20.10. 2006 Jeroným Klimeš
Už bych těžko spočítal dopisy, které mi radí, abych se vykašlal na biskupy, že z jejich strany stejně nemůžeme čekat jakoukoli obrodu církve. Podobný trend představují i ti lidé, kteří se sice považují za křesťany, ale neuznávají církev. Jakkoli si vážím podpory těchto lidí, přesto jsem přesvědčen, že se mýlí. Pokusím se ukázat proč.
Mimo církev není spásy
Především si musíme
uvědomit, že Kristus byl vůči církvi v úplně jiném postavení než my. On
svou církev zakládal. Učedníci byli "jeho kluci" a on jim fandil. Zkrátka
nerozumíme Kristu, když odmítáme to, co on založil.
Kdybychom řekli,
že to kdysi byla jeho církev, ale dnes už ne, tak stojíme před dalším
neřešitelným úkolem. Musíme definovat, kdy to přestala být jeho církev.
Když zradil Jidáš? Když zapřel Petr? Když došlo ve středověku k papežskému
schizmatu? Nebo teprve, když se Vlk stal arcibiskupem? Je třeba si totiž
uvědomit, že to od samého začátku byla plichta. Opravdu bychom se měli
raději označit za bandu blbců než za svatou církev římskou. Chápu však, že
to zní dost tvrdě, tak navrhuji, abychom teologicky raději kulantně
hovořili o "hříšnících", na to jsme konec konců zvyklí.
Víme, že
Kristus dobře věděl, do čeho jde. Přesto svou církev založil a přesto ji
miloval. A dal nám i prostředky na její obnovu: "Usedl, zavolal svých
Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník
všech."
Kristus nám opravdu nedal mandát opouštět církev, když si
náhodou myslíme, že jsme chytřejší a schopnější než ti okolo nás. To může
být svatá pravda, přesto není jiné cesty, jak být správným křesťanem, než
sloužit této ne příliš obdivuhodné církvi. Mimo církev není spásy už
proto, že nás Kristus posílá do této církve jako služebníky či
otroky.
Štafetový princip
Sv. Pavel musel být
velký sportovec nebo alespoň sportovní fanda. Na několika místech se totiž
můžeme dočíst, jak přirovnává život křesťana k závodům. Jednu sportovní
disciplinu však asi nemohl znát, a to štafetu. Závod, kdy vždy jeden z
družstva běží z plných sil, aby pak, když mu dojdou síly, předal svůj
kolík dalšímu, odpočatému běžci.
Tento štafetový princip je určitý
druh medicíny, který by i dnes prospěl naší církvi. Svým způsobem jej
prosazoval i Kristus. Uvědomoval si, že jeho kluci nedokážou běžet naplno
celý životní závod: "Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl
tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala;
a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím." Jestliže ani sv. Petr
nedokázal běžet vždy naplno a čekalo se, až nabere sil, nebudeme dnes v
jiné situaci.
Celibátní selhání a otcové na
zapřenou
Každý, kdo je v církvi alespoň pár let, dozvídá se o
osudech kněží, kteří buď mají nemanželské děti, nebo mají mimomanželské
poměry. I kdyby celibát nebyl, tak budeme mít mnoho ženatých kněží, kteří
budou chtít prohlásit své manželství za "od začátku neplatné", rozvést se
se ženou s třemi dětmi, aby mohli začít žít se svou milenkou. Zkrátka
nikdy se církev nevyvaruje toho, aby její běžci na trati nepadali. Zde je
však třeba uplatnit štafetový princip - když jeden padá, tak rychle
předává kolík jinému. Ten pak závod zdárně dokončí, i když první běžec už
do cíle sotva dopajdá.
Domluvili jsme se s redakcí ChristNetu, že
nebudu zde uvádět konkrétní jména známých katolických kněží, kteří mají
potajmu děti a odmítají se chopit své rodičovské role. Ale přesto jsem už
před časem napsal biskupům v konkrétních kauzách, že by vůči tomuto jevu
neměli zůstat indiferentní.
Kristus neváhal zrušil Mojžíšův rozlukový
list a potvrdil, že "kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a
kdo přijme mne, přijme toho, který mě poslal." To též znamená, že i dítě
kněze představuje dar samotného Boha. K vznešeným darům bychom se ale měli
chovat jinak než jako k "církevním parchantům".
Praxe je však opačná.
Biskupové, řádoví představení dovolují těmto kněžím, aby se o své děti
nestarali, aby je zapírali. Maximálně dají matkám nějaké finanční
odškodnění z rozprodaného církevního majetku. Kdyby náhodou sami kněží
zažádali o laicizaci a pokusili si důstojně sanovat toto nechtěné
rodičovství, bude jim Vatikán desítky let klást nejrůznější překážky. Svým
farizejstvím nutíme tyto kněze žít buď jako otce na zapřenou, nebo v
konkubinátu.
Je ale zřejmé, že jejich děti nepotřebují, aby matka
dostala nějakou almužnu, aby byla zticha. Jde především o ty děti, aby
pocítily, že je otec miluje a že je na ně hrdý. Že nejsou jen černá můra
táty, který se sklopenýma ušima čeká, až jeho jméno veřejně zostudí nějaký
pisálek v novinách. Kdy tomuto dítěti dá církev jasně najevo: "I vy - děti
kněží - jste pro nás Božím darem!"
Položme si na okraj otázku: "Věříme
vůbec tomu, že tyto děti jsou Božím darem?" Nemluví náhodou Kristus o nás,
když říká: "Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno: 'Tento
lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne.'" Máme vůbec pro sebe
sama dostatek přesvědčivých argumentů, proč i tyto děti můžeme s klidným
svědomím opravdu považovat za Boží dar?
