Claude Tresmontant: Hebrejský Kristus - jazyk a stáří evangelií

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-12-28

Není mnoho stimulů, které by dokázaly motivovat Klimeše k tomu, aby se naučil hebrejská písmenka. Dlužno dodat, že do nedávna jsem v existenci takového stimulu nevěřil o nic víc, než v existenci bájných jednorožců. Nicméně narazil jsem na knihu francouzského teologa Tresmontanta, která mě vyvedla z omylu a namotivovala mě naučit se hebrejský alefbet. O toto získané nadšení bych se rád s čtenářem podělil.

Kniha ve francouzském originále sice vyšla v roce 1983, česky ale až v roku 2004. Tresmontant tvrdí a podle mě přesvědčivě obhajuje myšlenku, že evangelia nebyla původně napsaná řecky, ale to, co máme je dost kostrbatý překlad z hebrejských originálů, které se ztratily. Ten překlad evangelií z předpokládaného hebrejského originálu do řečtiny je podle Tresmontanta proto tak neumělý, že se snaží být co možná nejvíce doslovný a věrný původní hebrejské předloze. Prý vychází ze stejné překladatelské tradice, která o pár století dřív přeložila hebrejskou bibli do Septuaginty, řeckého překladu Starého Zákona. Tolik hlavní myšlena díla.

Hlavní argument, ze kterého vychází Tresmontant, je přemíra tzv. kalků v řeckém textu evangelií. Kalk je otrocký, doslovný překlad z druhého jazyka. Například kdyby Němec slyšel větu: Ich fühle mich unter dem Hund, tak by hned poznal, že tu větu neřekl Němec, ale Čech, protože to je otrocký překlad čili kalk české fráze "cítím se pod psa", kterou Němec takto nikdy neřekne.

Podobně když Čech vidí větu: "Buď proklet, kdo obcuje se svou sestrou, dcerou svého otce nebo dcerou své matky," tak ví, že toto neřekl rodilý Čech, protože čeština používá sousloví "má pokrevná sestra" a ne „má sestra, dcera mého otce“. To je otrocký překlad z hebrejštiny (Deu 27, 22), která naopak nezná sousloví „pokrevná sestra“. Za povšimnutí stojí - i když to samozřejmě nic nedokazuje - že nikde v evangeliích nenajdeme větu stylu: „Byl tam i bratr Ježíše, syn jeho matky, ...“ což by nezvratně znamenalo, že by Ježíš měl i pokrevné sourozence. (Případní potomci sv. Josefa, snad i sv. Jakub, nebyli Ježíšovi pokrevní příbuzní, protože sv. Josef Ježíše adoptoval.)

Eusebios z Kaisareie
(asi 265 – 30. května 339)

V Tresmontantův prospěch hovoří i Eusebius ve svých Církevních dějinách: '[Papias] O Matoušovi uvádí toto: "Matouš psal výroky Pána v hebrejštině, a každý, kdo je překládal, překládal je jak jen mohl nejlépe"' (Historia ecclesiastica, kn. III kap.40)

Jinými slovy ještě okolo roku 300 byli křesťané přesvědčeni, že originál evangelií byl napsán v hebrejštině...

Tresmontant ukazuje na mnoha příkladech, že kdyby text Nového Zákona viděl rodilý Řek tehdejší doby, tak by podobně musel konstatovat, že to není řečtina, ale jen otrocky doslovný překlad nějakého hebrejského textu, který se nezachoval. Zvyk takto otrocky překládat hebrejštinu do řečtiny měli podle autora Židé již z dob překladu Septuaginty, tzn. řeckého překladu hebrejského Starého Zákona z přibližně 2. století př. Kr. Proto Tresmontant pečlivě prochází evangelia a vždy vezme řecké slovo nějakého sporného textu a hledá, které hebrejské slovo takto překládali Židé v Septuagintě. Podobně najde-li paralelní texty dvou synoptických evangelií, tak ukazuje, že podle tehdejších překladatelských zvyklostí to jsou dva legitimní překlady z jednoho originální hebrejského textu, který se nám bohužel nezachoval.

Tento originální způsob uvažování má dalekosáhlé teologické důsledky. Například první věta Janova evangelia zní "Na počátku bylo slovo". V řečtině logos. Tento termín odkazuje na řeckou filosofickou tradici a dává tušit souvislost s gnosi. Naproti tomu Tresmontant argumentuje, že je to paralela prvního verše knihy Genesis „Na počátku Bůh stvořil nebe i zemi. ... Bůh řekl, budiž země.“ Podle autora tedy toto slovo neodkazuje na řecké tradice, ale na to Slovo, kterým Bůh stvořil svět z ničeho. Toto stvořitelovo Slovo pak evangelista ztotožňuje s Ježíšem. Tedy ne řecká gnose, ale typicky hebrejský styl uvažování. Ano, Židi byli pod vlivem řecké kultury, ale moc ji nevstřebali. I my jsme byli pod silným ruským vlivem a stejně máme více germanismů než rusismů.

Vzpomeneme-li si na dobu Rakouska-Uherska vidíme, že lidé hovořili doma česky, ale když začali psát, tak psali německy nebo latinsky. Tresmontant se stejnou logikou argumentuje, že učitel zákona za dob Ježíše mohl doma mluvit aramejsky, ale když začal psát, tak automaticky psal hebrejsky. Ani Brňáci nepíší diplomky jejich hantecem, ale spisovnou češtinou. Navíc aramejština se liší od hebrejštiny asi jako čeština od slovenštiny.

