Kdybych byl výrobce desiluzí, měl bych více štěstí

Jeroným Klimeš 2005

Mohu-li parafrázovat Wericha, tak k článku pana Šístka - zda jsem výrobce desiluzí, mohu říci jen: "To nejsem. Kdybych byl výrobce desiluzí, měl bych více štěstí." Situaci naší církve je možno vyjádřit pár fakty. Církev vymírá zatím konstantním tempem 1 % ročně. Nové kněze můžeme doslova spočítat na prstech. Jestli to takto půjde dál, tak tu roku 2030 nebude ani jedno procento věřících. Tato fakta můžeme překládat zprava doleva nebo zleva doprava, ale nic smysluplného z nich neposčítáme. Žádný z biskupů nemůže předstoupit před Pána a říci mu ani to minimalistické: "Tady máš hřivnu, co ti patří." Každý z nich mu odevzdá jen trosky toho, co mu bylo svěřeno.

Toto byla závěrečná myšlenka mého článku v Lidových novinách. Před ní jsem jen ukázal, že je vcelku lhostejné, zda Vatikán zakáže nebo nezakáže svěcení homosexuálů. Pan Šístek používá silných slov, ale nakonec víceméně potvrzuje, co jsem v článku řekl. Mohu to ve stručnosti zopakovat. Vatikánu se vyčítá, že je málo tolerantní vůči homosexuálům. Bere se to jako jeho trvalý neměnný názor. Já jsem jen v Lidových novinách zdůraznil, že vůči homosexuálním knězům panovala velká tolerance. To jinými slovy i pan Šístko potvrzuje. Nikdo netvrdil - ani já, ani Vatikán -  že neexistují dobří homosexuální kněží. To se ví a není to sporné, stejně jako milióny jiných bezesporných faktů.

Nový vatikánský dokument není potvrzení stávajícího stavu, ale je známkou obratu, nebo přinejmenším zastavením rozjíždějícího se trendu. To si podle mého názoru veřejnost málo uvědomuje, proto jsem to v tom článku zdůraznil. Důvodem nebo snad poslední kapkou, které vedly Vatikán k tak ostré formulaci, jsou jistě sexuální skandály, z nichž bylo cca 90 % homosexuálních, navíc bujení tzv. gay culture v seminářích (viz kniha Jozeph Augustyn, ed.: Hluboce zraněni, které jsem také spoluautor.). Těžko říci, zda tento fakt je nebo není dostatečným důvodem k napsání zmíněného dokumentu.

Pan Šístko si je však jistější - označuje rozhodnutí Vatikánu jako nemravné. To si osobně nemyslím. Vatikán má právo si stanovovat svou personální politiku, jak chce. Já si například myslím, že by se měl zdobrovolnit celibát, ale musím ho akceptovat, protože odpovědnost z církev nesou především biskupové. Své úsilí tedy směřuji na biskupy, aby je přesvědčil a přiměl k akci. Ale jak si ta či ona organizace definuje podmínky na svůj "střední management" je myslím z morálního hlediska její business. Naopak mi vadí, jak 80 % nevěřících si osobuje právo komentovat rozhodnutí Vatikánu v oblasti personalistiky, do čehož jim nic není. (Na druhé straně, nutno přiznat, že ani věřící nemají zábrany mluvit do života nevěřícím.)

Druhou částí mého sdělení bylo, že zájemce o kněžství je doslova možno spočítat na prstech. Tam případný úbytek cca 10 - 30 % homosexuálních zájemců je naprosto bezvýznamný, protože noví kněží nejsou prakticky žádní. Tady by mě zajímalo, jak si představují biskupové, že tuto situaci vyřeší. Jejich stávající pasivita a politika mrtvého brouka mě pobuřuje více než dokumenty vatikánských kongregací.

Na závěr bych rád v bodech upozornil na drobné nepřesnosti v textu pana Šístka. Ten se ptá: "Proč je tak velký počet homosexuálů mezi duchovenstvem? Tato otázka není nikde odborně zpracována." To není pravda. Již v roce 1996, když jsem toto téma zpracovával do své diplomové práce, existovala řada odborných článků, která se tomuto tématu alespoň věnovaly (Já jsem se k nim dostal v Mnichovské knihovně). V diplomové práci jsem zmínil zdroj, který jsem považoval za rozumný. Ten odhadoval toto procento homosexuálů na 10 %. Každopádně vyšší procento homosexuálů mezi kněžím (>2%) je bezesporné, otázka je jen, jak je velké.

Pan Šístko se pravda drží oficiálních dokumentů, ale sám říká, že praxe je jinde. Nicméně domnívám se, že ne proto, že by se homosexuál nedal poznat, ale z důvodu nedostatku kněží. Například já jsem produkt jihočeské církve v době normalizace. Jak jsem napsal už v tom článku v Lidových novinách, občas jsem potkal kněze, kteří používali následující argumentaci: "Heterosexuální kluk si může vybrat vybrat: buď rodina nebo celibát. Homosexuální kluk rodinu nechce, ale praktikovat homosexualitu taky nesmí. Když má vztah k víře, tak důstojným řešením jeho životní situace je duchovní dráha - ať jako kněz, nebo jako řeholník. Navíc okolí nebude nápadné, že neusiluje o ženy." Když jsem si udělal malý průzkum (k datu napsání tohoto článku cca 60 lidí), tak tuto argumentaci alespoň vyjímečně slyšela třetina respondentů (23:40). Tedy nejedná se o nějakou okrajovou menšinu. Myslím, že to byl časově podmíněný projev zoufalé snahy stárnoucích kněží najít nástupce, protože zdá se, že starší katolíci tuto praxi v mládí nezažili. Tedy církevní praxe byla, byť z nouze, vůči homosexuálům velmi otevřená. (Na okraj je třeba si uvědomit, že v církvi koluje spousta nesmyslů, která ovlivňuje chování lidí. Například jednomu klukovi v řádu říkali, že jeho dívka je nástrojem Ďáblovým. Tuto větu jsem já osobně také neslyšel, ale věřím svědectví té dívky, že s touto pověrou vzešlou od kléru se osobně setkala.)

