ROZHOVOR TO Psycholog Jeroným Klimeš: Nepotřebujeme se, a tak se k sobě taky chováme, bez úcty, jako k nepotřebným odpadkům. Je jen a nás, aby našem srdci byl ráj. Definitivní text z časopisu, jak jej nakonec upravil L. Henek. TEXT: Ladislav Henek FOTO: Michelle Adlerova Velcí lidé se poznají podle frustrační tolerance, tedy podle schopnosti chovat se kultivovaně, i když v nich bouří negativní emoce. ■ Nedávno jsme prožili Vánoce, pro spoustu lidí svátky velké pohody. Natolik velké, že mnoho lidí vyjadřuje přání, aby si tu klidnou a laskavou mysl, usebrání a lepší vztahy s lidmi mohli přenést i do jiných částí roku, nejlépe až do příštích Vánoc. Je to možné, alespoň částečně? A pokud ano, jak na to? Samozřejmě, že to jde, ale ne samovolně, je to výsledek námahy. Když jsme byli po sametové revoluci plní nadějí, bylo snadné být k sobě vřelejší než dnes, kdy jsme spíše plní skepse. Stejně tak o Vánocích, když není shon a můžeme, si pohovět, tak je snadnější si jen tak popovídat a nic od sebe nechtít. Jenže velcí lidé se poznají podle frustrační tolerance, tedy podle schopnosti chovat se kultivovaně, i když v nich bouří negativní emoce. Primitivní morálka říká: „Když mám k ženě milé city, říkám jí 'lásko'. Když mě štve, tak snad není problém, když jí občas řeknu ,ty krávo'. Tak mě naštvala, ne? Kdyby se tak nechovala, tak bych jí tak neříkal." Jinými slovy tito lidé se chovají tak, jak se momentálně cítí. Bohužel paměť jejich partnerů si tyto excesy pamatuje dlouhá léta a první, co v takových vztazích zmizí, je to nejcennější, totiž zamilované oči. Jinými slovy, chcete-li mít Vánoce celý rok, a to hlavně v srdci, tak musíte celý rok trénovat frustrační toleranci a vůli. Když chcete mít pinou ledničku celý rok, tak taky musíte celý rok chodit do obchodu, potažmo do práce. Sama se nenaplní. ■ Nacházíme se v zimní době — dlouhé noci, málo světla, také úzkosti a deprese. Jak se s tím vypořádat, jak neupadat do depresí, kromě doporučovaného pojídání vitaminu D? Problém moderní doby je sociální izolace. Deprese narůstají od dob Freuda, zhruba od první republiky. Může za to žárovka a s ní jdoucí ponocování, málo spánku, protože poruchy spánku jsou krycí jméno pro deprese. Dále rozpad rodinných a mezilidských vztahů, hlavně život s přístroji namísto s lidmi. Lidé sice teoretizují v dotaznících, že rodina je pro ně to nejcennější, ale když se v praxi dostanou do konfliktu práce s rodinou, tak pravidlem je, že musí ustoupit rodina. Asi předloni jsem od října jednomu klientovi záhy po rozvodu opakovaně kladl na srdce: Doufám, že vás ani nenapadne být o Štědrém večeru sám. Najděte si někoho, kdo je taky sám, a udělejte si hezký večer pospolu!" Ještě v prosinci jsem mu to znovu připomínal. „Mám to promyšlené," odpověděl. Ano, měl. Dopoledne šel na návštěvu, odpoledne a večer seděl sám doma. Nejprve poslal SMS dceři. Pak si dlouho prohlížel mobil, Nic. Tak jí zkoušel mnohonásobně prozvonit. Telefon vyzváněl a nic. Po dvou hodinách začal psát exmanželce, pak i volat. Také nezvedala. Napřed smírně, pak ostřeji. Žena s dcerou na oplátku sledovaly, co táta dělá, zda je nechce pronásledovat a dceru unést. Ani on nebyl schopen myslet na nic jiného než na ty dvě. A tak se stalo, že celá ta zabejčená rodina pomocí přístrojů pospolu strávila velmi nenávistné