PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2020-10-21
jeronym.klimes@seznam.cz
http://www.klimes.us
S oblibou říkávám, že psychika dospělého je psychika dítěte plus blbé kecy o sexu. Ty řeči přináší totiž puberta, což je období biologické zralosti. Od této doby mohou mít děti svoje děti a některým se to i povede. Ale to není nejvážnější problém puberty v náhradní rodinné péči (NRP). Hlavním je fakt, že čím mívá dítě složitější dětství, tím dříve končí výchova. Tedy v pěstounských rodinách, v ústavní výchově a v rozvedených rodinách musíme brát za normu, že výchova končí pubertou. V té době si děti postaví hlavu a od té doby jsou schopny stejně extrémních činů jako dospělí. Jak vidíme na Maryše Vávrové – i koupit „kafe” od žida. Tato svéhlavost a agresivní průraznost je nová vlastnost, kterou přináší puberta a biologická dospělost. U narušených rodin a dětí to znamená, že děti ukončí výchovu – utečou z domu, skončí střídavou výchovu, zavrhnou jednoho z biologických rodičů, nebo oba náhradní rodiče ap.
Pokud se podaří, že s námi děti spolupracují i po pubertě a nechají se vést (typicky výchova do 24 let – do konce vysoké školy), pak to musíme brát jako dar z nebes, na který není žádný nárok a nedá se nijak vynutit. Stejně tak těžko je mít pěstounům za zlé, že jim okolo puberty děti utečou z domova a hledají třeba své kořeny. Prostě hledání vlastní identity je jedním z hlavních vývojových úkolů adolescence a všichni víme, jak je složité ji dětem v náhradních rodinách pomoci najít, i když se náhradní rodiče nakrásně snaží (identita.klimes.us).
Tedy vidíme, že prvním následkem citové deprivace ať v rozvedených či náhradních rodinách je urychlení psychosexuálního zrání a zkrácení výchovy. Děti dříve začínají být dříve sexuálně aktivní, byť se často jedná o sex v pitoreskních podobách. Kluci bývají agresivní a sexuálně všelijak úchylní, holky naopak spíše opouštějí realitu v růžových snech. V realitě bývají deprivované dívky naopak často promiskuitní či sexuálně vyzývavé. To dříve znamenalo, že měly děti s každým chlapem, kterého potkaly, ale dnes to naopak znamená, že tyto nemají děti žádné (antikoncepce, potraty). Dnes platí úměra (korelace), čím více má žena vztahů delších než rok, tím má paradoxně méně dětí. Tak to dřív nebylo.
Pozitivní vliv tanků na úhrnnou plodnost žen
Modrá čára je úhrnná plodnost, čili počet dětí na ženu. Vidíme, že čím víc tanků v ČR bylo (1918, 1945, 1968), tím více bylo i dětí. Jinými slovy, na zoufalé pocity beznaděje válečných stavů reaguje lidská psychika r-strategií, tzn. zvýšenou plodností byť s malou investicí do dětí.
Tento rozdíl v reakci jednotlivých pohlaví na citovou deprivaci je třeba chápat jako evoluční adaptaci lidské psychiky na válku. Víme totiž, že okolo válek narůstá prudce počet dětí, tzn. lidé přecházejí z mírové populační K-strategie (málo dětí – velká výchovná investice) na válečnou r-strategii (hodně dětí – minimální investice). Takže ty holky, které se v rámci válečné promiskuity vojákům samy nenabídnou, ty vojáci nevybíravě znásilní. Prostě je válka a evoluce děti vyrábí děj se, co děj. Bohužel i v mírové době vyrůstají děti s válečnou psychikou. Když člověk nahlédne pod pokličku rozvádějícím se partnerům a realitě sociálně slabých rodin, tak se není čemu divit.
Promiskuitě žen je třeba ale správně rozumět. To většinou neznamená, že by žena zároveň měla několik mužů, ale spíš, že i v klidném, spokojeném vztahu s vyvoleným mužem se najednou, bez zjevného důvodu zamiluje do někoho jiného. Tato zamilování nejsou chtěná ani provokovaná, prostě jednou za rok či dva někoho potká, prohodí s ním pár slov, zamotá se jí hlava, srdce rozbuší a celá bytost jí řekne: „Ano, to je ten pravý! Na toho jsi čekala celý život!” Rozum sice kontruje: „Jasně, jestli dobře počítám, tak už asi pětistý čtyřicátý sedmý od puberty... Ne, já se nechci už po tisícté stěhovat!” Ale všichni víme, že když srdce ženě zavelí, tak rozum se může jít klouzat. Protože stabilitu vztahu zakládá především stabilita ženských citů, mívá tento důsledek citové deprivace z dětství opravdu fatální dopad na stabilitu její rodiny. Takto deprivované děti v dospělosti vyrábějí další deprivované děti. Ten, kdo byl obětí, se v dospělosti stává tím, kdo své děti poškozuje.
