Neplodnost - neviditelné postižení

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2009
jeronym.klimes@seznam.cz
http://www.klimes.us

Jsou postižení, která jsou vidět na první pohled - někdo nemá ruku, někdo je slepý. Jsou však handicapy, které viditelné nejsou. Například zadrhávání v řeči. Tato postižení nezasvěcení lidi podceňují, protože je jaksi nevidí. Nejjednodušším příkladem této iluze je fakt, že většina laiků si myslí, že je lepší být hluchý než slepý, i když prokazatelně je to naopak.

Neviditelná postižení si do tíže nijak nezadají s viditelnými postiženími, ale navíc jsou to zpravidla ta nejzákeřnější postižení. Podceňuje je totiž nejen okolí, ale kupodivu i sami postižení lidé, protože i oni jsou nezasvěcenými aktéry ve hře, kterou s nimi hraje osud. Mezi tato zákeřná postižení patří i dlouhodobá nechtěná neplodnost (DNN). Je třeba zdůraznit obě přídavná jména – nechtěná neplodnost, protože existuje mnoho lidí, kteří též nemají děti, ale je to jejich volba a přání, proto ti tímto postižením netrpí. Ale i dlouhodobá neplodnost, protože se jedná o postižení, které vzniká plíživě a velmi pomalu. Bohužel u DNN jeden rok není žádná doba. Čas se zde počítá spíš na dekády.

Při hodinách přírodopisu se vyplácí dávat pozor. Ti pozornější si totiž možná vzpomenou, co je to syndrom vařené žáby. V rychlosti řečeno, když hodíte žábu do horké vody, tak z ní vyskočí, protože cítí, že jí nesvědčí rychlá změna teploty. Ale pokud tu samou žábu hodíte do hrnce se studenou vodou, tak milá žába si v klidu plove, i když hrnec v tichosti postavíte na plotnu a pomalu ji uvaříte. Zkrátka chybí jí čidlo, které by jí řeklo, že její tělesná teplota pomalu stoupá natolik, že je na čase vypadnout, jinak to s ní dopadne špatně. Kupodivu syndromem uvařené žáby netrpí jen obojživelníci, ale najdeme mnoho životních situací, kde se lidé chovají podobně. Prostě kdyby předem věděli, co je čeká, tak by se rozhodli či zachovali jinak. To se týká i zápasu s neplodností.

Vše začíná nevinně. Dokud nemáte partnera, s kterým byste si přáli založit rodinu, žijete nekončícím strachu z nechtěného těhotenství. Právě tento strach a zkušeností kamarádek ve vás utvrzují mylnou iluzi, že otěhotnět je hračka – stačí jednou ráno zapomenout vzít si pilulku a už jste v tom. Tyto mladé ženy se celá léta při zpožděné menstruaci modlí: “Pane Bože, hlavně ať nejsem těhotná.” Když konečně se najde ten pravý, velmi pečlivě se připraví podmínky pro dítě – pořídí se dům, luxusně zařídí, početí dítěte se odloží napřed o čtyři roky kvůli Ph.D., a pak ještě o dva roky kvůli splácení hypotéky. Když je pak vše do puntíku připraveno, tak po dlouhém váhání se slavnostně vysadí antikoncepce s bláhovým očekáváním: “Nejdéle do pár měsíců jsme těhotní.” Jenže chyba lávky. Ono půl roku nic, rok nic... Mezi tím chodí kamarádi a rodiče a vyptávají se: “Tak co? Proč ještě nemáte rodinu?” Takže modlitba “hlavně ať nejsem těhotná” se s malou přestávkou začíná měnit v též každoměsíční: “Pane Bože, hlavně ať už jsem těhotná.” Postupně narůstá stres, strach z neplodnosti. Ale to je stále jen začátek celé písničky.

Mezitím se nepřítomné dítě postupně stává symbolem všech selhání. Například dlouholetý vztah s partnerem je delší než šest let a začíná se citelně drolit kvůli přechození. Říkáte si správně: “Chce to společný projekt. Dítě by to zpevnilo...” Vidíte, že stárnete, tak živíte úvahu: “Kdybych měla děti, tak by mi to bylo jedno...” Jinými slovy snění o nepřítomném dítěti, které by všechno vyřešilo, se stává úlevným manévrem, ke kterému se manželé uchylují, kdykoli je jim nedobře. Jenže snění přináší jen krátkodobou úlevu. Dlouhodobý výsledek je opačný – fixujeme se na něco, co vlastně nemáme. To nejvíce bolí, když se díváme na šťastné přátele, kteří si vesele blbnou, když to své ťuťuňuňu učí paciťapiňami.

