PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2025-11-16
Latinské slovo quolibet znamená česky cokoli, nebo „co-libo“ a je to zkratka latinského: quaestiones et responsiones quodlibeticae – otázky a odpovědi jakékoli. Byl to způsob vedení rozprav, který byl tak elegantně diplomaticky vedený, že se udržel až do bahna našeho věku. Ptáte se jistě nevěřícně: My ho ještě dnes můžeme někde vidět? Nebojte, rád vám to povím...
Kdysi jsem pracoval pod prof. Dunovským. To byl lékař, pediatr, ne psycholog a na svém Dětském krizovém centru zaváděl móresy z lékařských klinik. Den vždy začínal poradou v 7:00 nebo 7:30, což byl analog ranní vizity v nemocnici. Zajímavé bylo, že prof. Dunovský ji vedl stylem, jak kdysi na lékařských fakultách ve středověku živě probíhala středověká quodlibet, čili učenné disputace.
Předsedající quodlibetář, zde Dr. Dunovský, napřed položil otázku: "Oznámíme to zneužívání u Nováků na policii?" Postupně se zeptal všech okolo sedících: "Co byste dělal vy? A co vy? A co vy?" To jsou argumenta v quodlibet. Pak řekl svůj hlavní klíčový argument (Avšak proti jest) a vyložil svůj názor či rozhodl (Odpovídám, respondeo). Pak odpověděl lidem na jejich názory či argumenty (k prvnímu, druhému... ad primum, ad secundum. Já jsem tam tehdy byl poslední ucho, tedy mně patřilo ono Ad ultimum: „Pane kolego, co budete dělat vy?“ „Statistiku.“ „Dobrá... tak do práce.“ A všichni jsme se rozešli, já tedy ke svému epidemiologickému programu, co běžel ještě v DOSu.
Díky této středověké technice jeho porady měly spád, za půl hodiny se šlo pracovat a všichni měli o čem přemýšlet a věděli, co budou dělat. Všichni(*) zaměstnanci také věděli o všem důležitém, co se na klinice dělo, prostě byli naladěni na práci. Byla to nejen škola, ale i taková pracovní mentální rozcvička (v nemocnici i fyzická, protože se chodí od lůžka k lůžku).
(*) Dobrá, až na uklízečku museli na té poradě být všichni.
Hlavní výhodou, že každý mohl říci svůj názor, ale předsedající s ním nevstupoval hned do diskuse, takže se porada tolik nezvrhávala do chaotické hádky. Tedy napřed je expozice názorů a argumentů, pak argumentace předsedajícího, takže všichni znají názory všech dříve, že se rozjede vlastní diskuse o detailech. Prostě redukuje to zmatené hádky. Geniální metoda, kterou jsem obdivoval ještě mnohem dřív, než mi došla ta spojitost mezi lékařskými vizitami a středověkými quodlibet.
Chtělo by to nějakou nahrávku takového pravého středověkého quodlibet
I když nemáme zvukové záznamy ze středověkých quodlibet, která se občas vedla celý den jako dnešní konference, tak je máme zapsaná. Já jsem se s nimi například setkal u sv. Tomáše Akvinského. Pro zajímavost na těchto dvou místech se řeší otázka, kolik andělů se vejde na špičku jehly a naopak zda jeden anděl může být na více místech (I q. 52 a. 3 co.).
Všimněte si, jak používají moderní pojmy, ale ještě bez moderních slov. Například pracuje se spojitým a nespojitým pohybem, ale používá termín souvislý pohyb (motus localis non/continuus). Dnes fyzici také pracují s nespojitým pohybem, například tunelový jev v kvantové fyzice.
Tehdy nedělitelný bod definovali špičkou jehly a vedli debatu, zda je prostor dělitelný do nekonečna nebo ne (I q. 53 a. 2 co.). Fyzici dodnes dělají to samé. Zajímalo by mě, kolik čtenářů ví, jak je definovaný nedělitelný prostorový bod dnes. Je o to mnoho řádů menší rozměr, ale základní myšlenka zůstává – existuje nedělitelná vzdálenost. Kvantování vzdálenosti a tedy i nespojitost prostoru je dána tzv. Planckovou-Wheelerovou délkou, která reprezentuje nedělitelné kvantum prostoru (10−35 metru). Nebudu se tvářit, že tomu rozumím. Jen vím, že to existuje. Každopádně vesmír se tedy stále jeví fyzikům a přírodovědcům ze všech stran ohraničený, konečný. Toto je jedna z těch mnoha hranic.
Nikdo neříká, že tehdy znali kvantovou fyziku, ale bez těchto úvah o spojitém a nespojitém pohybu by nevznikly Descartesovy karteziánské souřadnice a nevznikla by ani kvantová fyzika. Šamani na Sibiři o nespojitém prostoru neuvažují, stejně jako Číňané o něm neuvažovali za středověku, proto se moderní technologie a s nimi fyzika objevila jen v Evropě. Na začátku byla totiž láska k pravdě – tehdy mladíky, jako byl René Descartes, zajímaly takové „neužitečné“ otázky, jako je spojitý pohyb a nedělitelný bod (špička jehly). Dnes stejné mladíky zajímají převážně jen hry na telefonech. Kdo tomuto mámení odolá jak Odyseus seirénám, má sice štěstí, že unikne droze, ale přesto zažije pocit naprostého osamění. Jeho bádání nebude nikoho moc zajímat. Jeho kamarádi na něj budou od svých ikonek hledět skelným pohledem... Dekadentní doby se totiž vyznačují tím, že se vysmívají svým předkům místo, aby je obdivovali a to dobré z jejich praxe napodobovali. Ať je to vedení porad stylem quodlibet, nebo úvahy o spojitém a nespojitém pohybu ve fyzice.
Apropos málem jsem zapomněl. Kolik se tedy vejde andělů na jedno místo ("na špičku jehly")? Pokud jste si přečetli ty dva odkazy na Summu, tak víte, že sv. Tomáš Akvinský říká, že na jedno místo nanejvýš jeden anděl, a že anděl nemůže být na dvou místech zároveň na rozdíl od Boha, který je všude. Tedy vcelku jako člověk, ale na rozdíl od něho se anděl může pohybovat v prostoru nespojitě, tedy na způsob kvantového světa, a konkrétně je tam, kde právě působí. To je ale obecná definice metafyzická definice místa, kde atribut místa příčina získává tím, že začne působit: Příčina je tam, kde působí, a naopak účinek je u své příčiny. (I q. 52 a. 2 arg. 3)
Pokud ještě nemáte povídání o andělech plné zuby, tak tady můžete pokračovat. Každopádně pokračování těchto středověkých úvah o vztahu místa, prostoru, příčinách dnes najdete především ve fyzice, viz odkaz výše. Dnes jsou to fyzici, kteří řeší, kolik elektronů může být na jednom místě a jak to, že jeden elektron může zároveň procházet dvěma místy. I tam platí, že pokud elektron nepůsobí, tak nemá nemá atribut místa. Začíná být "někde" jen za předpokladu interakce, tzn. kolabsu vlnové funkce...