PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2025-11-14
Poradenství u dysthymie se v mnohém podobá paliativním rozhovorům u lůžek s pacienty v terminálním stavu rakoviny. Jen ta dysthymie a beznaděj trvá desítky let.
Muže v následujícím povídání by většina žen považovala za naprostý mužský ideál, ale ideální nebyla jeho partnerská volba. Jeho žena není vůči němu schopná trvalé lásky, ale obávám se, že jí není schopná ani vůči jakémukoli jinému muži. Takových lidí není málo: Macecha v Popelce, Jezevec Burdych ve večerníku, Robot Marvin, Spalovač mrtvol, postavičky různých černokněžníků či čarodějnic v pohádkách ap.
Výtky muže nemají na jeho ženu velký efekt, spíš naopak, žena se ještě více zatvrzuje ve svém bezcitném chování. Důvodem je, že ona sama neví, co s tím má dělat. Z jejího pohledu mu nedělá nic nadprůměrně zlého, ona ho jen tahá do světa, ve kterém je ona sama 24 hodin denně. Ona je ve světě bez lásky a bez citů od dětství a taky nevyšiluje. Celý její život nestojí za nic, proto ani život s tímto mužem nestojí za nic. Co s tím?
Teď, babo, raď... Jak má ona dávat city, které nemá? Jak má muž žít zbytek života ve světě bezcitné neomalenosti? Uvědomme si, že toto není už poradenství vztahové, ale klinické. Zde není problém vztah, zde je problém primární patologie a tou je dysthymie. Je to, jako když si v autoservisu stěžuje zákazník, že mu nehraje rádio. Problém není v rádiu, ale v baterce. Nic nefunguje, je to celé mrtvé, to auto ani neškytne... Jediná úleva, kterou zákazníkovi dá poradenství, je, že se přestane rozčilovat s němým rádiem a obrátí svou pozornost na něco jiného. Ano, bude bez muziky, nebo si ji musí opatřit jinak.
Ano, i tento muž je praktický vdovec - papírově ženatý, fakticky zcela osamělý. Ta žena na tom není lépe, jen s tím rozdílem, že ona je v tom páru tou nefunkční, dost možná neopravitelnou baterkou. Rozvod není řešení, protože do stavu bez citů, který ten muž nemůže vydržet, by hodil své děti více než na polovinu času.
Milenecký vztah též není moc řešením. Tento muž je typ věrný (str. 12). Není schopen nevěry bez zamilování, ale zamilovanost u něho ukončuje vztah ke stávající ženě. Ukončuje znamená, že vytváří trvalou čáru za starým vztahem, a dochází k bodu zlomu.
Křivky přežítí vztahů se dětmi a bez
Vztahy s dětmi mají mnohem větší trvanlivost. Každé dítě přidává stabilitě vztahu přibližně deset let. Pokud nemáte děti musíte počítat s rozpadem vztahu. Přeci si do bezdětného vztahu, který má trvanlivost 4 roky nepořídíte hypotéku na třicet let. Každopádně toto není to jediné zajímavé, co můžete z tohoto grafu vyčíst. Nejhůř, co se týká stability, jsou na tom milenecké vztahy - to je modrá křivka "m", tedy paralelení k hlavnímu vztahu, přesto mají jednu velmi zajímavou vlastnost - od 5 do 10 let trvání se vůbec nerozpadají. Všimněte si, že v tomto rozpětí je čára téměř vodorovná. To svědčí o naprůměrné trvanlivosti těchto vztahů v tomto rozpětí. Týká se to ale jen 15% milenckých vztahů, co trvaly déle než jeden rok. To je velmi málá část z celkového počtu mileneckých vztahů, protože milenecké aférky se do tohoto grafu vůbec nedostanou, neboť nesplňují podmínku ročního trvání.
