Předmanželský sex a pastýřské opomenutí biskupů

Pro zpovědníky bylo vždy tvrdým oříškem, jak řešit tzv. subjektivní nemožnost. Tu bychom si měli vysvětlit. Když někdo leží v komatu v nemocnici, je objektivně jasné, že nemůže v neděli dojít do kostela. To je objektivní nemožnost, kterou může doložit vnější pozorovatel. S tou není problém. Problém je v případě, když to tvrdí jen člověk sám o sobě. Například: "Nemohu přestat kouřit." "Ale vždyť tisícům lidí se to podařilo?" "Ano, ale já nemohu, zkusil jsem to mnohokrát. Prostě na to nemám sílu..." To je subjektivní nemožnost, kterou nemůže nikdo dokázat, ani ten člověk sám - on to jen tvrdí (viz J 8, 13).

Z morálního hlediska, tedy i před Bohem, ale obě nemožnosti snižují dobrovolnost činu. Pokud se tedy jedná o zlý čin, přestává být hříchem do té míry, do jaké přestává být dobrovolný. Když něco nemohu ovládat, tak za to nemohu být viněn. Hřích má tři nutné podmínky - musí se jednat o čin působící zlo, dále ten, kdo je činí si musí být vědom následků tohoto činu a musí se svobodně rozhodnout jej vykonat. Mizí-li dobrovolnost činu, mizí i hřích, ale pozor - škodlivé následky toho činu samozřejmě trvají dál.

Kněz ve zpovědnici je ale z principu objektivní, vnější pozorovatel. Jak má tedy poznat, zda penitent nelže, nebo se dostatečně nesnaží? Samozřejmě kouření je lehký hřích, takže tam to zpovědník řešit nemusí, ale co kdyby přišel třeba pedofil nebo seriový vrah a tvrdil, že není schopen své chování ovládnout? Může to být pravda. Vždyť jsou to nemocní lidé a samo slovo nemoc říká "on nemůže". Jenže pokud by zpovědník uznal jejich subjektvní nemožnost, pak by jim musel dát rozhřešení a ti lidé by pak mohli chodit ke svátostem. Asi uzná každý, že takto by to opravdu nešlo.

Z těchto důvodů se nemůžeme divit zpovědníkům, že na subjektivní nemožnost hledí s nevraživostí a odmítají ji uznat jako legitimní důvod k udělení rozhřešení někomu, kdo objektivně páchá těžké zlo a je subjektivně přesvědčen o své nevinně, jen na základě jeho tvrzení, že své chování nemůže ovládnout.

Tato praxe není sporná například u bigamistů, ale tradičně vznikají třecí plochy u činů, které jsou na hraně. Co s nutkavou onanií, konkubinátem bezdětných, antikoncepcí manželů atd.? U nutkavé onanie by tedy měl kluk běhat ke zpovědi pětkrát týdně? Manželé s antikoncepcí by nesměli chodit k příjmání, nebo by museli vždy před mší stepovat i s dětmi před zpovědnicí?

Díky tomu se přijala kompromisní praxe. Když se u subjektní nemožnosti jedná o neveřejný těžký čin, za který se stále oficiálně považuje onanie, antikoncepce ap., tak zpovědník může subjektivní nemožnost akceptovat a udělit rozhřešení. U činů, které však může vidět veřejnost, jako například bigamie, konkubinát, se ale subjektivní nemožnost ve zpovědnici neakceptuje, aby nevzniklo pohoršení.

V pozici vnějšího pozorovatele není jen zpovědník, ale i celý svět. I ten vidí jen činy člověka a není též schopen posoudit vnitřní příčetnost, jeho svědomí. Proto u činů s těžkou materií by tedy člověk neměl chodit ke svátostem a neměl dostat rozhřešení, i když má subjektivně čisté svědomí. Je totiž zjevné, že byť nedobrovolně, přesto objektivně škodí - sobě, okolí, církvi ap. Proto je zcela na místě očekávat, že by měl právě s církví cítit (sentire cum Ecclesia - zásada sv. Ignáce z Loyoly) a z toho vyvodit odpovídající následky.

