitě? Přijel na zdvořilostní visitaci. Odsloužil mši a urychleně odjel. Místo toho, aby s farníky řešil skutečné problémy farnosti, tak se utápěl ve své nekončící sebelítosti, jak musel chudák za bolševika mýt okna. Před ním tu byl na podobně neplodné visitaci i biskup Malý.

Po těchto návštěvách dvou biskupů jsme naprosto bez výstrahy, na Tři krále, od nich dostali antidatované dopisy, že již od Nového Roku nejsme farnost. Takže nejen nemáme u nás a v okolních vesnicích vlastní kněze, ale už nejsme ani farností. Samozřejmě nejen věřící, ale i mnoho občanů Líbeznic, včetně starosty, tento postup pobouřil. Podobně reagovaly ostatní vesnice.

Jak však reagoval kardinál Vlk? Samozřejmě tak, že nereagoval vůbec. Při problémech totiž zpravidla za sebe nechává jednat jiné. Jednali jsme s generálním vikářem Dr. Slavíkem. Ten ovšem nemá žádné pravomoci. Takže všechna jednání se odvíjela v tempu jeden dopis za měsíc a ve stylu: "Já nic, já muzikant. Dobrá, tak já to panu kardinálovi vyřídím." A tak to šlo dále, až do ztracena... (detaily naleznete na adrese http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/farnost/)

Výsledek je - zrušené farnosti, žádní noví kněží. To je přeci náboženství smrti. To není o celibátu. Celibát je ve srovnání s tímto naprosto podružná záležitost.

Nikdo nás nenajal aneb povolání p. Jindráčka versus povolání biskupů

Na závěr svého dopisu mi píšete: "Pokud máte Vy, pane doktore, nebo někteří Vaši přátelé, osobní touhu dojít ke kněžství, není lepší cesta, než vejít v této záležitosti do kontaktu se svým biskupem. I v katolické církvi jsou ženatí muži svěceni, ale zatím ani náznakem, neřeší výše nastíněnou krizi."

Vaše výzva obsahuje bohužel jeden omyl. "Existuje lepší cesta," totiž když biskup sám aktivně vejde do kontaktu s těmi, které chce povolat. Ne učedníci si vyvolili Krista, on si vyvolil je a poslal je. Vzpomeňme na jeho podobenství: "Když [hospodář] vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu stojíte celý den nečinně?' Odpovědí mu: 'Nikdo nás nenajal.' On jim řekne: 'Jděte i vy na mou vinici'." To je přeci mlýn, který namele podstatně více než jednoho kněze na 1400 věřících!

Dále Vaše věta zní dobře, ale zaznívá ze špatných úst. Povolává ne Jindráček, ale biskupové. Ústa biskupů mlčí. Žádná ústa biskupa neřekla: "Dr. Klimeši, přál bych si, abyste se stal knězem. Byl byste ochoten si doplnit teologické vzdělání?" Kolik ženatých či svobodných mužů v ČR slyší u úst biskupů takto adresnou větu za jeden rok? Najde se vůbec někdo? (Každopádně já ji neslyšel a nevím o žádném ze svých přátel, který by ji kdy slyšel.)

Je třeba, aby biskupové sami obcházeli farnosti, v nich nacházeli ty nejschopnější osobnosti - ženaté, svobodné, s tituly či bez - a ty jmenovitě posílali na vinici Páně - světili na kněze či povolávali k nejrůznější jiné službě. Vždyť i Pán, když viděl, že sv. Pavel je schopný, tak ho skopl z koně a poslal za sv. Petrem. Nečekal, až se sám přihlásí v Litoměřicích.

Souhlasím, že pouhé zrušení celibátu ani náznakem nevyřeší naši situaci. Vyřešit ji totiž mohou pouze biskupové, ale ti jsou bohužel dnes neplodní a bez chuti - asi jako učedníci, když byli ze strachu před Židy zavření ve večeřadle.

Kristus však řekl Petrovi: "Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím." Proto já doufám, že ta věta se vztahuje i na naše biskupy, že i ti se jednou obrátí a budou posilou nám všem.

Reakce na článek Biskupská antikoncepce a náboženství smrti z 23. 8. 2006 od Jeronýma Klimeše

ChristNet; http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2346

Milý pane doktore,

již delší dobu sleduji Vaše články ohledně nedostatku kněží a jako eventuelní možnosti svěcení ženatých mužů. Myslím, že jste velmi dobře obeznámen s poměry jak v katolické církvi, tak v českých diecézích. Já sám jsem řeholní kněz, absolvent olomoucké CMBF UP (1993-1999) vysvěcený roku 2002, 31 let stár.

Rád bych se Vás také na něco zeptal. Myslíte si vážně, že se mladí muži nehrnou do kněžských seminářů v takovém počtu, jak bychom si možná oba představovali, právě kvůli celibátu a 6 až 5-ti letému alumnátu?

Uvádíte jeden velmi pěkný citát nedávno zesnulého papeže Wojtyly: Proto je svrchovaně důležité mít pro každou farnost kněze jako jejího vlastního pastýře. … Bez přítomnosti Krista, kterého zpřítomňuje kněz, svátostný vůdce společenství, by farnost nebyla úplným církevním společenstvím. ... Byl by osudový omyl smířit se s aktuálními těžkostmi a chovat se tak, jako bychom se měli chystat na nějakou novou církev zítřka, kterou si někteří představují jako církev takřka bez kněží." (Jan Pavel II. 2001; česky jpii_pastyr.htm)  A domníváte se, je toto tvrzení na nejvyšších místech nadšeně schvalováno, nebo dokonce takto prezentováno!? Kéž byste měl pravdu! Lépe řečeno, právě v seminářích a vůbec na té oficiální rovině je katolické kněžství velmi často podáváno v tak nejasných a neurčitých obrysech, že mě naopak překvapuje, že se ještě každý rok několik seminaristů “obětuje”. Právě že “shora” je pojetí kněžství, jeho úlohy, poslání (včetně celibátu) představováno tak rozpačitě, neurčitě, nejistě až stydlivě, že to s kněžskými povoláními rozhodně hned tak lepší nebude.

