(Na Neviditelném psu (http://pes.eunet.cz) kolem 2.11.1999 běžela diskuse o lékařském léčení neplodnosti. Nabyl jsem přesvědčení, že by bylo třeba lidi informovat o stinnější stránce dlouhodobé neplodnosti. JK)

    Chtěl bych k běžící diskusi o neplodnosti připojit jeden malý postřeh ze své praxe. Pracuji totiž v oddělení náhradní rodinné péče (dále jen NRP) při Městském centru sociálních služeb a prevence, které je t. č. ministerstvem pověřeno vypracovávat psychologické posudky na žadatele o NRP, tj. o adopci, pěstounskou péči, hostitelství ap. Každý den se tedy setkávám s několika lidmi, kteří zpravidla z nějakého důvodu nemohou mít děti a absolvovali často mnoho pokusů o různé druhy umělého oplodnění.

    U těchto lidí se objevuje jev, který je znám z jiných oblastí psychologie, a to konkrétně u lidí smyslově handicapovaných. Je totiž známo, že jak u oslepnutí a tím spíše u ohluchnutí jsou psychické následky tím horší, čím pozvolnější je postupná ztráta zraku či sluchu. Jinými slovy statisticky vzato je nejlépe ohluchnout či oslepnout naráz. Je to sice šok, ale po odeznění typických fází, je větší pravděpodobnost, že se člověk s handicapem úspěšně vyrovná. Nejvíce devastují psychiku ty případy, kdy člověk ztrácí sluch, podobně jako Beethoven, během několika let. Zkuste si jen představit ty deprimující stavy, kdy dotyčný neustále napíná sluch a přesvědčuje se, zda ještě něco slyší, nebo zda už je definitivně hluchý.

    U lidí, kteří se musí vyrovnat s vlastní neplodností, vidíme v praxi podobné reakce. Čím déle a pomaleji odumírá naděje na vlastní dítě, tím větší a rozdrásanější je trauma z neplodnosti. I zde na původně malé jádro se s léty nabalují další a další traumata a z odborného hlediska zde vzniká tzv. komplex v Jungově slova smyslu. (Termín komplex je běžně znám z později vzniklého sousloví "komplex méněcennosti", což je příklad jednoho z mnoha komplexů.) Žadatelé o NRP si často stěžují na to, že postupné umírání naděje na vlastní dítě je to nejhorší a že kdyby věděli předem, co je čeká, že by si žádost o NRP dali mnohem dříve.

    Tento průvodní jev poněkud hyzdí obdivuhodné a téměř neuvěřitelné úspěchy lékařských věd a není bohužel nijak odstranitelný. Lze jej poněkud zmírnit tím, že žadatele o jiné formy oplodnění předem upozorníme i na tuto stinnou stránku lékařských pokusů o vlastní dítě. Mělo by jim být jasné, že se sice mohou ještě řadu let pokoušet přijít uměle do jiného stavu, ale že za to budou platit tím, že fakt neplodnosti je bude mnohem více bolet a že je více psychicky poznamená a možná až deformuje. Tyto páry stejně zpravidla získají lékařským zákrokem jen jedno dítě, které má pak charakter vymodleného dítěte. Rodiče na něm často až nezdravě visí a úzkostlivě se o něj bojí.

    Když po létech střídající se naděje se zoufalstvím přijdou tito žadatelé k nám na vyšetření, jsou na nich patrné nechvalné známky tohoto procesu. Jejich motivace je zřetelně osobní, poněkud rigidní, orientovaná na sanaci následků prožitého traumatu. Jakoby měli iracionální pocit, že po letech strádání konečně mají jakýsi nárok na dítě podle svých představ. Není proto náhodou, že u těchto žadatelů se jen ve zcela světlých vyjímkách setkáváme s altruistickou motivací, kterou mívají spíše páry s vlastními dětmi. Klasický požadavek takových párů je: "Chceme bílé, zdravé dítě do tří let." Zapomínají, že v této kategorii je přibližně trojnásobný převis poptávky, takže chtě nechtě musí být minimálně dva páry ze tří neuspokojeny.

    Dále se často objevují iracionální výroky na adresu dětí rómského původu: "My bychom nechtěli, aby naše dítě zažilo rasismus okolí." Tento výrok vychází jakoby z iracionální představy, že děti do NRP jsou vyráběny na zakázku. Zcela se ignoruje fakt, že tyto děti v dětských domovech již jsou, rasismus okolí chtě nechtě ve svém životě citelně pocítí a tím spíše potřebují naši pomoc. Na tento argument žadatelé zpravidla jen pokrčí rameny - pro osud těchto dětí nejsou ochotni nic udělat. Na tomto i jiných podobných typických výrocích můžeme vidět, jak myšlení žadatelů je deformováno dlouhotrvajícím rigidním sněním o vytouženém dítěti, a že vlastní utrpení ve většině případů nevede k větší solidaritě s těmi, kteří jsou podobně postiženi. (Osobní trauma žadatelů - rodičů bez dětí - nevyvolává účinný soucit se staršími či romskými dětmi v dětských domovech, tj. dětí bez rodičů.)

    Kdybych mohl neplodným párům něco doporučit, řekl bych jim, ať se současně s prvním pokusem o lékařské oplodnění začnou řešit svou situaci i cestou náhradní rodinné péče a popřípadě nenaplněnost svých rodičovských potřeb řeší souběžně i jinak - například prací s dětmi ve skautu, hasičských či jiných zájmových kroužcích ap. Nejenom, že zmírní trauma neplodnosti, které je potkalo, ale vykonají spoustu potřebné a užitečné práce a zároveň zlepší své kvality a předpoklady coby žadatelů o NRP. Zde stejně jako i jinde platí možná trochu tvrdá, ale jistě pravdivá přísloví: "Štěstí přeje připraveným," nebo "každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." (Lk 19, 26).