Dovolím si ještě vzpomínku na studentská léta, kdy jsem si přividělával překládáním souborů nápovědy pro Windows. To je to, co se vám objeví, když zmáčknete F1 v jakémkoli programu. To překládala početná pracovní skupina a měli jsme opravdu mnohostránkový překladový slovník, aby překlad byl terminologicky sjednocený. Například nesměli jsme psát dvojklik, ale poklepání. Tlačítko OK nesmělo být "Budiž" atd. Pamatuji si, že kolem toho bylo hodně dohadů a těžko jsme hledali české ekvivalenty pro anglické termíny. Předpokládám, že i u Septuaginty se museli překladatelé také nějak domlouvat a dohadovat na jednotném překladu hebrejštiny do řečtiny. I proto, že jsem to sám zažil, mi Trestmontantova interpretace vůbec nepřipadá přitažená za uši.

Krátká ukázka z textu Tresmontanta

První čtyři verše Lukášova evangelia vyvolávají dojem, že jsou napsány přirozenou, původní řečtinou. Nepochybně právě díky těmto prvním řádkům se řada autorů už dlouho rozplývá chvalozpěvy nad Lukášem helenistou, uhlazeným vzdělancem atd. Avšak od pátého verše až do konce už nejde o přiroze­nou řečtinu, ale o překlad, a to o překlad pořízený evi­dentně z hebrejských podkladů. A překladatelská metoda Lukášova je taková, že právě v jeho případě překlad bije mnohem více do očí než u Matouše, Marka a Jana.

Lukáš 1,6: "Byli spravedliví oba dva před tváří (hebrejsky le-panim) Boha." Chodili ve všech jeho přikázáních (hebrejsky micvot) a v Jeho ustanoveních. A nebylo u nich (hebrejština nezná sloveso mít, ale používá výrazu „být u“) dítě, neboť Elišeba byla neplodná a oba dva byli pokročilí ve svých dnech..."

Kdyby řecký čtenář nebo čtenář odkojený řeckou kul­turou četl výraz „byli oba dva pokročilí ve svých dnech“, musel by mít nevyhnutelně pocit, že nastává soumrak řecké kultury. (Dodávám, že to je jako kdyby Němec narazil na větu: „Das verführe ich mit meinem linkem hinterem Bein. To svedu levou zadní.“)

Pro srovnání, jak vypadá stejný text v Českém ekumenickém překladu (Lk 1, 6-7): „Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku.“ Všimněte si, že právě uhlazenost moderních překladů nám brání vnímat kostrbatost řečtiny evangelií.

Například obrat, který zmiňuje Tresmontant - před tváří (le panim nebo s jinou předložkou al-pene, על פני), nalezneme v hebrejské Bibli opravdu, kam se podíváme:

"והארץ היתה תהו ובהו וחשך על פני תהום ורוח אלהים מרחפת על פני המים" (Ge 1, 2)

veha'arec hajeta tohu vavohu vechošech al-pene tehom veruach elohim merachefet al-pene hamajim

Uhlazený překlad ČEP zní: „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ Doslovný překlad by zněl spíš takto:

„A země byla bez ladu a skladu a temnota na tváři oblohy (tzn. žádná nebeská tělesa) a vítr Hospodinův nad tváří moře.“ Jestliže řečtina evangelií zněla rodilým Řekům té doby tak šíleně, jako tento kostrbatý překlad do češtiny, tak se nedivím Tresmontantovi, že věří v původnost hebrejského originálu.

Tři živly - země, obloha, moře - a Měsíc na tváři hluboké oblohy
Oblohu považovali za propastnou tůni, protože z ní pršelo, takže byly vody pod zemí (prameny) a vody nad "nebeskou klenbou", propastnou tůní.

Zamyšlení na lidskou pamětí

Přesvědčivá pro mě je i Tresmontantova argumentace ohledně doby vzniku evangelijních zápisů. Když si vzpomenu na zážitky ze Sametové revoluce a doby před ní, tak urgentní potřebu zaznamenat si je, abych je nezapomněl, jsem pocítil okolo roku 2002, tedy cca 13 let po roku 1989 (http://armada.klimes.us). Dnes po čtvrt století mi vlastní minulost připadá stejně neskutečná jako vyprávění o maršálovi z Radče. Očekávám tedy, že evangelisté to měli podobně. Do 20 let začali toužit po tom zapsat si to, co hlava už zákonitě zapomínala. Prostě vzdělanci Ježíšovy doby měli tehdy stejně blízko k peru, jako já dnes k PC. Nedokáži si představit, že bych na místě evangelisty Jana čekal 60 let, než dostanu na ostrově Patmos puzení sepsat to, co jsem zažil kdysi jako mladík. To, co činní Jana tak odlišným od synoptických evangelií (Matouš, Marek, Lukáš) totiž není fyzikální čas, ale mentální práce čili mentální čas. Sv. Jan ve svých úvahách udělal za pět let větší posun, než dokáže teologie za pár století. Jan určitě nebyl Ježíšovým oblíbencem pro nic za nic.

Každopádně Tresmontant má ještě historické argumenty pro časný vznik evangelií, které zde nebudu dále rozvádět. Raději Vás odkazuji na samotnou knihu, kterou naleznete i na internetu.

Z francouzského originálu Le Christ hébreu přeložil Josef Mlejnek
Francouský originál poprvé vyšel 1983; české vydání je z roku 2004
ISBN 80-86598-72-1