Já si vezmu, chceš?

Toho horkého odpoledne, kdy léto už pozvolna dostávalo přídomek babí, se Julie připotácela do svého soukromého území o dost dříve než obvykle. Jednalo se o území zděděné, s rodovou tradicí, ohrazené plůtkem mnoha neotesaných historek z Juliina rodu. Pozemek to byl bezesporu velmi starý a kupodivu stále ještě šlo dobře rozpoznat, že tu po jistou přechodnou a krátkou dobu sice, ale přesto, stálo vězení s mučírnou. Jakého stupně tortury není spolehlivě doloženo. A je to už víc jak sto let.

Teď tu žila Julie. Vracívala se sem většinou až když se chýlil den, dnes však slunce bylo stále ještě v rozsvitu. Nepanoval jednotný názor, zda to území, na němž si před patnácti lety začala budovat svůj byt, je příjemné či odpudivé, lichotivé či urážlivé a dokonce nebylo jasno ani v tom, jestli je vlhké či suché. Zařízeno bylo jen tím nejnutnějším, v čem tu však panoval hýřivý nadbytek, byly světelné zdroje. Lampy petrolejové, lampy olejové, stojací, visací, sací i lehací tu postrádaly snad už jen lampu Aladinovu. Cítila se tu Julie dobře? Cítila se bezpečně? Necítila.

Alespoň ne od toho rána, kdy se probudila s pravou polovinou těla zcela necitelnou. Od té chvíle necítila vůbec nic. Citové průduchy se uzavřely. Spálený oběd, chuť hroznového vína, rajských jablíček i mátového čaje, sluneční paprsky v zátylku, pěna v koupeli, tlačící bota, expresivní obrazy nebo klasická hudba, to vše byly vjemy řádu s nulovou hodnotou.

Nejprve se domnívala, že si jen přeležela podstatnou část těla, nebo že to je důsledek některé z kocovin, připouštěla dokonce i dozvuk eventuálního infarktu, který snad ve spánku mohla prodělat, nic takového však žádnou z ohledávajících stran zjištěno nebylo a tak Julie zůstávala necitelnou.

Slunce tedy bylo v rozsvitu, Julie ve svém prostoru, klíč v zámku a odhodlání v zárodku.

Boty odkopnuty pod kuchyňskou linku, šaty zachyceny stoličkou pár centimetrů nad zemí, vlasy oproštěny od zátěže účesu, roztržitě Julie odložila i ňadra a chvíli tak stála před zrcadlem s plochou mužskou hrudí. Rozpoznala brzy svůj omyl a samozřejmě si je zas připjala, nicméně si přiznala, že se jako muž necítila vůbec špatně.

Vy už víte proč. Julie byla žena inteligentní a věděla to taky. A nechtěla zůstat mrzákem, osobou handycapovanou, tak nějak nedodělanou a navíc věděla, že jí něco chybí. Takto existovat ji nudilo, avšak ne natolik, aby k smrti.

Marně se snažila nějak se cítit, mužem, hyenou, bambusem, jedno jest. Cítit, prosila ve svých chladných dnech, cítit, pociťovat, o to jde. Prostudovala svazky o ledových královnách, co rozsévaly střepy zrcadel z tvrzeného ledu do očí svých oblíbenců, aby se pak s nimi mohly oddávat zvrhlým radostem nezúčastněnosti. Věděla, že touto cestou jít nechce, a proto se toho odpoledne, kdy se vrátila do svého soukromého území o dost dřív, rozhodla.

Posadila se na svou oblíbenou dřevěnou lavici dobrovolně vyloučených a začala couvat z té slepé ulice, do které se vřítila dvěmi klopenými zatáčkami. Pomalou jízdou zpět se chtěla dostat na křižovatku Původních dovedností a vybrat si schránku s tolik potřebnými pocity. "Budeš tu sedět jako přivázaná, dokud si neprožiješ svůj život tak, abys mohla zase cítit," poučila se nezištně. " Abys cítila své místo, cítila, kdo jsi, no a pak všechny ty podružnosti, co se k tomu vážou."

Minula chvíle prvních vletů do zákoutí jejího odžitého vědomí, a ona stála na břehu moře, moře, které bylo bezbřehé.

Tázala se nevinně: "Co může vzniknout spojením rozplizlosti a váhání, co může zplodit strach s nejistotou, co přináší spojení kluzkého a hebkého, větru a šupin, vzlykotu a vzteku, jemnosti a soucitu, obětavosti bez hranic a brutality a něhy?"

Tak hezky vzpomínala Julie na své rodiče.

"Čarodějnice, koza rohatá, znepokojující jako antibiotikum, vyzývavá a stydlivá, plná jedu, plná trní!" odpovídal mořský příliv.

„ A dál, pokračuj!“

„ Muž v tobě tě žene až na vrchol hor z tvrzených ledů, kde vládne jen samota a chlad, a žena v tobě je neustále znásilňována tím chlapem, tou hrubou silou beze stopy slitování.“

"To je všechno?" zeptala se Julie, kdyby alespoň zklamaně.

„Ne, a jestli chceš znát víc, musíš se vrátit ještě dál.“ Z přílivu se stával odliv a Julie tedy poposkočila o pět slepičích zpět.

Z par sopečných výbuchů, které tak tak zahlédla periferním viděním, se poskládal uhrančivý žid, kterého už dávno ztratila, kterého vyhodila snad i ze vzpomínek, a teď jde k ní, usmívá se a maličko pohrdlivě si měří všechny lampy v Juliině bytě, to on jí kdysi slíbil tu Aladinovu a pak daroval jen džina v ní ukrytého. Julie jej zarámovala a pověsila nad vchodové dveře území. Měla z něj strach, uvědomila si, když tak seděla na té lavici a u nohou jí šplouchalo moře souvislostí.

Žid jí zas sáhl do vnitřností a popotahoval za její sluneční nervy, najednou tu byl a klečel před ní a opakoval, jak dlouho na ni čekal, že jí poznal podle kytice žlutých květů, protože to je poznávací znak hledajících se milenců, že slova písně, kterou si Julie tak ráda prozpěvuje, složil on, že ji zná už dlouho a ví, že je plná něhy, že je plná něhy a že má vlasy jako najáda, z tónu jeho hlasu sršely jiskry a z očí se mu sypal ohňostroj. Tančili spolu několik světelných let, milovali se a bili, plodili děti a uráželi se, byli si nevěrní a byli si věrní. Měl šlachovité tělo nekompromisných, fanatickou víru ve svobodu a Martem poznamenanou tvář. Hnal ji až na samý vrchol hor z tvrzených ledů, čekala tam na ni samota a chlad. Ona, jakoby neustále znásilňovaná, klopýtala zapřažená v jeho soukolí vizí propletených s vírou a její citové průduchy se v tak velké nadmořské výšce uzavíraly.

On pak zemřel.

Nebo odešel nebo jen nebyl vidět.

Julii polil mráz. Lavice z vězení nedoloženého stupně tortury předváděla své umění proklatě pečlivě. Seděla na ni bez pohybu jako tenkrát...a odliv zas přišeptal pár odpovědí:

„ Jsi váhavý generál, tvá prabába byla hlavou Medúzy, už jsi došla až k židovi? Výborně, má milá holčičko, snaž se dál.“

Seděla na lavici bez pohybu jako tenkrát, když žid přestal být, to měla na sobě bílou košili až ke kotníkům a hleděla skrz sklo do zelené zahrady. Rostl tam strom, kaštan, a ona věděla o každém spadlém plodu a věděla i přesně, kde leží a proč. Kolem ní chodili lidé a volali na ni Julie, Julie a smáli se a plakali a ona je znala nebo neznala, chtěla se také zasmát nebo alespoň zahýkat na znamení, že je vnímá, že zná lidský kód, měla však přeťaté hlasivky a průduchy vyladěny na existenční minimum.

Chodili jí česat vlasy, vyprávět příběhy, dávali jí peníze a tipy na dovolenou, zahrnovali jí polibky a stovkami vysvětlení, proč už žid není, koneckonců byl vždy židem, Julie, neříkej, žes to nevěděla, a to ti nevadilo? Tak vidíš, hloupá holko, a teď už je vše klidné, tak se usměj, bude ti líp a jdi se proskotačit zpět do života!

A jak to tenkrát bylo dál, Julie se samou zvědavostí málem zapomněla tázat, jak to bylo dál, když jí s těmi poškozenými průduchy poslali ze zotavovny rovnou pryč, ať si už dál pomůže sama?

„ To ti přece již nebylo zle, bylo ti nijak. Žida jsi vyhodila i ze vzpomínek a o džinovi nad vchodem sis vymyslela, žes ho dostala do vínku od své prabáby. A že jsi svéhlavá, věřila jsi tomu se zarputilostí bojovníků svaté války. Citové průduchy jsi odpojila od měřících ventilů a všem jsi tvrdila, že prohru od tebe čekat nemohou.

Nikdo ti neřekl, jaká jsi lhářka.“

Julie tehdy chodila městem, nedělala nic, prostě byla. Byly to snad ocelový obruče, co jí zpevňovaly a zároveň nedovolovaly nikomu podat ruku. Měla hojnost osamělých večerů, nepadnoucích nálad, neumytého nádobí, lamp v bytě a předsevzetí z rubrik „už nikdy!“.

Navykla si každé ráno poté, co zamávala slunci, pít dlouze kávu a divit se tomu, co se stalo včera. Dny se míhaly jako kometa, držela v rukou jen jejich chvost, někdy to pálilo. V hospodách si dávala vždy po láhvi vína a všem známým i neznámým vykládala, jak to vlastně všechno je a že buďto bude pršet nebo nebude a že bacha na iluze. Pak se podivnými přískoky vracívala domů a nemohla přitom nepředvídat, jaký bude další den. Město, a bylo to útočiště bláznů, se nevzpouzelo jejím pokusům o smír a lhostejně se halilo do smogu losangelského. A krátce nato přišel den, kdy se probudila s tělem necitlivým a podkovy ztratily rozměr symbolu štěstí.