Snění o dítěti představuje úlevný manévr, protože třeba pohled na blbého šéfa se dá zneutralizovat úvahou: “Dítě to vyřeší...” Ale zároveň vyžaduje mnoho obětí. Již v té práci. Za moc to tam nestojí, ale vy přesto zvažujete: “Mám odejít nebo ne?”, přesto si řeknete: “Nemohu. Co když budu těhotná? To bych pak měla malou mateřskou.” Nebo lékař ženě řekne: “Jste moc hubená, to není dobré pro otěhotnění. Bylo by dobré, kdybyste tak pět kilo přibrala. Jo a abych nezapomněl, ty úzký džíny taky nejsou zrovna to pravý ořechový...” Takto vzniká řada obětí ve prospěch dítěte ještě dříve, než se narodí. Tyto oběti jsou ale zrádné, protože za každou takovou investici očekáváme, byť podvědomě, kompenzaci (“Radost z dítěte mi to vynahradí.”). Když však dítě nepřichází a pár se rozhodne pro NRP, přenáší toto očekávání budoucího plnění na osvojené dítě. Ale i když nakonec zavrhnou cestu NRP, přesto v nich po léta zůstávají pocity zmaru a životní křivdy, jako by byli podvedeni životem, Bohem, lékaři ap.

Pokud tak rok nemůžete přijít do jiného stavu, je nejvyšší čas připravit se na to, že váš život možná půjde úplně jinudy, než jste kdy si přáli. Kdo to nyní nestihne, bude dlouhodobou nechtěnou neplodností postižen víc, než si dokáže představit. Vzpomeňte na vařenou žábu. Pokud dítě nepřichází přirozenou cestou, jsou jen dvě možnosti, jak si je pořídit: Náhradní rodinná péče (NRP - adopce, pěstounství) nebo asistovaná reprodukce (IVF). Je dobré se na obě cesty začít připravovat v tomto období zároveň, tj. je chybou si říci: “Nejprve vyzkoušíme IVF, teprve kdyby to nevyšlo, tak začneme uvažovat o NRP.” Proč? To právě nikdo nezasvěcený neví. Důvodem je právě popisované snění a oběti. Čím více a déle lidé sní o svém dítěti, tím méně jsou pak schopni přijmout reálné dítě, které jim život (úřady) v té či oné podobě nabízejí se všemi jeho reálnými nedokonalostmi. Tím více též získává případné reálné dítě charakter vymodleného dítěte se všemi typickými rodičovskými selháními (rozmazlování, nadměrné ochranitelství ap.).

Relativní rozvodovost zvlášť reprodukčních a zvlášť nereprodukčních manželství v závislosti na trvání manželství v letech. Data ČSÚ. Zatímco manželství s dětmi, když partneři spolu vydrží 25 let, tak zpravidla už spolu i dožijí. Vrchol rozvodovosti je tzv. syndrom uprázdněného hnízda (2. šipka). Bezdětná manželství jako by neměla nárok na klid, rozvody nikdy nekončí. První modus (1. šipka) je druhý rok po svatbě a ten odpovídá přechozenému vzthu. Druhý modus (3. šipka) je okolo 25 let a odpovídá krizi středního věku.

Fixace na vysněné malinké děťátko se v NRP projevuje jako tzv. adoptivní motivace: “Dejte nám dítě, co nejmladší, naprosto zdravého krásného kluka, nejlépe modrookého blonďáka.” Zkrátka žadatelé se chovají, jako by úřady tyto děti syntetizovaly na nějaké výrobní lince jako amarouny. Tuto motivaci provází postupná ztráta zdravého rozumu. Není tak těžké potkat padesátiletou ženu, která se vehementně dožaduje, aby jí úřady daly kojence. “Paní, vždyť mu budete babičkou!” “No a? Já mám taky právo si užít toho ňuhňání.” Ano, řeči o právu na dítě a pocit nekončící životní křivdy jsou dalším průvodním jevem dlouhodobé neplodnosti. “Proč ostatní mohou mít dítě a my ne? Proč nikdo nemusí na psychologické vyšetření, ale my jo? Copak nemáme právo být šťastní?” Pozor, to vše jsou následky DNN. Tak uvažují neplodní žadatelé. Třeba pěstouni obvykle bývají plodní a tedy mluví jinak.