Měl by si tedy říci: "Ano, já mám před Bohem čisté svědomí, prostě Bůh mi nedal dostatek sil a možností, abych toto své chování měl pod kontrolou. Ale to okolí nemůže vědět a nemusí mi to věřit, takže já budu chránit církev před pohoršením a raději nebudu chodit ke svátostem, abych nebyl jiným lidem, kteří to mají jinak, příkladem k následování. (Viz Mt 18, 7: "Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou.") Cítit odpovědnost za to, aby člověk nedělal církvi ostudu a nepohoršovat okolí, je opravdu legitimní morální požadavek. Stačí si vzpomenout na marketingovou prosbu Otčenáše: "Posvěť se jméno tvé." Tu dal Ježíš dokonce na první místo. Tedy dbát na dobré jméno naší "firmy" je opravdu neopominutelnou povinností křesťana.

Toto je tedy košér postup u všech zlých činů, které možná dotyčný neovládá, ale které bohužel může pozorovat okolí. Například nevěry či bigamie, o kterých se ve farnosti ví, u zmiňovaného předmanželského konkubinátu mladých vysokoškoláků ap. V zájmu ochrany církve a principů, které spolu s ní sami zastávají a hlásají, by všichni tito lidé neměli chodit ke svátostem až do té doby, dokud své chování neovládnou.

S touto teorií se vnitřně ztotožňuji (až na níže zmíněný dodatek) a jsem si plně vědom jejich důsledků. Pokud církev oficiálně nevystoupí s tím, že dobové okolnosti snižují dobrovolnost u předmanželského konkubinátu bezdětných na úroveň lehkého hříchu, tak všichni vysokoškoláci, kteří spolu bydlí na koleji, by neměli chodit ke svátostem bez ohledu na to, jestli subjektivně hřeší nebo ne. Byť by to trvalo patnáct let, přesto by neměli ani zkoušet, zda jim ten či onen kněz dá rozhřešení. To je ovšem nezbavuje povinnosti dál zachovávat vše, na co mají sílu, tj. pravidelné návštěvy nedělních mší, nezanedbávání modlitby atd. Jinak mohou v církvi a kostele fungovat na všech vhodných postech. Asi by neměli vést spolčo, ale proč by se ho neměli zúčastňovat?

Předchozí úvaha je logická, legitimní. Pokud jsou daná rozumná pravidla, která stanovují objektivní tíži činů, tak řádný katolík by měl ctít důsledky, které z nich vyplývají. Proto - všimněte si - nevolám po žádné revoltě, například nedoporučuji, aby mladí v otázce konkubinátu ignorovali "řeči kléru" a nechodili ke zpovědi, nebo si tam říkali, jen co sami před Bohem uznají za vhodné. Naopak jsou-li stanovená pravidla, tak je třeba je v rozumné míře dodržovat. Tedy v případě předmanželského konkubinátu je v dnešní době správné nechodit ke svátostem a nezkoušet nazdařbůh, kde mi dají rozhřešení. Tedy člověk by si dnes měl říci: "Vedení to tak chce, já si sice myslím, že je to hloupost, ale budiž - mají to tak mít. Ceny prostě stanovuje hostinský."

Já však osobně považuji za svou povinnost celou svou autoritou zdůraznit fakt, že takto zlikvidujeme návyk na zpovědní praxi u ohromného procenta mladé populace. Pokud mladí lidé patnáct let více méně nebudou chodit ke zpovědi, tak už k ní po svatbě ve třiceti chodit nezačnou. Proto volám ne po revoltách, ale po tom, aby klérus měl zdravý rozum včas a udělal podmínky pro to, aby toto procento mladých mohlo chodit ke svátostem a zachovalo si pravidelnou zpovědní praxi. Říkám: Proto, aby mladí pravidelně zpytovali své svědomí, považujme za lehký hřích jeden, určitý druh konkubinátu - totiž dlouhodobý kvalitní partnerský vztah se společným bydlením, antikoncepcí, ale bez nevěr, a to pouze mladých, bezdětných, kterým nemůžeme s klidným svědomím doporučit vstup do manželství a založení rodiny.