Julie se otřásla a to bylo dobré. Zdálo se jí, že popošla zrovna tam, kde něco zapomněla, a kam teď měla znovu namířeno. Schránku s pocity si tedy vybrala ještě mnoho kilometrů před křižovatkou Původních dovedností, klíček od ní s sebou vláčela ve svazku neustále. Zježená kůže jí nenechala na pochybách, že se ochladilo. A ačkoli za oknem zářilo slunce dál, všimla si, že se zhruba tak před slabou půlhodinkou vplížil podzim. Usmála se spokojeně, že se nenechala tím sluncem ošálit, a v duchu se zahalila do teplého svetru. A chtěla si pro něj dojít.

Opřela se o ruce, aby se mohla zvednout z lavice, vstát však nešlo. Žádným způsobem. Snažila se nespadnout do paniky a pomalu se přeci jen zvedat, avšak ne, nemožnost pohybu, leda za cenu ostré bolesti podél osy Juliina těla.

Julie cítila, a byla to bolest prvního nadechnutí, brutalita prvního doteku, ostrost prvního vniknutí, ryzost prvních myšlenek.

Pohnout pánví a celou dolení polovinou těla nebylo možné. Lavice, na níž Julie nějakou dobu seděla, nechala vypučet ze svých buněk větev středem Juliina těla. Rašící dřevo si klestilo cestu kolem Juliiných střev, žaludkem, solar plexem, plícemi, nosohltanem, temenem hlavy až k samému mediu coeli nebes. Byla snad prostředníkem nějakého plánu, nebo co to ksakru mělo znamenat? Moře u jejích nohou už nešepotalo své škodolibé poznámky, souvislosti vysychaly.

Juliiným tělem prorostla větev a znemožňovala jí sebemenší pohyb, seděla přikovaná prudkou bolestí k lavici a džin v rámečku nad vchodovými dveřmi se na ni šklebil.

„Chtěla jsem cítit,“ oslovila ho Julie.

Neodpovídal.

„Pokorně tuto bolest přijímám, je to jeden z kamínků mozaiky pocitů, vybrala jsem jich teď plnou schránku, dlouho jsem ji neotvírala a tento vypadl jako první,“ překotně vysvětlovala dál.

Rozchechtal se.

„Ty a pokora? Sama víš, že jsi koza rohatá, znepokojující jako antibiotikum. Ty cítíš jen vůni rozkladu a spálenišť, tvým parfémem jsou mraky před bouřkou a usínáš se zemětřesením na rtech, vždyť vzdycháš ze snu hrůzou, že by se tě někdo jen lehce dotkl, ty a pokora? Boj a pancíř před poprsím!“

Julie vzdorně pohodila hlavou, přičemž si lehce poškodila jícen a nosohltan. Darovaného džina nechala natéci zpět do své duše, kterou měla přichycenu u nosu kolíčkem na prádlo, a dala mu jen týden domácího vězení. Byl pro ni pojítkem s minulými událostmi, byl pro ni pozdravem z uplynulého stavu věcí, a už se ho nebála. Dárek od žida, žid už nebyl, jak to bylo dál? Dál byla bolest, tato bolest. Prožívá ji tedy teď, celou, všemi orgány, tak to se tedy tehdy stalo, když seděla za sklem a pozorovala kaštan, neunikla.

Jak dlouho poroste větev, kolik orgánů jí ještě protrhne svými výčnělky, kolik semínek zasije svými plody, kolik sklizní těch plodů bude následovat, než počne uhnívat, aby pak shnila docela, zetlela, rozpadla se v prach a smísila se s Juliinými tělem ?

Až se tak stane, a stane se tak jistě, Julie vstane z lavice a opráší si ruce, upraví si na nich nehty, rozsvítí své lampy v soukromém území, dobře a vydatně se nají, půjde spát a ráno džinovi zlehka zamává.

A nad dveře si pověsí podkovu pro štěstí.

Povídka druhá o tom, kterak Vladimír celé léto pozoroval brouky

To léto, kdy Vladimír tak dlouze pozoroval brouky, se tehdy přehouplo již do své druhé půle, ze svého žáru však neslevilo vůbec nic.

Maloměsto hlasitě sténalo stále stejnými hospodami, nekončícími nákupy v krámku na rohu, sténalo pivy pitými zprvu z žízně a pak už jen natruc, konečnou autobusu, hostinskými pokoji a splavem, deroucím se postupně kamsi k Haliči.

Mraky tehdy zbaběle odpluly a nechaly nahou oblohu lascivně se vystavit, ta se protahovala jak zkušená striptérka a svou modří uchvacovala zraky všech náhodných zevlounů. Sežehnutá tráva prosila o společnost kameny rozpálené jako malé plotýnky a rosa se vypařovala rychlostí telefonních hovorů v dlouholetých manželstvích. Silnicemi se valil asfalt jako nedojedená zmrzlina a listy na stromech záviděly květinám těch pár centimetrů, o které byly dál od slunce.

Slunce! Zbláznilo jsi se tenkrát ve své šlechetnosti a ničilo jsi s rozkoší, nebo jen nebylo síly, jež by tě usměrnila? Byla to palčivá hra na přivyknutí okamžiku? A z toho, kdo mu přivykl, se pot lil o poznání s větší lehkostí?

V Julii rostl druhý život. Ten první si vykračoval po světě už třetím rokem a měl podobu temněoké holčičky s olivovou pletí. A ten druhý v ní bytněl a rozpoutával procesy nutné pro svoje přežití: Julie byla pevnější v nohou, měla výrazně zvýšenou citlivost a sílu oponovat kdekomu. Její tělo hledalo přirozené rytmy dne s usilovností požírajícího se Urobora, milovalo zelenou barvu, probouzelo se časně, jedlo vždy, když mělo hlad a vymohlo si spánek popolední. Dávala životu v sobě velký prostor, proto také trávila léto zde, v maloměstě plném podstoupených obětí, s Vladimírem, který hodiny a hodiny pozoroval brouky.

Vladimír sedával na dřevěné verandě jejich domu a nehnutě hleděl na chvějící se motýlí křídla žluťásků, jichž byla zahrada plná, zkoumal nepravidelný pohyb brouků překonávajících různé překážky, díval se na hemžení jejich nohou. K jídlu nechodil, na otázky odpovídal zřídka a do domu se vracel, jen pokud přijal na noc svou lidskou podobu. Bez pohybu neklidně těkal očima po rozlehlé zahradě a někdy se Julii zdál pln obav, to když se mravenčí dělba činností dostávala do nesnází. Při letmém pohledu jí připomínal Řehoře Samsu. Jak dny postupovaly, přestával mluvit docela a do domu se již nevracel. Lehal si do trávy stále blíž k zemi a zdálo se, že je šťastný.

Nejevil zájem o pobíhající Olivu, Julii snad už ani za bytost nepovažoval a kolemjdoucí míjel pohledem zaostřeným na život mezi stébly. Nebylo poznat, čím se živí, a lehce obrůstal mechem. Měnil svá stanoviště, zřejmě měl své priority. Nelze však posoudit, zda kladl větší důraz na obratnost roháčů nebo na pomalou houževnatost chrobáků.

Vladimírovy pohledy snad přitahovaly hmyz z celého okolí a Julie stěží tlumila obavy z živočichů lezoucích škvírami domu na kraji města až do jeho nitra. Chvílemi se jí zdálo, že celý sad i dům se pohupují hemžením hmyzích těl, nebo to byl jen chvějící se vzduch, těžko odhadnout. Dlouhá procesí minut vyplněných jen rozmluvami s Olivou, přípravou jídla, a kradmými pohledy na svého muže. Občas na něj promlouvala, zavolala na něho jménem mazlivým, zavolala na něho jménem strohým, poprosila ho o odpověď, rozkázala mu promluvit.

A Vladimír stéblem odsunul z cesty kamínek spěchajícímu kovaříkovi.

V domě už docházelo jídlo a zásoby peněz se rychle tenčily.

Jednoho odpoledne si olivová holčička hrála ve stinném koutu zahrady a Julie se skrývala před houstnoucím vedrem uvnitř domu. Snad tomu kdosi chtěl, že pod oknem do zahrady zahlédla pohyb jen lehce znatelný, jemný, pohupující se, vlnění. Vlnění členovců s jednoduchou nervovou soustavou. A Juliina rozvinutá tuto konfrontaci neunesla. Zadržujíce dech, slzy a křik vykročila směrem ke svému muži, ten však živé klubko pozoroval se zjevným potěšením.

Tušila dlouho, že si už nerozumí.

A tak se rozhodla, že odjede, že se vrátí domů, tam, kde to znala, kde se nebála, že sklouzne po měkce mazlavém buněčném organismu.

Do svého hysterického města.

Šla to povědět Vladimírovi, zopakovala mu otázku, odpověď i prosbu osmkrát. Vladimír seděl nehnutě dál, obklopen tesaříky, kovaříky, hrobaříky a pilousy. Julie ho zlehka prošacovala, zda nemá alespoň pár drobných na vlak, zklamaně pak odnesla do zastavárny své náušnice a odjela.

Zanechala po sobě neuvěřitelný nepořádek, jednak proto, že zmožena žárem uklízela jen zřídka, a pak doufala, že pokud Vladimír zabloudí do domu, pozná, že cosi v tom nepořádku opravdu je. Totiž nejen cosi, ale úplně všechno, vlastně celý jejich společný život, jejich úlety a návraty, nedůvěry a krutosti, ztěžklá slova a odmítnutá oslovení, odtažité noci a oddělené dny, co je po špinavém nádobí, špinavé skutky se stávají horšími příčinami.

Jela vlakem se svou Olivou, prvním životem vzešlým z ní a Vladimíra, muže, jehož ctnosti vyznávala dlouho tvrdošíjně a neúprosně. Oliva měla jeho temné oči s výraznou jiskrou, takřka černé vlasy a pohled natolik zádumčivý, že Julie ji na brouky nijak zvlášť neupozorňovala.

Dlouhé měsíce po jejím narození stávala nad dětskou postýlkou a večer co večer byla vždy znovu uchvácena neuvěřitelností drobného tělíčka, jehož ruce odpočívaly rozhozeny a ústa odfukovala v klidném rytmu spánku novorozenců. Oliva zachytávala Juliiny myšlenkové proudy a sytila se důvěrou, s níž byla přijata. Postupem času se rozvíjela do podoby zasněného děvčátka s nemotornými pohyby a pátravými otázkami. Julii oslovovala maminko s něžnou urputností i ve chvílích, kdy Julie svou mateřskou rolí spíše škobrtala. Učily se trpělivosti jedna od druhé a obě jí měly jen poskrovnu.

" Poklade", myslila si Julie často, "poskytla jsem ti své tělo, aby jsi jím mohla projít na svět, nyní jsem tady tvou průvodkyní. Neber mě prosím zcela vážně, a já tě budu milovat jen pro tebe samou. "

Pozorovala teď Olivu, jak vnímá krajinu ubíhající za oknem, později ji už nevnímá a počíná se nepokojně vrtět, jak hledá podnět kolem sebe a nachází jen stále stejně nerozměrné kupé a rozměrnou Julii. Promluvila na děvčátko chlácholivým hlasem něco ve smyslu, že každá cesta jednou skončí a ta jejich není zas tak dlouhá. Dětsky žvatlat jí však nešlo a jí vyprávěné pohádky vyznívaly jako letmo nastíněné lidské tragédie. Snad písničku? Vlak si drmolí tu svoji o ubíhajícím čase a Julie s děckem o ovčácích - čtverácích, co ten život tak nějak zvládali v pohodě.

Těšila se domů. Těšila se do svého útočiště, do soukromého území, do stěn, které prosytila nadávkami i něhou, do vůní, jež se vytvořily v průběhu let, do dojmů, kterých se pod kuchyňským stolem válely celé haldy, do tichosti večerů a hluku rán v hysterickém městě, domů.

Doma chladná vodní plocha, lesklá jak zrcadlo, rovnoměrná v celém bytě, studená a odtažitá jak neprovdaná účetní.

Třícentimetrová hladinka učinila většinu domova takřka neobyvatelnou. Julie již dlouho věděla o malé dírce v šatní skříni, do níž ústila okapová roura domu, v němž bydlela, doufala však, že takový úhel padajícího deště, který by se mohl stát příčinou vzniku obytného jezírka, nakloněn nikdy nebude. V myšlenkách rychle vystěhovala všechny prádelníky, stoly i židle do nezasažených částí, v hmotné realitě se jí nábytek vysmál svými rozměry a Oliva se dožadovala večeře. A že přilívat slzy do tůňky je jako přinášet sovy do Athén, usmažila Julie vajíčka, otřela Olivě mokré tlapky, vysušila pelíšek, a na dobrou noc zazpívala prší prší jen se leje.

Kdo přivykne okamžiku, z toho se pot lije s o poznání větší lehkostí.

Večer. Bytem pochoduje žena, kterou se Julie chystá pokousat. Mluví tichým hlasem o starostlivém Vladimírovi a nepořádné Julii, překračuje opatrně srolovaný koberec a dětskou vaničku, prázdnou lednici i velkobřichou Julii, chystající se vyvrhnout požehnaný plod života svého. Ta žena mluvila v dlouhých souvětích hodných obdivu, mluvila spisovně a měla rovné držení těla.

"Za všechno si můžeš sama, Julie, "vypouštěla slova tiše jako psychiatr mluvící k těžce nemocnému," ale ano, neuhýbej očima, je to tak. Co pořád nějaké děti, jsi s tím dost otravná. Stále něco potřebuješ, peníze, jídlo, odnosit nábytek, pohlídat Olivu, jsi tak nesamostatná. Nedivím se Vladimírovi, který mi o tobě zásadně nic neříká, že tě nemá rád. Já tě taky ráda nemám a nikdy jsem neměla, ač jsem dělala, že ano. Když sis ho vítězoslavně odváděla pryč z mé náruče, potlačila jsem vědomou nechuť k tobě a začala ji žít skrytě. Proto ať uděláš cokoli, bude to vždy špatně. Sbohem, Julie," a chtěla odkráčet do hladké bílé umakartové plochy, kde vládl nepřehledný pořádek.

Prostořekými ústy ji Julie rychle kousla asi tak pětkrát za sebou a pak jí hodila pod nohy znamení hanby, které jí ta žena připíchla na čelo. Nesedělo jí typem ani barvou.

Žena si vytáhla žehličku a vyžehlila si faldík na sukni, protože se jí zdrcla mimovolním hněvem. Kousnutí si smyla vlažnou vodou a hadříkem připraveným pro podobné případy v levé části kabelky, požádala o ručník a teprve pak odešla, jak zamýšlela. A dál mluvila spisovně a měla rovné držení těla.

Julie hovořila sprostě a kolébala se jak kačena.

Když byt vyschnul, a voda se těmi žhavými dny odpařila lehce, viděla jasně, že je prost všech efektů. Toto je stůl a jí se na něm, dá se to poznat, že? A tady visí plány, které se nikdy neuskutečnily, i to lze rozpoznat. Tu je okenní parapet a je pokapaný od ovesné kaše. V posteli se spí a hrnky jsou na slzy. Vše je jasné či nejasné, vymezeno pravidly přímosti a zákony rozpoznatelnosti. V nich žili a jimi se řídili - Vladimír, Julie a Oliva.

Podle všeho žil však Vladimír ještě někde jinde.

Znali se spoustu let, z těch mnoha let se mnoho dní milovali, avšak ještě více dní o tom mluvili a přemýšleli. Hovořili dlouho o Vladimírově vztahu k otci ( byl určující), k matce( byl určující), k babičce, tetě, sestřenici a strýci, dále pak o vztahu k první lásce, druhé a třetí, a také o vztahu k nejlepšímu příteli. Všechny se ukazovaly jako nesmírně důležité, osudové, tragické a nedořešené, a natolik určující, že je dovedly až sem, na pomezní čáru vztahu jejich. Na té hraniční přímce poskakovala Oliva a brzy tu nebude skotačit sama.

Julie s povzdechem začala svíjet promítací plátno vzpomínek, došla totiž až k místu, kde byli jeden druhým znechuceni.

"Myslel jsem, že jsi malířka, a ty zatím lakýrnice," vznášel Vladimír těžkou výčitku.

"Kastroly necháváš připálené, nerovnáš si boty a tvoji přátelé jsou banda idiotů stižených demencí preacox ".

Po tak závažných obviněních vhrkly Julii většinou hrachy do očí a polévka k obědu byla o ně řidší. Ploužila se chátrající domácností, chytala se každého zaslechnutého zvuku, vařila složitá jídla pro sebe a pro Olivu, která jim do života vskočila tak prudce, že jí ani kolébku nestihli připravit. Oliva jim svými rysy jim připomínala jejich dávné sliby, svým nočním křikem jejich svatební píseň, svou křehkostí jejich minulé doteky. A svými potřebami realitu.

Vladimír doma příliš nepobýval, vídali se náhodně na rodinných oslavách, ve zlevněných výprodejích, v manželském loži. Olivu hladil po vláscích roztržitě, avšak pokud se jejich oči setkaly, věděl podle zákonů rozpoznatelnosti, že to je jeho dcera.

Někdy tou dobou se stalo, že v Julii se opět vznítil jejich společný výchozí bod, zvoucí na tento svět další dítě. Vyslalo jim zprávu, ať jej očekávají v obvyklou dobu na smluveném místě, a že si sebou bere jméno Zora, jitřenka. Zpráva je opravdu zjitřila, volali na sebe ze svých břehů : už na tebe nedosáhnu, pomalu tě ani nevidím, vždyť se nám ty děti zaběhnou, slyšíš mě ještě?

Rozhodli se proto strávit léto společně v domě na okraji maloměsta. Sešli se na nádraží a málem se nepoznali, dva cizí lidé, které váže sladké tajemství a pak mnoho trpkých.

Julie rázně uťala další podrobnosti jejich vzdalování.

Teď byla kousavá, rozměrná, unavená. Tak unavená....

Léto prožité v maloměstě, vedle Vladimíra, jenž na ni nepromluvil ani slovo, Oliva, dychtící po světě, rostoucí život a žár toho všeho Julii ztlumil na samovolnou existenci. Odložila tedy Olivu načas mateřství zralejšímu než byla ona, a oddávala se sběru sil.

Nedělní podvečer, Juliin byt, za okny zuří hysterický žár, uvnitř je stinno. Sluneční světlo zviditelňuje jen poletující prach. Hudba, velmi hlasitá, dohrála. Julie sedí v takto ztichlém pokoji rozložená na částečky toho poletujícího prachu a jen pomalu se skládá zpět v původní celek. Chystá se zatelefonovat své přítelkyni, poklábosit si jen tak a popíjet u toho kávu s dostatkem smetany. Nastavila té svůdné představě záda, nechala ji dopadnout na šíji a sklouznout po lopatkách.

Zazvoní telefon. Julie se ohlásí naučeným způsobem a malou chvilku čeká.

