<V rámci psychologického vyšetření žádáme od žadatelů rukou napsaný osobní životopis. Životopis by měl zahrnovat důležité mezníky, které ovlivnily žadatele jak v dobrém, tak ve špatném směru. Zde je příklad jednoho takového životopisu. Jména a místa jsou pozměněna. Text v ostrých závorkách je komentář. JK>

    Narodila jsem se v Praze. Od útlého věku jsem bydlela na Praze 3 - Žižkově. Žižkov je velmi originální pražská čtvrť, hodně na mě působila. Nejvíce mě ovlivnilo soužití s romskou komunitou. Na Žižkově se vyskytují olaští Rómové. Jako specifická skupina Rómů mají odlišné zvyky, tradice, kulturu a jsou mnohem uzavřenější než slovenští Rómové. Vždy mě fascinoval jejich způsob života, jejich spontánnost, bezprostřednost. Až mnohem později jsem se dověděla více o jejich historii. Tenkrát jsem ani nevěděla, že to jsou olaští Rómové. Vždy se jim říkalo Cikáni. Jejich děti se s námi (bílými) ani moc nekamarádily, občas docházelo k dětským rvačkám. Do školy s námi také nechodily, končily většinou ve zvláštních školách. Přesto jsem k nim měla zvláštní vztah, vždy jsem je jakoby zpovzdálí pozorovala. Na Žižkově také byla velká skupina sociálně slabých rodin. Jejich děti chodily často dost zanedbané. Mnoho z nich v pozdějším věku končilo ve výchovných ústavech nebo ve věznicích. Bez rozdílu finanční situace rodiny jsme se kamarádily všichni dohromady. Tvořily jsme velkou skupinu, která se skoro každý den scházela v parku u Olšanského náměstí. Mladší si hrály, lezly po stromech, starší debatovaly, kouřily. Starší se staraly o mladší automaticky.

    Naše rodina mi někdy připadala jiná. Máma středoškolačka, táta vysokoškolák (oboje dost nezvyklé v jiných rodinách), bratr a já jsme navštěvovali základní školu s rozšířenou výukou jazyků. Také zařízení naší domácnosti bylo odlišné. Ostatní měli kamna na tuhá paliva, my jediní plynový etážový kotel a kachlíčkovou koupelnu. Museli jsme chodit v pravidelnou dobu na večeři, což u ostatních rodiče nevyžadovali. Nejvíce jsem se kamarádila se dvěma sestrami, z nichž jedna je dodnes mojí nejlepší kamarádkou. Společně, jenom ve třech, jsme podnikaly spoustu akcí. Později (ještě jako nezletilé) jsme také jezdily na společné prázdniny (i do zahraničí). Ve starším věku jsme se staraly o mladší děti ze Žižkova.

    Další věcí, která mě velmi ovlivnila, byl letní tábor. Jezdila jsem na něj od šesti let až do dospělosti, kdy jsem tam byla jako vedoucí. Tábor byl v nádherné krajině jižních Čech, mezi dvěmi rybníky. Bydleli jsme v zámku, v chatkách, ve stanech. Přestože tábor byl velký, sešla se tam výborná parta vedoucích a praktikantů, kteří byli víceméně stálí. Každý rok pro nás připravili celo táborovou hru a ještě byla hra, kde soutěžil každý sám za sebe. Sešla se tam i výborná parta dětí, které tam potom jezdily každý rok. Když jsme byly starší, začali jsme se stýkat i mimo tábor. Dodnes tvoříme ucelenou skupinu kamarádů. Společně jezdíme na hory, na vodu, na kole, trávíme společně Silvestr a jiné akce.

    Těžko říci, která z těchto dvou věcí mě ovlivnila více, hlavně každá jinak. Kamarády mám dodnes z obou skupin a ti ze Žižkova také patří do skupiny táborové.

    Další věcí, která mě velmi ovlivnila, byly každoroční prázdniny s tátou. Po rozvodu rodičů jsme s tátou jezdili někam na 14 dní, někdy i s jeho přítelkyní a její dcerou. Většinou jsme jezdili na Slovensko do hor. Prošla jsem snad všechny hory, které na Slovensku jsou. Spali jsme pod stanem nebo v chatkách. Všechno bylo hodně sportovní, vždy jsme ušli hodně kilometrů. Podobně jsme trávili i naše společné víkendy (jednou za čtrnáct dní). Naučila jsem se vydržet toho co nejvíc, i když už jsem nemohla se silami. V dospělosti jsme s tátou jezdili na hory sami, nebo s partou jeho známých horolezců. Vždycky se mi to strašně líbilo.

    Z tábora a z prázdnin s tátou si myslím, že jsem získala velmi krásný vztah k přírodě. Moje máma mě také ovlivnila svým vztahem k přírodě, ale hlavně ke knihám. Mnoho čte a já také velmi ráda čtu, především beletrii. V dětství jsem také hodně četla dobrodružné knihy - především mayovky a knížky od Foglara. Nyní čtu spíše odbornou literaturu.

    Velmi negativně na mě působil můj pobyt na střední průmyslové škole stavební. První dva ročníky jsem neměla žádné potíže - bylo málo odborných předmětů. Od třetího ročníku mě škola přestala bavit. Předměty se mi zdály absolutně nezajímavé a zbytečné. Učitelé chtěli, abychom se všechno učili nazpaměť, což nesnáším. Ve čtvrtém ročníku, když mi bylo 18 let, jim vadilo, že nebydlím s rodiči, že jsem prý příliš samostatná. Dopadlo to tak, že jsem ve čtvrtém ročníku propadla, ale školu jsem stejně nedokončila. Pozitivní na tom je, že jsem si uvědomila, co nechci v životě dělat.