Výhra v loterii?
Lehká cesta, jak si zničit život

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2026-05-28

Byl jsem pozván do televize, abych se vyjádřil k rekordní výhře 2 911 263 753 Kč ve hře Eurojackpot z tohoto úterý. Shrnu to jedním obrázkem a několika body:

A) Lidé si nedokážou představit, co je to miliarda

Jeden lidský život vyjádřený v korunách je okolo 25 – 45 miliónů korun podle toho, jestli vyjdeme z minimální, průměrné či střední (mediánové) mzdy (82 let × 12 měsíců × 45 000 Kč), viz tabulka níže.

Za výhru 50 miliónů korun, tak může žít jeden člověk od narození do smrti, tzn. 82 let za jeden pěkný průměrný plat. Jinými slovy pokud nás Hospodin chce skutečně obdarovat, pošle nám výhru do maximálně 50 milionů. Pokud vyhrajeme více než tuto částku, je třeba to chápat jako rozkaz od Hospodina: Milý člověče, to, co ti teď posílám není dar z nebe, ale povolávací rozkaz. Potřebuji, abys tyto peníze spravoval a využil na účely, které ti v průběhu času ukážu.

Z povolávacího rozkazu se neradujeme a nemusíme za něj Hospodinu děkovat, stejně jako Mojžíš neděkoval Hospodinu za to, že byl jmenován vůdcem židovského národa k vyjití z Egypta. Sloužit Hospodinu není záruka nejjednoduššího života, ani toho, že to s vámi dobře dopadne podle lidských měřítek, viz osud sv. Jana Křtitele.

Když vyjádříme výhru dva a půl miliardy v lidských životech od narození do smrti, tak je to 55 až 112 životů lidí.

Když to vyjádříme v cisternách benzínu, tak je to jako kdyby do vašeho města přijelo 5100 cisteren a chtěli Vám ten benzín nalít do přehradní nádrže za domem (62 miliónů litrů).

Když to vyjádříme v měsíční mzdě, tak je to 80 let s platem 85.000 Kč denně, čili 2,5 miliónu za měsíc.

Takové množství peněz či benzínu už není radost. To jsou doživotní starosti. Až do smrti budete muset řešit peníze. Jediný způsob, jak se z toho nezbláznit, je neradovat se z toho a vzít to jako povolávací rozkaz od Hospodina: „Soudruhu Hospodine, svobodník Klimeš, dostavil jsem se na váš rozkaz a jsem připraven plnit vaše rozkazy.“

Stejně i dnes, pokud uděláte tu hloupost, že si koupíte los či vyplníte ticket, tak byste se měli před seškrabání losu zastavit, obrátit svou mysl vzhůru a říci: „Dej mi prosím, Hospodine, tolik peněz, kolik uznáš za vhodné a kolik myslíš, že naší rodině bude ku prospěchu. Pokud tam na losu nějaká výhra bude, budu s ní zacházet podle tvé vůle tak, abys mi nemusel za nějaký čas říci, že jsem debil či hříšník (což je totéž).“ Nejspíš vám Hospodin takto pomocí losu řekne, že žádné extra peníze nepotřebujete, že byste měli spíš přehodnotit vaše stávající hospodaření.

B) Peníze vás připraví o lidi kolem vás

Když žijete obyčejný život nižší či střední třídy, umíte se v něm pohybovat. Máte v něm rodiče, manželku, děti, příbuzné, kamarády, spolužáky, kolegy v práci, sousedy. Jakmile vyhrajete moc peněz přestanete být členem této skupiny a zákonitě se stanete v jejich očích členy těch bohatých.

Jenže rychle zjistíte, že bohatí nejste, protože jste bohatství získali darem z nebes, ergo nevíte, jaké je to podnikat ve velkých sumách a jak žít izolovaný život superboháčů, kteří ani nemohou vyjít do vesnice na pivo a vyjíždí ze svého zámečku v autech s černými skly. Jeden takový tu bydlí u nás za humny. Auto jsem viděl vyjíždět, ale jeho ne. Takže z jedné society vypadnete a do druhé se nedostanete.

Doporučení: První rok raději nikomu neříkejte, že jste vyhráli velké peníze, hlavně ne dětem. Partnerovi to řekněte jen za předpokladu, že máte velmi hezké vztahy, nehrozí rozpad vztahu a když víte, že to nikomu neřekne a že na vás nebude tlačit, abyste si začali těch peněz "užívat".

