Ladislav Henek, 2025-12-11
Vyšlo v lednu 2026, definitivní verze v PDF.
Definitivní text exportovaný z časopisu.
Vždy kolem vánočních svátků se řada lidí zklidňuje, jsou přemýšlivější a často i vstřícnější. U věřících křesťanů je to docela pochopitelné. Ale proč tato atmosféra působí i na ateisty? Je to tím, že máme většinou volno, odsuneme starosti a jsme přejedeni? Nebo je za tím ještě něco jiného, třeba většího?
Spíš menšího. Jsou to fyziologické cykly související ročním cyklem. My lidé podléháme nejvíce dennímu cyklu. Ten hlavně určuje zákonité změny našeho cítění a myšlení. Proto u každého problému si musím zjišťovat, kolik bylo hodin. Jinak se dívám na partnerskou hádku dopoledne a jinak po půlnoci.
Týdenní i měsíční cyklus je zčásti civilizační, ale TO vám nemusím vysvětlovat, co TO znamená měsíčník, že?
Chápu. :-)
Další cyklus je pak roční. U lidí nepozorujeme žádný delší cyklus než roční, protože žádný takový výrazný cyklus nepozorujeme ani v přírodě.
Roční cyklus na lidi má ten dopad, že v zimě a v létě upadá aktivita a v Čechách se hlavně pracuje na jaře a na podzim. Zima a léto jsou tedy útlumová období. Oslavy okolo zimního slunovratu jsou pak sociálním nástrojem, jak přežít tíživou temnotu a dříve i mráz tohoto období.
Mnoho lidí vyjadřuje přání, že by si tu klidnou a laskavou mysl, usebrání a lepší vztahy s lidmi velmi rádi přenesli i do jiných částí roku, nejlépe až do příštích Vánoc. Je to možné, alespoň částečně? A pokud ano, jak na to?
Samozřejmě, že to jde, ale ne samovolně, je to výsledek námahy. Když jsme byli po Sametové revoluci plní nadějí, bylo snadné být k sobě vřelejší než dnes, když jsme spíš plní skepse. Stejně tak o Vánocích, když není shon a můžeme si pohovět, tak je snadnější si jen tak popovídat a nic od sebe nechtít. Jenže velcí lidé se poznají podle frustrační tolerance, tzn. podle schopnosti chovat se kultivovaně, i když v nich bouří negativní emoce. Primitivní morálka říká: „Když mám k ženě milé city, říkám jí „lásko“. Když mě štve tak snad není problém, když jí občas řeknu „ty krávo“? Tak mě naštvala, ne? Kdyby se tak nechovala, tak bych jí tak neříkal.“ Jinými slovy tito lidé se chovají tak, jak se momentálně cítí. Bohužel paměť jejich partnerů si tyto excesy pamatuje dlouhá léta a první, co v takových vztazích zmizí, je to nejcennější, totiž zamilované oči. Jinými slovy, chcete-li mít Vánoce celý rok a hlavně v srdci, tak musíte celý rok trénovat frustrační toleranci a vůli. Když chcete mít plnou ledničku celý rok, tak taky musíte celý rok chodit do obchodu, potažmo do práce. Sama se nenaplní.
Nadchází zimní doba, dlouhé noci, málo světla, a také úzkosti a deprese. Jak se s tím vypořádat, jak neupadat do depresí, kromě doporučovaného pojídání vitamínu D?
Problém moderní doby je sociální izolace. Deprese narůstají od dob Freuda, tzn. od První republiky. Může za to žárovka a s ní jdoucí ponocování, málo spánku, protože poruchy spánku jsou krycí jméno pro deprese. Dále rozpad rodinných a mezilidských vztahů, hlavně život s přístroji místo s lidmi. Lidé sice teoretizují v dotaznících, že rodina je pro ně to nejcennější, ale když se v praxi dostane do konfliktu práce s rodinou, tak pravidlem je, že musí ustoupit rodina.
