Claude Tresmontant: Hebrejský Kristus - jazyk a stáří evangelií

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-12-28, 2018-04-14, 2020-01-25,2024-03-25

Není mnoho stimulů, které by dokázaly motivovat Klimeše k tomu, aby se naučil hebrejská písmenka. Dlužno dodat, že do nedávna jsem v existenci takového stimulu nevěřil o nic víc, než v existenci bájných jednorožců. Nicméně narazil jsem na knihu francouzského teologa Tresmontanta, která mě vyvedla z omylu a namotivovala mě naučit se hebrejský alefbet. O toto získané nadšení bych se rád s čtenářem podělil.

Kniha ve francouzském originále sice vyšla v roce 1983, česky ale až v roku 2004. Tresmontant tvrdí a podle mě přesvědčivě obhajuje myšlenku, že evangelia nebyla původně napsaná řecky, ale to, co máme je dost kostrbatý překlad z hebrejských originálů (dnes si spíš myslím, že aramejských originálů), které se ztratily. Ten překlad evangelií z předpokládaného hebrejského originálu do řečtiny je podle Tresmontanta proto tak neumělý, že se snaží být co možná nejvíce doslovný a věrný původní hebrejské předloze. Prý vychází ze stejné překladatelské tradice, která o pár století dřív přeložila hebrejskou bibli do Septuaginty, řeckého překladu Starého Zákona. Tolik hlavní myšlenka díla.

Hlavní argument, ze kterého vychází Tresmontant, je přemíra tzv. kalků v řeckém textu evangelií. Kalk je otrocký, doslovný překlad z druhého jazyka. Například kdyby Němec slyšel větu: Ich fühle mich unter den Hund, tak by hned poznal, že tu větu neřekl Němec, ale Čech, protože to je otrocký překlad čili kalk české fráze "cítím se pod psa", kterou Němec takto nikdy neřekne. Nebo naopak kdybychom narazili na větu: "myslím, že mě zašlápl kůň" ve smyslu "mě trefí", tak víme, že to není česky, i když jsou to česká slova a správná syntaxe. Teprve když umíme trochu německy, jak pochopíme, že je to překlad německé věty: "Ich denke, mich tritt ein Pferd.

Podobně když Čech vidí větu: "Buď proklet, kdo obcuje se svou sestrou, dcerou svého otce nebo dcerou své matky," tak ví, že toto neřekl rodilý Čech, protože čeština používá sousloví "má pokrevná sestra" a ne „má sestra, dcera mého otce“. To je otrocký překlad z hebrejštiny (Deu 27, 22), která naopak nezná sousloví „pokrevná sestra“^(*). Za povšimnutí stojí - i když to samozřejmě nic nedokazuje - že nikde v evangeliích nenajdeme větu stylu: „Byl tam i bratr Ježíše, syn jeho matky, ...“ což by nezvratně znamenalo, že by Ježíš měl i pokrevné sourozence. (Případní potomci sv. Josefa, snad i sv. Jakub, nebyli Ježíšovi pokrevní příbuzní, protože sv. Josef Ježíše adoptoval.)

Tresmontant ukazuje na mnoha příkladech, že kdyby text Nového Zákona viděl rodilý Řek tehdejší doby, tak by podobně musel konstatovat, že to není řečtina, ale jen otrocky doslovný překlad nějakého hebrejského (aramejského/semitkého) textu, který se nezachoval. Zvyk takto otrocky překládat hebrejštinu do řečtiny měli podle autora Židé již z dob překladu Septuaginty, tzn. řeckého překladu hebrejského Starého Zákona z přibližně 2. století př. Kr. Proto Tresmontant pečlivě prochází evangelia a vždy vezme řecké slovo nějakého sporného textu a hledá, které hebrejské slovo takto překládali Židé v Septuagintě. Podobně najde-li paralelní texty dvou synoptických evangelií, tak ukazuje, že podle tehdejších překladatelských zvyklostí to jsou dva legitimní překlady z jednoho originálního hebrejského/aramejského textu, který se nám bohužel nezachoval.

Tento originální způsob uvažování má dalekosáhlé teologické důsledky. Například první věta Janova evangelia zní "Na počátku bylo slovo". V řečtině logos. Tento termín odkazuje na řeckou filosofickou tradici a dává tušit souvislost s gnosi. Naproti tomu Tresmontant argumentuje, že je to paralela prvního verše knihy Genesis „Na počátku Bůh stvořil nebe i zemi. ... Bůh řekl, budiž země.“ Podle autora tedy toto slovo neodkazuje na řecké tradice, ale na to Slovo, kterým Bůh stvořil svět z ničeho. Toto stvořitelovo Slovo pak evangelista ztotožňuje s Ježíšem. Tedy ne řecká gnose, ale typicky hebrejský styl uvažování. Ano, Židi byli pod vlivem řecké kultury, ale moc ji nevstřebali. I my jsme byli pod silným ruským vlivem a stejně máme více germanismů než rusismů.

Vzpomeneme-li si na dobu Rakouska-Uherska vidíme, že lidé hovořili doma česky, ale když začali psát, tak psali německy nebo latinsky. Tresmontant se stejnou logikou argumentuje, že učitel zákona za dob Ježíše mohl doma mluvit aramejsky, ale když začal psát, tak automaticky psal hebrejsky. Ani Brňáci nepíší diplomky jejich hantecem, ale spisovnou češtinou. Navíc aramejština se liší od hebrejštiny asi jako čeština od slovenštiny.

Dovolím si ještě vzpomínku na studentská léta, kdy jsem si přivydělával překládáním souborů nápovědy pro Windows. To je to, co se vám objeví, když zmáčknete F1 v jakémkoli programu. To překládala početná pracovní skupina a měli jsme opravdu mnohostránkový překladový slovník, aby překlad byl terminologicky sjednocený. Například nesměli jsme psát dvojklik, ale poklepání. Tlačítko OK nesmělo být "Budiž" atd. Pamatuji si, že kolem toho bylo hodně dohadů a těžko jsme hledali české ekvivalenty pro anglické termíny. Předpokládám, že i u Septuaginty se museli překladatelé také nějak domlouvat a dohadovat na jednotném překladu hebrejštiny do řečtiny. I proto, že jsem to sám zažil, mi Trestmontantova interpretace vůbec nepřipadá přitažená za uši.

Na druhou stranu myslím si, že takový slovník nemusel explicitně existovat. Mezi hebrejskými překlady NZ vyniká starý překlad Delitzsche. Ten je plný archaických slov a frází ze Starého zákona. Tedy jev, který popisuje Tresmontant, mohl vzniknout prostě tím, že lidé, kteří dokonale znali starý zákon, když psali jakýkoli text, tak jim automaticky naskakovaly fráze, které slýchavali a četli od dětství. Navíc nevím, z jakého překladu vycházel Tresmontant. Ale je dost pravděpodobné, že z Delitszsche. Proto jeho postřeh, že NZ Delitzssche je plný starozákonních frází, je zcela správný. Je to ale výpověď o Delitzschovi, který nebyl rodilý hebrejský mluvčí a uměl hebrejštinu především ze Starého zákona. To ale nemění nic na pravdivosti jiných Tresmontantových závěrů, například následujícího.

Krátká ukázka z textu Tresmontanta

První čtyři verše Lukášova evangelia vyvolávají dojem, že jsou napsány přirozenou, původní řečtinou. Nepochybně právě díky těmto prvním řádkům se řada autorů už dlouho rozplývá chvalozpěvy nad Lukášem helenistou, uhlazeným vzdělancem atd. Avšak od pátého verše až do konce už nejde o přiroze­nou řečtinu, ale o překlad, a to o překlad pořízený evi­dentně z hebrejských podkladů. A překladatelská metoda Lukášova je taková, že právě v jeho případě překlad bije mnohem více do očí než u Matouše, Marka a Jana.

Lukáš 1,6: "Byli spravedliví oba dva před tváří (hebrejsky le-panim) Boha." Chodili ve všech jeho přikázáních (hebrejsky micvot) a v Jeho ustanoveních. A nebylo u nich (hebrejština nezná sloveso mít, ale používá výrazu „být u“) dítě, neboť Elišeba byla neplodná a oba dva byli pokročilí ve svých dnech..."

