Tři pomíjivé přírodovědné představy
v Kazatelovi a kus z Henocha

Mgr. Michaela Klimešová, PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009

I) Ekliptika a bríza
II) Zákon zachování objemu (hmotnosti) a hydrologický cyklus
III) Blesk a hrom v Henochovi

I) Kazatel 1, 5-6

Toto je obtížně přeložitelné místo v Kazatelovi, se kterým si obvykle překladatelé neví moc rady. Důvod je prostý. Z hlediska standartní hebrejské gramatiky ten text nedává smysl. Je v něm mnoho gramatických nepravidelností až chyb. Výsledkem toho je, že každý překladatel napíše svou představu, jak ten text pochopil. Těžko hovořit o překladu.

[Šrotovač Ka 1,5 Překlad slovo od slova.] ה וְזָרַח הַשֶּׁמֶשׁ, וּבָא הַשָּׁמֶשׁ; וְאֶל-מְקוֹמוֹ--שׁוֹאֵף זוֹרֵחַ הוּא, שָׁם.

Výslovnost:
ve zarach ha šemeš u va ha šameš ve el mkomo šo'ef zorEach hu šam.

Překladatelská poznámka:
Věta začíná konsekutivním vavem, takže převrací čas - z minulého je budoucí: וְזָרַח [ve zarach] dosl. on zářil. Zde tedy "zazáří Slunce".

"To Slunce" הַשֶּׁמֶשׁ [ha šemeš] je mužského rodu, v překladu převracíme na neutrum.

Tvar הַשָּׁמֶשׁ [ha šameš] je koncový tvar, který sloužil místo naší tečky za větou.

Zdvojenou předložku וְאֶל-מְקוֹמוֹ [ve el m-komo] dosl. "a do z jeho místa" samozřejmě není lehké přeložit. Ustálené sousloví מְקוֹמוֹ [mkomo] "z jeho místa" můžeme nahlédnou jako příslovce, ala české "odtamtut", či hovorové moravské "ztama", kde už mluvčí nevnímá původní předložku (od- z-) samostatně.

Není jasná hranice mezi verši. Možná, že poslední slovo, nebo poslední věta má být součástí následujícího verše. Jiná možnost je přeuspořádat básnický slovosled a předložku "k/do" vztáhnout ke koncovému "tam", že by se jednalo jen o roztržené slovo לְשָׁם = ְאֶל שָׁם:

Sousloví שׁוֹאֵף זוֹרֵחַ [šo'ef zoreach] je divné, protože se jedná o dvě slovesa v přítomném čase. Logické by bylo spojení přítomný čas a infinitiv שואף לזרוח [šo'ef lizroach]. Další problém je s významy těchto slov. Zoreach, které znamená buď "září", nebo "vychází". Stejně tak šo'ef je původně dýchá, přeneseně touží. Tyto nejasnosti dávají mnoho možností výkladu, z nichž žádný nedává jasný smysl.

Sloveso בָא [ba] dnes znamená "(on) přichází". Nemá význam zapadá.

וְזָרַח הַשֶּׁמֶשׁ, וּבָא הַשָּׁמֶשׁ; וְאֶל-מְקוֹמוֹ--שׁוֹאֵף זוֹרֵחַ הוּא, שָׁם.

Pokus o překlad

A zářilo Slunce a přišlo Slunce. Tam ze svého místa touží zářit.

[Šrotovač Ka 1,6] הוֹלֵךְ, אֶל-דָּרוֹם, וְסוֹבֵב, אֶל-צָפוֹן; סוֹבֵב סֹבֵב הוֹלֵךְ הָרוּחַ, וְעַל-סְבִיבֹתָיו שָׁב הָרוּחַ.

Výslovnost

[šam] holech el darOm ve sovev el cafOn sovev sovev holech ha ruach ve al svivotav šav ha ruach

Překladatelská poznámka

Hebrejská předloha má skoro jistě špatnou interpunkci (čárky/tečky za větou) a je otázkou, jak velká část minulého verše patří do tohoto verše. Možná závěřečné slovo [šam] "tam" z minulého verše by mělo být součástí hototo verše, těžko říci.

Sloveso הוֹלֵךְ [holech] "jde, kráčí" se ještě vztahuje ke Slunci. Jde (z východu) k jihu a vrací se na sever (přes západ).

Sousloví סוֹבֵב סֹבֵב [sovev sovev] je zcela nesrozumitelné. Jsou to dva různé zápisy slova "obrací se". Není ani jasné, ke komu se vztahují - ke Slunci, větru? Není ani jasné, zda dnešní punktace je správné, zda סבב nemá být nějaký druh absolutního infinitivu: Otáčeje se otáčí. Můžete to označovat víření větru.

Tam [Slunce] kráčí na jih a stáčí se na server. Víříce kráčí ten vítr a na svém obratišti vrací se ten vítr.

