objednávka english podrobný obsah ukázka
Tato kniha se skládá ze šesti kapitol, z nichž některé jsou psané více populárně a čtivě a některé jsou spíš odbornější. Každopádně předpokládám, že každý člověk si v knize najde nějakou kapitolu, která ho zaujme. Zde máte stručnou anotaci jednotlivých kapitol, nebo si můžete projít podrobný obsah.
Český rozhlas 6 odvysílal můj rozhovor s panem Vepřekem, abyste znali něco z pozadí, jak tato kniha vznikla - tedy něco jako film o filmu... :-)
Knihu si můžete stáhnout jako PDF, protože papírová verze je již rozebrána Verze v PDF.
Zde se zabývám psychikou Ježíše - jak uvažoval a proč. Je to dost podobné, jako když se mě novináři zeptají, jak uvažuje třeba heparinový vrah, nebo jaké následky můžeme očekávat u dětí, které se vyměnily v Třebíčské nemocnici. I zde se z obecných zákonitostí dá předvídat, co člověku poběží hlavou, stejně jako u rozchodů víme, jakou rétoriku bude mít ta či ona strana a jak bude probíhat válka o děti.
Možná jste četli Alenku v říši divů od Lewise Carrolla. Ta se prazvláštně smršťuje a roztahuje. Nikdy nepochopíte, jak Carroll dospěl k těmto fantaziím, pokud nebudete trpět stejnou psychickou poruchou jako on, nebo pokud si o této chorobě nenastudujete kvanta materiálu. S Ježíšem je to podobné. Psychické procesy, které se odehrávaly v jeho hlavě jsou stejně nepředstavitelné, jako byly procesy, které formovaly Carrolla. Buď budete mít podobný osud jako Ježíš, nebo si musíte přečíst kvanta knih o psychice adoptovaných dětí. Ano, chcete-li pochopit Ježíše, musíte znát psychiku adoptovaných dětí. Chcete-li pochopit smršťování postav u Carrolla, musíte znát či nastudovat problémy lidí s těžkou migrénou.
Ježíše formovala motivace, kterou si málokdo dokáže představit, tou je motivace adoptovaného dítěte, které hledá svého biologického otce, za kterého navíc on sám považoval samotného Boha. Z této části si též můžete přečíst ukázku či článek v Lidovkách nebo tento pozdější článek, který též objasňuje psychologicky uvažování Ježíše v souvislosti s ustanovením Eucharistie
Křesťanství stojí a padá s nadšeným voláním: "Viděli jsme vzkříšeného pána!" Kolem této radostné zvěsti se v každé době vyrábějí důmyslné teorie, jak by se dal takový jev vysvětlit. Staré teorie, které vysvětlují či dokazují nesmrtelnost člověka, mě moc neuspokojí. V tomto souboru najdete malou ukázku, kde vzniká má skepse. Proto ve své knize přináším nový pohled, který vychází z mého přirodovědného pohledu na svět, zejména z evoluční biologie.
Reálný Bůh a obraz, který si o něm vytváříme ve své hlavě, jsou dvě naprosto odlišné věci, přesto máme sklon je ztotožňovat. Touto tzv. iluzí externalizace se zabývá tato kapitola a popisuje procesy, jak vzniká obraz Boha i otázkou důkazu existence reálného Boha a další problémy, které přináší iluze externalizace.
Pro psychology je velice těžké vysvětlit, proč se morálka a náboženství objevují v každé civilizaci a kultuře. Kdyby náboženství bylo opium lidstva, tak by přeci jako každá droga snižovalo reprodukční úspěch svých nositelů. Jenže vidíme pravý opak. Co je tou adaptační výhodou, která rozšířila "geny" pro náboženství do celého světa? Jakou výhodu nám morálka a náboženství skýtají?
Nevěřící vnímají církev jako pochybné uskupení pokryteckých demagogů. To není moc dobrá vizitka ani lákavá představa. Tím spíš je otázkou, jak církev vnímal Ježíš a co od ní očekával. Jaká je její úloha v dějinách spásy?
Církev v českých zemích není v záviděníhodné situaci. Kněží nejsou a každý den z církve odejde necelých 300 lidí. Pokud toto tempo zůstane zachováno, tak za 20 let tu nebude ani jeden katolík. Určitě děláme něco špatně, ale co? Opět malá ukázka je zde.
Vážený pane docente,
s tímto citátem si nevím rady (Mt 22,34-40):
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se
u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých, a zeptal se:
"Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"
Odpověděl mu: "'Miluj Pána, svého Boha, celým svým
srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání.
Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou
přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."
Znalec zákona ho prý "chtěl přivést do úzkých". Co ale na té otázce bylo zaludného - moc to nechápu... Můžete mě nasměrovat?
Doc. Skoblík mi odpověděl toto:
"Saduceové a farizeové představovali dvě vlivné izraelské
"strany", které bychom mohli s jistou licencí přirovnat v katolickém
prostředí ke konzervativcům (saduceové) a progresistům (farizeové). Sociálně byli
saduceové hierarchie a šlechta, vůbec nábožensko-politická elita, farizeové spíš
nemajetné intelektuály, co vyžírali domy vdov, jak aspoň uvádí
evangelisté. Co mi nikdy nešlo na rozum, byl fakt, že saduceové jako hierarchická
elita nevěřili na rozdíl od farizeů ve vzkříšení, které je pro nás přece
jedním z důležitých ukazatelů religiozity člověka. Ačkoliv by se zdálo, že musí
být nesmiřitelní nepřátelé, o napětí mezi nimi se moc nedozvídáme, i když
nějaké muselo být.
