Poslanci - lidé bez názoru, kteří hlasují podle papírku
Foto: Hynek Glos, Lidové noviny
(Lidovky: Hladem proti radaru? Ne, proti bezmoci; 4. června 2008)
Jak se zdá, Čechy zachvátila vlna zájmu o zdraví. Aktivisté proti radaru hodlají protestovat ozdravnými kúrami, lidově řečeno hladovkami. Popořadě nebudou den jíst. To evokuje otázku, s jakou odvetnou akcí přijdou příznivci radaru. Široce publikované ozdravné kúry popořadě jsou už obsazeny.
Tak by mohli třeba zasmečovat tím, že každý příznivec radaru si dá karcinogenní protestguláš, a to ne popořadě, ale naprosto neorganizovaně a chaoticky. Při konzumaci nebude mít žádnou ceduli nad sebou, ale jen cibuli na talíři. Ano, to by jistě řádně opepřilo ten Kocourkov, který dnes panuje okolo vcelku bezvýznamného radaru.
Za normální situace bych řekl: Nechte hladovkáře vyhladovět, jak libo. To je účinná metoda na vcelku jakékoli citové vydírání a manipulace. Ale v jednom mají aktivisté pravdu. Je to pocit naprosté bezmoci vůči politikům. Je jedno, jste-li pro radar, nebo proti, ale ať se vám nelíbí to či ono, máte jednu jistotu: nic s tím nejde dělat.
Může držet hladovky nebo jíst protestguláš, ale politici si stejně udělají, co si umanou. Tato bezmoc provází Čechy již od středověku. Stejně jako Hus byl zoufalý, jak vrchnost kupčila s odpustky, tak my jsme zoufalí z korupce na nejvyšších místech. Stejná bezmoc nás provázela nejen za totalitních režimů či Rakouska-Uherska, ale i za první republiky panovala velká zvůle, například tolerování loupežné konfiskace Německého zemského divadla (dnešního Stavovského).
Ani po sametové revoluci to není lepší. Referenda se nevypisují buď vůbec, nebo jen v tom případě, když je podle výzkumů veřejného mínění jasné, jak dopadnou. Osobně jsem spíš příznivcem radaru, ač je mi vcelku ukradený, ale vadí mi, že hlavní argument proti referendu je, že všichni vědí, jak by dopadlo. Lidi jsou proti radaru, takže referendum nebude. Kdyby lidi byli pro radar, tak by referendum bylo, ať to stojí, co to stojí. To by vládním kabinetem najednou dunělo: Vox populi, vox dei (hlas lidu, hlas boží).
Stejný plivanec do tváře si slízli voliči při referendu o přemístění hlavního nádraží v Brně před pár lety. Město vypsalo referendum a to vyšlo jednoznačně - zachovat historické nádraží. Jenže k urnám nepřišla polovina Brna, jak nesmyslně požaduje zákon, tak se holt nádraží přestěhuje, ať si voliči přejí, co chtějí.
Lidi mají pocit, že volby jsou k ničemu, proto k nim nechodí. Tento názor nejsou schopni moc zdůvodnit, ale bohužel jejich intuice je v tomto případě neklame. Ukažme si to na jednoduchém příkladu. Házejte mincí a na papír si pište poměr sil mezi pannou a orlem. Kolik hodů potřebujete, aby se vám poměr ustálil na 1:1? Zjistíte, že stačí tak sto hodů. Když hodíte milionkrát, tak ten poměr zůstane stejný, jen ho budete znát na mnoho stovek desetinných míst.
Stejně tak je ve společnosti předem dán poměr sil mezi pravicí a levicí. Kolik voličů musí přijít k volbám, abyste odhalili tento poměr sil s dostatečnou přesností na jednoho poslance? Obávám se, že opět stačí ta stovka voličů. Je tedy úplně jedno, jestli k volbám přijde jedno promile voličů, nebo sto procent populace. Volební účast totiž nemění poměr sil, ale počet desetinných míst, jak přesně ten poměr známe. Jaký rozdíl ale je, když ve sněmovně má být 81,2 poslance ODS nebo 81,239564378 poslance ODS? Podívejte se do tohoto excelovského souboru.
Stejně jako zákon o referendu, i volební zákon je nastaven tak, aby běžný volič nemohl ovlivnit prakticky nic. Za dvacet let od sametové revoluce je jasné, že poměr pravice a levice je u nás patových 50 ku 50 procentům. Jinými slovy ODS i ČSSD vědí, že se jim do parlamentu jistě dostanou přibližně první čtyři lidi z každé kandidátky.
Tyto lidi jsou jmenováni stranami - tedy kabinetní politikou jednoho procenta populace. V celých volbách pak jde o to, zda se tam dostane ten pátý nýmand z ODS nebo ten pátý nýmand z ČSSD. Tyto nýmandy nikdo nezná. Jsou to devótní služebníčci partaje, kteří udělají opravdu cokoli, aby se dostali na toto hraniční volební místo kandidátky.
Poslanci - lidé bez názoru, kteří hlasují podle papírku
Foto: Hynek Glos, Lidové noviny
Existuje ale řešení? Ano, stačilo by, aby kandidátky neurčovaly jako dnes pořadí, kdo se do parlamentu dostane a kdo ne. O tom by rozhodli voliči preferenčními hlasy. Pořadí by vzniklo z toho, kolik by každý kandidát obdržel preferenčních hlasů. Každé volby by pak byly překvapením, kdo z kandidátky by se do parlamentu nakonec dostal.
Volby nemusí být taková maškaráda jako dnes, kdy před volbami můžeme najisto vyjmenovat tak 80 procent parlamentu. Za první republiky či mocnářství se žilo spolky od Sokola, baráčníky až po okrasné spolky či bibliofily. Nebyla televize, tak co měli lidi dělat? Tenkrát měly spolky sílu, měly je i politické strany. Ale dnes lidi nežijí spolky, ani stranami, ani církvemi.
Je tedy nesmyslné nutit voliče: „Chcete-li něco ovlivnit, vstupte do strany.“ Je třeba si uvědomit, že členové všech stran tvoří okolo 100 000 lidí, tj. jedno procento naší republiky. Přesto si dělají, co chtějí. To není tak, že pár aktivistů si chce dělat, co chce. To je tak, že pár stranických kabinetních politiků si už dávno fakticky dělá, co chce.