(sebrané básně)
5. Největší radost v každém milování
6. Některá jména zní tak podobně
13. Už dlouho o tobě nic nevím
Bylo bezčasí a bylo vně i uvnitř
Nikdy si neodvyknu pronášet slova jak pašerák
Přes hranice vědomí
K vlastní nelibosti
Vidím své srdce kterak usedá na barovou stoličku
A hází do sebe jednu slanou za druhou
Po těch třech se svalí pod nohy prodavači novinek
To je ale dobrá zpráva
Dala srdce do charity
Sama bezdomovec sama
Bez dokladů o své totožnosti
Doložit ji může momentálně jen ztěžklým českým jazykem.
Chtěla bych být nevinná, znovu
tak že si vše uvěřím
Chtěla bych se odnaučit číst
Přestat rozumět symbolům
zvoleným pro hlásku a jiné prožitky
Tedy být tak nevinná jako jsou černobílé klávesnice klavírů a pianin a šachových partií
a nebo bych ráda měla černé vlasy a bělostné povlečení v posteli
nebo bílé vlasy a pak tedy ležet v rakvi
či ještě jinak: vléci sněhem z kolny směrem do světnice uhlí na ranní vykoupení
ze zimy do tepla
Chtěla bych vidět rozdíly tam
Kde se střetávají
Neomlouvat slitou šeď
Tak tak tak se zakoktám když dupu o snůšku jednoduchých černobělí
Ale o ně žádám bez potřebné razance
Chtěla bych být tak nevinná
Abych si znovu věřila
Kam až, do jakého nitra se chci dobrat?
Kam se prokopu nebo probojuju
Do jakého nitra svých niterných niter?
Co asi zahlídnu tam uvnitř a co asi zahlídnout chci
Kam teda dojdu po stezkách osetých fakt kdejakým čímkoli
Je to závojový průzor? Vítězství? Nebo Bůh
To Staré Známé Opuštěné Ztracené Oprášené Tušené Toužené Volané?
Asi se lze rozkládat nekončíc uvnitř se
Dělitelný vakant dobře schopný excitace
Se spinem vyvrtuleným moc-li se protáčí jak navzdory
Jak názory
Jež se teprv tvoří a tak nezvány nesmí dál ba co hůř ani blíž
Není to skromnost ale ani ohleduplnost
V atomové mřížce vědomí tančí a hbitě tančí
A nerozebíratelně mnohdy žel
Tak tedy buď těžce
Či jak jsou tvořeny
Ukovány nebo jen slepeny či
Ó svatá prostoto
Dány pouze vedle sebe
A snad a i to se může stát že
Jen náhodně
Pospojovány plošnou mírou souvislostí
Citelný tlak a sílí
Ta niterná nitra
Jsou-li stlučena těžce
Pak Klopýtání Plahočení Řetězení Vvedení a Stanutí
Lehce-li pak plachtění velká i malá gesta
Kam až se v nich dostanu a dojdu a mám-li možnost vůbec do nitra
Niter
Maršál Quichot
Temná hluboká neproniknutelná nevědomost
V tom suterénním Tartaru
Myslím že už nežiju
Včera jsem seděla se svou dcerou u kavárenského stolku a měla jsem ji tolik ráda
A ona mi říkala mami jsem už velká a měla rozzářené oči
Mami brzy už budu jako ty a taky už mám muže, víš, víš, víš
Dáme si ještě džus mami
Budu teď s ním asi už pořád
Mám tě taky moc ráda mami
Holčičko, ty moje malá cikánečko
Klopím oči a uhýbám
Číšníče ty hlupče hloupá měl být hruškový ten džus
A trvá ti to
A jsi bez smokingu
A kávu´s vylil trošičku
Zrovna když mi moje holčička říkala co je nového v jejím životě
Mami tobě se klepou ruce a máš o mne strach
Ne ne jsem maršálkou
S nádechem:
Přijde ti jiný
Tohle je můj muž
Největší radost v každém milování
Číst v očích milého ta nejtajnější přání
Vskutku jej miluješ? Zapomeň vůli svou
Do jeho srdce vstup a roztaj v odevzdání
Některá jména zní tak podobně jako
Když se chystá zítra Slunovrat
A ty se těšíš na bohatnoucí slunce
A potajmu mu chceš ukrást trochu toho klidového jízdního řádu
Zatím nevykolejilo a ty naposled předevčírem a před rokem taky
Rozjíždíš se zkrátka a furt ti to nějak nejede
Tak takovouhle zažíváš potměšilost
Noc před převratem
No a zní to podobně jako když mi řekneš
Zítra se uvidíme
Nenaplněnost je hrozivá
Taková nenaplněnost jež až hrozí zadušením zaživa
Za jakého živa když nenaplněného
Pěkně a slušně poděkuji za takové živo
Takže prázdno a z člověka s dechem se obraty prutů soudní instance
Stolice z nejvyšších
Stane
Vakant
Prázdné nic kde nejenže nic nevzniká ale ani nezaniká
Okouzlenost hnilobnými procesy je zcela vyloučena
A i osvobozující hnis má nemožnost úniku
Pohřben ztracen a přesto zářiv
Jen trvá
Což je absurdní
Není nic absurdnějšího než trvání hnisu
A vše toužící po odchodu zazávorováno
V tom Ničím Nenaplněném Prázdnu
Je to jako když dva sedí v pozdním odpoledni a je to asi víkend
U kavárenského stolku a hovor fakt vázne navzdory vtipným situacím
Které za sebou číšník vláčí na provázku
pro tyto případy
Takže vázne a tak si tedy jeden z nich uvědomí že už asi ne a zatrne mu nenaplněnost
Kterou vždycky přechází prázdnota
Jako předskokan
A zatmí se mu před očima a pískne mu v uchu
Ona ho požádá ať odejde
On zůstane
Opravdu stále ještě věříš tomu,
že ti přímo ze snu do tvého světa vběhne dívka
a bude mít ve vlasech žluté květy, abys ji neminul?
Kam by tak mohla doběhnout tunelem tvojí duše,
předem znásilněná ke skoku do tvého života
Skrz lampu hledíš do duhovky té víly
Máš pocit, že jí rozumíš
a prý s ní sdílíš, žiješ s ní a nosíš jí dál žluté kytky
povídáš si s ní o počasí
a o vnitřku těla
žiješ s ní a jsi s ní obut v jedné košili.
Máš ji v hlavě a je tam zarytá, ač občas větráš.
A teď zas ty prcháš před ní a jdeš si sednout před práh
vašeho společného domu, práh je lávkou do vašeho žití,
tak proč odpočíváš venku, když žádné venku není?
Trošičku vrávoráš a víš, kdo tě zachytí.
Ona stojí před tím domem, její pasport vlastníš ty
tak prázdné ruce, nemá už žluté kytky, aby ji zas někdo poznal.
Pomaluje si ňadra žlutou hlinkou, a žlutá siréna ji doveze k zámku,
k pevnosti,
kde zamčena, ztracena, dlouho němá
hledá žlutou stezku zpět
a teskná, marná Lilith
s temnotou v zátylku
hledá, volá
přece jen tebe.