Kdyby řecký čtenář nebo čtenář odkojený řeckou kul­turou četl výraz „byli oba dva pokročilí ve svých dnech“, musel by mít nevyhnutelně pocit, že nastává soumrak řecké kultury. (Dodávám, že to je jako kdyby Němec narazil na větu: „Das verführe ich mit meinem linkem hinterem Bein. To svedu levou zadní.“)

Pro srovnání, jak vypadá stejný text v Českém ekumenickém překladu (Lk 1, 6-7): „Oba byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli pokročilého věku.“ Všimněte si, že právě uhlazenost moderních překladů nám brání vnímat kostrbatost řečtiny evangelií.

Například obrat, který zmiňuje Tresmontant - před tváří (le panim nebo s jinou předložkou al-pene, על פני), nalezneme v hebrejské Bibli opravdu, kam se podíváme:

"והארץ היתה תהו ובהו וחשך על פני תהום ורוח אלהים מרחפת על פני המים" (Ge 1, 2)

veha'arec hajeta tohu vavohu vechošech al-pene tehom veruach elohim merachefet al-pene hamajim

Uhlazený překlad ČEP zní: „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ Doslovný překlad by zněl spíš takto:

„A země byla bez ladu a skladu a temnota na tváři oblohy (tzn. žádná nebeská tělesa) a vítr Hospodinův nad tváří moře.“ Jestliže řečtina evangelií zněla rodilým Řekům té doby tak šíleně, jako tento kostrbatý překlad do češtiny, tak se nedivím Tresmontantovi, že věří v původnost hebrejského originálu.

Tři živly - země, obloha, moře - a Měsíc na tváři hluboké oblohy
Oblohu považovali za propastnou tůni, protože z ní pršelo, takže byly vody pod zemí (prameny) a vody nad "nebeskou klenbou", propastnou tůní.

Zamyšlení na lidskou pamětí

Přesvědčivá pro mě je i Tresmontantova argumentace ohledně doby vzniku evangelijních zápisů. Když si vzpomenu na zážitky ze Sametové revoluce a doby před ní, tak urgentní potřebu zaznamenat si je, abych je nezapomněl, jsem pocítil okolo roku 2002, tedy cca 13 let po roku 1989 (http://armada.klimes.us). Dnes po čtvrt století mi vlastní minulost připadá stejně neskutečná jako vyprávění o maršálovi z Radče. Očekávám tedy, že evangelisté to měli podobně. Do 20 let začali toužit po tom zapsat si to, co hlava už zákonitě zapomínala. Prostě vzdělanci Ježíšovy doby měli tehdy stejně blízko k peru, jako já dnes k PC. Nedokáži si představit, že bych na místě evangelisty Jana čekal 60 let, než dostanu na ostrově Patmos puzení sepsat to, co jsem zažil kdysi jako mladík. To, co činní Jana tak odlišným od synoptických evangelií (Matouš, Marek, Lukáš) totiž není fyzikální čas, ale mentální práce čili mentální čas. Sv. Jan mohl ve svých úvahách udělat za dvacet let větší posun, než dokáže teologie za pár století. Jan určitě nebyl Ježíšovým oblíbencem pro nic za nic.

I když nevidím žádný důvod pro tvrzení, proč by musel sv. Jan sepsat své evangelium na sklonku prvního století, přesto si myslím, že jej napsal až po synoptických evangeliích. Důvod je prostý. Kdyby synoptici (tzn. Matouš, Marek, Lukáš) znali Jana, tak by z něho nepochybně čerpali - zejména sv. Lukáš, který zdůrazňuje, že vše důkladně prostudoval. Křesťané tehdy byla malá skupina, kde každý znal každého. Nezamlčelo by se, že Jan napsal tak úžasné svědectví. Přečetli a čerpali by z toho všichni, co uměli číst. Jestliže synoptici neodkazují na evangelium sv. Jana, je jisté, že to vzniklo až po synoptických evangeliích. Kromě toho to ale také znamená, že synoptická evangelia neprocházela následnou redakcí, protože to by do nich editoři propašovali zpětně odkazy na Janovo evangelium. V tom je přeci dost informací, která by synoptická evangelia dokázala obohatit. To nám říká, že synoptická evangelia máme celkem v intaktní podobě, v jaké vznikla.

Každopádně Tresmontant má ještě historické argumenty pro časný vznik evangelií, které zde nebudu dále rozvádět. Raději Vás odkazuji na samotnou knihu, kterou už nenaleznete na uložto, když tak napište, někde ji najdu.

Dodatek - Vzpomínka z dětství

V době, kdy jsem začal chodit na gymnasium, tak jsem začal též hrát v Předslavicích na varhany. Tam mě vozil náš děkan Alois Haase, kterého jsem týral všetečnými dotazy. Jeden z nich zněl takto: "Jak mohli [nebozí] Židé pochopit, že Ježíš je Mesiáš, když jim bylo řečeno prorokem, že se bude jmenovat Emanuel." Tento dotaz pana děkana vyvedl z míry, a tak jsem se tenkrát odpověď na tuto otázku nedozvěděl. Našel jsem ji až nedávno skrytou v hebrejštině. Jedná se o slovní hříčku (Mt 1, 18-25), viz tučné pasáže v následujícím citátu:

Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů." To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.

הִיא יוֹלֶדֶת בֵּן וְאַתָּה תִּקְרָא שְׁמוֹ יֵשׁוּעַ

ona porodi syna a ty dáš mu jmeno Ješua [= Jehošua = Jozue = Bůh zachraňuje]

כִּי הוּא יוֹשִׁיעַ אֶת עַמּוֹ מֵחַטֹּאתֵיהֶם"

jošia [= zachrání, vysvobodí] svůj lid od jeho hříchů (Mt 1, 18-25)

Česky bychom řekli: Dáš mu jméno Záchranář, protože on zachrání svůj lid... V jiném jazyce, než je hebrejština či aramejština, předložka "protože" nedává smysl.

Tato slovní hříčka od stejného slovního základu Ješua jošia není srozumitelná ani česky (Ježíš vysvobodí), ani řecky (Ἰησοῦν σώσει - Iēsoun sōsei). Proto ten, kdo psal toto evangelium ho musel psát v hebrejštině či aramejštině, neboť jinak by čtenář nemohl rozumět významu. Tady si poslechněte, jak tato slovní hříčka zní v hebrejštině.

Například anglické děti trápí dospělé touto hříčkou:

"Někdo tě nazval sovou."

"Kdo?"

Cha chá cha chá.

Předpokládám, že anglicky umíte, ale přesto se nyní nesmějete. Proč? Protože slovní hříčky v cizím jazyce nedávají smysl. Zkuste si to přeložit do angličtiny: "Someone called you an owl." Tak, a nyní si přeložte odpověď: Kdo? A už víte, proč ta primář sova tolik houkala: Hů a hů a hů... :-) Ale stejně, i když to nyní chápete, tak přesto nanapíšete český text, který by bez vysvětlení obsahoval narážku na anglickou slovní hříčku: "Někdo tě nazval sovou. Kdo?" Tedy ani Evangelista by nepsal text, který je aprioriori čtenáři nesrozumitelný.

23. "הִנֵּה הָעַלְמָה הָרָה וְיֹלֶדֶת בֵּן וְקָרָאת שְׁמוֹ עִמָּנוּ אֵל."

Jmeno Emanuel či Im-anu-el je složenina tří slov: s-námi-Bůh = עם-נו-אל, kterou hebrejský čtenář nečte jako zvuk, ale jako sousloví s jasným významem: Ten, kdo nás vysvobozuje, přeci není proti nám. Ten je s námi.

Jak vidíte, stačí mi znát pár divných písmenek a už mi text odhaluje odpovědi na otázky, na které jsem dobrých 35 let neměl uspokojivou odpověď, viz též tento vhled do Betlémské hvězdy.