Není nerealistické si myslet, že farizeové pocítili škodolibost, když se dověděli, že ten Nýmand z Galileje saduceje usadil. To se jim nemůže stát - tak vytáhli do boje. Otázka, na které chtěli Ježíše dostat, byla často diskutovaná: které přikázání (ze 613) je největší. V debatě zaznívaly dvě odpovědi: žádné, protože všechna přikázání jsou stejně důležitá. Druhá odpověď: V podstatě to, co řekl Ježíš. Skupina s touto odpovědí byla první skupinou kritizována jako kulturně poplatná helenizmu, který prorůstal tradiční židovství. Přivést do úzkých znamenalo vehnat Ježíše do rozpaků, jak se má vypořádat s oběma odpověďmi (všechna přikázání jsou si rovná, jedno je hlavní), tím, že jedno bude preferovat, aniž by druhé znevážil. Láska k Bohu nadevše (Ježíšova odpověď) musí být viděna ve spojitosti s jiným výrokem, ani čárka ze Zákona nepomine... ovšem všechny "čárky" zákona musí sloužit lásce - kdyby některá překážela, musí ustoupit, tak třeba rigorózní zachovávání soboty za cenu nekončícího utrpení nemocného. To se snažil svým posluchačům vtloukat do hlavy."
Příklad: Psychologický vhled doc. Skoblíka do evangelií
Názorná ukázka, jak mě doc. Skoblík učil číst evangelia, že i zcela boční věty a mimochodné zmínky mají význam, kterému můžeme a máme rozumět. Vzpomínám si, jak jednou při kázání řekl: "Z tohoto a jiných míst v evangeliu můžeme vyčíst, že apoštol Tomáš měl depresivní povahu." Ministroval jsem u něho, takže hned po mši jsem ho odchytil a chtěl vědět, jaká místa to byla. A měl pravdu. Ta místa, ze kterých se to dá vyčíst tam opravdu jsou. Zkuste si je najít za domácí úkol.
"Pro Julese ve filmu Pulp fiction bylo znamením, že má skončit s dráhou zločinu, když se do něj nestrefil kluk, který po něm, po Julesovi, vystřílel celý zásobník."
Mám představu, že Bůh se podobá dirigentovi. Ani dirigent neporušuje žádné fyzikální zákony, ale přesto je svým umem dalekosáhle přesahuje. Bůh miluje své přírodní zákony, a proto má pramalou potřebu je porušovat. Má však sklon přizvat nás do své velkolepé "jam session". My tedy nemáme být sběrateli kuriozit, zázraků a záhad, ale především pozornými posluchači a pečlivými muzikanty, kteří slyší a spoluvytvářejí Boží harmonii a naopak svými nástroji nehatí Boží kompozici.
"nechtějí věřit popisu zázraků z evangelií, která se začala sepisovat dvacet let po Kristově smrti"
nahradit za
"nechtějí věřit popisu zázraků z evangelií, která se začala kompletovat záhy po Kristově smrti"
Pro vysvětlení této změny. Jsem teď ovlivněn pohledem Claude Tresmontanta, který ve své knize Hebrejský Kristus (1996)(*) přesvědčivě dokumentuje, že základ evangelií byl hebrejský a začal vznikat souběžně s Ježísovým působením s tím, že krátce po jeho smrti byl otrocky, takřka do slova přeložen do řečtiny tou překladatelskou technikou, jakou se překládala do řečtiny Septuaginta, tzn. hebrejský Starý Zákon.
Není přesná tato věta: "Z Kristova chování jako by vysvítala averze vůči označení Syn Boží, které se tehdy nadužívalo bez rozmyslu, podobně asi jako dnes slovo génius." V římském či řeckém prostředí se možná sousloví boží syn nadužívalo, ale rozhodně ne v židovském. Správné znění třetího a čtvrtého odstavce:
Ježíš měl averzi, pokud si někdo zákládal na svém postavení - že je farizej, učitel Zákona či kněz. Stejně podrážděný byl například, když ho někdo oslovil souslovím „mistře dobrý“ (Lk 18,18). Podobně zapovídá učedníkům, aby se vzájemně oslovovali „mistře“ (Mt 23,8). Avšak by coby adoptované dítě určitě byl rád, kdyby lidé uznali jeho prazvláštní, božský původ (viz jeho radost, když Petr vyznal: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“). Možná právě proto by se mu nelíbilo, kdyby mu bezmyšlenkovitě přilepovali atribut „Boží Syn“, stejně jako se prostořece říká „božský Kája“. To by byla degradace téže myšlenky. On není "božský Ježíš", on je syn samotného Boha.
Opravit vetu: "A jak jsem už několikrát zdůraznil, tuto zkušenost s Kristem vždy děláme skrze přesvědčivé svědectví jiných lidí."
Přesněji řečeno: "A jak jsem už několikrát zdůraznil, tuto zkušenost s Kristem vždy začíná skrze přesvědčivé svědectví jiných lidí."
Je to jako se čtením, naučíme se číst od někoho, ale pak čteme sami. S Ježíšem nás musí někdo seznámit, ale pak už ho poznáváme sami, jak jdeme na své životní cestě. Často daleko za zkušenosti našich vrstevníků. Sv. Tomáš Akvinský se díky křesťanství dostal daleko za životní obzory svých bratrů, kteří se jej pokoušeli přivést k "zdravému rozumu" pomocí prostitutky. Podobně Matka Tereza zdaleka překonala všechny holky, se kterými kdy chodila do školy.
Škrtnout slovo Morův. Morův reflex není úchopový, ale objímající, úlekový.