Jsou to podobná doporučení, jako když dostanete rakovinu. Při podezření na ni, například když si najdete bouli pod krkem, to raději nikomu kromě partnera neříkejte. Dětem, rodičům a kolegům to oznamte, až když už se ví, že pozítří nastupujete chemoterapii a jsou vcelku jasné konkrétní dopady vaší choroby na tyto lidi.

Ztráta lidí kolem vás je skoro nevyhnutelná a to je také nejhorší a zákonitá nevýhoda velkých výher.

C) Vzápětí po výhře jeden rok pokračujte ve stávajícím stylu života, jako jste vedli před výhrou

První reakcí na výhru je šok a s ním jdoucí disociace, derealizace a depersonalizace, následuje půl roku zákonitých poruch přizpůsobení. To je podobné, jako když se třeba svobodné ženě narodí narodí dvojčata. Poruchy přizpůsobení jsou tedy reakcí na úplně jiný styl života, na životní ránu či změnu. My psychologové vždy radíme rozložit životní stres, aby ho nebylo moc v jednom roce (američtí psychologové T. H. Holmes a R. H. Rahe).

Proto po výhře se snažte, jak to jde, zachovat si stejný styl života, jaký jste vedli před výhrou. Velké nákupy (nový dům) nezačněte dělat dřív než půl roku, rok po výhře. Běžné výdaje nezvyšujte více než 25-50% za rok. Jestli že jste jako rodina měli měsíční výdaje dohromady 60 000 Kč, neměli byste první rok od výhry překročit spotřebu 100 000 Kč za měsíc. Další rok 150 000 Kč a tak pomalu nahoru. Pokud to jde, neměňte zaměstnání, zvláště pokud jste v něm byli doposud jakžtakž spokojení. Bude to důležitá kotva ke zklidnění vaší mysli.

Držte se zkrátka a utlumujte euforické snění o tom, co vše si nyní můžete dovolit. Když to řekneme příměrem: Když se staví dům, tak se napřed udělají základy, pak se ale musí počkat pár měsíců, až ztuhnou a zpevní se, protože jinak rychle postavený dům se začne propadat a bortit vlastní vahou. Na bahně žádný dům stát nemůže. I zde si raději napřed počkejte, až se vám zpevní psychika, a pak se pouštějte do stavby nového života.

D) Požitky jsou jen částí lidské spokojenosti, nesmí se opomíjet identita

Mechanismy, které řídí lidskou spokojenost a štěstí jsou dost složité, ale hlavně nejsou intuitivní. Popsali jsme to v knize o Dysthymii.

Štěstí se nechová, jak si lidé myslí a přejí, že by se chovat mělo. Jen skicovitě naznačím: Stejně jako my lidé nemáme čidlo na rychlost, kterou se pohybujeme, ale detekujeme pouze zrychlení či brzdění, tak i „senzory“ štěstí detekují pouze zrychlení, změnu. Na setrvalý stav nereagují. Tedy výhra vygeneruje štěstí, stejně jako zchudnutí či autohavárie vygeneruje pocity neštěstí. Pak zpravidla následuje období klidu, takže dobré i špatné pocity zmizí a člověk se vrací na své bazální ladění, či happiness set point. U auta bychom řekli, že mu spadnou otáčky na volnoběh. Proto je dobré, aby se výherce do tohoto stavu volnoběhu dostal dříve, že začne dělat nějaké prudší změny ve svém životě.

Lidská spokojenost má dvě složky. Hedonii, tzn. požitky, tedy to, co se většinou označuje větou: „Užil jsi si toho?“ Největší problém hedonie je, že předpokládá hlad. Přejedený člověk nemůže mít radost z dalšího chodu luxusní večeře. Tedy maximalizovat hedonii lze jen za předpokladu dodržování zásady: „Jez do polosyta, pij do polopita. V nejlepším přestat.“ Ano, je to pravý opak toho po čem sázející sní, když celé roky seškrabávají své losy či vyplňují tikety. Proto si toto musíte uvědomit sami a sami se k této filosofii přihlásit. Když mi teď nevěříte, tak si alespoň pamatujte, že jsem vám to dopředu říkal a jak vám vzniknou problémy z lidově řečeno „přežírání“, tak budete alespoň rychle vědět, kde je problém.

Druhou ne méně důležitou složkou lidského štěstí či spokojenosti je identita, tedy to co označuje triáda: Muž má postavit dům (ekonomické zabezpečení svého života), zplodit syna (mít funkční rodinu, včetně manželky) a postavit vinici (zasadit strom či vytvořit něco, co ho o mnoho let přežije, například postavit Eifelovu věž). A všichni víme, že výchova dětí, stavění domu či sázení vinice je z větší části úmorná dřina a jen z menší části nějaké „užívání“. Výhra pokrývá pouze imperativ „postav dům“. Velká výhra navíc boří ty další dvě: měj funkční rodinu a vybuduj něco, na co můžeš být hrdý.

