PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2021-07-30
Tonutí je z psychologického hlediska zvláštní proces, protože představuje velmi nelogické chování. Když se totiž podíváme na tonoucího člověka objektivně, musíme konstatovat, že dělá vše pro to, aby se zabil. Posuďte sami:
A) Vystrkuje ruce nad hlavu.
Ruce váží 7,5 kilo a to je také váha, která jej zatlačuje pod hladinu.
B) Vystrkuje hlavu co nejvýš nad hladinu.
To je další 4,5kg závaží.
C) Nohami nekope, naopak má je pasivně nataženy dolu.
D) Nepluje žádným směrem, zůstává na jednom místě.
E) Při tonutí nevolá o pomoc, ale naopak je zcela potichu.
Zdálky vypadá, jako by si ve vodě hrál - cákal si.
F) Svůj boj s živlem lidé vzdávají do minuty, maximálně dvou.
Jistě vás zajímá, proč se tak nelogicky chová? Kdo jej to naučil? Odpověď je jednoduchá. Toto sebevražedné chování se jmenuje instinktivní tonoucí reakce (termína Francesca Pia) a naučila ho to sama matka příroda. Samo je i dokladem, jak pomalá je evoluce, když je vystavena protichůdným požadavkům. Toto chování je totiž optimální chování při pádu do mělké vody (video) - snažíte se nohama dosáhnout na dno, rukama se chytnete nějaké větve poblíž a koukáte se co nejrychleji nadechnout. Dechu máte málo, potřebujete se nadechnout, takže nemůžete zbytky dechu vyplýtvat na nějaký jednorázový výkřik.
Bohužel to, co na mělké vodě zachraňuje, tak na hluboké vodě zabijí. Prostě nestačí nám jedna universální reakce pro mělkou i hlubokou vodu. Proto evoluce musí vytvořit dvě reakce a ještě nějaký spouštěcí mechanismus, který člověku řekne, kdy z modelu A má přejít na model B. To vždy trvá evoluci mnohonásobně déle než vytvořit jeden mechanismus. Jenže úmrtí utonutím jsou promile populace, takže není velký evoluční tlak na vznik vhodnějších genů. Tento nedostatek, ale je možno kompenzovat kulturně, například zařazením kurzů plavání do osnov škol.
Podobný příklad máme u sexu - i tam jsou dva módy. Jeden mód sexu je válečný, kdy lidé vyrábějí překotně hodně dětí a už moc se nestarají, jak přežijí, jestli je uživí, jestli mají na jejich výchovu ap. To je tzv. r-strategie. Pak je mód mírový, kde se naopak počet dětí neustále zmenšuje a narůstá investice na jedno dítě (K-strategie). Protože nikdy nebyl dlouho ani mír, ani válka, evoluce vytvořila dva módy, mezi kterými přepíná. I v tomto případě je vývoj dvou strategií pomalejší, než například evoluce nohou. Stejný typ chůze se hodí jak do války, tak do míru, proto nohy a chůze se stabilizovaly rychleji než sexuální chování, které se pak na rozdíl od chůze musí dodatečně korigovat morálkou, tzn. nedá se spoléhat jen na přednastavené instinktivní chování jako u chůze.
Jak to tedy udělala zvířata, která měla na adaptaci na pohyb ve vodě mnohem více času než člověk
Když pes nechtíc spadne do vody, lekne se a v úleku začne dělat to samé, co dělá na souši - běžet. Psí běh, neboli čubička je jeden universální mechanismus jak pro pohyb ve vodě, tak po souši. Takže čtvernožci, např. i slon, nemají s plaváním a tonutím větší problémy.
Člověk ale opustil běh po čtyřech dávno a chůze ani běh po dvou, nejsou vhodné pro pohyb ve vodě. Přeskakuje proto k jiným instinktivním reakcím a tou je chytání větví (Moro reflex), či potřeba odrazit se ode dna ap.