Navíc lidé s DNN mají nevykořenitelný sklon adoptovaným dětem zatajovat fakt, že jsou adoptované, a to přesto, že všichni odborníci je varují před touto chybou. Typický scénář je takový, že celých třináct let se dítěti říká, že je vlastní, ale pak v nějaké obzvlášť nechutné hádce mu krutou pravdu vpálí do očí buď sami rodiče, nebo sousedka, nebo spolužáci, kteří se to “tajemství, které nesmějí nikomu říci,” dozvěděli od svých rodičů. V tom okamžiku se tomuto dítěti zhroutí všechny představy o rodině - asi jako v případu vyměněných dětí z třebíčské nemocnici, ale jen s tím rozdílem, že to nedostane oněch 3,3 miliónů korun jako kompenzaci.

Laici se vždy diví, jaktože máme tolik dětí v dětských domovech a zároveň tolik žadatelů o adopci. Odpověď vyplývá z řečeného. Ano, máme mnoho lidí, kteří touží po dítěti, ale díky DNN nejsou schopni přijmout starší děti. Malé, bílé, zdravé děti do adopce prostě nejsou, nebo nejsou právně volné. Na druhou stranu máme mnoho dětí starších pěti let, které by byly právně volné, ale ty nikdo nechce. Takže vzniká známá nekompatibilita postižení. Intuitivně bychom předpokládali, že lidé s různými postiženími si budou rozumět a vzájemně se doplňovat, ale opak je pravdou. Spíše se osudově míjejí – zde se míjejí neplodné páry a děti v dětských domovech (DD). I když jsou obdobně postižení – jedni hledají děti, druzí rodiče – přesto si nemohou vzájemně uspokojit své potřeby... I v tom spočívá zákeřnost DNN, že postižení nejen často doživotně trpí faktem, že nemají vlastní dítě, ale navíc nejsou schopni uspokojit svou urgentní potřebu náhradním dítětem. Je to jako by člověk, který umírá hlady, odmítal skývu chleba s tím, že on přeci jí jen pečená holoubata, která si sám připraví.

O náhradní rodinnou péči je užitečné zajímat dlouho před tím, než případně zjistíme, že jsme neplodní. Ale zcela urgentní je toto doporučení po roce neplodnosti. Bohužel toto není přirozené uvažování neplodných manželů. Ti po roce stále mají pocit, že se ještě neděje nic tak strašného, aby museli jít do adopce či, nedej Bože, do pěstounství. Takže se vrhnou do asistované reprodukce. Začíná dlouhá řada vyšetření. Někdy nepříjemná tělesně, někdy psychicky. Ne každý muž si dokáže dělat legraci, že v onanzimr to byla jediná smysluplná onanie v jeho životě, nebo jak se tam nemohl vzrušit nad trapnými porno časopisy. Podobně mnoho párů se dostalo na pokraj zhroucení, když celé měsíce, ne-li roky, museli souložit podle kalendáře ve směšných polohách, které prý zvyšují pravděpodobnost otěhotnění. Tyto procedury více zmáhají muže. Ti se dostávají do dlouhodobého stresu a začínají uvažovat, že by snad bylo lepší se katapultovat do nějakého jiného vztahu, kde by tyhle galeje nemuseli podstupovat.

Čekání na zpožděný vlak není nic příjemného, ale všichni víme, že příjezd vlaku nijak neuspíšíme, když budeme na peróně metat kozelce či okusovat návěstidla. Tuto jasnou logiku ztrácí dlouhodobě neplodní lidé. Jejich myšlení a úvahy se mají sklon se zužovat na nedostupné dítě a fixují se do měsíčního cyklu, který pregnantně popsal Cimrman. Je to střídání dvou fází – očekávání a zklamání. Objevuje se myšlení, které jinak vídáváme u hazardních hráčů. Totiž že drobné výhry a jemné záchvěvy naděje, například zprávy o otěhotnění, která pak ale skončí spontánním potratem, dostávají tyto postižené do podobné euforie, kterou zažívá hráč, když mu z hracího automatu začínají padat mince. O to hlubší je pak deprese, když tato naděje přijde vniveč.

