Poradna www.lidovky.cz

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2008

Toto jsou mé odpovědi na otázky čtenářů za rok 2008 v rámci psychologické poradny Lidových novin (www.lidovky.cz ). Bohužel je značný převis otázek nad odpověďmi (cca 10:1). Pokud chcete mít jistotu, že Vám odpovím, napište mi email a domluvíme se na placené službě či soukromé odpovědi.

Často zmiňované a užitečné odkazy:

Kniha Partneři a rozchody: http://obchod.portal.cz/produkt/partneri-a-rozchody/ eventuálně disertace
Kniha Psycholog a jeho svědectví o Kristu: http://kristus.zde.cz
Seznam protialkoholních léčeben: http://www.drnespor.eu/telpac.doc
Mysl podváděného partnera: http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/nevera.pdf

1.OTÁZKA (KOchVOP)

Vážený pane doktore, rád bych se zeptal na normalitu problému nevěry v partnerském svazku. Jsem nevěrný, ale cítím se normálně.

Vážený pane,

psychologie je do značné míry věda o tom, co se nestalo. Položme si tedy otázku: " Co se nestalo?" Například nenapsal jste mi větu: " Rád bych se zeptal na normalitu problému pěti prstů na ruce. Mám pět prstů na pravé i levé ruce, ale cítím se normálně." Statisticky vzato obě věty by měly mít stejnou pravděpodobnost, že je vyslovíte, nebo že na ně budete myslet. Určitě mi dosvědčíte, že vaše hlava je zatížená více myslet o nevěře než o tom, že máte pět prstů. Z toho vyplývá, že pro vás nevěra není neutrální téma, něco běžného, normálního, o čem se nepřemýšlí. Otázka nevěry je pro vás patová otázka.

Důvod je prostý. V člověku se perou dvě přirozené, ale protichůdné tendence - jednou jsou přitažlivé síly k druhému pohlaví a tou druhou je potřeba chránit svého partnera. Obě tyto potřeby má každý zdravý muž ve vrchovaté míře, protože ho jimi obdařila evoluce. Jestliže muž podvádí svou ženu, tak drásá svou potřebu tu samou ženu chránit, aby jí nikdo a nikdy neubližoval, ani on sám. Jestliže jí ubližuje, ať chce nebo nechce vyvolává to v něm pocity viny, se kterými se pere. Výsledkem je tzv. reaktivní výtvor, jak by řekl Freud. Tedy například otázka, kterou jste mi položil. I ta je reakcí na boj, který se ve vás odehrává.

Osobně si myslím, že nejlepším řešením této patové situace je sanovat a opravit primární vztah, i když připouštím, že vždy je to složité a někdy to i nejde. Na druhou stranu nevěry zdrojové problémy také neřeší, spíš je ještě násobí.

s úctou

jk

2.OTÁZKA (Jana)

Dobrý den, chtěla bych se zeptat na Váš názor. Někdy se snažím ukončit nějakou patovou rozepři s partnerem, protože si oba myslíme, že máme pravdu. Omluvím se, ale partner moji omluvu nepřijme. Tvrdí, že omluva není myšlena upřímně a že na faleš není zvědavý. Já tu omluvu pokládám za regulérní ukončení sporu a nedomnívám se, že nutně musím být přesvědčena o tom, že partner má pravdu. Co si o tom myslíte Vy? Díky za odpověď.

Vážená Jano,

Myslím, že pravdu máte vy. I v mediaci po čtyřhodinové debatě se bere za výsledek konstatování, že jsme nedospěli ke shodě. Doporučuji upřesnit manželovi, za co se omlouváte, například: " Já se ti neomlouvám za to, že mám jiný názor. Já se ti omlouvám, že ta debata byla nepříjemná, nebo že jsem řekla nějaké věci víc agresivně, než bylo třeba. Zkrátka, abych zdůraznila, že existují věci, ve kterých se neshodneme, ale to nic nemění na zbytku našeho společného života, kterého si vážím."

Ještě si dejte pozor na management vzdálenosti. Pro vás asi slouží omluva jako signál ke sblížení. Váš muž v těchto chvílích touží po větší vzdálenosti a rozhodně se nechce sbližovat, obřadně si odpouštět a natož se objímat. Zde bych doporučoval respektovat jeho odtažitost a nechat ho v klidu. Jeho potřeba sblížení se spontánně objeví až se zklidní (třeba za tři dny).

s úctou

jk

3.OTÁZKA (Martina)

Pane doktore, jak se může dítě postavit ve školce drzejšímu a zlému dítěti? Náš syn není nijak zakřiknutý, ale je dost citlivý a dobrosrdečný a doma byl v pohodě. Ve školce byl chvílemi snad i spokojený, ale pak si začal kousat nehty a občas i neklidně spal, pak jsme z něho dostali, že mu někdo něco ošklivého řekl nebo vzal a chtěl aby ho pustil na jeho místo. Učitelka mi pak o tom klukovi řekla, že je to manipulátor, ale že když tam někdo někomu něco provede nebo řekne, tak se to řeší, ale všechno taky nevidí a náš syn se jí nesvěří. Ta jeho maminka vypadá taky nafoukaně. Myslela jsem si, že školka dětem pomůže, zatím to ale vypadá tak, že se tam jen naučil některá sprostá slova, začal se více vztekat a méně komunikovat. Teď jsou prázdniny, syn si přestal kousat nehty možná i proto, že jsem mu slíbila, že mu koupím Lego když si je nebude kousat:-) a je zase v pohodě. Má kamarády, ale na chalupě, jsou tam takový obyčejný děti, nabídnou si vzájemně bonbóny a půjčují si hračky, ne jako ve školce kde někdo přinese hračku a nikomu jí nepůjčí. Jak se bránit až tam zase v září bude muset jít a když mu ten kluk řekne, že je blbej nebo že ho nemá rád? Co mu mám na to říct? A mám to pak řešit s tou jeho mámou nebo zase s učitelkou?

Vážená Martino,

jestliže neurotické projevy dítěte se objevují kontextově, tj. vždy v souvislosti se školkou, může být opravdu problém v onom druhém klukovi.

Vaším úkolem je přesněji zmapovat, jaké situace dítě trápí, tedy ho především rozpovídat. Když si bude stěžovat na jasné křivdy, tak mu dát zapravdu: " To je opravdu ošklivé. To se nedělá. Ten je ale zlobivý ap." Z této přesnější diagnostiky zjistíte, jestli se problémy točí kolem onoho jednoho kluka, nebo zda je to vícero různorodých situací. Podle toho se pak odvodí další postup. Například kontaktovat matku druhého kluka, ať vypadá jakkoli, a to ne výtkou: " Vaše dítě šikanuje naše." Ale spíš zjišťovacím dotazem: " Nemají ti naši kluci nějaký problém mezi sebou?" Od této otázky odvíjet další debatu.

Je hodně pravděpodobné, že pokud onen kluk šikanuje vaše dítě, bude mít sklon se stejně projevovat i vůči jiným dětem. Bylo by dobré kontaktovat vícero rodičů a zeptat se jich na jejich zkušenosti se školkou a oním klukem. Jestliže bude zaangažováno více rodičů, je možno pohovořit i s vedením školky. Možností řešení je více, ale základem je vždy důkladná diagnostika problému.

s úctou

jk

4.OTÁZKA (Michala Markova)

Dobry den, pane Klimesi, proc se posledni dobou tolik lidi citi nespokojene? Pozoruji to ve svem okoli (ano, nejdriv jenom u sebe, ale stale casteji i vsude kolem sebe). Jsme zdravi, mame praci, ktera nas povetsinou uspokojuje, mame kde bydlet, co jist, svobodne cestujeme, muzeme se venovat konickum, mame dostatek penez na pohodlne zivoty, muzeme prakticky delat, co se nam zlibi (samozrejme v mezich zakona, norem, moralky, etc). Presto ze sveho okoli citim nejakou nespokojenost typu , a to uz je vsechno?´ Jako bychom zcela ztratili schopnost radovat se ze zivota. Kdyz se nad svym rozpolozenim zamyslim, nedokazu sama odhalit jeho pricinu: nejsem nestastna, jen nejsem stastna, nejsem nespokojena, jen nejsem spokojena. Co se s tim da delat? Co je spatne? Mantricke opakovani povidacky o bezesporu pravdive dulezitosti zdravi v tehle nasi rozmazlenosti moc nezabira... Diky za odpoved, Michala Markova

Vážená paní Marková,

Tomuto jevu se říká anhedonie a může mít řadu zdrojů. Nejprve je třeba rozhodnout, zda je za tím jedna primární frustrace, nebo naopak celá plejáda drobných. To se nejlépe pozná kontextově. I když z vlastní hlavy nejste schopna vykutat, čeho se tyto myšlenky týkají, je užitečné sledovat širší kontext, kdy se objevují, protože tyto úvahy budou obrannou reakcí na vaše typické stavy. Například pokud přicházejí typicky k večeru nebo odpoledne, může to být reakce na únavu - způsob, jakým únavu prožíváte. Stejně tak by to mohla být reakce na samotu a třeba chybějící nebo neuspokojivé partnerské vztahy. Ty kupodivu ve svém výčtu nezmiňujete. Stejně tak jestli Vás tento pocit přepadá po té, co jste si povídala s kamarádkami, které se nebaví o ničem jiném než o dětech, může to být příznak toho, že podvědomě řešíte otázku dětí. Každopádně analýza kontextů, kdy se tyto otázky objevují, vám dá odpověď, co tyto otázky znamenají.

Podobně se ale projevuje i chronická spánková deprivace. O té bych uvažoval, pokud spíte méně než 6 hodin denně. Jinak pocity ztráty životního smyslu mohou též souviset s poruchami identity a mohou být citlivé na Franklovu logoterapii. Já osobně doporučuji konejšivou řízenou samomluvu, což je metoda práce s tzv. vnitřním dítětem. A ve chvíli, kdy Vás přepadne tento pocit nespokojenosti, si představte, že jste malá dvouletá Míchalka, které je smutno, necítí se dobře a která potřebuje pomoc. Tohoto dítěte ve vás se zeptejte: Míšo, ty jsi smutná. Co tě trápí? Co pro tebe mohu udělat? Co ti udělá radost? ap. Prostě zacházíte se svou bolestí stejně, jako byste konejšila malé dvouleté dítě, což předpokládám umíte dobře.

s úctou

jk

5.OTÁZKA (Markéta)

Dobrý den, pane doktore, můj bývalý přítel mi po sedmi letech (velmi bouřlivého " italského" ) vztahu dal facku. První jsem přešla s tím, že byl opilý, slíbil mi, že už se to nebude opakovat a viděla jsem na něm, že ho to opravdu mrzí. Brzy však následovala další (nelíbil se mu způsob, jakým jsem mu dopověděla předjeho rodiči), po třetím uhození jsem od něj odešla. Nyní jsme se po čtyřech letech opět sešli, přiznal mi, že fackoval i svoji další partnerku. Když jsem se ho ptala na důvod, tak se rozzlobil, že ho stále kritizuji a snažím se z něj udělat blázna. Připadá mi to jak klasický příběh z ženských časopisů, z bití viní mě (dokonce i z bití další partnerky, prý jsem ho zničila) a dokáže ty facky tak logicky odůvodnit, že kdybych nevěděla, že násilí je tabu, tak mu uvěřím, že si bití za své chování zasloužím, vlastně jsem tomu i na okamžik uvěřila. Prosila jsem ho, abychom šli za odborníkem, který by nám pomohl vyřešit naše problémy, on to ovšem chápal tak, že chci mít důkaz s razítkem, že chyba je v něm. Myslím si, že by to měl řešit, ale cokoliv navrhnu, bere jako útok a kritiku proti sobě. Nechápu, jak jsme se mohli ocitnout v takové situaci, ani já ani on snad nejsme žádní primitivové, jsme oba vysokoškolsky vzdělaní a ve vztahu k ostatním, k rodinám a přátelům nebo v práci nemáme žádný problém. Opravdu nevím, co dělat, náš vztah byl/je jak zákopová válka, on ode mě neustále čeká útok nebo podraz (z mého úhlu pohledu bezdůvodně). Máme se pořád rádi a já chci věřit, že s trochou disciplíny existuje pomoc, jen už nevím, jak se pohnout, cokoliv totiž udělám, je považováno za špatné nebo za zlý úmysl. Děkuji a přeji vše dobré, Markéta (29)

Vážená Markéto,

tady bych doporučoval vojenský povel: " Roto, na můj povel k lesu úprkem úprk." Všimněte si, že celá debata se točí okolo distribuce viny - kdo je ten špatný a vinný. Podmínkou domácího násilí totiž velice často je, aby žena vzala na sebe roli fackovacího panáka, který dostává ránu, " jen když si to zaslouží" .

Všimněte si, že i minimalistická podmínka partnerského soužití, aby se k Vám choval alespoň tak slušně jako k cizím lidem, je naprosto nedosažitelná.

s úctou

jk

6.OTÁZKA (Anna)

Dobry den, mam asi hodne otrepany dotaz. Jiz asi ctyri roky jsem nemela zadny vztah s muzem (je mi 28) a jsem z toho uz vicemene zoufala. Myslim, ze jsem celkem " normalne" sebevedoma, pohledna, oblekam se vkusne. Zatim narazim jen na muze spise pasivni bez opravdoveho muzskeho drivu a do techto vztahu ani nechci investovat. Asi jsem prilis narocna. Mela jsem za to, ze na muze zapusobi spise zeny sebevedome a cilevedome, ale zacinam pochybovat... CO myslite?

Vážená Anno,

tyto příznaky jsou typické pro ženy, které mají zbytnělý strach ze vztahu, eventuálně ty ženy, které při dvoření vysílají určité známky, které naopak odrazují žádoucí nápadníky. U Vás by do úvahy připadalo například, že nevysíláte známky volání o pomoc, popř. obdivu, ale naopak vysíláte, že nikoho nepotřebujete, že jste sebevědomá a cílevědomá. Tyto signály vám pak přirozeně filtrují muže, kteří na vás hledí s obdivem: " O tuto dokonalou ženu se budu moci opřít. To bude mamina nejen mých dětí, ale i moje." Naopak vaše cílová skupina se na Vás podívá a řekne si: " No, ta je nějak moc sebevědomá. Z toho koukají jen nekonečné kompetenční války..." a stáhne se. Načež vy ještě zvýšíte svou image, že nikoho nepotřebujete, a tím se stanete ještě lákavější pro závislé a pro ty druhé ještě nepoužitelnější. Závislí jsou pak nešťastní, že je nechcete, a vy zase z toho, že po vás jdou jen tito " nepoužitelní" .

Ale ať je to tak nebo onak, zapřemýšlel bych nad chováním, kterým signalizujete svou dostupnost, eventuálně nedostupnost pro případné partnery. A ověřil bych si, zda jsou vaše signály správně čteny. Jestliže ne, upravil bych vlastní image.

s úctou

jk

7.OTÁZKA (karl x.)

Dobrý den, omlouvám se, ale záměrně se nepodepisuji pravým jménem. Chci se jen optat na váš názor. Žiji s přítelkyní, kterou v dětství týral její děda. Nevím, jak moc, ani co vše se stalo, vše jen v náznacích. Přítelkyně je poměrně vyrovnaná osoba, jen sem tam mívá hysterické momenty (ale to bude asi běžná ženská vlastnost:)). V televizi se propírá kuřimská kauza, kde se říká, že oba chlapci si zřejmě ponesou následky a budou taky své případné potomky týrat. Nemůže se něco podobného stát i nám? Chci mít s přítelkyní děti, mám ji doopravdy rád, ale nemůže se s dětmi vynořit něco zlého? a máte radu, co s tím? tuším, že řeknete psychologa, ale to nepůjde, tuhle variantu už jsem mockrát zkoušel... děkuji

Vážený Karle X.,

tuto otázku bych u ženy neřešil do té doby, dokud u ní neuvidíte zřetelné sklony k sadismu, nebo k týrání druhých. Zdá se, že tuto otázku kladete čistě akademicky, ale psychologie je věda empirická. Na začátku vždy musí být pozorování či měření. Do té doby je to jen otázky typu " kdyby snad možná" a na ty je též odpověď jen " kdyby snad možná" .

s úctou

jk

8.OTÁZKA (Honza)

Pane Klimeši, díval jste se v neděli na ČT2 na pořad Cestování včera, dnes a zítra? V úterý v noci ho ještě opakují, to fakt stojí za to vidět! Lidi jezdili s ROH na dovolené, do kempů, sportovali, bavili se, užívali si života! Bavil jsem se o tom se svými rodiči a prarodiči i se známými(nikdo z nich nebyl nikdy ve straně), ale všichni se shodli, že tehdy lidé k sobě měli blíže, více si pomáhali a uměli se i více radovat. Co je příčinou toho, že se to tu takhle podělalo? Divoká privatizace 90.let, politici-zloději nebo lživé reklamy nebo co? A jak z toho bludného kruhu ven?

Vážený Honzo,

stěžujete si na nárůst mezilidské vzdálenosti. Ta je dána blahobytem a celkovým úbytkem přitažlivých sil. Prostě se vzájemně nepotřebujeme. Například mobil se považuje za nástroj komunikace, sbližující lidi, ale pravdou je spíš opak. Když dřív lidi stáli na zastávce a měli chuť si popovídat, tak se dali do hovoru s prvním člověkem, co stál vedle nich. Dnes vezmou mobil a zavolají či vyťukají sms. Tím se ale znemožní kontakt s těmi lidmi, kteří jsou fyzicky nejblíž, tj. na refýži.

Vzájemné odcizení lidí i generaci a ostrůvkovitá společnost jsou průvodní nešvary moderní blahobytné společnosti. Je tedy třeba vymýšlet kompenzační mechanismy, které tento dopad zmírňují. Zkuste ve svém životě vymyslet mechanismy, které zmenšují intenzitu odpudivých sil, které nás vzájemně odcizují.

s úctou

jk

9.OTÁZKA (Jiří)

(1) Čím lze vysvětlit, že většinu žen přitahují muži typu drsňák, hulvát, grázlík nebo egoista a skupina tzv. " hodných / slušných" bývá spíše odsunuta do pozice statistů, kteří se hodí pouze, když dotyčné potřebují vytáhnout z průšvihu, vzpamatovat se ze zbabraných vztahů, ale v momentě, kdy naberou sílu, mizí. Nevěřím tomu, že první skupina slaví úspěch díky tomu, že v nich ženy spatřují ochránce a oporu. Je strach z nudy ve vztahu s " hodným" natolik silný, že představuje u většiny žen blok? Při veškerém úsilí se nálepky " hodný" nedokážu zbavit. (2) Existuje pomoc pro muže zdeformované výhradně ženskou výchovou, kde chyběl mužský vzor? Domnívám se, že absence otce (muže) v dětství a mládí je poměrně vážný problém zejména v rovině vztahů. Děkuji za odpovědi.

Vážený Jiří,

vztahy mají svou dynamiku, nějaké přirozené tempo. Ta u většiny lidí je přibližně půl roku. Pokud do půl roku nevznikne vztah, tak rychle klesá pravděpodobnost, že vznikne někdy v budoucnu. Pokud máte chronický problém, že Vás holky mají jako kamaráda, neinvestujte do balení jedné holky více jak půl roku, maximálně rok. (Vemte si vzor z Pelíšků: " Dávám bolševíkovi rok, maximálně dva!" ) Samozřejmě nic není nemožné, zázraky se dějí, ale v praxi nemá moc cenu na ně čekat. Pokud i po roce stále zůstáváte jen jejich kamarádem, zůstal bych jejím kamarádem, proč ne, ale rozhodně bych do ní neinvestoval víc než do jakékoli jiné kamarádky. To není tím, že by Vás ta holka využívala, ale tím, že ona v hloubi srdce od začátku ví, že u ní nepřipadáte do úvahy jako sexuální partner.

Nevím, kolik je Vám let, ale obecně muže vašeho typu oceňují ženy se životními zkušenostmi, tedy ne mladé a naivní. Tedy jestliže jste mladší, nebojte, Váš čas příjde.

K otázce absence mužského vzoru. Ano, bývá to problém, ale nyní budete mít sklon vidět věci víc černě, než jak ve skutečnosti jsou, a to právě proto, že se vám momentálně moc nedaří v oblasti partnerství. Ani se nebojím toho, že by se pro vás nenašla vhodná dívka, jako spíš že budete mít sklon se dlouhodobě fixovat na jednu neperspektivní holku, která už od začátku byla nepoužitelná, která už od začátku věděla, že Vás nechce. Takový zvětší části platonický vztah vás zablokuje na dlouhé měsíce či možná i roky. Vy pak nejste schopen navázat vztah s jinou holkou, a z frustrace a samoty pak rozvíjíte sebenenávistné fantazie, že jste k ničemu, že holky jsou jen na drsňáky, hulváty a egoisty.

s úctou

jk

10.OTÁZKA (zufala 22r)

dobry den, pred 2 rokmi som sa zalubila, dala dokopy s muzom o 8 rokov starsim, o 4 mesiace na to sa ozenil... [tato otázka byla zkrácena]

11.OTÁZKA (Jan Malek)

Pane doktore, velice bych rad se kontaktoval - ale tohle je opravdu k nevire - jak je mozne se soustredit, kdyz v pravo - nepretrzite - ta obrstupidni reklama ? To mysli Mf vaze? To myslite vazne? Nelze ponekud dustojneji? jm

Vážení čtenáři,

v případě dlouhých emailů, eventuálně, když máte problém použít formulář, napište svůj dotaz na počítači a odešlete na email: internet@lidovky.cz .

Jen na okraj bych rád poznamenal, že tuto mou poradnu otevřely Lidovky, ne MFDnes. Této chybě se v psychologii říká apercepce a je velkým nepřítelem malých firem. Protože člověk se dívá na reklamu méně známé firmy a podvědomě připíše její autorství jiné větší, známější. Tak vlastně malá firma dělá za své peníze reklamu té velké. Viz http://www.ocnikamera.cz/html/ukazky04.html . Proto ještě jednou s díky zdůrazňuji - Lidové noviny, ne MFDnes.:-)

s úctou

jk

12.OTÁZKA (Jana)

Dobrý den pane Klimeši, předně Vám chci blahopřát k odvaze otevřít internetovou poradnu! Máte můj obdiv i dík. Sama jsem psychologii pět let studovala, ale sama si poradit neumím. Před rokem jsem se s partnerem a ročním synem přistěhovala do nového bytu, do města, kde nikoho neznám. V domě, kde bydlíme, žije mnoho rodin s dětmi ve věku našeho syna (ca 2 roky), přesto zoufale postrádám přátele a kamarády. Máme přímo pod okny bytu pískoviště, hřiště, kde si děti hrají a maminky se spolu setkávají. Já si každý den slibuju, že mezi ně zajdu s našim synem, ale pokaždé si najdu nějakou výmluvu, proč tam nejít a nezapojit se do života na dvorku. Mám pocit, že mezi ně nepatřím, že o nás nestojí. O mě samotnou až tak moc nejde, ale uvědomuju si, že dvouleté dítě by mělo trávit čas s podobně starými dětmi a že moje uzavřenost vůči sousedům našemu synovi nesvědčí. Nevím ale, jak získat přátele mezi novými sousedy. Poradíte mi? Děkuji a přeji hezký den!

Vážená kolegyně,

děkuji za podporu. Já bych se odpíchl od Vaší věty: " Mám pocit, že mezi ně nepatřím, že o nás nestojí." Převeďme to do přímé řeči. Vy jste s reálnými sousedkami v podstatě nebyla v kontaktu. Nejedná se tedy o reálné lidi, ale o fantazijní postavy ve vaší hlavě při pohledu z okna. Fantazijní postavy sousedek ve vaší hlavě říkají: " Nepatříš mezi nás, nestojíme o tebe!" Fantazijní postavy jsou však jen loutky ve vaší hlavě, které si vedete sama na neviditelných provázcích podvědomí.

Když tyto dva fakty dáme k sobě, zjistíme, že Jana říká Janě: " Nestojím o tebe. Nemám tě ráda." Všimněte si, že Vaše sebenenávist či neláska vůči sobě je uskladněná v fantazijních postavách Vašich sousedek. Kvůli tomuto předjímanému odmítnutí se taky bojíte vejít do reálného kontaktu s nimi. Tedy i na této sebenenávisti bych začal pracovat jako první.

Když se přistihnete, že sousedkám vkládáte do úst takové věty: " Nestojíme o tebe, Jano!" Tak použijte behaviorální metodu stopu a ptejte se sama sebe: " Stop! Jano, proč si říkáš takové věci? Je ti smutno? Na jednu stranu se ti tam chce, na druhou nechce, viď? Ty máš strach? Buď v klidu, ono se to časem poddá..."

