Promluva Jana Pavla II. při gen. audienci účastníků plenárního - zasedání Kongregace pro klérus 23. 11. 2001
1. Ctihodní bratři, (...) vaše plenární shromáždění bylo věnováno důležité otázce: kněz, pastýř a vůdce farního společenství. Tím, že se klade důraz na funkci kněze ve farním společenství, osvětluje se ústřední postavení Krista, který v poslání Církve musí vždy stát v popředí.
Kristus je přítomen ve své Církvi tím nejvznešenějším způsobem v nejsvětější svátosti oltářní. 2. vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium učí, že kněz in persona Christi - v zastoupeni Krista - slaví oběť mše svaté a přisluhuje svátostmi (srov. LG 10). Jak vhodně poznamenal na základě konstituce Sacrosanctum Concilium (n. 7) můj ctihodný předchůdce Pavel VI. v encyklice Mysterium Fidei, Kristus je přítomen skrze kázání a vedení věřících, k čemuž je kněz osobně povolán.
Kristova přítomnost, která se takto uskutečňuje řádným a každodenním způsobem, činí z farnosti autentické společenství věřících. Proto je svrchovaně důležité mít pro každou farnost kněze jako jejího vlastní ho pastýře. A tento titul pastýře je zvláštním způsobem rezervován knězi. Svaté kněžské svěcení představuje pro něho ve skutečnosti nevyhnutelnou a nenahraditelnou podmínku k tornu, aby mohl být platně jmenován farářem (srov. K.KP 521, 1). Ostatní věřící s ním zajisté mohou aktivně spolupracovat, dokonce na plný úvazek, ale protože neobdrželi služebné kněžství, nemohou ho nahradit jakožto pastýře.
K vymezení této zvláštní církevní fyziognomie slouží základní vztah, který má ke Kristu, hlavě a pastýři, a kterého svátostně zpřítomňuje. Poznamenal jsem v apoštolské exhortaci Pastores dobo vobis, “že vztah k Církvi je vepsán do jednoho a téhož vztahu kněze ke Kristu v tom smyslu, že je to 'svátostné zpřítomnění' Krista, co zakládá a oživuje vztah kněze k Církvi” (o. 16). Církevní dimenze patří k podstatě svátostného kněžství. Ono stojí plně ve službách Církve, a to do té míry, že pro církevní společenství je služebné kněžství absolutně nezbytné, aby mohlo mít v sobě přítomnost Krista jako hlavy a pastýře. Jestliže všeobecné, kněžství je důsledkem skutečnosti, že Bůh si zvolil křesťanský lid jako most mezi Bohem a lidstvem a toto kněžství se týká věřícího natolik, nakolik je vnořen do tohoto lidu, služebné kněžství naopak je ovocem vyvolení a zvláštního povolání:
Ježíš zavolal své učedník vyvolil z nich dvanáct (Lk 6, 13 - 16). Díky služebnému kněžství byli ostatní věřicí uschopněni, aby si uvědomovali své všeobecné kněžství a uskutečňovali ho (srov. Ef 4, 11 - 12). Kněz jim totiž připomíná, že jsou Božím lidem, a opravňuje je k přinášení duchovních obětí (srov. 1 Petr 2, 5), skrze které sám Kristus z nás činí věčný dar Otci (srov. I Petr 3, 18). Bez přítomnosti Krista, kterého zpřítomňuje kněz, svátostný vůdce společenství, by farnost nebyla úplným církevním společenstvím.
3. Řekl jsem již dříve, že Kristus je v Církvi přítomen nejvznešenějším způsobem v Eucharistii, prameni a vrcholu církevního života. Ve slavení svaté oběti je reálně přítomen, tak jako je svátostný chléb přechováván ve svatostánku jako v duchovním srdci řeholního a farního společenství” (Pavel VI., encyklika Mysterium Fidei, AAS 57, 1965, 772). Z tohoto důvodu 2. vatikánský koncil doporučuje “farářům usilovat o to, aby eucharistická oběť byla středem a vrcholem celého života křesťanské obce” (ChD o. 30).
Bez eucharistického kultu jako vlastního tlukoucího srdce farnost vyprahne. Je vhodné v té to souvislosti připomenout, co jsem napsal v apoštolském listu Dies Domini: “Mezi početnými aktivitami, které farnost rozvíjí, žádná není tak formativní a životodárná pro společenství jako nedělní slavení Dne Páně a Eucharistie” (0.35). Nic je nikdy nebude moci nahradit. Pouhá liturgie slova, pokud není možno účinně zajistit nedělní přítomnost kněze, je pro udržování života víry chvályhodná, ale musíme se vždy trvat na tom, že cíl, které ho chceme dosáhnout, je pravidelné slaveni mše svaté.