Tresmontant sedm let poté

Za sedm let jsem se naučil hebrejská písmenka, pár frází z Duolinga a trochu jsem vystřízlivěl. Především začal jsem brát aramejský primát jako fakt (s čím by asi Tresmontant nesouhlasil). Prostě ano, velké úseky Nového Zákona musely být napsány původně aramejsky či možná hebrejsky. Na druhou strany jiné části NZ byly naopak psány od počátku řecky, zejména Pavlovy listy. Dnešní novodobé hebrejské překlady NZ jsou opravdu překlady z řečtiny, proto kopírují její chyby a zvláštnosti. Syrština sama je nářečí aramejštiny. V klasické, novější syrštině je napsána Pešita a již tento fakt samotný znamená, že Pešita sama je mladší než řecká evangelia. Pochází ze 4. století. Ale nějaké části Pešity nemusejí být překladem z řečtiny, ale naopak převzaté ze starších aramejských textů, viz výše Markovo evangelium. Bohužel netroufám si říci, do jaké míry tento vliv se v Pešitě uplatnil. Ve staré syrštině/aramejštině se zachovalo jen pár zlomků, které nám moc radosti neudělají.

Studiem hebrejštiny mi došlo, že prvotní církev mluvila opravdu aramejsky. Mnoho církevních termínů je totiž původně z aramejštiny, příklad za všechny papež אַפִּיפְיוֹר [apifjor] z aram. אַפִּיפְיוֹרָא. (Průběžně tyto slova vkládám do slovníku.) Tedy si na rozdíl od Tresmontanta myslím, že části evangelií byly psány aramejsky.

Jinými slovy k originálnímu znění Bible se není možno se dopátrat, protože ani nebyla napsána jedním jazykem, ale několika. Osobně si myslím, že Lukáš byl ten, kdo překládal a sjednocoval své evangelium z aramejských a řeckých předloh do finálního řeckého znění. Jeho řečina byla dobrá, ale ne dokonalá, proto si úvodní verše svého evangelia nechal napsat od nějakého učitele řečtiny. Ty jsou napsány lepší řečtinou, než jakou sám uměl. V následném textu ale vložil práce jiných, kteří naopak uměli řecky hůře než on, protože tak primitivně by to on sám nenapsal. On pak pokračoval vlastním jazykem v těch pasážích, které mají řečtinu na jeho střední úrovni.

Úvod s fiktivním Theofilem použil i ve svých Skutcích apoštolů, ze kterých se nám zachovala asi jen polovina. Stávající text Skutků totiž končí uprostřed vyprávění a je zjevné, že zbytek někam zmizel už ve starověku zřejmě za pronásledování křesťanů. Dnes je ostatně jedno, jestli to do řečtiny přeložil přímo sv. Lukáš evangelista, nebo někdo po něm. Ano, úvod je učebnicová řečtina, následuje kostrbatý překlad z aramejštiny/hebrejštiny. Ten kdo napsal učebnicový úvod, určitě nenapsal hatlamatilku následující textu. To, že si můžeme tipnout vcelku najisto, jak zněla hebrejská předloha je dobré, ale až na vyjímky s tím moc nepořídíme. Těmi vyjímkami je sousloví "na počátku bylo slovo", o tom Tresmontant správně říká, že to byl odkaz na Genesis (Be rešit - Na počátku). Dále jsem to využil v článku o Betlémské hvězdě, kde tedy mudrci si přeložili doslova názvy planet na obloze a vyšlo jim: "Král/Spravedlivý židovský narozený = Jupiter Saturn Měsíc v novu":

Vysvětluji si to teologicky tak, že Ježíš si nepřeje, abychom měli určité informace, aby se s tím nemohla dělat magie: Nechce, abychom věděli, jaká byla jeho primární rodina, nechce, abychom věděli, v kterém roce se narodil a umřel, nechce, abychom znali do písmene jeho výroky. Co by se stalo? Kdyby byl jistý fakt, že se narodil 26.12.0007 př. po Kr., pak bych chodili všichni, s tímto datem narození s nosem nahoru, že jsou jako něco lepšího než ostatní. To samé s doslovnými výroky. Začaly by se počítat písmena jako u Genesis - kolik je v textu písmen h či v. To vše by bylo proti smyslu Ježíšova poselství, že máme používat zdravý rozum. Prostě největší problém Ježíše bylo motivovat, angažovat lidi, ne jim dát nějaké informace, které by měly sklon zkostnatět.

Interlineární česko-hebrejsko-řecko-aramejský Nový Zákon.

Zde najdete zkompilované tyto verze Nového Zákona pro podrobnější studium.

Jak si představuji vznik evangelií a Skutků apoštolů v Novém zákoně?

Když jsem se zabýval Betlémskou hvězdou, tak jsem s oblibou říkával, že existuje 365 teorií, ve který den se narodil Kristus. Ke které teorii se osobně přikloní ten který věřící je vcelku jedno, pro každou jsou nějaké agrumenty. Stejně tak existuje šest kombinací jako poskládat tři synoptická evangelia, 24 kombinací jak poskládat 4 evangelia, 120 kombinací, jak poskládat čtyři evangelia a bájný zdroj Q. Obávám se, že každá tato kombinace má nějaké zaryté zastánce i odpůrce.

Osobně si myslím, že je důležitější, aby si každý věřící našel nějakou teorii, ke které se kloní jeho nitro, než to, abychom se všichni shodli na jedné. Kdyby Ježíš chtěl, aby podobných otázka panovala názorová jednota, tak už bychom ji dávno nalezli. Stejně jako manželé nemohou najít úplnou názorovou jednotu a přesto se po nich chce, aby zůstali spolu a chovali se k sobě s úctou a láskou tak, aby to šlo zůstat spolu. Totéž platí o věřících v církvi. Nikdy v církvi, ani mezi apoštoli a Ježíšem nebyla naprostá názorová jednota. Nové přikázání není přikázání jednoho názoru, ale přikázání lásky, neboť od lásky je možno očekávat, že udrží vztahovou jednotu (J 13:34): "Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem." Naprostá názorová jednota totiž není možná z principu kvůli omezenosti a omylnosti lidkého poznání a variabilitě lidské zkušenosti. Souzeni tedy nebudeme za to, že máme různé názory, ale otázka bude znít: "Byl váš názorový rozkol dostatečným důvodem pro masakr, který jste způsobili?" Ať tím masakrem má být rozvod, nebo náboženská válka, papežské schizma nebo hádka ve farnosti.

Zde tedy shrnuji názor, který jsem si za posledních deset let udělal. Ten zapadá mezi teorie přímé literární závislosti (direct literary dependence) či přímého využití (direct utilization). To jsou teorie, které nepracují s bájným pramenem Q či nějakým proto-evangeliem. Netvrdím, že evangelisté si nedělali poznámky, že neměli nějaké rozpracované verze, které četli jiní čtenáři (apošolové, korektoři ap.), ale nezdá se mi pravděpodobné, že v rané církvi kolovalo nějaké ucelené, dokončené protoevangelium, které se nedochovalo. Spíš jsem názoru, že synoptická evangelia vznikala dost souběžně, protože se na jejich vytvoření apoštolové společně domluvili, protože měli potřebu své vzpomínky na Ježíše písemně petrifikovat. Má přestava je ta, že začal Matouš, pak na to navázal Marek - oba ve staroaramejštině, kterou mluvili apoštolové i Ježíš. Sv. Petr, pod jehož vedením psal Marek, neuměl číst a psát ani v aramejštině, natož v řečtině. Možná Matouš ještě na základě Marka něco doupravil, kdo ví. Ale teprve po nich přichází Lukáš, který sehnal další prameny, zejména povídání o Ježíšově dětství (třeba od P. Marie), a ten pak kompiluje největší evangelium už přímo v řečtině.

První tedy vznikla staroaramejská verze Matoušova evangelia, kterou sv. Matouš začíná psát nedlouho po Ježíšově smrti, tipuji 5-10 let. (Nejstarší dochovalý staroaramejský přepis je Syrský sinajský kodex (Codex Sinaiticus Syriacus - syr^s)) Proto taky otvírá novozákonní kánon, i když sv. Matouš nebyla výrazná postava mezi apoštoly. Byl to ale vzdělanec, coby celník se živil psaním. Tedy kdyby se kánon řadil podle apoštolů, tak by první muselo být Markovo evangelium, neboť to byla verze autorizovaná sv. Petrem. Kromě něho vznikají různé kratší texty, které se samostatně nezachovaly, ale některé z nich zapracoval Lukaš do svého evangelia.

