Reakce prof. Weisse

I když většinou necítím potřebu se vyjadřovat k občasným úletům kolegů, vystoupení dr.Jeronýma Klimeše v pořadu Události a komentáře v ČT 1 dne 29.11.2005 mě ke komentáři přinutilo. Dr.Klimeš se vyjadřoval k postoji katolické církve k homosexuálům. Netuším, kde k vyjadřování svých názorů k tomuto problému na veřejnosti dr.Klimeš čerpá oprávnění (nikdy jsem se v odborném písemnictví nesetkal s jedinou jeho prací alespoň vzdáleně se dotýkající tématu homosexuality). Ale v tom jistě není sám, psychologů s podobným chováním je vzhledem k našemu procentuálnímu zastoupení v populaci až příliš. Ale ty ostatní alespoň většinou neříkají naprosté nepravdy a neposkytují zavádějící informace laické veřejnosti. Konkrétně dr.Klimeš v tomto pořadu uvedl, že homosexuální orientace kromě té vrozené může být i získaná, například homosexuálním “znásilněním” ve 13 letech – z odborného hlediska je to samozřejmě naprostý nesmysl, který odkazuje na už dávno opuštěnou teorii vzniku homosexuality “svedením” a tím dále posiluje předsudky většinové společnosti vůči této minoritě. Navíc se vyjádřil, že “..až v 90% případů bylo za zneužitím dětí katolickými kněžími v USA byla homosexuální orientace”. Tato formulace je nesmírně nebezpečná, protože směšuje dvě naprosto rozdílné věci – pedofilii a homosexualitu. Pokud veřejnost nebude schopna odlišit sexuální devianty od gayů či lesbiček, její postoje k těmto menšinám zůstanou logicky restriktivní. Dr.Klimeš tak svými názory podporuje – věřím tomu, že neúmyslně - u laiků falešné předsudky a u odborníků vyvolává naprosto oprávněnou představu o nekompetenci psychologů.

Petr Weiss

vědecký sekretář Sexuologické společnosti ČLS JEP

Odpověď prof. Weissovi

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Rozhořčená reakce prof. Weisse je zjevně motivovaná přáním, aby se dál nešířily předsudky vůči homosexuální menšině. S tímto úmyslem se myslím musí ztotožnit každý rozumně uvažující člověk. Když však pohlédneme na literaturu o homosexualitě, vidíme, že enormní úsilí je věnováno právě oblastem, kde se objevují předsudky (homofobie ap.), ale jiné oblasti jsou zanedbávány. Jednou z těchto oblastí je otázka, zda hluboká citová deprivace či sexuální znásilnění (tedy rozhodně ne svedení) může vyvolat změnu sexuální orientace. Není to otázka tolik konfliktní, snad proto je opomíjena. Nicméně pro ni přesto v literatuře najdeme podporu. Z nedávné doby je možno zmínit Tomeo et al. (2001), která provedla výzkum na 942 dospělých. 46 % homosexuálů a 22 % lesbických žen uvádí homosexuální zneužití v dětství. S tím výrazně kontrastuje 7 % heterosexuálních zneužití u mužů a 1 % u žen. Nebo Johnson, Shrier (1985) zjistili, že homosexuální identifikace je téměř šestkrát vyšší u zneužitých adolescentů. Podobný názor má Finkelhor (1979), z novějších zdrojů Duncan, Williams (1998), Rekers (1995) a další.

Já osobně se k tomuto názoru v zásadě přikláním, protože jsem měl možnost poznat dva případy. Prvním byla dívka v šesti letech opakovaně znásilněná v dětském domově sedmnáctiletým klukem. U ní se vyvinula porucha sexuální identity, následně chtěla být klukem, zamilovává se do dívek a starších žen. Toho času žije s dívkou, kterou miluje. Též případ, který jsem citoval v zmíněném pořadu, měl podobnou genesi. Klient byl jako chlapec znásilněn svým bratrancem. Následně i díky jiným rodinným problémům se pravidelně zamilovával do podobných typů jako byl onen bratranec (Freud by zřejmě řekl tendence k opakování traumatu). I když žije v konfliktním manželství, přesto nedokáže přijmout něhu od ženy, ale pouze od mužů. Jak sám říká: "musím se každý měsíc alespoň jednou vyspat s chlapem." U těchto případů, pokud by se začalo s terapií včas, věřím, že by se dalo prožité trauma zpracovat jinak, a nevedlo by k rozvoji homosexuálního chování a orientace (McWhirter 1990). Takové případy měl podle mého názoru na mysli také vatikánský dokument.

Mějme na paměti sílu zneužívání. Jestliže při fyzickém zneužívání rodiče lámou dětem kosti, tak se analogicky není čemu divit, kdyby se při sexuálním zneužívání "lámala" sexuální orientace. Podle moderního pojetí totiž sexuální orientace nejsou dvě kategorie (homosexualita - heterosexualita). Mnohem spíše se jedná o více nezávislých proměnných a řadu komponent. Ty zajisté jsou různě citlivé na preadolescentní znásilnění či tolik diskutovanou reparativní terapii. Obávám se, že lpění na představě, že sexuální orientace je něco naprosto neměnného a neovlivnitelného socializací, terapií či traumaty, nejen neodpovídá zbývající psychologické zkušenosti, ale především strhává laickou veřejnost právě do předsudků a metafyzických škatulek, že člověk může být buď hetero nebo homosexuál, ale nic mezi tím. To je přece pravý opak toho, o co homosexuální societa usiluje.

