Odpovědi na otázky Jana Čápa
Porovnejte dvě tvrzení: “Když šlápnu na kanál levou nohou, tak dostanu ve škole pětku.” a “Když na výletě smrdí kanály, tak zmokneme.” Obě vznikly stejným psychologickým mechanismem – propojením dvou časově blízkých událostí pomocí implikace (“když …, tak …”).
Přesto to první tvrzení je pověra a to druhé vyplývá z meteorologie. Je dobré si uvědomit, že vědecké zdůvodnění je luxus, který ve většině životních situací nemáme k dispozici. Většinou se musíme spolehnout na zkušenost a úsudek, který může být i mylný.
Pověry mají mnoho funkcí asi není možno je shrnout pod jeden termín. Především termín pověra předpokládá, že známe “správné” vysvětlení pro jev, který je nesprávně popisovaný “pověrou”. Takže dost často se nejedná o konflikt pověra versus pravda, ale střet dvou civilizací či kultur. Možná je lépe položit otázku takto: “Proč se lidé uchylují k pověrám, i když vědí, že to není správné, že proto existuje lepší, například vědecké vysvětlení. Tam je možno najít mnoho důvodů, zpravidla individuálních.
Velmi často jsou pověry jen poruchou myšlení – chybným propojením dvou jevů, které se několikrát udály současně ve chvílích, kdy jsme ve velkém stresu. Stres totiž zesiluje vnímání. Vzpomínky se často zaryjí hluboko do mysli. A pak třeba pohled na černou kočku asociuje vzpomínku na neštěstí. Tento konkrétní příběh se postupně transformuje v pravidlo chování a abstraktní zákonitost – černou kočku viděti, neštěstí míti.
Je však třeba si uvědomit, že většina našeho poznání spočívá v propojování jevů, u kterých nevíme, jak příčinně souvisí. Ve středověku při morech zvonili na zvony, ale nevěděli, že zvony vydávají mimo jiné i ultrazvuk, který člověk neslyší, ale za to jej slyší a nemají rádi krysy, které mor přenášejí. Zvuk zvonů tedy vyháněl krysy z měst a tím redukoval šíření nákazy. Nepřetržitě se zvonilo se ze zcela jiných, náboženských důvodů. Plašení krys byl jen “vedlejší efekt”.
Z hlediska evolučního, tj. z hlediska přežití, totiž není důležité znát kauzální spojitost či vědecké vysvětlení, ale především uvědomit si souvislost mezi dvěma jevy a z toho odvodit praktický závěr – pravidlo chování. Tato schopnost občas propojí nesmysly, ale pořád lepší občas nesmysl, hlavně když to v těch důležitých chvílích funguje.
Ano, nejčastěji má pověra za úkol zredukovat napětí a úzkosti. Vzpomínám si na spolužáka, který byl sice velmi inteligentní, ale prostě se neučil. Když jsme ráno šli do školy, tak byl strašně nervózní, že dostane pětku. Aby se zklidnil, tak musel jít vždy tak, že na nějaké kanály šlapal levou nohou, jiné obcházel zprava a některé dokonce musel přecházet pozadu.
Snad nejčastěji praktikovanou pověrou je zaklepávání na dřevo. Když dotyční hovoří o něčem, co je naplňuje strachem či úzkostí, tak to zaklepou na dřevo, čímž získají pocit, že to, o čem hovořili, nemůže nastat.
Zde vidíme též důležitou komponentu pověr, potřebu získat pocit kontroly prostředí – mít pocit, že situaci ovládáme, že nejsme jen pasivně vlečeni událostmi.
Především jsou to naprosto rozdílné termíny. Obsese je psychická porucha, jejíž nositelé mají k pověrám blízko. Ale naopak to neplatí – ne každý pověrečný člověk je obsesivní.