Asi předloni jsem od října jednomu klientovi záhy po rozvodu opakovaně kladl na srdce: „Doufám, že vás ani nenapadne být o Štědrém večeru sám. Najděte si někoho, kdo je taky sám, a udělejte si hezký večer pospolu!“ Ještě v prosinci jsem mu to znovu připomínal. „Mám to promyšlené,“ odpověděl. Ano, měl. Dopoledne šel na návštěvu, odpoledne a večer seděl sám doma. Nejprve poslal SMS dceři. Pak si dlouho prohlížel mobil. Nic. Tak jí zkoušel mnohonásobně prozvonit. Telefon vyzváněl a nic. Po dvou hodinách začal psát ex-manželce, pak i volat. Také nezvedala. Napřed smírně, pak ostřeji. Žena s dcerou na oplátku sledovaly, co táta dělá, zda je nechce pronásledovat a dceru unést. Ani on nebyl schopen myslet na nic jiného než ty dvě. A tak se stalo, že celá ta zabejčená rodina pomocí přístrojů pospolu strávila velmi nenávistné Vánoce v nejčernějších myšlenkách. Po Vánocích mi řekl, že to byly nejhorší Vánoce jeho života: „Že by to příště udělal jinak.“ Tak už jsem mu nic nevyčítal, ale mohl si to ušetřit. Já jsem tušil, že to tak dopadne.
Platí pravidlo, když nemohu udělat radost sobě, tak se rozhlédnu a řeknu si: „Sobě udělat radost dnes nemohu, ale je tu ještě mnoho lidí, kterým by moje bezcenná existence radost udělala. Jako budhisté dávají své tělo po smrti ptákům, tak můžeme ještě za živa dát své zbytečné já těm, kteří to ocení. Tato rada není žádná pecka štěstí ale záchranné kolo, abych si nestřihl popsané sebestředné Vánoce, kdy křečovitě, za každou cenu chci udělat radost především sobě, jenže ono to nějak nefunguje – a mohou za to samozřejmě oni.
V posledních letech se objevují až strašidelné zprávy, že úzkostmi a depresemi trpí dokonce desítky procent žáků devátých tříd. Co je to za strašidelný fenomén?
Strašidelné fenomény bychom mohli přehazovat vidlemi. Vždyť kolem poloviny těch žáků má rozpadlé rodiny, odcizené rodiče. Výchova v rozpadlých rodinách končí právě okolo puberty, takže rodiče mají už jen papírově , ale mentálně už jsou to minimálně poloviční sirotci. A sirotkům je vlastní být úzkostný. Jak jinak by se asi měli sirotci cítit?
Kdo konkrétně nejvíce rozděluje společnost a rozeštvává ji v nenávisti? Kdo tímto společnosti nejvíce škodí? Politici? Média? Ideologičtí aktivisté? Nebo ještě někdo jiný? Mnoho lidí říká, že jim vadí zhoršování mezilidských vztahů, rozdělení společnosti, růst nenávisti. Čím to je? Co se to děje? Kde jsou kořeny tohoto úpadku vztahů a růstu sebestřednosti a nenávisti?
Dřív jsme se museli chovat k sousedům dobře, protože jsme věděli, že je budeme pozítří potřebovat. Nemohli jsme se rozvést, protože bychom umírali hlady. Dnes sousedy vůbec neznáme a po rozvodu hlady neskončíme. Co si o nás druzí myslí, můžeme mít na háku. Proto chovat se v blahobytu laskavě je mnohem těžší než za bídy. Bída drží lidi v kázni a při zdravém rozumu. Dřív spolu museli rozvedení partneři bydlet v jednom bytě ještě patnáct let než dostali dekret na bydlení. Dnes se v pátek pohádají, v pondělí jsou rozestěhovaní, za měsíc rozvedení a pak konečně vychladnou a začnou přemýšlet, jestli to vlastně takto chtěli. Znám takové případy. Dřív to tak vůbec nešlo.
JK: Nepotřebujeme se, a tak se k sobě taky chováme - bez úcty, jako k nepotřebným odpadkům.
Nepotřebujeme se, a tak se k sobě taky chováme - bez úcty jako k nepotřebným odpadkům. „Proč bych si ho měl vážit?“ zní častá otázka. „Protože je to stejný nýmand jako já.“ Soused je mírně potrhlý – já taky. Soused má své problémy – já taky. Soused musí snášet mé mouchy - já zase jeho atd. Základ vzájemné úcty není velikost druhého, ale především soucit a vcelku bezdůvodná láska k bližnímu. A možná stačí jen přejícnost. Přeji si, aby tento svět byl celkově lepší, proto přeji zdar sobě i bezvýznamnému sousedovi, proto si ho i chci vážit, protože chci lepší svět.