(video)
Za to Horáček nebyl v rozpacích ani trošku. Místo aby se styděl za to, co provedl, dělal ze sebe mistra světa a říkal: "Tak, a teď sledujte, jak plavu. To budete zírat. Raz, dva, tři." V tu ránu se začal topit a volal: "Pomóc! Pomóc!" Bylo to hrozné a děti křičely: "Horáček se topí! Horáček se topí! Prosím, on se topí!" A soudružka učitelka si řekla: "Zase ten Horáček. To mi tak ještě chybělo. Co mi řeknou rodiče?" (Mach a Šebestová)
Toto je typická laická představa - tonoucí člověk volá o pomoc. Pokud člověk ve vodě křičí o pomoc, tak to není instinktivní tonoucí reakce, ale pouhý vodní distres, čili jakýsi strach z vody. Sklon volat o pomoc totiž má přihlížející na břehu, popř. ten, který si tonutí jen představuje: "Co bych dělal, kdybych se topil?". Ale myšlení samotného tonoucího je od fantazií laiků velmi odlišné.
Tonoucí dítě vystrkuje ruce z vody, vypadá, jako když si hraje, ale je při tom zcela zticha.
Dospělý vedle něho tedy nemá ani ponětí, že dítě potřebuje pomoci, jinak umře.
Optimální způsob pohybu ve vodě. Toto bohužel není přirozené chování, ale naučené: Neustále udržuji celé tělo i hlavu pod vodou. Nadechuji se při plavání na zádech, kdy mám vystrčená pouze ústa. V genech máme instinktivní tonoucí reakci, která v hluboké vodě je bohužel sebevražedná.
Poznámka na závěr
Lidé jsou přesvědčeni, že přirozené, inutitivní či instinktivní chování je zárukou správného rozhodnutí: „Naslouchej svému nitru, ono ti řekne.“ Bohužel člověk je velmi mladý živočišný druh, který není na své prostředí adaptován jako třeba žraloci. Člověk je tu 4 milióny let a žraloci 400. Takže stále pociťujeme, že jsme nedokončený druh ve vývinu. Pár příkladů: Před deseti tisíci lety jsem začali jíst trávu či obilí, stále ještě máme lidi, kteří nemají geny na trávení lepku (celiakie). To samé platí pro mléko (laktázová intolerance). Nestabilizovaná je již zmíněná adaptace na sexuální chování za války či míru. Tělo nemá geny na syntetizování vitamínu, například na rozdíl od jiných zvířat si neumíme vyrobit vitamín C.
Tonutí je jedním z dalších příkladů, že není možno naslouchat svému nitru a spoléhat na to, že nám řekne, co je správné dělat. Podobně nemáme programy na otravu různými plyny. Například při udušení oxidem uhelnatým necítíme nic nepříjemného, naopak někdo se dostává až do euforie. Podobně přirozené chování je zárukou jisté smrti vztahu při rozchodu. Zkrátka pokud chceme najít moudré řešení našich životních obtíží, musíme kombinovat rozum, city a zkušenosti jiných lidí i předchozích generací. Někdy citová puzení následovat, jindy ignorovat či dokonce jít vyslověně proti nim.
Léto se blíží. I tento rok umře pár dětí na utonutí, proto je dobré si všípit do hlavy, že tonutí je zákeřný proces, který se musíme naučit uměle detekovat, protože nestačí spoléhat na svou inutici a selský rozum.
Trochu málo statistiky
V Čechách se utopí ročně asi 170 lidí, z toho 14 dětí. Vodní záchranáří vyjíždí k 1025 případům tonutí. Devětkrát resuscitovali, 18 lidem nedokázali pomoci. V létech 2020 až 2024 se utopilo 859 lidí z toho 70 dětí do 19 let. Utonutí a dopravní nehoda jsou nejčastější příčiny dětských úrazů. Jsme na tom hůře než přímořské státy jako je Italie či Chorvatsko.
- Německo 0,67 utonutých na 100 000 obyvatel.
- ČR 1,45 utonutých na 100 000 obyvatel.
- Lotyšsko 5,5 utonutých na 100 000 obyvatel.
- ČR počet sebevražd 1561 (2024), tedy tak desetkrát více než utonutím.