Vánoce v nejčernějšich myšlenkách. Po Vánocích mi řekl, že to byly nejhorší Vánoce jeho života: „Že by to příště udělal jinak," Už jsem mu nic nevyčítal, ale mohl si to ušetřit. Tušil jsem, že, to tak dopadne. Platí pravidlo, když nemohu udělat radost sobě, tak se rozhlédnu a řeknu si: Sobě udělat radost dnes nemohu, ale je tu ještě mnoho lidí, kterým by moje bezcenná existence radost udělala. Jako buddhisté dávají své tělo po smrti ptákům, tak můžeme ještě zaživa dát své zbytečné já těm, kteří to ocení. Tato rada není žádná pecka štěstí, ale záchranné kolo, abych si nestřihl popsané sebestředné Vánoce, kdy křečovitě, za každou cenu chci udělat radost především sobě, jenže ono to nějak nefunguje — a mohou za to samozřejmě oni... ■ V posledních letech se objevují až strašidelné zprávy, že úzkostmi a depresemi trpí dokonce desítky procent žáků devátých tříd. Co je to za strašidelný fenomén? Strašidelné fenomény bychom mohli přehazovat vidlemi. Vždyť kolem poloviny těch žáků má rozpadlé rodiny, odcizené rodiče. Výchova v rozpadlých rodinách končí právě okolo puberty, takže rodiče mají už jen papírové, ale mentálně už jsou to minimálně poloviční sirotci. A sirotkům je vlastní být úzkostní. Jak jinak by se asi měli sirotci cítit? ■ Mnoho lidí říká, že jim vadí, nebo přímo vyvolává úzkosti zhoršová­ní mezilidských vztahů, rozděle­ní společnosti, růst nenávisti. Kdo konkrétně nejvíce rozděluje společ­nost a rozeštvává ji v nenávisti? Kdo tímto společnosti nejvíce škodí? Politici? Média? Ideologičtí aktivisté? Nebo ještě někdo jiný? Čím to je? Co se to děje? Kde jsou kořeny tohoto úpadku vztahů a růstu sebestřed­nosti a nenávisti? Dříve jsme se museli chovat k souse­dům dobře, protože jsme věděli, že je budeme pozítří potřebovat. Nemoh­li jsme se rozvést, protože bychom umírali hlady. Dnes sousedy vůbec neznáme a po rozvodu hlady netrpí­me. Co si o nás druzí myslí, můžeme mít na háku. Proto chovat se v blaho­bytu laskavě je mnohem těžší než za bídy. Bída drží lidi v kázni a při zdra­vém rozumu. Dřív spolu museli roz­vedení partneři bydlet v jednom bytě ještě patnáct let, než dostali dekret bydlení. Dnes se v pátek pohádají, v pondělí jsou rozestěhovaní, za měsíc rozvedení a pak konečně vy­chladnou a začnou přemýšlet, jestli to vlastně takto chtěli. Znám tako­vé případy Dřív to tak vůbec nešlo. Nepotřebujeme se, a tak se k sobě taky chováme; bez úcty jako k nepo­třebným odpadkům. „Proč bych si ho měl vážit?"' zní častá otázka. "Protože je to stejný nýmand jako já." Soused je mírně potrhlý — já taky. Soused má své problémy —já taky. Soused musí snášet mé mouchy — já zase jeho atd. Základem vzájemné úcty není veli­kost druhého, ale především soucit a vcelku bezdůvodná láska k bližní­mu. A možná stačí jen přejícnost. Přeji si, aby tento svět byl celkově lepší, proto přeji zdar sobě i bezvý­znamnému sousedovi, proto si ho chci i vážit, protože chci lepší svět. ■ Jakou roli v úpadku společnosti sehrávají nové ideologie, projevující se stále extrémněji? Zpochybňují nejen ekonomické a sociáolní vztahy ve společnosti, jak to dělali komunisté, ale nyní zpochybňuji a chtě­jí bortit všechno, dokonce včetně biologie, klimatu, rozdílů mezi po­hlavími, ale stejně jako komunisté i ekonomické a sociální vztahy. Jak se tyto ideologie podílejí na úpadku západní