Samozřejmě známe. Například výše zmíněné obsese a kompulze. Jestliže někdo má chorobný strach z mikrobů, tak samozřejmě strach z infekce má racionální opodstatnění. Ale toto racio se nalepilo na zdrojové sebedestruktivní a sebenenávistné fantazie. Protože se ten člověk podvědomě nenávidí a chce si ublížit a potrestat se, tak jeho hlava generuje představy o tom, jak zlověstní mikrobi se dostávají do jeho těla a chtějí ho zabít. On si své sebenenávisti není vědom, protože tu fantazie uklidila do zákeřných bacilů. Jeho sebenenávist se projevuje tím, že jeho hlava vyrábí příběhy o vlastní smrti a s nimi však jde strach z ní a úzkost. Na tyto fantazie pak vzniká obranná reakce – kompulsivní mytí rukou, když sáhne na kliku. Po každém umytí se tak dotyčný trochu zklidní, úzkost a strach ze smrti poněkud poleví. Zde vidíme přes medicínský základ naprosto pověrečnou strukturu.
Pověry spadají mezi magické myšlení. S trochou zjednodušení můžeme každou pověru zařadit do jedné ze tří kategorií:
1) Kontaktní magie – co bylo jednou v kontaktu, například součástí jednoho celku, zůstává v kontaktu i nadále. Například pramínek vlasů pro štěstí, woodoo ap.
2) Homeopatická magie – podobné plodí (léčí) podobné. Tedy černá kočka = černá událost.
3) Synchronicita – vše souvisí se vším, jak nahoře na nebi, tak dole na zemi
Horoskopy vycházejí z toho třetího principu – synchronicity a předpokládají, že pohyb hvězd je svázán s našimi osudy, stejně jako tvar kávové sedliny, jádro jablka o vánocích, vnitřnosti vykuchaných ptáků či jejich let (ptákopravectví) atd.
Počítejte se mnou: Máme 12 nativních znamení při narození, k dnešnímu datu Slunce opět prochází 12 znameními, máme deset nebeských těles a Černou lunu, mezi tím vším mohou být konjunce, oposice, trigony a kvadráty atd. To je bůhvíkolik stovek možných kombinací. Tam opravdu můžete vysvětlit cokoliv, kdykoliv.
Například psychologie může upravit přijímací pohovory pro piloty tak, že se úspěšnost náročného výcviku zvýší z 50 % na 70 %. Toto zlepšení nemusí být procenticky velké, ale je dobře vyjádřitelné v miliónech korun, co výcvik pilotů stojí. Nic podobného není možné s horoskopy udělat.
Psychologické zisky horoskopů či tarotu ap. spočívají jinde než v diagnostice a předvídání budoucnosti. Z psychologického hlediska je to především projektivní a meditační technika.
Lidé intenzivně přemýšlejí o svém životě, o problémech, které je tíží. Když se kouknou na symboly, které jim horoskop či tarot v hojné míře předkládá, tak se podvědomě zesílí ty symboly, které jsou pro ně aktuální a bez povšimnutí přejdou ty, které nepovažují za relevantní (důsledek Barnum effect či Forer effect http://en.wikipedia.org/wiki/Forer_effect). Různá náhodná propojení symbolů, která se objeví buď při výkladu karet nebo při nakreslení vazeb mezi planetami a znameními, nutí lidi zauvažovat, zda v jejich životě nejsou nějak propojeny oblasti, které by do souvislosti jinak nikdy nedali.
Takže meditování nad symboly stimuluje jejich myšlení. I když je to z jejich pohledu jen vedlejší efekt, přesto to může být přínosné a užitečné, a tedy vytvářet pocit, že “na tom něco je”.
Jak si vysvětlujete, že v této racionální době má tolik lidí sklony k pověrám? Vznikají nové pověry o mikrovlnné troubě, mobilům ap.