Za větu:
To znamená, že jeho psychika nebyla jeho božstvím okuchána, ale byla plně zachovaná a podrobená stejným psychickým zákonitostem, jako je tomu u nás.
Vložit větu:
Tedy druhá božská osoba - Syn či Slovo, jak bývá nazýván - musel omezit své působení vůči Ježíši-člověku tak, aby nezničil jeho lidskou přirozenost.
Naštěstí víme přesně, jak vypadaly fantazijní výtvory tehdejších lidí. Pokud by za Ježíšovy doby měl kdokoli puzení vymyslet si supermana s mocnými zázraky, nevyšlo by z toho nic jiného než další apokalypsa, rozhodně ne evangelia - naprosto nový, svébytný literární útvar, se střízlivým popisem reality a navíc ve čtyřech variacích.
Ježíš měl apokalypsy dobře prostudované soudě podle termínu Syn člověk. Ten se totiž vyskytuje jenom v apokalypsách. Sám používá apokalyptickou dikci, když mluví o konci světa. I evangelisté mají tyto náznaky, když hovoří o otvírajících se hrobech a roztržení chrámové opony při Ježíšově smrti, ale jinak tento styl v evangeliích chybí. Apokalyptickou fantazijní práci si můžeme ilustrovat na rozlomení šesté pečetě (Zjev 6, 12):
A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstaly na svém místě. Králové země i velmoži a vojevůdci, boháči a mocní - jak otrok, tak svobodný, všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: "Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!" Neboť přišel veliký den jeho hněvu; kdo bude moci obstát?
Kdyby evangelia měla být fantazijním výtvorem, tak by tam mělo zaznít něco jako: "Velekněz, zákoníci i farizeové, ti všichni prchali do hor, aby se ukryli v jeskyních a skalách, a volali k horám a skalám: 'Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!' V evangeliích nic podobného až na zmíněné vyjímky nenajdeme, proto těžko to může být výmysl. Pokud by to byl výmysl a přesto nepodléhal zákonům fantazie, byl by to srovnatelný zázrak, jako když Ježíš dokázal vzdorovat gravitaci a chodil po vodě. Pak je otázka, proč bychom měli věřit takovém zázraku a nevěřit těm, které jsou tam zaznamenány.
Josefovi se zdál sen, kde mu anděl Páně říká: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Zde je úplně jedno, jestli se jednalo o skutečné zjevení nadpřirozené bytosti, nebo jen o fantazijní postavu ve snu. V dané situaci je totiž tato věta jen logickou úvahou, kterou za tehdejšího stavu poznání musel udělat každý rozumně uvažující žid. Předpokládejme nyní, že došlo k prohlídce Mariin neporušených genitálií, které prokazovaly, že je panna, že tedy neměla pohlavní styk s mužem. Z toho na tehdejší úrovni biologického poznání musel každý muž udělat úvahu: "Když její těhotenství není z hříchu, ze smilstva, pak existuje jenom jediný představitelný způsob, jak by žena mohla přijít do jiného stavu bez mužského semena, a tím je zásah samotného Boha." Slova anděla jsou jen teologickým rozvedením této úvahy: "Jestliže je něco od Boha, tak se přeci nemusím bát to přijmout. Navíc jestliže se Bůh takto mocně anažuje a prapodivně zasahuje do běhu světa, musí k tomu mít pádný důvod. Tedy to dítě je apriori předurčeno k velkým činům, třeba k záchraně lidí od jejich hříchů. Proto je logické, aby dostalo odpovídající jméno - "Hospodin zachraňuje", tj. Jehošúa, Ješua, Jozue, Ježíš.
Před větu:
Vedou se nekonečné žabomyší spory...
vložit nadpis:
Otázka Ježíšových pokrevních sourozenců
Místo věty
"Jen na základě textových rozborů se v této otázce daleko nedostaneme, proto jsem s to akceptovat svědectví starých církví."
dát toto:
Tresmontant (1996) přesvědčivě argumentuje, že evangelia jsou vcelku otrockým, doslovným a tedy i kostrbatým překladem z hebrejských poznámek apoštolů a potažmo evangelistů do řečtiny. Tenkrát židovští vzdělanci totiž psali hebrejsky. Přeci i u nás před třemi stoletími psali vzdělanci německy či latinsky, třebaže doma s rodiči mohli hovořit česky. Pro překladání svatých písem měli Židi zavedenou tradici asi z druhého století před Kristem - překlad hebrejské Bible do řecké Septuaginty. Nový Zákon byl podle Tresmontanta pořízen stejnou překladatelskou technikou. Toto tvrzení dokládá na takzvaných kalcích. Kalk je otrocký doslovný překlad z jednoho jazyka do druhého. Čeština je díky Jungmanovi též plná kalků z němčiny. Například české "okamžik" je kalk německého "Augenblick". To převzala z češtiny i slovenčina, ale kromě této linie nenajdeme "mžiknutí oka" v žádném jazyce - Rusové mají pro okamžik slovo mgnovjenie, angličani moment ap.
Tresmontantova logika je prostá. Kdyby Němec narazil na větu: "Ich fuelle mich unter dem Hund," je mu jasné, že se nejedná o původní německý text, ale o doslovný překlad z češtiny: "Cítím se pod psa." Tuto frázi totiž nikdy Němec nevysloví. Stejně tak když nalezneme v řeckém textu Nového zákona sousloví "muž zemřel a nezanechal sperma" (Mk 12,19), je zřejmé, že to je otrocký překlad z hebrejštiny, kde se překladatelé z hebrejštiny ani nesnažili najít významový ekvivalent. Ani Čech, ani rodilý Řek totiž nepoužije sousloví "zanechat sperma" ve významu "mít potomky".
