PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2018-04-08
Zdeněk Jančařík: Plátno z Turína. Portál, Praha, 2018, 168 s. a 8 listů barevných reprodukcí
Další články v tomto adresáři.
Vždy připomínám věřícím, že Ježíšovo vzkříšení nemělo být velkolepou podívanou pro davy. Tuto až estrádní okázalost měl mít jiný Ježíšův čin, a to vzkříšení Lazara. To bylo od začátku komponováno jako dechberoucí událost, která měla Židy i učedníky přesvědčit o tom, že Ježíš je syn samého Boha. Vzkříšení ale přichází v době, kdy se už sám Ježíš přesvědčil z jalového výsledku Lazara, že toho, kdo opravdu nechce věřit, opravdu nic nepřesvědčí, že programoví popírači si vždy najdou nějaký demagogický argument, proč nevěřit (Lk 11, 15: "Démony vyhání ve jménu Belzebula."). Proto po vzkříšení Ježíš nemíří za Veleknězem, který ho zapřísahal při samotnému Bohu, aby vyznal, zda je či není syn Boha. Pravděpodobně by dopadl jako sv. Sebastián před císařem. Ale Ježíš se soukromě zjevuje výlučně jen těm, kteří ho měli rádi - ženám a učedníkům.
V tomto smyslu je třeba chápat i plátno z Turína. To není určené k tomu, aby zacpalo hubu rouhačům a demagogům. To je Ježíšův vzkaz pro pochybovače stylu depresivního sv. Tomáše, pro všechny, které sžírají pochyby, zda to celé nebyl jen sen či nějaká báchorka, ale kteří přesto hledají pravdu s čistým srdcem. Bůh totiž není neviditelný, ale vidí ho jen ti, kteří mají čisté srdce.
Každý, kdo někdy dělal přírodovědný či empirický výzkum, má zkušenost, že vždy stojí proti sobě mnoho pro a proti, vždy je mnoho nejasností a vždy se výsledky dají různě interpretovat a vždy se ukazuje, že realita je mnohem zašmodrchanější než naše zjednodušené teoretické konstrukty. Osobně jsem to zažil jak jako geolog nad vrty, tak jako psycholog nad testy. Ale když se to dělá poctivě, je vyhodnocování testů či vrtů vždy velké dobrodružství.
Stejný pocit mám nad Turínským plátnem. Stojí proti sobě argumenty slabší a silnější, otázek je jako vždy mnoho, ale přesto každý poctivě empiricky smýšlející věřící přírodovědec si nakonec po zvážení všech pro a proti musí říci: "Ano, toto plátno není falsum. To je a zdá se, že ještě dlouho bude pro moderní vědu zcela nepochopitelné něco mezi artefaktem a přírodninou - nenapodobitelné, ani nevysvětlitelné. V tomto smyslu se mi opravdu líbí sousloví "páté evangelium", neboť i ono nám nese ono radostné poselství - smrtí to nekončí. Mohu to říci i inverzně: I přes všechny problémy s radiokarbonovou zkouškou nejsem schopen sám sebe, když ležím třeba v noci v posteli, přesvědčit, že do toho plátna nebyl zabalen po smrti zabalen ten, kterému kdysi říkali Ješua hamašiach. Proto vnímám to plátno jako něco mezi mnou a Ješuou, který mi tím samým říká: "To není kladivo na demagogy. To, je jen můj soukromý vzkaz tobě - neboj se, jsi na správně cestě. Uvažuješ správně, když věříš v mé zmrtvýchvstání." Já mu na to říkám: "Jo, díky, mně to stačí. Pro mě je to přesvědčivé dost." (viz Seznam pro a proti)
Jak vidím z knihy Zdeňka Jančaříka, nejsem jediný koho Páté evangelium vede k Bohu. Jeho kniha o Turínském plátně má atypický formát. Odborný výklad o povaze a historii plátna střídají teologické úvahy a autentické osobní výpovědi autora. Zprvu jsem se těch avizovaných úvah bál - že to zase budou laciné teologické fráze, ale Zdeněk mě mile překvapil svou opravdovostí a autentičností.
Popisuje těžké chvíle řeholníka a kněze - úmrtí či odchody svých spolubratrů z řádu, krizi středního věku a vyhoření u zasvěcených osob. Stejně jako běžně žité pokrytectví církve. Například cituji: "Někteří zbožní lidé se pozastavovali nad tím, že píšu o [svých] rodičích příliš pravdivě. Zbožný kněz by měl podle nich zahalit svou minulost do neprostupné mlhy a představovat ji jako bukolickou krajinu, v níž hledající chlapec narazil nanejvýš na nesrozumitelné pasáže z Písma, a nikoli na lidi z masa a kostí, s jejichž stíny dodnes zápasí." Ano, i církev zápasí s svou, nebál bych se říci, přímo hříšnou tendencí žít v líbivých lžích a nepokrytě nesouhlasí s Hospodinovou libůstkou - zjevovat své přílišné pravdy v takových váncích, jakým je i Turínské plátno. Ale jít k člověku cestou hromu a zemětřesení již vyzkoušel Hospodin a cestu Ein Kessel Buntes už s Lazarem vyzkoušel Ježíš - oba nám připomínají, že jsou to cesty slepé. Proto jsem rád, že mohu knihu Zdeňka Jančaříka doporučit všem čtenářům, neboť i on svou knihou nás vede k čistotě srdce, abychom byli schopni unést přílišné Hospodinovy pravdy a díky nim ho i uvidět.