Jakou roli v úpadku společnosti sehrávají nové ideologie, projevující se stále extrémněji? Ty zpochybňují nejen ekonomické a sociální vztahy ve společnosti, jako to dělali komunisté. Oni zpochybňují a chtějí bortit všechno, dokonce včetně biologie, klimatu, rozdílů mezi pohlavími, ale stejně jako komunisté i ekonomické a sociální vztahy. Jak se tyto ideologie podílejí na úpadku západní společnosti?
Po Druhé světové válce byl sklon vyvarovat se jakýchkoli ideologií. Neměli jsme rádi komunismus a -ismy obecně. Jenže mít ideologii je potřeba lidí, tu vynalezla evoluce, tu si neodpářeme, protože ideologie jsou v podstatě návody na použití světa. Můžeme si jen nějakou zvolit a tu více nebo méně důsledně realizovat.
Ideologický cyklus se vždy projevuje v první fázi velkou tolerancí vůči novým ideologiím, tedy to je období svobody. My jsme ho zažili okolo Sametové revoluce. Ve starověkém Římě se objevilo toto období též s blahobytem po odchodu tradičních bohů. Byl to příklon k mysteriím, gnózi, novoplatonismu a náboženstvím jdoucím z východu, hlavně židovství a křesťanství. Po období prvotní tolerance se objevuje polarizace a extrémizace, až nastane střet dvou nejsilnějších ideologií. My jsme teprve ve fázi polarizace společnosti. Zatím se to jen fackuje. Ke střetu ideologií teprve dojde. V Římě to okolo 2.-3. století to byl tehdy souboj novoplanonismu s křesťanstvím, které vyhrálo na celé čáře, takže dnes novoplatonika už nepotkáte.
Dnes naopak uhnívá křesťanství. Jen za můj život opustilo katolickou církev 6 000 000 obyvatel této republiky. Nikdo neví, zda se ještě někdy zmátoří. Každopádně křesťanství je efektivní návod, jak zvládat doby prudné a hrůzné – proto také jsou kostely plné vyobrazení mrtvol, popravčích nástrojů, lidí s dírami do těla, rozstřílených šípy ap. Křesťanství má návody na takové doby a jak fungovat s dírou do srdce po rozvodu.
Evropu ovládá liberální levicová filozofie charakterizovaná upřednostňování zájmů menšin před mainstreamem – inkluze, lidská práva, politicky korektní mluva. To zdaleka nepřineslo očekávané výsledky. Třeba inkluze školství spíš dobila než povznesla. Ale stále je to vládnoucí ideologie, byť notně vyčpělá. Ta ale otevřela Evropu Islámu, takže Francie, Anglie, Švédsko a z velké části i Německo se potýká s velmi životaschopným islamizmem.
K tomu se neustále objevují drobné více nebo méně potrhlé ideologie, které živoří na okraji a většinou jsou s nějakou velkou ideologií v symbióze. Veřejné mínění silně ovlivňují sociální sítě a vyhledávače. Zmizela svoboda slova. Tolerance vůči názoru druhého je ty tam. Média, vyhledávače a sociální sítě cenzurují názory lidí, kontrolují a filtrují emaily, komunikaci na sítích, monitorují se telefonické rozhovory. Svět je prošpikovaný kamerami a odposlouchávacími zařízeními.
Co s tím může dělat společnost? Je nějaký recept na léčbu úpadku vztahů ve společnosti?
V tomto světě žijeme ale k velké bitce ještě nedošlo, k té se jen zákonitě schyluje. Prostě anarchie svobody nevedla ke štěstí a výsledná všeobecná nespokojenost je základem sílící touhy po jakékoli změně. Hlavním projevem je vzdělanostní úpadek, život na dluh a příklon k závislostem všeho druhu – drogy a digitální závislost především. Sklon k drogám je pravda obecná tendence trpících lidí i zvířat, ale je možno jí nepodléhat. Bavili jsme se o křesťanství, že jako každá ideologie dává návody na život: Ježíš před popravou naopak nabízenou drogu odmítl. To je příklad, jak křesťanství provází lidi skrze hrůzná období – rozvodem se nepropijou, ale promyslí či promodlí s jasnou hlavou. Proto záleží, jaký návod, jakou ideologii máte na neveselá období svého života.