Kde chybí kněz, tam se musí s vírou a naléhavostí konat k Bohu modlitby, aby probudil četné a svaté dělníky na svou vinici. V citovaně apoštolské exhorta ci Pastores dobo vobis jsem zdůraznil, že “dnes se musí prosebná bdění za nová povolání stávat stále více trvalým obyčejem. široce rozšířeným v celém křesťanském společenství a v každé církevní složce” (o. 38). Krása kněžské identity, uskutečňování integrální a důsledné pastorační služby v jednotě s posláním celého společenství v modlitbě a osobním pokání představu jí nezastupitelné aktivity v naléhavém a neodkladném úsilí o nová povolání. Byl by to osudový omyl smířit se s aktuálními těžkostmi a chovat se tak, jako bychom se měli chystat na nějakou novou církev zítřka, kterou si někteří představují jako církev takřka bez kněží. Takto by se opatření, která mají řešit aktuální nedostatek, stala při vší dobré vůli vážným nebezpečím pro církevní společenství.
4. Farnost je navíc privilegovaným místem pro hlásáni Božího slova. To je možno praktikovat různými formami a každý věřící je povolán, aby se toho aktivně účastnil, zvláště svědectvím života a výslovným hlásáním evangelia, ať už nevěřícím, aby byli přivedeni k víře, nebo těm, kteří jsou již věřící, aby se jim dostalo poučení, upevnění a aby byli přivedeni k horlivějšímu životu. Pokud jde o kněze, ten “hlásá slovo ve své důstojnosti ‚služebníka‘ a má účast na prorocké autoritě Krista a Církve” (PDB o. 26). Aby mohl věrně vykonávat tuto službu v souladu s přijatým darem, musí “především rozvinout velkou osobní důvěrnost s Božím slovem” (tamt.). I kdyby ho jiní nevysvěcení věřící předčili ve výmluvnosti, to by vůbec nesmazávalo skutečnost, že svátostně zpřítomňuje Krista, hlavu a pastýře, a především od něho získává účinnost jeho kázání. Tuto účinnost potřebuje farní společenství, zvláště v nejcharakterističtějším okamžiku hlásání slova posvěcenými sluhy: tím je právě liturgické hlásáni evangelia a homilie, která po něm následuje, a toto obojí je vyhrazeno knězi.
5. Také úkol vést jako pastýř společenství je funkcí, která přísluší faráři. Vyplývá ze zvláštního vztahu ke Kristu, hlavě a pastýři. Je to poslání, které získává svátostný charakter. Tuto funkci nesvěřuje knězi společenství, nýbrž prostřednictvím biskupa přechází na něho od Pána. Potvrdit to zcela jasně a uplatňovat tuto funkci s pokornou autoritou představuje nezastupitelnou službu pravdě i církevní komunitě. Spolupráce s ostatními, kteří nepřijali tuto svátostnou způsobilost od Krista, je žádoucí a často nutná. Oni však nemohou žádným způsobem suplovat úkol pastýře, který přísluší faráři. Extrémní případy nedostatku kněží, které vedou při uskutečňování pastorační péče ve farnosti k intenzivnější a širší spolupráci s věřícími, kterým nebylo propůjčeno služebné kněžství, nepředstavuji naprosto žádnou výjimku z tohoto zásadního kritéria péče o duše, jak bylo neodvolatelným způsobem stanoveno kanonickou normou (srov. KKP kán. 517, 2). Na tomto poli, dnes velice aktuálním, představuje mezidikasterní exhortace Ecclesiae de mysterio, kterou jsem in forma specifica potvrdil, bezpečnou směrnici, kterou je třeba dodržovat.
Při plnění vlastní povinnosti vůdce s osobní odpovědností, získá farář jistě podporu po radních orgánů, o kterých hovoří právo (srov. KKP kán. 536 - 537); ty však musí zůstat věrně svému poradnímu posláni. Proto je nutně vyvarovat se každé formy, která má ve skutečnosti tendenci podvazovat vedení kněze a faráře, protože tím by byla sama podstata farní komunity deformována.