Především bych zdůraznil, že dnešní doba rozhodně neklade důraz na rozum. Důvěra ve vědu jsou jen dozvuky 19. století. Dnešní doba přísahá na zážitek, city a autentický prožitek. Tomu odpovídají i reklamy, celkové nastavení mladé generace i trávení času.
Dnešní doba naopak přeje kdejakým pověrám, protože především přírodní vědy zklamaly a nepřinesly to nebe na zemi, které se od nich očekávalo v 19. století. Doba přeje humanitním vědám, například psychologii, ale přesto v běžném povědomí lidé vědí o psychologii méně než fyzice. Protože fyziku se ve škole učili, ale psychologii měli maximálně jeden semestr na vysoké škole.
Sklon věřit pověrám je evolučně dán a je to vedlejší efekt naší schopnosti racionálního uvažování. V lepším případě nefunkční, v horším škodlivý.
Pověry se nám mohou jevit roztomilé, jen pokud je nežijeme a nebereme je moc vážně. Víra v neštěstí černé kočky nebo na 13. pátek, může být jen takové škádlení, ale běda nám, když se z toho stane skutečné pravidlo chování.
Představte si černou kočku dovedenou do důsledku. Slyšel jsem o nějakém chlapovi, co se takhle o půlnoci vracel domů nějakou jednosměrnou ulicí. Přeběhla mu přes cestu černá kočka. On byl pověrčivý, a pak stál na tom místě asi pět hodin, zkrátka až do rána, dokud nešel okolo někdo jiný, aby to neštěstí nepadlo na něj. Když by měl být důsledný, pak by se měl obviňovat, že toho ranního chodce nevaroval před smrtelným nebezpečím.
V Indii prý když mají problémy s dítětem, tak o něm řeknou, že je to čaroděj. Pustí na něho nějakého léčitele. Ten ho okuřuje. Když ho ale nevyléčí, tak dítě vyženou na ulici. Co jiného s čarodějem, že?
Stálo by za to zmínit Barnumův efekt, který je méně známý než placebo efekt. Zkrátka obecný popis osobnosti je vnímán jako diametrálně různě přiléhavý, když je presentován jednou jako vypracovaný na tělo dotyčnému, podruhé sestavený počítačem, potřetí jako obecná charakteristika, která se hodí skoro na každého, viz níže článek.
Vývoj náboženského myšlení – od animismu – každý strom má duši, či svého ducha. Přes polyteismus – každý les, oblast či prostředí má svého Boha (Pan) až po monoteismus celý svět má jednoho Boha.
Viz též článek Proutkaři, horoskopy a synchronicita
Životaschopné pověry provázejí i technologicky vyspělou civilizaci
V dnešní společnosti mnohdy převládá názor, že lidé jsou především logicky uvažující, rozumem se rozhodující a racionálně jednající osoby. Kvůli fousatému folklóru, ale i nejnovějším nadnárodním pověrám bychom však podobná tvrzení měli raději zaklepat na dřevo.
"Tak zase někde umře námořník," konstatuje Lenka, když si v lázeňském restaurantu v Karlových Varech host připaluje cigaretu od svíčky na stole. "Cože?" díví se spolustolovníci a Lenka vysvětluje pravidlo, které podle ní zabraňuje kuřákům připalovat si od povoskovaného knotu. Před přísedícími suchozemci ale vzápětí uznává, že není schopná vysvětlit původ takové pověry.
"Já akorát vím, že se nemá zapalovat třetímu se stejnou sirkou," přichází tedy se svou do mlýna další vysokoškolák, který společnosti relativně vzdělaných lidí vysvětluje, kterak si britští vojáci v zákopech burské války draze odvykali upozorňovat na sebe ohněm nepřátelské ostřelovače.
"První připálená cigareta vzbudila snajprovu pozornost, při druhé na plamen sirky zamířil a u třetí připalované cigarety už střílel najisto," vysvětluje základ mýtu, kvůli němuž dodnes sahají pro novou zápalku i kuřáci, kteří znají zákopovou střelbu jen z kabelové televize.