Ale my opravdu můžeme těmto
dětem připravit hezké dětství. Tito kněží by byli věrni Kristu, kdyby
vnitřně cítili, že služba tomuto dítěti je setkáním s ním. Ježíš totiž moc
dobře věděl, co to znamená přijmout nechtěné dítě. Když mluví to tom, že
největší je ten, kdo přijímá malé dítě, zřejmě myslí na svého otčíma sv.
Josefa. Pro toho muselo být neobvyklé těhotenství Mariino nepředstavitelně
těžkou ranou a zkouškou, která rozhodně neskončila nějakým poselstvím ve
snu.
Proto jsem křesťan, že tyto zásady zastávám. Proto obdivuji
Krista, že nás takto naučil myslet a že víme, co je v životě důležité a co
ne. Proto taky nechci, aby moji představení - biskupové dělali pravý opak
toho, co po nás chce Kristus - podporovali kněze v bezcharakterním chování
tím, že je kryjí, že jim poskytují azyl v řádech, že jim systematicky
brání důstojně se vypořádat s následky svých hříchů a že mlčí a otevřeně
neříkají, kde je spravedlnost a právo.
Návrat
pošuků
Když však zapřemýšlíme, proč se biskupové podílejí na
tomto bezcharakterním chování, bude odpověď vcelku zřejmá - nikdy
se jim nepodařilo stát se skutečnými pastýři církve. Tolerují a
podporují v církvi kdejaký nešvar, nejsou schopni se domluvit na jakémkoli
účinném opatření, které by řešilo nedostatek kněží.
Tato neplodnost
církve - zkažená sůl - vede k tomu, že se objevuje jev, který známe z dob
Krista - proroci a apokalyptičtí pisálci. To bohužel není žádná výhra. Je
omyl se domnívat, že proroci byli moudří mužové, kteří hlásali Boží vůli.
Ti proroci, které známe z Písma, představují jen přebraný vrcholek
ledovce. Ty nejlepší z nejlepších. Prorocký princip bohužel v praxi
znamená, že každý druhý pošuk s překompenzovaným sebevědomím, s pocity
osobní neomylnosti vyřvává na rozích ulic svá moudra, protože si myslí, že
zrovna on je poslem od Boha.
Vám čtenářům je jasné na koho narážím.
Samozřejmě sám na sebe. I já nejsem nic jiného než poblázněný pošuk, který
velmi vehementně vyřvává do veřejných médií: "Připravte cestu Páně." Ano,
můžeme se opájet, jak je to romantické, jaký je to návrat do
starozákonních dob, ale v podstatě je to tragédie.
To, že lidé jsou
ochotni naslouchat poblázněným pošukům a hledají v jejich hlasu Boží
poselství, je důkaz toho, že pastýřský hlas biskupů chronicky skřehotá.
Kdyby lidé slyšeli jejich zdravý, vůdčí hlas, šli by raději za nimi, a
nedávali by za pravdu prorokům, kteří si svévolně osobují mluvit jménem
Boha.
Nyní mi možná budete rozumět, proč tak obhajuji církev a
vzkříšení funkce biskupů. Bez toho, aby se oni "obrátili a opět byli
oporou bratří", se akorát vrátíme do éry pošuků, či opět kulantně
teologicky řečeno, proroků.
Volské jho
celibátu
Dnes biskupové rezignovaně a nerealisticky vyčkávají,
že se jim do semináře sami přihlásí muži s darem celibátu. Potřebují sice
stovky adeptů, ale mají jich okolo deseti. Protože biskupové aktivně
nevyhledávají talenty, tak se jim do semináře často hlásí též samozvaní
pošuci na základě stejného principu, který jsem výše
kritizoval.
Výsledek je tristní. Těmto prakticky nepoužitelným kněžím
se svěří desítky farností, které oni obřadně pohřbí. Pochopitelně, když
slepý vede slepého, nemůže to jinak skončit.
Na samotném celibátu není
nic špatného, ale v tomto kontextu a za naší situace je to spolehlivá
cesta do záhuby. Protože biskupové nemají kým nahradit ani psychopatické
kněze, kteří selhávají jak morálně, tak lidsky. Nemají, komu by předali
štafetový kolík. Vyrobili si desítky lidských přikázání, kterými si
svázali ruce, a nyní alibisticky volají k Pánu: "Nemůžeme nic dělat! Máme
svázané ruce! Obracíme se tedy s důvěrou k Tobě, blablabla…"
Všichni
víme, že bezženství (či celibát) je jen jedním z mnoha darů Ducha. Není
žádný důvod udělat z něho volské jho, které podváže celý život
církve.
Aktivní přístup biskupů
Když Ježíš
viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako
ovce bez pastýře. Jak je možné, že biskupové necítí totéž? Proč neslyšíme
jejich hlas, jak jednomyslně volá do Říma, aby mohli světit i ženaté muže?
Má-li se církev obrodit a nevrátit se definitivně do éry pošuků, musí
začít především biskupové aktivně obcházet farnosti a usilovně hledat
všechny možné talenty. Tyto přirozené vůdce a autority v daných
společenstvích pak rozumně přemlouvat a pověřovat službou - samozřejmě
nejen kněžskou
Autor je psycholog. K celému článku bylo založeno diskuzní fórum. Z této diskuse jsem vybral pár bodů, které považuji za nejdůležitější: diskuse_vyber.htm