"Vlašim, záchranná služba, je to Julie?"

"Ovšemže, knechte, " zbytněla tím oslovením.

"Máme tu Vladimíra, který tvrdí, že má za ženu kousavou Julii a s ní dítě, olivovou holčičku., je to pravda?"

" Do jisté míry a za daných okolností ano," musí Julie neochotně připustit.

"Vladimír se vrací z jakéhosi boje, hledá pramen živé vody, skrývá se před lidmi a odmítá komunikovat, odmítá i vás a dlaně má plné těl rozmačkaných brouků, co si o tom myslíte?"

"Uvědomím Amnesty International, převezte ho do Ústavu," zaštěkala Julie a sesula se k zemi do polohy prosící svaté Luitgardy.

Když se probrala, bylo ještě stále léto téhož roku. Narychlo oznámila své rodině, že se zhroutila, pomaleji pak Vladimírově, že se zhroutil on. Chtěla usnout, odpočinout si opět změnou vědomí, zakrátko se však zas již probírala s tichou hrůzou, že z bezpočtu možností v realitě je jen ta nejhorší pravdivá. Nevěděla vůbec, co má dělat, vzlykot nepomáhal, a nebýt nešlo. Chodit po bytě, vyjít na chodbu, otevřít okno, pustit televizi, mluvit pro sebe, nalít si čaj, dokonce si i zapálit cigaretu, někomu to sdělit, uklízet, jen tak zírat, vše je tak absurdní, zbytečné, beze smyslu, a zabere to pouhou půlhodinu.

Musela si stokrát odpovědět ano, když se stokrát zběsile ptala, jestli je toto opravdu skutečnost, jestli opravdu čeká dítě a jedno již má, jestli opravdu v lednici zbývají pouhá dvě vejce a zda její muž blouzní v Ústavu. Musela se ujišťovat znovu a znovu, že toto může osud přinést a nezbývá než se mu podvolit.

Snad tedy kdo přivykne okamžiku, z toho se pot lije s o poznání větší lehkostí....

Brzy zrána se rozjela do Ústavu navštívit Vladimíra a nebylo to dobré.

Přivítal ji v bílém obleku s hlavou zvrácenou dozadu, se špičatou bradou a voskově žlutými lícemi mladého poloboha. Žhnoucíma očima uhýbal před Juliiným pozdravem a cosi hledal. Brouky?

Pravidla přímosti nenechala Julii na pochybách o tom, že Vladimír teď žije už docela někde jinde. Nemluvil. Mručel. Skrýval se. Odmítal jídlo.

Šeptala mu dávná slova. Nereagoval. Kroutil se. Dlouhé hodiny jej krmila polévkou a otírala špičatou bradu. Konejšila ho jako své děti narozené i nenarozené, chtěla zachytit jeho pohled a podat mu ruku. Nereagoval. Očima hledal brouky.

To byl den první.

Takových dní následovalo víc a až po několika týdnech nebo snad měsících převezli Vladimíra na oddělení, kde již nemusel spát v kleci. On denně visel na tepané mříži Ústavu a vyhlížel Julii, její těžký, kolébavý krok, a recitoval jí verše o své záchraně. Někdy se tu setkali i s ženou, již Julie pokousala, sedávali všichni ve stinném koutu zahrady a pozorovali skotačící Olivu. S úporností tovaryšů řádu hledačů ignorovali slunéčka sedmitečná, jež jim holčička nosila na prstíku s nevinnou otázkou, kdy a kam odletí. Otázka v sobě skrývala propastné rozměry nejistoty.

Když pak Vladimíra propustili z Ústavu, trávil s Julií mnoho času. Nesnesl být sám, přecházel za ní z pokoje do pokoje jako stín, snad aby vyrovnal ta léta, kdy se setkávali jen zřídka. Přesto zůstával každý stále na svém břehu, ač se zdálo, že Oliva se stane jejich převozníkem.

Za pár dní přivede Julie na svět Zoru.

Dny se zaplní jejím křikem, který jim bude připomínat jejich svatební píseň, její křehkostí , která jim připomene jejich dotyky, a jejími potřebami, jež uvrhnou Julii opět do reality. Nějaký čas budou žít podle pravidel přímosti a zákonů rozpoznatelnosti, v postelích se bude spát a hrnky budou na slzy, ale jen do té doby, než podle všech příznaků začne Vladimír žít ještě někde jinde.

"Myslel jsem, že jsi harfenistka, a ty zatím masérka", vyhrkne jednoho dne u snídaně a Julii vstoupí hrachy do očí. Avšak přilívat slzy do tůňky je jako přinášet sovy do Athén a tak Julie dosmaží Olivě i Zoře vajíčka a neklidně se zavrtí na svém břehu. Zůstanou vedle sebe ještě chvíli, dva lidé chycení do pasti starých chyb a návyků. Začnou se vídat jen na rodinných oslavách, a pomalu již na sebe nedohlédnou.

A tak i přes zrození Zory a upřímnou snahu těch dvou duší zůstat spolu si Vladimír sbalí své svršky a odejde.

Učiní tak jednou, dvakrát, osmkrát, a když se tak stane po třinácté, Julie přivykne okamžiku.

Až se za několik let náhodně setkají, cizejší než kdo jiný, jizvy z bojů zaceleny, nebudou mít potřebu zobrazit si, jak se věci mají. Vypluli z principu lásky přímo do konce pozdní doby, kde slova nejsou kryta skutečností.

"Zase se blíží léto," zaslechne Julie ve zprávách nematoucí předpověď.

Připraví se na parno, vedro a hysterický žár.

Zazvoní-li v něm telefon, nebude již očekávat hlas přítelkyně zvoucí na kávu s dostatkem smetany nebo jiný flám, ale zcela jistě hlas lékařův, nabízející řešení všemožných problémů důkladnou internací za tepanou mříží.

A v každém muži bude tak trochu Vladimír a v každé věci tak trochu brouk.

Povídka třetí o tom, jak se vše zdálo být v pořádku a přesto se Julie musí zachytit špinavé utěrky

Vše se zdálo být v pořádku: z mraků se sypal pobledlý sníh jako když celozrnná rýže klouže do krku, účty za telefon se nezvyšovaly a uvadající neděle ještě stále byly cítit zpomalenou otupělostí. Široširý svět byl důvěrně známý ve svých projevech, překvapoval jen v rámci předpokládaných možností, a tak měla Julie za to, že mu může nabídnout tykání.

Jala se tedy chystat na slavnost, na slavnost sladkého přijímání. Pečlivě zvolila vhodný oděv, střízlivé doplňky a zejména dbala na to, aby jí kabelka velikostí ladila k tvaru obličeje. Až ze dna truhly vytáhla stříbrošedé šaty pošité slupkami od pistáciových oříšků obarvených rovněž na stříbrno; darovala jí je přítelkyně, která žila střídavě tu a střídavě na jakési cestě, odkud přinášela zajímavosti i nudu. Šaty cinkaly jen lehounce, Julie je několika stehy ještě doladila podle telefonního cé a s konečnou platností si odpověděla: ano, zúčastním se té slavnosti, o níž jsem čítala ještě coby žvatlavá dívenka, která marně skrývala mezeru mezi předními zuby.

Na slavnost mohl přijít každý, kdo se cítil být nějakým způsobem přijatý, přijmutý nebo přijímaný. Pozvánky se nerozesílaly, protože poštou to bylo příliš banální, e-mailem odtažité a telefonicky dokonce sprosté.

Když vstoupila do slavnostních prostor, nezaskočil ji chladný odstup několika zevlujících a ona neohroženě vkráčela přímo k barovému pultu, kde nenuceně popíjela koktejly přímo ze šejkru.

Nebyla nijak ohromena třpytem kolem sebe. Ostatně, sama vydávala záři adeptů, a proto ji svítidla připevněná na stěnách zvíci v průměru jistě sedm metrů připomínala spíše mihotání svíčky, kterou její babička zapalovala, když se schylovalo k bouřce. Obrazy čínských mandarínů a motivy rostlin a ptáků plameňáků, jimiž byly zdi rovněž přizdobeny, sice vzbouzely libé pocity, nicméně Julii připadaly málo expresivní a už vůbec ne ze života, tedy takového života, který znala Julie, adeptka sladkého přijmutí.

Důstojně a pomalu se procházela po foyer, při návštěvě toalet se pokoušela několika tahy do skicáku zachytit atmosféru slavnosti, stejně tak jako udržovat polité stoly suché. Pokud to vývoj večírku umožňoval, meditovala.

Tyto činnosti, a dost možná i emoce, které Julie skrývala natolik pečlivě, že když honem potřebovala na tváři vyloudit alespoň nějakou, nemohla nalézt ani jedinou, toto vše způsobilo, že ani nepostřehla, kterak poměrně divoký večírek skončil. Dočetla se později v novinách, že návštěvníci slavnosti byly opravdu přijati do roztodivných struktur, někteří dokonce mezi samotné pořadače takových slavností a jeden návštěvník byl zasvěcen do jakéhosi smyslu.

Julie tedy prováděla dál naučené rituály v domácím prostředí, aniž by si byla vědoma, že by dosáhla přijetí, a až po několika letech nebo snad jarech, co já vím, ji napadlo, že jí nikdo neodpovídá, že lidé, které oslovuje, hledí skrze ni a předměty že jí padají z rukou.

„ Změnilo se snad paradigma společenských věd, že domnělé normy, zvyky, obyčeje a tabu již neplatí ?“, uchopila Julie problém bystře a větrně, „ je opravdu pozdní doba a vše se mění mžiknutím zřítelnice, rychlostí mutujícího viru?“

Plastový pohárek, z něhož pila Earl grey, změkl.

Vybavila si kratičký sen, který se jí zdál minulé noci : vstupuje na slavnost znovu, jako první z celého zástupu a tentokrát už ví kam, kde a proč chce být přijata.Velký černý havran sedící ve vyvýšené lóži potažené rudým sametem se stříbrošedými nitkami a jinými cingrlaty jí udělil slovo. Pochválil její oděv i rysy ve tváři, pohladil její vnímání a povzbudil její vědomosti. Chvějivá hudba zněla tak tiše, jak jen může taková hudba znít, aby nezpůsobila nenaplněné ticho. Julie však mlčela neboť vše se jí zdálo být plytké, dávno vyřčené a pojmenované. Popoháněla tedy čas, nutila jej zdvojit sebe sama, stála v té lichotivé době velmi dlouho a nakonec se propadla hanbou do bdělosti.

Vnímala, že ztratila jakýsi kredit a jen staré vědomí toho, že kredity se ztrácejí a zase nabírají, jí tišilo zběsilý rytmus rozezpívaného srdce. Chvíli po procitnutí ještě pobíhala, všude strkala svůj špičatý nos, snídala, skákala, zívala, plýtvala, sbírala, mluvila, vyla, la.

Pak ticho. Místo toho kolotoče jen občasné malé šplouchnutí.

A nerozuměla teď ničemu.

Nevěděla, kdo je, jaké je její zaměstnání, natož pak povolání, nevěděla kde žije, v jaké době, s kým a to, že je ženou, rozeznávala pouze podle křiku svých dětí.

„To není možné, rozuměla jsem přeci dobře všemu, hlavou mi běhalo podrobně celé dvacáté století , novověk pak přehledně a všehistorické souvislosti jsem rovněž všeznala! Milovala jsem Prahu a barvila si vlasy na červeno, rozuměla jsem rozpadu atomu i svého manželství, věděla jsem, kam jdu a jaký mám věk a s tebou, světe, jsem si tykala!“ zakřičela by Julie zlostně dřív, dokud jí obruče zpevňovaly a berle podpíraly, dokud byla Julií, ženou s ohněm v hlavě, jež občas debatuje v kavárně o problematice geny kontra kultura. Teď jí však i její jméno znělo cize a neodvažovala se, jako v tom snu tak pradávném, pozvednout svůj hlas.

Stála v úžasu tady a teď, dál vykonávala každodenní taneční kroky, jen už netušila proč.

Pokud mohla, nehýbala se.Byla si stále vědoma, že svět její nabídku k tykání nepřijal, nešlo zapomenout, kterak se rozplynula slavnost sladkého přijímání.

Pokud se tedy tázala, pak jen velmi jednoduše. "Jak?" Na tyto jednoduché otázky přicházely i jednoduché odpovědi. "Tak." O takovýchto odpovědích Julie dlouze přemýšlela.

Světu vizitku vrátila a docela lehce u toho sklonila hlavu.

Julie poznala bytostný smutek.

Se skloněnou hlavou se procházela svým městem, kde se dřív proháněla s zuřivou veselostí. Cítit teď byly nejen neděle, ale i středy. Nerozlišovala viněty na lahvích a zpěv ji netěšil. Klaněla se slovům, vnímala však jen jejich zvuk. Slzy jí tekly zpět do slzných váčků a

Julie zdvíhala nohy ze země o poznání tíž.

S úžasem pozorovala, s jakými problémy nastupuje do dveří tramvaje, jak ztěžka oslovuje prodavačku v prodejně Spojených barev, jak před odemčením domu prosí zámek u vrat, aby byl přítomen. Byla neustále napjatá a ve střehu a přesto jí myšlenky přepadaly, bez výraznějších pravidelností ve svých jízdních řádech.

„Může za to přibývající Luna a nebo slabý signál“, lhala bez stejné náruživosti jako dřív.

Nikomu nevysvětlovala universální pravdy a lži, natož pak aby promluvila. Mezi přáteli seděla jak španělská bota obutá právě na toho, kdo vznesl dotaz, a svými šrouby držela proud hovoru, seč mohla.

A vše se zdálo být v pořádku, stromy kvetly jako když se tmí před očima, jako když krupici rozhodíš, jako když nevypereš ubrus po bohatém obědě.

Čas tekl proudem vodovodního kohoutku.

Smutek z radosti, tíha z lehkosti, síla ze slabosti, vše se slévalo v jedinou špinavou výlevku, jež měla zanesený odpad. Prázdno se stávalo děsivou nutností a nutnost děsivým prázdnem. Juliiny staré zaklínací formule již nerozezněly srdce její ani srdce zvonků se jmény, jež znávala, a ty nové se ještě nezrodily v tomto čase a prostoru.

Když už situace byla tak tíživá, že Julii nechutnal ani její oblíbený sýr a místo něj spokojeně žvýkala vatu, když jí nevadilo, že kromě bytostí drahých s ní domov sdílejí i bytosti nedrahé, jiných skupenství a povah , když jí obličej zešedl a propasti pod očima se ohradily vráskami zmatených sudiček, když se den i noc i televizní zpravodajství slily v jedinou virtuální realitu, když se přistihla, že nosí barvy, které jí nesluší, když jí kromě představ onemocněly i její děti a v domě nebylo jiného léku než Kniha starých mýtů samoiských domorodců, uvědomila si Julie, že ona sama ví, že zná, že má paměť, že je ženou a paměť žen toho ví a zná....

Znala: Viny své i cizí, smutek z nich a ulehčení odpouštění. Znala příchody, odchody, rozchody a návraty, úlety, sprostoty, doteky jemné, doteky hrubé, krev, mléko, sperma, jed, trýznivé vybičování smyslů, kumulaci požitků, slabost síly, oddanost, prodanost, jednotu a oddělenost, žárlivost a odstup, nacházení, upadání, povzbuzení, probuzení, živlové signatury, dětské nemoce, odmítnutí, přijetí.

Přijetí?

Julie se musela vší silou zachytit špinavé utěrky, aby se zas nepropadla do situace předcházející, totiž naprosté nevědomosti, a popravdě řečeno naprosto ulehčeně vydechla. Přijetí.

Rozhlédla se kolem sebe a vše se zdálo být v pořádku. V kuchyni se vařila voda a hrnky nesrovnány jako vojsko na útěku očekávaly svůj denní příděl kofeinového proviantu. A s mlékem, volal ten nejštíhlejší, Juliin, dostala jej od přítelkyně, co pobývá tu nebo na cestě, vozí z ní zajímavosti i nudu...

Ze stropu se spouštěl pavouček a obvíjel poněkolikáté svítidlo v pokoji plném dřeva, Julie mívá v bytě pavučiny....

A děti křičí o svá práva vstupovat do světa vzrostlejších bez zaklepání a stejně tak jej opouštět...

" Mohu tedy i já ?" otázala se Julie velmi, velmi potichu.

Neslyšná, ale o to laskavější odpověď jí brala dech, ale ne už spánek a sebejistotu.

Věděla totiž, že může a že na to má mnoho času. Každý okamžik a to celou věčnost.

A pootevřenými dveřmi vpustila tuto novou zaklínací formuli dovnitř.

Povídka čtvrtá - čarodějnická

"Daimono, Daimono, Valpuržina noc se blíží a tvůj telefon je stále obsazený, Daimono, hledám tě na všech místech, kde přebýváš, a nikde nejsi k zastižení, Daimono, volám tě do všech realit, co znám!"

Zazvonil telefon.

"Julie, jsi tak netrpělivá," Daimonin klidný hlas se linul ze sluchátka pomalu a vlídně, " jistě že vnímám časové souřadnice událostí, které mají nastat."

"Neznáme způsob cestování ani jeho směr, neznáme délku cesty ani její cíl..."

"Nevíme kudy kam."

"Mám v oblibě humor, ráda se směju a znám pár opravdu dobrých vtipů, ale něco mi napovídá, že tohle je jiný případ."

"Zatím stačí, že víme, že ji jistě strávíme spolu, ve společnosti dalších sester. Budeme tančit, zpívat staré písně a..."

"A tohle já vím. Dobře tedy. Chtěla jsem mít jistotu, zda náš záměr stále platí. Snad je naše volba správná."

"Nevíme s jistotou nikdy. Jediná jistota je nejistota."

"Vím. Určuji tedy čas odjezdu, způsob dopravy i cíl cesty. Tuším, Daimono, že oživením starého rituálu získá náš život další rozměr. Budeme tonout v úžasnosti a houpat se na vlnách skvělých prožitků. Stane se mnoho neobvyklých věcí a my se budem bavit tou hrou přichystaných náhod. Dají ti v práci volno?"

"Beru si na to dovolenou. Ano, svět je veliké místo a vejde se de něho mnoho věcí. Pa, Julie."

Doma si Julie na hromádku připravila karty vykládací a kreditní, informační leták o Festivalu sester, mapu, noční krém a denní snění, plnící pero, hedvábný šátek, řidičský průkaz a náhradní oděv.

"Vidíš, vidíš, Oskare," oslovila vzpomínku, která přicházela touto dobou," mohl jsi trávit nadcházející noc se mnou. Zatím se touláš bůhví kde, já abych tě někde astrálně honila, nemám už na to věk. Oskare, měl jsi ze mě strach zbytečně. Nepozemsky chladný průvan jsem na tebe poslala jen jednou a právem, Oskare, právem. "

Julie umývala nádobí a rytmicky u toho podupávala.

"Přicházíš skoro každý podvečer, už mnoho let, v nezměněné podobě. Rozhodla jsem se ukončit tento vztah, ukazuje se kontraproduktivní. "

Utáhla vodovodní kohoutek a chvilku si ještě pohrávala se svými představami.

"Rozcházím se s tebou, Oskare, už za mnou nechoď."

Po tomto každodenním rituálu se osprchovala, natřela se mlékem, pozdravila všechny živly:

" Ponech jiskru. Zchlaď mé čelo. Ošetři duši. Dej pevnost mým krokům."

Julie se velmi těšila na letošní oslavu Valpuržiny noci. Všechny podmínky se sešly ve velmi příznivé konstalaci: Luna bude v úplňku a stát bude ve znamení Štíra, jež proniká hluboko pod povrch světa věcí i jevů, noc se zlomí z pátku na sobotu a blána mezi prostory tak bude prostupnější, pro Festival sester byla vybrána zřícenina starého hradu postaveného na místě keltské obětiště, místo to bylo nabité prosvištěným časem, nebe se zdálo již několik dní jasné a představa několikadenní volnosti toto vše korunovala. Snad jen vidina Oskara, přicházejícího s posměšným úsměvem nezván kdykoli se mu zachtělo, jí rušila příjemné napětí před velkou nocí.

Ze všech sester, které znala, měla k Daimoně nejblíž. Potkala se s ní tak jak se říká - náhodně, na břehu potoka, kam házela lomikámen, aby za ní už Oskar nechodil, a Daimona jí poradila zaříkadlo, které platilo na stvořené přízraky. Julie byla udivena Daimoniným klidem, protože ona sama byla trestí výbušnosti, a zeptala se jí, kam jej chodí sbírat.

"Tamhle za tím březovým hájem ho rostou celé haldy, hnije to tam a nikdo to nesklízí," ukázala rukou Daimona a z obzoru se zvolna vyloupl bílý les obkroužený prstencem hebkých trav.

Seděly tam pak spolu celý den a sbíraly klid. Rostl tu kvalitní, natolik dobrý, že se dal i několik dnů uchovat.

"Já z toho zkusila i marmeládu, ale zavařené to není ono", prozradila jí Daimona.

Cestou do města si vyprávěly dlouhé příběhy a smály se a povídaly si o líčení a o módě a o fluidických kondenzátorech a o rozmanitosti vztahů mezi lidmi a Daimona jí řekla:

"Už dlouho potřebuji potkat svou matku a zdá se mi, že jsi to ty."

"Mohu být tvou matkou, ovšemže jen za předpokladu, že ty se staneš matkou mou. Tím pádem budeme sestrami".

Líbilo se jim to, a trávily pak dlouhé hodiny nad hvězdnými mapami, nákupy v obchodech, a pokud spolu nebyly, zůstávaly ve stálém spojení.

Z nasbíraných košíků klidu navařily balzám na nervy. V Juliině kuchyni to tehdy bublalo jako v Kelleyho pracovně ve Zlaté uličce, balzám přetýkal a kypěl, voněl jako soulad souvztažností, a když do něho ještě nakapaly zlatou vodičku pro slunce v duši, bylo jasné, že se povedl. Nabízely jej pak známým i neznámým lidem, ti se většinou pomazávali obvykle ještě přípravky firem Fucker & Gambler či Osol Baby, takže bývali mazáni alespoň více, když už ne všemi mastmi. Účinky se do dvou dnů ztrácely.

Julii zas v té době začal navštěvovat Oskar a ač i ona si potírala spánky vrstvou až třícentimetrovou, klid se nedostavoval. A tak možná že celý ten jejich slavný experiment byl pouhou iluzionistickou produkcí kabaretiérské dvojice s flitrovými nášivkami.

To je sblížilo ještě víc, a když objevily, že obě mají obuv číslo třicet sedm a na východ otočená čela postelí, věděly, že se znají a že není co tajit. Tedy takřka.

"Pověs si nad dveře kytičku vřesu a pro jistotu vyměň zámky," říkala jí Daimona, když Julie celá zničená šeptala, že Oskar je tu zas, vrátil se a chová se jakoby nic.

Snad tedy teď, o Valpuržině noci, se jí podaří ho odkázat zpět do říše stvořených přízraků a nasbírat zase něco klidu do zásob před nadcházejícími parnými léty. A nejen to, věřila, že jim bude sesláno několik nových a zajímavých vzkazů, ve společnosti sester, o nichž už dlouho slýchala jen to nejlepší, že tato noc přinese víc než jen běžné každodenní čarování.

Těsně před odjezdem spěchala Julie nakoupit ještě lahvičku černých oliv, jemný uzený sýr, bagetky sypané sezamem a hořkosladký podvečerní drink. Oblékla se do černobílých šatů a na krk si připjala jen lehce do hexagramu nahrubo zbroušený rubín.

Když přicházela ve stanovený čas ke smluvenému místu na starém vrakovišti, uviděla před sebou Daimonu, kterak vláčí košík s ovocem, čokoládovými bonbóny, vaječným likérem a třemi druhy ořechů. V druhé ruce nesla náhradní kanystr s benzínem. Přes ramena měla červenomodrý šátek a ve vlasech stuhu v týchž barvách.

Nechtěly zapomenout na nic důležitého, věnovaly pozornost každičkému detailu přípravné fáze odjezdu do nových souvislostí.

Noci, noci, černá noci, volalo cosi v Julii, a byla to dychtivost, ženu se tryskem splnit si svá přání, buď mi nápomocná, noční zvuky, hrajte v e-moll, měsíční paprsky, zbarvěte krajinu, ztlumte ji do tónů zamlžených náhodných sekání, tento svět je místo nabité k prasknutí!

"Však taky ve švech praská, a my ho ještě přiživujeme larvami našich neschopností, iluzí, závislostí a leností ", slyšela odpovídat Daimonu.

"Odpočinek neexistuje, " povzdechly si obě nad svými zavazadly naplněnými cestovními potřebami, potřebami živočišnými i citovými, Daimona si přibalila i smyslnost a Julie nesplacené dluhy.

"Nechtěla bys nechat alespoň Oskara doma, kufr se skoro nedá dovřít," navrhla Daimona.

"Klidně. Oskare, vystup si. Oskare, vrať se ke všem čertům".

"Všichni čerti se kvůli Oskarovi namáhat nebudou."

"Myslíš? To ho neznáš. Oskare, vrať se alespoň k několika čertům, alespoň ke dvěma rohatejm! K jednomu...."

"Nedoprošuj se, odejde rád a sám," a Daimona mu umístila pod rohy jeho nedodržené sliby a neuskutečněná předsevzetí.

"Mám je náhodně s sebou, uvidíš, jak se mu tu přestane líbit"

Začaly si ho nevšímat, Julii to šlo hůř, protože se kdysi s Oskarem společně vykoupali v proudech sdílené intimity, ale podařilo se jí vyhodit z rozjetého vozu své brýle proti slunci s růžovými obroučkami, a tak se postupně čím dál tím méně nechávala znepokojit přízrakem dýchajícím jí zezadu na šíji slova vášně, touhy, prudkosti a bezhlavosti.

Auta se po dálnici vlekla jak zpráskaní psi, a výprask to asi musel být pořádný.

"Zajdeme se navečeřet a dáme si silnou kávu", zasnila se Daimona a lehkým pohybem prstů jakoby udělala z předjíždějícího řidiče paroháče.

"Zaslouží si to, jistě podvádí svou ženu už mnoho let", smála se jeho zděšení Julie. A on opravdu svíral rukama volant, jakoby mu narostla náhle kopyta.

"Nudíš se?" zeptala se po chvíli Daimona, když Julie už poněkolikáté v pauzách spíš kratších měnila barvu jejich vozu.

"Vybírám ten nejvhodnější odstín, ale situace se stále otáčí"

"Situace se má otáčet, aby do ní bylo možné investovat."

"A investice do otáček se vyplatí," a Julie kradí chtěla otočit hlavou.

"Nehýbej se, silniční kontrola bdělosti, " zpozorněla Daimona a rychle se pustila do úklidu všech rozhozených náčrtků možných budoucností.

"Není ani vidět volant, brala jsi ho vůbec?"

"Ksakru, musíme si posloužit mandalou, máš nějakou v dosahu?"

V jediném mžiku volant na svém místě, barva vozu ustálena, netopýři obav rozpuštěni v molekuly lehkého znepokojení.

"Žijeme ve hmotě, nezapomínej na to, Daimono, " varovala Julie, když už zase vřazeny do vlekoucího se hada vozů popojížděly směrem k ohlášenému festivalu.

"Ani chvilku, sestřičko, a je nutné toho využít."

"Využít prokletí?"

"Dokonalost míjení je dána nedokonalostí našich povah. "

Slunce zlehka zapadalo za navrstvený balast kamenů, hlíny a jiných rudimentálních usedlin a už už zvalo noc, velkou noc, Valpuržinu.

"Brána mezi světy se stává prostupnou v obou směrech. Kývavý pohyb přináší ulehčení. Odhoď nepohodlné do věčného ohně Nesmrtelného popeláře," recitovala Daimona starý spis Sesterstva věrných.

Začaly se dohadovat, zda znovuvzkříšení sesterstva má smysl a zda-li si ono zachovalo smysl původní, totiž tlumočení tajemství velké Matky z dcery na dceru. Nebylo jednoduché posoudit osvícení v podmínkách postmodernismu, kdy Buddhovo vidění bývá neurology označováno za následky záchvatu epilepsie a Dostojevského Běsy za pouhou maniodepresivní psychózu. Ano, brána mezi světy bývá prostupná oběma směry dost často, a záleží jen naší trénovanosti, zda se stihnem vrátit včas. A celí.

Sesterstvo kdysi mělo tu svatou povinnost sdělit ženám na prahu dospělosti, že každodennost je místem pro vznik důležitých vesmírů, že síla zdvihající pokličku z hrnce je silou stejně tak jako zaříkávání proti poranění, že si lze hrát s kamínky stejně tak jako nás mohou nudit brilianty, že pouta náklonnosti nejsou jen v dotycích a dotyky že znamenají setkání a setkaní člověka s člověkem je opravdovým štěstím a rozdíl mezi člověkem a člověkem může být větší než mezi člověkem a kamenem....