"A ty bys tady čekal nějaký odstřelovače?"
"To se přece dneska už jen tak říká."
"Jen tak" se toho dneska říká hodně, a nejen u večeře v Karlových Varech. Průzkumy veřejného mínění, které se v letní sezóně zaměřují i na stupeň pověrčivosti obyvatelstva, ukazují, že k ní má silný sklon 46,8 procent Čechů (agentura Marketagent) a domácí média, jež na šíření pověr občas spolupracují, pravidelně referují o následcích pátku 13. (tohoto "smolného" data se zas podle agentury Median v Česku obává 28 procent lidí) a televize vysílají reportáže o sňatcích na 7.7.2007, které si čeští snoubenci hromadně rezervují několik měsíců předem.
Nejde ale jen o tradiční šťastná a neštastná čísla, černé kočky či řasu vsunutou s tajným přáním do výstřihu. Novodobé mýty, které mají zajistit úspěch nebo ochránit od pohromy, se vztahují na moderní technologie a šíří je i inteligentní lidé, bez ohledu na dosažené vzdělání. Většina dospělých sice uznává, že pověry jsou dětinské a iracionální, zároveň prý ale nikomu neuškodí chytit se před kominíkem za knoflík. Jaké mají pověry pravidla a proč se těch starých držíme a vymýšlíme nové? Potřebujeme iluzi, že ovládáme své okolí, tvrdí psychologové.
Přestože jen málo pověr má tak jasně vystopovatelný původ jako střelba na třetího kuřáka - spisovatel Ludvík Souček ji v Obrazovém opravníku obecně opakovaných omylů přezdívá Třetí zemře, a k takto zasaženým patřil i britský satirik Saki -, provázejí nás varovné báchorky s pochybnou kauzalitou jevů už od starověku. V duchu animismu zaplétaly naši předkové božské síly do předmětů denní potřeby i do svých nejelementárnějších činností.
Už v antice se například mělo za to, že kýchnutím se z člověka uvolňuje část duše, kterou bylo třeba popřáním zdraví nebo chválou bohů chránit. Takovou asistenci vyžadoval císař Tiberius a historik Plínius líčí, jak jedno nešťastné pšíknutí nutilo pověrčivé útočníky obrátit od Atén válečné loďstvo.
I nejfantastičtější pověry, které definujeme jako "nepodloženou víru v neexistující příčinnou souvislost mezi dvěma různými jevy", mívají ovšem racionální jádro. Vysypaná sůl jako avízovaná smůla dává například smysl, když si uvědomíme, že patřila k nejcennějším surovinám. Také vyhýbání se kanálu nebo opřenému žebříku - ke kterému pověry různých koutů světa nabádají dodnes, může mít rozumné zdůvodnění, když si je interpretujeme jako bezpečnostní opatření.
"Je třeba si uvědomit, že většina našeho poznání spočívá v propojování jevů, u kterých nevíme, jak příčinně souvisí," upozorňuje psycholog Jeroným Klimeš. "Ve středověku při morové epidemii zvonili na zvony, ale nevěděli, že zvony vydávají mimo jiné i ultrazvuk, který nemají rády krysy, jež mor přenášejí. Zvuk zvonů tedy vyháněl krysy z měst, a tím redukoval šíření nákazy. Nepřetržitě se zvonilo ze zcela jiných náboženských důvodů, plašení krys byl jen ´vedlejší efekt´," vysvětluje Klimeš, podle kterého není z hlediska přežití důležité znát kauzální spojitost či vědecké vysvětlení pověry, ale především si uvědomit souvislost mezi dotyčnými jevy, a z toho odvodit praktický závěr - pravidlo chování. "Tato schopnost občas propojí nesmysly, ale hlavní je, když to v důležitých chvílích funguje," říká psycholog. Když babičky namlouvají dětem, že nadměrné pití limonády způsobí, že "budou mít v břiše žáby" splňuje jejich pověrečné varování svůj profylaktický účel.