Kromě toho je dobré si uvědomit, že Vašim sousedkám křivdíte, když jim vkládáte do úst tyto věty. Proto bych se jim v mysli i omluvil a popřál jim v duchu hezký den: " Ahoj holky, já bych se vám asi měla omluvit za to, že z Vás dělám netolerantní a nepřátelské čarodějnice. Ty vy asi nejste. Každopádně se mějte hezky, užijte si hraní s dětmi a já až budu mít na to sílu, tak se za Vám příjdu podívat."

Tato technika vychází z faktu, že fantazijní postavy jsou svázány s naším prožíváním, cokoliv vyšleme směrem k fantazijní postavě, tak se k nám vrátí. Tedy když vyšlu vstřícnost, přejícnost, tak ta se odrazí od fantazijní postavy a vy sama byste měla pocítit úlevu.

Inu přeji hodně zdaru...

s úctou

jk

13.OTÁZKA (Viktor)

Kamarádka mi půjčila knihu o rozchodech. Přečetl jsem zatím asi 60 stran a zjistil, někdy až s úsměvem, že to je, jako od nás z domova. Manželčina údajná mnohaletá frustrace ze vztahu, vrcholící před rokem (i dle toho, co jsem měl možnost " objevit" a číst) platonickým vztahem s mladším kolegou. Jinak je nám oběma kolem 40 let, ale já prý vypadám mnohem mladší, asi na 27-8. Následovala fáze, kdy jsem si vyslechl mnohokrát, jak celou dobu trpěla (nikdy jsem ji ani neuhodil, ani jinak netýral), jak se mnou promarnila život atd. K tomu patřilo moje psaní SMS, mejlů a její nulové odpovědi a pod. jak píšete v knize. V dubnu, kdy jsem se podezřívavě začal vyptávat, jestli vztah skutečně ukončila mi sdělila, že by byla ráda, kdybych odešel. Máme dva kluky těsně před a v pubertě a neumím si bez nich život představit, proto jsem navrhl, ať naopak odejde ona, že chci aby byla šťastná, ale mě ať nechá děti. Uzavřela to s tím, že zůstaneme spolu, ale nepřeje si, abych jí do čehokoliv mluvil, nebudu ji omezovat, když se v noci vrátí pozdě, nebudu se ptát, s kým byla atd. Zdůraznil bych, že ona radši sedává doma, jednou za 1-2 měsíce si jde posedět s kolegy z práce, ale jinak nic. A že zůstane se mnou jen kvůli dětem, protože trvá na tom, že ke mě nic necítí. Ironií je, že jak jsem se dřív často hádali a i ve výchově se neshodli, tak nyní nemáme v běžných záležitostech problémy a před dětmi se doplňujeme. A tak to trvá už několik měsíců.

Co vlastně teď řeším je to, jak zabránit tomu, aby se pomalu nezavřely další dveře. Manželka se mnou běžně téměř nemluví, začala se naplno věnovat práci, kterou si i bere často domů, chodí spát (jak to také popisujete) v jinou dobu, než já, odpovídá " jo" , " ne" , odmítá se mnou kamkoliv jít nebo jet sama bez dětí či jiné společnosti, vyhýbá se situacím, kdy by se mnou zůstala sama. Ale přesto občas vidím vstřícný krok, začala si zase hrát s dětmi, jeli jsme po dlouhé doběvšichni na chatu. Jen se mnou nemluví a když ano, často se dívá jinam. Reaguji tak, že když někam na víkend chci jet, vezmu mladšího syna a zeptám se, jestli ona pojede taky. Když odmítne, nepřemlouvám ji jako dřív. Nemluvím jí do téměř do ničeho, snažím se jí dát naprostou volnost. I když mě sžírá, že chodí do kina a divadla se sousedkou, že jde s kolegyní na kafe atd. ale odmítá se mnou. Snažím se už nevytahovat staré křivdy a přemýšlím, jestli se chovám správně. Také jí občas přinesu menší pozornost, čokoládu, kytku, snažím se víc, než dřív chválit, když se mi na ní něco líbí. Práci doma máme dávno rozdělenou, aby měla ještě víc času pro sebe, ale nemám pocit, že by to ocenila. A nebo ano, někdy to i řekne, ale ne sama. Jak řekla, chce absolutní svobodu, ale jak sama má možnost vidět u rozvedených kamarádek (od všech,které známe utekli manželé k mladším ženám), být sama s dětmi nevypadá zrovna jako absolutní svoboda. Mám ji stále rád a udělal bych skoro vše pro udržení hezkého vztahu. Shrnul bych to tak, že se snažím být vstřícný, nechat jí co nejvíc svobody a času pro sebe, nenutit ji do společných aktivit a čekám... Asi nemůžu dělat víc, co myslíte?

Děkuji

Viktor

Vážený Viktore,

myslím, že momentálně můžete být v klidu. Vašemu vztahu nehrozí akutní nebezpečí rozpadu. To znamená, že teď platí zásada, že čas léčí, ne Viktor. Chce to tedy trpělivost a v klidu pokračovat ve vstřícných krocích, které popisujete. Každopádně jste udělal dobře, když jste neodešel z bytu, i když vás o to žádala. To už by dnes Váš vztah byl asi rozpadlý.

Důležité je vidět, jak se mezi Vámi vede manipulativní boj o vzdálenost. Vaše žena ostentativně chce udržovat velkou vzdálenost a vy máte sklon ji zmenšovat. To označují ty její výroky o " absolutní svobodě" . Zde bude existovat úměra: Čím více jí budete bránit v nalezení optimální vzdálenosti, tím větší vzdálenost ona zaujme. Tedy nejmenší vzdálenost zaujme, když její vzdálenost nebudete ovlivňovat vůbec. Zde bych se držel zásady: " Ať se mládí vydovádí."

Negativní roli zde může sehrát její hrdost. I když jí vzdálenost, kterou zaujala, časem přestane vyhovovat a ona sama začne trpět samotou, může mít problém se přiblížit, aby se tzv. neshodila, a za tuto samotu, kterou si sama navodila, bude samozřejmě obviňovat Vás. Jestliže tam očekáváte tento problém, počítejte s tím, že se bude přibližovat stylem: " Jako by nic." Není tedy dobré, abyste její postupné přibližování komentoval, nebo nějak vehementně chválit. Stačí jedna věta: " To jsem rád, že jsi s námi jela." Ona třeba odpoví: " Ale nemysli si, že tohle je pravidlo! Že s Vámi budu jezdit furt..." Pak reagujte jednovětně: " To si nemyslím, Jsem jen rád, že jsi s námi." A víc to nerozebírat.

s úctou

JK

14.OTÁZKA (jindriska)

Dobrý den, prosím, co to je " zbytnělý strach ze vztahu" , " nárůst mezilidské vzdálenosti" , " kompenzační mechanismy" , ..se zájmem jsem si přečetla pár odpovědí, ale těmto termínům klinické psychologie nerozumím. Děkuji.

Zkusím odpovědět spolu s další otázkou.

15.OTÁZKA (Petr)

Dobry den, rad bych se Vas zeptal na radu: jsem se svou pritelkyni 4 roky, predtim jsem nikdy nikoho nemnel (ted mi je 31). Odmala jsem byl casto zamilovany do divek, ale nikdy, ani v puberte, jsem se zadnou nic vazneho nemnel, ponevadz jsem nechtel stratit kamarady (divne, ale je to tak). Pak se to upravilo a ja muzu mit vazny vlastni vztah s nekym (predtim jsem mnel pocit, ze nemuzu, mel jsem strach). Takze mam 4-rocny vztah. Problem je, ze pritelkyni je 33 let a uz by chtela rodinu. Ja kdyz si predstavim svadbu a deti, tak dostanu stres, neco vo mne rika, ze to neni spravny. Pochybuji. Je treba rict, ze kdyz jsme se dali s pritelkyni dokopy, tak jsem do ni nebyl zamilovan natolik, jako do predchozi holky, ktera mne ale nechtela. Kdyz teda reknu svi pritelkyni, ze pochybuji a nevim, jestli chci spolocnou budoucnost, ona je smutna a ja se zhroutim. Placu za ni, je mi smutno, jsem ako smutna holka. Ja totiz s ni ziju rad, mam ji velice rad, opravdu hodne. Je pro mne dulezita. Ale pochybuji, ze ji miluju, a proto mam zabrany do dalsiho zivota. Uz jsme se takto 2x skoro rozesli, ale ja se vratil, ze bez ni nemohu zit a ona mne prijala. A ted zase to same. Co delat? Ja fakt nevim. Dekuji velice za pripadnou odpoved.

Važený Petře,

říkáte: " Bez ní nemohu žít." Předpokládám, že nelžete. Stejně tak ale, když si představíte svatbu a děti, padne na Vás úzkost. I to mu věřím. Máte tedy dvě velice silné protichůdné tendence - nepřiblížit se (žádná svatba) a nevzdálit se (žádný rozchod, neboli nárůst mezilidské vzdálenosti). Toto je opět zbytnělý strach ze vztahu. Máte velice úzkou oblast, kde se se svou partnerkou cítíte dobře. Jakékoli sblížení či oddálení Vás naplňuje velkou úzkostí. To není o tom, že ji nemáte rád, ale že jste málo flexibilní.

Tuto vlastní rozporuplnost si musíte, Petře, uvědomit, protože jinak Vás čeká celoživotní kolísání. To není problém Vaší partnerky. To je problém Vaší hlavy. Existuje řada technik, jak s tím pracovat, například systematická desensibilizace. Ale největším problémem je najít motivaci pro tuto práci na sobě. Muži často dostanou rozum, až když je partnerka definitivně opustí, protože tento Váš problém dříve nebo později k rozchodu vede. Nám psychologům ušetříte hodně práce, když to začnete řešit už teď, než když po rozchodu, tak za tři měsíce odděleného bydlení k nám přivezete mrtvý vztah na dvojkoláku s naprostou jasnou zakázkou: " Oživiti, pane doktore!"

Je dobré mít na paměti, že láska je funkcí vzdálenosti - mizí když se moc přiblížíme (ponorková nemoc), a naopak narůstá často nade všechny meze, když o milovanou bytost přijdeme. Vaše rozhodnutí bych odvozoval od toho, zda je pravdivý výrok, který říkáte po rozchodu: " Prosím vrať se! Nemohu bez tebe žít..." Je-li to pravda, tak si ji vezměte.

s úctou

jk

16.OTÁZKA (Soňa)

Dobrý den, prosím Vás o Váš komentář: nedaří se mi v partnerských vztazích. Přiznám se, že mi dělá problém zformulovat v čem je vlastně problém, třeba mi napovíte. V podstatě se vždy opakuje stejný scénář: bez partnera jsem spokojená, veselá a to vždy přitáhne nějakého milého muže. Začneme se scházet, trávit spolu čas a skončí to tak, že jsem alergická na cokoli řekne nebo udělá, až to odpudí jeho nebo z toho vycouvám já. Přitom ty kluky mám ráda, ale nedokážu se asi chovat normálně v tom vztahu. všechno beru jako kritiku a jako taktiku, jak mě změnit. Začnu si pak myslet, že se mu nelíbím taková jaká jsem, začnu žárlit a ze vztahu se vytrácí spontaneita a veselost, pro kterou jsem se třeba dotyčnému na začátku líbila. Závidím ženám, které jsou tak sebevědomé - nebo jak to nazvat - že se tímhle netrápí. V ostatních vztazích se to neprojevuje tak silně, ale také i tam mám problém s tím , aby mě přijali (kolegové v práci, kamarádi...). Předem děkuji a přeji pěkný den

Vážená Soňo,

toto opět vypadá na zbytnělý strach ze vztahu a zesílené odpudivé síly, které se projevují po navázání vztahu. Otázkou je, co je jejich příčinou v tomto případě. Je překvapivé, že se to vždy točí okolo Vaší hodnoty či sebehodnocení: On Vás chce měnit, kritizuje Vás. V zápětí se mu znelíbíte, logicky očekáváte, že on Vás musí opustit, tedy začnete žárlit, a tak začínáte naopak ovládat vy jeho.

Považuji za alarmující, že se to celé točí okolo Vašeho sebehodnocení. Tam bych hledal zakopaného psa. K tomu je třeba vědět jeden detail: Naše sebenenávist je zpravidla uložená ve fantazijních postavách našich blízkých lidí. Co to znamená v praxi? Vy si neřeknete: " Nenávidím se, hnusím se sama sobě, nejraději bych si vyškrábala oči." Takovou tzv. desinhibovanou sebenenávist vidíme jen vyjímečně, zpravidla se provalí v nejtěžších krizích. V klidovém stavu je ale uložena ve fantazijních postavách našich nejbližších. U Vás tedy vždy v partnerovi, se kterým momentálně jste. Jemu se nelíbíte, proto Vás chce opravit, kritizuje Vás a následně chce i opustit atd. Stejně tak nacházíte svůj vztah k sama sobě i v kolezích v práci či kamarádech, kteří jakoby Vás nechtěli přijmout.

Uvědomuji si, že je to dost složité na pochopení, ale asi Vás to nemine. Musíte pochopit, že Vaše hlava vkládá do úst vašich partnerů významy, které oni vůbec nechtějí říci. To je problém Vaší hlavy, ne těch kluků, kterým ty zlé úmysly zřejmě jen připisujete. Vy tento proces tzv. projekce musíte vidět naprosto zřetelně. Třeba už proto, abyste těm klukům lépe rozuměla.

Jedna z metod, která pomáhá, je vnitřní omluva. V okamžiku, kdy se přistihnete, že vaše hlava z nich dělá zloduchy, omluvte se jim v duchu: " Promiň, Karle, já vím, že tvá věta: " Nechtěla by jsi si vzít sukni?" neznamená: " V kalhotech vypadáš jako jelito." Ten druhý sebehodnotící význam jsem si tam přidala sama, ale tím jsem z tebe udělala hulváta... To jsem nechtěla, proto se ti omlouvám." Tuto vnitřní omluvu používejte v té chvíli, kdy potřebujete zastavit nápady, které jste ještě nevyjádřila nahlas a které se jen tak rojí ve Vaší hlavě. Vaše hlava by měla být čistá od těchto parazitních úvah. Nenechejte je tedy beztrestně pobíhat ve Vaší hlavě.

s úctou

jk

17.OTÁZKA (Gabriela)

Dobrý den, nevěděla jsem kde se zeptat jelikož můj dotaz se netýká dospělého člověka ale dítěte, ale nenašla jsem dětského psychologa on-line..Ake k dotazu..chodí ke mě kamarádka se dvouma syny a kamarádčin 8smi letý syn mi dělá velké starosti.má velmi zvláštní hry které se mi nelíbí, chlapeček neustále pozoruje moje děti při močení a už několikrát jsem je načapala v pokojíčku jak syn kamarádky nutí moje děti ke svlékání a prohlíží si jejich genytálie..ale z vlastní zkušenosti vím že jse si taky obdobně hrály jako děti ale to bylo jen ukaž mi co tam máš svléct kalhotky a šup zase nandat ale nebylo v tom takové nucení a bylo to asi dvakrát co si pamatuji..ale kamarádka je tu z dětmi denně a chlapeček moje děti nutí a okoukává pokaždé když tu je..ale před týdnem mě a manžela šokovala skutečnost že malý chlapec si vzal dalekohled a koukal dceři mezy nohy a stopořil se mu penis..u tak malého dítěte mě to šokovalo vím že se vyplavují hormony až v pubertě tak by mě zajímalo jak je to možné..mohla v chlapcovi toto vypěstovat i kamarádka která takto malému dítěri nchává v telefonu nahaté obrázky a videa s erotikou? Mě osobně se to nelíbí a mám s chlapce opravdu špatný pocit omlouvám se že to řeknu takto ale z malého chlapce mám pocit úchyláka a i můj manžel a i jiná kamarádka která chlapce zná..a já teď neustále přemýšlím co bude co se může stát až bude starší mám obavi o své děti opravdu mám pocit strachu že jim po čase může něco udělat..toto mě tráí už delší dobu já děti miluji hlídám často i kamarádkám ale z žádného dětska takový pocit nemám a ani jsem se nesetkala s takovými hrami a to ani u starších dětí.. ještě mi vadí že kamarádka se tomu když to po mích dětech chlapeček chce..tak se tomu směje..můžete mi prosím poradit zda je toto normální moc se s tím trápím..předem děkuji za odpověď.

paní Gabriela

Vážená Gabrielo,

je vcelku známým faktem, že sexuálně zneužívané děti mívají sexuálně vyzývavé chování. Popisovala mi jedna kolegyně, jak vyšetřovala malou zneužívanou holčičku, jestli mě paměť neklame asi 8 let. Ta si u ní v ordinaci vylezla obkročmo na polštář od sedací soupravy a onanovala na něm při vyšetření.

Tedy i ve vašem případě sexuálně vyzývavé chování překračuje běžnou míru, tedy první, o co bych se pokusil, je vyloučit toto podezření. Doporučuji zavolat na Linku Bezpečí http://www.linkabezpeci.cz a zkonzultujte s jejich odborníky další postup.

s úctou

jk

18.OTÁZKA (Dcera)

Dobrý den, můj problém je nepřijetí a vlastně úplná ignorace ze strany otce. Otec se mnou nežil, nicméně vídali jsme se pravidělně. Já jsem si k němu určitý vztah vybudovala, ale on zřejmě nikdy. Myslím, že se mu snažím celý život dokázat, že za něco stojím a dá se říct, že se mi to snad i daří. V tom ale problém asi nebude, on o mě prostě nemá zájem a tím to končí. Mrzí mě to a myslím, že kvůli tomu úplně nedůvěřuju jiným mužům, myslím, že v každém vztahu pravidelně testuju partnera, zda mě má dost rád a někdy až tak, že už je to nesnesitelné. Prosím poraďte, jak se vyrovnat s tím, že mne otec ignoruje a jak to přestat přenášet dál. Normálně funguji s muži bez problémů, ale v krizovém okamžiku se někdy chovám, jako bych nenáviděla všechny. Taky by mě zajímalo, proč se takto otcové někdy chovají, vím, že nejsem sama, o koho neměl otec zájem, i když mu v tom nic nebránilo. Často se mluví o otcích, kterým matky jejich dětí znemožňují přístup, ale jsou tisíce otců, kterým nic nebránilo, ale o děti prostě nejevili zájem. Děkuji a přeji pěkný den!

Vážená paní,

nepřijetí rodičem, ať je to matka nebo otec, je postižením, se kterým se často pereme celý život. Doporučoval bych rozlišit dva otce. Jednoho reálného, kterého občas potkáte a pohovoříte s ním. Druhý je fantazijní a ten je důležitější, protože ten je funkcí vašich psychických stavů, vybavuje se zejména v krizích a toho můžete ovládat vhodnými technikami.

Předpokládám, že mechanismus bude následující. Něco se nedaří a Vám je z jakéhokoli důvodu zle. Naprosto intuitivně začnete volat otce o pomoc. Reálný tu není, tak si ho alespoň vybavíte. Tento otec je ale produkt fantazie a vzpomínek, tzv. mentální representace, která zastupuje vašeho reálného otce v té chvíli. Ta stojí ve Vaší hlavě jako tvrdé y a naprosto chladně a nezúčastněně přihlíží, jak se trápíte. Vaší přirozenou reakcí bude zesílit nátlak na tuto postavu otce ve Vaší mysli a ona Vám tento nátlak zrcadlí neurvale zpět - třeba si vybavíte jeho větu: " Vždyť jsem říkal, že tebe stejně nic nebude..." Tuto větu možná reálný otec někdy v životě řekl, ale mnohem důležitější je fakt, že vy jste si ji tisíckrát přehrála právě v těch momentech, kdy nejvíc potřebujete pomoc svého otce. Tedy místo očekávané pomoci a úlevy dostanete další ránu. Pak není divu, že všechny chlapy v tomto okamžiku nenávidíte. To bych je nenáviděl taky.

Pokud ve Vaší hlavě se odehrává tento proces - to musíte vysledovat vy - pak mějte na paměti, že s reálným otcem či reálnými muži možná moc nesvedete, ale rozhodně tento mechanismus je něco, co ovládat jde. Píši o tom například ve své knize, v kapitole o fantazijních postavách.

s úctou

JK

19.OTÁZKA (Marcela)

Vážený pane doktore, mám dotaz za moji internetovou kamarádku. Před 6 lety od ní odešel muž, s nímž má dospělé dítě. Na dítě neplatil (nyní již nemusí), ale částečně přispíval na nájem. Nerozvedla se s ním, ale ani nestýkala, bydlel u přítelkyně. Je v částečném invalidním důchodu, stará se o starou matku a nemocného staršího sourozence (každý bydlí jinde). zvelebila byt, nakoupila různou elektroniku, prostě se dost nadřela. Nyní se jí muž vrátil (bez osobních věcí), nastěhoval se do bytu, pije a vyhrožuje jí dokonce i zabitím. Chtěla by vědět, jakým způsobem se ho zbavit. Vím, že výměna zámku nic nevyřeší (radila jsem jí to), ale alespoň snad rozvine problém. Rozvod by měl někdy být, ale zatím na něj nemá čas, peníze ani náladu. Neví, na koho se obrátit, tak, když jsem Vás našla, prosím, nenavrhujete nějaké řešení? Snad to není moc nesrozumitelné. Předem moc děkuji.

Vážená Marcelo,

jste internetovým svědkem paradoxní fáze rozchodu. Muž, který původně navrhl a realizoval rozchod, po čase mění svůj úmysl a paradoxně se stává tím partnerem, který usiluje o obnovení vztahu. Je bohužel zákonité, že se tak děje právě v okamžiku, kdy už o to nestojí druhý partner - žena, která do té doby usilovala o obnovení vztahu, například tím, že se s ním dosud nerozvedla. Zkrátka přitažlivé síly jsou sice slabší než odpudivé, ale za to jsou neuvěřitelně dlouhodobé a vytrvalé. Zde přitáhly muže zpět domů po řadě let. Tolik tedy psychologie.

Nevím, jak by se s tím vypořádaly soudy. Nevím, zda by dělily majetek půl na půl. To si prosím ověřte u právníků. Pokud muž vyhrožuje násilím a zabitím, může být pomocí policie vykázán z bytu a nesmí se do něho vrátit. Zde bych doporučoval kontaktovat Bílý kruh bezpečí (http://www.domacinasili.cz), eventuálně nadaci Rosa (http://www.rosa-os.cz/), která se věnuje týraným ženám.

s úctou

jk

20.OTÁZKA (Jag)

Dobry den, pane doktore. Jsme s muzem 10 let, mame dve male deti a mame se stale radi. Problem je, ze ja nedokazi vyjit s jeho rodici, kteri nam neustale vse diktuji (" To dite bude bez diskuze pokrteno!" ) a permanentne radi (od zarizeni bytu po stravovani deti). Ja jsem byla vychovana nadmiru liberalne, moji rodice nam do niceho nemluvi. Momentalne situace eskalovala a ja jsem od muze odesla s tim, ze uz toto nesnesu. Tyden po te se zhroutil (problemy se srdcem) a ja se k nemu vracim, ackoliv jsem se citila velice stastna a osvobozena. Jak na to? Predem Vam dekuji, s pozdravem.

Vážená paní,

Váš popis je ukázkou toho, jak nefunguje soužití více generací v jednom bytě nebo bez jasných hranic. Naproti tomu funguje vícegenerační soužití oddělených domácností i v těsném sousedství. Platí zásada - děti by měly mít bezbariérový přístup do obou domácností, tedy bez problémů přecházet z Vaší domácnosti do domácnosti prarodičů - tedy bez překračování silnice a jiných nebezpečných překážek. Naproti tomu dospělí by měli respektovat čáru mezi domácnostmi a v druhé domácnosti se chovat stejně uctivě jako na návštěvě.

Já jsem sice sám katolík, ale přesto si nemyslím, že by byly správné výroky: " To dítě bude bez diskuse pokřtěno." Křest má své podmínky a není to čárový kód, který bezmyšlenkovitě přilípneme na každého kojence, zvláště pokud nejste praktikující křesťané. To z teologického hlediska vede akorát k devalvaci svátostí a pozdějšími problémy s církevními sňatky. Proto si myslím, že byste oba dva měli jasně prarodičům říci, kde je jejich místo a do čeho nemají mluvit, co si rozhodnete vy sami. U Vás jsou jen hosty a jejich hlas jen poradní.

Jestliže na Vašeho muže platí křesťanská argumentace, tak mu připomeňte větu z Genesis: " Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." Od rodičů je opravdu třeba se oddělit i za cenu dočasného konfliktu a nekomunikace. Počítejte totiž s tím, že i když je se vší slušností vyhodíte, tak se urazí a možná s Vámi nebudou nějaký čas hovořit. Holt ne vždy jde všechno jako po másle.

