po Kafi a po cigárku -- Deníček Marie Doležalové -- 2014-12-14
My introverti nemáme rádi velké davy lidí. Ani pozornost příliš upřenou na nás. A vždycky více nebo méně trpíme, když musíme dát najevo, co cítíme. Otázkou tedy zůstává, proč se člověk, jehož největším utrpením od přírody je dávat najevo své emoce před velkým množstvím lidí, jejichž pozornost je upřená jen na něj, dobrovolně stane hercem. Dnes vám tedy prozradím velké tajemství introvertů.
Zatímco extroverti nyní netrpělivě mávají rukou, ať už rychle prozrazuju, je mi jasné, že ve všech introvertech cuklo. Prozradit naše velké tajemství, to je to, čeho se my introverti nejvíc obáváme, a přitom o tom neustále tajně sníme. A proto děláme herectví.
Extrovert je zvyklý donutit všechny kolem, aby ho poslouchali. Introvert je zvyklý čekat, až ho někdo donutí, například vydíráním nebo hrozbou, že někdo nevinný zemře, k tomu, aby projevil, co si myslí. Pro nás introverty je zkrátka divadelní sál plný lidí, kteří si zaplatili za to, že budou dvě hodiny MLČKY sedět a vnímat nás, něco jak sen všech splněných snů.
Je to sen, který se v nejednom introvertovi zrodí během dospívání, kdy se opakovaně stydí vykřiknout správnou odpověď ve škole, a pak toho lituje, kdy se stydí přihlásit do recitační soutěže, jelikož už předem tuší, že by pohořel, a kdy dlouhé minuty stojí o přestávkách mezi spolužáky, odhodlávaje se něco říct, a odkládaje to na jindy, protože už zazvonilo.
V takovou chvíli si malý introvert tajně slibuje, že jednou přijde den, kdy se ho zástupy lidí budou PTÁT na to, co si myslí, a kdy i extroverti zmlknou, aby ho vnímali. A proto se my herci introverti neustále bojíme, abychom něco nepokazili.
Když si říkáme o roli
Nám introvertům se líbí věta „Když něco, chceš, tvá myšlenka způsobí, že se ti splní.“ Skýtá to pro nás velkou naději, že si o to nebudeme muset „ŘÍKAT NAHLAS“. Pokud má introvertní herec šílenou touhu, aby ho například nějaký režisér obsadil do nového projektu, vyvíjí na režiséra šílený atak tím, že si roli v duchu přeje. Odvážnější introverti roli režisérovi taky telepaticky nutí. Nedejbože, kdybychom se někde s režisérem přímo potkali. To potom volíme promyšlenou strategii, jak roli získat: stydlivě se na režiséra podíváme, když jdeme kolem. Kdyby se introvertovi stal zázrak seslaný samotným hereckým bohem, a režisér se ho náhodou zeptal: „Nechceš v tom hrát?“ zvolíme my introverti elegantní „Já nevím…hmmm…“. Přijde nám to míň vlezlé než odpovědět: „Ano.“ Oproti nám umí extrovertní herci srdečně a mile říct režisérovi „Kurňa, nemáš tam pro mě nějakou roli?“ nebo „Byl ses už na mě podívat v divadle? Třeba bych se ti hodil?“ My introverti se potom odhodláváme udělat to samé, a odhodláváme se tak dlouho, dokud není pozdě, a v takové chvíli většinou v duchu slyšíme zvonit školní zvonek konec přestávky. Tak třeba příště.
NA KONKURZU
Introvert sedí v příjmací místosti, a snaží se tvářit, že na žádném konkurzu ve skutečnosti není a že mu o roli v žádném případě nejde. To, co zvenku vypadá jako klidně sedící introvert, je ve skutečnosti psychicky rozložený jedinec, který se již podesáté přesvědčil neutéct s pláčem domů, když stejně ví, že nemá jedinou šanci v této konkurenci uspět. Když introvertní herec vydrží psychicky do konce, a skutečně jde do konkurzové místnosti, samozřejmě ví, že roli nedostane, a dělá to většinou jenom kvůli mámě, aby jí do telefonu nemusel říkat, že tam nešel a ona si nemyslela, že tu roli mohl hrát.