Naši předci věřili, že v hladinách potoků a tůní spatřují svou duši, a hodit do vody kámen se proto nevyplácelo. Tahle představa je pro nás zajímavá už kvůli tomu, že se z ní zřejmě o staletí později vyvinula víra v sedm nešťastných let po rozbití zrcadla. Naznačuje, že pověry se vyvíjejí stejně jako okolní svět homo superstitiosus. Vždyť ani kanálové mřížky nejsou s lidmi odpradávna, stejně jako přikrytá ústa při zívání nebyla vždy jen pravidlem společenského chování z dílny Jiřího Gutha-Jarkovského. Odkazují na víru ve všudepřítomné duchy, které by nám při něm do pusy mohli vniknout.
Společné zívnutí dvou lidí se však vykládá také jako znak souznění, čímž pověry odhalují tendenci k ambivalentnosti: Paví pero má udržovat démony od domu, zároveň ale přitahuje na domácnost blesky a spory. Stejně tak jedni přitloukají podkovu ke zdi otevřeným koncem nahoru, aby do ní štěstí "napršelo", jiní zas obráceně, aby se neštěstí "smeklo” po její klenbě.
Velice příznivou érou pro lidové mýty - alespoň z hlediska historiků - představoval středověk, i když za pestrost jeho dochovaných pověr vděčí badatelé hlavně církvi, která pohanské rituály a pověry sepisovala, aby je spolu se světskou mocí mohla přehledněji pokutovat a mýtit.
Nechvalně známé Kladivo na čarodějnice Jakuba Sprengera, které inkvizici sloužilo jako manuál při procesech s čarodějnicemi až do 18. století, není jediným zdrojem poznání středověkých pověr. Český etnolog Čeněk Zíbrt jich například stovky analyzuje v Seznamu pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. Tyto neuvěřitelně pestré záznamy odhalují, kterak rozpoznat čarodějnice i strigy a přiznivce dnešního peelingu může zajímat, že jejich poznávacím znamením byla absence chlupů v podpaží. Občas se ale některá čarodějnice prozradila sama, když "přeběhla krávě cestu s prázdnou nádobou, nebo si něco přišla půjčit v pondělí".
Surreálný svět pověr inkvizici přežil. Tak, jako se křesťanský lid nehodlal vzdát pohanských obyčejů - a dělal tak vrásky vatikánskému koncilu - ani děti průmyslové revoluce neodložily pověry, jež provázejí člověka od porodu ("Novorozenci nechej oblízat obličej psem, aby dítě dobře vidělo") až po smrt ("Šiješ-li mrtvému rubáš, nesmíš dělat na niti uzly, jinak by ho tlačily"). To že se mrtvým pověry věnují až do neuvěřitelných detailů, nesvědčí jen o strachu z revenantů, kteří se podle tehdejších představ vracejí na svět, aby škodili. Ukazují, že se člověk prostřednictvím pověr snaží stanovit pravidla pro svět neznáma, uchránit se pohromy a zajistit si v loterii života klid.
Folkloristé, kteří v 18. a 19. století s venkovskými pantáty a kmotřičkami zapisovali vzorky ústní lidové slovesnosti - krom pohádek, pověstí, nebo písniček, sbírali také pověry - chtěli příštím generacím zachovat lidovou moudrost, jejíž formy, jak předpokládali, budou s další urbanizací, rostoucí gramotností a všeobecnější vzdělaností postupně mizet. "Zvolna ustupují před rozvojem nivellující novověké civilisace, před dechem páry a před bleskem elektřiny" napsal roku 1894 Zíbrt. Jeho premisa, jak v doslovu ke sbírce městských mýtů Černá sanitka (2006) upozorňuje etnolog Petr Janeček, se ovšem tak úplně nenaplnila: "Ve 20. století věda zjistila, že ačkoli některé druhy folkloru opravdu zanikají, daleko větší množství jich ve skutečnosti přetrvává a dokonce vznikají i nové. Folklor žije dál - byť často v nenápadné, pozměněné formě - i v naší modernizované, technické společnosti," vysvětluje Janeček.