V tomto smyslu je třeba interpretovat i řecký text Nového Zákona. Jestliže v textu nacházíme slovo "bratr" musíme hledat význam původního hebrejského "ach" a ne řeckého "adelfos" - to by nás naopak zavedlo v omyl. Kdyby hebrejský originál Nového Zákona měl na mysli pokrevního bratra, použil by hebrejské sousloví "bratr, syn svého otce" (viz např. Sd 8,19) a toto sousloví bychom pak našli doslova přeložené do řeckých slov. Stejně jako je to v Septuagintě: "'Buď proklet, kdo obcuje se svou sestrou, dcerou svého otce nebo dcerou své matky.' A všechen lid řekne: 'Amen.'" Česky bychom také normálně spíše řekli: "Ať je prokletý ten, kdo spí se svou pokrevní sestrou." Všimněte si, že ani čeští překladatelé zde nehledali český významový ekvivalent k hebreskému sousloví. Ale co s faktem, že v Novém Zákoně nenajdeme sousloví "bratr, syn svého otce"?
Nový Zákon netrápila otázka pokrevních sourozenců Ježíše. Evangelisté chtěli šířit jiné radostné zvěsti. Proto Matouš píše: "Ale nepoznal ji, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš." Matouš chce především zdůraznit, že Ježíš rozhodně není dítě ani Josefovo, ani nikoho jiného než samotného Boha. Je chybou odvozovat z té věty něco víc než to, co měl Matouš v té chvíli na mysli.
Nejstarší církevní tradice má představu, že Josef bral Marii jako matku Božího syna a podle toho se k ní i choval - "v Božím chrámu se taky nesouloží". To, že k ní a k jejímu synovi, přistupuje s rezervovaným odstupem, vidíme v chrámu, když nalezli ztraceného dvanáctiletého Ježíše. Josef nechává jednat Marii a s Ježíšem zacházejí opatrně jako s dospělým. Tedy úcta vůči Božímu prostoru je jedna rozumná interpretace skromných faktů, které máme k dispozici, navíc je podpořená tradicí.
Na druhou stranu anděl říká Josefovi: "Neboj se přijmout Marii svou manželku." Jestliže sám Bůh dává Josefovi Marii za manželku, proč by se bál s ní spát? Sousloví "nekonzumované manželství" muselo židovskému uchu znít asi tak smysluplně jako "emancipovaná žena" - proč by si muž pořizoval manželku, kdyby s ní nespal? Mají ten svazek potvrzený a schválený samotným Bohem, tak proč by si nějak morálně zakazovali spolu pohlavně žít?
Oba pohledy můžeme spojit. Josef nebyl žádný mladík, měl už řadu dětí. Ve starším věku nejsou poruchy erekce žádnou vzácností, takže je možné, že si sex s Marií nezakazovali, ale on už ho nebyl schopen. Bůh své věrné přeci nechrání před chorobami a utrpením, proč by Josef měl být vyjímkou?
Každopádně za nejdůležitější považuji fakt, že Nový Zákon ignoruje otázku případné existence či neexistence Ježíšovo pokrevních sourozenců. Je to zřejmě otázka stejně důležitá jako úvahy, zda měl Ježíš krevní skupinu 0 či nohu velikosti 45. Protože pomocí textových rozborů se v této otázce daleko nedostaneme, proto raději dnes akceptuji svědectví starých církví, než abych věřil úvahám novějšího data.
K úvaze o parthenogenesi P. Marie mě v poslední době velmi zaujal chimerismus (Černý Jan: Krize identity). Pokud se po početí smíchají zárodečné buňky dvojčat, narodí se jedno dítě, které má genetický materiál dvou lidí. Například známý je případ chimerismu, kdy jedna žena mužovi reálně porodila tři děti, ale geneticky byla matkou jen jednoho z nich. Ty druhé dvě pocházejí z vaječníku, který de facto patří její nenarozené sestře. Pokud se ale smíchají buňky sestry a bratra, pak se může stát, že se narodí jedinec, který má jak varlata, tak dělohu a vaječníky. Známý je například kluk z Edinburgu(*), který takto měl normální vaječníky své sestry, a prý to není jediný takový případ. Obraťme tuto úvahu a představme si, že Maria byla z biologického pohledu chimérou, která měla vyvinuté ženské pohlavní orgány a zároveň někde uvnitř těla i varlata svého nenarozeného bratra. Když taková chiméra dospěje do puberty, tak hormony spustí zároveň či postupně činnost obou pohlavních orgánů, takže u Marie mohly varlata jejího nenarozeného bratra oplodnit vajíčko z jejího vaječníku.
Představa je to pravda divoká a samozřejmě nemáme žádný argument, proč být přesvědčeni, že tomu tak opravdu bylo. Každopádně bych na tomto příkladu rád ukázal, co vše je z ryze biologického pohledu možné a kudy všudy se mohou i ubírat Boží cesty. Věřící milují zázraky, toužebně čekají a vyhledávají všechny mimořádnosti. Naproti tomu se zdá, že náš nebeský Otec miluje víc než zázraky přírodní zákony, které si stvořil. Nepopiratelně věnuje víc energie do bakterií, listů stromů či mraků, než kolik dělá zázraků pro pobavení či udivení svých věřících. Z toho, jak známe svéráznou povahu našeho nebeského Otce, můžeme proto předpokladat, že spíš dal přednost nějakému atypickému a nám neznámému přírodnímu procesu, než že udělal zázrak - čin, který sice nás lidi udivuje, ale který je v přímém rozporu s celým jeho předchozím dílem.