A masa flákoty dere zažloutlými prsty
Pravnouče řezníka
Co všechno je příznačné a osudové se ukazuje ex post
Jsou jména před věcmi, po nich nebo v nich
Umět se rozpoznat
Ať vzchopí se a polyká
Ať zmožen sotva žíti může
Ať neumí žít jako host
ŽIVOT NA DVOU MÍSTECH
Svět se mi rozstřelil do mnoha různých zákoutí
Běžím labyrintem a strop se vsáknul v zemi
Mluvím na sebe a není jisté zda tu jsem
Mnoho času jsem zřejmě i někde jinde
Stěny si mění místo bez vyzvání
Obracím se s nimi
Obracím se jako turner point
Nebo tao fyziky
Orientační běh je takový běh
Kde je orientace vyjasněna
Tím pádem i hodnotová orientace by mohla být vysvětlena
A na nebi je osvětlen den beze známek pochyb o našich velejasných rozhodnutích
Je jasno
Běžíš lesem a namísto hodnot sbíráš maliny
Jsi poslední z hodnocení
Tvé hodnoty byly sežrány nenasytným sběratelem lesních plodů
Stráveny a poslány v koloběh orientací
Vyhlášení tvých hodnot je znehodnoceno probíhající diskusí na téma protihodnoty
Již chceme můžeme a musíme poskytnout
Poslední stupeň vítězů je díra vykopaná do země
Tam stojíš a oni tě zahází
Házenkářskou ligou hodů
Po krk slávy dostižení
Po krk hodnotných malin
Břich vplněn byť malinami nezralými
Byť neobjednaným chodem
Ale v tom lese se bez malin nedalo zorientovat
Vypjaté situace ať řeší lépe vybavení, bedna, dabing, nápověda, divadelní kus
Matka. Rodiče. Cti otce svého a matku svou, ale s výhradami
Chtěla bych být dívkou Ildigo
Být tak nevinná, že ti vše uvěřím
Chtěla bych se odnaučit číst
Přestat rozumět symbolům zvoleným pro hlásku
Být tak nevinná jako jsou černobílé klávesnice klavírů a pianin a šachových partií
Chtěla bych mít černé vlasy a bílé povlečení v posteli
A rovné vlasy a být ráda, že jsem jako hipík
Chtěla bych si povolit jíst mimo vyhrazenou dobu
A mít v oblibě i hloupé věci
Takže se moci radovat i přes supervýtky vrchních kontrolorů
Ildigo! Tak by mě volali
Ildigo, umoudři se přece a já bych řekla jenom ne
Ne neumoudřím, budu tak, jak se to zatím nelíbí ani mně,
Ale ale ale ale chci svou snůšku jednoduchých černobělí
Takže pláč?
Ale kdeže, jen unylost a protažené hrdlo, jsem Ildigo, a chtěla bych být tak nevinná
Abych si uvěřila.
Ať jakýkoli jsi ó vrať se do mé země
Jsi pohan? Nevěrec jsi? Gebr? Vrať se ke mně
Mé dveře přece nebudou Ti dveřmi beznaděje
A sliby, které zrušil´s, i ty přejdu němě
Ráno
chvost noci střižen zlehýnka
laskám tě
milá milenka
popojdem o pět skákavých
tvoje sako
zjihlá jihlenka
Překot a zpáteční jízdenka
sirá sirénka
píseň píseňka
Polední slunce
rozhodíš ruce
v té záři
padlá padlenka
někde jsi ty
krutá kruténka
dopisy knihy
jiná znaménka
nedošly
ztmavlá tmavěnka
a ztlumený večer
sytá syténka
opět a znovu
tvoje mojenka
Uchopit slova
Slova slov slovesná a přinutit je nebo
požádat či poprosit
či jak se to co nejsem já podrobuje mé vůli
Mečem Ohněm Holí
Je mi to tak nepříjemné
dvojitě že nutím slova do veršů snad do útvarů strukturovaných
ale jen v mém předivu
Údivu
A co vlastně chceš vědět
Zašumí mi v hvozdu myšlených šeptanců
Nechci vědět chci oznámit
tvou slávu nebo jiné zaprodání
nikolivěk své zhořknutí
v knutu touhy a jejího područí
Dost a stop já slíbila si osmou noc po sedmi bdělých
po sedmi klíčích obroušených
vykovaných pro zámek daný a používaný kudy
se do něho dostat mám sama v polární polaritě čínských zákruhů
Sama zpodobninou náhlých uřknutí
To že pod tou knutou