- ČR počet úmrtí při autonehodě 427 při
82000 automobilových nehodách, z toho 1/3 osobní auta (to je dost málo).
Štefan, Jiří a Hladík, Jiří. Soudní lékařství a zdravotnicko-právní otázky. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 183 s. ISBN 80-7184-283-4.
TOPENÍ
K utopení dochází vdechnutím vody nebo i jiné obvykle hustší tekutiny např. bahna a stačí, jsou-li ponořena jen ústa a nos. Utopení je proto možné i v malém množství vody, v umývadle, v plodových vodách apod.
Vdechováním vniká voda do průdušnice a do průdušek, vzduch v plicích je stlačován, takže vzniká akutní rozedma plic. Dalšími vdechy dochází ke zpěnění vody, která proniká do plicních sklípků a odtud do lymfatických cév a do krve. Současně při tom dochází i k polykání vody.
Vlastnímu dušení při tonutí předchází často apnoe trvající několik desítek sekund, kdy tonoucí zadrží dech, aby nevdechoval vodu. Následuje dyspnoická fáze, kdy postižený již obvykle vdechuje vodu. Nahromaděný oxid uhličitý dráždí dýchací centrum.
Ve sladkých vodách je vdechovaná voda v plicích resorbována, takže se značně zvětšuje krevní objem. Při zvýšené bronchiální sekreci a vdechování vody se v dýchacích cestách tvoří pěna, která je pro utopení charakteristická. U vytažených z vody se pěna nachází rovněž v okolí nosu a úst. Je bělavá až narůžovělá, hustá a pevně lnoucí.
Dyspnoe přechází po několika minutách za křečí do stadia ochrnutí s preterminální apnoí, která před nástupem smrti bývá přerušena finálními lapavými dechy.
Od počátku topení ke smrti uplyne obvykle asi pět minut. K záchraně je však nutné, aby tonoucí byl vytažen v prvních 3 až 4 minutách.
Ve velmi chladné vodě jsou dobré vyhlídky na záchranu i po 30 až 45 minutách. Zachráněný však může zemřít i za několik hodin nebo za několik dní na následky aspirace vody.
Podle množství aspirované tekutiny mohou po určitém období latence nastoupit sekundární příznaky jako jsou bolesti hlavy, pocit pálení za hrudní kostí, bolesti na hrudníku, obtíže při dýchání, horečka, cyanosa a bezvědomí. Postiženého je proto třeba alespoň dva dny klinicky pozorovat.
Vniknutí sladké vody do oběhu v dyspnoické fázi má za následek hydremii, hypervolemii a tomu odpovídající snížení plasmatické koncentrace natria, chloru, kalcia a bílkovin. V důsledku toho dochází k hemolyse případně k hemoglobinurii a hyperkalemii. Smrt nastává spolupůsobením iontových změn a primární hypoxie. U zachráněných příčinou smrti může být i bronchopneumonie způsobená aspirací žaludečního obsahu při topení.
Při vdechnutí mořské slané vody je průběh jiný, poněvadž osmotický tlak působí obráceně. Vysoký obsah solí ve vdechované vodě a vysoký osmotický tlak vede velmi rychle ke zmnožení vody v plicích s rychlým úbytkem objemu cirkulující krve. Následkem toho dochází k hemokoncentraci se zvýšením koncentrace elektrolytů v séru, k hypovolemickému šoku a k akutnímu plicnímu edému. Tyto změny jsou závažnější než změny při aspiraci sladké vody a vyhlídky na záchranu života vytaženého z vody jsou menší.
Při utopení se může uplatnit i jiný mechanismus než vdechování vody. V těchto případech se jedná o tzv. laryngeální šok, kdy voda vnikající do hltanu a hrtanu vyvolá křeč hlasivek a uzávěr dýchacích cest. Dochází tak k vdechnutí jen malého množství vody. Smrt utopením tímto mechanismem nastává často u mladých a dobrých plavců. Některé chorobné změny jako sklerosa mírného stupně a thymolymfatický stav zvyšují disposici pro tento mechanismus. Významným faktorem může být i chladová alergie.