Každopádně nabyl jsem přesvědčení, že Matouš možná začal psát své evangelium z vlastního popudu, ale ty dvě další - Marek a Lukáš myslím byla kolektivní potřeba tehdejší církve. Jak rostl počet učedníků a apoštolů bylo stále jen dvanáct, tak potřebovali ještě za jejich života mít v ruce nějak sepsané nejdůležitější události Ježíšova života. Takže si myslím, že se kolektivně domluvili, že si Matoušovo evengelium vezme Petr s Markem na cesty a společně k nim dopíšou, co Petr považoval za důležité. Na cestách Marek Petrovi předčítá Matoušův text. Ten ho komentuje a doplňuje o své postřehy.

I dnes, když někdo neumí psát na klávesnici všemi deseti, mívá sklon psát velmi úsporné texty. Prostě psaní ho "bolí". Tak zřejmě společně oba vytvářejí zestručnělou verzi Matoušova evangelia. Na druhé místo v seznamu evangelií se dostalo proto, že bylo časově druhé, a proto, že je pod ním podepsaný sv. Petr.

Problém byl v tom, že Marek uměl číst a psát tak středně a Petr vůbec. Markovo evangelium není stručné, protože je první, jak je obvyklá domněka, ale je stručné právě proto, že vzniká až jako druhé. Ti, co jej píší, chtějí jen k Matoušovi dodat, co v něm chybí. Je to takový dodatek, suplementum: "Já, Petr/Kejfa, hlava církve, by rád k Matoušovi dodal, že..." Proto vzniká zestručnělá verze Matouše - prostě bolelo je psát a proč tedy opisovat to, co už v Matoušovi je.

Ale Petr s Markem na tom nebyli jazykově tak, aby mohli své vyprávění o Ježíšovi napsat v řečtině. Tedy předpokládám, že i tato verze byla aramejská. Některé pasáže tomu nasvědčují, viz třeba níže debata o slově těhotný. Fakt, že pod Markovo evangeliem je podepsaný Petr, má jednu výhodu - on si mohl dovolit napsat své výroky tak ostře, jak padly. Například Lukáš ostřejší výroky občas zjemňuje, zřejmě z úcty k apoštolům a Ježíšovi, viz níže odstavec Káravé výroky:

Poté, co Petr s Markem dopsali svou verzi evangelia či de facto doplňky k Matoušovi, ujal se Lukáš řeckého překladu maje k dispozici obě předchozí evangelia - Matoušovo i Markovo. Důvod je prostý - řečtina jeho evangelia je tak nehomogenní, že je zjevné, že je kompilátem od samého začátku. Kdyby Lukášovo evangelium bylo přeloženo z aramejštiny do řečiny, pak bylo by právě tím samým přeložením homogenizováno, např. by postrádalo úvod ve vyumělkované řečtině. Překladatel, který by uměl tak dobře řecky, aby napsal úvod, by pak stejně uhladil do stejné kultivované řečtiny i celý svůj následující překlad. Úvod tedy byl z původní řečtiny do aramejštiny, do Pešity přeložen až dodatečně, možná až za tři století.

Lukáš cestoval spolu se sv. Pavlem. Tito dva narozdíl od Marka s Petrem ani jeden neměli s Ježíšem osobní zkušenost. Autorem tohoto evangelia je vcelku výlučně sv. Lukáš. Sv. Pavel zřejmě do jeho práce nezasahoval, neb nebyl očitým svědkem těchto událostí. Text se tedy musí opírat jen o jiné, už existující texty, zejména tedy o vzorové Matoušovo evangelium, jak to konec konců sám evangelista Lukáš v úvodu píše.

Sv. Lukáš je vzdělaný doktor, umí dobře aramejsky i obstojně řecky, a tak své evangelium začíná psát od začátku řecky. Lukášovo evangelium je tedy první od začátku ryze řecké evangelium. Jeho úvod v honosné řečtině si ale nechá napsat od někoho, kdo umí řecky ještě lépe než on - tento úvod tedy nikdy neexistoval ve staroaramejštině. Pak vzápětí za tuto dokonalou řečinu vkládá líčení Ježíšova narození, které ale přebírá a ponechává v zcela barbarské řečtině (zřejmě z úcty vůči autorovi této pasáže). Z této úcty můžeme dovozovat, že to mohl být někdo z apoštolů či P. Maria, do jejichž textu se Lukáš neodvažuje zasahnout. Pak přechází do své řečtiny, která je na solidní úrovni, ale ne tak honosné a květnaté, jako je vlastní úvod knihy. Lukášovo evangelium je - jak on sám píše - od začátku kompilát - vzhledem k úvodu je zřejmé, že byl od začátku psaný řecky. Zejména je to jeho vlastní překlad Matoušova staroaramejského evangelia do řečtiny doplněný o informace z Marka. K tomu ještě přidává další zdroje, zejména líčení Ježíšova dětství.

Janovo evangelium je svébytné, proto je zařazeno až po synoptických. Jak na tom aramejský primátem u Janova evangelia zatím nemám ujasněné. Sv. Jan byl ale očitým svědkem popisovaných událostí. Stejně tak byl Ježíšovo oblíbeným apoštolem právě pro toto své originální teologické uvažování. To má dva zajímavé dopady: Jednak jeho evangelium je prošpikováno osobními vzpomínkami a detaily. Zjevná je i myšlenková vzdálenost od synoptických evangelií. A ztotožňuji se s Tresmontantem, že z této myšlenkové vzdálenosti se chybně odvozovalo přesvědčení, že toto evangelium muselo vzniknout pozdě - až na přelomu prvního a druhého století. Ne, i já si myslím, že vzniklo před zničením Jeruzaléma, neb ho nijak nereflektuje. Navíc sám jsem dost myšlenkově tvořivý, tak vím, kolik času je třeba, než člověku v hlavě vyklíčí nějaká teorie. Je to pět, deset let. Pak se začne vymýšlet další teorie. Měl to takto třeba i Einstein - ani ten svou teorii relativity nevymyšlel půl století, byl s ní hotov okolo 30 let. Mé knihy taky potřebovaly tuto konstantu, aby se v nich mohly objevit nové teorie. Nejde psát novátorskou knihu co rok, stejně tak nedá se vymýšlet nová teorie půl století, protože to úsilí člověk vzdá, pokud nenese plody v dohledné době.

Skutky apoštolů začíná sv. Lukáš stejným stylem jako své evangelium, tzn. oslovením fiktivního Theofila (Bohumila), ale zjevně už nemá po ruce svého učitele řečtiny, takže tento úvod je napsaný jeho stylem, tzn. středně kvalitní řečtinou. Na Skutcích apoštolů je ale nejzajímavější, že jich dobře polovina chybí. Text končí náhle a nelogicky uprostřed příběhu a z toho vyplývá, že druhá čast buď nebyla dopsaná, nebo se ztratila, popř. byla zničena při nějakém zatčení apoštola či evangelisty. Z předchozího textu vyplývá, že druhá část musela obsahovat líčení pobytu a skutků sv. Pavla v Římě, kam byl Pavel dopravován na posledních nám dochovaných řádcích Skutků.

Je vůbec s podivem, že knihy NZ přežily tři století pronásledování. Předpokládám, že všechny dílčí podklady zařvaly při různých pronásledováních, popř. v plamenech nejrůznějších válek. Teologicky odvozuji, že Ježíš si nepřeje, aby byla vědecká jistota o původu textu, neboť následné slovíčkaření, tak typické pro Starý zákon, by bylo jen na škodu jeho myšlenkám.

Přibližně do tří století(?) se už zkompletovaly všechny knihy Nového zákona. Tehdy musel přijít nějaký editor či editoři a překladatelé - nevím kdo - a přeložit všechny neřecké texty a sjednotit text NZ. Tuto verzi tehdejší církev začíná považovat za závaznou právě pro její úplnost a sjednocenost. Tedy mohla to být z části i samotná církev, která z radosti na definitivním ujednoceném řeckém zněním NZ zatlačuje aramejské podklady NZ do pozadí. Tato nová řecká verze víceméně odpovídá dnešnímu Textu Receptua a ta se stává posléze i předlohou pro novozákonní Pešitu.