(*) Strain L., Dean J. C. S., Hamilton M, Bonthron D: A True Hermaphrodite Chimera Resulting From Embryo Amalgamation After In Vitro Fertilization. The New England Journal of Medicine, 1998/1, Volume 338, Number 3, pp. 167-169
Jak už bylo řečeno v oddíle o znamení a zázraku, principiální vysvětlitelnost jevu z hlediska známých či dosud neznámých přírodních zákonů nevylučuje Boží angažovanost či plán. Když klavírista hraje na svůj nástroj, taky neporušuje přírodní zákony, a přesto je dalekosáhle přesahuje. Když Bůh analogicky hraje na svůj nástroj - na svět - nemusí nutně porušovat přírodní zákony, které si sám stvořil. Nicméně svým působením rozhehrává ve světě koncert, který pouhé přírodní zákony dalekosáhle překračuje. To se týká i nepochopitelného početí Panny Marie a je vcelku jedno, jestli se jednalo o chimérismus či cokoli jiného.
Mozaika, chimera zvaná "koce"
Anglický novotvar "geep" vznikl jako složenina slov goat a sheep (koza a ovce) a dal by se tedy přeložit jako "koce". Tato mozaika vznikla uměle tak, že se pod mikroskopem promíchaly buňky dvou embryí - ovce a kozy. Na těle této koce vidíte i rozdílnou srst - místy ovčí, místy kozí.
Mozaika u lidí
Mozaicismus spontánně vzniká i u lidí. Muž na obrázku je mozaika dvou nevlastních bratrů - bělocha a míšence, kteří splynuli v matčině lůně. Matka tedy měla krátce po sobě pohlavní styk s bělochem i s černochem. Pokud by měla styk pouze s bělochy či bělochem, tak by tyto tzv. Blaschkovy linie nebyly vidět v normálním světle, tedy by nikdo nevěděl, že daný jedinec je chimérou. Patrné by byly pouze, pokud bychom na ně posvítili ultrafialovou lampou. Pokud by Maria byla chimérou, nejen, že by to na ní nebylo vidět, ale žádný její současník by nemohl ani tušit, co takové linie znamenají. Vždyť kolik čtenářů to samo ani netušilo před přečtením těchto řádek, a to jsme o 2000 let dále.
Jiné příklady Blaschkových linií
Muž na předchozím obrázku má variantu a, ale jak vidíme, existuje řada dalších variant.
Stejná logika platí i pro případného dobového falsifikátora. Když už by si dal takovou práci, aby dovodil Ježíšův původ přes sv. Josefa s Davidem až k Adamovi, proč by najednou celé své úsilí shodil ze stolu úvahou, že vlastně Mesiáš Davidovým synem není? Právě absurdnost takového počínání nám svědčí pro autentičnost evangelií a navíc ji můžeme elegantně vysvětlit pomocí psychicky adoptovaného dítěte.
V tomto smyslu bych též interpretovat jiný verš stejného evangelisty (Jn 3,22): "Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země; tam s nimi pobýval a křtil."
Tento citát nám navíc ukazuje i limity Ježíšova postupného lidského poznání. On cítil, že se ho někdo dotkl, ale skutečně nevěděl, kdo to byl. Proto se ptal zástupu. Nemyslím si, že by se jednalo o nepřímou manipulaci - kdy by věděl předem, která žena se ho dotkla, jen dělal blbého pro zástup okolo, aby ona "vypověděla, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena". To, že Ježíš takového chování byl schopen nacházíme doloženo při nasycení zástupů (J 6,5-7):
Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit.
Filip mu odpověděl: "Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo."
Z tohoto citátu můžeme odvodit tři fakta. Zaprvé, že Ježíš dosáhl vývojové úrovně teorie mysli, tzn. byl schopen tzv. mentalizace, o které jsme již hovořili v kapitole o Ježíšově omylnosti. Dále že učedníci byli schopni rozeznat, kdy tuto techniku používá a kdy ne, a zatřetí že této schopnosti používal jen zcela vzácně, a tedy ne neustále.
Není proto dobré, když křesťané presentují tuto hru na blbého jako podstatný rys jeho osobnosti, jen aby dokázali tento text nějak skloubit s přesvědčením, že on Ježíš - jako druhá Boží osoba, Slovo - by měl být i vševědoucí. Prostě jako člověk nemohl být vševědoucí. Zkrátka kdyby Bůh zasypal jeho mysl svou vševědoucností, tak by zabil jeho lidství. Proto musíme dovodit, že Boží přirozenost se musela během Ježíšova pozemského života hodně držet na uzdě, aby nenarušila Ježíšův zdravý psychický vývoj, a tak nezničila jeho lidskou přirozenost. Podobně jako otec se při výuce dětí musí hodně držet zpět a mít s nimi hodně trpělivosti, aby ony měly dost prostoru rozvinout naplno své schopnosti. Nevědomost, tápání a nekončící hledání našeho osudu je naší přirozeností a troufnu si tvrdit, že tento charakteristický rys našeho bytí zůstane zachovaný i po smrti či případném vzkříšení z mrtvých.