Neví se, kolik z původního vědění zůstalo zachováno, jisté je jen, že sotva počaly vycházet první ze série knížek Děvčátka na slovíčko, sesterstvo se ztratilo z obecného povědomí mladých dívek a bylo postupně nahrazeno foceným comics v časopise Jsi jednička.

Upoutávky na come-back Festival sesterstva běžel po alternativních kanálech, což mu propůjčovalo jistou důvěryhodnost.

Julie s Daimonou se shodly, že cokoli se o Velké noci, noci Valpuržině stane, bude mít svůj význam, bude v rovině poselství a bude nutné to interpretovat z roviny symbolů do jazyka sklonku tisíciletí.

Když se soumrak stal natolik vlahým, že se mu odolávalo jen ztěží, a když odbočka z dálnice slibovala blížící se cíl jejich cesty, zastavily u vyvýšené skály a rozprostřely tam koše s jídlem.

"Svět je veliké místo a vejde se tam mnoho věcí," povzdechla si Julie a rozostřeným zrakem přejela zvlněnou krajinu kolem.

"Odpočinek neexistuje," protáhla se Daimona.

"Připrav se na svou smrt", odpověděla Julie.

"Je lépe mít Mars ve dvanáctém domě než u sousedů", glosovala Daimona.

"Co ses ještě naučila, předveď!"

Daimona načrtla několika tahy ďábla na protilehlou horolezeckou stěnu ( "To umím taky!"), popsala jí podrobně Oskarovy zlozvyky ("Doučím se...!"), tlumočila skřivánčí trylek do podoby lidských slov, a bylo to o důvěře, ("Půvabné!"), pomocí příručních hromůblesků stvořila bouři ve sklenici vody ("Ještě bagetku?") a pád předešla pýše,

" ...to nepoužívám, ale umím to" dodala. "A ty? Něco nového?"

Julie tedy vstoupila dvakrát do téže řeky, na vteřinu zastavila čas v okruhu jednoho metru, na dvě pak ve své mysli, udělala z komára velblouda a zorientovala se ve španělské vesnici.

"Nemám teď tolik času, a moc mi ještě nejde nošení modrého z nebe," řekla na vysvětlenou.

"Chápu."

Zaposlouchaly se do zvuků kolem, Luna se již vyhoupla do prostoru mezi dvěmi pahorky a trůnila majestátně, nerušena hvězdami, na sametovém podkladu rostoucí noci.

"Co asi.....!

Tentokrát ji Daimona rázně okřikla: "Jsem ráda, že tu chvilku není, nevoď ho sem!"

"Žárlíš! Já chci jen vědět, co asi dělá, že dnes nepřišel, když jsi ho těmi jeho závislostmi zavalila tak, že mi cestou někde vypadl," zasnila se Julie.

"Dobře, vystopujem ho, ať máš klid."

Daimona vyndala z košíku mobil a koutkem oka se podívala na Julii:

"Není tu signál..."

Ale to už Julie pocítila prudkou touhu mluvit s Oskarem, ujistit se, že je to bytost z ohně a vzduchu, stvořený přízrak, esence cynických něžností, a nedalo se tedy dělat již nic jiného, než co vzápětí ohlásila Daimona:.

"První dílek na displeji naskočil."

Soustředila se tvrdošíjně na tu myšlenku, viděla Oskara zřetelně před sebou, jeho bohorovnou přezíravost, chtěla ho slyšet!

"Druhý dílek na displeji naskočil. Ještě jeden!"

"Pomoz mi, Daimono," a Daimoně se tedy také zachtělo telefonovat Oskarovi. A třetí nesmělý dílek značící intenzitu telefonního signálu se vyloupl z šedi displeje.

Co mu vlastně chci, odkázala jsem ho do jiných luk, polí i mezí, proč jej najednou oslovím, chci to pouto oslabit nebo posílit, co očekávám od Oskara a co od sebe, od velké noci, co očekávám? Julie zmateně drží v ruce mobil, váhá jej použít, jako kdyby riskovala uhranutí, chce jej snad doopravdy uřknout, ten přízrak, co jí prostupuje dny a pojmenovává noci, noci, noci, černá noci, dej jiskru, zchlaď čelo, ošetři duši a dej pevnost mým krokům!

Vytočí číslo, zaslechne vyzvánění, po chvíli Oskarův hlas:"Příjem."

Co na to říct, Julii zachvátila v téže chvíli panika. A záchvěvem toho strachu a snad i větru se dílky na displeji síly ztrácí, mizí, odvanuly, spojení je přerušeno.

"Vaše spojení je přerušeno, Julie", vytrhla jí z kořenů Daimona.

"Na jak dlouho? Daimono, na jak dlouho?"

"Však víš. Kdo přivykne okamžiku, z toho se pot lije s o poznání větší lehkostí. O poznání, Julie."

Rozpačitě Julie sklízí zbytky do košíků, nejistě je odnáší do auta. První poselství Valpuržiny noci je tu, a nezbývá než jej interpretovat do řeči sklonku tisíciletí: až zase Oskar přijde, bude nepovšimnut, bez pozdravu, osloven jen nejhorším jménem, jaké náš jazyk zná, totiž blázen, nechán na pospas toku řeky času, do níž Julie umí, ale neučiní tak, vstoupit dvakrát.

"Je to velmi nebezpečné kouzlo, viď ?"

"Nebezpečné jsou motivy jeho provozování, sestřičko."

Noc již nakročila směrem ke své půli, vydaly se dál. Pod kola vozu nafoukly vzduchové polštáře nedočkavosti, aby jely rychleji. Řítily se lehce jasnou nocí až k rozcestníku označeném třemi směry: Touha, Dokonalost a Utrpení. Na mapách rozcestník zakreslen nebyl, do hradu v nich vedla jediná cesta přes malinkou vesničku jménem Jednota.

"Zeptejme se někoho," navrhla Daimona, když zmateny zabrzdily uprostřed křižovatky.

"Skvělý nápad," a Julie začala rozkládat karty s otázkou "kudy?".

"Jsou nějaké dvojsmyslné, seřizuješ je někdy?"

"Ale ano, jsou jen trochu rozostřené."

Čekaly, která první vysloví jejich odpověď. Minuty už zatančily čtverylku, když Julie řekla:

"Touhou se snadno zbloudí, že?"

A zas skotačení času. Pak Daimona:

" Dokonalostí často zapomeneš cíl své cesty, je to tak?"

Luna ve chvíli zacloněna těžkým mrakem, hustota temnoty blízka olovu. Cesta plná děr, výmolů a poházeného kamení. Občas kmen napříč, jindy kaluž vody, vše ve tmě černé, odstínu netopýřích křídel. A zvuky. Houkavé, hýkavé, sykavé, kvákavé, bolavé, mokvavé, zmatené, raněné. Jediným pohybem široko daleko byl jejich šinoucí se vůz. Polštáře nedočkavosti propíchnuty o trny pochyb, jež cestu hustě lemovaly. O přední sklo se jim třikrát rozmázla poletující pochybnost.

"Pochybuju-li, zda ještě mohu, pak bezpochyby již nemohu," rozeznala Julie reklamní nápis na žvýkačce, již si vsunula strachy do úst.

Ulehčeně si oddechly, když před sebou zahlédly obrysy věží hradu. Postupně rozeznaly i neonové reklamy s nápisy Festival sesterstva - sponzoruje Carlsboro a časopis Jsi jednička.

Dojely opatrně až pod úpatí kopce, na němž hrad stál, a zvědavě se, pěšky už, vydaly vzhůru. Upoutávky na Festival, stejně tak jako stánky s klobásami a pivem, lemovaly celou točitou cestu vzhůru. Odlesky reklamních tabulí vrhaly barevné odlesky po okolní krajině a osvětlovaly tváře stále ještě přicházejících návštěvníků, ačkoli se vše zdálo být již v plném proudu. Zvuky elektronických nástrojů zaznívaly neodděleny od hluku davu obléhajícího prodejní stánky a výkřiky euforie občas vylétly až k oblakům. Kupodivu tu nebyla převaha žen, ty měly většinou černé vlasy, černé rty a černě nalakované nehty, také jejich oděv byl tmavý a ověšeny byly velkým množstvím stříbrných šperků, zejména krucifixů. Muži žádný viditelný jednotící prvek neměli.

U vchodové brány visel program Festivalu. Kromě různých názvů kapel, dvou diskoték a slibu návštěvy bomby mezi dýdžeji obsahoval již jen přání bezstarostné zábavy. Za malým stolkem, kde se mimo vstupenek prodávaly i malé umělohmotné figurky čarodějnic v různých polohách, jež se netajily svým sexuálním roztoužením, seděla asi tak devatenáctiletá černovlasá dívka s pihou nad levou stranou širokých rtů, s plnými ňadry a silnými stehny.

"Jsme tu správně ?" zeptala se jí Julie.

Dívka si ji změřila pohledem a odpověděla: " No, pochybuju."

Po chvilce dodala:" Dva lístky sou za sedum set vosumdesát, eště máme."

Julie a Daimona se otočily, nasedly do auta, a dojely mlčky na kraj nejbližšího města. Tam se ubytovaly v levném penzionu bez snídaně a stále ještě beze slova vyrazily pěšky po dálnici vedoucí do středu města.

Byla krátce po půlnoci, velké půlnoci, Valpuržině. Luna stála v úplňku obvoněna hebkou sytostí ve středu temně modrého nebe stále ještě ve znamení Štíra, které právě proniklo hluboko pod povrch světa věcí i jevů.