Za nevymezení generačních hranic již mnoho párů zaplatilo rozchodem, takže bych to opravdu nedráždil a ujasnil bych si priority.

s úctou

jk

21.OTÁZKA (Petra)

Dobrý den pane Klimeši. ráda bych od Vás dostala radu. Jsme s přítelem spolu krátce, cca 4 měsíce. Po měsíci a půl jsme se neviděli zhruba tři týdny a přítel za tu dobu změnil svůj postoj vůči mě.Je odtažitý, dělá mu problém se mnou komunikovat, zamilovanost se vytratila. Původně jsem myslela, že je to tím, že jsme se neviděli skoro měsíc, ale hlavní problém je z jeho strany v tom, že si představuje, že se budeme vídat velmi málo kvůli nedostatku času z důvodu časově náročného zaměstnání. Myslí si, že bych to neustála, je o tom přesvědčen a tento názor si nedá vymluvit. Nechce se teď vídat a dát si čas na rozmyšlenou. Myslíte, že to někam povede? Problém je hlavně v tom, že je paličatý a nenechá se přesvědčit o jiném názoru...Myslím, že se ve mě mýlí, ale nemám šanci mu to dokázat...Děkuji za odpověď a přeji hezký den.

Vážená Petro,

Váš muž se odtahuje a bohužel skutečný důvod neudává. Je dokonce možné, že ho ani sám nezná. Dejte mu nějaký čas, řekněme tři měsíce. Během té doby mu nic nevyčítejte, nerýpejte do něj, neupravujte vzdálenost. Pokud se nic nezmění, prohlašte tento vztah z mrtvý, oplakejte ho a otevřete se novým možnostem.

s úctou

jk

22.OTÁZKA (Hromnice)

Existuje test na stanovení Aspergerova syndromu?

Vážená paní,

Aspergerův syndrom je součástí vývojových poruch autistického spektra, proto kontaktujte www.autismus.cz nebo http://www.apla.cz/ . Též mohu doporučit: Tony Attwood, Aspergerův syndrom, Portál, 2005. Nevím, jestli Vám bude k něčemu toto: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=622 .

s úctou

jk

23.OTÁZKA (Sven Torsteinsen)

Dobrý den, pane doktore,

chtěl bych se zeptat na Váš názor na jednu věc - můj dědeček, bývalý učitel ekonomie, je dlouhodobým oříškem pro mě i bratra (i pro mého otce, který je přímo jeho syn). Bydlí relativně daleko od nás všech, my jsme dost rozletělí po světě po různých zemích a prakticky vždy, když tam přijedeme, je silně pravděpodobný konflikt a často ne jeden. Je takový nadmíru egoistický, posledně se strašně hádal a byl silně nepříjemný, když ho bratr porazil v šachách (které hraje takřka profesionálně, takže to přeci není žádná ostuda s ním prohrát), neustále shazuje úroveň poměrně špičkových škol, na kterých oba jsme i velmi zodpovědnou, manažerskoupráci u jedné globální firmy, u níž pracuje můj otec; neustále má potřebu se poměřovat se svým synem i vnuky a řekl bych - až chorobně žárlí na úspěchy, které máme. Nedá se s ním rozebrat žádné téma, když jsem ho učil zacházet pracovat s počítačem (tou dobou už jsem měl za sebou už opravdu hodně zkušeností i s programováním, architekturou serverů a podobně), tak on, i když k tomu sedl poprvé v životě, mě poučoval jako malé dítě a div nevinil z toho, že jsem mu s počítačem něco neprovedl. Stejně nemá už dlouhé roky rád moji matku (prvních mnoho let se to řešilo tak, že jsme k němu jezdili minimálně, resp. vůbec). Dá se nějak tahle hořkost překonat? Aby když za ním pojedeme, tak aby se alespoň jednou dalo čekat, že tam nebude zle? Případně co byste poradil mému otci, který je dost nešťastný z toho, že ho jeho vlastní otec neustále potápí? Mě osobně to štve, ale umím s tím žít, prostě se nad to povznesu stylem " o nic přece nejde, ne" , ale rád bych alespoň věděl názor odborníka na to, jak by se dala taková situace řešit.

S úctou

Sven

Vážený pane Torsteinsene,

jeví se mi to na srážku s manipulátorem. Jak to poznáme? Normální děda má radost, když se jeho dětem a vnoučatům daří. Jejich úspěch je jeho úspěch. U Vašeho dědečka vidíme jiný jev: Váš úspěch je jeho neúspěch. Nejen v šachách, ale i třeba v počítačích. Tento vylučující, disjunktní vztah - úspěšný mohu být buď já nebo ty, ale nikdy oba dohromady - je jedním s průvodních jevů, které charakterizují mysl manipulátorů. Tragicky se to projevuje i v partnerském soužití, kde se projevuje nekončícím soupeřením a bojem o moc s partnerkou či partnerem.

Jeho mysl pochopíte, když budete znát princip vyrovnání frustrace. Jestliže třeba zjistí, že umíte počítače lépe než on. Podle jeho mysli, je to jeho prohra. On je hloupý, vy jste chytrý. Vaše chytrost je jeho hloupost. Zákonitě se objevuje závist: " Proč vy můžete a on ne? Není to nespravedlivé? On má taky nárok na to být šťastný!" Manipulátor nesnáší, když vidí, že on je nešťastný a ostatní jsou spokojení. Takovou situaci musí zničit. Podle principu vyrovnání frustrace má potřebu všechny okolo naštvat, aby všichni s ním sdíleli jeho blbou náladu. Podle Garfieldova hesla: " Když mám den blbec já, tak ho mají všichni." Jinými slovy jedinou Vaší chybou při srážce s manipulátorem může být, že se tváříte spokojeně. Za to musíte být po zásluze potrestán.

Z dalších manipulativních fíglů, které nacházím ve vašem popisu, je sklon kamuflovat svou neznalost - tedy dělá z vás programově hlupáka. Intuitivně předpokládá, že když budete pociťovat vinu, tak si možná nevšimnete, že počítačům nerozumí. To je metoda, kterou zřejmě dlouhá léta s úspěchem používá na Vašeho otce, který od dětství touží po jeho přijetí. Místo aby si uvědomil, že má co do činění s nemocným člověkem, tak " je nešťastný, jak ho jeho vlastní otec neustále potápí" . Touha po přijetí Vašemu otci zatemňuje mysl, aby zřetelně viděl, kde je problém.

Asi tušíte, že mám pro Vás špatnou zprávu. S touto hořkostí se nedá dělat nic, protože on vidí chybu ve Vás a ne v sobě. Vám jen doporučuji chápat tyto dost primitivní mechanismy, které ovládají jeho chování a myšlení. Zkrátka on nemá mysl zdravého člověka.

Pro člověka, který si uvědomuje vlastní sklony k manipulacím, existuje pár možností. Například nahrazovat pocit nároku přejícností: " I když já mám míň, i když jsem loser a prohrávám, přesto přeji těm okolo, aby byli šťastní a nebudu jejich úspěch a spokojenost hatit." Druhá metoda je nahrazovat závist obdivem. Sousedovi nezávidím krásnou zahrádku, ale naopak jej obdivuji a napodobuji. Chtěl bych být tak šikovný jako on. Všimněte si, že i děti se učí obdivem, ne závistí.

s úctou

jk

24.OTÁZKA (Letní soumrak)

Dobrý den,

manželství mé příbuzné je po 20-ti letech minimálně 2 roky v krizi. Díky možnostem bydlí každý jinde, její partner o ni nejeví žádný viditelný zájem, žije si svůj život a dá se říct, že je svou manželkou znaven a že ji víceméně pohrdá. Spojuje je majetek a 20ti-letý syn. Ona se zatím rozvést nechce z obavy o případné komplikace při dělení majetku, tvrdí, že svého manžela již vůbec nemá ráda, ale zároveň podléhá stále jeho vlivu a není schopna se od něj odpoutat a začít nový život, uspořádat si bydlení, obnovit svou spolehlivost v zaměstnání. Převládá u ní touha po pomstě a to konečné a destruktivní. Viní manžela z rozbití rodiny a když ona nebude šťastná tak to zařídí tak, aby ani on nebyl.

Je nás několik, co ji doporučuji hospitalizaci, samozřejmě marně, brání se i kontaktu s psychiatrem. Máme reálné obavy z toho, co by mohlo nastat. Lékaři říkají že, pokud neubližuje sobě nebo okolí, nemohou nijak zakročit .Již několikrát lehce napadla svou tchyni, opakovaně poškodila drobný majetek manžela, má chvíle, kdy se přestane ovládat a zcela se ji mimo jiné změní i její slovník. Dochází k bydlišti manžela a dožaduje se kontaktu, z jeho strany jde o nezájem a lehké provokace, které naši příbuznou notně rozčílí a tak stále dokola.

Děkuji Vám za odpověď.

LV

Vážená LV,

to, co prožívá Vaše příbuzná, opravdu není na hospitalizaci a vůbec ne na psychiatrickou léčbu. To je problém zřetelně partnerský, který by se měl řešit psychoterapií.

Mechanismus, který trápí Vaši příbuznou je jednoduchý. Večer je sama doma. Zasteskne se jí po manželovi: " Kdypak se asi vrátí?" Teď jí to asi po tisícté ten den dojde: " Nikdy se nevrátí, protože odešel s tou čůzou! Takže oni si teď užívají, zatímco já trpím?! To je nespravedlivé. To mu nedaruji..." Jinými slovy, když její zle a je sama, tak v tomto sledu jí napochoduje do hlavy nejprve fantazijní postava manžela následovaná jeho stávající partnerkou. Ona pak na tyto fantazijní produkty útočí a proklíná je. Tato aktivace organismu jí sice zčásti zlepší náladu, ale bohužel stává se závislá na tomto zdegenerovaném uspokojování potřeb. V dlouhotrvajícím sledu ji to ničí.

Doporučení: Neútočit na fantazijní postavy a znát mechanismy, které je řídí, například i zákon vyrovnání frustrace z předchozí otázky. Na okraj v zářijovém čísle Psychologie Dnes vyjde článek, který popisuje výše popsaný pákový efekt, který ovládá mysl podváděného partnera.

s úctou

jk

25.OTÁZKA (houba Martin)

Dobrý den S partnerkou jsme rok. Myslím, že máme pěkný vztah, až na jednu velice zásadní věc a tou je náš intimní život. Mám své potřeby, které nereflektují s potřebami partnerky. Podle ní je normání se milovat párkrát do mesíce, s čímž se absolutně nestotožnuji. Vždy jsem velice podráždený a dá se říct dosti naštvaný, nevím jestly víc na sebe nebo na ní. Párkrát sme se o tom snažily mluvit, ale vždy věci vyplynuly tak, že ona na to musí mít chuť. Musím poznamenat, že mě je 23 let jí 20. Sme svoji první sexuální a dá-li se to tak nazvat je to pro nás oba náš první dlouhodobý vztah. Človek slyší odevšad, že vše se řeší poprvé a když se nevyřeší, tak je to potřeba brát jako zkušenost. Tímto problémem se trapím velice dlouho, snažil jsem se respektovat její sexuální (ne)touhy a všechno dusil v sobě, Několikrát sme se o tom bavily, vždy vyplynulo, že ona na to musí mít chuť(jak výše již píšu), což jsem s pachutí k sobě samotnému přijmul.

Poslední týden jsme hodně o tom přemýšlel a rozhodl se to s ní řešit a to rozhovorem na rovinu, bez okolků a servítek. Výlíčil jsem jí svoje představy, že mě nestačí milováni párkrát do měsíce, že moje představa je několikrát týdně, že ji mám rád a respektuji jí, ale že ten problém tu je a já se nehodlám trapit dál. Položil jsem otázku, jestly je schopná se milovat se mnou podle mých představ, aby to dělala s tím, že mě má ráda a bude se cítit dobře, kvůly tomu, že já budu náš vztah považovat plnohodnotnějši a budu štastný. Pokuď ne, tak to považuju za ukončení našeho vztahu. Mám špatný pocit, že ji dávám obrazně nůž pod krk, ale nehodlám se trápit dál. Vím, že rozchod bude bolet jí a hlavně mě, ale trápit se můžu celý náš další vztah anebo čekat doufám menší a kratší bolest z konce vztahu. Nevím co čekám a vlastně ani nepokládám žádnou otázku a hlavně je to názor jen jednoho člověka ve vztahu. S přáním pěkneho a přínosného dne Martin

Vážený Martine,

obávám se, že má-li Vaše partnerka přirozenou frekvenci sexu jednou za týden, tak z ní o moc víc nevymámíte. To je, jako kdybyste chtěl z trabanta vymáčknout 150 km/h. Navíc narazíte na polarizaci - čím více budete tlačit, tím méně se jí bude chtít. Jen na okraj, muži jsou též velmi hákliví, když je partnerka nutí do sexu častěji, než jak mají chuť. Osobně bych neobětoval jinak hezký vztah jenom kvůli asymetrii v sexuálních potřebách. Za to těch pár orgasmů opravdu nestojí.

Vaší partnerce bych ale naopak doporučil, aby sex byl ve vašem případě alespoň jednou týdně. Řídil bych se pravidlem - ne " kdy se mi chce" , ale spíš " kdy se mi nejméně nechce" , aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Ale abych byl upřímný, mám pocit, že Váš vztah se chylí ke konci z jiných, nevyřčených důvodů, že sex je jen zástupný problém.

s úctou

jk

26.OTÁZKA (Kristýna)

S přítelem spolu chodíme rok, seznámili jsme se v práci a on kvůli mně opustil přítelkyni s dítětem, se kterou byl 7 let (dítě nebylo jeho). Nyní máme spolu s přítelem vlastní firmu, je to dost nápor na psychiku a občas na sebe kvůli řešení pracovních záležitostí zvýšíme hlas (bez urážek apod., spíš jde o konstruktivní spory).

Trápí mě jen to, že se mnou ani po roce vztahu nechce bydlet (známe se celkem dva roky), přestože je nám oběma přes třicet. Já jsem od začátku počítala s tím, že bude chtít rodinu, když jsme spolu ještě nechodili, často mluvil o vlastním dítěti. Já sice vím, že po roce chtít dítě je nesmysl, je to moc brzy, ale chtěla bych s ním zkusit žít. Přítel o to nestojí, že chce mít prý klid. Když jsem ho tedy v otevřeném rozhovoru vyzvala, ať mi klidně sdělí, jestli se chce třeba vrátit k bývalé partnerce (ta se k němu vrátit chce a celý rok mi neustále posílá obtěžující SMSky) nebo jestli se chce se mnou raději rozejít, sdělil mi, že se mnou chce být, ale že " není rodinný typ" a že jsem si toho údajně měla všimnout již dříve. Odvětila jsem, že si těžko můžu odvodit, že " není rodinný typ" , když žil léta se ženskou s dítětem. Nechápu proč se v našem věku stále brání společnému soužití, pořád musím myslet na to, že o mně asi tolik nestojí, když si pořád nechává zadní vrátka. Mám strach, že třeba budu čekat ještě rok, dva, tři a pak už se možná zdravých dětí ani dětí nedočkám, bude mi 35 let.

Má smysl čekat nebo se rozejít? Při pokusu o rozhovor o naší budoucnosti z něj kloudné slovo nedostanu, je ochoten bavit se jen o věcech týkajících se firmy...

Vážená Kristýno,

na jednu stranu píšete: " Já sice vím, že po roce chtít dítě je nesmysl, je to moc brzy, " ale já přesto nevím, kde bere jistotu pro toto tvrzení. Neznáte se rok, ale dva a podle výzkumů se právě podle prvních dvou roků dá odhadnout poměrně přesně, jak bude vztah fungovat. Jestliže první dva roky jsou fain, tak vztah má předpoklady přežít. Pokud je vyplňují hádky a nekončící nedorozumění, je minimální šance, že se to v budoucnu změní. Z toho vyplývá, že tzv. vztahy na zkoušku nemají smysl déle než dva roky a to je i Váš případ.

Váš partner, a konec konců i vy sama, máte touto dobou všechny důležité údaje k tomu, abyste udělali odpovědné rozhodnutí. Jestliže se partner nerozhodne mít s Vámi rodinu a dítě, musí počítat s tím, že odsuzuje sebe i Vás prožít život bez dětí. Ledaže by Vás za pár let opustil a našel si jinou matku svých dětí v pozdějším věku, což je víc než pravděpodobné.

Je-li víceméně rozhodnut, dá se předpokládat, že jeho rétorika se v momentálním klidném období nezmění. Proto bych mu nějakou dobu na rozmyšlenou, cca 3 měsíce. Zkusil bych s ním opravdu vážně promluvit (nebo poslat email, pokud se obáváte hádky) o tom, co to pro Vás znamená a k jakému osudu Vás odsuzuje, pokud byste s ním zůstala bez dětí. Pokud nebude schopen skloubit Váš osud se svým, pak je ještě možné, že si plně neuvědomuje, co k Vám cítí. Tedy tady by mohla pomoc nějaká z hop-trop akcí - třeba rozchod. Pokud ani po rozchodu nezmění své antirodinné postoje, pak je třeba se s ním vnitřně rozloučit, ukončit veškeré sexuální kontakty a hledat nějakého zralejšího partnera.

s úctou

jk

27.OTÁZKA (nerozhodná)

Dobrý den pane doktore,

neumím se rozhodnout mezi dvěma muži, partnerem a milencem. S partnerem jsem skoro deset let, máme malé dítě (rok). Je báječný otec, nehádáme, nevadíme si, ale kolikrát mám pocit, že žijeme spíš vedle sebe než spolu. Náš hlavní problém je, že spolu vůbec nespíme. Partnerovi je 38 (mně je 30), nikdy nebyl příliš sexuálně náruživý(byla jsem vždy ten článek s větší apetencí) a v posledních letech začal mít problémy s erekcí (není to tím, že bych třeba ztloustla a přestala o sebe dbát, troufám si o sobě tvrdit, že jsem atraktivní žena a navíc rozhodně nepodceňuji " údržbu" ). Snažila jsem se to řešit, vyzkoušela jsem v posteli všechno možné, ale jemu je nepříjemné o tom diskutovat a mě je už líto ho tím trápit. Přijde mi, že o sex vůbec nestojí, že ho ze svého života úplně vyškrtl, nesnažil se nic udělat proto, aby náš sexuální život nějak zachránil (třeba že by koupil viagru, zašel k odborníkovi etc.). Poslední rok jsme spolu nespali vůbec - hlavně proto, že jsem o sex s ním úplně přestala pokoušet - našla jsem si milence. Šla jsem do toho s tím, že to bude jen kvůli sexu, ale pochopitelně jsem se bezhlavě zamilovala. S milencem je sranda, stojí o mě, miluje mě, má rád mé dítě... ale já se stále nedokážu rozhoupat. Vím že vztah s ním by možná byl trošku Itálie, navíc se trošku děsím změny životních podmínek (s otcem mého dítěte žijeme poměrně v luxusu). Jenže když jsem s milencem (vztah trvá rok a půl a ano, počítáte správně, začal v těhotenství), mám pocit, že žiju, zatímco s partnerem si připadám " mrtvá" . Samozřejmě mám strach, vyměnit možná zaběhnuté nudné koleje za něco nového a hlavně - ochudit své dítě o možnost vyrůstat se svým tátou, který ho moc miluje. Navíc se strašně bojím, že bych svému partnerovi ublížila - sice spolu nespíme, ale myslím, že je na mě docela upnutý, nemá moc přátel s kterými by se vídal... Je to začarovaný kruh. Vím, že to za mě asi nerozhodnete, ale jakou otázku si mám položit, abych si dokázala odpovědět?

Děkuji, nerozhodná

Vážená paní,

máte pravdu, rozhodnutí za Vás neudělám, ale měl bych Vás upozornit na jednu systematickou iluzi, kterou žijete právě v této latentní fázi rozchodu. Ta by se dala popsat slovy: Vše, co mám u manžela, bych u milence mohla mít taky a k tomu ještě " je s ním sranda, stojí o vás, miluje vás" atd.

Vaše potřeba partnerství se totiž uspokojuje pomocí dvou fyzických osob - manželem a partnerem, ale bohužel vzdálenosti od každého jsou jiné a z toho vyplývá i jejich hodnocení: Partner je neodolatelně idealizován, manžel nesnesitelně očerňován (jste vedle něho " mrtvá" ). Bohužel realita bude jiná. Milenec bude mít spoustu špatných vlastností, které nyní ani netušíte, protože předpokládáte, že v daných oblastech se bude chovat stejně jako Váš " báječný" manžel. Naproti tomu, svého manžela nebudete považovat za tak nepoužitelného, pokud se budete spoléhat pouze na něj.

Tato iluze - to na střeše je vždy lákavější než to, co máme v hrsti - se v této oblasti nazývá hybridní partner a též o tom píši ve své knize Partneři a rozchody. Je dobré to znát, abyste alespoň rozuměla procesům, které se momentálně odvíjejí a co bude následovat. Viz třeba následující případ Jaroslava.

Pokud se ale rozhodnete pro manžela, nedoporučuji, abyste si držela milence, protože pak bude mít pocit, že Vaše manželství je nesnesitelné. Pokud milence nemáte a hlavně NESNÍTE o jiných možnostech, budete své manželství prožívat o řád lépe než dnes. Pokud chcete, aby Vaše dítě obědvalo, tak víte, že ho nesmíte před obědem nacpat sladkostmi. S Vaším mužem je to stejné. Pokud ho chcete milovat, nesmíte před příchodem domů mít dva orgasmy s jiným mužem a dvě hodiny snění o tom, jaké by to bylo krásné, kdybyste byla jinde. Je pak proti přírodě, aby se Vám manžel nehnusil.

Mám-li být upřímný, pak pro Vašeho milence je navíc ošemetné, aby šel do vztahu s Vámi, protože jste žena, která řeší partnerské obtíže nevěrou. Je totiž dost pravděpodobně, že i jemu budete nevěrná, až případné manželství s ním se dostane do nějakých obtíží. To je bohužel spíš pravidlo než vyjímka.

s úctou

jk

28.OTÁZKA (Jaroslav)

Vážený pane doktore,

po 5letém vztahu mne v dubnu bez jakéhokoliv varování opustila přítelkyně, se kterou jsme do poslední chvíle plánovali budoucnost atd. Později jsem se dozvěděl , že okamžitě po seznámení se nastěhovala k muži, který zdaleka nedosahuje sociální úrovně mé a ani do té doby její. Okamžitě opustila bez jakéhokoliv vysvětlení vedoucí pozici v zaměstnání ( v té firmě mám majetkový podíl)a cca 2 mesíce vůbec nekomunikovala vyjma strohých sms konstatování typu " žiju jinde " apod. Rozchod jsem nesl velmi těžce a s velkými psychickými problémy . Vaši knihu " Partneři a rozchody" jsem četl nejméně stokrát a jeden výtisk jsem zaslal i bývalé přítelkyni. Z její strany nebyla snaha řešit vůbec nic, nejen vztah se mnou a můj stav , ale i majetek typu byt, který jsem okamžite přestal užívat ( samozřejmě byl " napsán" na ní , ač jsem jej uhradil bez hypoték a půjček , její půjčky vůči firmě , atd.). zhruba po 4 mesících této nekomunikace jsem se dostal do trochu lepšího stavu a byl schopen mít reálný pohled na svět a , do určité míry, " přitažlivé síly" trochu oslabily. Přesně v této chvíli se bývalá přítelkyně ozvala že se nachází v zoufalé situaci a že ně stále miluje a chce se vrátit atd. Zoufalá situace spočívala v těhotenství , které si přála přerušit a že svými kontakty jsem schopen ji zajistit diskrétní a prvotřídní péči atd. Což jsem také udělal. Uvěřil jsem všemu a udělal vše co bylo v mých silách. 3 dny po potratu mi oznámila , že miluje svého nového přítele ( otce nenarozeného dítěte) a že jsem si vše vyložil špatně a je jí to líto a že stála o přátelství se mnou a nikoliv o obnovení vztahu atd. Psychicky mne to vrátilo do období jejího odchodu a můj stav není příliš dobrý. Děkuji za radu jak dále, je-li nějaká.

V úctě

Jaroslav

Vážený Jaroslave,

stal jste se obětí manipulace. Ta spočívala v tom, že jste byl použit jako jednorázový ručník a po té hozen do koše. To nevypovídá ani tak o Vás jako spíš o způsobu, jakým Vaše partnerka zachází s lidmi. Bohužel nemáte žádnou záruku, že toto chování se u ní nebude v budoucnu opakovat. Je důvodné předpokládat, že když jí bude opět ouvej - z jakéhokoli důvodu - a stávající partner jí nebude schopen pomoci, tak se obrátí na Vás. Jste její záchytná osoba.

Co se týká rozchodu došlo pochopitelně k regresu. Prožíváte jej ještě jednou. Nyní však bude pravděpodobně odeznívat trochu rychleji. Hlavně si dejte pozor na návaly bezmocného vzteku na bývalou partnerku - jsou návykové a mají sklon Vás k ní ještě víc vázat.