Žadatelé o NRP si často stěžují na to, že postupné umírání naděje na vlastní dítě je to nejhorší a že kdyby věděli předem, co je čeká, že by si žádost o NRP dali mnohem dříve. Pozvolné degenerativní změny totiž mají obecně jedno nebezpečí – nemají žádný výrazný zlomový bod, který nám řekl: “Člověče, pozor! Hrozí ti syndrom uvařené žáby.” Proto tyto zlomy si musí člověk nastavit sám. Především tím, že si dá určitá předsevzetí a bude pravidelně bilancovat svůj život, aby zřetelně viděl, zda už není mimo. Je to podobné, jako když hrajete karty o peníze. Moudrý člověk si před hrou řekne: “Když prohraji 200 Kč, tak se zvedám a jdu domu, i kdyby padaly trakaře.” A tak hraje. Když vyhrává, je všechno v pořádku. Ale když prohraje těch 200 Kč, rozsvítí se mu v hlavě kontrolka a řekne: “Pozor, Karle, jsi za limitem...” Moudrý Karel odchází navzdory remcání spolustolovníků. Pokud by si tuto hranici nedal před vstupem do knajpy, tak by prohrával a prohrával a neustále by si namlouval, že v příští hře se na něj štěstí už konečně usměje, stále více by bláhově riskoval, až by prohrál i vlastní kalhoty. To přesně se děje neplodným lidem. I ti žijí bez hlubší reflexe z měsíce na měsíc, takže běžně najdete lidi, kteří naprosto zbytečně vyhodili milión korun na marné pokusy o IVF, které už pojišťovna nehradí. Podobně až ve stavu naprosté zoufalosti začínají tito lidé zvažovat, že půjdou do NRP, aniž by o tom cokoli věděli, či si o tom přečetli jedinou knihu. Vídáváme pak běžně paradoxy, že lidi vědí o svém novém mobilním telefonu víc než o problémech adoptovaných dětí. Takže po sérii zbytečných chyb v rámci neplodnosti následuje další série zbytečných chyb při výchově adoptovaného dítěte.

Jakmile tedy pár zjišťuje, že mu hrozí dlouhodobá či trvalá neplodnost, měl by si rychle udělat krizové plány – předsevzetí, co by dělal v té či oné situaci. Například říci si, že do asistované reprodukce investuje pouze pět let života a využije prostředky hrazené pojišťovnou. Pokud to nevyjde, tak půjde do NRP. Souběžně s asistovanou reprodukcí si ale předem projde vzdělávacími kurzy o NRP, které se pořádají v každém krajském městě, a nastudují si související literaturu. Nic se totiž nestane, když budou znát problémy dětí bez rodičů. Jistě je to užitečnější než koukat po večerech na televizi. Též to nijak nebrání případnému vlastnímu početí, ani to není závazek, že pak nějaké dítě musejí povinně adoptovat. Kromě tohoto krizového plánu by se neplodní lidé měli zaměřit na dobrovolnou práci s dětmi – třeba skaut nebo hasiče, nebo pokud umějí hrát na nějaký hudební nástroj, mohou chodit do místní školky zazpívat si s dětmi. Cílem je, aby po dobu neplodnosti byli v kontaktu s dětmi. Zčásti to kompenzuje prožívanou frustraci.

Naštěstí existují techniky, které dokáží cíleně omezovat neodbytné fantazie u DNN. Ty jsou pak vhodnější než psychofarmaka, protože působení psychofarmak je plošné. Ta jsou vhodná jen v akutních krizích, eventuálně u lidí, kteří mají nějakou trvalou poruchu, kterou je třeba dlouhodobě, profylakticky stabilizovat léky. Tu většinou neplodní lidé nemají. U nich je problém v tom, že jejich myšlení se točí v bludných kruzích, kde na konci každého cyklu je depresivní fakt – “stejně nemám dítě”, který navíc ještě zesilují temnou obavou, dovětkem – “a nikdy ho mít nebudu...” Protože snění o dítěti je u daných lidí úlevný manévr, tj. způsob, jak před touto temnou obavou utéci. Spouští jej stále nanovo, vždy se stejným výsledkem. Každé projetí tímto cyklem pak končí sražením nálady do ještě hlubších pocitů zmaru, až k nesnesení. Proto toto zacyklování je třeba pozorovat a následně omezovat vhodnými technikami aktivní imaginace, řízené samomluvy, vnitřního dítěte ap.