Ze zásady, že ceny stanovuje hostinský, však přesto doporučuji jednu vyjímku. V diskusi na Christnetu někdo zopakoval staré pravidlo: "jakékoliv chtěné pohlavní potěšení mimo manželství je těžkým hříchem a materie nepřipouští umenšenost látky" (Dacík Mravouka, ale podobně například i Denzinger 1140: Direkt gewollt, wäre die delectatio carnalis wegen der Gefahr der delectatio venerea schwer sündhaft ap.).

Tvrzení, že vůbec někdy "materie nepřipouští umenšenost látky", mi příjde obecně přehnané, ale pozor - to je opravdu oficiální názor, byť hlásaný hodně potichoučku, aby to laici raději jako moc neslyšeli Například katechnismus Youcat, který Karmelitánské nakladatelství vydalo pro mládež, má církevní schválení, a přesto je napsaný tak opatrně, že laik bez dodatečného studia nemůže tuto myšlenku z něho vyčíst. Dále je paradoxní, že u hříchu proti životu (5. přikázání - nezabiješ) existují lehké hříchy, tzn. připouští se umenšenost látky, napříkladu u kouření, ale u hříchu proti sexu (6. přikázání - nesesmilníš), což potažmo též není než hřích proti životu, se umenšenost látky nepřipouští, tedy každý hřích je prý svou materií těžký? (To kritizuje i Weber Helmut: Spezielle Moraltheologie. Styria, Graz Wien Köln, 1999, str. 323).

Každopádně to v důsledku znamená, že pokud se snoubenec s láskou zadívá na svou vlastní snoubenku a byť na chvíli popustí uzdu svým představám, jaké to s ní bude o svatební noci, tak by vzápětí měl hrůzou zblednout strachem z pekelných hrůz, kterého jistě čekají, a bezodkladně běžet do nejblížšího kostela se vyzpovídat. Právě totiž spáchal smrtelný hřích (peccatum mortale)! Když ona mu dovolí, aby jí před svatbou hladil na prsou, tak běží ke zpovědi oba. Tancovat snad ještě mohou, ale raději ne moc vášnivě. Totéž se ale vztahuje i na tzv. francouzský polibek před svatbou.

Uvědomme si, že těžký, smrtelný hřích má v duchovní oblasti asi takovou závažnost jako třeba tepenné krvácení v medicíně, kde též všeho zanecháme a okamžitě voláme pohotovost. Tedy i smrtelný hřích je něco zcela neslučitelného s duchovním životem a též nesnese odkladu o tři dny.

Z hlediska stávající oficiální nauky katolické církve se má francouzský polibek snoubenců před svatbou považovat za tak závažné zranění duše, jako je zranění těla, když si na cirkulárce přeřízneme šlachy na ruce. Všimněte si, že se nejedná o francouzský polibek jako takový, neboť asi málokdo je ochoten tolerovat jako nevinnou zábavu, že by se jeho partnerka takto líbala s pošťákem. Absurdní na tom je, že oficiální nauka vůbec nezohledňuje fakt, že se tak děje vztahu, který svou povahou směřuje k manželství a výrazně se mu již podobá.

Bezbřehý morální maximalismus oficiální nauky tak vede každého katolíka k tomu, aby si sám stanovil, s čím bude běhat bezodkladně do zpovědnice, jako běhá s tepenným krvácením na pohotovost. Tedy oficiální nauka dosáhla pravého opaku, než co bylo jejím cílem. Místo aby moudře učila věřící odlišovat velmi nebezpečné od méně škodlivého (smrtelný od lehkého hříchu), donutila věřící, aby ji ignorovali. Protože kdyby se bralo církevní učení vážně a doslova, tak mnoho lidí by nedělalo nic jiného, než stálo fronty před zpovědnicí a udávalo počet a okolnosti, za kterých své dívce dali polibek na dobrou noc.