Pešita, coby syrský překlad, si vysoce cenila a cení, že její stěžejní knihy, zejména Matouš, vychází ze staroaramejštiny. Proto tamní editoři a překladatelé vytváří velmi kuriózní kompilát podle následujících pravidel: Kde existují staroaramejské verze k řeckým partiím, tak ty s kosmetickými úpravami převádí na novoaramejský text. Tam, kde existuje pouze řecký text - minimálně části Lukášova evangelia, ne-li celé toto evangelium, tak ten překladají z řečtiny do novoaramejštiny. Stejné zásady ctí zřejmě i u Pavlovo listů či Skutků.

Chceme-li se tedy co nejvíce přiblížit k původní Matoušově aramejské verzi evangelia, tak ji najdeme v Pešitě, kde je ta původní staroaramejská verze přepsaná do novoaramejštiny. Asi jako by někdo přepsal český text do slovenštiny či polštiny. Přesto je třeba mít na paměti, že mezi námi a Ježíšem jsou stále dva lidi - Matouš a jeho překladatel do novoaramejštiny. V případě českých překladů je ten řetězec ještě delší: Ježíš - staroaramejský Matouš - překladatel do řečtiny - překladatel do češtiny - my. Přeci jenom řečtina, aramejština i čeština jsou nepříbuzné jazyky na rozdíl od semitkých jazyků: staro-, novoaramejština či hebrejština.

Při práci s těmito starými překlady NZ mě udivilo, jak jsou všechny velmi pečlivé. I když se dá doložit, že překlad směřoval z aramejštiny do řečtiny (viz např. http://klimes.mysteria.cz/slovnik/pesita), přesto náš obdiv a velký dík patří těmto dnes už anonymním překladatelům. Řecká verze kopíruje hebrejské myšlení i slovosled, odchylky jsou jen velmi malé. Nemusíme si proto moc zoufat, že se původní aramejské verze nezachovaly.

Proto když se chceme ještě více přiblížit k Ježíši, jazykovými prostředky to jde už jen stěží, neboť ty jsou už vyčerpány. Jediná pro nás nová cesta k Ježíši je už jen cesta nápodoby čili v tomto případě svatosti - tím, že jeho názory implementujeme do vlastních životů, tak najednou pochopíme souvislosti, které měl on tehdy na mysli. To říkají moji klienti, že když přečetli mou knihu Partneři a rozchody poprvé na začátku rozchodu, tak se jim líbila a mysleli si, že jí rozumí. Když ale si ji přečetli uprostřed rozchodu, tak najednou jim začali docházet souvislosti, které si při prvním čtení neuvědomili. Když ji četli potřetí už s odstupem několika let od vlastního rozchodu, tak se jim opět otvíral význam vět, které už četli n-krát. Typicky se to týká výroku o tempu průběhu vztahu, nebo o podobě paradoxní fáze. Toto už není otázka kvality překladu, ale osobního prožití vlastního obsahu. To není papírová kniha - to už je kniha našeho života. Když vnitřně svolíme, tak tuto knihu píšeme s Ježíšem celý náš život. (Viz teorie čtyřech knih v knize Křesťanství, vztahy a sex)

Struktura evangelií

Po ukřižování a vzkříšení je nejdůležitější událostí v evangeliích poprava Jana Křtitele. Po té se dramaticky mění Ježíšovo chování na veřejnosti, mizí opatrnost, roste vědomí: "S farizeji či saduceji se nikdy nemohu domluvit." Otázkou "Bylo to před nebo po poravě Jana?" musíme začít zkoumání jakéhokoli výroku Ježíše.

Proto každé evangelium můžeme rozdělit na tři části:

A) Před popravou Jana Křtitele

Tyto části jsou u každého evangelisty hodně variabilní.

B) Mezi popravou Jana a triumfálním vjezdem Ježíše do Jeruzaléma

Střední části evangelií jsou (včetně): Matouš 14-20. kapitola, Marek 6-10. kapitola, Lukáš 9-18. kapitola, Jan 6-11. kapitola

Poprava Jana je: Matouš 14:10, Marek 6:28, Lukáš 9:9 a Jan 6. kap.

Popravou Jana začínájí Ježíšovi spektakulární zázraky, zejména nasycení 5000, po kterých se zakládá myšlenkový rámec eucharistie.

Tyto části jsou mezi jednotlivými evangeliami nejvíce homogenní.

C) Triumfální vjezd do Jeruzaléma až do konce jednotlivých evangelií.

Za dokončení evangelií můžeme považovat ještě začátek Skutků apošolů.

Káravé výroky na adresu Ježíše

Pojďme si výše popsanou představu vzniku synoptických evangelií ukázat v citátech. Jediný apoštol, který si dovolil dávat Ježíše do lati byl sv. Petr. Jako podnikatel byl zřejmě dost auritativní. Ježíš to většinou tolerantně snášel, občas na Petra vyjel. Proto je očekávatelné, že tyto kárající výroky na adresu Ježíše najdeme především v Markově evangeliu, protože to je autorizované sv. Petrem.

Povídání o vzkříšení Jairovy dcery je u Matouše zestručněno (Mt 9:18-26). Naproti tomu u Marka máme příběh tak, jak ho zažil i Petr, proto obsahuje i káravý výrok směrem k Ježíši (Mk 5, 30-31): "Ale Ježíš ve své duši okamžitě věděl, že z něho vyšla síla. Obrátil se k zástupu a řekl: "Kdo se dotkl mých šatů?" Řekli mu jeho učedníci: "Vidíš (přece), jak se tady na tebe tlačí davy, a ty se ptáš: 'Kdo se mě dotkl?'"

Tento kárající výrok je typický pro sv. Petra. Podobně ostrý kárající výrok najdeme u Marka: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Mk 4, 38) I v pasáži, kdy Ježíš označí Petra za satana (Mk 8, 32), je Petr jediný učedník, který si dovolí Ježíše kárat. Proto tyto výroky většinou najdeme v Markově evangeliu a můžeme proto doufat, že jsou autentické a autorizované samotným Petrem.

Když ten samý výrok přebírá Lukáš, zjemňuje ho:
Matouš 8:25 - Pane, zachraň nás, nebo zahyneme! (Matouš sám možná nebyl svědkem této události, neboť byl možná povolán Ježíšem později (Mt 9,9).)
Marek 4:38 - Mistře, tobě je jedno, že zahyneme? (Ostrá výtka vůči Ježíšovi, pokárání za nečinnost)
Lukáš 8:24 - Mistře, Mistře, hyneme.

Kalk: Připravil před tváří všech národů (Lk 2, 31)

Toto je vcelku triviální semitsko-řecký kalk. Starý Simeon říká: "... moje oči viděly spasení, které jsi připravil před obličejem všech národů."

Kralická bible: Kteréž jsi připravil před oblíčejem všech lidí.