Jsou chvíle, jako třeba na konkurzu, kdy si introvert doopravdy nepřeje mluvit s žádným hercem extrovertem. Ten totiž přilítne a okamžitě začne vyprávět: “Šmarja, jsem tak nervózní! Já bych tu roli ale tak chtěl!! Ale nevím, jak to mám hrát!!! Řekneš si se mnou ten text, ať se tolik nebojím??” Což, jak správně tušíte, je přesně to, co introvert prožívá, ale nikdy by to neřekl nahlas. Introvert místo toho extroverta utěšuje, ba dokonce ho svým nasloucháním uklidní. A sebe psychicky oddělá.
Před začátkem zkoušení
Když introvertní herec dostane novou práci, po chvilce prchavé radosti se rozpláče zodpovědností. Před první zkouškou se mu, zatímco sedí zelený a zsinalý nad kávou, hlavou honí veškeré katastrofické scénáře, které během zkoušení jistě zažije. Ví, že na něj bude režisér řvát, ví, že všem ostatním okolo se bude dařit roli zkoušet, a jemu ne, a také ví, že přijde den, kdy režisér smutně a zklamaně řekne: „Spletl jsem se, odejdi, vyvěsím tvé ponížení na nástěnku a nikdy už nebudeš nikde hrát.“
To všechno se honí introvertnímu herci hlavou, zatímco se bojácně usmívá a poslouchá extrovertního kolegu, jak říká: „To dáme, hele, šest tejdnů, to je až moc, já se vlastně hrozně těším, a ty?“ a introvert se stydí nesouhlasit, přikyvuje, a nenápadně se snaží uhýbat, aby ho extrovert nebouchl, když rozkládá rukama do všech stran. Pak se jde zkoušet.
Během zkoušení
Režisér vysvětlí herci představu scény, kterou chce právě nazkoušet. „Jakmile ti číšník přinese polévku, usrkneš ze lžíce, spadneš pod stůl, budeš se chraplavě dusit a kašlat, aby si všichni mysleli, že umíráš, a pak vyskočíš a řekneš: „Dobrý.“
Herec extrovert se už behem režisérova popisu na zkoušku válí po zemi a hledá správný tón chroptění, ukazuje všem kolegům různé možnosti, nabízí extrémní polohy umírání. V divadelním klubu potom několikrát nečekaně spadne pod stůl a chroptí, aby si vyzkoušel, jestli je přirozený. Extrovert zkrátka zkouší na zkoušce.
To introvert nechápe. Ten zkouší v hlavě, v deníčku a hlavně doma. Sám doma. Potichu a stydlivě si chroptí, stydlivě se válí v kuchyni na zemi, a ví, že bude vyvěšen na nástěnku a přeobsazen. Na zkoušce režisérovi předvede, co nacvičil: Dotkne se lžící rtů, tiše zakašle, neznatelně cukne nohou a nejistě řekne: „Dobrý.“
A je si jistý, že příšerně přehrával.
KDYŽ SE PIJE po premiéře
I když je cesta introverta k premiéře trnitá, nakonec i on stane jevišti a hraje. K nerozeznání od extrovertních kolegů. A po tom všem je jasné, že se náležitě po premiéře opije. Je to těžko vysvětlitelný jev, ale extrovertní herci vydrží při pití daleko, daleko, daleko víc než introverti. Tam, kde introvertovy hranice končí, extrovert teprve slabě pociťuje něco jako začátek mejdanu. Když spolu introvert a extrovert opijí a tančí do dvou do rána v divadelním klubu, introvert přichází druhý den na představení zničený, vyčerpaný, a slibuje si, že nebude měsíc pít. Plaše se usmívá na extroverta, jako by říkal “To jsme tomu včera dali, viď? Taky je ti tak špatně?” a není v jeho možnostech pochopit, že extrovert bude pokračovat v mejdanu ještě dnes, zítra, a pozítří ho přemluví kamarádi, aby s nimi zašel na několik piv, z čehož se vyvrbí cesta noční tramvají na konečnou za zpěvu písní a třískání do kytary. Introvertní herec nikdy nepochopí, jak by mohl být večírek dnes, když byl přece včera.