Jistě se na mě ultrakonzervativní katolíci budou zlobit, ale opravdu nemám sílu nyní napsat čtenářům větu: "Když se vám nelíbí tato oficiální pravidla, tak změňte lokál!" To je mi církve opravdu líto. Raději lidem doporučím tuto malou revoltu vůči hostinskému - stanovte si hranici mezi těžkým a lehkým hříchem sami. Naštěstí věřící na to přišli i beze mě a zpovědníci jim v tom notně pokrytecky pomáhají, když se spokojí s vyznáním typu: "Měl jsem nečisté myšlenky, nebo jednal jsem nečistě." a nežádají upřesnění počtu a okolností, i když oficiální nauku církve musejí znát lépe než já.

Na druhou stranu souhlasím s učením církve, že existují činy, které opravdu představují masark v duševní oblasti. Bohužel je řeším každý týden s rozvádějícími se partnery ohledně nevěr, válek o děti ap., proto musím říci, že opravdu existují zranění na duši, která se věrně podobají ruce uřízlé na cirkulárce. Těžko mě ale někdo přesvědčí, že mezi ně patří onanie, odůvodněná antikoncepce, polibky snoubenců před svatbou, předmanželský sex v trvalém, věrném vztahu, jako je třeba konkubinát bezdětných studentů na koleji. Z dohoto důvodu se ve svých článcích přimlouvám, aby tyto činy se oficiálně nepočítaly do této kategorie smrtelný hřích neboli "masark na duši".

Cenou za toto žité pokrytectví je ale nemožnost, abychom se my věřící shodli na kompromisní sexuální výchově v dnešní době. Jinými slovy, pokud ji napíšeme podle oficiálních pravidel, tak jsme ji napsali tak pro 1 % populace a okolí nás bude mít za bandu idiotů. Dodejme, že oprávněně - viz výše polibek před svatbou. Pokud ji kdokoli napíše jakkoli kompromisně, tak ho ultrakatolíci roznesou v zubech.

Tedy opět dochází na má slova: "Když problémy neřeší biskupové, začnou je řešit samozvaní pošuci." To musí uznat každý, kdo četl sexuální příručku Ministerstva školství - učitel bude dětem podávat ruku navlečenou v preservativu ap. Jenže na rozdíl od Petrnouška s Uzlem my katolíci (či obecně křesťané) nejsme schopni napsat už vůbec nic, protože jsme do krve rozhádaní.

Vždy jsem byl přesvědčen, že od toho jsou biskupové, aby řekli jasné slovo: "Ano, nauka je stále stejná, nic se nezměnilo - francouzák, onanie či antikoncepce a samozřejmě i společné bydlení studentů na koleji je třeba dál brát za smrtelné zranění duše, asi jako je ruka uřízlá na cirkulárce." nebo ať řeknou: "Chápeme, že se změnila doba, proto radíme raději ve zpovědnici považovat dočasný konkubinát studentů za lehký hřích, než je vyhnat ze zpovědnice a potažmo i z církve."

Na závěr bych jako psycholog připojil varování. Subjektivní nemožnost sice snižuje příčetnost, ale následky závadového chování trvají dále. Podobně jako pasivní kouření též škodí zdraví, i když není hříchem. To, že budeme konkubinát studentů považovat ve zpovědnici za lehký hřích, nezabrání, aby se tyto vztahy nepřechodily a následně se samovolně nerozpadaly. Bolest rozchodů opravdu mrzačí lidi a zvyšuje pohotovost k rozchodům v následných vztazích. Tedy lehký hřích neznamená neškodné chování, stejně jako kouření se považuje za lehký hřích, i když prokazatelně vede k rakovině plic. Tedy církev může ve zpovědnici předmanželské vztahy tolerovat, aby nevznikalo ještě větší zlo (ztráta mladé generace), ale nemůže říci, že konkubinát je něco neškodného či dokonce pozitivního.