"Podobně mnozí lidé věří kdečemu, ale ani u víry nejde o to mít silnou víru, ale především pečlivě rozlišovat, čemu věříme a čemu ne."
vložit krátký odstavec:
Mnozí lidé věří kdečemu - od ufonů přes homeopatii až po numerologii. Ale u víry nejde o to mít schopnost věřit slepě a nekriticky čemukoli - to není víra, kterou měl Ježší na mysli u podobenství o hořčičném zrnu. Stačí málo víry, ale především té pravé a přesné - pečlivě rozlišovat, čemu uvěříme a čemu ne. (Fide, sed cui fidas, vide - Věř, leč komu věříš měř!) Proto v principu víc souzním s těmi nevěřícími dobré vůle, kteří mi z opatrnosti nevěří, než s těmi, kteří nekriticky přebírají a vzápětí opouští kdejakou doměnku.
Ježíš musel skloubit dobové židovské názory se svým přesvědčením, že je synem samotného Boha. Podle představ Židů je život obsažen v krvi. Proto při prorážce zvířat je tak pečlivě zbavují krve, aby z nich odešel veškerý život, který patří Bohu. I Ježíš tak musel být přesvědčen, že Bůh musel nějak do jeho krve předat svůj život - tak jak podle židů každý otec předává svůj život svému synovi. Tedy k Bohu neměl nejblíže v Jeruzalemském chrámu jako jiní židé, ale při pohledu do svého nitra, při introspekci. Proto introspekci (modlitbě) věnoval neuvěřitelné množství času a energie. Introspekce představovala pro něj návrat domů - k tátovi, jehož život klokotal v jeho žilách. Proto říká opět ne metaforicky (J 14, 10): "Já jsem v Otci a Otec je ve mně. Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky." Dokud budeme tyto věty chápat obrazně, nikdy nepochopíme, jak kdysi skutečně uvažoval člověk jménem Ježíš. S jeho proudem úvah nemusíme nutně souhlasit, ale ať jsme věřící nebo ne, měli bychom vědět, že takto uvažoval.
Z tohoto důvodu Ježíš musel stát před obrovským problémem. Jestliže on získával přístup ke svému otci skrze introspekci, jak to naučit své učedníky? Jak ty vést ke stejné dovednosti? Ti mají své otce jinde, ti je nebudou hledat ve svém nitru. Jak Ježíš tento oříšek nakonec rozlousknul, pochopíme, když si připomeneme větu, kterou pronesl při večeři před svou smrtí na Zelený Čtvrtek: Tehdy jim řekl: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět." Tehdy udělal něco nebývalého, na co se ale dlouho připravoval. Proměnil chléb a víno na své tělo a krev a ty dal jíst svým učeníkům. Tak dosáhl stejného efektu. Když jeho učedníci budou chtít někdy v budoucnu hledat jeho - budou ho hledat tam, kde je jim nejblíž - ve svém těle. Stejně jako on ve svém těle hledal svého otce - Boha. Každopádně Ježíšovy úvahy o eucharistii měly dlouhý vývoj, o kterém si více povíme na konci knihy.
Ovlivněnost touto apokalyptickou literaturou můžeme minimálně tušit z použití stejných metafor. Srovnejme například odpověď samařské ženě s citátem z Henocha, který bezprosstředně předchází místu hovořícím o Synu člověka:
Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému." (Jn 4, 13-14)
versus
Na tom místě jsem pak spatřil nevyčerpatelný pramen spravedlnosti, kolem něhož prýštily mnohé prameny moudrosti. Z nich pili všichni žízniví, aby byli naplněni moudrostí a svá obydlí mohli sdílet se spravedlivými, svatými a vyvolenými. (1 Hen 48, 1)
Jestliže Ježíš hledal Boha - svého otce a odhadoval jeho záměry s ním, musel tato místa dychtivě hltat. S tím pak souvisí i řetěz asociací o vlastní identitě a eucharistii - já jsem pramen spravedlnosti, já jsem světlo svět, já jsem pravý nápoj - víno, které zdrojem věčného života, já jsem chléb živý, který sestoupil z nebe...
K mnou předkládané úvaze mi Dr. Sláma napsal toto:
"K tomu Josefovi a jeho vlivu na Ježíše. Nevím nevím, jestli jde z této zmínky usuzovat na chasida. Je tam řecké didaios, což je dost důsledný ekvivalent slova cadik. Stejná fráze, "XY byl muž spravedlivý," je použita pro Noeho. V tomhle pozdně hebrejském "cadik" je kus dobroty, která jde nad rámec práva (což Josef zrovna jde, protože v rámci toho příběhu by podle zákona mohl ženu těhotnou s někým jiným nechat veřejně soudit)."
To se mi jeví jako pádný argument proto, abychom opustili mou úvahu o Josefovi, coby chasidovi. Naštěstí je ale podružná, tedy nemá žádný dopad na logiku dalšího textu. Je tedy třeba vypustit odpovídající odstavec "Když dnes řekneme větu ... žijící v jednom domě." Místo toho k předchozímu odstavci připojit pouze tuto větu: "Zpravidla to byl otec, kdo nábožensky vedl celou židovskou velkorodinu žijící v jednom domě."
Bůh
|
|
|
|
Z hlediska logiky je jedno, jestli dokazujeme, že na začátku byla existence nebo neexistence. Pokud máme střední příčiny, které postupně přecházejí z jednoho stavu do druhého a z těch poskládáme jakkoli dlouhou, třeba nekonečně dlouhou řadu, tak vždy na počátku leží množina všech středních příčin v tom stavu, který je pro ně výchozí. Tím stavem je v našem důkazu neexistence, ale pokud bychom měli střední příčiny, které by přecházely z existence do neexistence, pak by na počátku musel být stav, kdy všechny tyto příčiny existují. To je lépe představitelné.