Protože sny okolo výhry se točí z větší části o požitcích čili hedonii, je jasné, že mívají devastující dopad na identitu. Představte si, že uslyšíte větu: „Ano, já mám jen malou firmu, ale celou jsem ji vybudoval od základu, ale ty jen sedíš na kopici peněz, které na tebe jen spadly tak nějak shůry.“ Lidé si zdravou identitu závidí často víc než peníze, protože námaha a dřina dává životu smysluplnost. Nejšťastnější jsou ti lidé, kteří ke svému úspěchu pomalu, celé roky stoupali svou námahou. Ti si celý život vybírali malé výhry a na konci života si je mohou znova a znova ve vzpomínkách přehrávat, viz třeba životopis Otty Wichterleho, vynálezce kontaktních čoček.

Wichterle, Otto. Vzpomínky. 1. vyd. Praha: Evropský kulturní klub, 1992. 261 s. ISBN 80-85212-23-4.

Proto je třeba pokračovat v té námaze života, pokračovat v zaměstnání, aby nám zůstala zachovaná smysluplnost života a uspokojení z identity.

E) Rozvrhnout si zbytek života – bilance

Výhra o přelomové výši neodvratně vede k bilanci života. Ten je třeba si dobře naplánovat. Většinou stačí člověku plat milión ročně. Lidé se dožívají 82 let. Je-li mi 60 let, tak mi bohatě stačí výhra 20 miliónu, když si vezmu z výhry 40 miliónů, tak nebudu vědět co s tím. Co s tím zbytkem?

Po velké výhře jdou neodvratitelně velké prohry. Vše, co jsme v životě dostali, budeme muset zase odevzdat už proto, že do hrobu odcházíme nazí. Vrhnou se na nás okouzlující psychopati s hlubokým hlasem nebo nejsvůdnější zlatokopky. Když to nepůjde po dobrém, nastoupí vydírání. Kde je moc mršin, tam je moc supů. Já jsem sice psycholog, ale když tak slýchám od klientů, čeho jsou schopni, tak si nenamlouvám, že bych byl schopen jim odolat. Jak už mi taky jeden nájemný vrah řekl prohlížeje si moje okno: „Vy tady, pane doktore, nemáte moc bezpečno...“ Měl pravdu. Nemám. On sám spal se samopalem pod polštářem a dvěma velkými dogami pobíhajícími okolo. Tací se kolem vás budou motat.

Moc peněz znamená, že se bych se musel na svých posledních 20 let života stát specialistou na finance a investorem. V podstatě zapomenout na psychologii, muziku, elektroniku a všechny koníčky, co mám. Chci takovou změnu života jen proto, že jsem vyhrál příliš mnoho peněz? Pokud ne, je dobré se těch nadbytečných peněz zbavit, ale pokud možno jinak, než že se nechám okrást, tzn. že je svou hloupostí dám psychopatům a zločincům. I když nejste věřící, je jasné, že toto není Hospodinův úmysl s vaší výhrou.

F) Brát výhru jako dar z nebes a sám sebe považovat za jeho správce, kterého si Hospodin vyvolil

Pokud jste věřící, tak víte, že když si Hospodin někoho vyvolí, tak to s ním většinou nedopadne moc dobře, protože Hospodin si vybírá lidi na velké cíle a s nimi jdou vždy ruku v ruce velké problémy.

Jinými slovy, jakmile máte v ruce vítězný los na velkou sumu, tak je třeba okamžitě říci: „Hospodine, to je hezké, že jsi na mě takto zasypal kopou zlaťáků, ale já bych spíš potřeboval, abys mi dal vědět, co s těmi penězi zamýšlíš, kam je mám poslat, co za ně mám vybudovat.“

Tedy když příjde švagr, že by potřeboval peníze na školu pro synovce, tak nerozdáváte ze svého, ale vždy se zeptáte: „Je, Hospodine, dobře, aby ten kluk šel studovat tuto školu?“ A pohledem na synovce dostanete třeba od Hospodina odpověď: „Dobrá, školné mu zaplatím, ale ostatní výlohy, ať si zaplatí ta rodina sama.“ Tak vy tuto odpověď švagrovi jen přetlumočíte, viz tento odkaz o hospodaření s rodinnými financemi.

G) Komu dát peníze a komu ne?