Druhou věcí je, kterou jste nepřímo naznačil, a kterou rozvádím, je přímá úměra počtu věřících, počtu jejich potomků a počtu z nich vzešlých kněží. Počet kněží na počet věřících. Jen pro srovnání: r. 1902 připadalo v Arcidiecézi pražské na 1 kněze 1260 věřících. Za sto let, tedy 2002 to je na 1 kněze 1493 věřících (plzeňskou diecézi samozřejmě započítávám). Tudíž prakticky jde o zcela nepodstatný výkyv, který se v následujících letech mohl i mírně převyšovat a zcela odpovídá aktuálnímu počtu věřících. V absolutních číslech to samozřejmě vypadá hrůzostrašně, protože jde o propady z 2, 3 milionů katolíků na 520 tisíc a z 1769 kněží na 344 duchovních. A nedělejme si ani iluze o “starém dobrém Rakousku”. Otevřená diskuze o zdobrovolnění celibátu a celé (potažmo neevangelijní transformaci kněžstva do státních služeb) zde probíhalo od r. 1780, zvláště pak r. 1848 a mezi lety 1900-1920 přechází do zcela otevřené radikální revolty a odporu a to dokonce ze strany samotných duchovních. Nicméně i po těchto turbulencí stále stejný počet věřících “produkuje” přibližně stejně stejný počet kněží.

Praktický problém je otázka, z kolika katolických potomků vzejde nakonec kněží. (Já osobně jsem se narodil rodičům nekatolickým, ale to je spíše výjimka, třebaže v 90-tých letech takových uchazečů bylo mnoho, většinou řady kandidátů kněžství opustili). Jinými slovy: procentuálně to vypočítat lze, ale prakticky to teprve až po delší době dává alespoň 1 %, tedy JEDNOHO skutečného, živého kněze na 100 dětí. Při tomto obsazování duchovenských míst jistě dlouhodobě nemáme šanci obsadit tolik míst, kolik jich před 100 lety oněch 1769 velebníčků obsadilo, ovšem ve službách a podporováno “přírůstky” z více jak dvou milionů katolíků.

Řešením tedy není primárně zvýšení počtu duchovních, ale skutečně dlouhodobá a kvalitní evangelizace, misie, která především zvedne počty Kristových učedníků (všech věřících) a ty pak i úměrně počty apoštolů v užším smyslu slova (kněží). Evangelizace je jistě také práce i těch dosavadních kněží, ale rozhodně ne jenom jich.

Zcela specifickým a neméně vážným problémem ale zůstane samotná příprava kandidátů kněžství. Mohu Vás zcela upřímně ujistit, že kdybych v době mých příprav ke kněžství otevřeně hovořil o “svátostném vůdcovství kněze”, jak správně citujete Jana Pavla II. a o jehož citátu s nenaivně domníváte, že je dnes “shora” sdílen, pak by to byl přinejmenším (ale možná i za současné situace v církvi) téměř nepochybně důvod k mému ráznému odmítnutí ze strany vedení, jakožto “nezralého” nešťastníka s “klerofašistickými sklony”. (Dokonce i o klasickém duchovním vedení se smělo hovořit jen opatrně a raději jako o duchovním “doprovázení”). Kolik mladých mužů myslíte, že takové mlžení, přešlapování a taktizování ohledně jejich povolání asi nadchne, má-li k tomu navíc i přistoupit, v jiných povoláních neobvyklý, požadavek celibátu? Jako psycholog si takovou sociální skupinu jistě dovedete snadno vyprofilovat.

Tedy závěrem. Počtu věřících již dlouhodobě odpovídá počet duchovních, který právě z nich většinou vzejde. Velmi záleží na tom, jak my kněží o svém povolání mluvíme, jak ho prezentujeme a anebo nakolik jsme cudně rozpačití sami ze sebe (včetně nejvyšších pastýřů). Představa, že toto vyřeší zdobrovolnění celibátu, je velmi stará a zatím nerealizovaná, protože reálný počat věřících dává přiměřený počet duchovních, což se projevilo i ve specificky “celibátní” krizi v ČSR roku 1920. Proto reálné šance tohoto snu jsou z hlediska dlouhodbého vývoje mizivé a cena těchto experimentů nepřiměřená. Z Vašeho návrhu mi také prakticky není jasné, kdo by těm postarším mužům víry (prosím zcela bez ironie), zajistil přiměřené filosofické a teologické vzdělání? Velmi pokroková reforma KTF UK se právě v minulých letech zaměřila na důsledné zvýšení odborné úrovně svých svěřenců. Že by tedy přišly ke slovu “univerzity třetího věku”?

Pokud máte Vy, pane doktore, nebo někteří Vaši přátelé, osobní touhu dojít ke kněžství, není lepší cesta, než vejít v této záležitosti do kontaktu se svým biskupem. I v katolické církvi jsou ženatí muži svěceni, ale zatím ani náznakem, neřeší výše nastíněnou krizi.

S přáním všeho dobrého a Božího požehnání srdečně zdraví

Efrém Jindráček

dominikán