Doporučení: Počítejte s tím, že máte co dočinění s manipulátorem. Držte si od ní bezpečnostní odstup a dávejte jí jen tolik, kolik byste zadarmo dal kterémukoli anonymnímu člověku, kterého potkáte na ulici.

s úctou

jk

29.OTÁZKA (Adéla)

Dobrý den, pane doktore. Je mi už přes třicet let, jsem již 8 let sama s dítětem a stále nemohu najít partnera pro život. Je to také asi trochu dáno tím, že už nikam moc nechodím. Chtěla jsem se Vás zeptat, co říkáte na seznamování přes Internet v tomto věku? Děkuji Vám. Adéla

Vážená Adélo,

myslím, že mohu doporučit. Znám řadu úspěšných případů. Dnes přichází seznamování po Internetu do úvahy mnohem víc než dříve, protože na něm trávíme mnohem více času a mizí jiné příležitosti, jak se seznámit - spolky, strany, církve, procesí, promenádní koncerty atd.

Běžná chyba ale je: Začínám si s jedním člověkem, kterého považuji za potenciálního partnera, zamiluju se, hned se s ním vyspím. Za čtrnáct dní zjistím, že je nepoužitelný, ale pak se musím odmilovat a to mě zablokuje na další tři měsíce. Proto:

1) Obrňte se trpělivostí. Je to běh na dlouhou trať.

2) Nepřeskakujte počáteční seznamování přes chat či emaily, ušetří vám to zbytečné schůzky a zklamání.

3) Internet považujte primárně za prostředek k seznámení se zajímavými lidmi, ne k hledání nového partnera. Ne každý je dobrý jako partner, ale může to být dobrý kamarád nebo užitečný kontakt.

4) Seznamujte se paralelně s vícero lidmi, ale bez sexu. Pomalejší paralelní seznamování Vás uchrání toho, abyste nevázala na jednu možnost, nezamilovávala a nemusela se pak složitě odmilovávat.

s úctou

jk

30.OTÁZKA (Lucie)

Vazeny pane doktore,

nahodou jsem narazila na dotaz sve predchudkyne. Jsem presvedcena, ze mam Aspergeruv syndrom. Zminene stranky znam, co vsak nejsem schopna nikde najit, je " navod" , jak zit s " normalnim" muzem. Hrouti se mi manzelstvi, muz na me neustale krici a neco po mne chce, ale ja nejsem schopna pochopit, co. Rodinny zivot nemam rada, sdilena radost je pro me polovicni radost a sdilena bolest trojnasobna bolest. I kdyz mam sveho muze rada, lepe by se mi zilo samotne a jen se s nim obcas schazela. Jenze mame dve male deti a ja mam k nim pocit zodpovednosti, kdyz uz jsem si je " ochocila" . Krize v manzelstvi na me pusobi tak neblaze, ze posledni dobou uz nesnasim ani veci, ktere jsem drive jakz takz zvladala (navstevy, doteky, jizda MHD apod). Nevim, co mam delat. Zkouseli jsme uz manzelskou poradnu, psychiatrii i klinickou psycholozku, ale pokazde se problemy jen jeste vice prohloubily. Existuje nekdo, kdo ma zkusenosti konkretne s manzelkym poradenstvim pro osoby s Aspergerovym syndromem? Dekuji.

Vážená Lucie,

rád bych Vám pomohl, ale opravdu odborníky v této oblasti neznám. Každopádně doporučuji:

1) Vystřídat co nejvíc autorit - nejen psychologů. Zkuste o tom mluvit s mnoha lidmi. Tím se zvýší pravděpodobnost, že najdete někoho, kdo Vám rozumí a má radu pro Vaše problémy.

2) Pokud dělají problémy společné návštěvy poradny, tak chodit k odborníkům nejprve sama, pak teprve s partnerem.

3) Nevzdávat hledání řešení po jedné návštěvě psychologické poradny. Projděte jich třeba deset.

4) Mám pocit, že Vaši situaci zhoršuje pocit méněcennosti a pocity viny. To je též typické pro tento syndrom. Cíleně tyto pocity pozorujte a všímejte si, jak Vám škodí. Odstup od nich bývá velmi užitečný.

s úctou

jk

Otázka N. N.

Zdravím a mam pro Vas otazku,

resim problem, proc Buh neleci amputace. Strucne receno - obecne se predpoklada, ze Buh vyslysi prosby nemocnych a casto jim pomuze, zazracnych ci mene zazracnych uzdraveni je spousta - ale proc ne ty amputace?

Vážený pane!

Nutíte mě trochu, abych zafušoval do teologie. Tak snad mě nikdo nebude kamenovat, když se o to pokusím. Předpokládám, že Vás zajímá odpověď z pozic křesťanství. Tam by asi teologická odpověď zněla, že Bůh amputace stejně jako jiné zlo od člověka neodvrací, protože se k tomu jednoduše nikdy nezavázal.

Sousloví Starý či Nový Zákon jsou nepřesné překlady (viz Tresmontant). Například Slováci to překládají přesněji jako Stará či Nová smlouva. Obsahem žádné z nich není, že Bůh bude chránit člověka před nemocemi či fyzickým utrpením. Řečeno lapidárně teologicky - Bůh neochránil svého vlastního Syna před tou nejpotupnější smrtí, kterou si Žid dokázal představit, tj. smrtí na kříži, proč by nás měl chránit před amputacemi či jinými chorobami? Pokud se objevuje jakýkoli zázračné uzdravení, tak je to vždy bonus, něco extra, na co není takříkajíc právní, smluvní nárok. To je též universální odpověď na otázky: Proč se Bůh může dívat na války, koncetrační tábory či na trpící děti v našich dětských domovech.

Bohužel odpověď z pozic pastorální psychologie je složitější. Každý věřící při svém náboženském zrání si prochází celou řadou fází. Podle Osera je obsahem jmenovitě té druhé, že člověk očekává jakýsi směnný obchod s Bohem podle zásady: " Do ut des" (Dej, abys dostal). Tedy i zralý člověk podvědomě často očekává, že když bude zachovávat všechna přikázání a bude se snažit být vzorným křesťanem, že za to dostane nějaký bonus, který by jinak nedostal. Třebas nějakého to zázračné uzdravení navíc. Toto je ryzí náboženská pověra. Bohužel s ní musí zápasit každý věřící a v podstatě se jí nikdy zcela nezbaví. Stejně jako se za celý život nezbavíme sklonů k manipulacím ap. Například Kristus kritizoval apoštola Petra za očekávání, že Mesiáš bude uchránět utrpení a potupného zabití. Toto falešné očekávání kompenzuje i podobenství o štědrém majiteli vinice, který dává stejnou mzdu nádeníkům, kteří pracovali celý den, i těm, kteří pracovali jen jednu hodinu.

Jestli jsem to správně pochopil, Vaše otázka má ještě jeden aspekt, a to, že předpokládáte, že zazračné uzdravení amputované končetiny je průkaznější zázrak než uzdravení člověka, který byl od narození slepý, ale měl nějaké oči, či byl ochrnutý, ale měl nějaké končetiny. Osobně si myslím, že je jen náhoda, že evangelia nezaznamenávají takovou formu uzdravení. Avšak zázrak nasycení 4000 lidí ze sedmi chlebů však obsahuje aspekt zmnožení objemu chleba - z jedno chleba se nasytily tisíce lidí a ještě zbylo pár košů zbytků. Evangelia pak zaznamenávají, jak mizivý dopad měl tento zázrak nejen na psychiku lidí a farizejů, ale i na samotné učedníky (viz osmá kapitola Markova evangelia). Obávám se, že v těchto okamžicích se Ježíš sám přesvědčil, že cesta mimořádných zázraků je naprosto k lichá - nikoho nedokáže udělat lepším. Nakonec bychom brali zázraky stejně automaticky, jako dnes z mikrovlnky za minutu vytahujeme horké jídlo. Dřív něco nepředstavitelně zázračného bereme jako každodenní triviálnost, která nám nezabrání lhát, krást, rozvádět se či vraždit. Myslím, že tento fakt je i důvod, proč se Bůh nikdy nezavázal k zázračným uzdravením či mimořádné ochraně člověka. Zázraky jsou zkrátka zbytečné.

s úctou

jk

31.OTÁZKA (Patrikkk)

Vazeny pane doktore - kdysi jsem byl naprosto citove zavisly na sve matce. Dnes ni pro zmenu nemuzu vubec vystat (zrejme typicky oidipus). Bohuzel se to promita do meho soucasneho zivota, nejsem schopny navazovat zadne vztahy, protoze v momente, kdy o nekoho zacnu stat, ci obracene, ten clovek se mi naprosto znusi. Existuje z toho nejaka cesta ven? Dekuji& hellip;

Vážený Patriku,

máte zřejmě zbytnělé jak přitažlivé, tak i odpudivé síly k ženám. To má za následek, že na velkou vzdálenost, například když je žena nedostupná, mají navrch přitažlivé síly a vy toužíte po vztahu. Když však se přiblížíte, rychle přijdou ke slovu odpudivé síly. Touhy v rychlém sledu vystřídá odpor až hnus. Tomu jevu, kdy se prudce mění hodnocení protějšku v závislosti na vzdálenosti od něj, se říká propadová křivka. Ta je popsaná v mé knize Partneři a rozchody (asymetrie ve vzdálenosti). Nastudujte si tento mechanismus, ať ho dokážete ve svém životě předvídat a následně i ovládat.

Cesta ven:

1) uvědomit si, že tento jev je vlastnost Vaší hlavy, že to vcelku nic nevypovídá o Vašich partnerkách. Tedy řešit ho musíte vy sám a je dobré své partnerky ušetřit upřímných výpovědí o aktuálních, leč přelétavých negativních pocitech.

2) Vyhledávat spíš ty partnerky, které mají rády větší vzdálenost a netouží po symbiotickém vztahu. K těm se přibližovat spíš pomaleji, abyste si neaktivoval vlastní odpudivé síly. Dejte si u každé ženy nejlépe pět prvních nezávazných schůzek, tedy žádné hupky šupky do postýlky, abyste byl schopen je posoudit s relativně klidnou hlavou.

3) Počítejte s tím, že na testovacích schůzkách zprvu nebudete cítit žádné příjemné pocity - ty budou přehlušeny Vaší touhou co nejrychleji vypadnout. Proto se snažte na schůzkách nehodnotit. Odděleně pozorujte své city a to, jak se objektivně chová vaše partnerka. Vlastní rande zhodnoťte s odstupem tří dnů.

s úctou

jk

32.OTÁZKA (vera)

Dobry den pane klimesi,

chtela jsem se zeptat proc kdys se ke me muj pritel nastehoval je vse spatne

Vážená Věro,

čekal bych něco podobného jako v předchozím případě - propadovou křivku. Přílišné přiblížení. Lidově řečeno - ponorková nemoc.

s úctou

jk

33.OTÁZKA (Michal)

Dobrý den,

rád bych Vás poprosil o radu. Dostal jsem se do těžké životní situace, i když to byla z větší míry moje osobní chyba. Před více jak 3 lety jsem měl vážný vztah, který se po 2 letech rozpadl. Byl jsem z toho velice zničený a nevěděl jsem si rady. Koupil jsem si tudíž vaši knížku (partneři a rozchody), abych zde našel nějakou radu. I když jsem pochopil, jak se tu chvíli mám chovat (zachovat klid a nechat protějšek na pokoji), neudělal jsem to.

Po půl roce jsem si našel jinou známost, která byla ku podivu ve stejné situaci. Byla po težkém rozchodu (přítel se rozešel s ní) a mezi námi se objevili velké sympatie. Těžko jsme si hledali k sobě cestu, jelikož naše bývalé vztahy nebyly uplne zahojené a jelikož byla uplně jiným typem osobnosti než moje bývalá partnerka. Musím se přiznat, že až někdy nesmyslně jsem jí vyčítal věci, které asi ani tak nemyslela. Ať už její projevy " lásky" vůči mě nebo pouze to že vím že mě nemá ráda. Asi jsem cítil určitou nejistotu a chuť většího sblížení s ní. Vždy jsem docílil toho, že se ona začala snažit pro nás něco udělat a že na nějakou dobu byl pokoj. Ve chvíli, kdy jsem tohoto měl nechat a už dále takové problémy neřešit, protože bylo zdřejmé, že opravdu má veliký zájem aby jsme byli spolu, tak jsem toho bohužel nenechal. Vygradovalo to v ten problém, že už neměla sílu náš vztah znovu a znovu opravovat.

Před týdnem se se mnou rozešla s tím, že proste nemá už tu sílu to dávat dohromady, že porád nechce řešit nesmysly, které si pouze já myslím a že tím, že jsem je řešil, mě už nemiluje, že se to v ní postupem času zlomilo. Roli v tom začal hrát i její bývalí přitel, u kterého má chut znovu zkusit jejich vztah. I když jsme se před týdnem rozešli, tak mě nyní napsala velice milý e-mail, ale o nás dvou nic neříkající ( před 3 týdny jsem jí posilal moje znamení v čínském horoskopu, to jsme spolu ješte chodili, a nyní že si na to vzpoměla a tak mě napsala co si o tom mém znamení myslí a poslala mě i svoje, co si myslím já) . Velice rád bych náš vztah obnovil, ale bojím se cokoliv udělat, aby to nebyla chyba a nemělo to spíše opačný efekt. Velice Vám budu vděčný za odpověď.

Vážený Michale,

bohužel jste učebnicová ukázka, jak fungují polovztahy po rozchodu. To jsou ne vážně míněné vztahy na přežití, které zprvu nejsou směřovány k založení rodiny.

Naši předci měli moudré opatření - vdovský čas. Když partner umřel, tak ne církev či náboženství, ale bonton nařizoval, že dotyčný nesmí rok s nikým chodit ani se oženit. Sice se to vždy zdůvodňovalo ještě nevychladlou nebožkou ženou či mužem, ale hlavní důvody byly spíš ohledy na pozůstalého partnera. Tento totiž nebývá schopný nového vztahu.

Toto je vidět i u Vás. Vaše nová partnerka Vás zná jako mnohem horšího muže, než jaké jsou Vaše optimální předpoklady, protože Vás potkala ve chvíli, kdy jste vůbec nebyl zralý na nový vztah.

Ať Vám tedy vezme partnera smrt, těžká nemoc nebo rozchod, doporučuji obecně dodržovat vdovský čas. Když ne rok, tak alespoň půl roku bez partnera, pokud možno i bez sexu. Hlad je nejlepší kuchař a urychluje tak zrání a přípravu na nový vztah.

Polovztahy na přežití mají tu nevýhodu, že jednostraně a nepředvídatelně přerůstají v neopětovanou touhu po trvalém vztahu. To nejprve postihlo Vaši partnerku, která vytrvale, leč marně usilovala o přerod polovztahu do pevnější podoby. Když to vzdala, tak podle pravidla každý chvilku tahá pilku, jste přebral štafetu Vy a teď byste rád původní polovztah překlopil do pevného vztahu.

Vašim úkolem je nyní posoudit, jak moc vážně mínila Vaše partnerka ten rozchod a nakolik to bylo jen podmíněné gesto: " Jestli se nezměníš, tak rozchod. " Bohužel je polovztahem dost zmrzačená, takže její ochota další investice do Vašeho vztahu bude spíš malá. Myslím, že by se teď vyplatila nějaká Vaše investice do vztahu, ať to vyjde nebo ne. Viděl jsem podobné případy, kdy se to podařilo.

s úctou

jk

34.OTÁZKA (dekuji za pomoc)

Dobry den,

před rokem jsem se seznamila s pritelem, v kvetnu jsme se nastehovali do jeho bytu. Je rozvedeny, seznamili jsme se dva mesice po jeho rozvodu. V jedne fazi manzelstvi zjistil, ze je znacne nespokojen. Odesel, zil v podnajmu, a po dvoumesicich se vratil, aby zacali resit problemy, protože přes vsechny trable mel dojem, ze ten 15lety vztah za to stoji. Byvala manzelka ho odmitla, a sama se stala navrhovatelkou rozvodu.

Rozvedli se, faze po rozchodu nebyla jednoducha, protože mu delala problemy & ndash; vystehovani věci dogaraze, zatimco on dále splacel spolecnou hypoteku, vymena zamku. Byla v ni zloba a davala to najevo. U pritele se od dubna objevuje zdravotni problemy, které mohou souviset se stresem, který prozival, i když jsem se snazila mu byt oporou. Před mesicem mne pozadal, abych se odstehovala, ze potrebuje byt sam, ze si to musí ujasnit. Nedokazala jsem si predstavit, ze bych usinala vedle člověka, který mne vedle sebe nechce, a odesla jsem. S jednou taskou, vetsinu věci jsem nechala v jeho byte. Ted vim, ze uvazuje nad tremi variantami, zustat sam, aby se zklidnil, vratit se k rodine, nebo byt se mnou. A vim, ze vaha. Zajimalo by mne, proc uvazuje nad variantou navratu k byvale manzelce, když mu v te fazi po rozvodu tak ublizovala. Stahla jsem se, jen jsem se snazila jasne zformulovat myslenku, ze jsem sice pryc, ale jen proto, ze to chtel on, a ze ja mam zajem na zachovani vztahu. Ale ze rozhodnout se musí on. A nejsem si jista, jak se mam chovat dal, abych se & bdquo; nevnucovala& ldquo; , ale zaroven aby citil, ze jsem presto s nim. Mame ještě sanci na obnoveni vztahu?

Vážená paní,

toto je velmi podobný případ jako přechozí. Je sebevražedná loterie vstoupit do vztahu s někým, kdo se právě rozešel. Zde bych však ukázal na jinou chybu, která se často opakuje: Jakmile je problém, tak se práskne dveřimi a hned se stěhujeme. Udělal to Váš partner, teď i vy. Problém rozestěhování spočívá v tom, že komunikace mezi reálnými lidmi se rozbije a přesune se do fantazie, kdy si lidé povídají s fantazijními postavami. To jsou jen produkty jejich hlavy, které kopírují jejich neutěšěné stavy. Takže čím je člověku hůře, tím hnusnější vzpomínky na vztah si v hlavě přehrává. Tento mechanismus stál i za zřejmě zbytečnou hrdostí manželky Vašeho partnera.

Máte pravdu, nyní se čeká na to, zda dozraje Váš partner. Je to jak v pohádce Sůl nad zlato čekání na teplý severní vítr, jinými slovy čekání na Godota. Z předchozího příkladu Michala vidíte, že Godoti se občas vracejí. Bohužel i občas nevracejí. . .

s úctou

jk

35.OTÁZKA (nešťastnice)

Dobrý den,

pane doktore, knihu Partneři a rozchody znám zpaměti. Přesto bych ráda věděla, v jaké fázi rozchodu se nachází mé 21leté manželství. Manžel má dlouholetou milenku, o které vím 1, 5 roku. Absolvovali jsme šest společných sezení s psychologem, který konstatoval jen to, na čem jsme se s manželem shodli. Hlavním důvodem krize byla komunikace - já mluvila španělsky a manžel čínsky bez toho, aniž bychom věděli, jak to ten druhý myslí. Psycholog konstatoval, že k sobě máme velmi silný a živý vztah. Manžel nepracuje v místě, domů jezdil 2x týdně a o víkendech. Zhruba před třemi měsíci mi manžel řekl, že chce zůstat se mnou a s naším zletilým synem. Minulý pátek mi sdělil, že nedokáže navázat na náš předchozí vztah a že odchází. Žije s milenkou.

Jsem sociálně na manželovi nezávislá, přála bych si, aby se vrátil. Odešel po tom, co jsme spolu proplakali půl dne. Vím, že mě manžel miluje, což celou dobu manželství prokazoval i činy. Souhlasila jsem, že se synem, který odmítá navštěvovat jeho novou " rodinu" , se může setkávat u nás (pořád je prý u nás doma), je ochoten přistoupit na velkorysé další hmotné zabezpečení a chce se stýkat i se mnou (i intimně). Manžel podvádí milenku se svou manželkou - jak komické! Jsem na antidepresivech, málo jím, nespím& hellip;

Každý den mi manžel volá a ptá se, zda jsem jedla, co dělám, prostě jako by mě neopustil. Říká, že se na mě těší, že si nedokáže život beze mě představit. Strašně bych chtěla věřit, že náš vztah má ještě budoucnost. Můžete, prosím, poradit, jak se zachovat?

Děkuji za názor.

Vážená paní,

máte pravdu, je velice těžké říci, jaká fáze rozchodu toto je. Totiž ona je otázka, zda to vůbec rozchod je. Nevěrní muži zpravidla rozlišují sexuální partnerky do dvou kategorií na řádné a mimořádné. Řádná je manželka. Milenka je mimořádná. U Vás se tento rozdíl stírá, takže to mnohem spíše vypadá na bigamii než na rozchod či prostou nevěru. A jak jsem pochopil, to jestli mu to budete tolerovat zřejmě nezávisí na Vašem žaludku, ale spíš na faktu, že jste závislá na jeho financích.

Zde prostě chybí síla, která by Vašeho muže tlačila do pevného rozhodnutí pro jeden vztah, takže vlastně vznikají dva neuspokojivé a fakticky nefunkční vztahy. Fakt je ten, že Vaše vyjednávací pozice je slabá. Máte víceméně tři strategie:

1) být milá, vstříná, aby Váš muž byl nucen volit mezi milou manželkou a rodinou versus (milá či nemilá) milenka. V těchto situacích mívá zpravidla z dlouhodobého pohledu silnější pozici manželka.

2) ultimátum. Odříznout se od něho a modlit se, aby se mu začalo stýskat natolik, aby se vrátil.

3) Žárlivecká scéna non plus ultra. Tu můžete stropit jemu, jí, zaangažovat do toho rodiče, přátele, příbuzné& hellip; Tedy využít sociálního tlaku a jiných pák na odstrašení jeho či milenky.

U druhé a třetí verze je však reálné nebezpečí, že to může být poslední kapka - poslední gesto či scéna, které si ve vztahu dovolíte. Takže trochu nepředvídatelná hop-trop akce.

Osobně mě mrzí, že nemám jasné pravidlo, jak předem odhadnout úspěšnost prvé či druhé varianty. Vzhledem k tomu, že ten vztah je již hodně rozbitý, bych se spíš přiklonil k té první variantě.

s úctou

jk

36.OTÁZKA (Jarmila)

Dobry den pane doktore,

nemam odvahu navstivit poradnu tak touto cestou snad poradite. Rozvedla jsem se s manzelem po 17 letech, je o 9 let starsi, vdala jem se v 16 letech tak byl zvykli ze jsem ho ve vsem poslouchala. Ale kdyz jsem dospela bylo vse jinak. nebylo to lehke je to tyran despota cely zivot me rozkazoval a chtel me mit jen pro sebe. pozdeji byl zli i na dceru ktere je nyni 17 let a to me donutilo se rozvest. bydlime spolecne, mame dohodu o vyporadani majetku tak tu muze s nami byt jeste do brezna 2009 nez si sezene bydleni. Ale byt se pro nas stal KLEC " CTYRI ZDI, jak se rika. Bojime se kdy prijde domu a v jakem stavu dost pije a pak je vulgarni, ty nejsprostsi slova. Mam nyni pritele utikame k nemu na vikendy, je to strasne kdyz se doma dvere otevrou jen poskocime strachy. Dela mu to dobre mysli ze nas takto vyzene. Jemu totiz zustala chata a me obecni byt s vybavenim. Odnasi si postupne vse co se mu hodi do bytu. pritel nam pomaha ale odstehovat se zatim nechci nechci se vzdat, ale nevim jestli ten natlak vydrzim. Poradte prosim jestli je mozne s tim neco delat.

Dekuji s pozdravem

Jarmila

Vážená Jarmilo,

těžko říci, zda je toto otázka pro psychologa, právníka či policii. Jestliže se jedná o domácí násilí, tak je možno s pomocí policie vykázat manžela z domu se zákazem se přibližovat.

Psycholog zde bývá málo platný, protože Váš muž odchází s pocitem, že ostrouhal, že je v nevýhodě, tedy má sklon si urvat satisfakci. Tou může být právě ten teror. Tento pocit ztráty se dá těžko odstranit či " rozmluvit" . To je prostě faktum. Ale kdo ví, může tam být i jiná motivace.

Domluvte se právníkem, zda má smysl žádat soud o úpravu poměrů kvůli tomuto stavu. Osobně se domnívám, že je zbytečné s mužem zápasit. Klidně bych hrál ústupovou strategii a 1. 4. 2009 bych ho za asistence policie nemilosrdně vykázal z bytu a hned na to vyměnil zámky.

s úctou

jk

37.OTÁZKA (Filip)

Dobrý den, po 5 letém vztahu mě opustila přítelkyně. Je jí 23 a mě 31. Plánovali jsme spolu budoucnost, koupil jsem byt, ale nenutil jí k společnému bydlení. Ona ani moc nechtěla. Vždy jsem ji toleroval, nijak meomezoval. Cestovali jsme spolu, jezdily na výlety měly i spoustu ostatních zálib. Našla si přítele na škole, to jsem se dozvěděl až při rozchodu. Napřed jsem kladl vinu sobě, ale pravda to tak není, to mi přiznala i ona. Je možné, že je to věkovým rozdílem, člověk už je zodpovědnější. Sama mi řekla, že neví co chce. Rád bych, pokud je to možné, vrátil vztah zpátky pokud to jde. Co proto udělat? Jde to vůbec? Vím že snaha musí být na obou dvou stranách. Děkuji

Vážený Filipe,

věkovým rozdílem to není, ten je vcelku optimální. Vypadá to na přechozený vztah, který přichází okolo šestého roku trvání a projevuje se ztrátou subjektivní jistoty - najednou " neví, co chce. " Nedoporučuji protahovat vážné známosti do založení rodiny nad dva roky. Mívá to tento průběh. Kromě tohoto faktu se zdá, že sebeobviňování opravdu není na místě.