ČEP: které jsi připravil přede všemi národy

Musíme si položit, proč jakýkoli překladatel vsunul slovo "tvář" či "obličej" do řeckého textu, kde ční jako pěst na oko. Osobně se domnívám, že důvodem je fakt, že aramejské slovo s předložkou "בּפַּרצֻופָּא" [be parcupa] není kalkem hebrejského "לִפְנֵי", ale naopak je to kalk řeckého prosopon - tvář. Tedy řecký překladatel, když viděl aramejský ekvivalent známého řeckého slova, tak ho tam jen doslova přepsal. Kdyby originální předlohou byla řečtina a překládalo by se z řečtiny do aramejštiny, tak by tam slovo "obličej" vůbec nebylo. Stejně jako Čech neřekne: "Zhádali se jako koně před obličejem všech přítomných." Odpovídající česká fráze je: "před zraky". (zdroje:
https://www.lexilogos.com/english/syriac_dictionary.htm,
http://dukhrana.com/lexicon/word.php?adr=2:17202&font=Estrangelo+Edessa&size=125%25)

Aramejský kalk řeckého prosopon (tvář), je též důvod, proč výchozí řečí nebyla hebrejština a její kalk "לִפְנֵי" [lifnej]. Ta také etymologicky znamená před tváří, ale většinou se takto nepřekládá. Tedy je vcelku jedno, jestli tuto pasáž překládal Lukáš nebo někdo jiný, ale vše nasvědčuje, že překlad šel směrem z aramejštiny do řečtiny. Osobně se domnívám, že Lukáš nebyl překladatelm tohoto textu, jen přepisovatelem, protože on vládl řečinou na lepší úrovni, než jakou zde doslovně opisoval, a to zřejmě jen z úcty k autorovi. Jiný důvod si nedokáži představit. Když překládám do angličtiny, tak setrvávám na své úrovni - úmyslně lépe psát nedokážu, a úmyslně psát horší angličtinou, než která je mi vlastní, je přeci hloupost, pro kterou zde nenacházíme motivaci.

hebrejsky: "אֲשֶׁר הֲכִינֹתָ לִפְנֵי כָּל-הָעַמִּים"

[ašer hachinota lifnej kol ha amim]

řecky: ὃ ἡτοίμασας κατὰ πρόσωπον πάντων τῶν λαῶν

[ho hetoimasa kata prosopon panton ton laon]

aramejsky: הַו דּטַיֵבתּ בּפַּרצֻופָּא דּכֻלהֵין אֵמוָתָא׃

Kalk: Vykonat slova do uší lidu (Lk 7, 1)

"Na poslední poradě jsem vykonal slova do uší svých kolegů." Ano, česky to zní šíleně. Řecky taky, jen Židi s tím nemají problém, viz ucho (plural construct state).

Vyumělkovaná řečtina Skutků apošotlů (Sk 1, 15)

Do očí bije kontrast mezi tím, jakou řečtinou sv. Lukáš píše při popisu Ježíšova dětství (Lk 1. - 3. kapitola), a tím jakou úroveň má jeho řečtina ve Skutcích Apoštolů. Jmenovitě mám na mysli Sk 1, 5:"Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní." V originále je ale nápadný slovosled, který doslova zní: "Vy však (s) Duchem pokřtěni budete svatým." Toto štěpení ustálených sousloví je typické pro vyumělkovanou latinu či řečtinu, ale ne pro češtinu či hebrejštinu. Sousloví "Duch Svatý" či "ruach ha kodeš" (רוּחַ הַקֹּדֶשׁ ) setrvávají jako nedělitelný celek, (např. hebrejsky: אֲבָל אַתֶּם תִּטָּבְלוּ בְּרוּחַ הַקֹּדֶשׁ )

Z takových míst je patrné, že sv. Lukáš, který byl autorem jak svého Evangelia, tak Skutků apošotlů, přirozeně se vyjadřoval řecky na velmi kultivované úrovni a dokázal se odpoutat od hebrejského úzu. Proto je je s podivem, že ve svém Evangeliu najednou používá výroky: "nebylo u nich dítě", "vykonal slova do uší lidu", které jsou zcela doslovnými kalky z hebrejštiny, které by při tak kvalitních znalostech řečtiny sám od sebe nepoužil. Jediné vysvětlení je, že tyto pasáže Evangelia na rozdíl od Skutků nejsou jeho autorským dílem, že tyto pasáže jen doslovně přebírá a přepisuje z hebrejských či aramejských podkladů.

Jak vzniklo Lukášovo evangelium?

Všichni uznávají, že sv. Lukáš evangelista uměl dobře řecky. Ano, úvod jeho evangelia i Skutků apoštolů tomu nasvědčuje. Jak si pak vysvětlit, že jen o pár řádek později začíná psát jako řecký Masa Bob? Když vládne vybranou řečtinu na prvních řádcích, proč ji nepoužívá v celém svém díle? Odpověď na tuto otázku vidím v úvodu (Lk 1, 3): "rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile." Napsal úvod v dokonalé řečtině. Možná mu s tím úvodem pomohl nějaký z jeho učitelů, který uměl řecky ještě lépe než on. Pak si ale Lukáš vzal k ruce hebrejské podklady, co měl o narození Krista, a vcelku doslova je přeložil do svého evangelia. Zřejmě je nechtěl přebásnit do uhlazené řečtiny, ač by to nepochybně uměl, ale rozhodl se pro vcelku doslovný překlad plný kalků ala "vykonat slova do uší", popř. "nebylo k nim dítě" a "byli pokročilí ve dnech". Možná to již někdo třetí amatérsky přeložil do řečtiny a Lukáš to jen převzal. Již z tohoto samotného faktu můžeme vysoudit, že:
A) sv. Lukáš píše své evangelium od začátku v řečtině. Jinak by své evangelium nezačal v uhlazeném řeckém stylu. Popřípadě si nechal úvody knih napsat od někoho, kdo dokonale řecky uměl.
B) Lukáš vychází z psaných předloh, které si důkladně prošel.
C) Starší tedy byla semitská (aramejská či hebrejská) předloha než Lukášův text. Jeho překlad proto obsahuje semitské kalky, které by běžně nepoužil nikdo, kdo umí tak dobře řecky jako Lukáš.
D) Při psaní svého evangelia má Lukáš předlohy před sebou a překládá je nebo přepisuje tak, jak byly přeloženy někým před ním - není to jeho autorský text, protože z úvodu vidíme, že své autorské řecké texty píše zcela jinak, uhlazeně (viz Skutky apoštolů).
E) Lukáš překládá semitský text buď sám, nebo přepisuje již starší otrocky a doslova přeložený text do řečtiny, zřejmě z obavy či zmíněné pečlivosti, aby z půdního semitského textu se neztratila žádná informace v něm obsažená. (Se stejnou logikou je přeložena Kralická bible.) Proto zachová kalky, které by zřejmě sám v řečtině nikdy nepoužil ("vykonat slova do uší lidu", "před obličejem národů" ap.). To vidíme i na jeho textu Skutků apoštolů, kde též se sám opět vyjadřuje uhlazenou řečtinou.
F) Lukášovo evangelium je velmi nehomogenní text. Sice od začátku vznikalo v řečtině, ale od záčátku je to kopilát starších a i Lukášovo zcela původních textů, jak Lukáš sám konstatuje (Lk 1, 3).
G) Lukášovo evangelium však jako celek není překlad z semitské předlohy, ale vzniklo z potřeby mít pro pomyslného řeckého "Theofila" řecké evanglium, páč ty hebrejské/aramejské podklady už tou dobou kolovaly.
H) Z úvodu též můžeme dovodit, že cílem Lukáše je zapůsobit dobrým dojmem na vzdělaného čtenáře a že ví, jak má vypadat správně napsaný řecký text. Tedy nezakládá si na tom, že by cíleně používal hebreismy či archaickou mluvu. Chce psát řecky tak nejlépe, jak jen dokáže.

Kouzelník bar Jesus

Ve 13. kapitole Skutků apoštolů je zmínka o nějakém mágovi, pseudoprorokovi Židů, jménem Bar Ježíš čili aramejsky syn Ježíše. Nicméně je zajímavé, že v aramejském textu Pešity se nevyskytuje řecké magon či nějaký jeho semitský ekvivalent tohoto slova třeba מְגוּשׁ [meguš], ale výhradně jen מְכַשֵּׁף [mechašef, heb.]/חַרָשָׁא [charaša, aram.] zaříkávač, kouzelník. Na rozdíl od řeckého textu je slovo mág v semitských verzích evangelií a Skutků vyhrazeno pouze pro Tři krále, mágy, co přišli z východu, tedy zřejmě z dnešního Iránu. Na rozdíl o řečtiny a češtiny si slovo mág v semitských jazycích podrželo svůj geograficko-národnostní význam - kněz zoroastrického, tedy perského náboženství. Semitské texty tento význam na rozdíl od řeckého ctí. "Tři králové" tedy jistě přišli z Persie a zřejmě to byli tamní diasporní židé.