Při zevní a vnitřní prohlídce utopeného kromě celkových známek dušení pro diagnózu utopení je velmi důležitý nález značného vzedmutí plic (emphysema aquosum). Plíce někdy zcela překrývají i osrdečník a na řezu jsou bledé a suché. Teprve při zatlačení vytéká z průdušinek malé množství vdechnuté tekutiny. Na pleuře lze někdy nalézt větší krevní výronky než jsou obvyklé při dušení, jakoby rozplývající se, což je způsobeno hemolytickým účinkem vody. Utopení v mořské vodě vede k plicnímu edému (edema aquosum). V žaludku i v horních částech střeva bývá spolykaná voda. Roztažením žaludku může dojít k trhlinám žaludeční sliznice.
U utopených, kteří byli vytaženi z vody až za delší dobu, však voda může vniknout do žaludku i po smrti. Jako známka utopení proto může sloužit jen u vytažených z vody krátce po smrti. Trhliny žaludeční sliznice jsou však bezpečnou známkou utopení. Poznání smrti utopením může být velmi obtížné a často nemožné především u osob vytažených z vody až za dlouhou dobu v pokročilém hnilobném stavu.
Z laboratorních metod má největší význam průkaz rozsivek vyskytujících se v přírodních vodách. Poněvadž do plic osoby ležící ve vodě mohou cizí hmoty a rozsivky vniknout i po smrti, může průkaz rozsivek s velmi vysokou pravděpodobností svědčit pro utopení jen tehdy, jsou-li prokázány v orgánech velkého oběhu (v játrech, měkkých mozkových plenách, u silně nahnilých těl v kostní dřeni).
K průkazu utopení lze dále použít průkazu rozdílu v koncentraci iontů mezi krví v levém a pravém srdci. Při utopení ve sladké vodě je jejich koncentrace v levém srdci snížena, naopak při utopení ve slané mořské vodě je jejich koncentrace zvýšena.
"Husí kůže" nemá diagnostický význam, poněvadž se může vytvořit jak za živa tak i po vhození mrtvého do vody za několik hodin po smrti.
Rozvoj posmrtných změn, ze kterých by bylo možno usuzovat jak dlouho tělo leželo ve vodě, závisí především na teplotě vody. Nejnápadnější je macerace kůže. Začíná již za několik hodin na bříškách prstů na ruce, pokračuje dále do dlaně a na hřbet ruky. Podobné změny nastupují o něco později i na nohou. V létě asi za 24 hod., v zimě za 2-4 dny je již celá ruka bílá a nabobtnalá. Za dva až tři týdny se pokožka celého těla odlučuje v cárech, na rukou a na nohou ji lze stáhnout vcelku v podobě rukavic včetně nehtů. V hluboké vodě, kde je teplota asi 4°C nebo v zimě, probíhá macerace a hniloba velmi pomalu. V zimě i za několik měsíců může být tělo zcela zachovalé jen s nepatrnými hnilobnými změnami, odpovídajícími nejvýše jednotýdennímu pobytu na vzduchu za normálních teplotních podmínek. Naproti tomu v mělčinách zvláště v létě dochází k velmi rychlému rozvoji hnilobných změn a tělo se může z vody vynořit již za několik málo dní. V létě za 1-2 měsíce mohou být již známky začínajícího zmýdelnění na tvářích.
Velmi časté je nahodilé utopení, nejčastěji v létě při koupání. Příčinou bývá nezkušenost, tělesné vyčerpání, chorobný stav, opilost. K utopení v koupelně ve vaně dochází nejčastěji u osob s nemocným srdcem, opilých a unavených, kteří ve vaně usnou.
V koupelnách s plynovým ohřívačem vody je nebezpečí otravy oxidem uhelnatým při nedokonalém hoření plynu a špatném odtahu zplodin do komína. Otrava oxidem uhelnatým, pokud smrt nenastane následkem otravy, může vyvolat bezvědomí, ve kterém se postižený utopí. Rovněž elektrický proud při špatné instalaci v koupelně nebo při závadě elektrického spotřebiče může způsobit bezvědomí a utopení.