Pro posouzení možnosti návratu bych potřeboval více informací o Vaší partnerce a jejím novém vztahu.

s úctou

jk

38.OTÁZKA (Manila)

Vážený pane doktore,

jsem s přítelem skoro 3, 5 roku. Problém je v tom, že přítel je o 24 let starší a ženatý s jinou. Znali jsme se již asi rok před tím, než jsme spolu začali chodit, takže jsem s jistotou věděla, že přítel s manželkou zůstává jen kvůli relativně malým dětem, majetku a hlavně z pohodlnosti. Žádný intimní vztah mezi nimi není. Náš vztah funguje celou dobu tak, že přítel přespává 4x v týdnu u mě a 3x doma. Na dovolenou jezdí jednou s rodinou, jednou se mnou. Vánoce s rodinou, Silvestr se mnou atd. Prostě věnuje mi maximum času, ale rozvádět se nechce a vím, že se ani nerozvede, takto mu to vyhovuje. Manželka má svůj život, tak ho nekontroluje, může si dělat co chce a chodit domů, kdy chce. Jestli o nás ví, nevím, ale asi ne. Doma se mu postará o děti a o dům, za to má od něj peníze. U mě má lásku, sex, zábavu& hellip;

Když mu to přestane vyhovovat (nebo když mi něco začne vadit), tak se se mnou rozchází. Už jsme se za tu dobu rozešli 8x (někdy já s ním, někdy on se mnou) - ale neumíme to vydržet. Nejkratší rozchod byl 5 dnů, nejdelší 5 týdnů.

Vím, že vztah nemá budoucnost, ale po zkušenostech s těmi bolestnými rozchody se rozcházet nechci, nechci být bez něj. Tak se vztah snažím udržet, i když občas nefunguje, přítel je protivný, chtěla bych manžela a děti - a toho se s ním nedočkám. Ale zase se máme rádi. Přítel je zároven i můj trenér, což taky hraje roli. Jiného trenéra, ve sportu, který dělám, bych těžko hledala (našla ale za hodně peněz) - to ale samozřejmě není důvod, proč ve vztahu zůstávám. Prostě nevím, jestli něco dělat, nebo ne. Vím, že vztah nemůže takto být věčně (nebo může, ale za cenu, že nebudu nikdy vdaná a nebudu mít děti), ale bojím se rozejít, všechny naše předchozí rozchody byly pro mě naprosto strašné (proto jsem to ani jednou nevydržela a vrátila se). A ještě víc se bojím, že on to udělá dřív, než já. Co si prosím o tom myslíte? Nejraději bych samozřejmě byla, kdyby se přítel rozvedl a měl rodinu se mnou, ale to se nestane. Děkuji Man [tato otázka byla zkrácena]

Važená Manilo,

to je z jeho strany poctivá bigamie. Naděje na rozvod po 3, 5 roku je víceméně nulová, spíš je pravděpodobnější, že se Váš vztah přechodí a do několika let se tak jako tak rozpadne. Souhlasím s Vámi, že pravděpodobnější je rozchod z jeho strany. Osobně bych doporučoval rozchod z Vaší strany s tím, že budete muset vyměnit nejen milence, ale i trenéra, možná i řadu přátel.

Nevím, jestli je u Vás reálné doporučovat vdovský čas, tj. partnerskou abstinenci tak alespoň půl roku. Pokud jste si jistá, že sama nedokážete vydržet, tak budiž najděte si vztah na přežití. Ale pozor, abyste si nezopakovala to samé.

Chcete-li vydržet rozchod, je dobře vědět, co se bude dít. Zkuste někde sehnat moji knihu Partneři a rozchody, než bude další dotisk, a přečtěte si, jakými fázemi budete procházet a co je dobré dělat či spíš nedělat.

s úctou

jk

39.OTÁZKA (JM)

Dobrý den.

Má otázka je jednoduchá: Proč zůstávám ve vztahu, který mi nevyhovuje, nenaplňuje a občas i ohrožuje? A kde sebrat odvahu jít pryč? Žiju v zahraničí, s manželem jsme svoji 5 let. Mně je 29, jemu 51, máme spolu dvě děti 3 a 5 let. Už téměř dva roky spolu nemáme styk. Zpočátku byly přestávky měsíc, později dva až tři. Od té doby, co jsem nevyvinula aktivitu (rozumějte líčení, podpadky a podvazky) prostě už mezinámi nic neproběhlo. On mi to vyčítá, říká mi, že jsem " lesba" nebo " chlap" a že normální sex ho stejně nezajímá. Já jsem si našla milence, neboť moje potřeba je zřejmě o mnoho větší než jeho. Manžel mě uráží i v jiných oblastech: " mám vymytý mozek" neb mám vysokou školu (on je vyučen, přestože vysoce inteligentní). Neumím uklidit, špatně se o něj starám, nemám vkus. . Všechno je moje chyba. Už mě uhodil, dvakrát jsme se prali před dětma a on mě pohmoždil. Navíc kouří už dva a půl roku hašiš (teď snad asi 14 dní už přestal). Jenže když přestavá, je vždy nepříjemný a agresivní (především verbálně). Klidně mi před dětmi řekne, že jsem " blbá kráva" . Hádáme se taky kvůli světonázoru. Je rasista a občas pronáší opravdu nehezké věci před dětmi, snad aby mě provokoval. Já ho prakticky " nenávidím z celého srdce" ale jsem na něm finančně závislá. Nepracuju. A taky je mi ho líto. Když začnu o rozchodu, brečí, že co děti, když od něj budeme 1000 km. Mluví o sebevraždě, bankrotu, nebo že se odstěhuje někam, kde ho nenajdu. S dětmi mi moc nepomáhá, to je " moje práce" i vyčištění jejich zubů je pro něj otrava. Nedává mi moc peněž a prakticky mě drží v šachu, z toho co mám, je ani nemohu dát do školky. Ani tomu všemu nemohu teď uvěřit, když to píšu. Ale je to pravda. Jsem vedle něj úplně bez vůle, nevím kde začít. Nedávno jsme se přestěhovali a já sice umím jazyk, ale stejně jsem sama sebou nejistá a nesmělá. Nějak si neumím pomoct. Jediné řešení, které mě napadá je večer prostě usnout a už se neprobudit. Častokrát brečím do polštáře. Poradíte mi, kde začít?

Děkuji.

Vážená JM,

Žádný muž, tedy ani ten Váš, nechce žít s " blbou krávou" . I když to říká, v hloubi srdce si to určitě nemyslí. Kvůli " blbé krávě" by totiž nebrečel a nepáchal sebevraždu - " blbou krávu" může mít kdykoli. Jinými slovy můžete si být jista, že pro něho nejste " blbá kráva" . Tím spíš však nepochopitelné jeho chování, kdy on dělá vše proto, aby Vás odehnal. Chce si Vás udržet a všechny jeho aktivity mají opačný efekt.

Důvod, proč to instinktivně dělá je dvojí. Je-li pravda, co popisujete, pak je to hulvát a frustrace jeho primitivnost ještě zesiluje. Druhým důvodem je distribuce viny, jejímž výsledkem je inhibice, útlum, který popisujete: " Jsem vedle něj úplně bez vůle, nevím kde začít." Tato inhibice je pro něho zčásti výhodná: Kdybyste se totiž dala trochu dohromady, tak byste jej opustila. Proto Vás musí neustále ubíjet a urážet. Ubitá žena není schopna ničeno.

Za předpokladu, že to, co píšete, je pravda a že ho opravdu chcete opustit, mám pro Vás tuto radu: Hrajte dvojí hru. Na venek dělejte jako by nic. Zachovejte veškeré aktivity jako doposud. A mezitím si připravujte půdu na odchod - možnost bydlení jinde, kontaktujte sociální pracovnice, organizace na pomoc týraným ženám atd. To od Vás vyžaduje velkou kázeň. Především držet jazyk za zuby a netrousit ironické poznámky. Když nebudete vyzařovat varovné známky odchodu, on bude mít pocit, že se nic zvláštního neděje a nebude Vás tak intenzivně ponižovat a vy budete mít klidnější hlavu. Až budete mít sílu, tak mu to prostě oznamete a jděte. Nebo se odstěhujte, když bude na pár dní pryč. Samozřejmě, že si vyslechnete věty, že to bylo nefér a že jste ho měla varovat a že mu máte dát ještě šanci. Ale ty můžete ignorovat, stejně jako citové vídírání sebevraždou. Je minimální pravděpodobnost, že to uskuteční. Faktem je, že varovaný byl asi tisíckrát, a všichni víme, že vztahy se snadno rozpadají, když se k blízkým chováme hůř než k cizím lidem, a to je jeho případ.

Existuje ještě tvrdší metoda, kterou nedoporučuji, pokud je zbytí. Přizvěte si milence na dobu, kdy se vrací domů. On Vás přistihne in flagranti a jeho přirozená obranná reakce je aktivační. Tedy se rozzuří a vyhodí vás z bytu vysokým obloukem a bude Vás obřadně trestat tím, že Vás bude od sebe odhánět. To má jednu výhodu, nebude Vás přemlouvat, abyste zůstala, alespoň do té doby, než ho to přejde.

s úctou

jk

40.OTÁZKA (Susi22)

Dobrý den pane doktore.

Trpím hysterickymi vybuchy. Dokaze me vytocit i malickost. Pred dvouma rokama, tyden pred Vanocemi, mi zemreli obe babicky. Od te doby, se citim strasne sama a prazdna. Nic me nebavi a nemam chut do zivota. Mamka dochazi k psychiatrovi a ma prasky, babicka to mela taky a ma sestra taky. Kdyz uz bouchnu, tak mam zatmeni a nic neresim. Pak zacnu brecet a klepat se. Je mi20 let a bojim se toho. Kdyz se pohadam s pritelem. Chci jit pryc a uklidnit se, ale on me nenecha, drzi me a stale se na neco pta a neco chce resit. Ale kdyz mu po tisici reknu, at me pusti tak uz to nezvladnu, zacnu do nej busit, nadavat mu, brecet, klepat se a myslet na to, ze by mi bylo lip, kdybych tu uz nebyla. Ale jedine on me dokaze takhle vynervovat!! Pak nemuzu dychat je mi spatne. Stydim se za to. Mam ted dost promlemu, o kterych nemuzu s nikym mluvit a jemu se bojim je rict& hellip; Pak se to ve me naschromazdi a pak to stoji za to. Mam si dojit k psychiatrovi a lecit se?? Normalni to si neni... dekuji moc za vyslechnuti.

Vážená Susi,

toto není hysterie, ale astenie, někdy zvaná též dráždivá slabost. S hysterií nemá kromě této povrchní podobnosti nic společného. Je to víceméně reakce naprosto unaveného psa - když ho zaženeme do kouta, tak nás pokouše, i když jinak nemá sklony k agresi.

Váš partner používá zcela chybě metodu pevného objetí, která zde dělá víc škody než užitku. Mnohem důležitější by bylo vysledovat, jaký je obvyklý scénář Vašich výbuchů. Každopádně se zdá, že je toho víc, než se dá zvládnout poradenstvím. Přímo na psychiatrii to také nevypadá, spíš bych obešel několik psychologů a našel si terapii, která by mi sedla.

s úctou

jk

41.OTÁZKA (Pavel)

Zajímalo by mě proč .jste neodpoveděl na mou otátku-z jaké ho důvodu (a as i psychologického)nosíte pořád červenou kravatu a sako

Vážený Pavle,

Vám i jiným se musím omluvit. Měsíčně stíhám tak 10 - 12 odpovědí, ale dotazů je na 60 měsíčně. To není v silách jednoho člověka.

K sakům. Mám asi čtyři saka: červené, zelené, modré a černé. Modré mám v práci ve skříni, když je třeba. Černé a červené občas nosím, protože k nim mám kravatu odpovídající barvy. U toho zeleného jsem si koupil kravatu teprve nedávno, tak jsem ho nemohl nosit.

Jinak (tmavě) červenou barvu mám prostě rád. Jaká je psychologická interpretace červené barvy, moc nevím, protože projektivní testy, zejména Lüscherův test barev, se mi moc nepozdávají. Zkuste se raději zeptat nějakého mého kolegy podle vtipu: Potkají se dva psychoanalytici. Jeden povídá. " Vidím, pane kolego, že se máte dobře. Nevíte náhodou, jak se mám já?" :-)

s úctou

jk

42.OTÁZKA (Petra)

Dobrý den, jsem 8 let vdaná, mám 2 děti. Manželské problémy jsem řešila nevěrou a aby toho nebylo málo, moje druhé dítě není manželovo.Měli jsme do poslední doby navenek normální manželství. Můj muž o mých nevěrách nevěděl, ale stalo se několik věcí a můj muž si našel přítelkyni.O mých záletech se časem dozvěděl také a i o " našem" druhém dítěti.Pane doktore, já chci s manželem zůstat.On však váhá.Za poslední měsíce jsem se hodně změnila.Na nevěru nemám ani pomyšlení, starám se o svého muže jak jen nejlépe dokážu i přesto, že spí každý druhý den mimo domov.Hledá se a sám neví, co by bylo pro nás a něho nejlepší.A proto se Vás ptám, zda se dokáže můj manžel vyrovnat s fakty a připustit, že dokážu být pro něj i přes všechna zakopnutí dobrá partnerka.

Vážená Petro,

fakt, že se Váš muž spí doma každý druhý den už dnes s minulostí moc nesouvisí. To bude opravdu spíš tím, že sám má nový vztah a rozhoduje se mezi dvěma rodinami či životními cestami. Avšak je pravda, že při případném návratu k Vám si bude muset vytvořit nový vztah nejen k druhému dítěti, ale i k Vám. Proto je dobré přiznat mu na rovinu svoji část viny. Nicméně okázalé sypání si popele na hlavu není nutné, protože to stejně nemá větší vliv na případný jeho návrat či odchod. Prostě bych nehrál hru na fackovacího panáka - kdo je tím vším vinen.

Na Vaši dnešní situaci bych se podíval tímto prizmatem: Představte si, že Váš muž je po autohavárii. Teď už je jedno, jestli jste ji zavinila vy, on či někdo třetí. Teď leží v nemocnici v kómatu. Je opentlený nejrůznějšími hadičkami, vedle pípá EKG a nějaký válec do něj pumpuje vzduch. Zkrátka JIPka. Vy jdete za doktorem a ptáte se: " Probere se někdy?" Víme všichni, že toto nám žádný doktor nezaručí: " Víte, paní, je to vážný, ale uděláme, co bude v našich silách..." Jednu věc v té situaci ale rozhodně neuděláte: Nevezmete nůžky a neodstřihnete manžela od hadiček a přístrojů. Neudělala byste to na JIPce, nedělejte to ani tady. Prostě i zde si počkejte, až to za Vás rozhodne někdo jiný - Bůh, osud, vyšší moc ap.

Vy udělejte to samé, co by udělal doktor - vše pro záchranu, co je ve Vašich silách. Když se pak ohlédnete zpět, budete mít jistotu, že jste to nebyla Vy, kdo manžela dorazil. To vše teď znamená být principiálně vstřícná a trpělivě vyčkávat, dejme tomu půl roku. Po půl roce uvidíte, kam se věci posunou, a pak uděláte novou velkou bilanci a revizi svého chování a postojů.

s úctou

jk

43.OTÁZKA (S.B.)

Dobrý den, prosím můj dotaz zní-dá se nějak a za jak dlouhou dobu obnovit partnerský vztah mezi manželi po rozvodu, pokud o to oba stojí, ale na mé straně jsou pořád přetrvávající obavy a strach z nové bolesti? Jsme s manželem středního věku, děti dospělé, odletěli z hnízda a v současné době půl roku po rozvodu žijeme každý odděleně.Společné setkávání s našimi dětmi je pojítkem a je nám dobře, vidíme cestu v budoucnosti při společné pomoci např.s vnoučaty.Máme se rádi, ale já se společného života s manželem obávám, rád prosazoval svoji vůli a měli jsme hodně konfliktů na společné cestě životem.Ale na druhé straně manžel nechce na mě čekat do nekonečna, trápí se, že jej odmítám a chce řešení rychleji.Já preferuji časový odstup od událostí, jenž nás dovedly k rozvodu.Co byste prosím poradil?děkuji.

Vážená S.B.,

toto sbližování je možné, ale je opředeno ne jedním úskalím. Zrádné třeba je, že čím víc se proces sbližování daří, tím víc se paradoxně cítí nespokojený ten partner, který tlačí na pilu. Tím je teď Váš muž. Tedy je třeba ho trochu zklidňovat, aby nešílel, že to jde pomaleji, než by si přál.

Jestliže byl manžel autoritativní, je otázkou, jak moc se poučil a jak se od té doby změnilo jeho chování. Tedy bych doporučoval postupné sbližování s tím, že během společných akcí si budete moci ověřit, jak moc je jeho osobnostní změna trvalá.

Každopádně zde asi nemá smysl uměle vytvářet časový odstup. Sbližování může započít ihned, jen bych doporučoval pozvolné tempo. Přibližně, asi jako byste spolu randili. To byste asi také nešla hned do postele či do společného bydlení.

s úctou

jk

44.OTÁZKA (Olivie)

Vážený pane doktore, můj manžel pracuje do úmoru a každý den se nevrací dřív, než v 8 hodin večer. Máme 18 měsíčního syna. Je to standardní scénář již od jeho narození. Snažila jsem se po dobrém i po zlém přimět manžela, aby chodil domů alespoň o hodinu dřív. Dříve to bylo hlavně kvůli mně samotné, nezvládala jsem sama ten zápřah, teď především kvůli synovi. Ale nepochodila jsem. Prý to nejde. Známí mi radí, že ho mám nechat být, sám prý bude litovat. Ale nejsem schopna se s tím příliš smířit. Můj postřeh z mnoha společných let je ten, že můj muž dělá všechno neúměrně dlouho, poctivě, ale dlouho. Ale tento poznatek je mi jaksi k ničemu. Mám se na to skutečně vykašlat? Nějak se mi ještě nechce rezignovat na partnerský život.

Vážená Olivie,

vy jste to, co označuji souslovím: praktická vdova. Zde nebývá otázka, zda se rozvedete, ale spíš kdy. Bohužel tito muži, i když udělají opravdu vše, co je v jejich silách, aby rodinu rozbili, přesto po případném rozchodu pláčí, že je rodina to nejdražší, co mají, a že si bez ženy a dětí nedokáží představit svůj život, že ta léta chodil domu pozdě, aby vydělal peníze a zabezpečil rodinu atd. Obecné doporučení pro muže je jasné - věnujte rodině alespoň dvě hodiny plné pozornosti každý den. Ten Váš, ale asi taky bude muset dovést rodinu do hrobu, aby si ujasnil žebříček hodnot, protože jak známo muži řeší rodinné problémy zásadně čtyři hodiny po dvanácté.

Nicméně z Vašich řádek nejsem schopen určit, jak jinak funguje jako partner, co víkendy, co jeho chování k Vám atd. To je mnoho otázek, podle kterých bych dimenzoval své rozhodnutí. Každopádně ten poznatek o jeho malé flexibilitě a pomalosti nasvědčuje, že z jeho strany to není naschvál ani jiná žena. Proto bych se zamyslel nad tím, jak Vaši samotu prohlubuje tento zápas s ním. Čím více se ho snažíte předělat, tím více se vedle něho budete cítit osamělá. Nemá totiž cenu převychovávat kozu, aby nedělala bobky, kudy chodí. Čím více energie do takového marného počinu investujete, tím víc pocitů zmaru budete mít, které samozřejmě budete připisovat jemu. Čím víc se bude cítit vinný, tím později bude mít sklon se vracet z práce domů. Takže je nebezpečí, že soustavným tlakem a výtkami to ještě zhoršujete.

s úctou

jk

45.OTÁZKA (Jarka)

Dobrý den, pane Klimeši, obracím se na Vás s jistě ne neobvyklým dotazem: žiji již zhruba osm let se svým přítelem, předtím jsme spolu nějakou dobu chodili. Poslední cca dva roky vztah stagnuje. Velmi si rozumíme a máme toho hodně společného. On chtěl už dlouho děti, ale mně připadalo, že na to máme ještě dost času. Protože to je rovněž můj první opravdu vážný vztah, tak jsem se v období stagnace rozhodla zcela nezávazně poznat intimně jiného muže. Stalo se však to, že jsem se do něj velmi zamilovala a je nám spolu neuvěřitelně dobře nejen intimně. S tím jsem jaksi nepočítala. Znám i jeho stinnou stránku a i přesto k němu cítím velkou lásku a nedělám si iluze o ideálnosti soužití. K dlouholetému partnerovi mně zase přitahuje to, že nám spolu bylo tak dlouho dobře. A říkám si, že kdybych to nepokazila, bylo by tomu tak i nadále. Nedokážu s ním teď ale žít intimně. Tak si říkám, že bych ho neměla trápit, protože vím, že to pro něj trápení je, i když i přes mé odmítání je vidět, že mě velmi miluje a je ochoten přejít i mé odmítání. Nevím, jestli je možné na takový vztah navázat. Jistě napíšete o přechozeném vztahu. Lze s tím ale něco dělat? A také nevím, zda je dobré začínat soužití s novým přítelem, když půjdeme oba rovnou ze vztahu do vztahu. Navíc jsem se již zkoušela od něj odpoutat, ale zjistila jsem, že bez něj ztrácím sílu do života, inspiraci, radost z maličkostí. Umím si představit, že se svým dlouholetým přítelem budeme velmi dobří kamarádi a snad mu neublížím. Co byste mi radil v mém tápání? Jaká jsou rizika a východiska?

Vážená Jarko,

Ano, vypadá to na přechozený vztah. Pokud Vám to s partnerem fungovalo šest let, byla hloupost odmítat manželství a děti. Ty by zřejmě preventivně předešly období stagnace.

Pokud se rozhodnete pro nový vztah, zapomeňte na to, že zůstanete se svým dlouhodobým partnerem " velmi dobří kamarádi" . To je nepravděpodobné. Spíš o něho prostě přijdete. Stejně tak je absurdní představa, že mu neublížíte. Ublížíte mu, a to tak jako že jo. Tím však netvrdím, že se s ním nemůžete rozejít, ale nelhal bych si do vlastní kapsy.

Fakt, že nemůžete s bývalým partnerem žít intimně, není příliš důležitý. To je jen dané tím, že intimně žijete s někým jiným. To by se opět upravilo, kdybyste opustila nového partnera. Zamilovanost je nejlepší afrodisiakum, takže podle sexu nic nepoznáte.

Bohužel narážky na stinné stránky nového partnera jsou neurčité, takže na to nemohu nic říci. Stejně tak nevím, jak dlouho s novým přítelem intimně žijete. Důležitá konstanta je trvání zamilovanosti, tj. tři měsíce. Pokud tedy popisovaná vášeň trvá déle než půl roku, je důvodné předpokládat, že to je něco víc než zamilovanost a že nového muže máte skutečně ráda. To je i odpověď na popisované pokusy se od něho odpoutat. Ale pokud již v období zamilovanosti vidíte jeho stinné stránky, tak bych byl opatrný. Ano, skákat ze vztahu do vztahu není ideální, ale u Vás by to jinak nešlo, tak to nemá cenu řešit.

