Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2003 - nedoplňovat!!!

Děti v přirozeném prostředí se každý den setkávají s řadou lidí, kteří nepatří mezi nejužší rodinu, příbuzné a učitele ve škole. Jedná se především o přátele rodičů, sousedy, známé, ale i jiné dospělé – vedoucí kroužků, Skautu, družiny, rodiče kamarádů ap. Všichni tito lidé tvoří svět dětí a často i významně formují, často bezděčnými poznámkami postoje a názory dítěte. Většina tohoto kontaktu se děje neformální cestou, nesleduje žádný bezprostřední cíl a hlavním výchovným prostředkem je uvolněný rozhovor, popřípadě společná aktivita, jako je například sport.

Děti v náhradní ústavní výchově jsou o tyto kontakty ochuzeny a do dále prohlubuje jejich ústavní deprivaci. Velmi těžko přichází do kontaktu s jinými dětmi a dospělými, kteří nepatří mezi zaměstnance ústavů. Nicméně čas od času se najdou zájemci, kteří mají ochotu se takto s jedním nebo více dětmi v ústavní výchově stýkat. Tito dobrovolníci zpravidla nejsou schopni dítěti nabídnout rodinné zázemí, ať z důvodů věku, sociální a ekonomické situace ap. Mohou však nabídnout společný čas a aktivitu, proto je třeba jejich úsilí uvítat, ale dát mu řádnou formu, aby se zabránilo sekundárnímu poškozování dítěte či narušování řádu ústavu.

Hostitelství má sice za cíl imitovat přirozenou situaci, ale již z prostého faktu, že se vztahuje na děti v ne-přirozeném prostředí, vyplývá, že není zcela prosto rizika.

1. Citová vazba

   Hostitelství naplňuje přirozené potřeby dítěte, které je však vychováváno v atypickém prostředí, tedy je žádoucí, aby zájemci o hostitelství byli řádně vzděláni a poučeni o zvláštnostech těchto dětí. Především žadatelé by měli být minimálně poučeni, v lepším případě by měli projít vzdělávacím kurzem, aby znali důsledky ústavní výchovy. Děti v ústavech touží po lidském kontaktu, touží zaplnit prázdno, které vyplývá z nepřítomnosti rodičů. Mají tedy sklon se na hostitele silně emocionálně vázat a začít je oslovovat Tati, Mami. Hostitelé, kteří jsou vedeni především altruistickými motivy, si často neví rady s těmito city a byť i jen pasivně je akceptují. Zde vzniká nebezpečí, že dítě si vytvoří často nerealistická očekávání, které hostitel nemůže splnit, a tak díky nedostatečnému poučení dochází k tomu, že dítě se nakonec cítí být hostiteli odvrženo.

   Hostitelé by tedy měli kontinuálně dávat najevo dítěti, že jsou pro něj jen kamarádi a známí, maximálně něco jako stýc či teta. Nikdy nebudou jeho rodiči, nikdy u nich nebude trvale bydlet. I v případě, že by o těchto eventualitách v skrytu duše uvažovali, není dobré je před dítětem ventilovat, dokud nemají podobu pevného rozhodnutí. Zájemci o hostitelství by v tomto směru měli být poučeni nejen na teoretické úrovni, ale měli by se seznámit i z příklady z praxe, jaké negativní následky nedodržování těchto zásad mělo na citový vývoj dětí. Tedy řádně budované hostitelství musí předcházet tomuto nebezpečí vždy s ohledem na konkrétní situaci dítěte a hostitelů.

2. Právní odpovědnost za dítě

   Pobyt dítěte mimo domov s hostiteli s sebou přirozeně nese větší rizika než pobyt v ústavu. Tyto rizika jsou většinou zcela přirozená: Jestliže jede dítě s hostitelem autem na výlet, je více ohroženo nebezpečím dopravního provozu, než kdyby sedělo v ústavu. Stejně tak pravděpodobnost zlomení nohy na výletě či na horách je mnohem větší než doma. I v běžném životě chápeme a cítíme, že tato rizika jsou vykoupena ziskem, který daná činnost přináší. Tedy i hostitelství přináší jistá rizika, která jsou větší než prostý pobyt v ústavu, ale je důležité, aby se eliminovala zbytečná rizika a neuváženosti. Stejně tak je pochopitelné, že hostitelé nemohou mít mnohaleté zkušenosti ústavních pečovatelů, proto je nutné aby byli poučeni o specifikách svěřených dětí a měli kdykoliv možnost konzultace s ústavem.

