< Zajímavý příběh NRP. Text napsaný v těchto závorkách jsou poznámky. JK>

    Do Prahy na Hlavní nádraží přijela z Bukureště žena s desetiletým synem, po pár týdnech života na nádraží, skončili oba v jednom azylovém domě, kde žena chlapce zanechala. Sestřičky z azylového domu řešily problém, že si chlapce nemohou u sebe ponechat a že celý případ musí nahlásit policii, která by pak chlapce nechala umístit do ústavu. Tenhle příběh mě zaujal a jela jsem se na chlapce podívat i se svým vlastním synem, který mě měl pomoci navázat kontakt s klukem, který uměl česky jen pozdravit.

    Ze začátku to bylo těžké, ale Tomáš byl živé a inteligentní dítě a pomocí mimiky a rukou jsme se nakonec dohodli, že pojede s námi na víkend na chalupu (hlavně proto, že máme malého pejska <narušená schopnost navazovat vztah k lidem>). Na chalupě pak pořád poskakoval, brebentil, učil se od mého syna česky. Rozhodně nevypadal zakřiknutě, ale neodvážil se požádat o jídlo <opět typická neschopnost volby a projevení vlastní žádosti>, a když už měl opravdu velký hlad, poprosil o kousek suchého chleba. Došlo mi, že asi zažil velký hlad, a protože byl zároveň hubený jak koza, snažila jsem se mu nabízet jídlo častěji. Pokaždé ho s poděkováním a velmi rychle snědl, pak se mu samozřejmě udělalo zle a trvalo dost dlouho, než se naučil jídlo odmítat, nebo připustit, že na chleba si smí dát kromě másla i sýr a salám.

    Chtěla jsem, aby se u nás cítil v bezpečí, říkala jsem si, že nejdůležitější je aby uvěřil, že ho máme rádi, a tak časem docházelo k tomu, že Tomášovi prošlo to, za co byl Ríša (náš syn) potrestán. Poznal to a začal Ríšu bránit jako brácha, byla jsem nadšená, jak báječný vztah kluci mezi sebou mají a vůbec jsem si neuvědomila, jak moc Tomáš potřebuje normální přístup. Vlastně jsem vždy okřikla manžela, když se pokusil Tomáše napomenout, a v chlapci zůstal pocit, že je zdrojem problémů. Bylo by pro něj přijatelnější dostat vynadáno, než mít pocit, že je příčinnou našeho sporu.

    Byl hrozně živý a neklidný <typické známky hyperaktivity pocházející zřejmě z deprivace>. Podařilo se mu tak každou chvíli něco rozbít, nebo poškodit - pak se rozplakal, že ho stejně jednou vyženeme přesto, že jsem nikdy nic takového neřekla, ani nenaznačila. <Jeden z nejtěžších následků deprivace - narušené sebepojetí až téměř sebenenávist - je hluboce zakořeněná v člověku, a jak dále uvidíme, je téměř neovlivnitelná slovy.> Nepomohlo ani to, že jsem se smála, že on jednou vyžene mě, až budu stará babka, to měl zase pocit, že mu nevěřím, a v podstatě se uklidnil až druhý den.

    Po půl roce se mi zdálo, že si je domovem i naší láskou jistý. Celý ten čas jsme běhali po úřadech, hledali jeho matku a způsob, jak naše soužití legalizovat. Jenže na rodinu přišla další zatěžkávající zkouška, vlastně ze dne na den k nám přibyl dvouletý chlapeček [do pěstounské péče]. <Vidíme, že stabilizační doba jeden rok je pro dítě opravdu minimum, ze kterého nelze slevovat.> A všechno se samozřejmě začalo točit kolem malého, hlavně co se týče úřadů. No a do dvou měsíců byl Aleš náš. Tenkrát Tomáš znova začal s tím, že ho vlastně nechceme, (protože je jiný než Ríša,) a že se nám nikdy nepodaří, aby byl náš. <Opět projevy sebenenávisti.> Říkala jsem mu, že je to s ním mnohem těžší, protože se narodil v Bukurešti, ale cítila jsem, že mi tak úplně nevěří.

    Jaký byl Tomáš povahově? Netrucoval, neurážel se, neodmlouval ap. Narozdíl od Richarda mě nenapadlo, že je to nějaký signál, netušila jsem, že tolikrát opuštěný chlapec se pořád bojí toho, co ho ještě může potkat, že má v dušičce zmatek, že neví kam skutečně patří. Navíc to moje zarputilé přesvědčování o tom, že jsem mu schopna téměř cokoli odpustit a že ho nikdy neopustím, určitě věci nepomohlo. Asi čtyři měsíce potom, co k nám přibyl Aleš, odešel Tomáš s tím, že se vrací do Rumunska. <Nepředvídaná událost více méně v období klidu.> Párkrát zavolal, vyhledala jsem ho a sešla se s ním, brečela jsem, ale jinak jsem na něj nenaléhala, aby se vrátil domů. Moje ponaučení? Člověk má tomu druhému dát jen tolik péče a lásky, kolik skutečně potřebuje, jinak vlastně ubližuje. <Ano, kapacita v přijímání citů či obecně jakýchkoli projevů lásky je u deprivovaných dětí zmenšena. Opravdu hrozí nebezpečí přetížení city či obecně pocity náklonnosti. Obecně je lépe, aby si mohlo dítě brát tolik kolik potřebuje, než když je zahlcováno nadbytkem.> A taky není nutné děti přesvědčovat o našich citech, jsou chytré a bezpečně poznají, co skutečně cítíme.

    Když Tomáš odešel, trápila jsem se tím, že jsem selhala, bylo to o to horší, že jsem nevěděla v čem a taky jsem si to nechtěla připustit. Dávala jsem vinu sobě i manželovi, který je celkově přísnější než já. Dávala jsem dokonce vinu i Tomášovi, že není schopen citové vazby. <Zde vidíme, jak funguje distribuce viny. V neúspěchu má člověk sklon ovlivnit kohokoliv - sebe, okolí, Boha ap. Vina je tedy jakýsi batoh, který můžeme z psychologického hlediska dát na záda komukoliv.>

    V té době žil chlapec se svou matkou v zahradním domku ve velmi mizerných podmínkách, jezdila jsem tam za ním, ale se začátkem školního roku se přede mnou schovával, bál se mé reakce na to, že nechodí do školy (říkávala jsem mu, že škola je jeho jedinou povinností). <Jinými slovy předjímal trest za svůj čin.>

    A protože uběhl další rok, vzdala jsem se naděje, že se k nám vrátí. Jenže v té době se o Tomáše začala zajímat sociální pracovnice a jemu bylo jasné, že může jít jenom k nám nebo do ústavu, tak se vrátil domů. Z nouze? Ne. Dnes vím, že se musel pokusit zachránit své vzpomínky, všechno, co mu zbylo, všechno, co byl jeho doposavadní život, byla to jeho matka a Rumunsko. Cit by mu naopak chyběl, kdyby se o to nepokusil, a je dobré, že se vše stalo ve věku třinácti let a ne později, kdy dětskou dušičku zaměstnává navíc puberta. Řekla bych, že dnes je mezi námi méně láskyplných slov a mnohem více citu, a i když jsme o tom nikdy nemluvili, víme oba, že je v našem vztahu mnohem méně strachu. Cítíme, že to, co se stalo nám, vlastně bylo k prospěchu.