Dlouhodobé milenecké vztahy mají právě proto takovou stabilitu, protože suplují to, co chybí v hlavním vztahu. Vlastně ta jejich stabilita se odvozuje od stability hlavních vztahů, které pomáhají udržet. I když tady se třeba milenci k sobě hodí více než ke svým zákonným partnerům, přesto osud těchto mileneckých vztahů je zpečetěn a po desátém roce se také začnou rozpadat a nepřecházejí většinou do manželství či nového vztahu. Mohli bychom je nazvat kompenzační nevěrou a jsou neideálním doporučením právě v těchto zoufalých vztazích, kde nemáme, co jiného bychom těmto lidem mohli doporučit. Ano, jsou lidé, kteří dokáží žít bez vztahu a bez citů, ale psychologické poradenství musí pomáhat i těm, kteří bez vztahu žít nedokáží.
Obecně by poradenství i u této případné kompenzační nevěry bylo dost složité. Hlavně bych se pokusil o konsensuální nevěru: "Když tě sex a city se mnou nebaví, mohu si je opatřit u jiné ženy?" S tímto by měl na ženu tlačit dlouhé měsíce, aby se nějak rozhodla - ať změnila vlastní chování, nebo řekla na milenku budiž. Problém je, že ani na tu milenku není dost času. Tento muž má opravdu náročnou práci, stará se o děti i domácnost - kam tam strčit plochy s milenkou?
Proč by měl tlačit na ženu dlouhé měsíce? Žena je jako těsto. Když dáte do těsta ránu pěstí, tak si zlomíte prsty. Když se do něj opřete a tlačíte dostatečným tlakem, ono se začne pod tím tlakem roztékat. Tedy vzteklé výhružky a ultimáta nemají smysl. Chce to klidný, nevyčítavý rozhovor: "Vidíme, že nám sex nefunguje, city nefungují, nemám ti, co nabídnout, nemohu ti ničím udělat radost. Co by jsi říkala tomu, kdybych si našel milenku, abych tě furt neotravoval, abych ti pořád něco nevyčítal?" Občas je toto třeba zopakovat - jednou za měsíc. Tak a teď se musí čekat, zda se to těsto začne měnit. To se pozná právě za pár měsíců, až její hlava z tohoto návrhu vychladne a vytvoří si na to nějaký názor. Buď změní z obavy ze nevěry své chování, nebo si řekne: "Mně je tak jedno, jestli si najde milenku... Čím méně je doma, tím lépe."
Tyto zoufalé stavy se dají trochu zmírnit úctou. Prostě dodržováním zásady: "Co si nedovolím k Dr. Klimešovi, tak si nedovolím, ani k partnerovi/ce, ani k dětem."
Dají se zmírnit vděkem. I když nemám doprovodné city, tak mohu jít s ženou na ples a neprudit jí blbými kecy o tom, že tam jsou samí idioti. Žena si podobně může říci: "Tento muž pro mě dělá fakt hodně. Nemám mu co vyčítat, naopak nic se nestane, když mu jednou týdně dám. Budu to chápat jako výraz vděku, svůj dárek jemu." To je v podstatě aplikace tzv. manželského dluhu (debitum matrimoniale). Je správné si uvědomovat vděk svým partnerům za to, že jsou s námi, že stále říkají ano našemu vztahu.
Dají se zmírnit přejícností. I když já sám mám náladu vcelku trvale pod nulou, tak si dám záležet, aby lidé kolem to nepociťovali. Ano, štvou mě tím, že mají dobré emoce, jsou mi na první pohled nesympatičtí, nechápu, proč oni mohou být šťastní a já ne, ale přesto říkám Hospodinovi: "Díky, že v tomto světě alespoň někomu fungují emoce, jak mají. Dej mi prosím sílu, ať jim nezkazím náladu svými rýpavými poznámkami."
Vidíte, žádná velká terapie, hlavně morálka. Ano, terapie také - dohlédnout na spánkový režim, eliminovat automedikaci drogami, dbát na pestrý život a dostatek komunikace s lidmi atd. Přesto je to hlavně o morálce, protože jako každý postižený, i dysthymik musí celý život nést tíži svého postižení. Pokud je to dysthymik s náhledem, tak nese i vědomí: "Nejsem duševně normální, mám prostě zmrzačené depresivní prožívání. To je blbý, tak hlavně abych to nebyl já, kdo to bude ještě víc zhoršovat." Variace na Hippokratovu lékařskou přísahu: Především neškodím.