Ale i přes nepřekonatelné rozdíly v povahách se extroverti a introverti mají navzájem moc rádi, a často spolu sedávají nad kafem a cigárkem, sledujíce se navzájem, protože co kdyby museli jednou jeden druhého hrát.
A extrovert rozkládá rukama, vypráví, a introvert, poslouchá, poslouchá, a když nepřijde ke slovu, napíše potom na svůj blog vše, co ho extroverti nenechali říct.
63 komentářů u “Já nic, já introvert…”
Zip napsal:
Parádní sonda Jen zapomínáte na další introvertovu taktiku, kterou používám já: staré dobré Caesarovo „nejlepší obrana je útok.“ Takže se introvert navenek chová jako extrovert a prakticky nikdo by to do něj neřekl.
Simča napsala:
Přesně :)) mimochodem, myslím, že by tě mohla zajímat tahle knížka https://www.kosmas.cz/knihy/177698/ticho/
Tereza napsala
K tomu bych chtěla dodat svůj pohled – jelikož jsem taky introvert, i když ne přímo herec. Každopádně já mám problém odpovědět na otázku, jestli být radši lepší, nebo oblíbenější. Na jednu stranu se nechci poměřovat s ostatními a prostě věřit tomu, co dělám. To by bylo něco. Jenomže pro posouzení, jestli jako jsem dobrá nebo ne, potřebuju názor ostatních lidí. Tedy ty dvě veličiny ve výsledku splývají, i když jejich význam je naprosto odlišný a silně ho vnímám. Ale nejsem schopna vnímat, že jsem dobrá, pokud to tak nevnímají (alespoň někteří) ostatní.
Závěrem – díky za článek, dobře se to četlo a mluvíte mi z duše.
Jirka napsal:
A neslo by treba aspon jednoho extrovertniho kolegu treba z Fidlovacky jmenovat, abychom si to lip predstavili?! 😉 To by bylo asi smrtici, co. Navic tenhle blog jak Te znam bude i o tech nejvetsich hereckych padousich mouvit jen v dobrem, ze. 😉 Dik za dalsi pribeh, smal jsem se..
Maruska napsala:
Dekuju:-) jmenovat nemůžu, všichni extroverti u nás tvrdí, že jsou introvert:))) nemůžu jim tu představu brát!
Anet napsala:
Na tento článek jsem se dost těšila! Zřejmě především kvůli tomu, že já sama jsem také introvertkou.. všechny ty pocity, které jsi v tomto článku popsala, tedy naprosto chápu Mnohdy (vlastně skoro pořád) s lidmi ani nedokážu mluvit, ale když se dostanu k mému blogu, vypíšu tam všechno, co bych nejraději řekla nahlas. No jo, ale to pochopíme pouze my introverti, extroverti tomu nemůžou rozumět Těším se na vánoční článek!
Martina napsala:
Myslím, že introverti mají mnohem víc obranných mechanismů než extroverti. A taky jsou víc hrdí na to, že jsou introverti. jako kdyby v tom bylo nějaké magično (: Ooooo já jsem tak ráda introvertem 😀
Antonín napsal:
Introverti jsou hrdí na to, že jsou introverty až po tom, co zjistí, že jimi jsou. Pokud o tý škatulce nevědí, tak si mezi ostatníma příjdou jenom vadní a to z prostého důvodu – je jich ve společnosti méně. Jinak zasvěcený introvert chápe jak může být večírek dnes když byl včera. Je to dáno největším rozdílem, kterým se introvert od extroverta liší – a to je způsob, kterým si dobíjí baterky. Introvert energii čerpá ze sebe, kdežto extrovert jí saje od ostatních lidí.
Tom napsal:
Ahoj, krásná filosofie. Ani nejsem herec, kamarádka dává linky na Facebook, a začal jsem to číst. Píšeš hezky. Chtěl jsem dodat za extroverty, že se snažíme. Poznáme, že ti lidé chtějí klid. Ta myšlenka – hele on by se asi chtěl soustředit a klid – je na cestě, ale bohužel před ní se tlačí spousty dalších a než se stane realitou tak vás chvíli nenecháme v klidu.
