Kdysi se na jednom spolču probíralo těžké téma. Cílená válečná znásilňování Bosenek Srbskými vojáky, aby se jim rodily srbské děti - děti nepřátel. Rozjela se tam pochopitelně debata, zda by ty Bosenky neměly jít na potrat těchto nenarozených srbských agresorů ve vlastním břichu. Přítomní chtěli po farářovi, aby se k tomu vyjádřil. Ten řekl dvě klišé a co nejrychleji zmizel. Bylo to trapné. Na druhou stranu vím, proč zdrhnul. Když jsem téma "dát vlastní dítěte do adopce" dal do novin já, tak z toho byla mela. Pro Uzly a podobné lidi to byl rudý hadr před očima: článek 1, článek 2, článek 3.
Tehdy jsem přemýšlel, zda mám být psycholog s líbivou tvářičkou a papouškovat, co chtějí lidé slyšet, nebo mám říci své přesvědčení s plným vědomím, že mě to bude dřív nebo později stát mediální kariéru. Psal se rok 2011, jeden z těch, kdy jsem byl na vrcholu své popularity, takže takovými články jsem riskoval hodně.
Onen farář prostě neměl sílu před plnou sakristií věřících říci, že by si ty ženy měly nechat v břichu dítě Srba, který jim třeba před tím před očima vyvražil celou rodinu a že je Božím přáním, aby ani tento život dítěte od agresora nikdo jiný neukončoval.
Postoj křesťanských církví k potratům je vcelku přímočarý
To, co má žena v lůně, je člověk, protože to má lidský život a nikdy se nestane, že by to mělo život nějakého jiného organismu. Jinými slovy, když to necháme být a nebudeme na to sahat, vyklube se z té ženy bez vyjímky vždy dítě a nikdy ne kedlubna. Prostě nevěříme jako ateisté, že do 12. týdne je to život kedlubny nebo nějakých jiných nedefinovaných buněk a od 12. týdne to nějak zazračně - cililink - začne být životem dítěte (jakási "transsubstanciace" plodu - změna z jedné podstaty na druhou podstatu). Podle křesťansko-židovského přesvědčení lidský život patří Bohu, je to jeho reservát, proto člověk nemá právo ho ukončovat ani poškozovat, a to ani svůj vlastní život či zdraví.
Rezervát česky výhrada, výsada; za feudalismu "právo vrchnosti"
Hodnota spermie
Jeden lup je asi 1000× víc, než jsem potřeboval na zplození všech svých tří dětí.
Navíc jsou minimálně na 99,9% stejné jako geny jak Einsteina, tak onoho srbskeho agresora.
Pravda ale, stačí
jedno špatné písmeno
na důležité pozici v genu, aby se narodilo dítě se těžkým postižením. Více viz
strana 27
Z toho vyplývá, že znásilněné Bosenky by měly děti srbských vojáků v každém případě porodit. Během těhotenství a (podle našeho právního řádu) mají pak ještě dva měsíce šestinedělí čas, aby si ujasnily v srdci a svědomí, co dál. Jak moc je pro ně důležitá jedna srbská buňka-spermie, která je 1000x menší než každý lup, jenž den co den padá z jejich vlasů, a která se asi jen v necelé tisícině genových bází liší od genů jejího milovaného manžela, kterého jí vlastnoručně zabil biologický otec dítěte v jejím lůně. Ano, je to těžké dilema, proto v tomto směru bychom jim neměli zakazovat jít cestou adopce.
Kniha: Rasismus versus identita v náhradní rodinné péči, strana 27
Když jim nitro stále bude říkat, že nejsou s to takové dítě vychovávat, tak je stále důstojným a správným křesťanským řešením dát to dítě třeba do mezinárodní adopce. V to věříme, v to věří naše církve (Dt 24,16): "Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích." Bohu Otci nevadilo svěřit výchovu svého Syna Josefovi, proč by to mělo vadit nám?
Problém zbabělosti nejen tohoto faráře je fakt, že i mezi věřícími je plošně přijatelnější potrat než adopce. Představte si svou farnost, že by po ní devět měsíců chodila těhotná třeba vaše dcera, pak by porodila a dala dítě do adopce. Ostatní věřící by se jí ptali:
- Jani, kde máš to děťátko?
- Víte, já ho dala do adopce...