To samé ovšem platí i o pověrách. Jestliže ještě v minulém věku házely slovenské hospodyně do ohně kousek z každého jídla (aby nakrmily plameny a dům tak uchránily před požárem), v době programovatelných elektrospotřebičů spřádají technofobové pověry o škodlivém záření z mikrovlnné trouby nebo o jediném neštastném klinutí, které vymaže paměť celého počítače. A hlavně oplétají varovnými bludy stále rozšířenější mobilní telefony.
"Zapnutý telefon v kapse u kalhot nosit, plodnost i potenci svou ohrozit," tak by šla parafrázovat jedna z pověr provázející komunikační technologie dneška. Ve své krátké historii už přenosné telefony v lidové slovesnosti způsobily mozkové nádory, ztráty paměti i zvýšení krevního tlaku. V USA, kde se už v 90. letech někteří uživatelé snažili vysoudit na telekomunikačních firmách odškodné, referovala média i o případech, kdy požár na benzínové pumpě nerozpoutal nikdo jiný než statická elektřina zvonícího mobilu. Mobilové pověry se však nevztahují jen na ohrožení lidského zdraví. V blízkosti úlů prý takový přístroj může dezorientovat včely a pokud přijmete hovor, který se na displeji ukáže jako "nedostupné číslo", riskujete, že váš aparát bude infikován virem a můžete ho vyhodit.
Nejen v ústním podání, ale i po internetu kolovaly také informace, že některé typy Nokie s určitým softwarem dokážou detekovat policejní radary dopravní policie. A takové zprávy šíří mnohem víc lidí, než jen prodavači “zaručeného” softwaru nebo zázrační programátoři, kteří poskytnou tajný algoritmus, se kterým si mobil můžete sami dobít zdarma. Proč? Znovu kvůli obavám z neznáma. Většina uživatelů novodobé elektroniky tuší totiž jen matně, jak jejich aparáty fungují, a tak uvěří a předají dál ledacos. Koneckonců už v 80. letech se na středočeské rockové scéně tradovala chýra o "smrtícím akordu", který interpreta se zapojenou elektrickou kytarou na místě zabije. Někteří ho na hmatníku, prý v oblasti "zvětšeného C7", snad dokonce hledali. Můžou tedy novodobé pověry lidem uškodit? Víra v opakovanou konstalaci ovoce na hracím automatu jistě gamblerovi nepomáhá a pacientova sázka na paramedicínu se v mnoha doložených příkladech také nevyplatila.
"Sklon věřit pověrám je evolučně dán a je to vedlejší efekt naší schopnosti racionálního uvažování. V lepším případě nefunkční, v horším škodlivý," varuje psycholog Klimeš. "Pověry se mohou jevit roztomilé, pokud je nežijeme a nebereme je moc vážně. Víra v neštěstí na pátek 13. může být jen takové škádlení, ale běda nám, když se z ní stane pravidlo chování."
Kdo tedy vlastně na pověry ještě dá a drží jim - po pradávném zvyku zahánění démonů - dodnes palce?
"Vezl jsem jednou dvě kolegyně přes vesnici, když nám přes cestu přeběhla černá kočka," vypráví pražský fotograf Pavel Černoch, "Nutily mě jet jinudy, i když jsem vysvětloval, že objížďka znamená přes dvacet kilometrů navíc. Víc jak čtvrt hodiny jsme tam tedy čekali, jestli nepojede jiný auto, ale nakonec jsme to kvůli nim objet musel. Obě to jsou právničky."