Vezměme si třeba zapálenou svíčku, ta časem zhasne - to je přechod z existence do neexistence. Představme si dále, že máme ohromnou místnost, ve které sice všechny svíčky hoří, ale postupně jedna po druhé zhasíná. Aby to byla kauzální řada, tak předpokládejme pravidlo, že určitá svíčka nemůže zhasnout, dokud nezhasne ta před ní. My vstupujeme do té místnosti v době, kdy jsou všechny ty svíčky již zhaslé. Na každé z nich vidíme opálený knot. Všem je nám jasné, že ať bylo těch svíček konečně nebo nekonečně mnoho, někdy na počátku musel být stav, kdy všechny ty svíčky hořely, vždyť všechny mají opálený knot.
Takto je ta úvaha naprosto jasná, ale jakmile ji obrátíme, ztratí svou průzračnost. Řekněme naopak, že svíčky se rozesvicují jedna od druhé. My vstupujeme do místnosti, kdy všechny ty svíčky září. Nyní ale máme problém připustit stejně logický závěr, že na počátku musel být stav, kdy všechny svíčky byly zhasnuté. Ale logika je úplně stejná. Musely, protože o každé z nich jsme přesvědčeni, že jednou měla neopálený knot. Nic jiného jsme v této úvaze nezměnili, než že jsme obrátili přechod jednou z existence do neexistence a podruhé z neexistence do existence. Proto i závěr musí být analogický.
Díky této logice musíme říci, že někdy na počátku musel být stav, kdy žádná svíčka nehořela - všechny střední příčiny našeho světa byly ve stavu neexistence. Pak pokud nechceme postulovat jakési samovznícení a tím popřít příčinnost, tak musíme konstatovat, že něco či někoho, kdo není střední příčina a kdo nepřechází z neexistence do existence, musel zapálil tu první svíčku, a tak spustit celou tu řadu středních příčin. Nám pak je jedno, jak je tato řada středních příčin dlouhá, může být i nekonečná. Stejně jako mezi jedničkou a nulou leží nekonečně mnoho čísel, tak i mezi námi a Bohem může ležet nekonečně mnoho středních příčin.
Tedy jaký je rozdíl mezi ateistou a věřícím člověkem řečený v terminologii svíček? Ateista, chce-li popřít Boha, musí postulovat dvě věci - nekonečnou řadu svíček a jakési samovznícení, protože nestačí postulovat pouze nekonečnou řadu. Z samotné nekonečné řady středních příčin bohužel vyplývá stav naprosté neexistence na počátku. jak jsme si výše ukázali. Věřící člověk má situaci lehčí - nemusí předpokládat nekonečnou řadu ani samovznícení, prostě předpokládá něco, co trvale existovalo. Koneckonců i ateista by se měl chovat k té první samovznicující příčině jako věřící k Bohu, protože z naší vzdálené perspektivy se jedná o dva pro nás nerozlišitelné jevy, viz Leibnitzův princip identity nerozlišitelného (principium identitatis indisernibilium).
Za druhý odstavec vložit toto:
Mossolamos bez pochyby znal tento citát (Dt 18, 9): "Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody. Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha."
Při snaze pochopit podstatu proměny chleba a víno v Ježíšovo tělo a krev, která se odehrává při každé mši, si pomáhám vzpomínkou z dětství. To jsem strávil ve čtvrti, kde se stavělo. Naši sousedi museli vystřílet kus skály dynamitem. Já jako dítě jsem tam pyrotechnikům pomáhal a při té příležitosti jsem jim vzal jeden váleček dynamitu na hraní. Pravda velmi nerozumné chování, ale už tenkrát mě fascinovalo, že ta výbušnina byla vlastně jen taková modelína. Nic zvláštního na ní nebylo. Mohl jsem si s ní vymodelovat koníka či hada, mohl jsem do ní bušit klackem a nic. Přesto mezi dynamitem a modelínou je podstatný rozdíl - v dynamitu je ukrytá ohromná energie, i když ji umí uvolnit jen málokdo. Většina lidí by to nedokázala. Naštěstí ani mě se to tehdy nepodařilo. Stejně tak i v neproměněném stavu hostie vypadá jako sušenka a je k nerozeznání od proměněné eucharistie. Zjednodušeně řečeno rozdíl je v té ukryté energii, kterou umí uvolnit jenom někdo. Tou rozbuškou, která dokáže z eucharistie získat mocný a možná i nebezpečný zdroj energie, je svatost, ale to je bohužel obecně velmi vzácné zboží.
Dnes prodávájí v turistických potřebách pytlíky octanem sodným. V nich je víčko, které když promáčkneme a ono cvakne, spustí se tak krystalizační proces. Při něm de facto podchlazená kapalina zkrystalizuje a uvolní energii na ohřátí promrzlých rukou turisty. Transformaci při konci světa si představuji podobně. I tam něco cvakne a během pár minut se celý vesmír překlopí z jednoho "skupenství" do druhého.
Upravený začátek odstavce "Po vzkříšení Jairovy dcery..."
Vzkříšení Jairovy dcery byla zřejmě situační, neplánovaná akce, která samotného Ježíše překvapila a zmátla. Představte si, co by Vám samotným běželo hlavou, kdybyste byli schopni nejen uzdravovat, ale najednou i vzkřísit mrtvého člověka. Logicky byste dospěli k úvaze: "Když mohu vzkřísit z mrtvých holku, která právě umřela, proč bych nemohl vkřísit i tři dny mrtvého Lazara? Když mohu křísit tři dny starého Lazara, proč bych nemohl vzkřísit 600 let mrtvého Karla IV. nebo Tutanchamona?" Proto po vzkříšení Jairovy dcery logicky následuje proměna na hoře Tábor, kde si Ježíš volá svého "Karla IV.", tzn. Mojžíše a Eliáše. Tím nastává přechod ze středního do pozdního období Ježíšova působení.
