Nesmrtelnost duše, kuličkový mozek a Polyův proces závislý na cestě
aneb nezměnitelné a nezničitelné struktury ve "zcela" proměnném světě

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-12-29

Před časem jsem vedl mediální polemiku s Janem Špačkem na téma nesmrtelné duše. Tam jsem poukazoval na fakt, že církev je, co se týká důkazu nesmrtelnosti duše v argumentačním vakuu. Starý důkaz vzal za své s výzkumy moderní psychologie a biologie a nový není. Co hůř - není motivace jej hledat. Doba nepřeje vědě, ale zážitku.

Ve své knize Psycholog a jeho svědectví o Kristu jsem se touto otázkou zabýval v kapitole Lidská nesmrtelnost, kde jsem poukázal jev na zřetelně přehlížený filosofy i teology: "V tomto světě vznikají struktury, které jsou v tomto samém světě nezničitelné." Samozřejmě pokud se jedná o živou strukturu čili organismus, pak nezničitelnost organismu znamená jeho nesmrtelnost.

Musíme rozlišovat myšlenkový experiment od reálného světa. Ano, v imaginárním světě si můžeme představit příčinu, která šachovnici rozšíří na 9x9 políček, ale reálném světě neexistuje příčina, která by přesvědčila všechny šachisty světa, aby přešli ze šachovnice 8x8 na 9x9. Prostě šachovnice 8x8 a s ní související literatura o šachu jsou nezničitelná civilizační struktura pravděpodobně do té doby, dokud budou existovat lidé našeho druhu. Teoreticky mohou existovat různé varianty hry v šachy, ale jakmile jedna vznikla, tak už není příčiny, která by ji zničila - samozřejmě za předpokladu, že zůstane zachován systém, ve kterém provádíme tuto úvahu, v tomto případě lidstvo.

Polyův proces závislý na cestě

Nejsem jediný, kdo si tohoto jevu všiml. Nedávnost jsem narazil na termín "proces závislý na cestě" od nikoho menšího než od Georga Pólya (více viz 1; viz 2). Ten popisoval následující simulaci, která má vlastnosti popisovaného jevu v malém:

Do osudí vložíme bílou a černou kouli. Pak nahodile jednu kouli z osudí vylosujeme, pokud je bílá, vrátíme do osudí dvě bílé koule, pokud je černá, vrátíme do osudí dvě černé koule. Takto pokračujeme ad libitum.

Jak vidno časem zamrzne podíl barev na nějaké hodnotě, o které je v podstatě rozhodnuto po cca 200 hodech. Další hody jen zpřesňují a vyhlazují čáru. Simulaci si můžete stáhnout jako soubor Calc (Excel).

Tři různé série losování vedou k těmto třem zcela odlišným podílům bílých a černých koulí v osudí, které ale jak vidno jsou již dále prakticky nezměnitelné:

Na ose x je pořadí losování či počet koulí v osudí a na ose y je podíl černých koulí. V tomto modelu přestavují první dvě koule fázi 1. Do cca stého losování je fáze 2. Nad stým losováním už začíná třetí fáze. Zkrátka od určitého počtu hodů už neexistuje v rámci tohoto systému příčina, která byla schopna dramaticky změnit poměr černých a bílých koulí.

Procesy závislé na cestě nacházíme zhusta i v psychologii, například závislost na alkoholu má tento vývoj. Nebo různá chybná rozhodnutí představují slepé ulice, ze kterých není návratu. K této empirické psychologické zkušenosti, totiž že člověk je schopen totální sebedestrukce, existuje teologický korelát - věčné zavržení, který říká ve smyslu Polyova procesu závislého na cestě: Pozor, po vzkříšení nebude příčiny, která by tento stav zvrátila.

Status quo přírodovědného poznání

Vraťme se nyní k teologické otázce nesmrtelných bytostí. Dnešní přírodovědné poznání nám říká:

A) v rámci daných pravidel - přírodních zákonů - struktury, které jsou neměnné či nezničitelné v rámci jak celého vesmíru, tak v rámci podsystémů, ekosystémů ap. (proces závislý na cestě)

B) samovolně vznikají živé struktury (evoluce)

C) v rámci živých struktur samovolně vznikají racionální bytosti (evoluce člověka)

Tyto tři procesy se zjevně nijak apriori nevylučují, ergo dnešní přírodověda připouští, že přírodními procesy může vzniknout bytost, která bude mít všechny tyto tři vlastnosti: život, racionálnost i nezničitelnost v rámci tohoto vesmíru.

Otázka jiná je, zda taková bytost už někdy v historii vznikla, a zda jí může být za nějakých okolností i člověk.

Empirická přírodověda krčí rameny. Experimentální důkaz této teoretické možnosti nemáme. Člověk se jeví beznadějně smrtelný stejně jako chroust. Nemáme žádnou možnost jak oživit člověka. Ani nemáme žádný opakovatelný důkaz, že by po smrti člověku zůstalo něco jako svébytná nesmrtelná duše, existující nezávisle na mrtvém těle.

Co k tomu křesťanství?

Křesťané byli vždy přesvědčeni, že v tomto vesmíru nejsme sami, jediné živé bytosti. Vždy byli přesvědčeni o existenci živých bytostí - andělů. Anděl znamená řecky posel, ale v zásadě se tento koncept neliší od termínu mimozemšťan, jak je dnes populární označení racionální bytosti jiných světů. K debatě je jen případná jeho ne-smrtelnost.

Co se týká nesmrtelnosti člověka a případné nesmrtelné duše. Křesťanská tradice je přesvědčena, že člověk po smrti existuje v nějakém méně funkčním stavu a očekává vzkříšení z mrtvých. Židé například hovořili o údolí stínu smrti. Takže ani podle křesťanství člověk po smrti sám o sobě není schopen plnohodnotného života po smrti. V tomto je částečná shoda s přírodovědou - nevidíme žádné známky života po smrti.

Křesťanství ale poukazuje prstem na vzkříšeného Krista jako na vyjímku a říká: My jsme beznadějně smrtelní, ale on je nesmrtelný. On zvítězil nad smrtí. On je tím průnikem tří procesů - živý, rozumný a nesmrtelný. Tuto vlastnost v našem světě má jenom on. My ale můžeme i po smrti začít žít plnohodnotně jen tak, že se na něho fyzicky napojíme, viz související teorie eucharistie.

Podobně na existenci nesmrtelné duše po smrti člověka poukazují činy Ježíše, které samozřejmě pro přírodovědu nejsou průkazné. Například když Ježíš křísí Lazara, mozek mrtvého je již v naprostém rozkladu. Obnova Lazarovy bytosti se musela dít na základě jiného vzoru než podle jeho mrtvé tělesné schránky. Tento vzor pak splňuje definici duše jako podstatného tvaru těla, která existuje i po smrti člověka. To samé platí pro rozhovor Ježíše s Mojžíšem a Eliášem na hoře Tábor. To jsou ovšem důkazy založené na evangeliu, předpokládající víru v jejich pravdivost a historicitu, tedy jsou přístupné věřícím, ale bezcenné pro nevěřící.

Závěr

Minimálně od objevu dalekohledu je křesťanství v defensivě vůči přírodovědě. Samo má základy postavené na starověké a potažmo středověké filosofii a přírodověda postupně podkopala všechny základní pilíře:
a) Stvoření světa v dohledné minulosti - stvoření v šesti dnech se stalo jen symbolem.
b) Původ živých bytostí jakýmsi kvazikouzelnickým stvořením - buď skončíme u nekonečných debat stvoření versus evoluce, nebo musíme připustit, že evoluce je dlátem v Božích rukách.
c) Přírodověda rozpustila i propastný rozdíl mezi rozumným člověkem a ne rozumnými živočichy - tím zmizela nesmrtelná duše a případný posmrtný život.

To je těžká myšlenková krize. Teologie se tedy stáhla do svého skleněného zámku. Sekulární přírodovědci - zejména biologové a psychologové - mají pro teologii jen slova pohrdání, které lehce demonstrují, protože teologové rezignovali na přírodovědné poznání a často produkují v této oblasti naprosté nesmysly^(*).

^(*) Například jeden farář mi naprosto vážně tvrdil, že za dob Noeho se před povodní zvířata seřadila na břehu, aby je povodňová vlna spláchla do stratigrafických vrstev tak, aby nad sebou byli živočiši prvohorní, druhohorní až po člověka. To se pak člověk na sekulární přírodovědce nemůže zlobit, že nás křesťany mají za bandu idiotů.