   Hostitelé v přirozeném rozsahu odpovídají za dítě po dobu, kdy je jim svěřené, a jsou tedy odpovědni za zanedbání péče, za následky neuvážlivého riskování, o zneužívání ani nemluvě.

   Stejně tak ani svolení či zamítnutí žádosti o hostitelství by nemělo ležet pouze na jednom člověku (řediteli ústavu), ale spíše být podpořeno kolektivním konsensem dalších odborníků a profesionálů (sociálních pracovníků, psychologů, pečovatelů ap.).

   Veškerá rizika a omyly není možno eliminovat, tedy by mělo být patrné, že byla vyvinuta přiměřená snaha o to, aby se možná nebezpečí minimalizovala:

   Zájemci o hostitelství by měli projít typickým psychologickým vyšetřením, stejně jako jiní zájemci o náhradní rodinnou péči, aby se vyloučily nebezpečné motivace vyplývající například z sexuálních preferencí, agresivních sklonů ap. V případech, kde je to možné, by bylo žádoucí, aby žadatelé prošli standardními vzdělávacími kurzy (i testy) pro zájemce o NRP.

3. Spolupráce s domovským ústavem

S eliminováním rizik dále souvisí kooperace hostitelů s domovským ústavem dětí. Žadatelé by měli předem informovat a konzultovat s ústavem zamýšlené aktivity, a po návratu podat krátkou zprávu o tom, co se vlastně dělo a jak se dítě či děti chovali.

Není dobrá praxe, kdy ústav nemá žádnou představu, co se s dítětem děje během jeho pobytu u hostitelů. Konec konců i rodiče si neustále udržují přehled o tom, kde je jejich dítě a co se tam s ním děje.

Hostitelství je kontrolovaný styk a pobyt dětí z ústavů s lidmi, kteří nemají vůči ústavu zaměstnanecký postoj a zároveň vůči dítěti jakoukoliv právní vazbu. V rámci takto pojatého hostitelství je možno vymezit dvě základní formy:

Do této skupiny patří ty druhy hostitelství, kdy hostitel z jakéhokoliv důvodu nemůže přejít na vyšší formu náhradní rodinné péče, jako je pěstounství nebo osvojení, nicméně má zájem a možnost se s určitým dítětem stýkat pravidelně a umožnit mu tak kontakt s přirozeným prostředím.

Zde se jedná takovéto případy:

Starší paní ve vesnici, kde je dětský domov, našla zalíbení v jednom chovanci, který k ní chodí na návštěvu vcelku, kdykoli má volný čas. Ani v tomto případě není dobré, aby styk s dítětem probíhal zcela nekontrolovaně. Dítě totiž dospívá a babička stárne a může se objevovat citové vydírání, škemrání o peníze, dárky ap., kterému babička nebude schopna odolat. Je tedy dobré, aby stále zůstávala v kontaktu s ústavem a spolu s ním konzultovala a koordinovala styk s dítětem a výchovná rozhodnutí.

Jiný příklad z praxe. Jedné matce unesl otec dvě jejich děti a zabraňuje jí ve styku s nimi, pokud se nepřestěhuje zpět do Izraele. Objevil se syndrom zavrženého rodiče, který však matka poměrně moudře vyřešila žádostí o hostitelství. Stýká se dlouhodobě s jedním klukem. Bere si jej tak jednou za měsíc a na svátky či dovolenou. Vztah je dlouhodobý, hlubší než pouhá známost či přátelství, ale přesto nemá charakter pěstounství či osvojení. Hlubší citová vazba tohoto dítěte v tomto případě není ohrožena tím, že by zájem této ženy najednou opadl. V jiném případě si příbuzní si berou na podobná setkání svou vzdálenější neteř, ale opět neuvažují o pěstounství. I v těchto případech není citová vazba dítěte na tyto lidi na závadu, ale je třeba, aby probíhala kontrolovaně a v koordinaci s ústavem, tj. aby měla určitou formu, kterou označujeme za hostitelství.