Zkuste si představit jmenovitě vašeho faráře, zda by měl odvahu se postavit proti nenávistné reakci vaší farnosti vůči vaší dceři a vaší rodině? Tipněte si kolik procent katolických farářů by mělo odvahu si stoupnout před ambón a zastat se vaší dcery proti zbytku farnosti a nahlas říci, že je lepší dát dítě do adopce než jít na potrat a že naším úkolem není odsuzovat dání dítěte do adopce.
Apropos kolik jste viděli za posledních pět let těhotných katoliček, které daly své dítě do adopce? Za dobu, co jste ve vaší farnosti, už totiž muselo v ní být pár žen na potratech. Největší procento potratů totiž tvoří ženy, které mají rodinu, stabilní rodinné zázemí, už nějaké děti, jen tak říkajíce nedokáží si představit další dítě.
Četli jste někdy v Katolickém týdeníku reportáž o matce, která se rozhodla darovat nechtěné dítě do adopce, i když má jinak funkční katolickou rodinu? Nechci křivdit, tak moc ho zase nesledují, proto jen za sebe říkám, že jsem nic takového neviděl. Řeči o "ochraně nenarozeného života" jsou líbivé a povrchní úvahy na modelovém pripadě: "Žena, která nemá sociální zázemí, je nechtěně těhotná a my ji pomůžeme najít ubytování nebo anonymní porod." Všechny těžší případy se přecházejí mlčením, i když jich je početně více než těchto modelových.
Třeba nevěřící(*) muž uřve katolickou manželku, že má jít na potrat, protože "víš, Jani, my si nemůžeme dovolit další dítě". A ona prakticky v každém případě na ten potrat jde, protože si nedokáže představit, že by pak musela žít nejen s tím mužem ale i ve vlastní farnosti. To, že je toto rozšířená katolická praxe, je jisté, protože jinak bychom museli od farářů slýchávat kázání s návodem, že v tomto případě má taková žena počkat, až se propásne čas, kdy potrat možný (12. týdnů, tři měsíce), a to navzdory přání svého muže. To, že si pak od něho vyslechne své, by se mělo chápat jako její mučednictví za dosud nenarozeného Krista (Mt 25, 45). A pak by ji měla farnost pochválit a citově podpořit, že následně dala to nechtěné dítě do adopce, aby se jí nerozpadla rodina. Představte si, že tím mužem bude veřejně činný muž -- pan starosta nebo ředitel školy, ať to máte trochu v realističtějších barvách.
(*)Ne nutně nevěřící a ne nutně muž. Viděl jsem i pár případů, kdy muž chtěl dítě zachovat a potrat si vynutila žena.
Vzácně slýchávám od klientů, že dali do adopce dítě z nevěry, ale to bylo pravda jen z důvodu, že vztah s milencem skončil až po posledním termínu potratu. Samozřejmě i zde je nejčastějším řešením potrat, protože je nad síly farářů veřejně kázat, že darování dítěte do adopce je pro křestany morálně přijatelné řešení.
Tento lid mě ctí ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne (Mt 15, 8)
V sobotu 11. dubna 2026 se v Praze konal pochod za život a při něm došlo k potyčkám se zastánci potratů. Prostě prázdná ideologická bitka. Říkám si, zda by nebylo lepší těm zástáncům potratů raději na férovku a popravdě říci: "Buďte v klidu, my jsme tu ochranu nenarozeného života taky už dávno zabalili. Tyto pochody - to je jen takový náš folklór. Když příjde na lámání chleba, tak naši faraři zbaběle utíkají před vlastními ovečkami, aby se k otázce potratů nemuseli vyjádřit z kazatelny. My posíláme naše dcery i ženy taky na potrat. Prostě ani u nás nedávají katolické ženy nechtěné děti dítě do adopce a raději jdou na potrat, aby je neodsoudila jejich farnost." Jinými slovy autentičtější a pro druhou stranu přesvědčivější by bylo, kdyby se ty pochody za život koncipovaly jako pochody kajícníků a flagelantů: "Odpusť Hospodine! Vraždíme ti nenarozené děti a děláme si z církve holubník..." Jakou přidanou hodnotu má kázat vodu a pít víno, když v hloubi duše stejně těm kecům o nevyčíslitelné hodnotě nenarozeného života nevěříme?