Rovněž sebevraždy utopením jsou časté. Tělo bývá oblečeno nebo svlečeno. Někdy si sebevrah dává do kapes těžké předměty. Jindy si přivazuje těžké předměty kolem těla nebo si svazuje ruce a nohy. Může být i sebevražda kombinovaná s jiným způsobem provedení, jako např. střelnou ranou nebo bodnou ranou do srdce ve vodě.
Vraždy jsou vzácné a bývají především u novorozenců. U dospělých se vyskytují jak v přírodě tak doma v koupelně. Dospělý, zvláště neplavec, může být shozen do vody nebo hlavou přidržen pod hladinou apod.
Od udušení utopením je třeba odlišit smrt ve vodě z vnitřních příčin. Příčinou bývá většinou náhlá oběhová slabost nebo bezvědomí centrálního původu. Ve velmi studené vodě může prudké ochlazení vyvolat reflektorickou zástavu srdce. Dispozicí pro náhlou smrt ve vodě je opilost nebo naplněný žaludek.
Smrt ve vodě může také nastat následkem úrazu. Při skoku po hlavě do mělké vody a nárazem na dno může dojít k poranění hlavy, krční páteře a míchy. Při skoku s větší výšky po nárazu zády nebo břichem na vodní hladinu může dojít k roztržení srdečnice nebo poranění jiných vnitřních orgánů. Těžká poranění vedoucí ke smrti mohou vzniknout i plujícími loděmi. U utopených se velmi často nacházejí různá zranění, která mohla vzniknout po smrti zvláště při rychlém proudu vody třením těla o dno a nárazem na kameny nebo kořeny stromů. Rozsáhlá zranění charakteru sečných nebo řezných ran vznikají např. od lodních šroubů a ledových ker. Další zranění mohou být způsobena i vodními živočichy. Rozlišení, zda poranění vzniklo zaživa nebo po smrti, bývá velmi obtížné, poněvadž zaživa vzniklé krevní výrony v bezprostředním okolí otevřených ran bývají vylouženy vodou.
Osobní svědectví klienta a srovnání s rozchodem
Bylo to možná už více něž před dvaceti lety, na fakultě, trénovali jsme každý týden kanoistiku na umělém kanále na školní loděnici a přestože v dubnu, před Velikonocemi, bylo tehdy velmi chladno, jen těsně nad nulou, navíc, dalo se zrovna do sněžení... Zaučoval jsem právě jednoho z nováčků a snad za to může chvilková nepozornost, snad jsem málo předvídal, naše loď se převrhla a my se ponořili pod hladinu. Pamatuji si ty chvíle velice přesně. Ledová tma sevřela mé tělo a bolestivá křeč mi nedovolila se ani pohnout. Ruce a nohy mě neposlouchaly. Čas se zastavil. Cítil jsem jak pomalu klesám ke dnu. Přestože jsem velmi dobře věděl co a jak mám udělat abych se zachránil, nebyl jsem toho v tu chvíli schopen. Vím o čem jsem v tu chvíli přemýšlel. Byla to směs úleku, obrovského strachu, ale hlavně údivu a rozčarování nad sebou samým, nad svým váháním a neschopností se rozhodnout. Takhle to přece neskončí, že ne? Nevím jak dlouho trvalo, dozajista jen pár, možná desítek nekonečných vteřin, než jsem se dokázal pohnout, vyplavat zpět na hladinu, a nadechnout se.
Tolik vzpomínka. Nevím zda se dá přirovnat k partnerské/manželské krizi, ale doufám že ano, a pak tedy myslím, že jsem se ocitl v podobné situaci. Stejně jako tehdy si připadám bezmocný a ochrnutý. Stejně jako tehdy vím, co bych měl dělat a přesto se již velmi dlouho nemohu pohnout, nadechnout, rozhodnout. Jen bolest je ještě větší, snad proto, že netrvá vteřiny, ale roky.
Literatura
Dr. Francesco "Frank" Pia, PhD
Licence: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs
