Bylo bezčasí a bylo vně i uvnitř

(sebrané básně)

Lucie Jandová

1.        Bezčasí

2.        Chtěla bych být nevinná

3.        Kam až

4.        Maršál Quichot

5.        Největší radost v každém milování

6.        Některá jména zní tak podobně

7.        Nenaplněnost je hrozivá

8.        O dívce

9.        Orientace

10.           I sliby přejdu němě

11.          Denní trápení

12.           Uchopit slova

13.           Už dlouho o tobě nic nevím

14.           Výpověď

 

1.    Bezčasí

Bylo bezčasí a bylo vně i uvnitř

Nikdy si neodvyknu pronášet slova jak pašerák

Přes hranice vědomí

K vlastní nelibosti

Vidím své srdce kterak usedá na barovou stoličku

A hází do sebe jednu slanou za druhou

Po těch třech se svalí pod nohy prodavači novinek

To je ale dobrá zpráva

Dala  srdce do charity

Sama bezdomovec sama

Bez dokladů o své totožnosti

Doložit ji může momentálně jen ztěžklým českým jazykem.

2.    Chtěla bych být nevinná

Chtěla bych být nevinná, znovu

tak že si vše uvěřím

Chtěla bych se odnaučit číst

Přestat rozumět symbolům

zvoleným pro hlásku a jiné prožitky

Tedy být tak nevinná jako jsou černobílé klávesnice klavírů a pianin a šachových partií

a nebo bych ráda měla černé vlasy a bělostné povlečení v posteli

nebo bílé vlasy a pak tedy ležet v rakvi

či ještě jinak: vléci sněhem z kolny směrem do světnice uhlí na ranní vykoupení

ze zimy do tepla

Chtěla bych vidět rozdíly tam

Kde se střetávají

Neomlouvat slitou šeď

Tak tak  tak se zakoktám když dupu o snůšku  jednoduchých černobělí

Ale o ně žádám bez potřebné razance

 

Chtěla bych být tak nevinná

Abych si znovu věřila

3.    Kam až

Kam až, do jakého nitra se chci dobrat?

Kam se prokopu nebo probojuju

Do jakého nitra svých niterných niter?

Co asi zahlídnu tam uvnitř a co asi zahlídnout chci

Kam teda dojdu po stezkách osetých fakt kdejakým čímkoli

Je to závojový průzor? Vítězství? Nebo Bůh

To Staré Známé Opuštěné Ztracené Oprášené Tušené Toužené Volané?

Asi se lze rozkládat nekončíc uvnitř se

Dělitelný vakant dobře schopný excitace

Se spinem vyvrtuleným moc-li se protáčí jak navzdory

Jak názory

Jež se teprv tvoří a tak nezvány nesmí dál ba co hůř ani blíž

Není to skromnost ale ani ohleduplnost

V atomové mřížce vědomí tančí a  hbitě tančí

A nerozebíratelně  mnohdy žel

Tak tedy buď těžce

Či jak jsou tvořeny 

Ukovány nebo jen slepeny či

Ó svatá prostoto

Dány pouze vedle sebe

A snad a i to se může stát že

Jen náhodně

Pospojovány plošnou mírou souvislostí

 

Citelný tlak a sílí

Ta niterná nitra

Jsou-li stlučena těžce

Pak Klopýtání Plahočení  Řetězení Vvedení a Stanutí

Lehce-li pak plachtění velká i malá gesta

Kam až se v nich dostanu a dojdu a mám-li možnost vůbec do nitra

Niter

4.    Maršál Quichot

Maršál Quichot

Temná hluboká  neproniknutelná nevědomost

V tom suterénním Tartaru

Myslím že už nežiju

 

Včera jsem seděla se svou dcerou u kavárenského stolku a měla jsem ji tolik ráda

A ona mi říkala mami jsem už velká a měla rozzářené oči

Mami  brzy už budu jako ty a taky už mám muže, víš, víš, víš

Dáme si ještě džus mami

Budu teď s ním asi už pořád

Mám tě taky moc ráda mami

Holčičko, ty moje malá cikánečko

Klopím oči a uhýbám

Číšníče ty hlupče hloupá měl být hruškový ten džus

A trvá ti to

A jsi bez smokingu

A kávu´s vylil trošičku

Zrovna když mi moje holčička říkala co je nového v jejím životě

Mami tobě se klepou ruce a máš o mne strach

Ne ne jsem maršálkou

S nádechem:

Přijde ti jiný

Tohle je můj muž   

5.    Největší radost v každém milování

Největší radost v každém milování

Číst v očích milého ta nejtajnější přání

Vskutku jej miluješ? Zapomeň vůli svou

Do jeho srdce vstup a roztaj v odevzdání

6.    Některá jména zní tak podobně

Některá jména zní tak podobně jako

Když se chystá zítra Slunovrat

A ty se těšíš na bohatnoucí slunce

A potajmu mu chceš ukrást trochu toho klidového jízdního řádu

Zatím nevykolejilo a ty naposled předevčírem a před rokem taky

Rozjíždíš se zkrátka a furt ti to nějak nejede

Tak takovouhle zažíváš potměšilost

Noc před převratem

No a zní to podobně jako když mi řekneš

Zítra se uvidíme

7.    Nenaplněnost je hrozivá

Nenaplněnost je hrozivá

Taková nenaplněnost jež až hrozí zadušením zaživa

Za jakého živa když nenaplněného

Pěkně a slušně poděkuji za takové živo

Takže prázdno a z člověka s dechem se obraty prutů soudní instance

Stolice z nejvyšších

Stane

Vakant

Prázdné nic kde nejenže nic nevzniká ale ani nezaniká

Okouzlenost hnilobnými procesy je zcela vyloučena

A i osvobozující hnis má nemožnost úniku

Pohřben ztracen a přesto zářiv

Jen trvá

Což je absurdní

Není nic absurdnějšího než trvání hnisu

A vše toužící po odchodu zazávorováno

V tom Ničím Nenaplněném Prázdnu

 

Je to jako když dva sedí v pozdním odpoledni a je to asi víkend

U kavárenského stolku a hovor fakt vázne navzdory vtipným situacím

Které za sebou číšník vláčí na provázku

pro tyto případy

Takže vázne a tak si tedy jeden z nich uvědomí že už asi ne a zatrne mu nenaplněnost

Kterou vždycky přechází prázdnota

Jako předskokan 

A zatmí se mu před očima a pískne mu v uchu

Ona ho požádá ať odejde

On zůstane

8.    O dívce

Opravdu stále ještě věříš tomu,

že ti přímo ze snu do tvého světa vběhne dívka

a bude mít ve vlasech žluté květy, abys ji neminul?

Kam by tak mohla doběhnout tunelem tvojí duše,

předem znásilněná ke skoku do tvého života

Skrz lampu hledíš do duhovky té víly

Máš pocit, že jí rozumíš

a prý s ní sdílíš, žiješ s ní a nosíš jí dál žluté kytky

povídáš si s ní o počasí

a o vnitřku těla

žiješ s ní a jsi s ní obut v jedné košili.

Máš ji v hlavě a je tam zarytá, ač občas větráš.

A teď zas ty prcháš před ní a jdeš si sednout před práh

vašeho společného domu, práh je lávkou do vašeho žití,

tak proč odpočíváš venku, když žádné venku není?

Trošičku vrávoráš a víš, kdo tě zachytí.

Ona stojí  před tím domem, její pasport vlastníš ty

tak prázdné ruce, nemá už žluté kytky, aby ji zas někdo poznal.

Pomaluje si ňadra žlutou hlinkou, a žlutá siréna ji doveze k zámku,

k pevnosti,

kde zamčena, ztracena, dlouho němá

hledá žlutou stezku zpět

a teskná, marná Lilith

s temnotou v zátylku

hledá, volá

přece jen tebe. 

9.    Orientace

A masa flákoty dere zažloutlými prsty

Pravnouče řezníka

Co všechno je příznačné a osudové se ukazuje ex post

Jsou jména  před věcmi, po nich nebo v nich

Umět se rozpoznat

Ať vzchopí se a polyká

Ať zmožen sotva žíti může

Ať neumí žít jako host

ŽIVOT NA DVOU MÍSTECH

Svět se mi rozstřelil do mnoha různých zákoutí

Běžím labyrintem a strop se vsáknul v zemi

Mluvím na sebe a není jisté zda tu jsem

Mnoho času jsem zřejmě  i někde jinde

Stěny si mění místo bez vyzvání

Obracím se s nimi

Obracím se jako turner point

Nebo tao fyziky

Orientační běh je takový běh

Kde je orientace vyjasněna

Tím pádem i hodnotová orientace by mohla být vysvětlena

A na nebi je osvětlen den beze známek pochyb o našich velejasných rozhodnutích

Je jasno

Běžíš lesem a namísto hodnot sbíráš maliny

Jsi poslední z hodnocení

Tvé hodnoty byly sežrány nenasytným sběratelem lesních plodů

Stráveny a poslány v koloběh orientací

Vyhlášení tvých hodnot je znehodnoceno probíhající diskusí na téma protihodnoty

Již chceme můžeme a musíme poskytnout

Poslední stupeň vítězů je díra vykopaná do země

Tam stojíš a oni tě zahází

Házenkářskou ligou hodů

Po krk slávy dostižení

Po krk hodnotných malin

Břich vplněn byť malinami nezralými

Byť neobjednaným chodem

Ale v tom lese se bez malin nedalo zorientovat

 

Vypjaté situace ať řeší lépe vybavení, bedna, dabing, nápověda, divadelní kus

Matka. Rodiče. Cti otce svého a matku svou, ale s výhradami

 

Chtěla bych být dívkou Ildigo

Být tak nevinná, že ti vše uvěřím

Chtěla bych se odnaučit číst

Přestat rozumět symbolům zvoleným pro hlásku

Být tak nevinná jako jsou černobílé klávesnice klavírů a pianin a šachových partií

Chtěla bych mít černé vlasy a bílé povlečení v posteli

A rovné vlasy a být ráda, že jsem jako hipík

Chtěla bych si povolit jíst mimo vyhrazenou dobu

A mít v oblibě i hloupé věci

Takže se moci radovat i přes supervýtky vrchních kontrolorů

Ildigo! Tak by mě volali

Ildigo, umoudři se přece a já bych řekla jenom ne

Ne neumoudřím, budu tak, jak se to zatím nelíbí ani mně,

Ale ale  ale ale chci svou snůšku jednoduchých černobělí

Takže pláč?

Ale kdeže, jen unylost a protažené hrdlo, jsem Ildigo, a chtěla bych být tak nevinná

Abych si uvěřila.

10.          I sliby přejdu němě

Ať jakýkoli jsi ó vrať se do mé země

Jsi pohan? Nevěrec jsi? Gebr? Vrať se ke mně

Mé dveře přece nebudou Ti dveřmi beznaděje

A sliby, které zrušil´s, i ty přejdu němě

11.          Denní trápení

Ráno

chvost noci střižen zlehýnka

laskám tě

milá milenka

popojdem o pět skákavých

tvoje sako

zjihlá jihlenka

Překot a zpáteční jízdenka

sirá sirénka

píseň píseňka

Polední  slunce

rozhodíš ruce

v té záři

padlá padlenka

někde jsi ty

krutá kruténka

dopisy knihy

jiná znaménka

nedošly

ztmavlá tmavěnka

a ztlumený večer

sytá syténka

opět a znovu

tvoje mojenka

12.          Uchopit slova

Uchopit slova

Slova slov slovesná a přinutit je nebo

požádat či poprosit

či jak se to co nejsem já podrobuje mé vůli

Mečem Ohněm Holí

Je mi to tak nepříjemné

dvojitě že nutím slova do veršů snad do útvarů strukturovaných

ale jen v mém předivu

Údivu

A co vlastně chceš vědět

Zašumí mi v hvozdu myšlených šeptanců 

Nechci vědět chci oznámit

tvou slávu nebo jiné zaprodání

nikolivěk své zhořknutí

v knutu touhy a jejího područí

Dost a stop já slíbila si osmou noc po sedmi bdělých

po sedmi klíčích obroušených

vykovaných pro zámek daný a používaný kudy

se do něho dostat mám sama v polární polaritě čínských zákruhů

Sama zpodobninou náhlých uřknutí

To že pod tou knutou

Vleky vteky výtoky zátoky odtoky obtoky vnětoky

Slova

prosím je

Zkruťte se do mé vůle Do mé touhy Do mých toků

a a a hlaste :

Ta nejtajněší pohodová odevzdání

13.          Už dlouho o tobě nic nevím

Už dlouho o tobě nic nevím

Dlouho jsem o tobě neslyšela

Často přemýšlím, jsi-li ještě sluncem

a hněváš-li se leckdy

Pamatuji se, že se nehněváš nikdy

ty jen lituješ

Jsi-li stále tichý a

neobracíš se proti bytostem

a směješ se jak motýl

zpitý do němoty vyhrožuješ že budeš spát na mé rohožce alespoň

tři dny

Dlouhé tři dny zmrtvýchvstání

krátké

Romance

Než se zvedneš a půjdeš pryč do krajin měsíčního svitu

Existují druhy štírů

kteří vystaveni přílišnému slunečnímu světlu

vbodnou osten svého jedu

přímo do centra svého bytí

do duše – motýla

Příliš světla kazí tajemství

Mě se špatně žije

když o tobě dlouho nevím

a

dlouho o tobě nevím

právě teď

 

Pavlovi (24.2.2000)

14.          Výpověď

Žila jsem v té době v jakémsi bezčasí. Tak ráda bych vše hodila za svůj nový účes, ale když jsem to udělala, jako bych musela jít se zase přehrabovat v kupách vyřazeného šatstva a nepadnoucích a z módy vyšlých svršků.  Chodila jsem v bludném kruhu, jakoby mne za to platili, a snažila se jíst zdravě. Pokoušela jsem se smysl žít v první osobě, ale ve třetí se vše jevilo snazší. Takže ona běhala v tom kruhu, ne já. Já jsem jí jen byla nablízku, když tiše, leč důrazně dávala najevo svou nelibost, či jak mám popsat její kletbu uceděnou koutkem úst: kurvapíčablesk. Já jsem jí jen slabě oponovala, když zdravila slunce nazdárek, tu mrcho pažravá, už ses udávilo svým paprskem, co mi s ním šťouráš do postele, ty po ránu a zelený neon sektorové kuchyně v noci, globalizace, buzerace a soumrak povinností…. A to už pila ranní kávu, nebo se mačkala v tramvaji prosycené pachem hmot, ranní rituál s nácvikem jak se nepozvracet.

A tady mi už dochází dech, protože to, co o ní chci napsat, by ji přinutilo loupnout po mně svýma černýma očima a krom své oblíbené kletby zasyčet: „ Ševče, ševče, pro pár mizernejch zlaťáků, pro falešnou slávu… Kdes byla, když jsem potila těžké kovy?“

Takže zachytím jen to, co mi ona dovolí, a jestli to nebude dávat smysl, není to jen mou neohrabaností. Ona sama viděla smysl i tam, kde já shledávala jen bezuzdné cválání s povolenými přezkami.  Nejen od bot.

To když se vrátila  domů zmačkaná a s výrazem staré vrátné ve tváři, nos zarudlý od prvního jarního sluníčka, rty semknuté jak kolena před nechtěnou souloží, mladá žena, napůl  upravená a tak trochu i pěstěná, papírový kapesníček vždy při ruce, odemkla si a pronesla skrz dveře větu:

„Můj muž žije s mojí dcerou a já mám děti s tajfunem.“ 

„Jsi dobrý pašerák, toto bych já nepronesla.“

Jako vždy mi nevěnovala jediný pohled, ačkoli jsem na ní žadonila, měla jich větší sbírku ve skříňce pod oknem. Zkusila jsem zalomit rukama a pak hlavu do tupého úhlu, ale kdepak, zůstala neoblomná. A pak jsem už jen zahlídla, jak si její srdce usedá na barovou stoličku v kuchyni a míchá si v šejkru koktejl doslana. Poslala mě expres pryč a až do rána se zavřela v ohradě pro dobytek, a jen ona věděla, proč jí tak říká. Zavírala se tam čas od času a to pak odpojila telefon, vodovod napojila na kohouty vinného sklepa a mě zabouchla dveře před nosem. Před pusou, kterou jsem jí chtěla poradit, jak čelit stresovým situacím, hodila po mě jen drž hubu a do ruky mi vtiskla mýdlo.

Nacházela jsem ji pak po týdnu většinou, oči zbavené barvy a vymyté do vodnata, už zase ztichlou, nadávající slunci a neonům.