společnosti? Po druhé světové válce byl v části světa sklon vyvarovat se jakýchkoli ideologií, tito lidé neměli rádi komu­nismus a „ismy"' obecně, Jenže mít ideologii je potřeba lidí, tu vynalez­la evoluce, tu si neodpářeme, proto­že ideologie jsou v podstatě návody na použití světa. Můžeme si jen ně­jakou zvolit a tu více nebo méně dů­sledně realizovat. Ideologický cyklus se vždy proje­vuje v první fázi velkou tolerancí vůči novým ideologi ím, tedy je to období svobody. My jsme ho zažili okolo sa­metové revoluce. Ve starověkém Římě se objevilo toto období též s blahoby­tem po odchodu tradičních bohů. Byl to příklon k mysteriím, gnózi, novopla­ton ism u a náboženstvím jdoucím z východu, hlavně židovství a křes­ťanství. Po období prvotní tolerance se objevuje polarizace a extremiza­ce, až nastane střet dvou nejsilněj­ších ideologii. Myjsme teprve ve fázi polarizace společnosti. Zatím se to jen fackuje. Ke střetu ideologií tepr­ve dojde. V Římě okolo 2.-3. století to byl tehdy souboj novo piatonis mu s křestanstvím, které vyhrálo na celé čáře, takže dnes novoplatonika už nepotkáte. Dnes naopak uhnívá křesťanství. Jen se podívejte, kolik lidí opustilo katolickou církev. Nikdo neví, zda se ještě někdy zmátoří. Každopád­ně křesťanství je efektivní návod, jak zvládat doby prudké a hrůzné — proto také jsou kostely plné vyobra­zeni mrtvol, popravčích nástrojů, lidí s dírami do těla, rozstřílených šípy a podobně. Křesťanství má návody na takové doby a na to, jak fungovat s dírou do srdce po rozvodu. Evropu ovládá liberální levicová filozofie charakterizovaná upřed­nostňováním zájmů menšin před mainstreamem — inkluze, lidská prá­va, politicky korektní mluva. To zda­leka nepřineslo očekávané výsledky. Třeba inkluze školství spíš dobila, než povznesla. Ale stále je to vládnoucí ideologie, byť notně vyčpělá. Ale otevřela Evropu islámu, takže Fran­cie, Anglie, Švédsko a z velké části i Německo se potýkají s velmi živo­taschopným islamismem. K tomu se neustále objevují drob­né více nebo méně potrhlé ideologie, které živoří na okraji a většinou jsou s nějakou velkou ideologií v symbióze. Veřejné mínění silně ovlivňují sociální sítě a vyhledávače. Zmizela svoboda slova.Tolerance vůči názoru druhého je ta tam. Média, vyhledávače a so­ciální sítě cenzurují názory lidí, kont­roluji a filtrují e-maily, komunikaci na sítích, monitoruji se telefonické roz­hovory Svět je prošpikovaný kamera­mi a odposlouchávacími zařízeními. ■ Co s tím může dělat společnost? Je nějaký recept na léčbu úpadku vztahů ve společnosti? V tomto světě žijeme, ale k velké bit­ce ještě nedošlo, k té se jen zákonitě schyluje. Prostě a na rchie svobody ne­vedla ke štěstí a výsledná všeobec­ná nespokojenost je základem sílící touhy po jakékoliv změně. Hlavním projevem je vzdělanostní úpadek, ži­vot na dluh a příklon k závisloste m všeho druhu — drogy a digitální zá­vislost především. Sklon k drogám je pravda obecná tendence trpících lidí i zvířat, ale je možno jí nepodléhat_ Bavil i jsme se o křesťanství, že jako každá ideologie dává návody na ži­vot. Takže například: Ježíš před po­pravou nabízenou drogu odmítl. To je příklad, jak křesťanství provází lidi skrze h různá období — rozvodem se nepropijí, ale promyslí či prom °d­lí s jasnou hlavou. Proto záleží, jaký návod, jakou ideologii