DNN zesiluje následky postabortivního syndromu. Představme si sedmnáctiletou dívku, která říká tátovi, že je těhotná s nějakým hezounem s diskotéky... Moc si na to nepamatuje: “To víš, trip a červený dokážou svý.” Táta na infarkt, máma brečí. Všichni ji tlačí, ať jde na potrat. Ona nechce, ale sociální tlak je větší. Ta samá žena se pak v 27 letech vdá. Za třináct let ji potkáme v oddělení NRP s tím, že stále nemůže otěhotnět, že už s manželem za IVF utratili něco přes milión korun. Když se probírá anamnesa, příjde řeč i na potraty. Žena se zoufale rozpláče. Ano, celých třináct let si přehrává tu scénu, kdy šla na potrat. To byl bod rozhodnutí, křižovatka, kdy udělala svou osudovou chybu – nechala si zabít to, po čem teď tak zoufale touží. Všimněte si, že lékaři někdy mohou najisto jakoukoli souvislost s potratem vyloučit. Stejně zcestné jsou i úvahy, zda v tom čase to embryo byl člověk nebo ne. To vědomí, které tu ženu ničí, je mnohem prostší: “Nechala jsi si zabít to, po čem teď toužíš!” Bohužel na tento fakt se dá těžko co říci. Proto je třeba rodičům a celé veřejnosti opakovat, že s potraty není dobré si zahrávat. Pro všechny zúčastněné strany je výhodnější, když v těch osudných sedmnácti letech budou raději uvažovat o darování dítěte do NRP. Posuďte sami:

1) Dítě přežije, bude adoptováno a bude mít přiměřeně šťastné dětství.

2) Neplodní žadatelé o adopci se dočkají vysněného dítěte.

3) Matka se vyhne chirurgickému zákroku, nebezpečí neplodnosti, zažije těhotenství.

4) Případná neplodnost v dospělosti nemůže být připsána na vrub interrupci a vlastní vině.

5) Matka a její okolí má jedenáct měsíců na rozmyšlenou, zda by si dítě raději nenechali (jedenáct měsíců představuje těhotenství a následné šestinedělí, kdy ze zákona nemůže dát souhlas k osvojení).

6) Matka bude mít mnohem otevřenější postoje vůči náhradní rodinné péči: Proč by nemohla adoptovat starší dítě, když pravě takové její dítě je někde adoptováno? (Jinými slovy bude své dítě hledat symbolicky tam, kde je zanechala.)

Trochu jiné je to u věřících lidí, kteří mají sklon tyto mladé dívky místo do potratu nutit do nezralých církevních sňatků. Takže za pár let následují trapné komedie a pololži u církevních soudů. Ty de facto rozvádějí tyto páry, a přitom vymýšlí krkolomné a účelové konstrukce, jak jejich zjevné manželství prohlásit za “od začátku neplatné”. Darování dítěte do NRP se vyhneme i těmto nezralým sňatkům.

Hlavní překážkou této praxe je dnes ale především veřejné mínění. Veřejnost víc odsuzuje matku, která dala dítě do adopce, než tu, která šla na potrat. To je nezdravý jev. Pokud chceme, aby lidé kolem nás zbytečně netrpěli, měli bychom tuto alternativu prosazovat, ať jsme věřící, nebo ne. To totiž není otázka víry či atheismu, ale zdravého rozumu.

Pozdější vsuvka - z emailu klientky: "...protoze jsem si napriklad doposud neprecetla nic tak trefneho, jako je vas clanek na tema neplodnost   http://klimes.mysteria.cz/nrp/neplodnost.htm. Musela jsem se tomu uprimne smat a samozrejme v pasazich, kterym by se jiny nesmal (jsem trochu magor) - viz napriklad "zabila jsem svoje dite" - nebot napriklad i timto jsem se do brezna r. 2011 pomerne dost trapila (skoro 4 roky!), a je naprosta pravda, ze to lekare vubec nezajima."

Občas se objeví případy, kdy žena, která léta nemohla mít dítě, poté, co adoptuje dítě, najednou bez problémů otěhotní přirozenou cestou. Podobné případy nasvědčují, že existuje něco jako psychogenní neplodnost, tj. neplodnost způsobená psychickými příčinami. Toto přesvědčení velmi pravděpodobně správné, jen se velmi těžko prokazuje. Spontánní potraty se zjevně vyskytují z psychických důvodů, například ze šoku či stresu, a to nejen u lidí, ale už i u zvířat. Znal jsem případ, kdy dívka potratila na prahu partnerova bytu poté, co jí bylo sděleno, že těhotenství je její problém, ať prý s tím jde někam. Z evolučního hlediska je výhodnější, aby náročné období přežila hlavně matka, protože ta může později dát život vícero potomkům. To je lepší než riskovat život obou – matky i dítěte.