Podobně nápadná je redukce dvou verzí osobního jména Jozue - Jehošua na jednu v řeckém textu (ϊησοῦς [jesous]) a naopak zachování dvou verzí tohoto jména v semitských textech (שׁוּמָא [šuma],יֵשֻׁוע [ješua]). Je to podobné, jako kdyby někdo přeložil do angličtiny jména Jožuny a Pepy jako Joe, pak zpětným překladem nepoznáme, že jednomu říkali Pepo a druhému Jožuno. A samozřejmě i naopak. Kdyby aramejská verze vznikla překladem z řečtiny, tak bychom těžko hledali důvod, proč by překladatel, který slovo Joe systematicky v celém textu překladá jako Pepa, najednou vybral verzi Jožuna. Zkrátka redukování zdrojové informace bývá častý jev u překladů. Proto je důvodné předpokladat, že aramejská verze Pešita bude na mnoha místech původnější než řecká, samozřejmě vyjma těch míst, která byla zřejmě od začátku psaná řecky, tedy např. úvod do Lukášova evangelia či Skutků apoštolů.

Řecký Textus receptus (Sk 13, 6):

εὗρόν τινα μάγον ψευδοπροφήτην Ἰουδαῖον, ᾧ ὄνομα Βαρϊησοῦς

[heuron tina magon pseudoprofeten Joudaion, ho onoma bar-iesous]

Aramejská Pešita^(*)

גַּבְרָא חַד חַרָשָׁא יהוּדָיָא דאִיתָוהי הוָא נבִיָּא דַגָּלָא דַשׁמֵהּ הוָא בַר שׁוּמָא

[gavra chad charaša jehudaja d'itahi hva navija dagala dašmeh hava bar šuma]

Hebrejský doslovný překlad Pešity

אִישׁ אֶחָד מְכַשֵּׁף, יְהוּדִי, שֶׁהָיָה נְבִיא שֶׁקֶר וּשְׁמוֹ בַּר-שׁוּמָא.

[iš echad mechašef, jehudi, nevi šeker u šmo bar šuma]

Vytučněná jsou cílová slova. מְכַשֵּׁף [mechašef] znamená zaříkávač, נְבִיא שֶׁקֶר [nevi šeker] znamená doslova falešný prorok a "bar šuma" znamená "syn Šumy", tedy není to klasický aramejský tvar slova Ježíš יֵשֻׁוע [ješua]. V tomto místě je řecký text zjevně překladem z aramejštiny, protože autor znal jméno otce onoho zaříkávače. Kdyby šel překlad z řečtiny do aramejštiny, tak by i v aramejském textu muselo stát: "Syn Ježíše", protože nikde jindy se místo jména Ježíš nepoužije jiná verze stejného jména Jehošua (Jozue, Šuma ap). ^(*)Semitské texty vzaty z https://jer-31.com/Peshitta/Acts/Acts13.htm#amb. (Aramejsky דאִיתָוהי znamená "který byl")

V řecké verzi je vypuštěno "neslušné" slovo vyměšování

Je třeba mít na paměti, že novoaramejská verze, čili Pešita, je kompilát původnějších staroaramejských verzí a překladů z řečtiny sestavený tak, aby v té době již existující řecký text korespondoval s novoaramejským. To znamená, že někdy se převzaly starší texty z aramejštiny a převedly se do novoaramejštiny (z jazykového pohledu asi kosmetické úpravy) a jindy se překládalo z řečtiny do aramejštiny (např. začátek Lukášova evangelia). Oba směry dělali tehdejší překladatelé tak nejlépe, jak uměli, to znamená velmi dobře. Proto je dnes těžké říci, zda v nějakém verši šel překlad z řečtiny do aramejštiny, nebo naopak. Například o Matoušovi se všichni církevní otcové shodují, že byl napsán v aramejštině, tedy je očekávatelné, že překlad šel z aramejštiny do řečtiny. Na málokterém místě je to tak názorně vidět jako na následující ukázce.

Hebrejský překlad aramejské pešity (Mt 15, 17): Nevíte, že co vstupuje do úst sestupuje do břicha a při vyměšování je vyhozeno ven?

אֵינְכֶם יוֹדְעִים כִּי מַה שֶּׁנִּכְנָס לַפֶּה יוֹרֵד לַבֶּטֶן, וּמִשָּׁם בַּטִּהוּר מֻטָּל הַחוּצָה?

Výslovnost: einchem jod'im ki ma še nichnas la pe jored la beten, u mi šam ba tihur mutal ha chuca?

Při vyměšování בַּטִּהוּר [ba tihur] asi není vulgární slovo, ale opravdu to znamená "při kakání, sraní". Zde proběhla překladatelská cenzura a v řecké verzi najdeme pouze "jde do záchodu" (εἰς ἀφεδρῶνα [eis afedrona]). Tato cenzura v řecké verzi je jeden z silných argumentů pro aramejský primát, protože překladatelé typicky uhlazují a nevulgarizují původní text. Ostatní verze pochopitelně kopírují cenzurovanou řeckou verzi a žádný svévolně nepřidá "při vyměšování".

Více naleznete v tomto doslovném překladu Pešity

Řecko-hebrejský kalk s paralelou ze Starého zákona

Ve verši Mt 2, 20 je kalk mezi hebrejským a řeckým Novým Zákonem a zároveň mezi Starozákonním veršem o Mojžíšovi (Ex 4:19).

[Mt 2, 20] a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život [v řečtině i hebrejštině je duše - nefeš/psychen].“

[Mt 2, 20] וְאָמַר: "קוּם, קַח אֶת הַיֶּלֶד וְאֶת אִמּוֹ וְלֵךְ לְאֶרֶץ יִשְׂרָאֵל, כִּי מֵתוּ הַמְבַקְשִׁים אֶת נֶפֶשׁ הַיֶּלֶד."

[Mt 2, 20] ve amar: "Kum, kach et ha jeled ve et imo ve lech le erec jisrael, ki metu ha mevakšim et nefeš ha jeled."

[Mt 2, 20] λεγων εγερθεις παραλαβε το παιδιον και την μητερα αυτου και πορευου εις γην ισραηλ τεθνηκασιν γαρ οι ζητουντες την ψυχην του παιδιου

[Mt 2, 20] legon egertheis paralabe to paidion kai tēn mētera autou kai poreuou eis gēn Israēl tethnēkasin gar hoi zētountes tēn psychēn tou paidiou

[Ex 4, 19] Hospodin pak řekl Mojžíšovi ještě v Midjánu: "Jen se vrať do Egypta, neboť zemřeli všichni, kteří ti ukládali o život [opět hebrejsky a řecky duše]."

[Ex 4, 19] וַיֹּאמֶר יְהוָה אֶל-מֹשֶׁה בְּמִדְיָן לֵךְ שֻׁב מִצְרָיִם כִּי-מֵתוּ כָּל-הָאֲנָשִׁים הַמְבַקְשִׁים אֶת-נַפְשֶׁךׇ:

[Ex 4, 19] va jomer jehva el moše be midjan: lech šuv micrajim ki metu kol ha anašim ha mevakšim et nafšecha.

[Ex 4, 19] ειπεν δε κυριος προς μωυσην εν μαδιαμ βαδιζε απελθε εις αιγυπτον τεθνηκασιν γαρ παντες οι ζητουντες σου την ψυχην

[Ex 4, 19] eipen de kyrios pros mousen en madiam badize apelethe eis ailypton tethnekasin gar pantes oi zetountes sou ten psyche

Tento případ podporuje přesvědčení Tresmontanta, který tvrdí, že překladatelská technika u Nového Zákona byla podobná té, kterou Židé použili v případě Septuaginty. Protože všechny čtyři verše (Mt i Ex řecky i hebrejsky) mají k sobě blíž než české překlady, které se doslovnému významu duše v tomto kontextu vyhybají.

Na okraj mi ještě dovolte poznámku: Jestliže se sv. Josefovi takto ve snu propojovaly citáty ze Starého Zákona s jeho aktuální životní situací, je to známka toho, že opravdu žil očekáváním Mesiáše.

Bylo Markovo evangelium původně v řečtině, hebrejštině nebo aramejštině?

Domnívám se, že v aramejštině, a to z důvodů vyplývajících z verše Mk 13:17, zejména ze slova těhotný (tučně):

Česky: Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!

