Vážení a milí,

Když se podívám na loňské PF2020, tak mi trochu mrazí, jak bylo přilehavé. Učitelka Žofky vyprávěla, jak kvůli krizi nesměla navštívit svou umírající matku, takže ta umřela bez rozloučení. Prostě stát ji ochránil, aby na smrtelné posteli se náhodou nenakazila Covidem. Co bychom si my nesvéprávní bez toho státu počali.

Letošní PF2021 jsem proto vytvořil bez jakých zlověstných předpovědí a chlubím se cizím peřím, totiž peřím Martina Kaňoka, s jehož videem jsem si hrál a vytvořil z něho stereogram a z něho pak následně toto PF2021:

Dodelavam korektury knihy o dysthymii, takže odsouvám ostatní práce stranou, což je asi chyba. Člověk by si měl projít rok, co se stihlo či nestihlo, aby si nasměroval svůj život dále.

Tento rok nezačal vcelku nenápadně přípravou na tisíc přednášek. Pak v únoru přišla první pecka. Zemřela Sabinka Mudrová ve věku 16 let. To byla dcera sousedky, která tady vyrůstala s našimi dětmi. Bezprostřední příčinou smrti byl zápal mozkových blan, ale spustit to mohl už Coronavirus, který tady už zřejmě tou dobou byl. Smutné na tom bylo, že byli u nás na návštěvě asi týden předem a vybírali jsme pro Sabinku gymnasium - měla tři dvojky.

Pak přišla krize s coronavirem. Zprvu jsem vůči vládním opatřením neměl tak vyhraněně negativní postoj, jak mám nyní. Paradoxně jak jsem pozoroval mizející přednášky z kalendáře, tak jsem zažíval velkou úlevu. Konečně je trochu volno. Ono jet několik let jako fretka 3-4 přednášky nebo jiné akce týdně a do toho klienty je opravdu na budku.

Se ženou jsme na jaře měli nejvíce práce s přípravou Erlána na gymnasium. I to me přesvědčilo, že víceleté gymnasia nejsou dobré pro děti právě proto, že přijímačky vyžadují od dítěte před pubertou ctižádost dospělého člověka . Erlan je stále dítě, ambiciozní dril je mu cizí. Sice se na školu dostal, ale bojím se, že lásku k učení mu to nenadělilo. Dostal se na Truhářkou a zatím jsme s oběma gymply - jak jeho, tak s Judity (Štěpánská) - nad míru spokojeni.

Konec školního roku byl poznamenán distační výukou a to je opravdu masakr nejen pro děti. Těch pár přednášek, co jsem sám dělal do mikrofonu, mě také přesvědčilo o tom, že po drátě můžeme trochu dělat interaktivní porady o pěti lidech. Výklad pro třídu se stává víceméně samomluvením do zdi, nebo na svůj obrázek na monitoru. Je-li mentálně přítomna třetina účastníků, tak je to hodně. Interakce přes chat je takřka nefunkční. Každopádně by se mělo ocenit psaní všemi deseti, protože ti, kteří píší 200 znaku za minutu, jsou ve výhodě. Tady je program Tuxtype, který používám pro děti (existuje i verze pro Windows).

Podobně vzaly za své i bohoslužby v kostele. Pro mě to znamenalo víceméně přechod na domácí bohoslužby, protože místo reálné bohoslužby mít nějaké duchovní televariete v bedně považuji za zhůvěřilost. Takže jsem si mohl vyzkoušet, co jsem kdysi chtěl dělat, totiž faráře. Děti sice říkají, že ty domácí mše jsou lepší než ty v kostele, ale obávám se, že je to jen tím, že je to kratší a nemusí vystrčit prst z domu. Na rozdíl od svého mládí jsem dnes přesvědčen, že bych byl špatným farářem, protože jsem málo družný. Přesto si myslím, že bohoslužeb by se měl v každé domácnosti někdo aktivně ujmout, protože pasivní koukaní na telku ubije i ty poslední zbytky tradiční víry, co v této zemi jsou. Zde jsou podklady pro bohoslužbu bez kněze. Každopádně překvapilo mě, jak se faráři bezproblémově vzdali bohoslužeb.