Pokud se ale rozhodnete vrátit se k původnímu partnerovi, musíte bezpodmínečně ukončit sex s novým partnerem, a pak bych opravdu co nejdříve uvažoval o rodině. Pokud nemusíte, tak původnímu partnerovi o tomto mezivztahu nic neříkejte. Berte to jako svou soukromou krizi.

s úctou

jk

46.OTÁZKA (Johanka)

Dobrý den, jsem 13 let vdaná, je mi 33 let, manželovi 40.Máme dvě děti (6 a 8 let). Do narození dětí (1. šest let ) jsme měli velmi hezký vztah.Pak jsem otěhotněla-rizikově a zůstala doma závislá na manželově a matčině pomoci (5 měsíců s 1. i 2. dítětem jsem proležela) a náš vztah se začal hroutit. Přiznávám, že moje chování bylo v tédobě ukázkově těhotenské, podmíněné strachem o dítě. Hodně jsem plakala, čekala do noci na jeho příjezd z práce, telefonovala jsem mu atd.On pak místo toho, aby večer trávil se mnou, šel raděj za kamarády. Začal mě psychicky deptat-nic neděláš, jenom se válíš, atd. říkala jsem si, že to vydržím, že přece kvůli tomu, že mě deptá, nepotratím.Manžel byl a je jednak workoholik, dále si neumí zorganizovat práci (příjezdy domů po 22. hod, práce o víkendech atd)Po narození dětí jsem péči o ně zvládala sama - prakticky bez něho - pozdní příjezdy z práce přetrvaly do dneška. Bydlíme společně s mojí matkou (ona má samost. kuchyni a příslušenství), ale de facto supluje jeho nepřítomnost (nemůžu být s dětmi od rána do večera sama. 3 roky pracuju na plný úvazek,babi vyzvedává děti ze školy a školky a je s nimi do mého příjezdu z práce. Děti mají manžela rády, on je taky. Po celou domu jsem ho prosila,aby tolik nepracoval, že se odcizíme, že, abych to zvládla, se od něho musím oprostit a spoléhat jen sama na sebe, ale nedal si říct.. Jsem samostaná, začala jsem i studovat VŠ při práci(nyní 3. sem), všechno vyřídím, ale jsem v jednom kole. Náš sex. život je v troskách-spíše mou vinou-už nesnesu, aby se mě dotýkal, líbali jsme se naposled před šesti lety.Navíc mě manžel peskuje před dětmi (stále podle něj málo pracuju a flákám se). Byla jsem mu 3 měsíce sex. nevěrná s kolegou z práce a asi před rokem jsme se do sebe zamilovali se spolužákem.Z jeho strany to bylo spíš asi léčení po rozvodu(je o 4 roky mladší). Trávili jsme spolu víkendy, bylo nám hezky-on je opak manžela-ale už to skončilo, našel si jinou a já nevím, jak dál.Rozvod nechci kvůli dětem.Děkuji.

Vážená Johanko,

tomu se říká patová situace. Nemůžete tam ani zpět. Opět stav praktické vdovy - citová samota a vyprahlost, ze které vyplývají i zmiňované nevěry.

Z Vašeho popisu se ale zdá, že Váš muž je přecitlivělý na výtky a pocity viny. To se ale neprojevuje tím, že by na ně slyšel, ale naopak že je totálně ignoruje, stahuje se do svého světa a ke svým kamarádům. I on je ve stavu praktického vdovce a tím si vysvětluji to, jak vás neustále plísní. Za to zřejmě může popsané sexuální strádání. Nemůže se k Vám přiblížit, tak si do Vás alespoň praští nějakou tou výtkou. Kdybych mluvil s ním, tak bych mu rozhodně doporučil s tímto přestat.

Bez ohledu na to, co to přinese a kolik to bude stát, vyzkoušel bych jedno. Tak půl roku bych ho vůbec nekritizoval, nevyčítal bych mu nic, odpustil bych si ironické poznámky a jakékoliv jízlivosti. Jeho chování se zřejmě trochu změní a vy uvidíte, co můžete mít zadarmo, aniž hnete prstem. Každopádně to zvýrazní i ten strašný a potlačený vztek, který vůči němu v hloubi srdce cítíte. Víte, on asi dobře cítí, že má u Vás tak velký dluh, který nikdy v životě nemůže splatit.

Dvě velká pozor:

A) Tento dluh nemůže umořit on, ten můžete umořit jedině vy, a to tak, že si ho uvědomíte a budete ho brát ne jako vadu na jeho kráse, ale jako svou charakterovou vadu.

B) Tento dluh nevyřeší rozchod, protože ten si v podobě agrese vůči mužům odnesete do dalších vztahů, kde bude mít stejné následky - stahování se partnera.

Zvážil bych možnost společné návštěvy psychologa. Předpokládám, že mezi Vám je mnoho nevyřčeného.

s úctou

jk

47.OTÁZKA (Jana)

Dobrý den pane doktore, mám rok trvající vztah, přítele miluji, nyní jsme se rozhodli bydlet společně. Po celou dobu, co náš vztah trvá, se nevyskytly ani vážnější problémy. Až nyní, těsně před naším společným bydlením, mi můj kamarád a kolega sdělil informaci týkající se mého přítele, a to informaci o jeho předchozím vztahu, tj. že tehdejší přítelkyni, se kterou byl cca 3 roky, po nějakou (údajně delší) dobu podváděl s jinou, a tu navíc ještě s jinou. Že se tak chová stále, tj. že i mě nyní podvádí. Varoval mě nejen tento můj kolega, ale i ty bývalé přítelkyně, nepřímo, přes právě mého kolegu, s nímž se znají. I by se klidně se mnou sešly a povykládaly mi. Varovaly mě, abych od něj utekla co nejdál, protože nechtějí, abych skončila jako ony, podvedené, na práškách, v nemocnici. Údajně je notorický lhář. Nevím teď, jak mám věc řešit. S přítelem jsem měla na toto téma rozhovor, v podstatě mi vše logicky vysvětlil, tvrdil, že vše bylo tehdy úplně jinak, než je nyní zmíněnými osobami podáváno a že mě má moc rád. A je fakt, že po celou dobu našeho vztahu jsem nepocítila žádné podezření. S přítelem jsme si řekli, že už toto nebudeme dále rozebírat, ale já mám stále určité pochybnosti. Prostě teď jsem v určité nejistotě. Poradíte nebo naznačíte, jak bych měla dál jednat?

Vážená Jano,

to je opravdu hodně těžká otázka. Především si položte otázku: Jak dobrý máte čuch na divný lidi? Někdo jej má velmi dobrý. Stačí se na člověka kouknout a skoro na beton ví, že bude nejlepší se mu zdaleka vyhnout. Naproti tomu třeba děti z problémových rodin to mají složitější. Když třeba jejich otec je hochštapler a Don Juan. Jejich optika je těžce narušena. Když potkají v životě něco podobného, tak se jim ten hejsek podvědomě líbí - připomíná jim totiž jejich otce. Pak mají sklon si chronicky vybírat špatné životní partnery a toho se těžko zbavují. Tomu se říká pregnantně Boží dopuštění a ne nadarmo k tomu moudrý vtip dodává, že je lépe se dobře oběsit než špatně oženit.

Na Vašem místě bych ono varování bral vážně. Znamená to, že buď máte špatné přátele nebo špatného partnera nebo obojí. Bohužel je tu nebezpečí tzv. Trachtových zbytečných otázek: Když se lháře zeptáte, jestli lže, tak Vám logicky vysvětlí, že ne. Ať je tím lhářem Váš partner nebo dotyční přátelé.

Je pravděpodobné, že pokud Váš partner je opravdu notorický lhář, pak jeho způsob lhaní bude stále stejný a stejné budou i cíle, který svým lhaním chce dosáhnout. Když si tedy poslechnete jeho ex-partnerky, dozvíte se jeho případné skryté triky, například jak má kamuflovat své akce, jaký druh lhaní má být pro něj typický ap. Když pochopíte, jaké by měl používat fígle, tak je odhalíte rychleji a snadněji, než kdybyste je měla odhalovat metodou pokus omyl.

s úctou

jk

48.OTÁZKA (Robin)

Dobrý den pane doktore, moje manželka před nedávnem prohlásila, že se ode mne musí odstěhovat i dětmi, protože nemůže se mnou žít. Vadí ji v podstatě náš dosavadní způsob života - jak jsem trávili dovolenou, co jsme si řekli nebo naopak neřekli apod. Koncem léta to dle ní překypělo a chce si dát roční distanc, aby se pak rozhodla, jak dále, jestli se mnou zůstane, rozvede se nbo se objeví náhlě někdo jiný... . Chce, abychom dělali společně jednou za tři neděle společné víkendy, aby za mnou děti chodily domů a jednou tam přespaly a tím, že já bych naopak mohl přespat jednou týdně u nich. Chce volnost, aby se mohla rozhodnout co a jak dál. Co mám dělat ? je možno vás nějak podrobněji elektronicky kontaktovat?

Vážený Robine,

to je opravdu nejasné. Vypadá to na latentní a spouštěcí fázi rozchodu, viz má kniha Partneři a rozchody.

Kontakt v redakci.

s úctou

jk

49.OTÁZKA (mimi)

Kolik váží planeta Země?????????????????????

Vážené Mimi,

Máte štěstí, že jsem i hydrogeolog, takže Vám napíši, jak se to dá zjistit. Je to prosté, stačí na to obyčejná kuchyňská váha. Pak musíte dát Zemi na vážící misku, tzn. musíte váhu otočit vzhůru nohama a položit na Zem miskou dolu. Problém je jedině s tím, jak přečíst hodnotu z displeje, když je otočen k zemi. Já jsem to vyřešil jednoduše, vyškrábl jsem lžící v hlíně žlábek a dal jsem do něj zrcátko jako periskop. Pak stačí jen zrcadlově přečíst hodnotu. Nezapomeňte však od naměřené hodnoty odečíst hmotnost samotné váhy, která na ní leží, jinak byste dostala hausnumera.

Podle naší váhy, co jsme dostali od bratra jako svatební dar, Země váží 5, 9742 . 10e24 kg.

s pozdravem fyzice zdar

jk

50.OTÁZKA (Adriana)

Dobry den chtela bych se zeptat jak se mam chovat, kdyz jdu na schuzku z cicim klukem s kterym se chci seznamit moc bych prosila aby ste mi odpovedeli jak se mam chovat a naco se mam ptat jsem dost stydliva tak vas prosim poradte mi predem dekuji

Vážená Adriano,

především nesněte o tom, že to hned musí být Váš partner či kluk, se kterým musíte hned chodit či dokonce zakládat rodinu. Prostě si jděte popovídat s člověkem, který může ale i nemusí být zajímavý. Bavte se s ním stejně nenuceně a nezávazně jako s nějakou cizí holkou. Na prvních schůzkách brzděte svá očekávání a sny, zejména nelezte hned na prvních schůzkách do postele. Jinak nervozity Vám pomůže se zbavit, když jdete na schůzku s tím, že mu chcete pomoci, aby on nebyl nervózní. Někdy pomáhá se zbavit nervozity, když ji společně pojmenujete: " To je hrůza, co? Tyhle první schůzky... Člověk je z nich nervózní, ani neví pořádně proč. Vždyť nejde o nic."

Na první schůzce se snažte získat odpovědi na otázky: Co je to za člověka? Co ho formovalo? Co má rád? Z jakého pochází prostředí? Měla byste mít o něm přiměřený celkový přehled a neměla byste se nechat zaslepit tím, že se upnete pouze na jednu jeho vlastnost, ať příjemnou či nepříjemnou.

s úctou

jk

51.OTÁZKA (Martina)

Dobrý den, mám velikou prosbu. týká se mé 6-leté dcery. Asi před týdnem se vzbudila kolem 21.30 hod. křičela, byla celá zpocená, klepala se blábolila něco, že nechce, bylo to nesruzumitelné, plakala. Když jsme se jí zeptali kde je, kdo jsme mi všichni pravdivě odpovídala.Uložili jsme ji a během pár vteřin usnula. Běhen týdne se to opakovalo 3x.Jsem z toho vyděšená.Poradíte mi??Mnohokrát děkuji.Martina

Vážená Martino,

napadá mě řada možností, které by to mohly vysvětlovat. Nezačala chodit do školy? Nemá horečky či jinou chorobu? Samozřejmě tam může být i šikana či pohlavní zneužívání atd. Takže než začneme vymýšlet katastrofické scénáře, důkladně bych si prošel všechny změny za poslední měsíc a zkusil bych jí rozpovídat o tom, co se dělo minulý týden, kde s kým byla, co tam dělali, kdo ji koupal ap. Závažné by to bylo, pokud by se k tomuto přidaly změny v chování - zamlklost, plačtivost, regresivní projevy ap. Doporučoval bych návštěvu dětského psychologa, abyste spolu analyzovali možné příčiny, eventuálně i obvodního doktora, pokud máte podezření na chorobu.

s úctou

jk

52.OTÁZKA (Eva Kruppová)

Dobrý den pane doktore,

jsem dva roky vdaná, s manželem jsme spolu celkem šest let. Vdávala jsem se plná očekávání, že hned po svatbě přijde miminko a my budeme šťastná rodina. Bohužel se tak nestalo, snažili jsme se půl roku každý den, až to jednou přestalo manžela bavit a řekl, že se mnou nebude spát jen za účelem otěhotnění. Já jsem se " zasekla" a řekla, že se mnou teda nebude spát vůbec. Od té doby to byly samé hádky a výčitky s mojí strany, začala jsem se věnovat svému koníčku naplno, přestala jsem s manželem spát, navštěvovat rodinu, společné známé.

Nakonec to vyústilo tak, že se v květnu letošního roku odstěhoval. Od té doby ale měl zájem si promluvit, zval mě na kafe, na víkend, prostě někam, kde bychom byli sami a vše to rozebrali. Já ale byla tvrdohlavá a řekla jsem, že až se vrátí domů, tak budu teprve něco řešit.

Bohužel, manžel si po téměř roční sexuální abstinenci našel dívku. Trvá to už měsíc, měsíc mi tvrdí, že už mě nemiluje, že chce nový život, že podal žádost o rozvod. Já ale vím, že žádost nepodal. Poslední měsíc jen pláču a snažím se ho dostat zpátky s tím, že mu vše odpustím a začneme znovu. On ale nechce. Podotýkám, že manželovi bude 30 let a jeho nové známosti je 19. Tvrdí mi, že se nerozvádí kvůli ní, ale kvůli tomu, že rok nám to neklapalo a on to prostě nezvládl, že si myslel, že už o něj nestojím.

Dost často se vídáme, protože má u mě spoustu věcí. Pro mě je to moc těžké, zvlášť když vím, že si za vše můžu sama. Měli jsme nadherný vztah a já si toho nevážila. Říká mi, že se po rozvodu nebrání tomu, pokud se někde potkáme a zjistíme, že nám bylo fajn, vrátit se ke mě. Prosím, poraďte, nevím, jak dál, jsem na dně svých sil. Miluji ho a chtěla bych naše manželství zachránit. Myslíte, že je ještě šance? Nebo jsme ztracený případ? Přeji hezký den a děkuji za odpověď.

Vážená paní Kruppová,

těžko bych hledal přesnější výčet toho, co se nemá ve vztahu dělat, než to, co jste mi tu vypsala. Nejvíc mě ale fascinuje věta: & bdquo; Snažím se ho dostat zpátky s tím, že mu vše odpustím, a začneme znovu.& ldquo; Řekl bych, že mu nemáte moc, co odpouštět. Odpustit musí on Vám. Uvědomte si, že pokud se má Váš vztah obnovit, budete se muset hodně hodit do latě a zacházet s  partnery s  mnohem větší pokorou a úctou.

Tato věta však odhaluje jeden důležitý parametr Vašeho vztahu, totiž distribuci viny. I když chyby děláte z  větší části vy, přesto pocit viny leží na manželovi a on je vždy pohotový vinu vzít na sebe, a to i teď po rozvodu, viz & bdquo; ...on to prostě nezvládl.& ldquo; Toto přesouvání viny ze sebe na partnera může zdánlivě fungovat celá léta. Viník se může kamuflovat, ale škoda vzniklá z  chyb se nakonec přeci jenom projeví.

Samozřejmě neexistuje žádný zaručený návod na kříšení mrtvoly, ale pokud se chcete pokusit o to vzřísit tento vztah, tak musíte teď opravdu sekat latinu:

1) Především máte naprostý zákaz jakýchkoli vyjasňovacích rozhovorů & ndash; co kdo udělal špatně, a už vůbec, zda se k  Vám nechce vrátit a obnovit vztah. Na všechny tyto otázky stejně uslyšíte odpověď & bdquo; ne& ldquo; a hlavně ho jimi ještě více odeženete.

2) Když s  ním budete v  kontaktu, tak se budete snažit vytvořit příjemný společný čas. Snažte najít co nejvíce příležitostí, abyste byli spolu.

3) Budete držtet jazyk za zuby a nebudete mu nic vyčítat, peskovat a natož ho trestat.

V  této strategii budete pokračovat až do té doby, dokud se u něho neobjeví zřetelná tendence k  návratu.

Buďte si vědoma, že teď už není čas na to, abyste riskovala nějaké chyby a amatérsky experimentovala. Na začátku vztahu můžete dělat velké chyby a projde Vám to. Ale v  tomto stavu stačí dělat i malé chyby a má to fatální důsledky. Takže bych si nezahrával s  ohněm.

s  úctou

jk

53.OTÁZKA (Ignác L.)

Dobrý den, pane doktore, jsem gay, je mi 33 let, s přítelem jsme spolu byli 8 let. Byl to bouřlivý vztah (já jsem se za tu dobu vypracoval na uznávanou pozici, on to ne vždy dokázal skousnout), stále jsme se rozcházeli a scházeli a neustále se ujišťovali, že nedokážeme žít bez sebe, ale ani spolu. Odmítal mi napriklad dát klíče od jeho bytu a nechal mě čekat i hodiny před domem, až se vrátí z práce, vyčítal mi, že jsem kariérista, nechtěl jít například nakoupit oblečení se slovy, že když on je nemůže mít, ať je nemám ani já. (to neni moc vesele, že?) Přesto však jsme oba nasebe paradoxne stále mysleli. Přítel však odhalil moji nevěru, zbil mě, vyhodil a od té doby jsme spolu nemluvili. (Po rozchodu mi začaly chodit vulgarni anonymni sms). Neměl jsem šanci vysvětlit mu, proč se " to" stalo, jaké byly příčiny, nedal mi šanci. Všechno me to trapi (už to budou od rozchodu 3 roky), snažím se smířit s tím, že už spolu nebudeme. Jenže on aspoň jednou do měsíce napíše (pokazde me to rozhodí). Někdy pozdrav, jindy sms typu: " nikdo te nebude mit tak rad jako ja." nebo " doufam, ze zase nekomu neublizujes." jak mam to jeho neustale kontaktovani cist? Co znamená? kdyz jsem se snazil ragovat s tim, ze bych si veci chtel vyrikat a mozna se k nemu i vratit, odmitl s tim, ze ma uz 2 roky vztah a ze je stastny. Kdyz jsem neodepsal, odpovedel, ze mu ani nestojim za sms a ze jsem zly. Tusim, ze mu nejsem lhostejny (nebo ano?), ale co s tím? Sám nejsem schopny pred vyresenim navazat dlouhodoby vztah, vsechny partnery srovnavam s nim. Zaroven vim, ze navrat by byl dalsi dlouhou bitvou. Dekuji za odpoved a preji vam, at se vam dari.

Vážený Ignáci,

zde není důležité, že jste gay. Váš problém je stejný, jako má každý jiný bezdětný vztah & ndash; má samovolnou tendenci k  rozpadu, tj. má sklon přechodit se okolo šestého roku. Vy jste navíc spolu už 8 let, takže není divu, že to dospělo do toho stavu.

S  časem totiž oslabují přitažlivé síly, takže nyní je nacházíme už jen zdegenerovaně vyjádřené: & bdquo; Nikdo tě nebude mít tak rad jako já.& ldquo; Ono to zní jako & bdquo; miluji tě& ldquo; , ale vy v  tom slyšíte třeba & bdquo; stejně zůstaneš sám& ldquo; nebo jinou trestající výtku.

Postupnou degeneraci komunikace představuje i věta: & bdquo; Doufám, že zase někomu neubližuješ.& ldquo; Ta naznačuje, že on na Vás začal myslet, protože se mu stýskalo, ale pak si začal přehrávat hnusné scénky ve fantazii a položil si otázku, co asi děláte. Pak je logické, že se zeptá: & bdquo; Doufám, že zase někomu neubližuješ& ldquo; , protože v  jeho fantazii tou dobou chodí nějaký tyranský Ignác a mučí jej až nelidsky. Tady místo vstřícné věty: & bdquo; Stýská se mi& hellip; & ldquo; slyšíte zdegenerované: & bdquo; Jsi zlý a ubližuješ lidem, kteří tě mají rádi& ldquo; .

Tedy na Vašem místě bych si dal pozor na čistotu komunikace. Říkejte jenom věty s  jedním významem, ne se dvěma či vícero, jako jsou tyto výše popsané. Dále bych výrazně cenzuroval, co Vám leze z  pusy, mobilu a počítače. Autentická komunikace je krásná pouze, pokud je pozitivní. Velice rychle zatrpkne, když se začnou autenticky komunikovat nepříjemné pocity. Objeví se řada zranění a výsledkem je to, co vidíte.

Při snaze obnovit Váš vztah narazíte na to samé jako u každého přechozeného vztahu & ndash; minimální ochotu investice do vztahu, na velké rezervy a vnitřní temnou předtuchu & ndash; ono to stejně nemá cenu, stejně se to rozpadne. Tedy se mi to moc nadějné nejeví.

s  úctou

jk

54.OTÁZKA (Anna L.)

Vážený pane doktore,

budu se snažit Vám stručne popsat poslední tři měsíce, které prožívám.S partnerem jsme chodili osm let, z toho jsme tři roky bydleli spolu. Začátky byly krušné, neb jsme každý z odlišných rodin, ale podařilo se nám to. Byli jsme v pohodě.Pak jsme se vzali, po osmi letech vztahu.Můj muž se měsíc a půl po svatbě začal chovat divně, nedotýkal se mě, začal si blokovat telefon, všechno co jsem udělala bylo špatně.Nejdříve mi vyčetl, že mu nedělám zázemí.Že je doma nepořádek.Měla jsem hodně práce a starostí, opravdu jsem ho i domácnost zanedávala. Hned jak jsem to vyslechla, tak jsem se snažila soustředit na něj a na domácnost. On to neocenil a řekl mi, že mi nevěří. Jak dlouho mi to prý vydrží. Prý čekal, že jako paní domácnosti se buduplně starat o domácnost a on že bude mít na starosti ty ryze mužské práce. Že čekal, že se to po svatbě změní, ale je to ještě horší. On si něco představoval, ale zapomněl mi svoji představu sdělit.Začal mi říkal, že mě nemiluje, že nevidí společnou budoucnost.Že je zmatený, že se sám v sobě nevyzná. Pak mi začal říkat, že mu na mě vadí spousta věcí. Víc jak měsíc žijeme odděleně. On je u svých rodičů a je mu tam evidentně dobře. O nic se nemusí starat maminka mu dělá to nejlepší zázemí na světě. Budeme se rozvádět. Pořád nemůžu uvěřit, proč se to stalo. Co jsem udělala či co jsme udělali špatně. Vím, že bych se měla soustředit na sebe a na budoucnost bez něj. Ale nejde mi to. Bolí to. Tři měsíce se snažím vše pochopit. Ale marně. Jsem hodně citový člověk. Prosím, poraďte mi, jak mám překonat a vyrovnat se s koncem osmiletého vztahu. Jak na to mám nejlépe zapomenout.V hlavě si představuji svého muže, jak si najde jinou partnerku, bude jí mít rád, bude jí objímat. Smát se s ním. A bude s ní šťastný.Je to hrozné, ale nevím co s tím. Neumím si sama poradit. Chvilku to jde, ale pak nějaká spínač zase vyvolá vzpomínky či představy a jsem zase na začátku.Chtěla bych druhou šanci, tu on ńechce, Moc děkuji za Vaši odpověď. Nashledanou.

Vážená Anno,

mám pocit, že je to něco skrytého v  něm, něco, o čem jste nejen nevěděla, ale ani nemohla vědět, natož abyste to mohla ovlivnit. Jeho reakce & ndash; averze na cokoli u Vás & ndash; je deflektorská, tzn. naznačuje, že mu vadí přílišná blízkost, která vznikla zřejmě díky sňatku. Odstup od svatby naznačuje, že by se mohlo jednat o tzv. dočasný manželský propad (temporal marrital dropdown), který se objevuje okolo dvou měsíců po svatbě.

Nevím, kolik Vám je let, ale nechal bych ho v  klidu přibližně rok, a nijak bych se nesnažil se k  němu přiblížit. (Přibližování mu totiž strašně nyní vadí.) Do roka a do dne buď ze své ulity vyleze, nebo bych jej prohlásil po roce za & bdquo; nezvěstného& ldquo; a vztah bych v  sobě obřadně pohřbil.

Co se týká fantazijních postaviček, které popisujete, je to názorná ukázka pákového efektu: Čím víc vy jste nešťastná, tím šťastnější je vymyšlená vize budoucí partnerky, kterou si vyrobila Vaše hlava. To je fantazijní sebetrýznění - s  realitou nemá moc společného. Proto bych doporučoval techniky, které řeší fantazijní postavy, viz kniha Partneři a rozchody.

s  úctou

jk

55.OTÁZKA (Jirka D)

Dobry večer pane doktore.

Mám problem s ženou s kterou jsem již 11 let a ona si ted našla přes internet přítele ještě se neviděli jen fotku a sama krasna slovíčka a je do něj zamilovana a to už je ji třicet. Muj podíl viny na tom jistě taky mam, že jsem špatně naslouchal, a tak jsem si jistě o to koledoval, ale šlo by to napravit. Moc mi na ni zaleží a taky mame dvě děti, prosím poradte. Jestli jste se již s obdobnym případem setkal. Děkuji.

