Kolik stojí lidský život?
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005
Když se někdo plamenně rozhovoří na téma, jak nezměrná je cena lidského života, vzpomenu si na židovskou anekdotu: "Poslouchaj, Roubíček, co by dali za mou ženu Sáru?" "Já nevím, Kohn, co bych měl dávat. Nic." "Platí, je jejich." Delší čas mi totiž trvalo, než jsem si uvědomil, kde končí patetické a moralistické řeči o ceně lidského života a kde je žitá skutečnost.
Ministr Sobotka se asi veřejně neodváží vyjádřit cenu života jednoho občana v penězích, ale přesto můžeme pozorovat, že existují i finanční meze. Například ve zdravotnickém systému investujeme na jednotlivce až několik milionů, ale už ne miliardu. Stejně tak ani na silnicích nejezdíme tak, abychom minimalizovali počet nehod a mrtvých. Už dávno totiž mohla existovat mnohem bezpečnější auta, která by jezdila podstatně pomaleji, aby na silnicích nedocházelo k úmrtím. I přes řeči o nevyčíslitelné hodnotě lidského života vidíme, že žitý kompromis připouští poměrně velké procento mrtvých na silnicích. Riziko ztráty lidských životů je tedy možno poměrně přesně vyjádřit jinými hodnotami - abych si vyzkoušel své nové auto, abych ukázal tomu blbečkovi, co mě předjel, zač je toho loket, abych nemusel brzdit na přechodu atd. Kromě takového kalkulu rizika můžeme vyjádřit lidský život v penězích ještě přesněji.
Představme si obec na hlavní silnici, kde pravidelně dochází k autonehodám. V nějakém okamžiku začne být situace neúnosná a tlak veřejného mínění přesvědčí městské zastupitele, aby vybudovali okolo obce obchvat. Tato chvíle je okamžikem, kdy můžeme vcelku přesně vyjádřit, kolik stojí život jednoho člověka či dítěte. Pokud na přechodech umírají jen tři děti za pět let, tak mají přednost jiné obecní projekty, jako například kanalizace. Ale pokud na ulicích zemře rok co rok jedno dítě, tak se už staví obchvat. Cena dítěte se tedy přibližně rovná ceně obchvatu děleného počtem zachráněných lidských životů a jiných zisků.
Cena lidského života patří totiž otázky, na které lidé nejsou schopni dát pravdivou slovní odpověď. Ne že by ta odpověď nebyla v jejich hlavě, nebo by ji nechtěli říci, ale prostě ji neumí z té hlavy dostat. Tyto odpovědi musíte z lidí dostat pozorováním a nemá cenu z nich páčit nějaká prohlášení. Věřím, že všichni poslanci a městští zastupitelé se budou dušovat, že lidské životy jsou pro ně nejvyšší prioritou, ale jejich chování dokazuje, že není. Dodejme však po pravdě, že ani být nemůže. V tomto směru nemá cenu moc moralizovat, protože takto lidská mysl funguje. Lidský život má velkou hodnotu, obtížně vyčíslitelnou, ale jistě ne nekonečnou. To bychom se chovali jinak.
Místo patetických řečí o nevyčíslitelnosti lidského života je však zajímavější si ukázat krutou pravdu - jak naopak malou cenu může lidský život mít a kvůli jakým maličkostem jsme ochotni jej riskovat. V dnešní době existují neuvěřitelné technické prostředky, kterými můžeme kontrolovat dodržování dopravních předpisů. Není žádný problém schválit zákon, že na opravdu nebezpečných místech bude provoz monitorovat kamera a pomocí SPZ se určí majitel vozidla, který bude zaplatí i případnou pokutu za přestupek (třeba přes finanční úřad). To je lehce technicky realizovatelné i spravedlivé, protože majitel má dávat pozor, kdo jeho autem jezdí. I když by to nestálo žádné milióny, přesto lidské životy poslancům, ani vládě za to nestojí. Proč?
Odpověď je jasná. Jsou to jejich skrývané, nevyřčené cynické postoje. Proč by ministr spravedlnosti Němec nepojezdil po Čechách jako ganster? Má na háku celý národ, vždyť to má do výslužby za pár. I premiérovi dělá problém si uvědomit, že i on je jen jeden z mnoha státních úředníků. Teoreticky sice žádná vládní porada nestojí víc než život kohokoliv, koho by případně zabil jeho bláznivě jezdící řidič. Ale na příkladu chování Paroubka vidíme, že v praxi se cena našeho života nevyčísluje proto, že je obrovská, ale naopak, že je často bezcenná.
Z operačního sálu vyjde unavený doktor, na lavičce ho čeká zkroušený mladý muž.
"Pane vaši ženu se nám podařilo stabilizovat. Bohužel, upadla do komatu a v takových případech je prognóza, že tento stav může setrvat i několik desítek let. Manželce budete muset 3x denně podávat umělou výživu hadičkou, vždy po pár hodinách ji musíte otočit, aby nedocházelo k proleženinám, měnit ji savé vložky na malou potřebu, umývat ji po velké a přitom k ní něžně a laskavě mluvit, protože je celkem možné, že bude všechno vnímat a slyšet. Po 20 letech se může stát, že se na chvilku probere, otevře oči, pozná Vás, usměje se a znovu upadne do komatu na dalších 20 let."
Doktor chvíli pozoruje mladého muže, jak postupně bledne, zelená a jinak mění barvy. Potom ho kamarádsky poplácá po zadech a říká: "Nebojte se! To byl jen žert. Samozřejmě zemřela..."
http://www.youtube.com/watch?v=iPqdRqacpFk
(díky panu Telenskému za info)