V tomto druhu hostitelství žadatelé nemohou zaručit stabilitu svého vztahu o určité dítě, ať z důvodu osobnostních, vývojových, sociálních, citových ap. Zde se jedná o lidi, kteří jsou v pohybu, například studenti, nesezdané páry, pořadatelé různých akcí, samožadatelé, kteří se nacházejí v nestabilní situaci ap. Ani tito nejsou schopni převzít dítě do náhradní rodinné péče, ale jsou schopni některým dětem poskytnout kontakt se okolím a umožnit jim získání nejrůznějších životních zkušeností.

Jedná se o vedoucí skautu, kteří mají prostor pro rozšíření oddílu, dobrovolníky, kteří se nabízejí, že by mohli vzít jedno dvě děti na výlet do Prahy či do přírody, na vánoce či Silvestra ap. Nikdo z nich nedává záruky dlouhodobého citového vztahu, ale všichni mohou dětem a ústavu nějak pomoci. V mnoha případech (například u studentů) se na víc jedná o přípravu na budoucí vyšší formy náhradní rodinné péče či vlastní rodičovství.

Kromě toho je běžnou praxí, že děti občas přespávají u svých kamarádů, jejichž rodiče se vzájemně znají. Stejná praxe je vítaná i u děti v ústavu, pokud by si našli nějakého kamaráda mimo ústav, u kterého by chtěli přespat, eventuálně naopak. Neformální vztahy mezi rodiči dětí však v tomto případě musí nahrazovat formální úmluva o hostitelství mezi vedením ústavu a danými rodiči kamaráda.

I v běžném životě se dítě potkává s desítkami lidí, se kterými je jen na přechodnou dobu. Stejně tak je přirozené, že po hezkém zážitku se děti sami ptají a žadoní, kdy se bude zážitek zase opakovat. I děti ve škole jsou více neukázněné po prázdninách či po dobrodružném výletě. Tyto přirozené citové výkyvy se dají očekávat i při řízeném hostitelství u ústavních dětí. Je tedy přirozené, že dítě po návratu od hostitelů do ústavu bude více neklidné, bude se těšit na další návštěvu ap. Tyto projevy jsou naprosto přirozené, nejsou samy o sobě na závadu a jsou i dobře zvládnutelné při citlivém přístupu ze strany ústavu.

Důležité však je, aby dlouhodobě v dítěti nevznikala iluze citového vztahu, která by byla násilně přervána. Jedná se o nenaplněné přísliby, že si hostitel vezme dítě do celodenní péče. Iluze, která vzniká tím, že hostitelé dovolí, aby jim dítě říkalo Tati, Mami. Těmto jevům je však možno předejít několika způsoby:

1. Kontinuální informování dítěte

   Podobně jako u osvojení dítěti pravidelně na jeho úrovni chápání opakujeme, jak jsme jej osvojili, tak stejně při hostitelství předcházíme tvoření falešných představ tím, že dítěti dáváme najevo, že je “jen” naším kamarádem, že spolu máme společné aktivity, že to vše je hodně, ale nemůžeme se stát jeho náhradními rodiči. O tomto by hostitelé měli být několikrát explicitně poučeni.

2. Kontakt s více dětmi

Je zcela přirozené, že hostitelé si vnitřně vytvoří větší sympatie vůči jednomu dítěti než vůči ostatním dětem. Tento proces je vcelku neovladatelný a vzniká i v přirozeném rodičovství, ale hostitelé mohou ovládat své další chování vůči dětem, kteří je navštěvují. Jedná se především o projevování přízně i jiným dětem, takže u vybraného dítěte nevzniká pocit výlučného nároku na dané hostitele. Tedy i když určité dítě jezdí s hostiteli v osmi případech z deseti, přesto s ním vždy jezdí i jiní jeho kamarádi z ústavu, a někdy se stane, že jedou jiné děti a ne ono. Toto střídání pozornosti je účinný postup v případech, kdy chceme předejít vzniku exklusivní citové vazby.