Vážený Jirko,

samozřejmě je lepší a jednodušší prevence než resuscitace...

U ženy se objevil hybridní partner & ndash; to je složenina Vás a internetového milence. On je nositelem všeho hezkého a vy všeho špatného. Ona teď kalkuluje takto: Vše, co mám u Jirky, bych s  tím novým mohla mít taky a k  tomu ještě tisíce nevyžádaných bonusů. Nad tímto snem nemůžete, jako reálný člověk, nikdy zvítězit. Tedy snažte se dělat to nejlepší, co dokážete. Dělejte zejména to, co jí dříve chybělo a co jste ignoroval. No a pak se modlete, aby to dobře dopadlo, a čekejte. Počítejte, že i internetová zamilovanost odeznívá do půl roku a s  ní může odejít i jedna velká internetová iluze.

Pozor je to víc o výdrži než o nějakých hurónských gestech a mimořádných výkonech.

s  úctou

jk

56.OTÁZKA (HL)

Dobrý den.

Po manželství které trvalo 11let a bylo víceméně naplněno nesouladem a pouze s ohledem na potřeby dcery trvalo tak dlouho jsem se rozvedl. Tápání a občasné vztahy trvaly asi 1, 5 roku. Pak jsem byl na firemním večírku vpodstatě sveden ne vdanou ale zadanou kolegyní která je na vyšší pozici než já.Párkrát jsme se ještě sešli a já se z počátečního překvapení do ní bezhlavě zamilovala vyznal se jí z toho..Z její strany následovalo okamžité utlumení schůzek a mě zůstala jen možnost vídat se na chodbách, jednáních nebo v jídelně.Chápu že jsem pro ní byl asi jen zpestřením jejího vlastního dlouholetého vztahu zvlášť když vím že podobný příběh už od té doby zažila v práci již nejméně další jeden.Já sám jsem si našel přítelkyni se kterou jsem již třetím rokem spokojený a plánujeme svatbu.Všichni tři pracujeme v jedné firmě a občas se setkáváme.Můj problém je že pokud potkám tu první vždy se mi znovu začne silně bouřit " hormonální chemie" , zrychlí se tep, občas je středem mé sex.fantazie atd..Svou současnou přítelkyni mám velmi rád a záleží mi na ní a nechtěl bych jí ztratit..Proč mi stále ta první nenechává klidným , zvlášť pak když vím že jakýkoli skutečný vztah s ní by byl dlouhodobě nereálný a s jejím přístupem k věrnosti i bez budoucnosti.Díky za odpověď

Vážený HL,

když se Vás zeptám, jak se počítá diskriminant kvadratické rovnice, tak se pravděpodobně budete kroutit. Proč? Protože ho málo procvičujete a málo opakujete. Opakování matka moudrosti.

Jak to, že diskriminant jste zapomněl, a kolegyni si tak dobře pamatujete a nezapomínáte? Nic mi neříkejte, vím to předem - páč kolegyni velice si opakujete a ve fantazii procvičujete častěji než diskriminant. Opakování otec pošetilosti.

Jinými slovy měl byste přesně zmonitorovat, kdy si & bdquo; opakujete& ldquo; fantazijní postavu kolegyně a kdy do ní investujete emocionální energii. Tento nešvar byste měl především velice dobře vidět, jak běží, a čím ho krmíte. Pak je doporučení jednoduché & ndash; nekrmit a nehladit, pak Váš nešvar čeká osud nebohého diskriminantu & ndash; zajde na úbytě.

Zkrátka problém není v  realitě, které věnujete pozornost, ale fantazii, kterou přehlížíte.

s  úctou

jk

57.OTÁZKA (Ivana)

Dobrý den, pane doktore. Chtěla bych vás požádat o radu, jak mám prežít zozchod po 5 letech dennodenního kontaktu s přítelem. Jěste to mezi námi není uzavřeno, ale jesti jo, potřebuji radu, protože se bojím o své duševní zdraví.S úctou Ivana.

Vážená Ivano,

na krátkou otázku, krátká odpověď. Musíte vědět, jak rozchody fungují a jaké chyby lidi dělají. Přečtěte si třeba knihu Partneři a rozchody.

s  úctou

jk

58.OTÁZKA (Martina)

Dobrý den,

chtěla bych vás poprosit o názor. 3 měsíce chodím s přítelem, se kterým jsme se seználili přes internet v době, kdy jsme byli oba opuštěni bývalými partnery - v podstatě jsme se navzájem utěšovali. Sešli jsme se osobně, bylo nám spolu bezvadně, prý se do mě zamiloval na první pohled. Po nějaké době jsme spolu začali chodit...pravda, bylo to hodne o sexu - asi typický " polovztah" jak vy říkáte. Pak mu zavolala bývalá přítelkyně a já nechtě vyslechla jejich rozhovor - mluvil s ní tak něžně, že jsem se okamžitě serala a konec. Hrozně mě to ranilo, protože jsem náš vztah brala vážně a měsíc jsme se pak neviděli a pak mě začal kontaktovat a přesvědčovat, že mě miluje a už je všechno jinak. Od té doby spolu chodíme a já ho velice miluji - nikdy jsem si s nikým tak nerozuměla. On se chová skvěle a cítím, že mě má opravdu rád, ale stále mám strach, že se jeho bývalá přítelkyně někde vynoří, ozve a bude konec - že pro něj bude přednější. Několikrát jsme o tom mluvili, přesvědčuje mě, že chce se mnou být a žít a že mě miloval od začátku - a že neví, přoč se choval, jak se choval. Ale já mám pořád obavy a neustále se s jeho bývalou srovnávám a necítím se jistě. Ještě dodám, že jeho bývalá přítelkyně trpěla anorexií a on se o ní velmi staral a bál-i poté, co ho opustila s jiným. Je nám 24 let. Co myslíte, má náš vztah šanci, jde takový špatný začátek opravit?

Děkuji a zdravím

Vážená Martino,

tady bych nediagnostikoval polovztah, vždyť jste spolu pouze tři měsíce. Ani přemíra sexu nevadí, protože slovo zamilovanost je od slova sex. Naopak teď by asi nebylo rozumné zakládat rodinu, protože optimální čas je jeden až dva roky chození. Tam zatím nejste. Zde bych spíše konstatoval jinou klasickou chybu - nerespektování vdovského času neboli doporučení - nelezte do vztahu s  někým, kdo se právě rozešel. Naše babičky říkávaly: & bdquo; Jeho nebožka žena ještě nevychladla a on už prohání sukně...& ldquo;

Pokud toto pravidlo nerespektujete, pak se nedivte, že mu bývalá partnerka ještě straší v  hlavě. Následky této chyby jsou stejné jako u nevěry: Kdykoli se Vám po něm zasteskne, začne se Vám hlavou prohánět fantazijní postava jeho bývalé partnerky. Ke slovu přišel i pákový efekt: & bdquo; Vše, po čem právě toužím, dostává teď ona.& ldquo;

Buďte si plně vědomá, že on sice mohl předejít, aby toto nevzniklo, ale teď už je porouchaná Vaše hlava a tyto fantazie musíte opravovat už sama. On s  tím nyní nemůže dělat nic. Tak dlouhé prsty nemá.

Tedy když Vás polije strach, že & bdquo; se jeho bývalá přítelkyně někde vynoří, ozve a bude konec - že pro něj bude přednější, & ldquo; pak si uvědomte, že toto je reakce Vaší představivosti na Vaši úzkost a způsob, jak ji zpracovává. Přirozenou obrannou reakcí bývá začít snít o manipulacích - jak o něho budete bojovat, představovat si různé manévry, jak ho dostat. To je však marné, protože fantazijní sokyně v  tom okamžiku ví to samé co vy a hned jí napadne, jak by mohla zhatit Vaše plány. Vás polije další vlna úzkosti a začnete horečnatě vymýšlet další trik & ndash; prostě nekonečné sebemrskačství.

Je třeba vymyslet jiný manévr. Fantazijní postavy nemají s  reálnými moc společného, tedy si s  nimi můžete experimentovat. Třeba místo války s  expartnerkou se zkuste zasnít a říci svému klukovi ve fantazii: & bdquo; Já ti přeji, abys byl se mnou šťastný, abys neměl žádnou potřebu mě opouštět a abys mě měl stejně rád, jako já mám tebe.& ldquo; Stejně tak expartnerce ve fantazii můžete popřát hodně zdaru v  životě, aby také potkala někoho jiného, se kterým bude šťastná. Tento trik s  fantazijními postavami může zažehnat občasné návaly úzkosti.

s  úctou

jk

59.OTÁZKA (Naděje)

Dobrý den, jaká je šance na obnovení vztahu manželů, který ztroskotal kvůli nedorozuměním v intimní oblasti? Manžel má několik let milenku a čtvrt roku u ní bydlí. Od rodiny odešel, resp. byl vyhozen, po zjištění mileneckého vztahu manželkou. Odešel s odůvodněním, že se musí dát psychicky do pořádku a srovnat myšlenky. Rozchod byl klidný, manželé se setkávají a účastní společných sport. a kult. aktivit. Manžel nevylučuje, že by se k rodině někdy vrátil. I přes vysvětlení důvodu neshod a jejich odbourání nedokázal manžel najít cestu zpět, i když manželku miluje. Má strach, že se vše vrátí do starých kolejí. Jak by se v toto době měla manželka chovat, co může udělat pro návrat manžela a jaká je nejzazší doba, kdy by se manžel měl pro návrat rozhodnout? V rodině je zletilé dítě. Děkuji za odpověď.

Vážená paní,

jestliže muž hovoří o strachu, je pro ženu bezpodmínečně nutné, aby tyto strachy přesně znala a pojmenovala je. Pokud jsou to následky jejích chyb, je dobré se od nich distancovat vždy, když o nich muž začíná spontánně hovořit. V  jeho hlavě totiž probíhá tento proces & ndash; je mu smutno, a tak začíná snít o tom, že by se vrátil k  ženě a rodině, začíná si představovat technické detaily, tzn. vytahuje staré vzpomínky. Ty bohužel nejsou vždy příjemné, naopak jsou to často dost velké hrůzy. Tak se najednou objeví strach, že se to všechno vrátí. Pak uvidíte úměru & ndash; čím větší stýskání, tím větší strach z  opakování traumat. Úkolem ženy je promptně zareagovat především na potřebu sblížení muže, tj. obejmout, políbit ap. Kromě toho by měla adresovat přehrávané vzpomínky třeba slovy: & bdquo; Já vím, bylo tam hodně hnusných věcí. Ale stejně tě mám ráda a dám si pozor, abych ti neubližovala.& ldquo; Samozřejmě konkrétní podobu uzpůsobit folklóru dané rodiny.

Jinou možností je postupné přibližování & ndash; napřed občas společné výlety, návštěvy známých či (nekonfliktních) prarodičů, pak třeba společný víkend doma s  rodinou. Jeden či dva dny, kdy přespí doma atd. (Této metodě se říká systematická desensibilizace.)

Ultimáta bych muži nedával, ale v  periodách, třeba rok či půl roku, bych dělal pravidelné bilance, zda vkládaná energie přináší kýžený užitek.

s  úctou

jk

60.OTÁZKA (T.K.)

Pane Klimeši, Vaši tak populární knihu Rozvody a rozchody (nebo naopak?) jsem nečetla, ale s chutí jsem si přečetla pár Vašich článků na netu. Velice se mi líbí Váš pohled na zákonitosti vztahů, ale nechtě jste zasel do mne i pochybnost. Manžel ukončil před čtyřmi lety pětiletý vztah se svojí koleginí, o kterém jsem nevěděla. Jen ochlazení vztahů doma jsem tehdy zaznamenala. Nedávno jsem si přečetla vaši teorii o přitažlivých a odpudivých silách ve vztahu a musím potvrdit, že to u nás v čase krize opravdu tak fungovalo. Nějak intuitivně jsem dělala to, co radíte, aniž bych si to příliš uvědomovala. Dodnes jsme s manželem spolu a snad i spokojení. Manžel mi tvrdil, že tehdy šlo jen o sex, což mu nevěřím už proto, že těch 5 let na mně viděl samou chybu, byl podrážděný, náladový, z domu unikal ap. Podle mne to ukazuje i na citovou zainteresovanost. Nepitvám to už. Spíš mě teď zneklidnila Vaše slova o citovém prorůstání partnerů. Ať bylo, co bylo, tu dobu pěti let cítím jako ohrožující právě prorůstáním. Přestože se tehdy rozešli, pracují stále v jedné budově. Nějak se mi blbě žije s pocitem, že by opět mohli zatoužit jeden po druhém. Jak se tomu bránit? Lze vůbec přetavit pětiletý vztah do rize kolegiálního? Na co si dát pozor? Často se mluví o fázích kolem provalení nevěry, ale o tom, co přetrvává po návratu partnerů k sobě v hlavách a srdcích zúčastněných, jsem se toho moc nedočetla. A vcítit se do myšlení a cítění muže po nevěře, to už vůbec neumím. Pomůžete mi s tím trošičku? Děkuji, T.

Vážená T.K.,

ve  Vaší otázce nevidím ani jednu známku toho, že se nejedná pouze o Vaše úvahy či fantazie o případném obnoveném mileneckém vztahu. Stát se může všelicos, ale je zbytečné rozvíjet bujaré fantazie bez pádného důvodu, který by nebyl pozorovatelný v  chování reálných lidí.

Není dobré, abychom příliš kontrolovali své partnery. Každý vztah (nejen partnerský) je dvojí rozhodnutí o tom, že chceme jít společně životem. Rozhodnutí druhého můžeme vhodně podporovat či živit, ale nikdy ho nemůžeme vytvořit. To vytváří a udržuje druhý partner. Vždy tedy musíme přát druhému právo svobodné volby & ndash; aby s  námi byl nebo aby odešel. Když mu tuto volbu přejeme, jsme mu pak i vděční za to, že s  námi zůstává. Je to dar.

Stejně tak, když partner se rozhodne odejít, můžeme být přesvědčeni, že dělá chybu. I když bychom měli udělat vše proto, aby zůstal, přesto mu nakonec musíme přát svobodnou volbu, aby se rozhodl, jak chce, a to i kdyby měl udělat největší chybu svého života. Kdo neumí přát svobodnou volbu, nedokáže vnitřně docenit ani cenu toho daru, kterým je partnerovo & bdquo; ano& ldquo; .

Nadměrná kontrola či žárlivost stejně nakonec partnera spíš odhání a zdaleka nemá ten účinek, který je očekáván. Každá láska totiž znamená, že se dáváme v šanc tomu, kterého milujeme, a tím mu i dáváme možnost (ne právo) nám ublížit. To platí jak pro partnery, tak pro naše děti. I ty nám mohu zle ublížit právě proto, že je milujeme.

s  úctou

jk

61.OTÁZKA (MuzX)

Co byste mi (29) radil, ukoncit nebo neukoncit vztah? Moje partnerka (23) je moc hodna, mila a hezka a ma me opravdu rada. Po petiletem trvani naseho vztahu je jasny, ze mame dost spolecnyho (spis temata a nazory na svet, nez spolecne cinnosti). Ona se mnou chce zit, mit deti, proste vsechno, sem pro ni nejdulezitejsi vec na svete. Co mi vadi: nepritahuje me dostatecne, nejen sexualne, i po strance uspesnosti, zabavnosti, ..., i kdyz nevim jestli nekdo jiny by po 5 letech pritahoval (hodnotim lidi vseobecne hodne spatne), a je na me prilis zavisla, to me hrozne odpuzuje. Celkove bych shrnul - inteligence a vztah ke me velmi dobre, atraktivnost mensi. Problem je z velke casti ve mne: nemam moc rad lidi, nerad s nimi travim cas, coz znamena, ze stravit spolecne s partnerkou 10h tydne je pro me problem. Da se rict, ze sem workoholik, nemam moc zalib, ktere by sly provozovat ve dvou nebo vice. Ted ziju rok v zahranici bez ni a chci se behem te doby rozhodnout, jestli vztah ukoncit nebo ne. Po 3 mesicich mi vubec nechybi, akorat si rikam, ze kdyz se rozejdeme, neumim si predstavit, ze bych znovu vstupoval do vztahu s dlouhodobou perspektivou (zadny jiny jsem nikdy nemel, neumim balit zensky). Tzn. ze mam pocit, ze tohle je (velmi pravdepodobne) moje jedina sance mit spokojenou rodinu. Rodinu povazuju za dulezitou, ale nestoji na prvni pricce (prace a uspech je pro me prednejsi). Zaroven si rikam, ze moje pritelkyne by si mela sanci najit nekoho, komu by na ni opravdu zalezelo, se mnou si casto stezuje, ze to tak neni (a ma pravdu), ale je rozhodnuta vsechno prekonat a vyresit (to ji opravdu verim). Co myslite, jak moc mam dat na rozum (hodna, mila a milujici zena rodinneho typu), nebo na city (malo primocare atraktivnosti). Dekuju za odpoved.

Vážený pane,

dokáži si představit různé možnosti, jak by Vaše hlava mohla fungovat, ale mám problém vybrat z  těchto možností tu nejreálnější.

Podle jedné varianty byste mohl být vyhybavá osobnost, a tedy by bylo opravdu pro Vás oba lepší se rozejít. Vy byste zůstal u své práce a žena by si vytvořila rodinu někde jinde. Jenže stejně pravděpodobný je i tento scénář: Vy opouštíte svou holku. Ta se sice hroutí, ale za čas se otřepe a najde si jiného partnera. Vzhledem k  tomu, že Vám se do vztahu nechce, budete za čas trpět samotou. Jste-li workoholik, budete asi taky málo flexibilní, a proto pro Vás bude velmi těžké změnit objekt, pomocí kterého jste doposud uspokojoval své partnerské potřeby. První, kdo Vás, frustrovaného, napadne, bude dnešní partnerka. Tu však zahlídnete na chodníku, jak své něžné city, které Vás dnes tak štvou a otravují, věnuje někomu jinému a uvidíte její rozzářené oči, jak visí na tomto cizím chlapovi. V  tom okamžiku se zhroutíte pro změnu zase Vy, ale to opravdu nafest.

Víte, platí poučka, kdo není schopen schodu, není schopen ani rozchodu. Vy nejste schopen schodu, tedy očekával bych, že i ten rozchod bude pro Vás velmi bolestivá a především dlouhodobá záležitost & ndash; na několik let. V  tom okamžiku hodíte práci za hlavu. Najednou rodina bude tou největší hodnotou, jakou si dokážete představit. Najednou dívce budete psát dopisy, že on se k  ní nehodí, že jenom Vy ji skutečně milujete, že si ji chcete vzít, že jste byl blbec, že se změníte a další klasické porozchodové hlášky.

Vaším úkolem je nyní zjistit, který z  těchto scénářů (a dalších podobných) je u Vás ten pravděpodobnější, abyste si případným rozchodem nepodřízl pod sebou větev.

s  úctou

jk

62.OTÁZKA (Ema)

Dobrý den pan doktore, po 23 letech manželství se rozhoduji, že manžela opustím a začnu žít sama. Manžel je psychicky nemocný 18 let (maniodepresivní stavy). Já sama mám celoživotní vážné zdravotní problémy, které z velké části pramení ze společného soužití. Máme jedinou, dnes již dospělou dceru, vlastně kvůli ní jsme vše zvládala, nechtěla jsem jí bortit rodinné zázemí, které jsem jí vlastně zajišťovala sama. Dá se ve zkratce říct, že pohár přetekl a mě už u manžela nic nedrží. Dcera studuje mimo domov a já se tím pádem stala ještě osamělejší než před tím. Jsem už velmi unavená naším společným životem, kdy veškeré problémy a starosti padaly jen na mou hlavu. Chtěla bych žít jinak, byť to nebude jednoduché, to je mi jasné. Samoty se nebojím, sama jsem v podstatě velkou část manželství. Spíš mě pronásledují výčitky svědomí, že opouštím nemocného člověka, ale vážně už nemohu dál. Sama na sobě pociťuji zhoršování zdravotního stavu. Ani nevím, co čekám, že mi odpovíte, spíš jsem potřebovala svoje myšlenky vidět takhle před sebou. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří jsou mi velkou oporou (dcera,rodiče,kamarádky) a vím, že mě v mém rozhodnutí podpoří, což je pro mě v současné době velmi důležité. Zřejmě jsem se měla od manžela odpoutat daleko dřív, ale nedokázala jsem to. Pane doktore, děkuji vám moc za případnou reakci, velmi mi pomohlo, že jsem se takhle mohla svěřit.

Vážená Emo,

Počítejte s  tím, že nebudete schopna přesně odlišit pocity viny za to, že opouštíte nemocného člověka, od lásky, kterou ke svému muži stále pociťujete. Ono se to slívá a Vaše láska se projevuje jako představy či snění o tom, jak on trpí až ho opustíte. Tedy pocity viny můžete dost dobře používat jako teploměr na měření své lásky k  muži. Když opět ucítíte masivní pocity viny, tak si můžete sama sobě přiznat: & bdquo; Emo vždyť ty ho máš stále ráda & ndash; a to takhle moc, jak moc teď pociťuješ výčitky za to, že ho chceš opustit.& ldquo;

Odděleně od tohoto citu k  muži byste měla řešit to, co Vás trápí. To asi nebude především zdravotní stav, ale celková vztahová a osobnostní krize, která se lidově nazývá syndrom opuštěného hnízda. Odchod dětí je změna systému, která nutí partnery, aby k  sobě našli (staro)nový vztah.

V  této krizi jsou promíchány Vaše soukromé problémy se vztahovými. Doporučoval bych nebourat vztah, dokud nebudete mít analyzované ty osobní problémy. To je totiž ta největší trapárna druhé mízy u chlapů, když si nevědí rady se svým životem, jsou nespokojení s  tím co v  něm nedosáhli a vymýšlejí & bdquo; coby& ldquo; . Samozřejmě první, co je chytře napadne: & bdquo; Mám problémy se životem? Tak což takhle vyměnit manželku?& ldquo; Pak zjistí, že problém nebyl v  manželce a diví se. Bohužel tou dobou už je rodina zcela rozbita. Proto nedělejte stejnou hloupost.

Zkuste si v  této době naplnit svůj život jinými smysluplnými aktivitami, třeba i bez manžela. Když najdete svůj život, pak vztah k  manželovi budete schopna řešit s  mnohem větším nadhledem a grácií. Pak uvidíte mnohem jasněji, co máte či nemáte udělat. Nebudete tolik tápat.

s  úctou

jk

63.OTÁZKA (Vanda)

Dobrý den, pane doktore,

po pětadvacetiletém manželství jsme se rozvedli. Důvodem byl manželův sklon k nezodpovědnémuzadlužování (bez mého vědomí), které dosáhlo obrovských rozměrů. Zpočátku jsem se snažila situaci řešit a splácet za manžela dluhy, o kterých jsem se dozvěděla až od exekutora, ale než jsem stačila splatit jeden dluh, on udělal několik dalších. Nedalo se to uhlídat a o dluzích jsem se dozvídala vždy až několikanásobně narostly o náklady za vymáhání. Po mnoha marných pokusech změnit přístup manžela k finančním záležitostem, jsem se rozhodla řešit situaci rozvodem. Ten proběhl klidně, bez hádek a bez emocí, manžel chápal, že jeho jednání mi velmi komplikuje život a ohrožuje mou existenci. V tutéž dobu se však stalo, že těžce onemocněl a protože si jako živnostník neplatil žádné pojištění, zůstal doma bez dávek. Také má dluh u MSSZ a u VZP, takže nebude mít nárok ani na invalidní důchod. Takže i nadále žijeme spolu, protože cítím jako svou morální povinnost se o něho postarat, neboť je otcem mých dětí, navíc nemocný člověk a prožila jsem s ním kus hezkého života. Myslíte, že je možné žít jako dva přátelé, jejichž cesty se rozešly, a rozchod zpracovat natolik, aby mne nedrásaly pocity lítosti, křivdy a nenávisti, které se ve mně mísí a brání mi posunout se k úspěšnému zpracování rozvodu? Tím, že nemůžu začít nový život se vším všudy, ale jsem připoutaná ke strůjci mého neštěstí, se to velmi zkomplikovalo. Ale žijeme klidně, bez hádek a bez výčitek. Své pocity neventiluju a snažím se, s manželem vycházet tak, abychom si vzájemně nekomplikovali naše soužití. Naše dospělé děti jsou mi za to velice vděčné, protože mají svého otce přes to rády (i když mu mají velice za zlé jeho problematické aktivity) a mají strach o jeho zdraví a život. Děkuji za odpověď.

Vážená Vando,

neschopnost hospodařit je častý problém. Doporučil bych ještě jiné řešení než rozvod: Omezení právní způsobilosti při nakládání s  penězi. Po dohodě s  manželem se obraťte na soud, aby soud zakázal manželovi uzavírat půjčky a dělat finanční transakce větší než 1000 Kč. Jinými slovy se jedná o prohlášení, že co se týká nakládání s penězi je manžel nesvéprávný a výrok soudu jej chrání, aby na něm necizopasili lichváři a jiná verbež.