Vleky vteky výtoky zátoky odtoky obtoky vnětoky
Slova
prosím je
Zkruťte se do mé vůle Do mé touhy Do mých toků
a a a hlaste :
Ta nejtajněší pohodová odevzdání
Už dlouho o tobě nic nevím
Dlouho jsem o tobě neslyšela
Často přemýšlím, jsi-li ještě sluncem
a hněváš-li se leckdy
Pamatuji se, že se nehněváš nikdy
ty jen lituješ
Jsi-li stále tichý a
neobracíš se proti bytostem
a směješ se jak motýl
zpitý do němoty vyhrožuješ že budeš spát na mé rohožce alespoň
tři dny
Dlouhé tři dny zmrtvýchvstání
krátké
Romance
Než se zvedneš a půjdeš pryč do krajin měsíčního svitu
Existují druhy štírů
kteří vystaveni přílišnému slunečnímu světlu
vbodnou osten svého jedu
přímo do centra svého bytí
do duše – motýla
Příliš světla kazí tajemství
Mě se špatně žije
když o tobě dlouho nevím
a
dlouho o tobě nevím
právě teď
Pavlovi (24.2.2000)
Žila jsem v té době v jakémsi bezčasí. Tak ráda bych vše hodila za svůj nový účes, ale když jsem to udělala, jako bych musela jít se zase přehrabovat v kupách vyřazeného šatstva a nepadnoucích a z módy vyšlých svršků. Chodila jsem v bludném kruhu, jakoby mne za to platili, a snažila se jíst zdravě. Pokoušela jsem se smysl žít v první osobě, ale ve třetí se vše jevilo snazší. Takže ona běhala v tom kruhu, ne já. Já jsem jí jen byla nablízku, když tiše, leč důrazně dávala najevo svou nelibost, či jak mám popsat její kletbu uceděnou koutkem úst: kurvapíčablesk. Já jsem jí jen slabě oponovala, když zdravila slunce nazdárek, tu mrcho pažravá, už ses udávilo svým paprskem, co mi s ním šťouráš do postele, ty po ránu a zelený neon sektorové kuchyně v noci, globalizace, buzerace a soumrak povinností…. A to už pila ranní kávu, nebo se mačkala v tramvaji prosycené pachem hmot, ranní rituál s nácvikem jak se nepozvracet.
A tady mi už dochází dech, protože to, co o ní chci napsat, by ji přinutilo loupnout po mně svýma černýma očima a krom své oblíbené kletby zasyčet: „ Ševče, ševče, pro pár mizernejch zlaťáků, pro falešnou slávu… Kdes byla, když jsem potila těžké kovy?“
Takže zachytím jen to, co mi ona dovolí, a jestli to nebude dávat smysl, není to jen mou neohrabaností. Ona sama viděla smysl i tam, kde já shledávala jen bezuzdné cválání s povolenými přezkami. Nejen od bot.
To když se vrátila domů zmačkaná a s výrazem staré vrátné ve tváři, nos zarudlý od prvního jarního sluníčka, rty semknuté jak kolena před nechtěnou souloží, mladá žena, napůl upravená a tak trochu i pěstěná, papírový kapesníček vždy při ruce, odemkla si a pronesla skrz dveře větu:
„Můj muž žije s mojí dcerou a já mám děti s tajfunem.“
„Jsi dobrý pašerák, toto bych já nepronesla.“
Jako vždy mi nevěnovala jediný pohled, ačkoli jsem na ní žadonila, měla jich větší sbírku ve skříňce pod oknem. Zkusila jsem zalomit rukama a pak hlavu do tupého úhlu, ale kdepak, zůstala neoblomná. A pak jsem už jen zahlídla, jak si její srdce usedá na barovou stoličku v kuchyni a míchá si v šejkru koktejl doslana. Poslala mě expres pryč a až do rána se zavřela v ohradě pro dobytek, a jen ona věděla, proč jí tak říká. Zavírala se tam čas od času a to pak odpojila telefon, vodovod napojila na kohouty vinného sklepa a mě zabouchla dveře před nosem. Před pusou, kterou jsem jí chtěla poradit, jak čelit stresovým situacím, hodila po mě jen drž hubu a do ruky mi vtiskla mýdlo.
Nacházela jsem ji pak po týdnu většinou, oči zbavené barvy a vymyté do vodnata, už zase ztichlou, nadávající slunci a neonům.