Osobně ale jsem silně přírodovědně orientován a odcizování přírodovědy a teologie mi vadí. Křesťané by měli udržet s přírodovědou krok a najít nové alternativní pojetí, jak uchopit tradiční křesťanské termíny, jako je stvoření či nesmrtelnost člověka ve světle nových poznatků. Vždyť Bůh k nám nehovoří jen skrze Bibli, ale skrze celé své stvoření. Jestliže nás fackuje přírodověda, tak to nás fackuje sám Bůh řka: "Věnujte prosím, věřící, větší pozornost tomu, co jsem skutečně stvořil."

Dnes se jedná o základní křesťanská dogmata: Existence Boha coby stvořitele světa je dokazatelná pouhým rozumem, netřeba k tomu Bible či zjevení. Totéž by mělo platit o existenci duše. S důkazem Boží existence třeba z příčinné řady by snad nemusel být takový problém (viz http://dukaz.klimes.us), ale jak jsem již řekl výše, důkaz nesmrtelné duše člověka se nachází ve argumentačním vakuu. Tedy jen tápeme v mlhách a hledáme, kudy by se mohly ubírat nové myšlenkové pochody.

Proces závislý na cestě by mohl být novou myšlenkovou cestou, pomocí které bychom mohli uchopit tradiční termín "nesmrtelnost". Jen jako úplnou tečku připomínám, že v evangeliích nenajdeme termín "nehmotný". O věčném životě se píše, ale o nehmotné duši ne. To nám má být připomínkou, že můžeme uvažovat i jinak než v polaritě hmotný/nehmotný či složený/nesložený, jak bylo vlastní antické filosofii - a přesto zůstat křesťany.

Kuličkový mozek

Po letech jsem narazil v Hamíku - úžasný to časopis - na podobný algoritmus. Doslova přebírám, citace viz níže:

Kuličkový mozek na Maker Faire je unikátní exponát. Máme hrací pole 3x3 a hrajeme piškvorky se strojem. Stroj se skládá ze 304 zavařovacích sklenic a v nich jsou kuličky různých barev. Každá sklenice představuje jednu kombinaci na šachovnici a každá barva kuličky odpovídá jednomu hracímu poli. Tato kombinace je zobrazena na samolepce na sklenici. Žádná další technika už není potřeba. PC bylo zde jen pro zobrazení statistiky výher. Člověk se rozhodne sám, kam položí svůj „kámen”. Kombinace, která na hracím poli vznikla, vyžaduje odpověď stroje. Najdeme správnou sklenici a vylosujeme jednu kuličku a necháme ji venku ze sklenice. Podle její barvy za počítač položíme kámen. Tahy opakujeme, dokud člověk nebo stroj nemá tři kameny v řadě nebo úhlopříčce. Když vyhraje člověk, stroji „za trest” kuličky zpět nevracíme. Nastane-li remíza, kuličku vrátíme a odměníme stroj jednou kuličkou stejné barvy navíc do každé sklenice. Pokud stroj vyhraje, byla tato cesta správná a odměníme ho vrácením kuličky a dvě přidáme. Po asi 150-200 hrách se stroj naučí tyto malé piškvorky hrát a vyhrává. Jak je to možné? Představme si stromovou strukturu tohoto logického problému. Stroj začíná. Losujeme z devíti barev. Všech kuliček je ve sklenici stejně. Člověk má už jen osm možností odpovědí. Pak zase stroj už odpovídá jen ze sedmi barev, ale každá barva odpovídá nějaké větvi řešení, atd. Čím dále hra pokračuje, tím méně barev se vyskytuje ve sklenici. Ostatní pole jsou už obsazena. Kuličky, které reprezentovaly špatné tahy vedoucí k prohře, se zpět nevracejí, tedy už nebude se tak četně opakovat špatné řešení. Kuličky vedoucí k výhře se vrací a přidávají, tedy příště bude větší pravděpodobnost losu, že nastane to správné řešení. Nejedná se o umělou inteligenci, jedná se pouze o demonstraci strojového učení. Nejedná se také jen o matematiku či logiku, ale i psychologii. Stejně funguje edukace třeba člověka nebo psa. Zkušenost (pozitivní i negativní), odměna i trest. A všimněte si, že počáteční časté prohry stroje vedly právě k jeho vítězství. Přesně toto vedlo k olámání špatných větví a zůstaly jen ty silné – správné vedoucí k cíli. V životě také můžeme použít znalosti jiných z minulosti, poučit se z historie a jít příměji k cíli. A nebo si prošlapat slepé uličky znova sami.

Petr Kospach, OK1VEN, ok1ven@email.cz

https://www.hamik.cz/data/hk_dily/hamikuvkoutek068.pdf