Naopak zanedbávání těchto zásad vede k selhávání hostitelství, sekundárnímu poškozování dítěte a rozšíření nedůvěry vůči instituci hostitelství vůbec. To však jen potvrzuje již několikrát zmíněné přesvědčení, že hostitelství nemá vznikat živelně a amatérsky, ale mělo by se jednat o moudře řízený proces, který je z části formalizován. Lege artis vedené hostitelství totiž dosahuje positivního vlivu na děti, který od něho požadujeme.

V obvyklém případě by měl celý proces vypadat následovně:

1. Žádost o hostitelství podává žadatel na krajském úřadě
2. Vyšetření pro NRP, které zahrnuje:

• Psychologické vyšetření, které vyloučí nebezpečí zneužívání dítěte a nezdravé motivace žadatelů. Na základě psychosociální situace žadatelů dále doporučí formu hostitelství: S cíleně budovanou citovou vazbou nebo s cíleně nebudovanou citovou vazbou a probere s hostiteli jejich projekt a realističnost jejich úmyslů, viz níže.
• Sociální šetření, které zjistí podmínky, do kterých dítě či děti jdou
• Schopnost účinné komunikace žadatelů a ústavu, kde dítě pobývá
• Projekt hostitelství, který vznikne ve spolupráci hostitelů s ústavem a který by měl zahrnovat předpokládané:

1. Kurz pro žadatele o NRP, které seznámí žadatele s problémy a specifikami ústavních dětí. Tento kurz může ověřit získané znalosti vhodnou formou – test, zkouška, rozhovor ap.
2. Vedení ústavu po domluvě s OSPOD na základě pozitivního závěru vyšetření krajského ústavu dá svolení k hostitelství. Stejně tak v obtížích s hostiteli může ústav doporučit krajskému úřadu revizní vyšetření.
3. Vlastní průběh hostitelství je monitorován především ústavem, který by měl dostávat od hostitelů zprávy o jeho průběhu a případných obtížích. Stejně tak ústav s OSPOD by měli pozorovat, zda návštěvy dítěti prospívají. Zda dítě není návštěvami u hostitelů traumatizováno.

Idea hostitelství jako určitého institutu je dlouhodobý trend, který by měl zmírnit dopad ústavní deprivace na děti a dále na jedné straně výrazně usnadnit kontakt vhodných lidí mimo ústav s dětmi z ústavu a na druhé straně předejít sekundárnímu poškozování dětí, ke kterému vede amatérsky vedené hostitelství. Stejně tak by měl ulehčit ústavu nejen v péči o děti a otevření se okolí, ale ulehčil břímě právní odpovědnosti za dočasné svěření dítěte z ústavu lidem mimo ústav, které dnes leží téměř výlučně na řediteli ústavu.

Závěrečné povzbuzení

Nabídka hostitelství je vzácný příklad altruismu. Bývá to přání, které sice někdy není zralé či nepředjímá množství problémů, které se mohou vyskytnou u dětí v ústavu, ale přesto je to křehký projev lidské ušlechtilosti. V tomto smyslu by se k němu mělo i přistupovat ze strany profesionálů. Cílem všech opatření není žadatele o hostitelství odradit množstvím byrokratických překážek, ale jen je vhodně poučit a usměrnit tak, aby to bylo k vzájemnému prospěchu všech zúčastněných stran – hostitele, ústavu a zejména dítěte. Proto bych rád tímto povzbudil všechny zájemce o hostitelství a zároveň i ústavy k hledání vzájemného porozumění, neřkuli přátelství, protože všem nám jde o stejnou věc – blaho dětí, nejasnosti panují jen ve způsobu jejího dosažení. Věřím, že ty se podaří s trochou dobré vůle vyjasnit.

Příklad úspěšného hostitelství s cíleně budovanou citovou vazbou

Za své praxe v NRP mi jedni žadatelé o hostitelství napsali tento příběh.