(sebrané kousky)
Lucie Jandová
Co chci psát: po prudkém víru skok sem. Zmatek, strach, úzkost a touha. Země. Zmatení, orientace. Osvojování si, poznávání. Drak jako dokonalý duchovní partner, iluze…Ponor do reality.
Beze slov, němá, ačkoli přes celý den bodána vírem slov, vhledů a výpadků. Jako by se mi celý den skládala velkolepá mozaika a večer milosrdná tma, tma zkázonosná, zahalí nejen frňáky a obličeje s lehce povislými ústy, těla s lehce povislými prsy, noviny s lehce povislými titulky, vše je povislé jako lehký závan zápachu, pronikavý smrad rozpoznáš lépe, tak toto vše a k tomu ještě asi pět dalších věcí, které mají smysl ( pekárna, škola, nemocnice, přechod pro chodce a nemocnice) zahalí tma a ta nepochopitelná skládačka, jež už už hrozila neonovou tajenkou barvy ostře zelené, se rozstřelí zpět na dílky původních otázek.
A touha. Jen touha nás donutí překonat lenost, jen touha zvedne sluchátko neodbytné duše, kdežto lenost jí poradí, ať nezavěšuje, a pak se lišácky usměje, vždyť přece se nenechá ošálit, vždyť ví, je v pořadí... V pořadí abonentů na prosvištěný život, na jehož konci si ztěží řekneme: aha...
A touha! Touha, před sebou atomovou pumu, do cíle pět fáborků a samozřejmé přikývnutí na otázku : “vážně?“, za sebou pak spálené sémě, oraniště z nejneúrodnějších, Tartar. Touha? Mžitky před očima, smysly a Minutový valčík s rapovaným textem. Tělo, světlo, vůně, hebkost, měkkost, a to vše za rohem,... za tím druhým.
Touha...Zvednutá hlava po tisícím klopýtnutí, doladěné harmonium, ta vteřina po uhnutí očí jednoho z nich...
Takže beze slov, němá, s tou touhou všechna pěkná slova, která mi kdysi prolétla hlavou a zanechala tam vypálenou zářivou pěšinku, i když slepou, vyslovit... Sdělit. Nahodit na stěnu, na všechny stěny kolem mě.
Pak se ti duhový disk ve vzduchu 72x otočí a dopadne svou kdyby alespoň šedivou stranou na tvou dychtivou dlaň. A ten rub, rub té touhy, kterou neznabozi nazývají zběsilostí? Jaká je druhá strana esence všech možností?
Žádná možnost? Prázdnota? To by bylo příliš snadné.
Nuda.
Nuda, ve které bezpočet možností se rovná součtu nul. Mohlo a může jich být jak stěn nezbroušeného diamantu. Přesto ve výsledku těžký kámen zbarven jak mrtvá myš. Nuda tíže nezměrnosti všeho, předčasný vhled do atomové mřížky života.
Zase seděla, zase seděla ohraničená svou existencí od všeho dalšího, zase byla a věděla, že bude, a tak se zamyslela a řekla:“ Vstup.“
A on tedy vstoupil a byl celý, celičký červený, roztodivný a pokušitelný, lehl si jí k nohám a rozohnil se…:
„Jsem tu!“
A byl.
Tak to bylo jednoduché. Tak to bylo z jednoho ducha. Tak to plynulo a oplývalo budoucností. Takže se dveře rozletěly a vlétl. Křídla vrolována pod lopatky, šupiny kůže nabubřeny ve svalové buňky, jen oči, ty zbyly plazí. Nešlo s nimi naložit jinak, než že je upostínit skenery zvíci zavařovacích sklenic.
Ona bědovala:
„ Běda! Má vykořeněnost si žádá o passport! Musím překročit hranice reality! Dejte mi vízum! Jak mnoho času strávím trávením své žádosti?“
„Přicházím!“
A přišel. Byl dokonalý a měl cit pro entreé. Po vstupu se usmál a podíval se stranou. Oči měl plazí. Byl to on.