Většina studií potvrzuje, že ženy bývají pověrčivější než muži a nepřímo to potvrzují i podrobnější rubriky horoskopů v dámských časopisech. Planety sluneční soustavy uplatňují na nás možná silnější vliv, než tikání hodin v sousedním městě, zatím se to ovšem prokazuje stejně obtížně jako oběti škodlivých mobilů. To ale tisícovkám Čechů nebrání v každodenním listování prognózami typu: "Při potulování ulicemi budete sklízet obdiv. Vypadáte skvěle a přitahujete pohledy kolemjdoucích. Bavit se budete do pozdních hodin."
Encyklopedista Voltaire tvrdil, že "pověra je s náboženstvím ve stejném vztahu jako astrologie s astronomií - šílená dcera rozumné matky." Podle Klimeše však psychologické zisky horoskopů leží jinde než v diagnostice a předvídání budoucnosti: "Pověra jako jedna z kategorií magického myšlení vychází z principu synchronicity a předpokládá, že pohyb hvězd je svázán s našimi osudy, stejně jako tvar kávové sedliny, jádro jablka o vánocích nebo vnitřnosti ptáků," říká psycholog. "Když se lidé, kteří intentivně přemýšlejí o svém životě, kouknou na symboly, které jim horoskop v hojné míře předkládá, tak se podvědomě zesílí ty symboly, které jsou pro ně aktuální. Náhodná propojení symbolů je nutí zauvažovat, zda v jejich životě nejsou nějak propojeny oblasti, které by do souvislosti jinak nikdy nedali," upozorňuje na projektivní a meditační klady horoskopů Klimeš.
Je známo, že prostřednictvím spiritistických médií Nancy Reaganové ovlivňovaly pověry i praxi mezinárodní politiky. Dodnes však mají vliv i na obchod akciemi. Makléři a analytici newyorské burzy například každoročně očekávají působení takzvaného "říjnového efektu". Ani tady nebyla jejich volba obávaného měsíce náhodná. Kromě Černého pátku z roku 1929, který na západní polokouli odstartoval velkou hospodářskou krizi, vidí analytici varovné menetekel kvůli Černému pondělí z roku 1987 nebo o deset mladší asijské krizi a dalším finančnickým krachům, které obchodování postihly právě v říjnu. "Akciový trh má svůj rytmus a pokud se dostatečně často opakuje, není radno ho ignorovat. Ani když ten rytmus nedokážete vysvětlit," upozorňuje historik burzy David Schwartz.
I kdyby ovšem makléři nosili pod sakem amulety a před otevřením burzy si pohansky plivali do dlaní každý den (sliny mají v pověrách jednu z nejzaručenějších ochranných rolí), sociologické průzkumy ukazují, že do skupiny s nejsilnějšími sklony k pověrčivosti dnes přece jen patří herci, sportovci, a hazardní hráči. "Jejich svět je plný nejistot," zdůvodňuje to autor knihy Psychologie pověry Stuart Vyse.
Už od vzniku commedie dell arte, ve které italští herci 16. století často metali nebezpečná salta, pochází slavné kolegiální přání "zlom vaz", které si učinkující paradoxně přáli jen proto, aby si krk nezlomili. Herecké pověry s vysvětlitelným základem se ale nevyhýbají ani dnešní činohře: "Mezi anglickými herci dodnes panuje přesvědčení, že William Shakespeare zakódoval do Macbetha nejrůznější zaříkávadla, a kdo z nich o hře bude mluvit neuctivě, bude potrestán vyššími silami," říká český dramaturg a režisér Julek Neumann na základě vlastní zkušenosti. "K takové neuctivosti patří i vyslovení názvu téhle tragédie, takže namísto o Macbethovi mluví dodnes pověrčiví herci raději o "té skotské hře".
Ani čeští herci, kteří se před premiérou pro štěstí symbolicky poplivávají, neměli by navíc na jevišti pískat (podobně jako námořníci, kterým by rozhněvaný Poseidon mohl vzít vítr z plachet) a nedoporučuje se jim ani na jeviště stavět zrcadlo. Mohli by v něm totiž zahlédnout svého dvojníka, kterým je prý ďábel sám.