máte na ne­veselá období svého života. ■ A co s tím mohou dělat jednotliv­ci? Alespoň ti, kteří nechtějí vinu házet jen na jiné, ale chápou, že nej­důležitější je sebekultivace? Ano, sebekultivace, zvyšování frust­rační tolerance a síly vůle. Například dnes jsem doporučoval jednomu alko­holikovi tradiční metodu postu. Alko­holici nejsou totiž schopni odporovat ani sebemenšímu pokušení pít (naučená bezmoc), proto musejí začít jinde. Docent Skala jim ordinoval až vojenský dril: ráno vstát, rozcvička, uklidit si pokoj, pravidelný režim, vyhýbání se všem krajnostem. Tímto drilem si vycvičíte vůli, kterou pak obrátíte i proti alkoholu, vůči které­mu jste jinak bezmocní. Například já, ač nemám problémy s alkoholem, mírně nedůsledně dodržuji páteční post, zakazuji si kávu a čokoládu. Ká­vovar mám na dosah ruky. Padesát­krátza den mi ruka impulzivně vystřelí ke kávovaru. Padesátkrát ji musím zastavit. Padesátkrát tedy posílím vůli a schopnost odolávat frustra­ci z nedostatku kávy. Tedy takto se dobrovolně vystavím mírné frustra­ci, abych měl pak dostatečně silnou vůli se zvednout a jít k zubaři na pre­ventivní prohlídku. Je to ale cvičení, takže nic prvoplánově příjemného. ■ Ptám se vlastně na návod, jak se stát lepším člověkem. Jsou nějaké zásady, kterými by se měl člověk při tomto vývoji řídit? Návodů jsou desítky. Já jsem si dříve bláhově myslel, že když přijdu k že­nám s návodem, jak předejít migréně, že se zaradují a začnou ty techniky preventivně dělat. Kdepak, raději mají migrény a hrst prášků než cvičební kázeň. Stejně tak muži. Vždy jim kla­dli na srdce, aby se ke svým ženám chovali stejně nebo spíš ještě lépe než k cizím ženám či kolegyním v prá­ci, protože ženy pak mají sklon zvýšit vzdálenost od svého muže až tam, kde se on začíná chovat příjemně, tedy rozejít se s nim. Pak slyším: "To je snad samozřejmé, že se k blízkým lidem chováme hůř než k cizím?" To ale není pravda. Pravdou je, že exi­stují rodiny, kde se k sobě chovají lépe než k cizím lidem, a pak rodi­ny, kde hulvátství a sebestřednost je normou. Dalším zapomenutým návodem je ranní plánování dne (neurolingvistic­ké programován i či modlitba) a večer­ní cílená relaxace, bilancování dne či zpytování svědomí a následné usínání s relaxovanými svaly mentálně smí­ření s lidmi i s Bohem. Například když jdu na přednášku, tak si předem do­jdu na záchod. Tam u pisoáru — jediné to klidné místo na světě — si naladím mysl na to, kdo bude přede mnou, co chci říci, jakým stylem, jak chci rea­govat na kritiku a tak podobně. Ano, o pozitivním myšlení se mlu­ví neustále, ale tyto dávno známé techniky na cvičení skutečně pozi­tivního myšle n i jsou zoufale zan e-d bávané, protože vládne imperativ citu: Dělám jen to, na co mám ná­ladu. Možná by pro začátek stačilo si uvědomit, že city obecně nejsou moc dobrým ukazatelem správné­ho a výhodného chování. Například při večerním klimbání u televize jsou city tím nejhorším rádcem. ■ Mohl byste nám říci na závěr něco pozitivního? Nevím proč, ale kdysi mé hodně po­bavila věta našeho faráře, kterou jen tak mimochodem vypustil při kázá­ní: „Vždyť život není až tak špatný..." Měl pravdu. Labyrintem byl tento svět vždy. Na nás je, aby v našem srdci byl ráj.A to jde, jen to dá práci — jako ostatně každé uklízení. Tak dost sen­timentu a šup do práce.