A ona: pozvolna si ho oťukávala. Nekladla otázky, jen navíjela odpovědi. Doteky nechala plout vzduchem a přijímala odezvy. A ty byly vroucí. 98 stupňů. A ona pila tu vroucí lázeň, spokojena a bez puchýřů.
Protože vše se odvíjelo dle zadání. A zadání znělo: ať je to on. Ať s ním mohu mluvit čistě čistě, ať vnímá vše, nebo dost z toho, co městnám do slov, ať miluje vodu a lije jak já, ať se nevysmívá příběhům a ať si nemusím kupovat slovník pro komunikaci s ním.
A on vytahoval z tašky mé žádosti o vydání knih i knihy samotné, povlečení barvy rzi a jím mě uvedl do lože, kde pronikl mým tělem a stal se oblakem uvnitř něho, pak vyplul a pak mohl být vně i uvnitř, a byl.
Lámala si hlavu a měla v tom pravidelnost, jistý řád. Lámala si hlavu do geometrického tvaru, do kolečka, měla ji zalomenou v kruhu. Nevěděla, proč si oškliví to, co má tak ráda, totiž naslouchání si. Jakoby věděla jasně, co se děje, ale její nitro, vnitřnosti zřejmě, to nevědělo. Pamatovala si matně na zaklínadlo: skončí-li to, bude zle, neštovice erterple, byl to však jen popěvek z dětství, jinošství, a že byla ženou, děvčenství. Prosila se: udělejme něco velikého, přemlouvala se, velikého, po chvíli šeptala: nebo alespoň něco malého. Snad že byla okurková sezóna, plutonský čas ověšený tíží toho, co nastane, potěžkávala kouli uchopeného a mířila na cíl.
Bylo léto, tlaku nízkého, oblohy vysoké, král kráčel ke svému chrámu jen zvolna a každý třetí den nebylo poznat, jaké je roční období. Čas byl určován ranním budíkem a večerním sexem, mezi tím kolísající vědomí, emoce, reflexe, práce, a výrazná afinita prorazit tento kruh. Jak jinak, než že detailně popíšeme, z čeho se skládá.
Skládá se z poděšeně odtažených rukou, au, to pálí, naše první kamna. A z navlečeného dresu pro odstartovaný závod, účast nutná. A vousatý mouřenín se směje, že svoboda je poznaná nutnost. Učí nás nebýt rasisty.
Nastal čas pro letní pocení.
Hlavu měla plnou provázků, kterými se kdysi připoutala k různým bytostem. A že byly zauzlené, jak střeva při požití blínu, hlava třeštila. Není třeba přibírat nové a nové bytosti, není třeba se stát přátelským tlouštíkem. Provázky by měly vytvořit osnovu, na níž položíš znavenou mysl, pohoupeš věčné pochyby a schoulíš se. Příliš napnuté stávají se trampolínou. Povolené pastí. Chybějící propastí.
Marně byla Julie volána zpět. Odešla, zmizela, rozplynula se a jakoby nebylo z čeho ji složit. Jako by snad vyšla ze dveří a z módy, jako by nepatřila do kontextu nových skutečností ani starých příčin, jakoby její existence byla podmíněna, a to tím, co doznělo. Tónem nebo kroky jakéhosi tance, formulí, šémem. Svět byl dál plný příběhů, Julie v nich jakoby neúčinkovala. Snad že potřebovala ke své existenci publikum, které po předvedeném kusu odešlo do svých zaměstnání a odhodlání.
V takto prázdném pokoji, prostém Julie, plném dřeva a mušlí, se střetla puklina v zemi, portrét tanečnice, okno ven a znějící hudba. Okno vpouštělo světlo a tmu po dávkách, jež si samo určovalo, a světla bylo víc. Znějící hudba měnila často nástroje svého vyslovení a vládl mu saxofon a klavír. Portrét tanečnice se zpomaloval i rychlil, miloval vlnění. Puklina v zemi neuměla milovat.
Netušili, že k sobě patří, ačkoli hudba se nesla otevřeným oknem ven a tanečnice ji tančila. Puklina v zemi je všechny děsila. Nevěděli dlouho, že spolu mohou komunikovat, ačkoli jejich podstaty byly odlišné. Kdyby kdokoli vstoupil, cítil by tíseň. Nemluvili spolu proto, že měli strach.