Bohužel objevuje se psychosomatika naruby, která vnucuje neplodným lidem myšlenku, že ne nějaká, ale každá neplodnost je záležitost psychiky. Z toho též vyplývá, že by i každá neplodnost měla jít překonat, pokud se člověk zbaví stresu, psychických bloků či si “očistí karmu” ap. Jakkoli to hlasatelé těchto názorů myslí dobře, jejich dobře míněné rady mají opačný účinek. Implantují pocity viny, protože to znamená vždy i opačné rovnítko: “Jsi neplodný? Tak se nad sebou zamysli. Můžeš si za to sám...” nebo “Nepřekonal jsi neplodnost? Měl jsi se víc snažit...”

Ano, neplodným párům je třeba zdůrazňovat, že samozřejmě je dobré redukovat stres, nebýt anorekticky hubený ap., ale stejně tak je třeba z nich snímat pocity viny, že si za svou neplodnost mohou sami, nebo že pokud se budou dostatečně snažit, tak svou neplodnost překonají. Je zajímavé, že právě neplodní žadatelé o adopce mají mnohem menší sklon se scházet a vyměňovat si své zkušenosti se svěřenými dětmi, než zpravidla plodní pěstouni, kteří mají řadu podpůrných organizací.

Utrpení, zvláště to chronické, většinou probouzí v lidech ty horší vlastnosti. Zdaleka tu neplatí: “Co tě nezabije, to tě posílí. Naopak podobně jako u autohavárie – to co, nás nezabilo, nás může přesto těžce zmrzačit. Pokud tedy chceme, aby nás neplodnost nezmrzačila víc, než je zdrávo, musíme se hodně snažit prožívanou bolest kompenzovat tím lepším, co v nás je. Například v krvi či spíše v genech máme princip sdílené frustrace – tak nějak cítíme, že je nespravedlivé, aby jeden trpěl hlady, když se druhý přecpává. Tento princip však mají neplodní lidé sklon aplikovat i na své postižení: “Proč ostatní mohou mít dětí, kolik chtějí, ani se o ně pořádně nestarají a já furt nemám nic...” Tyto úvahy vedou k chronickým pocitům zášti a zapšklosti vůči světu. Proto je třeba tento sklon kompenzovat přejícností. Například žena, když se přistihne při záchvatu závisti, se může oslovit vlastním jménem a jemně si říci: “Já vím, Jani, že je ti zle, že jsi smutná, že nemůžeš mít dítě. Já ti přeji, abys ho jednou měla. Ale ti ostatní lidi za tvou neplodnost nemohou. Tak pojď, budeme jim přát, aby alespoň oni měli dětí, kolik chtějí, a aby alespoň oni byli šťastní, i když my (Jany) šťastní nejsme.” Toto je mimochodem metoda řízené samomluvy.

Tento přející postoj totiž je důležitý při hledání vztahu k případnému osvojenému dítěti. Nepřející postoj totiž též vede ke kompenzační motivaci neplodných rodičů: “Dokaž nám adoptované dítě, že jsi stejně dobré jako to biologické, které se nám nenarodilo, a chovej se tak, abychom nikdy nemuseli litovat, že jsme si tě adoptovali.” Všichni, kteří mají odstup od neplodnosti, zřetelně vidí absurditu takového, byť nevyřčeného požadavku na dítě. Bohužel neplodní adoptivní rodiče mají problém nahlédnout, že podle tohoto pravidla koncipují celou svou výchovu. I zde je třeba založit vztah k dítěti na přejícnosti: “Nám nebylo dáno mít vlastní dítě. Tak alespoň trochu pomůžeme tomuto dítěti, kterému nebylo dáno mít vlastní rodiče.” Tato přejícnost totiž nevyžaduje od adoptivního dítěte, aby bylo srovnatelné, jako to biologické. Otevřená a plánovaná přejícnost tedy umožňuje neplodným rodičům nefixovat se na konkrétní vizi dítěte, ale pomáhat jakémukoli dítěti, které potřebuje pomoc.

Lidské možnosti jsou vždy limitované. Někdy se nám podaří neplodnost překonat, někdy ne. Proto nejde o to, udržovat páry ve falešných nadějích, ale spíše jim dát jasnější návod, jak je možno toto postižení rozumně kompenzovat, aby netrpěly více, než je nutné. I zde totiž platí, že možná nemohou svou situaci zlepšit, ale za to ji mohou výrazně zhoršit.