A co s tím mohou dělat jednotlivci? Alespoň ti, kteří nechtějí vinu házet jen na jiné, ale chápou, že nejdůležitější je sebekultivace?
Ano, sebekultivace, zvyšování frustrační tolerance a síly vůle. Například dnes jsem doporučoval jednomu alkoholikovi tradiční metodu postu. Alkoholici nejsou totiž schopni odporovat ani sebemenšímu pokušení pít (naučená bezmoc), proto musejí začít jinde. Doc. Skala jim ordinoval až vojenský dril – ráno vstát, rozcvička, uklidit si pokoj, pravidelný režim, vyhybání se všem krajnostem. Tímto drilem si vycvičíte vůli, kterou pak obrátíte i proti alkoholu, vůči kterému jste jinak bezmocní. Například já, ač nemám problémy s alkoholem, mírně nedůsledně dodržuji páteční post – zakazuji si kávu a čokoládu. Kávovar mám na dosah ruky. Padesátkrát za den ruka impulzivně vystřelí ke kávovaru. Padesátkrát ji musím zastavit. Padesátkrát tedy posílím vůli a schopnost odolávat frustraci z nedostatku kávy. Tedy takto se dobrovolně vystavím mírné frustraci, abych měl pak dostatečně silnou vůli se zvednout a jít k zubaři na preventivní prohlídku. Je to ale cvičení, takže nic prvoplánově příjemného.
Ptám se vlastně na návod, jak se stát lepším člověkem. Jsou nějaké zásady, kterými by se měl člověk při tomto vývoji řídit?
Tak návodů jsou desítky. Já jsem si taky bláhově myslel, že když přijdu k ženám s návodem, jak předejít migréně, že se tyto zaradují a začnou ty techniky preventivně dělat. Kdepak, raději migrény a hrst prášků než cvičební kázeň. Stejně tak muži. Vždy jim kladu na srdce, aby se ke svým ženám chovali stejně a nebo spíš ještě lépe než k cizím ženám či kolegyním v práci. Protože ženy pak mají sklon zvýšit vzdálenost od svého muže až tam, kde se on začíná chovat příjemně, tedy rozejít se s ním. Pak slyším: „To je snad samozřejmé, že se k blízkým lidem chováme hůř než k cizím.“ To ale není pravda. Pravdou je, že existují rodiny, kde se k sobě chovají lépe než k cizím lidem, a pak rodiny, kde hulváctví a sebestřednost je normou.
Dalším zapomenutým návodem je ranní plánování dne (neuroliqvistické programování či modlitba) a večerní cílená relaxace, bilancování dne či zpytování svědomí a následné usínání s relaxovanými svaly mentálně smíření s lidmi i s Bohem. Například když jdu na přednášku, tak si předem dojdu na záchod. Tam u pisoáru – jediné to klidné místo na světě – si naladím mysl na to, kdo bude přede mnou, co chci říci, jakým stylem, jak chci reagovat na kritiku ap.
Ale o pozitivním myšlení se mluví neustále, ale tyto dávno známé techniky na skutečně pozitivní myšlení jsou zoufale zanedbávané, protože vládne imperativ citu: Dělám jen to, na co mám náladu. Možná by pro začátek stačilo si uvědomit, že city obecně nejsou moc dobrým ukazatelem správného a výhodného chování. Například při večerním klimbání u televize jsou city tím nejhorším rádcem.
Mohl byste říci na závěr něco pozitivního?
Nevím proč, ale kdysi mě hodně pobavila věta našeho faráře, kterou tak mimochodem vypustil při kázání: „Vždyť život není až tak špatný...“ Měl pravdu. Labyrintem byl tento svět vždy. Na nás je, aby v našem srdci byl ráj. A to jde, jen to dá práci – jako ostatně každé uklízení. Tak dost sentimentu a šup do práce.