Potřebujeme víc mrtvých!
Rozhovor pro Respekt

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2008

Nežijeme v době nulových rizik, prohlásil někdejší ministr dopravy Martin Říman při pohledu na statistiku mrtvých na silnicích. V praxi to nenulové riziko už léta znamená, že když Čech vyjde na ulici, má dvakrát větší šanci, že nepřežije, než Švéd nebo Nor. Navzdory srovnatelně přísnému bodovému systému, který funguje v řadě evropských zemí, se Česku vytrvale nedaří tenhle problém zkrotit. Ukazuje se, že tahle neschopnost má hlubší, psychologické kořeny. Zaznívají i hlasy, že to není záležitost jen hrstky hazardérských šoférů, ale hlavně té většiny, která se dopouští drobných přestupků a formuje jakousi všeobecnou atmosféru neúcty k dodržování pravidel. Jak si tenhle problém vysvětlují psychologové, na to jsme se zeptali Jeronýma Klimeše.

Každý pachatel odvozuje svoje chování od pravděpodobnosti postihnu, hodnotí riziko a dělá odhad. To znamená, že když člověk ví, že jakmile provede cokoliv, tak bude okamžitě následovat trest, tak to většinou nedělá, nebo má tendenci od toho upustit. Naproti tomu, když čeká, že postih nepřijde buď vůbec, nebo za hrozně dlouho a bude nízký, tak to na něj prakticky nemá žádný vliv. Vám za dopravní přestupek hrozí dejme tomu 2000 korun pokuty s rizikem chycení asi 2 procenta. To znamená, že vás chytnou v jednom případě z padesáti. Takže riskujete pakatel – pouhých čtyřicet korun. Na druhé straně stojí zisky, které zřetelně převažují. <Pro lepší pochopení tohoto mechanismu doporučuji své články o korupci nebo článek o ceně života.>

Jaké zisky máte na mysli?

Ziskem je například na motorce se vytáhnout před kamarády, rychle dojet na místo, zvednout si adrenalin z rychlé jízdy. Někdo jede na pracovní schůzku na poslední chvíli, ale chce ten skluz dohnat na silnici. Nebo když jste ve společnosti, na zábavě, tak se vám nechce být na suchu jenom proto, že jedete autem.

Hraje nějakou roli celková atmosféra? Tedy jestli se všeobecně zákon respektuje nebo ne?

Ta je určitě hlavní. Nesouvisí jenom s děním na silnicích, ale vlastně všude. Když se v běžném životě setkáte s korupcí a není nijak postižená, tak nabudete dojmu, že je všechno beztrestné. Důležitou roli tady hrají opinion leadeři, lidé, na které je víc vidět a kteří určují nějakou normu, myslím politiky. Ti jsou u nás přední figury porušující pravidla silničního provozu, rychlost překračují premiéři, ministři i policejní prezident. Takže běžný člověk si řekne, když to dělají oni, proč bychom to nedělali my. Ta atmosféra strhává i lidi, kteří by za jiných okolností pravidla dodržovali. V Česku vyžaduje respektování předpisů ohromné mravní úsilí. Člověk, který jede přikázanou třicítkou, si připadá jako marťan, protože z vedlejšího sedadla na něj křičí spolujezdec, aby zrychlil, všichni ho předjíždí, troubí na něj, vztyčují prostředníček, zkrátka je na něj vyvíjen velký sociální tlak, aby jel rychle, neměl rozestupy. Tito lidé jsou v takhle nastaveném systému nejvíc biti.

Takže jaké existují recepty, jak to změnit?

Jednoznačně zesílit represi. Může to znít překvapivě, ale od všeobecné nálady předpisy nedodržovat je jen krůček k tomu je začít dodržovat. Tu náladu vysoudíte z toho, co o tom lidé říkají. Dnes většinou tvrdí, že předpisy jsou k ničemu, že je to jenom způsob, jak z lidí vytáhnout peníze. Stačí ale málo a celý společenský modus se úplně přecvakne. Stačilo by zvýšit postihy nebo jejich frekvenci. Když to nebude dva tisíce, ale dvacet tisíc, tak si chytrý člověk řekne, že se mu to nevyplatí. A od toho se může odvodit celková rétorika, že dodržovat předpisy má smysl. To je to, co vidíme na přechodu z Rakouska do Čech. Tam lidé odhadují nebezpečí jinak. Čech, který tam cestuje, najedou zpomaluje, nepřejíždí plnou čáru, zastavuje u přechodu. A naopak Rakušan, který přijede sem, odkouká to chování od zdejších řidičů taky velmi rychle a šlape víc na plyn. Je to podobné jako u teorie papírků. Když nejsou na zemi poházené papírky, tak je tam lidi nehážou, když je jich plno, tak ho nemají problém odhodit. Prostě přebírají normu.

V Lidových novinách zazněl názor, že by se měla obrátit celá filozofie postihů. Místo soustředění na pár pirátů jezdících obcí stotřicítkou, začít pokutovat celou tu masu řidičů překračujících rychlost o pět, deset kilometrů. Souhlasíte?

To je pravda, důležité je, aby nebyl skok mezi pokutou a nepokutou. Jakmile tu pravděpodobnost postihu je, jakmile budete postihován za každý kilometr nad padesátku, byť třeba menší částkou, tak se citlivost rázem zvýší. To je nulová tolerance, s tou uspěl starosta New Yorku Rudolf Giuliani. Šel jste mimo přechod pro chodce a rovnou jste se dostal do vězení. A za krátkou dobu se New York změnil v bezpečné město.

Návrh výpočtu pokuty

U lineárních pokut je konstantní přírůstek, zde 200 Kč za každý překročený kilometr. U kvadratického se malé překročení trestá pakatelní částkou, např. u dvou kilometrů 40 Kč, ale od 70 km/h už pokuty prudce rostou.

Po tomhle jednoduchém řešení se tu volá léta, ale nic výjimečného se nestalo. Proč?

Protože se ještě nezvedla vlna veřejného mínění, která by k tomu politiky přiměla. I v případě zmiňovaného Rudyho Giulianiho už musel být New York z obrovské zločinnosti zoufalý, bylo tam velké volání po změně a proto mohl přijít s nulovou tolerancí. Kdyby nebyli lidé nespokojení, neměla by tahle politika šanci. Tady také musí být principiální nespokojenost. Když budou lidé křičet, že se jim to nelíbí, vznikne morální tlak a je větší šance, že se toho nějaký politik chopí jako předvolebního tématu. Závisí to také na míře frustrace. Čím víc jsou lidé frustrovaní, že nemůžou ve vesnici přejít přes silnici, aniž by se tam prohnala motorka stokilometrovou rychlostí, tím je větší šance, že vznikne poptávka po represi a změně atmosféry. Možná se tomu okamžiku už blížíme, počty mrtvých se zvyšují a mění se také jejich skladba. Nezřídka zvedne hladinu mínění nějaký otřesný jednotlivý případ. Možná to bude znít cynicky, ale aby se něco změnilo, budeme potřebovat víc mrtvých nebo bude nutné víc křičet.