Tomu se odborně říká negenetická dědičnost či dědičnost předávaná výchovou. Lidově se tomu říká zákon padajího lejna. To propadává skrze generace a čeká se na někoho, kdo je zastaví a nepošle dál. Prostě každý rodič si musí jako ten pták na obrázku odpovědět na otázku: „Jak chci, aby dopadly moje děti? Jako ti nade mnou, nebo jako ti pode mnou?” Pozor, odpověď „jak ti nade mnou” vůbec není automatická. Často naopak slyšíme odpověď, která zní až děsivě pro altruisticky uvažující pomáhající profese: „Proč by na tom měly být moje děti lépe než já? Mně taky nikdo život neulehčoval.” Na druhou stranu tento názorný obrázek může být pro řadu dětí v NRP podkladem pro jejich životní programové prohlášení: „Chci po sobě zanechat svět v lepším stavu, než do jakého jsem přišel!”
Děti před pubertou
Školní věk od 6 do puberty charakterizuje vlastnost povolnost. Děti už ztratily dětskou roztomilost, ale přesto ochotně a rády s rodiči spolupracují. V tomto věku není ani v NRP větších problémů. Věk do šesti let charakterizuje vlastnost roztomilost, kvůli které děti milujeme a odpustíme jim opravdu vše.
Páté přikázání – nezabiješ!
To je zde samozřejmě vtip, ale evolučně to není vtip. Ti rodiče, kteří nevnímali své malé děti jako nekonečně roztomilé, si opravdu své děti, tzn. i své geny vyvraždili. Když ne přímo, tak nepřímo – zanedbáním. Konec konců to často vidíme v NRP, jak defektní psychika biologických rodičů masakruje jejich vlastní děti – geny. Důsledek této evoluční zákonitosti je tedy náš pocit, že tyto předškolní děti jsou nekonečně roztomilé.
Na tomto grafu vidíme, že o děti v ústavech ztrácejí od věku 6 let, tzn. nad školní zralost, zájem nejen jejich biologičtí rodiče, ale i žadatelé o NRP (adopci, pěstounství, hostitelství) – nikdo je v podstatě nechce. V tomto věku totiž dětí ztrácejí dominantní vlastnost předškolního věku, a to roztomilost. Tu vidíme na druhém obrázku. Je dobré si uvědomit, že kdyby dospělý člověk měl inteligenci tohoto dítěte, tak by měl diagnosu hluboká mentální retardace čili starším termínem idiot. U dětí nám ale tento ubohý mentální výkon nevadí, protože ho kompenzuje právě roztomilost.
Ztrátu této roztomilosti zachycuje jedna velmi smutná lidová píseň (http://noty.klimes.us): Já husárek malý (mp3). Ta zachycuje hádku mezi postpubertálním odbojným synem a otcem. Syn už mluví hlubokým hlasem, otec ho už nevnímá jako neškodné mládě. Když si syn pustí pusu na špacír, otec mu řekne: „Neser, hajzle! Já ti ty boty nechám udělat!” Poslat syna na vojnu tehdy znamenalo poslat ho vcelku na jistou smrt. Kdo si pak zpíval tuto píseň – jestli ten syn na koni (jezdecký rytmus písně), nebo jeho matka, která jen bezmocně přihlížela nekontrolovatelné hádce dvou testosteronových samců? To už se dnes nedozvíme. Jisté je jen, že i tam skončila pubertou nejen výchova, ale dost možná i život (a otcovy geny). Zůstala než ta píseň coby svědek genetických a psychologických zákonitostí, které vládnou světem i dnes.
Geny se totiž mění velmi pomalu v řádu deseti až sto tisíců let, tedy i v této bláznivé postmoderní covidové době se zkoušíme zorientovat pomocí genů starých čtyři milióny let – z pleistocenu. Ano, jsou notně zastaralé, ale z módy zjevně ještě dlouho nevyjdou, protože jak já, tak i vy jsme je předali našim dětem v nezměněné podobě...