Dále jak je v textu...
Děti u moře se baví tím, že ve vodě chytnou medůzu, položí ji na papír a ten dají na sluníčko. To medůzu zcela vysuší za pár hodin. Protože medůzu tvoří z 99 % voda, po vysušení z ní moc nezbude - prakticky jen takový otisk, kresba na papíře. Osobně se domnívám, že nějaké takové téměř zanedbatelné, vysušené "nic" zbyde i po z nás, když umřeme. Tento věrný otisk či v židovském pojetí "stín", který zůstává trvale zachován po smrti člověka, se označuje za nesmrtelnou duši. Duši, která opustila člověka, si lidská představivost vykresluje jako malý mlžný obláček, který se chová jako živý. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byla nepřesná a zavádějící představa. Dost možná, že to nesmrtelné, co z člověka po smrti zůstane, nemusí být nic živého, nic aktivního, ale naopak jen otisk, či máme-li použít přírodovědného příměru - jakási neživá, leč věrná fosilie, ze které či podle které Ježíš nakonec obnoví živého člověka. Podobně jako sekvence aminokyselin tvořící DNA u organismů sama o sobě živá není, ale je to jen předpis, pomocí kterého je možno vytvořit živou bytost, když ji vložíme do vhodně připravené buňky.
Je zbytečné dodávat, že nic takového - nějaký trvalý stín či otisk lidské bytosti - dnešní věda zatím nezná. Ale z hlediska křesťanství tento závěr není apriorní axiom, jako spíš logický důsledek pozorovaného Ježíšova chování. Pokud Ježíš měl na hoře Tábor dočasně oživit Mojžíše a Eliáše, musí existovat něco, co přežije lidskou smrt, podle čeho je možno ho opět zrekonstruovat. Podobně jestliže Lazar v hrobě hnil už tři dny, tak z jeho mozkových synapsí - vzpomínek a osobnosti se toho moc nezachovalo. Z rozpadlé mozkové kůry není možno zrekonstruovat neuronové okruhy, které tvoří dlouhodobou paměť člověka. Nacházíme-li po vzkříšení Lazara v tom stavu, v jakém umřel, musel se Ježíš při rekonstrukci jeho těla a mysli opírat o jiný záznam, než byly hnijící zbytky těla. To samé platí i pro jeho vlastní tělo při vzkříšení po ukřižování. I to leželo v hrobě přibližně dva celé dny. To je dost dlouho na to, aby se zcela zničila jedinečná struktura mozku, která definuje onu neopakovatelnost naší osobnosti.
Avšak představa zcela neaktivních duší po smrti se zdá být v rozporu s
křesťanským a zejména katolickým pojetím, kde díky Ježíšovo výkupné oběti
již smrt ztratila svou moc nad lidmi. Katolíci jsou přesvědčeni, že církev -
společenství všech lidí v Kristu se skládá nejen z momentálně živých ale i z
již zemřelých lidí, kteří se vzájemně podporují v budování Božího
království. Živí prosí za duše v očistci, již zesnulí svatí jsou schopni svou
přímluvou pomáhat živým. Pro pochopení tohoto matoucího rozdílu je dobré si
připomenout Krédo - vyznání víry, podle kterého Ježíš zemřel, byl pohřben a
"sestoupil do pekel". Toto je věta, o které se mezi kresťany prakticky
nekáže, nemluví, protože nikdo si nedokáže moc představit, co to znamená. Jen se
tak obecně říká, že Ježíš navštívil již zemřelé duše a zvěstoval jim své
vzkříšení. Nicméně dejme tuto záhadnou větu do souvislosti s představou
"vysušených, neživých otisků" mrtvých lidí. S těmi Ježíš po své
smrti udělal to samé, co už dělal za živa. Zkrátka využil tu moc, pomocí které
léčil odumřelé končetiny či vzkřísil Lazara, či pomocí které dočasně oživil
Mojžíše a Eliáše na hoře Tábor. Napojil mrtvé duše na sebe a ony získaly
zprostředkovaný život skrze něho. Podobně jako terminály v učebnách ožívají
díky centrálnímu počítači. Samozřejmě Ježíš neznal ani počítače ani
terminály, proto stejnou myšlenku vyjádřil jinak (J 15,5): "Já jsem vinný
kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce;
neboť beze mne nemůžete činit nic." Jinými slovy od okamžiku, kdy Ježíš po
své smrti sestoupil "do pekel" k mrtvým, od té doby oni z něho získavají
jakousi životodárnou mízu, bez které by nebyli nic, neboť by byli jen mrtvými
fosiliemi, záznamy lidí, kteří kdysi žili. Tedy lidé sami o sobě nejsou
nesmrtelnými bytostmi. V tom mají ateisté pravdu. Jedinou skutečně nesmrtelnou
lidskou bytostí je Ježíš. Pouze z něho, tím že se na něj napojíme, získáme
podíl na jeho životě (J 6, 57): "Jako mne poslal živý Otec a já mám život z
Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne."
My budeme v něm a on v nás, podobně jako jsou větve na kmeni, bez kterého
beznadějně usychají (J 15, 4): "Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest
nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li
ve mně."
Doplnit:
Tresmontant Claude: Historický Kristus. Jazyk a stáří evanglií. Knižná dielňa Timotej. Košice, 1996; dostupná i na www.uloz.to)
V knize jsou černobílé ilustrace, aby její cena nerostla nade všechny meze, ale rád bych Vám dopřál pohled na jejich barevné verze.
… 