Nejvíc mi vadí, že za této zoufalé situace se biskupové tváří, že vina je na věřících - neprodukují celibátní kněze, nebo například kardinál Špidlík mi napsal, že se nedá nic dělat, že církev se prostě stěhuje do Afriky či Asie. Prostě biskupové nad námi zlomili hůl. Dobrá, nevím jak vy, já ale tuto čtverylku tancovat nechci. Když se to nedá napsat do Katolického týdeníku, tak to napíšu do Lidových novin. Raději budu riskovat, že mě bude biskup Malý bude označovat za "pouštního proroka", ale nechť. Proč tedy nepřeložit do češtiny slova jednoho takového "pošuka", co volal na poušti: "Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží." To totiž znamená: "Udělejte NEMOŽNÉ, neboť sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně."

Výroba dezinformací – firma Jeroným Klimeš s. r. o.

Reakce na článek psychologa Klimeše o dokumentu římskokatolické církve k homosexuálním kněžím

14.12. 2005 Martin Šístek 

Hned na začátku Klimeš odmítá prý rozšířený názor, že Vatikán byl vždy proti svěcení homosexuálů na kněze. Klimeš tvrdí opak: biskupové a preláti přijímali homosexuály jak na běžícím pásu. To je ovšem bohapustá lež! Homosexuálové byli oficiálně vždy odmítáni - naposledy se k této problematice vyslovil před pětačtyřiceti lety papež Jan XXIII. ve směrnici, jež zapovídá svěcení homosexuálních seminaristů. Jinou věcí je, že biskupové fakticky světili homosexuály o sto šest, ať nařízení existovalo nebo neexistovalo. Důvod je prostý: zjistit, zda je dotyčný homosexuál, je obvykle obtížné. Ani zženštilé chování u muže (které je skutečně charakteristikou menšiny femininních gayů) není automatickou známkou homosexuality. Zkrátka: naprostá většina gayů svou homosexualitu na čele nenosí. A pochybuji, že se tehdy prováděla falopletysmografická šetření u budoucích velebníčků, která jediná dokáží s vysokou validitou určit citově-sexuální orientaci.

Ale dobře, jak se ovšem vypořádat s pobuřujícím faktem, že několik desítek kněží (povětšinou opravdu homosexuálů) zneužívalo nezletilé chlapce? Samozřejmě je třeba takové chování odsoudit a udělat vše pro nápravu a prevenci. Ukázalo se, že „tutlání“ o delikventech a strategie „přeložení do farnosti“ se neosvědčilo, ba navíc takový „přístup“ k problematice nejvíc pobuřuje. A s největší pravděpodobností se zdá, že tak dopadne i nyní ražená staronová „koncepce“. Je možné, že počáteční „přebírkou“ před svěcením se lapí budoucí nemravové. To je jistě dobře. Krutou daní pro církev se stane to, že většina ukázněných homosexuálních mužů, kteří spatřují své povolání ve službě bližnímu a Bohu prostřednictvím kněžství, odpadne. To ovšem znamená pro budoucnost církve velkou hrozbu. Jeroným Klimeš i pomazané vatikánské hlavy nějak podivně zapomínají na velký počet homosexuálních kněží, kteří svou službu vykonávají vzorně. Mezi svými farníky jsou oblíbeni, jejich kostely jsou plné, a to obvykle lidmi produktivního věku a mladými rodinami - prostě jsou vzorem pro ostatní, třeba „normální heterosexuální“ kněze. Kolik jich jenom v pražských exponovaných farnostech slouží! A proč je tak velký počet homosexuálů mezi duchovenstvem? Tato otázka není nikde odborně zpracována, ale soudím, že jen menší procento současných homosexuálních kněží šlo dělat „farářinu“ kvůli profesi, u níž se celibát předpokládá, aby tak zakryli svoji orientaci. Spíš si myslím, že to vyplývá z charakteru kněžského povolání. Věřící homosexuální muž si kněžskou službou sublimuje přirozenou nemožnost mít vlastní rodinu a děti - jeho rodinou jsou lidé v určité komunitě.

Proto mi připadá značně nemravné paušálně odmítat lidi jenom na základě jejich jinakosti, na základě kolektivní a očekávané viny. Zkušenost ukázala, že většina homosexuálních kněží je pro církev přínosem. Jenomže v úvahu se ze zkušenosti bere jenom jedna strana mince, ta zašpiněná. Lesklá nezajímá. Tisíce dobrých homosexuálních kněží tak bude pykat za desítky skutečných viníků. To je vpravdě křesťanský přístup…

Autor studuje historii a společenské vědy na PedF UK v Praze. Články v rubrice aeropag vyjadřují osobní názory autora.