Velmi rychle zjistíte, že peněz je ve společnosti vcelku dost, ale chybí lidi realizaci krásných cílů.

Pokud chcete dávat chudým lidem, nikdy jim nesmíte dát velkou částku. Musíte založit firmu, která vydává chudým dávky na každý den. Záhy zjistíte, že chudé charakterizuje rovnostářský pocit nároku a že se od nich žádného vděku nedočkáte: „Když jsi dostal peníze z nebes, tak je tvou povinností nám dát, protože máme málo.“ Jediný způsob, jak jim pomoci, je držet je u huby a dávat jim každý vyplácet malou částku, za kterou vám ani nepoděkují.

Stejně tak dopadnou dary v rodině. Nikdo nechce být zavázaný, takže dary příbuzným se berou též jako samozřejmost. Líná nemakačenka s nataženou rukou máme v příbuzenstvu vždy.

H) Co bych s takovými penězi dělal já? aneb Moje plané sny...

Jak jsem napsal, výhru bych bral jako Hospodinův povolávací rozkaz a přemýšlel bych, co tím Hospodin zamýšlí, když mi posílá tolik peněz. To jsem teď v souvislosti s pozváním do televize dělal a nad ránem jsem dospěl k závěru, že bych si vzal 40 miliónů a zbytek bych poslal na pomoc Ukrajině. Tím bych mohl říci Hospodinovi, že jsem úkol splnil, nenechal jsem se okrást a mohl bych dál pokračovat v psychologii. Stejně se nechceme nikam stěhovat, ani nic moc měnit.

Mám problémy s nadváhou, s upadající pamětí na stáří, nestíhám dodělávat projekty, jako je třeba učení hebrejštiny atd. S těmi hlavními problémy, co mám, mi žádné peníze nemohou pomoci. Žena taky se mnou nebude ani o trochu víc spokojená, když budeme mít 1000× víc peněz.

Člověk je bohatý, když další příjem či ztrátu už nepociťuje na svém životním stylu. Například když mě zloděj okrade o zmíněný průměrný plat 45 000 Kč, budu mít o to chudší snídani, studenější sprchu, méně sexu se ženou, pouze černobílou televizi, pomalejší internet? Ne, rodina o ztrátě či výdělku 45 000 nebude nic vědět, ergo už nyní žijeme v blahobytu, kdy mi výhra může jen uškodit, nikdy ne prospět.

Na okraj: Můj otec měl jinou chytrou definici blahobytu: "Lidé žijí v blahobytu, pokud nejsou vysekané meze." Co to znamená? Dřív každá mez měla někoho, kdo měl právo sekat na ní trávu. Tráva představovala králíky, kozy či krávy, ergo mléko a maso. Jestliže meze jsou neposekané, tak lidé mají velké potravinové rezervy, ergo vládne blahobyt. Tato definice je v praxi identická s definicí, kterou také používám: "Blahobyt je, když není hlad."

Ale my psychologové nejsme bohatí lidé podle ekonomických představ, protože si musíme všechno vyžvanit a odpracovat sami. Já nemohu mít zaměstnance, který bude za mě pracovat. Fakticky jsem členem střední třídy a peníze mi přineslo to, co doporučuji klientům: finanční kázeň a pracovitost.

Pokud bych všechno neposlal na Ukrajinu, tak bych přemýšlel o realizaci projektů, které mi leží na srdci:

Pro bývalé drogově závislé či lidi po výkonu trestu bych vytvářel komunity ne rodinného typu, kde by panoval polovojenský, kasárenský režim. Ráno budíček, rozcvička, odpolední aktivity, oběd atd. Protože to jsou lidi, kteří bez strukturovaného dne nejsou schopni sami fungovat.

Stát likviduje léčebny – protialkoholní, psychiatrické. V Německu byli na tři mentálně retardované děti dva pečovatelé. V Čechách jsou dva pečovatelé na celý sál mentálně retardovaných. Stejně tak je dost tristní péče o staré lidi.

Pro bezdomovce bych stavěl holobyty, kde by každý měl buňku o 1×1,5×2,5 metru s matrací a poličkou na pár osobních věcí. Koupelna sprcha ze stropu a turecké záchody...

Bankomaty na denní výplatu sociálních dávek a finanční opatrovníky pro lidi, co mají alespoň dvě exekuce.

Určitě bych dal nějaké peníze na výzkum a vědu. Například bych chtěl vytvořit kogenerační jednotku, kde by se pomocí plynu poháněl Stirlingův motor, který by dával 1 kW elektriky a zbytkové teplo by šlo do ústředního topení. Podpořil bych materiálové inženýrství.