Ještě jednou zdůrazňuji, že to musí být po vzájemné dohodě a že se to musí chápat, jako ochrana postiženého člověka & ndash; někdo nemá ručičky, někdo nemá nožičky a někdo neumí zacházet s  penězi. Vy pak můžete být ustanovena soudem za opatrovníka Vašeho muže a budete nakládat s  jeho penězi.

Druhé opatření: Chcete-li s  manželem vycházet a žít, musí mezi Vámi a jím být pevná, tlustá a neprostupná hranice, co se týká peněz. Jedině tlustá čára a tvrdý odstup v  oblasti financí umožní, aby Váš vztah neskončil v  naprosté a nekončící nenávisti.

S  krokodýlem si taky můžete hrát, ale nesmíte si ho vzít do postele. Krokodýl není mazlíček do postele. Manžela si naopak můžete vzít do postele, ale nesmíte mu dát pětikorunu. Přesněji řečeno přes tuto hranici můžete poslat nějaké peníze, ale vždy jen tolik, abyste toho později nemohla litovat. Takže tu pětikorunu možná ano.

Myslím si, že toto manželovo finanční postižení by nemuselo nutně vést k  rozvodu, pokud jinak jako manžel a otec funguje.

s  úctou

jk

64.OTÁZKA (Marketa)

Dobry den pane doktore, rada bych Vas pozadala o radu. Je mi 30 let, ve sve praci jsem uspesna, jakkoli to bude znit divne, tak si myslim, ze jsem pekna baba a nejsem hloupa. Ke svemu zivotu potrebuji emoce, parkrát jsem zazila s muzi osudovou pritazlivost, vim tedy, jaka to muze byt jizda a co to s clověkem udela. Mnoho mych kamaradek nevi o cem mluvim, nikdy nepoznaly o co jde. V poslednich ctyrech letech se ve vztazich hodne placam, vzdy to dopadlo tak, ze me partner opustil, vice ci mene bez nejake priciny. Jsem zvykla chybu vzdy hledat u sebe, na duvody jsem neprisla, ale nechci si na nic stezovat. Protoze se zacinam cim dal tim vic trapit samotou, tak muj dotaz smeruje k tomu, zda muzu sve mysleni zmenit tak, abych sama sebe presvedcila, ze mam jit do nejakeho vztahu z rozumu (fajn clovek, vzdyt by nam bylo spolu dobre, je inteligentni& hellip; .to ze chemie chybi neni tolik dulezite) a nebo nemam delat kompromisy a cekat, ze se jednoho dne znovu zjevi nekdo z koho se mi totalne rozklepou kolena? Kdyz se rozhodnu pro vztah z rozumu, nebudu toho casem litovat? Tezko bych se smirovala s tim, ze mohu nekomu dalsimu ublizit, kdyz je vlastne tohle jen problem v moji hlave. Existuje nejake reseni?

Vážená Markéto,

Když kompromis, tak pouze rozumný. Musíte rozumně odhadnout, jak moc ne-ideálního muže jste schopna vedle sebe dlouhodobě snést. Kladu důraz na slovo & bdquo; dlouhodobě& ldquo; , protože rodina je projekt na 20 let.

Důvody pro kompromis:

- S  věkem klesá schopnost se zamilovat, zejména bláznivě zamilovat

- Lásky s  extrémními emocemi dost často bývají zatíženy nevyřešenými konflikty z  dětství, právě proto bývají tak silné jako nepoužitelné.

- Láska je funkce času spíše než intenzity, tedy i k  neutrálnímu, ba dokonce i k  mírně negativnímu partnerovi vznikne časem pozitivní cit.

Důvody proti:

- Je důvodné předpokládat, že třeba za deset patnáct let někoho potkáte a rozklepou se Vám kolena, pak si holt popláčete, řeknete: & bdquo; Proč jsi, lásko, nepřišla před patnácti lety?& ldquo; , ale pokud budete rozumná, položíte své emoce na oltář vlasti a zůstanete s  manželem a svými dětmi. Pokud ne, budou tu děti z  dalšího zbytečně rozvedeného manželství. Na tuto oběť je třeba se připravit předem, aby se předešlo rozvodu.

- Je nebezpečí, že přestřelíte do druhého extrému a vezmete si někoho, kdo Vám po čase nebude absolutně sedět. Lidi si pod sňatkem z  rozumu představují, že si vezmou někoho totálně odlišného, prostě Marťana. Ne, to znamená, že rozumem kompenzujeme tu třešinku na dortu, která chybí do našeho ideálu. Když třeba muž potřebuje mít sex třikrát denně, ať si nebere frigidní ženu. Pokud mu stačí sex jednou za týden, vydrží zřejmě se ženou, která chce jen jednou za měsíc.

Jestliže u nového partnera chybí & bdquo; chemie& ldquo; , je třeba co nejpřesněji vědět, co tou chybějící & bdquo; chemií& ldquo; je. Co přesně Vám chybí nebo vadí? Divně smrdí? Je ironický? Má pomalý reakční čas? Je nespolehlivý? Je plešatý? Neumí vyjít s  penězi? Pořád je s  kamarády? Něco je důležité víc, něco míň. Rozplizlé metafory & ndash; & bdquo; chemie& ldquo; & ndash; akorát zatemňují jasný úsudek.

s  úctou

jk

65.OTÁZKA (Wendy)

Manželství trvající déle než 30let. Partner mi opakovaně říká různé nepravdy a polopravdy, avšak tvrdí, že mám bujnou fantazii. Nemám prý důvod mu nevěřit. Dostala jsem se do pozice, že se snažím každou novou informaci prověřit.Nemůže pochopit, že se člověk těžko smiřuje s faktem, že osoba mu blízká, se snížila ke lži.Jak dál postupovat a neprohrát si manželství?

Děkuji za odpověď a přeji pěkný den.

Vážená Wendy,

hlavně si ujasněte, jaký o jaký druh lži se u partnera jedná. Lží je mnoho druhů a každá má jiný původ a je na ně jiná rada.

Napadá mě zejména lež vyhýbavá, která vzniká, když je na partnera vyvíjen nátlak. On, když je zahnán do kouta a potřebuje se vyhnout trestu, seřvání, výtkám, tak řekne cokoli. Z  dlouhodobého hlediska si moc nepomůže, ale na chvíli má klid. U těchto lží je třeba rada snadná & ndash; netlačte na něj, nebude lhát.

Samozřejmě něco jiného by bylo, kdyby třeba trpěl bájivou lhavostí & ndash; syndrom barona Prášila, Münchhausenův syndrom atd.

s  úctou

jk

66.OTÁZKA (N.N.)

Dobrý den, v pořadu Michaely Jílkové " Máte slovo" jste řekl, že politici, kteří nás zastupují, jsou horší než ostatní lidé a že na volební kandidátky se dostanou jen přefiltrovaní lidé - ti první automaticky a ti druzí jsou ti, co jim poklonkují. Znamená to tedy, že volby (u nás nebo i celkově?) jsou tak trochu podvodem na voličích? Mohl byste to prosím blíže vysvětlit? A druhý dotaz- před časem jste psal v Respektu zajímavý článek o tom, jak na našich silnicích umírá mnohem více lidí než v západních zemích. Porovnával jste to se Skandinávií a psal jste i o nulové toleranci v NY. Zajímalo by mě jak mají obyčejní lidé možnost ovlivnit to, že nesouhlasí s nízkými tresty u nás, že nesouhlasí s vysokým indexem korupce unás, to že nesouhlasí aby tu měli větší práva narkomani, pedofilové atd než oběti. Jistě, mohou psát emaily politikům, mohou psát petice, mohou se scházet na demonstracích nebo mohou volit jednou za 4 roky ty údajně přefiltrované politiky, ale k čemu to je, když stejně politici na názory lidí neberou ohled? Podle průzkumů tři čtvrtiny lidí nesouhlasí s tím aby tu byl americký radar a stejně si to podepíšou, tři čtvrtiny lidí nesouhlasí s tím aby tu byly kuřácké restaurace a stejně patříme pořád k posledním zemím, kde ještě není schválen přísnější zákon na ochranu nekuřáků, tři čtvrtiny lidí volají po přísnějších trestech dokonce i po znovuzavedení trestu smrti a stejně se nic nemění. Tak co potom mohou lidé dělat? Podle průzkumu Happy Planet Index patříme k nejsmutnějším Evropanům, plno lidí nadává po hospodách nebo u televize, část lidí odjíždí za prací nebo se snaží natrvalo usadit v jejich vysněných zemích (Skandinávie, Austrálie, Kanada atd.), ale ti co nemohou z jakýchkoliv důvodů odjet a nebo odjet ani nechtějí, ale přesto s touto špatnou politikou nesouhlasí, jaká je tedy možnost jednotlivce, je-li vůbec nějaká - co může udělat aby se to tu změnilo? Děkuji za odpověď.

Vážený pane,

asi jste měl na mysli tento výstup, že?

http://klimes.wz.cz/video/politici.wmv  

Jinak je to mnoho otázek, složité odpovědi. Doporučuji tyto své články:

http://www.klimes.us/mojeprace/korupce3.pdf  

http://klimes.mysteria.cz/clanky/komentare/hladovka.htm  

http://klimes.mysteria.cz/clanky/komentare/cena_zivota.htm  

Tam je vcelku úplně popsán můj pohled na tyto jevy.

s  úctou

jk

67.OTÁZKA (Vanda)

Dobrý den, pane doktore,

po pětadvacetiletém manželství jsme se rozvedli. Důvodem byl manželův sklon k nezodpovědnému zadlužování (bez mého vědomí), které dosáhlo obrovských rozměrů. Zpočátku jsem se snažila situaci řešit a splácet za manžela dluhy, o kterých jsem se dozvěděla až od exekutora, ale než jsem stačila splatit jeden dluh, on udělal několik dalších. Nedalo se to uhlídat a o dluzích jsem se dozvídala vždy až několikanásobně narostly o náklady za vymáhání. Po mnoha marných pokusech změnit přístup manžela k finančním záležitostem, jsem se rozhodla řešit situaci rozvodem. Ten proběhl klidně, bez hádek a bez emocí, manžel chápal, že jeho jednání mi velmi komplikuje život a ohrožuje mou existenci. V tutéž dobu se však stalo, že těžce onemocněl a protože si jako živnostník neplatil žádné pojištění, zůstal doma bez dávek. Také má dluh u MSSZ a u VZP, takže nebude mít nárok ani na invalidní důchod. Takže i nadále žijeme spolu, protože cítím jako svou morální povinnost se o něho postarat, neboť je otcem mých dětí, navíc nemocný člověk a prožila jsem s ním kus hezkého života. Myslíte, že je možné žít jako dva přátelé, jejichž cesty se rozešly, a rozchod zpracovat natolik, aby mne nedrásaly pocity lítosti, křivdy a nenávisti, které se ve mně mísí a brání mi posunout se k úspěšnému zpracování rozvodu? Tím, že nemůžu začít nový život se vším všudy, ale jsem připoutaná ke strůjci mého neštěstí, se to velmi zkomplikovalo. Ale žijeme klidně, bez hádek a bez výčitek. Své pocity neventiluju a snažím se, s manželem vycházet tak, abychom si vzájemně nekomplikovali naše soužití. Naše dospělé děti jsou mi za to velice vděčné, protože mají svého otce přes to rády (i když mu mají velice za zlé jeho problematické aktivity) a mají strach o jeho zdraví a život. Děkuji za odpověď.

Vážená Vando,

neschopnost hospodařit je častý problém. Doporučil bych ještě jiné řešení než rozvod: Omezení právní způsobilosti při nakládání s  penězi. Po dohodě s  manželem se obraťte na soud, aby soud zakázal manželovi uzavírat půjčky a dělat finanční transakce větší než 1000 Kč. Jinými slovy se jedná o prohlášení, že co se týká nakládání s penězi je manžel nesvéprávný a výrok soudu jej chrání, aby na něm necizopasili lichváři a jiná verbež.

Ještě jednou zdůrazňuji, že to musí být po vzájemné dohodě a že se to musí chápat, jako ochrana postiženého člověka & ndash; někdo nemá ručičky, někdo nemá nožičky a někdo neumí zacházet s  penězi. Vy pak můžete být ustanovena soudem za opatrovníka Vašeho muže a budete nakládat s  jeho penězi.

Druhé opatření: Chcete-li s  manželem vycházet a žít, musí mezi Vámi a jím být pevná, tlustá a neprostupná hranice, co se týká peněz. Jedině tlustá čára a tvrdý odstup v  oblasti financí umožní, aby Váš vztah neskončil v  naprosté a nekončící nenávisti.

S  krokodýlem si taky můžete hrát, ale nesmíte si ho vzít do postele. Krokodýl není mazlíček do postele. Manžela si naopak můžete vzít do postele, ale nesmíte mu dát pětikorunu. Přesněji řečeno přes vymezenou hranici můžete poslat nějaké peníze, ale vždy jen tolik, abyste toho později nemohla litovat. Takže tu pětikorunu možná ano.:-)

Myslím si, že toto manželovo finanční postižení by nemuselo nutně vést k  rozvodu, pokud jinak jako manžel a otec funguje.

s  úctou

jk

68.OTÁZKA (Ema)

Dobrý den pan doktore, po 23 letech manželství se rozhoduji, že manžela opustím a začnu žít sama. Manžel je psychicky nemocný 18 let (maniodepresivní stavy). Já sama mám celoživotní vážné zdravotní problémy, které z velké části pramení ze společného soužití. Máme jedinou, dnes již dospělou dceru, vlastně kvůli ní jsme vše zvládala, nechtěla jsem jí bortit rodinné zázemí, které jsem jí vlastně zajišťovala sama. Dá se ve zkratce říct, že pohár přetekl a mě už u manžela nic nedrží. Dcera studuje mimo domov a já se tím pádem stala ještě osamělejší než před tím. Jsem už velmi unavená naším společným životem, kdy veškeré problémy a starosti padaly jen na mou hlavu. Chtěla bych žít jinak, byť to nebude jednoduché, to je mi jasné. Samoty se nebojím, sama jsem v podstatě velkou část manželství. Spíš mě pronásledují výčitky svědomí, že opouštím nemocného člověka, ale vážně už nemohu dál. Sama na sobě pociťuji zhoršování zdravotního stavu. Ani nevím, co čekám, že mi odpovíte, spíš jsem potřebovala svoje myšlenky vidět takhle před sebou. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří jsou mi velkou oporou (dcera,rodiče,kamarádky) a vím, že mě v mém rozhodnutí podpoří, což je pro mě v současné době velmi důležité. Zřejmě jsem se měla od manžela odpoutat daleko dřív, ale nedokázala jsem to. Pane doktore, děkuji vám moc za případnou reakci, velmi mi pomohlo, že jsem se takhle mohla svěřit.

Vážená Emo,

Počítejte s  tím, že nebudete schopna přesně odlišit pocity viny za to, že opouštíte nemocného člověka, od lásky, kterou ke svému muži stále pociťujete. Ono se to slívá a Vaše láska se projevuje jako představy či snění o tom, jak on trpí, až ho opustíte. Tedy pocity viny můžete dost dobře používat jako teploměr na měření své lásky k  muži. Když opět ucítíte masivní pocity viny, tak si můžete sama sobě přiznat: & bdquo; Emo vždyť ty ho máš stále ráda & ndash; a to takhle moc, jak moc teď pociťuješ výčitky za to, že ho chceš opustit.& ldquo;

Odděleně od tohoto citu k  muži byste měla řešit to, co Vás trápí. To asi nebude především zdravotní stav, ale celková vztahová a osobnostní krize, která se lidově nazývá syndrom opuštěného hnízda. Odchod dětí je změna systému, která nutí partnery, aby k  sobě našli (staro)nový vztah.

V  této krizi jsou promíchány Vaše soukromé problémy se vztahovými. Doporučoval bych nebourat vztah, dokud nebudete mít analyzované ty osobní problémy. To je totiž ta největší trapárna druhé mízy u chlapů, když si nevědí rady se svým životem a jsou nespokojení s  tím co v  něm nedosáhli, tak vymýšlejí & bdquo; coby& ldquo; . Samozřejmě první, co je chytře napadne: & bdquo; Mám problémy se životem? Což takhle vyměnit manželku?& ldquo; Pak zjistí, že problém nebyl v  manželce, a diví se. Bohužel tou dobou už je rodina zcela rozbita. Proto nedělejte stejnou hloupost.

Zkuste si v  této době naplnit svůj život jinými smysluplnými aktivitami, třeba i bez manžela. Když najdete svůj život, pak vztah k  manželovi budete schopna řešit s  mnohem větším nadhledem a grácií. Pak uvidíte mnohem jasněji, co máte či nemáte udělat. Nebudete tolik tápat.

s  úctou

jk

69.OTÁZKA (Barbora)

Dobrý den, jsem starší paní v důchodu, myslím že již i dostatečně vyrovnaná se všemi dobrými i zlými věcmi které život přinesl. Netoužím po zbytečných věcech, nemám ani velká očekávání ani zbytečné obavy z věcí minulých či budoucích. Jsem si vědoma že musím vyžít z toho co mám, srovnat se s bolestmi těla, pokud možno těšit se ze dne a brát své okolnosti jako " napůl plnou sklenici" . Co mě ale " zlobí" je pocit ošklivosti z dnešních politiků, pocit naprosté občanské bezmoci. Přestala jsem i kupovat noviny, snažím se seč můžu aby to šlo " mimo mne" - nejde to. Takže můj dotaz zní: je můj až depresivní pocit ze současnosti jen zástupný problém staré ženy nebo je to výsledek ještě stále dobrého úsudku člověka který hodně prožil?

Děkuji a přeji Vám aby i dotazy na Vás vznesené byly pro Vás přínosem.

Vážená Barboro,

mě politici taky točí a to tak, že si ani nemohu nalhávat, že jsem apolitický člověk...:-)

Každopádně doporučuji pozorovat intenzitu tohoto vzteku a používat ji jako teploměr své celkové pohody. Když třeba přijedou vnoučata a je doma veselo, mohou si politici lhát a krást. A vy najednou zjistíte, že je Vám to jedno, že Vás to prakticky netíží. Naopak když na Vás padne únava nebo samota a k  tomu uslyšíte o nějaké boudě, kterou na nás ušili ti & bdquo; svobodně zvolení zástupci lidu& ldquo; , najednou ucítíte, jak Vámi projede vlna vzteku a naprosté bezmoci.

Ty dvě situace jsou objektivně stejné, proč tak rozdílná reakce? Protože intenzita té reakce je úměrná Vaší celkové pohodě. Když je intenzivní, vězte, že Vás trápí ještě něco jiného než zkorumpovaní politici. Zjistit, co to je, je pak Vaším úkolem.

s  úctou

jk

70.OTÁZKA (František Kašpar)

Vážený pane Klimeši,

během pubertálního věku se u mne rozvinula sociální fobie. Problém přetrvává a jelikož už nejsem 3 roky ''teenagerem'', způsobuje mi řadu nepříjemností v oblasti mezilidských vztahů. Studuji a tak mám mnoho času .) zjistil jsem si tedy o této diagnóze nějaké informace pomocí nejrůznějších knih a " příruček" . Rád bych podstoupil kognitivně-behaviorální terapii. A teď otázka na Vás, jak dlouho taková terapie může zhruba trvat (jen pro představu) a jaké jsou její - řekněme - peněžní náklady.) Jinak řečeno, kolik stojí taková sezení a zda jsou nějak - alespoň z části - hrazeny pojišťovnou? Za případnou odpověď zůstávám zavázán.

S upřímným pozdravem František Kašpar

PS. Je mi líto, že jsem nemohl uvést své pravé jméno... snad je to ale v této situaci pochopitelné .) - Hezký den!

Vážený pane Kašpare,

KBT je mi hodně sympatická a blízká stejně jako gestalt, tedy mohu doporučit, ale přeci jen se informujte se u někoho z  povolanějších:

http://cskbt.kbtinstitut.cz/adresar.php  

s  úctou

jk

71.OTÁZKA (Jan Novák)

Následující není vtip: Jsem opravdu líný. Strašně rád odkládám všechno na další den a to se opakuje. Něco udělám jenom pod tlakem. Na poslední chvíli. Není na tento problém nějaká jednoduchá finta? Nebo nelze najít něco na internetu - co s tím mám dělat? Děkuji.

Vážený pane Nováku,

lenost je morální termín, ne psychologický a znamená, že člověk z  pohodlnosti nečinní, když by činit měl a mohl. Mnoho lidí, kteří jsou obviňováni okolím z  lenosti, nejsou líní v  morálním smyslu, ale často trpí nějakou poruchou, třeba depresí. Nebo jejich mysl řeší otázky, které jsou o řád důležitější & ndash; rozchod, chemoterapii & ndash; pak jim nezbývá síla na nic jiného.

Něco podobného mají ti lidé, kteří odkládají věci na poslední chvíli. To je druh autostimulace, tedy způsob, jak se dostat do potřebné aktivace, do otáček, kdy je člověk schopen fungovat. Auto taky nejede, když má 500 otáček za minutu, ale potřebuje tak 2-3000. Do těch otáček je dostane teprve časový stres a hrozba postihu.

Existují lidi, kteří potřebují vyšší vzrušení, aby normálně fungovali. Když je klidná situace, třeba víkend, tak umírají nudou a prázdnotou. V té době nejsou schopni ničeho. Jedině fungovat dokáží za krizové situace. Tak (ne)fungoval i ruský prezident Jelcin. Když byl klid, tak se utápěl v  alkoholu, ale když přišla krize, jako by vstal z  mrtvých. Prostě začalo to správné vzrůšo, konečně se něco dělo a on začal žít.

O těchto pocitech prázdna ti lidé zpravidla nemluví, k  psychologovi s  nimi nejdou. Přicházejí s  následky svých obranných reakcí na tyto stavy. To jsou třeba adrenalinové sporty, bláznivé sebedestruktivní akce ap.

Jednoduché finty neexistují, ale začátkem je nacvičená dovednost dobře pozorovat propadající se náladu při klesající aktivaci organismu a s  tím související problémy, třeba neschopnost jít včas spát.

s  úctou

jk

72.OTÁZKA (Jan P.)

Jaký je Váš názor na kolegy z oboru, kteří se žíví jako reklamní psychologové? Slyšel jsem, že jsou obvykle vnímáni jako lékař, který porušil Hippokratovu přísahu. Jaký je Váš názor na psychology, kteří jsou ochotni v novinách obšírně komentovat výpovědi týraných dětí uniklé policii, a místo toho, aby novinářům řekli, že tohle se nedělá, podílejí se na dalším ubližování těmto dětem? Podle mého názoru je to zcela nemravné a bezohledné.

Vážený Jene P.,

Já sám jsem se živil reklamní psychologií řadu let, viz

www.ocnikamera.cz 

http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/okkody/  

http://www.klimes.us/mojeprace/eyetrackingfit.pdf 

Třeba oční vnímání při nakupování je velice složitý proces, na kterém si lámou zuby psychologové už od 60. let.

Na rozdíl o obecného mínění není lidi možno moc snadno zmanipulovat. Poněvadž jak lidi zmerčí, že je někdo tlačí, kam nechtějí, objeví se tzv. antimanipulativní obranné chování. To v  rozbujelé míře vidíme u státem podporovaných monopolů. Například kolem vánoc kolovalo fingované PF ČEZu, produkt lidové tvořivosti, které se vysmívalo občanům, že v  následujícím roce budou ČEZem okrádáni ještě mnohem víc.

Samozřejmě ČEZ je neohrozitelná firma, ale když takové antimanipulativní chování si u svých zákazníků vybuduje obyčejná firma, znamená to pro ni velké ztráty, protože zákazníci mají sklon ji totálně ignorovat, ať se snaží sebevíc. Například jejich reklamní dopisy bez přečtení končí v  koši.

Považuji za dar z nebes, že jsem se při své práci nemusel podílet na propagaci žádných výrobků, které by bylo morálně pochybné & ndash; alkohol, cigarety, sázkové kanceláře, kasina ap. Dělali jsme počítačové časopisy, banky, elektrické vypínače, sem tam supermarket. Asi bych měl velký problém nejen morální, ale i pracovní.

Jinak co se týká komentování veřejně kolujících informací, držím se doporučení Krista: & bdquo; Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat se střech, & ldquo; na Internetu, dodal bych sám za sebe. Cílem není tajnůstkaření, ale tolerance k  chybám druhých a pochopení pro jejich (i své) slabosti, podle zásady & bdquo; Odpusť nám naše viny, jak i my odpouštíme těm, kteří se proviňují proti nám.& ldquo; Věci je třeba řešit veřejně, protože zlodějna a podvody kvetou právě po tmě.

s  úctou

jk