Legenda: Ortogonální systém dvou nezávislých proměnných generuje čtyři kategorie. Pokud vektor - šipka ukazuje změnu, jakou může projít jedinec během svého života, například ve smyslu Kinsey (1948), pak ve většině případů nedojde ke změně orientace, ale za určitých podmínek ano.

Nejen mezi laiky, ale i mezi odborníky panuje takové tiché, leč mylné přesvědčení, že když má něco genetický původ, tak to není ovlivnitelné terapií, a když něco vznikne při ontogenezi (traumatem či citovou deprivací), tak to musí být pro změnu léčitelné. To je samozřejmě nesmysl. Když nám například přejede parní válec nohy, je to také negenetické trauma a přesto nám nohy nevrátí ani nejlepší orthoped. Podobně existuje vrozená, geneticky podmíněná cukrovka, a přesto je léčitelná. Tedy otázka genetického či ontogenetického, traumatického původu homosexuality nemá vcelku nic společného s otázkou, do jaké míry je homosexualita ovlivnitelná případnou terapií.

Pokud se budeme bavit o tzv. reparativní terapii, musíme si dát realistické cíle bez ohledu na to, zda homosexualita je vrozená či získaná. Na první lásku se nedá zapomenout, ať byla romantická nebo tragická, stejně tak na ní nezapomeneme, ať byla homosexuální či heterosexuální, proto jsou pomatené pokusy při reparativní terapii vyzmizíkovat člověku homosexuální minulost z hlavy. Ale naproti tomu jsem přesvědčen, že homosexuální muž, pokud je přiměřeně motivován - byť nábožensky, tak je schopen mít s heterosexuální ženou uspokojivý partnerský vztah a vést spokojený rodinný život. Pochopitelně sex asi nebude tou ideálně fungující stránkou vztahu, ale na rovinu, v kterém vztahu je vše ideálně fungující, v kterém vztahu nejsou krize, ve kterém vztahu se žádný z partnerů nezamiluje do někoho třetího? Je přeci úplně jedno, jestli tato zamilovanost je homo- či heterosexuální. Pokud chceme, aby naše vztahy uspokojivě fungovaly, musíme sklony k nevěře držet na uzdě, ať jsme homo-, bi-, či heterosexuálové.

K druhému bodu prof. Weisse - směšování pedofilie a homosexuality. Těžko bychom hledali i studenta psychologie, který neví, jaký je mezi tím rozdíl. Mrzí mě, že mi pan prof. podsouvá takovou ignoranci. Jde přece o něco jiného.

Zmíněná debata se týkala dokumentu Kongregace pro výchovu, tj. rozhodnutí Vatikánu přestat světit na kněze jedince s hluboce zakořeněnými homosexuálními tendencemi, praktikující homosexuály a sympatizanty s tzv. gay culture. Tento dokument je církevní, nelpí na čistě sexuologické terminologii, ale používá termín homosexualita v širších významech vymezených potřebami pastorální teologie.

Vatikán totiž zajímá, v jakém poměru kněží zneužívali ministranty a dívky, jakou měli preferenci ohledně sexuálního partnera, tj. sexuální orientaci, eventuálně chování. To je primární zájem Vatikánu. Sekundární jsou otázky, zda kněží měli homosexuální identitu (zda se sami považovali za gaye) či se jednalo o pravé pedofily (ve většině případů zřejmě ne).

Škoda, že jsem v tom pořadu neuvedl zdroj, ze kterého jsem čerpal, ale držel jsem tu modrou knihu v ruce: Józef Augustyn ed.: Hluboce zraněni. (Spoluautory byli mimo jiné i sexuolog MUDr. Slavoj Brichcín a já). Naši spoluautoři tam píší, že následné analýzy sexuálních skandálů kněží ukázaly, že "90 % případů mělo za sebou homosexuální pozadí." Tedy rozhodně se nejedná o směšování nozologických jednotek či něčeho podobného.

Prof. Weiss má pravdu, že jsem se soustředěně nezabýval homosexualitou jako takovou, ale tzv. celibátním selháním jsem se kromě zmíněné knihy věnoval i ve své diplomové práci (http://www.klimes.us/mojeprace/diplomka.htm).

Čtenář si může udělat vlastní názor a podívat se na zmíněný pořad v archivu ČT (Události a komentáře 29. 11. 05), či v tomto přepisu. Bude mu zřejmé, že nešlo o žádné šíření předsudků či bludů.

Odkazy

Dodatek 2008

Zdá se, že i poslední výzkumy mi dávají za pravdu. Například na serveru www.osel.cz (zde) citují švédský výzkum, že homosexualita je z 2/3 otázka individuálního vývoje (tj. negenetická) a z 1/3 otázka genetická, tedy má smíšenou genezi.