Řecky: Οὐαὶ δὲ ταῖς ἐν γαστρὶ [gastri] ἐχούσαις καὶ ταῖς θηλαζούσαις ἐν ἐκείναις ταῖς ἡμέραις.

Hebrejsky: וְאוֹי לֶהָרוֹת [harot] וְלַמֵּינִיקוֹת בַּיָּמִים הָהֵם!

Aramejsky: וָי דֵּין לבַטנָתָא [batnata] ולַאילֵין דּמַינקָן בּהָנֻון יַומָתָא׃

Řecký překlad vychází při překladu slova těhotný ze slova žaludek - gaster. Tresmontantovi ani mě se nepodařilo najít žádné řecké slovo, které by slovo těhotný odvozovala od slova žaludek (typické řecké slovo je έγκυος enkyjos). Z toho tedy vyplývá, že se jedná o kalk z nějakého semitského jazyka do řečtiny. Kdybychom stejným způsobem vytvořili kalk do češtiny zněl by asi takto: Běda žaludkovým v těch dnech. Chudáci Řekové, když museli něco takového číst.

Je to kalk z hebrejštiny nebo aramejštiny? Opět jsem hledal nějaký hebrejský výraz pro těhotný, který je odvozen od slova žaludek (בטן [beten] nebo něco podobného). Nenašel jsem žádný. Ale v Pešitě, v aramejském překladu výše vidíme slovo בַטנָתָא [batnata], které je zjevně odvozeno od slova žaludek [בטן, beten]. Tedy jeví se jako pravděpodobné, že řecký text Markova evangelia je překladem z aramejštiny alespoň v této části. Q.E.D.

Jak už jsem řekl. Apoštol Petr s evangelistou Markem zřejmě nad tímto evangeliem pracovali společně. Marek předčítal Matoušovu aramejskou předlohu, protože Petr neuměl číst. Petr to komentoval a Marek to stručně zapisoval, protože mu zřejmě psaní moc nešlo. Takže zapisovali ve své mateřštině a jednoduchou aramejštinou. Překladatel pak vzal jejich aramejský termín batnata, těhotný a přeložil ho doslova kalkem: žaludkový (gastri). Těm, co se dnes učí řecky četbou Nového Zákona, to nepříjde divné - vždyť na tom vyrostli. Rodilý Řek si ale zacpává uši. גַמלָא.

Meč, nebo meč, nebo meč? Sikovky, kombinačky, nebo štípačky?

Aramejský text na rozdíl do řeckého a hebrejského rozlišuje různé druhy mečů, stejně jako my stále ještě rozlišujeme různé druhy kleští (štípačky, kombinačky, sikovky, francouzák, hasák, nýtovačky). Překladatelé mají obecně sklon redukovat tyto speciální názvy, protože mezi nimi pohříchu nevidí velký rozdíl. Stejně tak řecký a hebrejský text rezignuje na odborné názvy mečů a používá stále jedno slovo. Řecky μάχαιράν [machajran] meč. Hebrejsky חֶרֶב [cherev] meč. Aramejština však používá výrazy:

סַיפָא [saipa] meč (Mk 14, 47)

סַפסִרָא [safsira] meč (J 18, 11)

חַרבָּא [charba] meč (Mt 10, 34) To je i kognát hebrejského חֶרֶב [cherev] meč.

Tato výrazová pestrost odborných termínů je průvodní znak originálních textů. Anglický autor, když má přeložit větu: "Otevřel víčko hodinek rybičkou," tak nenapíše: "He opened the watch lid with a fish," ale "He opened the watch lid with a knife." V opačném směru si pečlivý překladatel už netroufne tuto větu přeložit zpět do češtiny: "Otevřel víčko hodinek rybičkou," protože cítí, že speciální výraz by v překladu mohl být zavádějící. Hodinky se běžně rybičkou neotvírají.

Příklad praktické exegeze z aramejského Nového Zákona

Když čteme v Matoušovi (Mt 4, 1): "Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla." V řeckém originálu je na místě slova 'duch' slovo πνεύματος (pneumatos), v hebrejských verzích הָרוּחַ (ha-ruach), takže je otázkou, o jakého ducha se jednalo - o toho zlého, který ho pak pokoušel, nebo o Ježíšovo mysl, nebo o Ducha sv.? Byl na poušť veden zářeným úskokem pokušitele, svým rozhodnutím, nebo tam byl poslán Duchem sv.?

Už jsem řekl, že aramejština je příbuzná s hebrejštinou asi jako polština a čeština. Takže můžeme nahledout do aramejského textu, do Pešity, která by měla vycházet z původního aramejského textu Matouše. O něm všichni antičtí autoři totiž tvrdí, že původně napsal své evangelium v hebrejštině/aramejštině. Tam najedeme na místo duch najdeme: "רֻוחָא דּקֻודשָׁא" (rucha dkudoša; N.B. v ženském rodě). Na to nemusí být nijak velké znalosti hebrejštiny, abychom pochopili, že se jedná o kognát hebrejského רוּחַ הַקֹּדֶשׁ (ruach ha kodeš) čili Duch sv.

Toto je takový průzor do Ježíšovy psychiky. Občas měl pocit, že dělá věci ze svého rozhodnutí, jindy měl pocit, že dostává pokyn, aby něco udělal, podobně měl občas vhledy do situací, které přesahují možnosti běžných lidí (Mt 17,24-27). Zde tedy dostává pokyn k postění. Při celkové hubenosti tehdejších lidí, byl 40denní půst na hranici smrti. K čemu to bylo dobré, se můžeme jen dohadovat. Jmenovitě se v Bibli udává, že nad některými zlými duchy člověk získává sílu jen postem (Matouš 17:20 "Takový duch nevyjde jinak než modlitbou a postem." dovětek, který je i v Pešitě.) Osobně si myslím, že tento půst bylo zvyšování odolnosti (frustrační tolerance), aby psychicky zvládl utrpení na Kalvárii.

Samozřejmě pokud bych měl větší znalosti aramejštiny, najdeme tam takových zajímavostí jistě mnohem víc. Protože aramejsky neumím, tak jen takto paběrkařím.

Svědectví křesťanských otců

Vím, že dnes je "dobrým" zvykem moderních teologů dělat z historických postav hlupáky a lháře, každopádně pokud vídím, že Papias, Ireneus, Origenes, Eusebius, Epifanus, můj patron sv. Jeroným, dokonce nějaký Išodad (biskup v Hedhattě caa 850 p.Kr.), kterého ani neznám, bezděky dosvědčují, že jednotliví svatopisci psali NZ v hebrejštině, tak alespoň pro mě je toto vcelku samo o sobě pádným argumentem, že Tresmontant má pravdu. Tito lidé byli nejen blíže k originálním pramenům a mnohem spolehlivější ústní tradici než my, ale byli i svatější moderní teologové. Myslím si totiž, že zvyk dělat z historických postav blbce a lháře je následek pravidla "podle sebe soudím tebe". Protože sami jsou blbci a lháři, tak dělají blbce a lháře i z historických postav.

Jestliže sv. Jeroným, můj patron, píše, že si Matoušovo evangelium sám opsal v hebrejštině, tak ho samozřejmě beru za bernou minci větší, než jsou všichni moderní teologové dohromady. Všimněte si, že není žádný záznam, že by někdo ve starověku překládal řecká evangelia do hebrejštiny. Všechna svědectví jsou opačná. Proč žádný z těchto mužů nenapsal větu: "Kdo to přeložil z řečtiny do hebrejštiny, není znám."

Claude Tresmontant: Hebrejský Kristus - jazyk a stáří evangelií
Z francouzského originálu Le Christ hébreu přeložil Josef Mlejnek
Francouzský originál poprvé vyšel 1983; české vydání je z roku 2004
ISBN 80-86598-72-1

^(*) Poznámka pod čarou

V Ge 10, 12 vysvětluje Abraham králi Abímelekovi, že Sára je jeho polorodá sestra: "Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou." Když si toto uvědomíme, tak začíná být jasno, proč byla Sára neplodná - byla tam zřejmě genetická překážka - byli blízce pokrevně příbuzní a jejich embrya nebyly životaschopné.