Ten pokoj Julie opustila, když její mrak vypršel. Když skončil její příběh a ona jiný neznala nebo nepochopila nebo jej nedodali nebo něco úplně jiného, co se vymyká řádu slov. V každém případě to vypadalo, že dostižený smysl se jí vypařil mezi rukama, přesněji mezi prostředníčkem a ukazováčkem, a tak – znáte to. Co s takovou formou existence.
Julie odešla ve stavu, kdy byla schopna zpívat si jen svou vlastni melodii mobilního telefonu. Ani nechyběla, ani nepřebývala, a to pro ni bylo slabé. Můžeme to prozradit třeba právě teď: marně zpět jsem ji volala jen já, trilobit jejího bouřlivého života, otištěný zde, v tomto pokoji.
Jednoho dne se já, trilobit, ozval:
„Pojďme si promluvit. Nemá cenu skrývat, že je nás tu víc a že jsme jiných podstat. Já zbožňuji hudbu linoucí se ze všemožných koutů prostoru, zbožňuju její stakata a flegata, nebýt kamenným srdcem, poskočil bych všema svýma nohama! Kolik poloh jen může hudba mít, kolik zvuků se vejde pod jedno slovo: hudba. Slova nejsou znaky pro skutečnost, jsou jejími symboly. Hudba, vlastní tanec hudbu? Je možný tanec bez hudby? Pak je ale zoufale nesdělný.... Ano. Julie odešla, protože pochopila, že sny a virtualita a vše nehmotné zde na zemi chce hmotu ke své realizaci!“
A dál, za pár dní, když vše plynulo stejně:
„Pojďme si promluvit. Podotýkám znovu. Je nádherný závan vzduchu, který prodýchává oknem sem a tam, vrtulí se směrem od okna do prostoru, jež ho vrací zase zpět o zákrutu výš, okno ven je nezbytností k jakékoli skutkové podstatě života!“
Takto jsem vyzýval okno k dialogu.
O pár dní později:
„A vlny... zvlněné tělo a ústa v úsměvu, zvlněné okraje sukně, vlna vmáčknutá do čela a vlny pocitů, jež roztáčejí tvé vlnění: Tanečnice, tvá úžasnost je skryta pod vodou, kde očištěna září jako dokonalý diamant všech živých forem! Má krásko! Svůj nůž jsem již zabodl do nitra hudby, hudby jménem tango, kde po trojím otočení vypadl trylek vedlejšího popěvku doplňkové melodie...Tanečnice! Tvůj portrét je rozmazaný a neuchopitelný a nemohu se po něm vztahovat, tvůj portrét, tanečnice...A nebudu mluvit o ústech.
Přesto v pokoji krom hudby vládlo ticho.
Bylo mi to líto, mě, otisku, jen odlitku někdejšího živého jádra.
Může se touhou zkamenět? Musí!
A: co všechno mě irituje! Sochy v mírně nadživotní velikosti a nedokončená soulož stran muže, čekání u přepážky na poště a větší počet milenců v jedné místnosti než 15, ostrý vítr a nemožnost spánku, cizí slova, jimž nerozumím a staré opakující se zlozvyky ( to když je odhalím), nedělní kaufland a sprostota a vulgarita a netečnost a pohodlnost a pošetilost a ztráta víry a zbytečné věci ( je jich většina ) a barvy ve městě a šeď ve městě a ateisté.
Nemám o čem psát. Měním si barvy na obrazovce počítače, když tak do něho bezbřeze zírám a hledím a vyhlazuju, a pak na mě zeje tu zeleně, tu blankytně, nepopsaný nový dokument. Změny do něho většinou uložit nechci.
Nemám o čem psát a ne že by nebylo, svět je a vždycky byl veliké místo, kam se vejde jaksi přirozeně mnoho věcí a vždycky tomu tak bylo. A pokud se zdá, že je tam již těsno, vždycky se tam nějak narvou i ty další věci, nepřirozené, co šustí a blikají a nebo jsou bez zápachu. Takže je všeho moc a nicu ubývá. Jde strach z nicu a utíká se před ním.
