Jak komunikovat v době nemoci
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009
Kamarádova matka šla na operaci mozku – metastáze. Krátce po operaci nečekaně umřela její matka, tj. kamarádova babička. Když to matce oznámili, zřejmě následkem stresu se spustilo krvácení do mozku. Do pár dní také zemřela, takže můj kamarád během čtrnácti dní přišel o celou rodinu, protože otce už nemá.
Podobné případy jsou snad jedinou situací, kde je možno doporučit mlčení či snad dokonce “milosrdnou lež”. V jiných případech se ale nevyplácí pravdu zamlčovat, natož překrucovat. Důvod je stejný jako u lhářů. Člověk musí žít dva životy. Žít dva životy znamená žit jednu naprostou samotu - právě v tom druhém skrývaném světě, který člověk nemůže, nebo nechce s druhým sdílet.
Vypadá to jako teoretizování, ale představte si praktický důsledek. Zaměstnankyně, která vždy byla spolehlivá, najednou je zamlklá, tatam je její pracovní iniciativa a zápal. Najednou si často bere dovolenou. Její okolí má pocit, že je přezírá, protože si o sobě teď, co zhubla, myslí, že je něco lepšího. Šéf na ni má vztek, že nestíhá, co bylo dřív samozřejmé. Ostatní si stěžují, že za ni musejí dodělávat práci. Ano, nám je jasné, že se jedná o ambulantní chemoterapii, ale v práci o ní mají zcela jinou představu, která vyplývá ne ze zlé vůle, ale prostě z narušené dělby práce.
S komunikací v rámci rodiny je to podobné. Divné chování, zamlklost či nechuť k sexu se vůbec neinterpretuje jako nemoc, ale jako příznak mimomanželského vztahu. Možná je dobré zbytečně neplašit blízké lidi, dokud není diagnosa zcela potvrzena, ale jakmile člověk zná takto závažnou diagnosu, měl by ji oznámit všem, jichž život ovlivní, tj. partnerovi, rodičům, dětem, kolegům v práci ap.
Vzpomínám si na kamarádku, která prošla řadou chemoterapií, než nakonec zemřela. Měl jsem s ní problém, že neustále říkala: “Já přežiju, já tomu věřím.” Nevím, jestli to říkala těsně před smrtí, ale rozhodně to říkala v době, kdy v jejím okolí jsme již jasně tušili temnou budoucnost. Tato její strachem motivovaná rétorika nám dvěma však zabránila, abychom si řekli, že jsme toho hodně spolu prožili, že jsme se měli rádi, i když jsme nikdy spolu nechodili, zkrátka abychom se skutečně rozloučili. Proto bych rád připomněl větu, kterou řekl Kristus v jedné vzrušené debatě: “Pravda vás osvobodí!”. Je to skutečně tak, protože na každou nehezkou pravdu, najdeme vždy řadu moc hezkých pravd. I těžké životní chvíle vyžadují pravdivou komunikaci.
Jindy jsou dopady milosrdné lži traumatizující. V rodině se zabil při nehodě vnuk dědy. Jeho dospělé děti se rozhodly, že mu to nemusejí říkat, vždyť sám za co nevidět umře, tak proč by měl být teď smutný. Tak mu to tajili rok, dva, tři, pět... Pak už oblbování dědy začalo být neúnosné - proč nejsou fotografie, proč vnuk nepřijede, proč nenapíše, nezavolá. Tak se zase rodinná rada usnesla, že to dědovi tedy po těch pěti letech řeknou. Tak dědovi jednoho dne umřel vnuk po druhé. Seděl doma sám, v ruce dopis a brečel. Byl jediný, kdo smutnil, nikdo s ním nesoucítil. Prostě to s tím smutněním přeháněl, vždyť už to byla pět let stará záležitost... Ano, byla a taky to měla být milosrdná lež.