Co se týká publikování přišel naopak boom. Tolik článků do impaktových časopisů jsem nikdy v životě neměl. Ale to vše jen díky prof. Adamovi, který si vzal dysthymii a související témata za své. Já to zprvu bral za zcela okrajovou záležitost, no a teď dopisujeme už druhou společnou knihu. Pokud nevíte, co je to dysthymie, tak vězte, že jen neznáte ten termín. V životě jste ji museli důvěrně poznat buď u sebe, nebo u svých blízkých - je to prostě trudomyslnost, melancholie, vleklá mírná deprese, mourosovatost a životní pesimismus ap. Prostě třeba robot Marvin ve Stopařově průvodci, macecha v Popelce, Rybářova ženy ve Fimfáru, jezevec Burdych u Křemílka a Vochomůrky atd. Samozřejmě s dysthymií se dá udělat oslnivá kariéra. Ale životní úspěch je o ničem. Těžší je udělat životy těchto lidí a jejich blízkých alespoň trochu spokojené. Takže vydání této knihy o dysthymii je tedy úkol na nadcházející rok.

Článků je na webu hodně. Na rozdíl od předchozích roků jsem to tam věšel průběžně, protože na konci roku se do nedá zvládnout. Tak si to přeberte, co Vás zajímá.

Dobré odezvy byly na tento rozhovor: Senioři nejsou ignoranti. Dělají se opatření v jejich prospěch, o která nestojí.

Radost mi udělala Betlémská hvězda, že se k nám na teď pár týdnů vrátila. Podobnými výpočty jsem se zabýval o prázdninách a počítal jsem sluneční hodiny, abych nakonec zjistil, že nejlepší řešení jsou ta nejjednodušší. Tak uvidím, zda se mi je podaří ještě letos ukout u švagra v kovárně.

Jako jistý dluh z minula jsem pociťovat tento článek: Proč Bůh dopustil 2. sv. válku. Stejným rámcem se snažím najít i odpověď na otázku smyslu této probíhající šaškárny okolo Coronaviru, popř. bitvy v Magdeburgu. Z psychologie ještě stojí za zmínku článek o ukončitelnosti vztahu. Prostě někdo je schopen udělat za vztahem tečku či tlustou čáru a jiný ne. Dlouho jsem přemýšlel na čem to závisí a jak se to dá v praxi využít.

Léto poznamenala oprava střechy, která je už prakticky dokončená. Dále dělám s dětmi palubky v podkroví. Jde nám to jako psovi pastva, ale tak nějak to postupně pokračuje. To tak koupíte univerzální krabičky do sádrokartonu, a pak zjistíte, že jsou o 5 mm užší než ty jiné universální krabičky do sádrokartonu, tak strávíte tři dny ježděním po obchodech a vyměňováním universálních krabiček za jiné universální krabičky. A tak plyne život řemeslníka fušaře... :-)

Z muziky jsem si koupil nové trumpety - ukecala mě žena i můj dvorní učitel. Zjistil jsem ale, že hlavní problém mého zvuku nebyl ani tak v tom starém plechu jako v mém ústním otvoru. Takže hraní se tedy trochu zlepšuje, ale postupuje to asi tak rychle jako s palubkami. Kostelní kapela samozřejmě nehraje. Tady je taková jednoduchá funky etuda (noty).

Podzimní krize už žádnou euforii nepředstavovala, protože mi tak nějak pomalu došlo, že vláda chce zakonzervovat tuto magořinu jako trvalý stav. Samozřejmě žádné očkování nic nevyřeší už proto, že ta choroba mutuje, lidé o nějaká vládní opatření minimálně z třetiny nemají žádný zájem a o očkování nějakým svinstvem má zájem méně než polovina populace. Nevím, co víc pro stávající stav mohu dělat, než že budu otevřeně vyjadřovat nesouhlas s tím, co vláda dělá. Ostatně si myslím, že lidé dělají chybu, když se aktivně nebouří: Piki piky na hlavu, že na Covid nehraju!

Další smutnou událostí byl odchod doc. Jiřího Skoblíka teď před vánoci. To byl můj velký učitel, u kterého jsem ministroval celá studia na geologii a představoval tak mou neoficiální teologickou fakultu. Psali jsme si ještě necelý týden před jeho smrtí...

Z loňského roku mohu stále potvrdit, že já stárnu a jen má žena trvá ve své kvalitě a stále zvelebuje žáky na v ZŠ v Újezdě nad Lesy. Jen teď ji trápí zuby (ne mé).

Mějte se hezky v novém roce
 

Váš

Jeroným Klimeš
http://www.klimes.us

PS. Samozřejmě, pokud chcete být úplně vyřazeni z tohoto email seznamu, neváhejte, napište. :-)
Jen pro úplnost, zde snad jednou budou všechny články za rok 2020.

Výroční zpráva za rok 2021 tu bude coby dup.... Pan Uko Ješita doslova říká: