PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2011
Přiznám se, že někdy se za něj i stydím. Nemám pocit, že bych já byla extrémě úzkoprsá, úzkostná matka, pouze: za chvilku mi bude 40, mám dvě děti, odžitou pubertální a pubescentní minulost, jsem se svým životem srovnaná, nevadí mi, že je bez velkých vzruchů. Manžel má ale pocit, že ten kdo žije klidným rodinným životem, je suchý a nudný. Pořád se chce "bavit". Obdivuje rodiny, kde jsou rodiče a děti na bázi „kamarádů“. Já to naopak nemám ráda. Nikdo po mém manželovi nechce, aby si uvázal kravatu, začal mluvit spisovně, přednášel z Dostojevského, ale proč má pořád potřebu proti něčemu rebelovat nebo porušovat pravidla? Příklad: Já třeba bazíruji na převozu dětí v autosedačkách i na krátké tratě. Mám hned na talíři, jak vše přeháním. Stejně tak přecházení přes silnici. Učím synka chodit pouze přes přechod. Za chvilku bude školák, ať to má pod kůží. Jenže manžel dítě do sedačky na krátko nepoutá a chodí zásadně mimo zebru. A chce to i po mě, po synovi. Ten pak má dilema: jít s otcem, a být "frajer" nebo jít s maminkou, a být "trapný"? Míváme velké hádky. Pak je zase klid. To, když s manželem jednám jako s dítětem, ale nesmí to poznat. Je to ale vůbec manželství?
z Vašeho popisu není moc jasné, zda popisované příklady jsou ty nejzávažnější, nebo zda tam není ještě něco horšího. Pokud by tam byly jen ty případy, které zmiňujete, tak nechápu, proč byste takové manželství měla označovat za nefunkční.
Suchý se Šlitrem v jedné své písni o pimprlovém představení doporučují, abychom malé věci řešili ruky mávnutím, abychom nedopadli tak jako Škrhola. Ten chtěl sukovicí zahnat vosu, co usedla na králi na nose. Vosu pravda zabil, ale bohužel i krále.
Chápu, že chcete po muži, aby poutal syna do sedačky i na krátké tratě, ale nechápu, proč na to používáte sukovici - "velké hádky". Problém sukovic je, že zabijí krále či královnu. Jeden muž, který dlouhodobě udržoval doma dusno, se mi svěřil, že nejhorší okamžik v jeho životě byla hodina, kdy uviděl svou ženu stát mezi dveřma s třemi kufry. Stejně tak by asi nebylo příjemné kvůli sedačce a jiným podobným malichernostem uslyšet větu: "Už mě to tvý věčný jebaní nebaví..."
U všech těchto názorových rozdílů je největším problémem, že se ve fungujícím vztahu se jeví jako hrozně důležité až nesnesitelné, ale jakmile začne skutečný rozpad rodiny, tak si dotyční rvou vlasy, že jim to za rozchod rozhodně nestálo. Jinými slovy máme co do činění s životními iluzemi, které se z jednoho břehu jeví jinak než z toho druhého. Iluze se špatně odhalují intuicí, protože je to právě intuice, která v těchto situacích chronicky selhává.
Kvůli těmto iluzím se v psychologii tak nějak zvykově ustálily důvody, kdy má smysl partnera opustit. To jsou případy, kdy lidé po rozchodu svého rozhodnutí nelitují, přesněji ho vnímají jako nevýhnutné. To je těžká drogová či alkoholová závislost, v některých případech i gamblerismus, závažné psychopatie a dlouhodobé domácí násilí. Vztahy se též většinou rozpadají u duševních poruch, jako jsou maniodepresivita či schizofrenie. Na zvážení jsou chronické nevěry a s nimi jdoucí nebezpečí nákazy pohlavními chorobami.
Tedy rozhodně bych nedoporučoval se rozejít s mužem, protože našikmo přechází ulici, nepřivazuje děti na krátkou jízdu autem a že si s nimi hraje na kamaráda. I když v mnohém můžete mít pravdu - muž možná má neodžitý konflikt z dětství. Možná opravdu si trauma s rodiči odehrává ve vztahu s vámi. Vy mu pak nedobrovolně děláte protihráče, když se vztekáte u přechodu. To vše může být pravda, jen se kvůli tomu nevyplácí rozpálit sama sebe do běla.
Konec konců stejně nemůžeme ochránit naše děti přede všemi nebezpečími - stále zůstavá nepopiratelné riziko, že to s nimi špatně dopadne. Mezi nejhorší zmrzační, které můžete svým dětem uštědřit, patří válka o dítě. Jestliže muž s vámi již dnes soupeří, pak po případném rozchodu se připravte na skutečné peklo.
Dobrý den,
časopis Děti a my si vždy se zájmem přečtu, ale kromě několika fotografií svých dcerek jsem zatím nijak do vydání nepřispěla. Tentokrát tak činím, protože mě doslova nadzvedla reakce pana psychologa a párového terapeuta PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, PhD. v jeho Citové ordinaci z květnového čísla t.r..
Jak může (ovšem, může, je to jeho názor) označit za malichernost to, že někdo v autě, byť na krátkou vzdálenost, nepoutá dítě do sedačky nebo ho ledabyle převádí přes cestu mimo přechod?! Vždyť taková osoba vědomě ohrožuje zdraví i život dítěte a nebylo by to poprvé, kdy se právě v takové situaci odehrála skutečná tragedie!
Snad to celé bylo zamýšleno v trochu jiném světle, ale rozhodně bych nikdy hazard s lidským (tím spíše dětským) životem nenazvala malicherností. Snad jsem jen neporozuměla článku jako celku, avšak naprosto rozumím paní, která o chování svého manžela psala.
Nicméně celé redakci přeji hodně zdaru i v budoucí činnosti.
S pozdravem Petra Bartušková
Sent: Friday, May 06, 2011 10:54 AM
Vážená paní Bartušková,
děkuji za reakci, ale obávám se, že Vás nepotěším. S životy nejen dětí hazardujeme na každém kroku. Nejen není v našich silách veškeré riziko eliminovat, ale ani to není cílem. Proč? Protože jakmile začneme usilovat o minimalizaci veškerých rizik, tak zničíme autonomii dětí. Potřebujeme děti, které jsou přiměřeně samostatné, odvážné, podnikavé, ne ustrašené, nesamostatné, bez vůle.
Otec, který mírně riskuje a je mírně bezstarostný, je obecně dobrý rodič. Jeho bezstarostnost se bude pravda projevovat tím, že občas jezdí s dětmi bez sedačky. Jenže stejný otec bude pravděpodobně mít i odvahu děti pustit na Skautský tábor, kde se mohou utopit v řece. Nechat děti jet na výlet na kolech, kde je může srazit auto nebo to mohou naprat lebkou do stromu. Být v klidu, když si děti lezou na třešeň, aby si natrhaly ovoce, i když ano, mohou spadnout z výšky a zmrzačit se a celý život jezdit na kolečkové židli. Ano, to je život.
Proti tomuto druhu rizika není obranou zavírat děti do interieru a nepustit je dál než na Youtube, ale mít víc dětí. Optimem jsou tři až čtyři.
s úctou
jk
PS. Otázka, jestli poutat děti na krátké štreky, je podobná jako otázka, zda dětem dávat GPS obojky, aby rodiče věděli, kde děti jsou.