Chtěl bych vytvořit velký, přesto levný rodinný elektromobil do města o velikosti VW Passat Combi, ale které by nemělo zbytečnou elektroniku a jiné serepetičky, jezdilo by maximálně 100 km a dojezd by mělo taky maximálně 100 km – vždyť na pošusty po městě či okolo vesnice víc nepotřebujeme.

Nechal bych vyvinout cenově dostupný dotykový mobil, který by byl celý open source Linux – tedy žádný teror IPhonu či Google Androidu. Každý by si mohl napsal nejen vlastní aplikaci ale i upravit systém.

Vytvořil bych vyhledávač nekomerčních stránek, kde by si každý mohl odfiltrovat obchody a jakékoli obtěžující stránky, a který by dokonale zmapoval amatérské tvůrce webových stránek. Zkusil bych nějak vzkřísit www.uloz.to a vytvořit nějaký index knih a časopisů on-line knihoven.

Co dary církvi či státu?

Jsem sice člen církve, ale přesto bych neposílal církvím žádné peníze, vyjma některých vybraných, zcela konkrétních projektů, protože my věřící trpíme myšlenkovou, ideologickou krizí. My nepotřebujeme žádné peníze, ale zdravý rozum. Už takto nám hodně uškodily restituce. Další peníze by církev jen dorazily.

Jeden příklad za mnohé jiné. Když chodívám přes Senovážné náměstí v Praze, tak si vždy uvědomím, že ještě po revoluci prý snad všechny okolní budovy na tomto náměstí patřily církvi. Dnes jí patří jen kostel a Jindřišská věž, která je jen ke vzteku. Tady je vidět, jak vykukové dokáží církev elegantně odrbat. Zbavit se investičních domů přímo v centru Prahy je z ekonomického hlediska podříznutí dojné krávy. Asi by mě Hospodin nepochválil, kdybych skrze finančně negramotnou církev krmil vykuky, kteří jsou na ni navázáni.

Nebo druhý příklad v Arcibiskupském zpravodaji (2022-11, str. 3) psal Mons. Jan Balík doslova: "V roce 2021 činily průměrné náklady jedné farnosti v pražské arcidiecézi 2,3 milionu Kč. 766 000 Kč si průměrná farnost získala sama ve sbírkách a darech, 579 000 Kč přišlo na provoz ze státního příspěvku a 455 000 Kč z grantů na opravy památek. Průměrný schodek jedné farnosti tedy v roce 2021 vychází na 503 000 Kč."
Kostel není lunapark, aby se tam propálilo 2,3 miliónu korun za rok! To je tak čtyři sta mší za rok po dvou hodinách svícení, v zimě se také přitápí jen při mši, tedy podstatně méně, než jsou výdaje za rodinný dům. Naše pětičlenná rodina dá za rok za dům 150.000 Kč, i činžovní domy s desítkami bytů mají rozpočet okolo miliónu - a kolik je 2,3 miliónu? Mně odpovídat nemusíte. Já jsem se jako katolík narodil, já vím, kde ty peníze mizí. Třeba z jedné sousední farnosti byl odejit farář a zůstalo po něm cca miliónové manko, které se ututlalo, ostatně jako všechna taková manka v církvi. Prostě faráři až na vyjímky neumí ani kázat ani hospodařit s penězi. Stejně tak jsem názoru, že by to měli být faráři, kteří by měli dělat to, co dělám já - řešit rodinné otázky, psát články a vyjádření, které jako tento nastavují lidem správný postoj k penězům a finanční gramotnosti. Jen to tu uvádím, aby bylo jasno, proč není dobré dávat církvi jakékoli větší dary kromě financování konkrétních projektů, kde máte jistotu, na co Vaše peníze padly.

Žádné peníze bych neposlal našemu státu, protože za Covidu se úplně zbytečně utratil milión miliónů korun, tzn. 1 000 000 000 000 Kč, přičemž o polovině té částce se raději neví, kde jsou, čili zcela nepokrytě se přiznává, že se beztrestně rozkradly. Jinými slovy stát je velmi špatný hospodář.

Proklamace na závěr

Tedy plané sny jako každý taky mám, ale protože nechci, aby mě Hospodin ustanovil správcem jeho peněz, proto slibuji, že si do konce života nekoupím ani jeden los, nevyplním ani jeden tiket. Dodržet tento slib nebude moc těžké, protože dodnes jsem si ještě žádný los ani tiket nikdy nekoupil.

Tabulka

Licence: https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/legalcode.cs