Anglický překlad

5 The sun also ariseth, and the sun goeth down, and hasteth to his place where he ariseth.
6 The wind goeth toward the south, and turneth about unto the north; it turneth about continually in its circuit, and the wind returneth again to its circuits.

Překlad (M. K.): 5. A vychází slunce a zachází slunce a prahne po svém místě, které je tam, kde ono vychází. 6. Jde k jihu a stáčí se k severu. Točí se, točí, obchází vítr, a proti jeho běhu navrací se vítr zpět.

Asi nejpřesnější z běžných překladů je ČEP (Český ekumenický překlad): 5 Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. 6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.

Též relativně přesný, i když dost nesrozumitelný, je i téměř doslovný překlad Kralické bible: 5. Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
6. Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

Bohužel téměř jistě je nesprávný překlad z Nové Bible Kralické: 5. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. 6. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se."

Otázka je, co skutečně měl Kazatel na mysli. Domníváme se, že se jednalo o meteorologický jev zvaný bríza. Nejprve definici:

http://www.dalmacia.org/ucebnitext/meteorologie.htm

Problém je, že tehdy neměli k dispozici potřebnou terminologii pro západ východ, nahoře dole). Proto je dobré si představit to, co vidí popis popis přírodovědných jevů v kartesiánských souřadnicích (tři osy: sever jih, pozorovatel, který stojí na břehu moře a kouká směrem ke Slunci.

Animace

Pohled sever→jih a nás zajímá jen vjem pozorovatele, tzn. spodní šipka větru, jak jde proti pohybu Slunce. Je třeba si k animaci přimyslet, že Slunce v noci jde jaksi pod zemí zpět ze západu na východ, takže opět proti směru šipky větru.

Přepišme tedy text Kazatele. "A vychází slunce a zachází slunce a prahne po svém místě, které je tam, kde ono vychází." Jinými slovy Slunce rotuje po obloze. Když se dostane na západ, tak se má potřebu se vrátit zpět na východ. To je bezesporu příklad doznívajícího animismu - Slunce má "touhu".

"Jde k jihu a stáčí se k severu." Zde je míněno Slunce, ne vítr. To jde z čistého východu směrem k jihu a pak se jakoby vrací zpět severním směrem k západu. Tedy jakoby obíhá nejen vítr, ale i pozorovatele - z východu na jih a pak zpět k západu.

"Točí se, točí, obchází vítr, a proti jeho běhu navrací se vítr zpět." Bríza jde vždy proti zdánlivému pohybu Slunce. Přes den jde z moře na pevninu, tedy z pohledu Izraelity ze západu na východ. Slunce ten vítr jakoby obíhá "spodem", jižně. V noci jde slunce vedenou svou "touhou" ze západu na východ. Noční bríza jde opět proti jeho směru z pevniny na moře, tj. v Izraeli z východu na západ.

II) Kazatel 1, 7

Překlad (M. K.): Všechny potoky (vádí) tečou do moře, avšak moře není přeplněné. Do místa, odkud potoky vytékají, tam se ony vracejí, aby (opět) vytékaly.

Není úplně správné říci, že Kazatel neznal hydrologický cyklus. Vidíme zřetelně, že on stejně jako dnešní přírodověda věří v zachování objemu či hmoty vody – voda nemizí, ani nevzniká, ale koluje. Tolik proklamovaná pomíjivost se tedy zjevně netýká otázky zachování objemu. Tento zákon zachování hmoty je patrný i z předchozího verše o větru – i ten “se navrací zpět”. K zákonu zachování hmotnosti M. Lomonosova je však ještě dlouhá cesta.

Kupodivu hydrologický cyklus v dnešním smyslu již uchopil Marcus Vitruvius v 1. stol. př. Kr., tzn. ne dlouho po Kazateli. Tento hydrologický cyklus v našem slova smyslu ovšem Kazatel neznal – srážky, prameny, řeky, moře, vypařování, srážky atd. (Na obrázku čísla 5-1-2-3-4-5-1...) Naproti tomu byl přesvědčen o existenci jiného hydrologického cyklu potoky (vádí) tečou do moře a odtud se v podzemí vracejí zpět, tj. na obrázku 1-K-1-K-1...

Podobně jako Kazatele i Henocha fascinuje pozorování a následné analyzování přírodovědných jevů. Zde je to především pokus o vysvětlení jednoduchého pozorovatelného faktu – proč nikdy není vidět blesk bez hromu či slyšet hrom bez blesku?

Henoch odpovídá stylem: Hřmění i blesk jsou dva protichůdné projevy jednoho ducha, který je neutralizuje, utišuje. Jsou od sebe neoddělitelné, i když jsou stejné podstavy - dnes bychom asi řekli, že jsou výsledkem stejného procesu.