To jsou berličky. Žádná sláva, ale aspoň něco. Svět bez citové lásky je dost hrůza žít v každém případě, proto je třeba ho trochu kompenzovat touto racionální láskou - úctou, vděkem, přejícností. Pokud zmizí i tato racionální láska, začíná final countdown do příchodu pekla či zde do rozpadu vztahu.
Dobrý den pane doktore,
... Přemýšlím vážně, že budeme nějak muset sehnat hlídaní a požádat vás se ženou opět o vaší pomoc.. asi jsem už zoufalý a přemýšlím vážně nad naším rozchodem, jediné, co mě v tom brání, jsou naše dvě úžasné děti bez kterých si to vůbec neumím představit, ani to, že by neměly vyrůstat doma. Od naši společné návštěvy u vás se víceméně u ženy nic nezměnilo, nejsem schopný ji udělat radost nebo z ní dostat nějaké emoce, tváří se úplně stejně, jak když kouká doma do večere a nebo když zařídím rodinný krásný víkendový výlet, restaurace, dárky, žádná radost, žádné díky. Doma se ke mě vůbec nemá, nedotkne se mě, nic mezi námi není už víceméně 2 roky, neřekne mi hezkého slova nikdy, když ji chci obejmout, tak mě odstrčí, přijde jí to jako vtipné, mě už ale po té době ne, ale já nějaké emoce potřebuji cítit. Připadám si doma jen jako její sluha, který nachystá rodině snídani, uvaří, uklidí, vydělá a od toho tady je, jak chodící karta, která slouží jen k placení. Jak kdybychom měli dva svoje vlastní světy, ona ten kde se stará o děti a domácnost, v kterém non stop poslouchám, že jí vůbec nepomáhám a že musí být doma kvůli dětem a nikam nemůže a já mám to štěstí, jak si mohu chodit do práce, a pak ten můj, kde mám naopak pocit, že všechno tahám já, jak myšlenkově, tak finančně, což mi vůbec nevadí a beru to jako správně, ale je to bráno jako samozřejmost všechno a jako moje nicnedělání pro rodinu.
Jsem ticho, makám, a pak bohužel jednou za čas už z toho všeho bouchnu. Ale já se snažím, jezdím odpoledne domu, navařit aspoň, poklidit, co stihnu, a pak zase rychle do práce na večerní směnu. Týdny jsem byl s malým v nemocnici, po nocích jsem pracoval, přes den s ním makal, všechno jsme zvládli, dokážu být hodně sebekritický, ale já ze sebe nemám možná chybně špatný pocit a myslím, že to zvládám celé dobře, ale už nevím co dělat více, do práce chodit musím, chci, abychom měli nějaký standard a bylo nám dobře, sama manželka chce hezky žít, zabezpečil jsem podle mého rodinu velmi dobře a do toho zvládám myslím být i velmi dobrým tátou, ale už opravdu nevím, jak manželku udělat spokojenou a aby byla v pohodě a vážila si i mé práce a mě, stejně jak já velmi respektuju to, co děla pro děti ona, má toho hodně, všude ji chválím, je úplně dokonalá matka, ale náš partnerský život je prostě roky už k ničemu. Asi chci, aby dělala i něco pro mě, i kdyby jen to obejmutí, by mi možná už stačilo. Já sám se už pak začínám doma chovat jednou za čas jak totální blbec, když vybouchnu, protože už prostě nevím, co dělat více pro její spokojenost a očekávám nějaké emoce a jsem z toho zoufalý a vybuchnu.
Na všechno mi říká, že nic z mých pocitů nejsou pravda, vše hází na mě, vymýšlí si úplné hlouposti a malichernosti, jen proto, mi přijde, aby měla co říct, nevím. Nemohu se jí zeptat na názor, na radu, nikdy mi neporadí, nebo se ani nezamyslí, jak kdyby se na mě nedokázala jakkoliv napojit, od hloupého nákupu až po pracovní problémy, tak se už představám ptát a komunikovat a vše čím dál víc prostě rozhoduju a dělám sám.