Na pověrčivé obřady a pravidla jsou však dnes kromě primitivních národů asi největšími experty sportovci, včetně těch vrcholových.
Tenisté si například na grandslamové turnaje vozí nejrůznější talismany. "Jednou jsem tátu poslala půl hodiny před zápasem na hotel, protože jsem si tam zapomněla svojeho plyšového medvídka," vzpomíná Nicole Vaidišová. Legendární Bjorn Borg se před Wimbledonem zase nikdy neholil a zřejmě se mu to vyplatilo, když ho pětkrát vyhrál. Kdyby pak o vydatně medializovaných pověrách amerických hráčů baseballu četl etnolog Zíbrt, nestačil by se propracovaným dietám a labyrintu osobních rituálů divit. Většinu sportovních pověr navíc spojuje klíčový význam výstroje osvědčené z minulých klání. "Znal jsem několik borců, kteří si před utkáním nikdy nezavazovali tkaničky u bot až nahoru," říká bývalý juniorský mistr republiky a současný trenér pražského klubu Palaestra Honza Ballog. "Tradičně věřící boxeři se v ringu křižujou, ale hlavní jsou v boxu doteďka taky boty. Dokavaď to klukům sype, nikdo je nechce měnit."
Když se před boxerským zápasem ve Světlech velkoměsta Charlie Chaplin pověrčivě mazlí s králičí pacičkou, používá ale talisman ze sféry karetních her a rulety. Přestože karbaníci si k hráčskému nosívali pro štěstí i prasečí ucho, je to hlavně králičí packa, která v hazardu tradičně zaručuje výhru. I do pověrčivého světa sázek však vstoupily novoty. Jak potvrzuje bývalý vedoucí příbramské pobočky sázkové kanceláře Fortuna Libor Dolejší, ani ve světě počítačem tištěných tiketů nejde jen o podrobnou znalost minulých výsledků tipovaného vítěze. Každý si chce hráčské štěstí pojistit: "Dodneška se u nás sázkaři snaží vsadit na poslední chvíli před zápasem, snad aby tak bookmakerovi nedali možnost kurzy změnit. Někteří ale vyčkávají hlavně na okamžik, kdy obsluze u pokladny dochází rulička s papírem a je třeba ji vyměnit. Jakmile se na vyjíždějícím záznamu sázky z počítače objeví červený pruh, který signalizuje docházející náplň, vědí, že to je ta pravá chvíle," směje se Dolejší.
"Že jsou to liché a jalové výmysly ducha pošetilého, o tom nikdo nepochybuje," napsal o pověrách spisovatel Primus Sobotka ve Výkladech prostonárodních z oboru jazykozpytu a bájesloví psychologie národní. Zároveň ale položil otázku, která si žádá vysvětlení dodnes: "Kde nalézti tu spružinu, která hýbala duchem lidským, když se tvořily, kde nalézti tu pásku, kteráž tehdy pojila symboly se skutečností?"
Spolehlivým motorem novodobých pověr, ať už se týkají antikoncepce, spořičů obrazovky, nebo bodu G, bývají naděje i strach. Všechny ukazují na omezenou moc našeho racionálního chování a můžeme předpokládat, že budou lidské rozhodování provázet i při budoucích letech do vesmíru. "Když dotyční hovoří o něčem, co je naplňuje strachem či úzkostí, tak to zaklepou na dřevo, což je snad nejčastěji praktikovaná pověra. Získají tím pocit, že to, o čem hovořili, nemůže nastat," shrnuje psycholog Klimeš. "Důležitou komponentou pověr je totiž potřeba získat pocit kontroly prostředí. Mít pocit, že situaci ovládáme, že nejsme událostmi jen pasivně vlečeni."