Dvě proměnné: vzdálenost a aktivace

Teorie reakce na ambivalentní objekt pracuje se dvěmi nezávislými proměnnými: psychickou vzdáleností a aktivací organismu. Následující tabulka vysvětluje základní obranné reakce člověka v momentální mezilidské interakci.

V praxi uvidíme, že lidé se v těchto reakcích párují: Retroflektor se páruje s deflektorem – retroflektor se přibližuje a deflektor před ním uniká. Podobně introjektor se páruje s konfluenciorem: introjektor zvyšuje napětí či obecně svou aktivaci, konfluencior mu v tom brání, nespolupracuje a má naopak sklon svou aktivaci buď zachovat, nebo ještě snížit.

Tyto proměnné jsou relativní a situační – jedna žena může být retroflektor vůči svému milenci, který ji odmítá (je vůči ní deflektor), ale ta samá žena je vůči svému manželu odmítající, tj. sama je deflektorem a manžel je retroflektor. Tak vznikají milostné trojúhelníky.

Všudypřítomný princip: dva lidé v interakci mají sklon upravit svou psychickou vzdálenost a aktivaci na stejnou úroveň. Je lhostejné, zda ta úroveň spočívá ve sdílení radosti, nebo mrzutosti, vzájemného sblížení či úniku.

Aby se uspokojily tyto i jiné potřeby, lidé často nerespektují přání druhého člověka a zacházejí s ním jako s neživou věcí, ignorují jeho vědomí a svobodnou vůli. Tento jev nazýváme manipulace a hovoříme o manipulačních technikách. Existují dva základní druhy manipulací: Manipulace přímé, nátlakové, které používají lidé z pozice moci, a dále manipulace nepřímé, taktizující, kde lidem jde o obejití vědomí a pozornosti druhého člověka. Nejškodlivější manipulací v partnerství jsou partně výčitky.

Kromě manipulací s druhými lidmi mohou existovat manipulace vlastními pocity, pak hovoříme například o autostimulaci (zvyšování aktivace) a autoinhibici (zklidňování). (Zdeněk Svěrák ve filmu Akumulátor v tomto významu použil hezkého termínu: rozpumprlíkovat se.)

Člověk se ve svém uvažování opírá o mentální reprezentace druhých lidí – jsou jakési modely, podle kterých se usuzuje, jak druhý člověk zareaguje. Na těchto modelech si také může nacvičovat své budoucí chování. Pokud se tyto representace chovají v mysli člověka jako živé, hovoříme o fantazijních postavách. S nimi může člověk i rozmlouvat, pak hovoříme o samomluvě.

Fantazijní postavy mají však řadu vlastností odlišných od reálných lidí, z nichž nejdůležitější jsou následující:

1) Chování fantazijních postav v mysli je určeno psychickým stavem jejich nositele. Je-li nositel například naladěn útočně, všechny aktivované fantazijní postavy v jeho mysli mají také útočné ladění.

2) Člověk ztotožňuje fantazijní postavy s reálnými – tomuto jevu se říká externalizace či iluze ztotožnění.

Tyto informace by měly být dostačují pro porozumění poznámek k dílu Jona Fosse: Jméno. Pokud máte zájem o více informací, najdete je v následující práci: Teorie reakce na ambivalentní objekt.