Mě už to celé nějak prostě unavuje, roky řeším jen manželčiny nálady a její chování, její chování je hrozně podobné své matce, mé tchýni a to nechci. Rodina jí to sama řekla a domlouvala jí několikrát, ale příjde mi, že čím více lidí ji domlouvá, tak tím víc si stoji za svým chováním a je to ještě horší, jak kdyby natruc pro pocit svého silného postoje, nevím. Mě přijde, že máme všechno v životě, krásné a už i zdravé obě děti, hezké bydlení, poměrně často nějaké výlety, nebo každý rok dovolená, všechno to zvládnu zajistit a jak já bych čekal, že z toho bude mít stejnou radost, tak se to bohužel neděje a ta pohoda, kterou bych očekával, bohužel není, my jako pár nejsme vůbec.
Nedokázal by jste nám poradit pane doktore? Nevím, jestli terapie u vás může být dlouhodobým řešením, moc bych si přál, aby ano.
Vážený pane N.S.,
Ta vaše žena se jeví jako dysthymik. Ale to jsem Vám asi říkal. Největším problémem se mi jeví, že Vaše bolest není její bolest. V takových vztazích lidé dlouho nevydrží, protože jste fakticky už několik let vdovec. Ono Vás to možná časem zlomí.
Když jsem četl Vaše řádky výše, tak mě napadlo, že by bylo zajímavé, kdybyste jí jen tu pasáž, co se jí týká, poslal jí (třeba s poznámkou, že jsem Vám to výslovně doporučil). Je to taková autentická výpověď o Váši bolesti. Pokud ona s tou bolesti nebude schopna rezonovat, nepocítí soucit při četbě, tak je to, jako byste se snažil vymáčknout cit z ledničky. Tu můžete objímat taky celý den a o moc vřelejší nebude.
Vztah musí být živý organismus - bolest jednoho je bolest druhého. Pokud to tak nefunguje, tak to není vztah. To neznamená, že se musíte hned rozvést, ale třeba, že jen do toho přestanete investovat tolik energie do rozehřívání ledničky.
Dobrý den pane doktore,
Ano cítím to tak stejně, když jsem pročítal knihu o dysthymii od vás, tak to na mou ženu bohužel sedí dokonale, netuším, co s tím a jak to zlepšit, za roky se mi to nepodařilo.
Přepošlu jí to, ale její reakce bude bezemoční, nic to s ní neudělá, mávne nad tím rukou a bude se to snažit bagatelizovat a jen to útočně opětovat tak, jak se to stalo vždy, když jsem ji tohle vše říkal do očí. Mám obavy, jakmile do toho přestanu investovat energii, tak to ještě chvíli budu kvůli dětem držet a nakonec si najdu někoho jiného (což si neumím vlastně vůbec představit), kdo tu snahu bude oceňovat a vracet mi ji a skončí to stejně rozpadem.
Vážený pane N.S.,
chápu, máte strach, že ji přestanete milovat. Ale ať tak nebo onak, musíte to vyzkoušet opakovaně, mnohonásobně, aby ať se pak stane cokoli, tak si řeknete sobě i na případně výtky okolí: "Co víc jsem měl ještě dělat? Nevyzkoušel jsem snad vše?"
Po mnoha letech jsem se setkal s jednou holkou, kterou jsem kdysi balil. Tak si povídáme a ona říká, že je škoda, že spolu nejsme. Já říkám: "Ale já nevím, co jsem měl ještě víc udělat, abychom spolu byli." Ona na to: "Já vím, já jsem byla blbá..."
To je cíl Vašeho dnešního snažení - i když to dopadne špatně (což nemusí), tak přesto byste měl mít vnitřní jistotu, že jste byl na hranici svých sil a nemohl nic víc dělat. Prostě není ostuda prohrát s rakovinou, není ostuda prohrát s dysthymií.
Zkratka N.N. znamená latinsky Nomen nescio - Jméno neznám. N.S. znamená Nomen scio - Jméno znám.