Jenže nic se musí prožít statečně a nechat jej na sebe dopadnout a vzít jej pěkně do ruky a promačkat mezi prsty a říci si a hele, tak to je to nic, je to ono děsivé nic, které má černou barvu a kvete jak divoká kytka?
A všechno povídání o opravdových vnitřcích a nitrech a těch podobných kanálech, jež dávají tušit, že krom člověka jsou i lidé, povstalo z takového nicu. Častokrát jen nic nás přiměje ujistit oko, že je slunné, věnovat pozornost i nepatrným podnětům a ty pak ocenit...Milovat.
A já tedy nemám o čem psát. Mám snad psát o tom, že si zmačkaný pytlík pohozený na ranní popelnici pletu s mrtvou kočkou, a prožívání nastaveno na existenční minimum už už se chystám zaplakat nad zrychleným během věcí a potažmo i bytostí ve velkoměstě? Mám snad psát o snech, kde vím o děsu, ale nenechám jej na sebe dopadnout, protože nemusím? Mám psát o svých dětech, jež bujaře stejně jako zoufale bijí ocelovými tyčemi jekotu na mé beztak již neovladatelné vnímání? Mám psát o své minulosti, jíž rozumím jen omezeně, a nebo o budoucnosti, jíž rozumím jen omezeně? Mám snad psát o pokoře a smíření se, a o odmítání a únicích?
Je jistě pravdou, že každý člověk, který se vydal na cestu, má bezesporu povinnost o této vydat svědectví.
Tak tedy pak bychom měli umět pojmenovat věci tak, jak se mají, bez nánosů našich interpretací, zvyků, obyčejů, norem a tabu?
A kdy, kdy to bude, dychtím. Až sama sebe oceníš, slyším se.
Tak tedy psát a snad i
Pocit nezávislosti i pocit někoho mít, pocit deprese a svobody
Je nádherné být umělcem, věnovat pozornost záchvěvům své duše i ty pak nechat růst pod lampou vědomí. Je dobré se poznat a pak to žít a proto miluju umění. Umění miluju pro jeho touhu a snahu, jež sobecky vedena otvírá zámky nepoznaných pečetí.
„První manželství se odehrávají v bytech malých rozměrů v Holešovicích. Trvají osm let a rozchody jsou dlouhé. Partneři se nerozchází v dobrém. „ Julie se odmlčela a odešla na chvíli do svého prvého manželství.
„ Jsou odporná „ , dodala.
Krajina zahalená v mlze a opředená pavučinovými vlákny v celé své rozlehlosti hostila Julii ve svém středu, Julie za to nešetřila obdivem k jejím ladným kopcům a drsným průrvám, rozmanitost té otčiny jí dělala dobře. Zabalena do kostkované deky, sama sobě chovancem tuberkulosního ústavu třicátých let, opřena v proutěném křesílku snad skutečně z té doby, nejraději by cucala kyselou okurku, aby byl její výstup dobře zinscenován. Prováděla tu proceduru tvoření nových a nových pavučin, jež vrstvila na místo vpichu bodce jakéhosi hmyzu, s nímž před časem podstoupila symbiózu. Zbyl po něm pytel kmínu. Julie s oblibou pekla kmínové pirohy, kmínu neubývalo. Ten hmyz byl nebezpečný. Tato metoda, metoda vrstvení, jí byla doporučena předními odborníky v oblasti etimologie.
„ A ta druhá... ta druhá...“ , vzdychla, polkla a odešla na chvíli do svého druhého manželství. Polilo ji horko a prostoupila zimnice, povolila jí dolní čelist a zajiskřilo se jí v zraku.
Její spolubydlící, a byla to puklina v zemi, jež se hněvem rozskočila a povstala z ní bytost, jež byla hněvu esencí, a kvetla jménem Nimoa, ji jemně oslovila:
„ Vrať se Julie. Nechoď tam. Ještě není čas. Vrať se.“
Nimoa byla divnooká žena...