6. Nyní se obracím v myšlenkách plných citu a vděčnosti k farářům roztroušeným ve světě, zvláště k těm, kteří pracují v předpolí evangelizace. Chci je povzbudit, aby pokračovali ve svém úkolu, namáhavém, ale opravdu drahocenném pro celou Církev. Doporučuji každému z nich, aby se při každodenním plnění “munus pastorale obracel s prosbou o mateřskou pomoc na blahoslavenou Pannu Marii a snažil se žít s ní v hlubokém společenství. Jak jsem napsal v listu kněžím k Zelenému čtvrtku 1979, “máme zde úžasnou a pronikavou dimenzi blízkosti Kristovy Matky” (o. 11). Když slavíme mši svatou, drazí bratři kněží, vedle nás stojí Matka Vykupitele, která nás uvádí do tajemství výkupné oběti svého božského Syna. Ad Jesum per Mariam”, to nechť je každodenním programem duchovního i pastoračního života!
S těmi pocity vás ujišťuji svou modlitbou a každému uděluji zvláštní apoštolské po žehnáni, které rád rozšiřuji na všechny kněze světa.
Buletetino Vaticano 23. 11. 2001
Instrukce k některým otázkám o spolupráci laiků na službě kněží
Friday 23 November 2001
Your Eminences,
Your Excellencies, Monsignors and Fathers,
Brothers and Sisters in Christ!
1. With great joy I welcome you, on the occasion of the Plenary Assembly of the Congregation for the Clergy. I cordially greet Cardinal Dario Castrillón Hoyos, Prefect of the Congregation, and I thank him for his kind words addressed to me in the name of all present. I greet the Cardinals, Bishops and the participants in your Plenary Assembly, which has focused on an important topic for the life of the Church: the Priest, Pastor and Guide of the Parish Community. Stressing the function of the priest in the parish community, one brings to the fore the centrality of Christ who should always be prominent in the mission of the Church.
Christ is present to his Church in the most sublime way in the Blessed Sacrament of the Altar. In the Dogmatic Constitution Lumen gentium, the Second Vatican Council teaches that the priest acting in persona Christi celebrates the Sacrifice of the Mass and administers the Sacraments (cf. n. 10). As my venerable predecessor Paul VI so aptly observed in his Encyclical Letter Mysterium fidei, which followed the Constitution Sacrosanctum Concilium, n. 7, Christ is also present through preaching and the guidance of the faithful, tasks to which the priest is personally called (cf. AAS 57 [1965] 762).
2. The presence of Christ, which thus takes place in a daily and ordinary way, makes the parish an authentic community of the faithful. It is therefore of fundamental importance for the parish to have a priest as its pastor and the title of pastor is specifically reserved to the priest. The sacred Order of the presbyterate represents the indispensable and irreplaceable condition for him to be appointed pastor validly (cf. Code of Canon Law, can. 521, 1). Certainly, other faithful can actively collaborate with him, even full-time, but because they have not received the ministerial priesthood, they cannot replace him as pastor.
What determines this singular ecclesial centrality of the priest is the fundamental relation he has with Christ, Head and Pastor, as his sacramental re-presentation. In the Apostolic Exhortation Pastores dabo vobis, I noted that "the priest's relation to the Church is inscribed in the relation which the priest has to Christ, such that the "sacramental representation' to Christ serves as the basis and inspiration for the relation of the priest to the Church" (n. 16). The ecclesial dimension belongs to the substance of the ordained priesthood. It is totally at the service of the Church, so that the ecclesial community has an absolute need for the ministerial priesthood to have Christ the Head and Shepherd present in her. If the common priesthood results from the fact that the Christian People are chosen by God as a bridge with humanity and that every believer belongs to this people, the ministerial priesthood is the fruit of an election, of a specific vocation: "he called his disciples, and chose from them twelve" (Lk 6, 13-16). Thanks to the ministerial priesthood, the faithful are made aware of their common priesthood and they live it (cf. Eph 4, 11-12); the priest reminds them that they are the People of God and makes them able to "offer spiritual sacrifices" (cf. 1 Pt. 2,5), through which Christ himself makes us an eternal gift to the Father (cf. 1 Pt. 3,18). Without the presence of Christ represented by the priest, the sacramental guide of the community, this would not be an ecclesial community in its fullness.
3. As I said before, Christ is present in the Church in an eminent way in the Eucharist, the source and summit of ecclesial life. He is really present in the celebration of the holy Sacrifice, and when the consecrated bread is kept in the tabernacle "as the spiritual heart of the religious and parish community" (Paul VI, Encyclical Letter Mysterium fidei, AAS 57 [1965], 772).