Maruska napsala:
Jé, Tome, díky za názor:-) napsals to hezky, já vlastně totiž extroverty obdivuju, jakkoli jsem je postavila do horšího světla, my introverti je rádi pozorujeme a tajně závidíme:))
Tom napsal:
Mně nepřijde, že bys je stavila do horšího světla. Takle to prostě je, extroverti jsou často otravný.
Jinak každý chce to, co nemá. Skoro každý den si dávám takové stupidní předsevzetí a každý den ho poruším: „Drž hubu Tome.“ „Prostě drž hubu, třeba se něco dozvíš a ještě budeš vypadat chytře, když si ten argument připravíš.“ Ale prostě to nejde, jakmile se do té situace dostanu, stejně začnu něco blábolit. I tuhle odpověď. Původně jsem to chtěl chvíli promýšlet, protože když plácnu něco v reálným životě, tak to většinou ještě ukecám, ale na internetu na tebe lidi můžou rozjet celkem slušnej hate jenom kvůli nepochopení. Každopádně, než ztratím nit, i my extroverti, obdivujeme introverty.
Přeji pěkné svátky,
T
Maruska napsal:
Jo, a o tom měl vlastně být článek, o tom vzájemným obdivu, jsem ráda, že to je aspoň tady v diskuzi!!:-)Krásné svátky!
Sirka napsala:
Pravda, pravda, pravda. Jsem ten extrovert a stále mě fascinuje, že si extrovertní živel jako já, mohl vzít za manžela introverta A nevypadá že trpí, i si povídáme… ano, oba povídáme… Bez hádek, bez tlaků, asi to bude tím, že my extroverti víme, kdy je nás moc a plno. Ale bohužel to někdy víme až večer v posteli. A pak se stydíme, je nám trapně a druhý den musíme dělat že nic, že už o tom nevíme a po očku koukáme, kdo nás bude kárat pohledem. Tím lehkým úsměvem co se na vteřinu zastaví ve vašich očích říkáme, promiň. Ale nahlas to se stydíme.
Lucie napsala:
Taky mám doma introverta a taky si povídáme. Ale někdy mi po půlhodinovém monologu dojde, že už mě neposlouchá A pak následuje to trapno, když o tom večer přemýšlím a milionté předsevzetí, že budu víc mlčet.
Maruska napsal:
Hezký. my jsme zase dva introverti, čili naše hádka často probíhá….hodně v tichu :D
Anna napsala
Zdravím,
nejsem sice introvert-herečka, ale introvert rozhodně jsem. Proto bych chtěla autorce článku poděkovat za neuvěřitelně přesný popis toho, co se mně samotné často honí hlavou. Obzvláště věta: „Pro nás introverty je zkrátka divadelní sál plný lidí, kteří si zaplatili za to, že budou dvě hodiny MLČKY sedět a vnímat nás, něco jak sen všech splněných snů“ mě dostala do kolen, protože opravdu už od puberty nesním o ničem jiném, ale až do dneška se mi to nepovedlo zformulovat nebo si to vůbec uvědomit!
Ještě jednou díky a hodně těch vyprodaných sálů!
Karolína napsal:
Dobrý večer,
já jsem rozhodně extrovert, i když znám ukecanější lidi a v cizím prostředí mi trvá než se rozkoukám. Ale právě moje kamarádka, když se potřebuje vypovídat… tak se člověk ke slovu nedostane, i když má taky něco na srdci. Já s mojí povahou si slovo „vydobýt“ dokážu, akorát je to někdy hodně vyčerpávající. Ale díky ní jsem začala víc lidi pouštět ke slovu a snažit se neskákat lidem do řeči.(protože konečně vím jaký to je :-D) A až díky vašemu článku jsem si to uvědomila. takže díky vám i jí.
Taky díky za váš pohled, za takové malé „okýnko do introvertovi duše“, protože my někdy potřebujem nakopnout…
A všem přeju více empatických extrovertů. 😉