For this reason, the Second Vatican Council recommends that "parish priests ensure that the celebration of the Eucharistic Sacrifice is the centre and culmination of the entire life of the Christian community" (Decr. Christus Dominus, n. 30). Without Eucharistic worship as its beating heart, the parish dries up. Here it is helpful to recall what I wrote in the Apostolic Letter Dies Domini: "Among the many activities of a parish, none is as vital or as community-forming as the Sunday celebration of the Lord's Day and his Eucharist" (n. 35). Nothing will ever be able to replace it. The Liturgy of the Word by itself, when it is really impossible to ensure the Sunday presence of a priest, is praiseworthy to keep the faith alive, but it must always keep the regular celebration of the Eucharist as the goal to be achieved.
Where a priest is lacking one must ask the Lord with faith and insistence, to raise up numerous and holy labourers for his harvest. In Pastores dabo vobis I repeated that "today the prayerful expectation of new vocations should become an ever more continual and widespread habit within the entire Christian community and in every one of its parts" (n. 38). The splendour of the priestly identity, the integral exercise of the pastoral ministry united to the efforts of the whole community in prayer and personal penance, are the irreplaceable elements for an urgent pastoral activity to recruit vocations. It would be a fatal mistake to be resigned to present difficulties, and act as if we should prepare ourselves for a Church of tomorrow that some imagine as being almost without priests. In this way, the measures adopted to remedy the present scarcity, in spite of all good will, would be seriously harmful for the Ecclesial Community.
4. Moreover, the parish is a privileged place to announce the Word of God. It includes a variety of forms and each of the faithful is called to take an active part, especially with the witness of a Christian life and the explicit proclamation of the Gospel to non-believers to lead them to the faith, or to believers to instruct them, confirm them and encourage them to a more fervent life. As for the priest, he "proclaims the word in his capacity as "minister', as sharer in the prophetic authority of Christ and the Church" (Pastores dabo vobis, n. 26). To fulfil this ministry faithfully, corresponding to the gift received, he "ought first of all to develop a great personal familiarity with the Word of God" (ibid.). Even though he may be surpassed in the ability to speak by non-ordained members of the faithful, this would not reduce his being the sacramental representation of Christ the Head and Shepherd, and the effectiveness of his preaching derives from his identity. The parish community needs this kind of effectiveness, especially at the most characteristic moment of the proclamation of the Word by ordained ministers: for this reason the liturgical proclamation of the Gospel and the homily that follows it are both reserved to the priest.
5. Also the function of guiding the community as shepherd, the proper function of the parish priest, stems from his unique relation to Christ the Head and Shepherd. It is a function having a sacramental character. It is not entrusted to the priest by the community, but, through the Bishop, it comes to him from the Lord. To reaffirm this clearly and exercise this function with humble authority is an indispensable service to truth and to ecclesial communion. The collaboration of others, who have not received this sacramental configuration to Christ, is hoped for and often necessary.
However, these cannot in any way substitute the task of the pastor proper to the parish priest. The extreme cases of shortage of priests, that advise a more intense and extended collaboration of the faithful not honoured with priestly ministry, in the pastoral care of a parish, do not constitute an exception to this essential criterion for the care of souls, as is indisputably established by canonical norm (cf. Code of Canon Law, can. 517, 2). In this controversial sector, the interdicasterial Exhortation Ecclesiae de mysterio, that I approved in a specific way, is a sure guide to follow.
In fulfilling his duty as guide, which is his personal responsibility, the pastor will surely obtain help from the consultative bodies foreseen by canon law (cf. Code of Canon Law, can. 536-537); but these must remain faithful to their reality as consultative bodies. Therefore it will be necessary to guard oneself from any form that tends de facto to weaken the leadership of the parish priest, because the very structure of the parish community would be distorted.
6. I now turn my affectionate and grateful thoughts to pastors throughout the world, especially to those who work in the outposts of evangelization. I encourage them to continue in the mission of evangelization that is strenuous but precious for the whole Church. I recommend to each one to turn, in the daily exercise of pastoral care, to the maternal help of the Blessed Virgin Mary, seeking to live in profound communion with Her. In the ministerial priesthood, as I wrote in the Letter to Priests, on the occasion of Holy Thursday 1979, "there is the wonderful and penetrating dimension of nearness to the Mother of Christ" (n. 11). When we celebrate Holy Mass, dear Brother priests, the Mother of the Redeemer is beside us. She introduces us into the mystery of the redemptive offering of her divine Son. "Ad Jesum per Mariam": may this be our daily programme of spiritual and pastoral life!
With these sentiments, while I assure you of my remembrance in prayer, I impart to each one a special Apostolic Blessing, which I gladly extend to all the priests of the world.