Na obzoru obrysy těžké industrie zvěstovaly s lehkým půvabem v jakých kulisách se bude odehrávat zbytek magického přešlapu do jiných světů.

" Je velká noc a my šlapeme dálnicí do centra města navštívit nějaký noční klub, není-liž pravda?" promluvila do ticha přerušovaného jen občas projíždějícím automobilem Julie.

"Ano."

"Budeme pít víno, zpívat hity osmdesát let a tančit, že?"

"Svět je veliké místo a vejde se do něho spoustu věcí."

Po chvilce Daimona pokračovala:" Budeme rády, bude-li ještě nějaký klub vůbec otevřený a pokud bude i útulný, budeme příjemně překvapeny."

"Nic není samozřejmé."

"Exkluzivita neexistuje."

"Očekávání....."

"Tak, tak...."

"Předveď, co ses naučila!"

Daimona nepochválila dne před večerem, jak do lesa zavolala, tak se i ozvalo, a ohromné billboardy podél dálnice přeměnila na dubovou alej.

"A ty?"

Julie nenaučila starého psa novým kouskům, pojmenovala Oskarovy zlozvyky, zadržela na vteřinu dech i blížící se déšť a přezpívala zvuky noci. Obě věděly, že je to slabé.

"Svět je veliké místo, vejde se do něho mnoho věcí, ale nemusíš všechny potkat, že?"

"Štěstí přeje připraveným. Nemusíš potkat žádné. Až když si je vytvoříš, tak je potkáš."

Noci, noci, černá noci, exkluzivita neexistuje, a co tedy inkluzivita?

Julie s Daimonou vešly do útulného klubu v centru města, bylo ještě otevřeno. Pily víno, zpívaly staré písně a tančily dlouho do rána ve společnosti dalších sester, které volaly nadšeně : " My taky, my taky!" na Juliino vysvětlení, že přijely na slet čarodějnic, protože je velká noc, a byly veselé, byl pátek a ony zítra nespěchaly do svých zaměstnání, opily se na tom podnikovém večírku ženského kolektivu, jejich dny jsou otisknuté jeden na druhý.

Do penzionu Julie a Daimona dorazily, když už svítalo, chvíli se věnovaly erotickým hrátkám, protože i ony byly opilé a toužily po pestrosti, a jak si ustlaly, tak si i lehly.

Černá noc, velká noc, v níž se brány mezi světy otevírají a blány mezisvětů se stávají oboustranně propustnými, byla pohozena v koutě toho laciného penzionu a čekala, až bude znovu použita.

Usušena a nadrolena do instantní kaše s příchutí právě objevené inkluzivity, je možno jí nabídnout kdykoli ke konzumaci, jako příloha je vhodná nějaká mystická zápletka či velmi neobvyklý pocit.

Neochucena pak zanechává kdesi na horním patře lehkou pachuť zklamání, že svět sice je veliké místo, kam se vejde mnoho věcí, avšak ty věci se opakují v počtu obměn nikoli nekonečném.

Povídka pátá o Juliině artistickém kousku

Od té doby, co předvedla Julie svůj vrcholný artistický výkon, jakoby jí všechny síly opustily a odkapávaly z ní v drobných smolných kapkách do podoby viditelných patníčků, roubících pěšinu jejího pochodu. Proudily z ní s intenzitou dobývání říše Inků a všichni Fernando Cortesové všedních dní se smáli a pochechtávali a Julie, vrcholná akrobatka, se lehce usmívala též.

"Mé síly jsou nezměrné," říkávala dříve, a byly, tak jako se jeví nevyčerpatelné prvotní surovinové zdroje. Byla to však iluze, a jen videový záznam jejího vrcholného čísla, jejího maister-sticku, svědčil o dobách, kdy Julie - vrcholná artistka zářila coby zlatý hřeb všech open-air actions. Zabývala se artistikou již mnoho let, když se rozhodla skončit s touto disciplínou, protože po ránu se čím dál tím častěji cítila jinak než svěže.

V ten podvečer ochozy plné, tribuny přetížené, prosvětlené šapitó vycpáno nádivkou očekávání. Julie nechává příchozí čekat, líčí se v šatně, zkouší si různé druhy vrásek, na poslední chvíli mění stříbrný kostým za přeci jen zlatý, znovu ještě poslouchá vybranou hudbu, rozmýšlí, zda použít verzi s orchestrem nebo bez orchestru; není zcela prosta nervozity, zadívejte se pozorně na její úsměv, chvěje se. I na tom videovém, drobně ozrněném snímku to lze rozpoznat. Je totiž pravdou, že Julii se zrovna do této do manéže vůbec nechtělo, vnímala silně její sprostotu a vulgaritu, cítila rozvlněný dav, nechtěla svůj poslední artistický kousek předvádět zrovna tady.

A tento kus již dlouho nepředváděla, naposledy snad někde na Krétě možná samotnému Mínótaurovi...Byl dost krkolomný a byl náročný na přípravu a jedna malá chybička mohla vážně poškodit jak celý výsledný efekt, tak Juliinu páteř, mozek, míchu, srdce, játra, ledviny, částečně i slinivku a jako druhotný následek by se samozřejmě dostavila hormonální nerovnováha.

Toho všeho si byla ovšemže vědoma, ale zčista jasna, a i z dalších zdá se neposkvrněných souvislostí pozvolna vytanuvší Okolnosti nedaly jinak a tak dlouho jí přemlouvaly, hučely do ní a neváhaly dokonce i citově vydírat, až řekla:

"Dobře. Mé síly stále ještě jsou nezměrné, a tak předvedu tento artistický výkon, o který mě tak nevybíravým způsobem žádáte. Zablokovaly jste mi účet u české spořitelny a znemožnily si vytvořit nový u Vorestbank, z mého automobilu v noci usáváte benzín a dokonce jste mi pomazaly kliku fekáliemi, rozšiřujete o mně pomluvy v odborném tisku, že nejen že již artistiku neumím, ale že jsem se jí nikdy ani nezabývala a moje úspěchy že jsou podvodem. Staniž se. Termín si zvolím sama."

"Nezvolíš, " zakvílel houf Okolností a určil jí datum 13.12. v 16.15.

Julie tehdy pod palbou reflektorů zvídavých osvětlovačů vstoupila do manéže za zvuků mechanického virblu, a předvedla všem příchozím svůj takřka nekonečný veletoč. Potlesk i pískot nebraly konce, výkřiky obdivu se mísily s pochybovačným šuměním davu, a Julie se na visuté hrazdě, bez záchranné sítě, pár metrů pod oblačným nebem otáčela ve zdá se nekončících veletočích, smotcích a závitech, točila se jako říční vodomlýnek zvoucí sluneční energii, lákala svými otočkami potlesk pro jejich dobarvení, cválala po provazech hrazdy a tryskala v nekonečných proudech samopožerných vletů do svého vlastního těla, visela hlavou k obloze a nohama k říši svého kmotra Lucifera, prohýbala se v jinotočích a zvala ostatní viselce k připojení se k jejímu kousku. Deset minut. Dvě hodiny. Týden. Rok a půl. Deset let. Pak skončila.

Dech došel jak Julii, tak osvětlovačům a divákům. Lampy vyhořely, manéž potemněla, a Julii neuspokojovalo točit se ve víru tmy. A diváci se zdáli být již spíše znechucení, a tak Julie dokončila svůj poslední točkolotoč a prohlásila své číslo za dostačující:"Myslím, že již stačí." Dost možná si spousty lidí nepovšimlo ukončení maister-velesticku, setrvalo v pozicích chápavých dohližitelů a usmívalo se jakoby ze sna.

Julie se zatím odlíčila ve své šatně za hlavním stanem a všecka rozechvělá si začala pomalu vybavovat uplynulý čas. Dlouho nemohla pochopit, že se nalézá v klidové poloze, že okolnostem již vypršela jejich umělecká smlouva a že je tedy volná.

"Jak volná, to již pro nikoho nepracuji?" a připadala si jako nezaměstnaná.

Bylo velmi zvláštní se usebrat a zklidnit vnitřní víry, bylo velmi obtížné se naladit na výkon, jež musela pojmout jako právě dokončený, bylo vysilující v něm nepokračovat. Napřená energie se odmítala vrátit zpět a Julie ještě velmi dlouhý čas kroužila v myšlenkách pod kopulí nebes. Nabytá svoboda bolela a Julie nevěděla, kam s ní. Přídavek byl rozhodně nežádoucí a jiné angažmá ji v tu chvíli nezajímalo. Klid jí však bral klid, seděla nechápavě ve staré šatně podniku, jež jí nabídl výdělek a pokoušela se nadechnout. Rozmyslet si své další kroky. A ani jeden děkovný lístek nezalétl pod dveře maskérny.

Julie se vyčerpala.

Jakoby jí síly opustily, jakoby je nikdy ani neměla, zbyla sama sobě, měkká, vyhořelá hadrová loutka. Pamětníci jejího toče pod oblaky jí občas připomínali její vzepjetí, po nějaké době si však již nebyla jistá, zda-li to byl jen stav jejího vědomí, či reálně odskákané přemety. Její vyčerpanost jí teď nedovolovala jiný pohyb než ploužení, jiný pocit než nenaplněnost, jiná slova než: "Děkuji, nemohu.", jiný životní styl než konzumní. Mnohokrát se ptala sama sebe, zda opravdu měla podstoupit ono vystoupení, Erýnie Okolností jí však nenechaly na pochybách:

"Muselas."

"A toto je poplatek. Myslíš si snad, že vykoupení duše do sběrných surovin, do ráje recyklace, je jen jednoduchou transakcí?"

"Neznala jsem přesné podmínky smlouvy, a byla jsem vámi donucena ji podepsat. Jaký je tedy poplatek za deset let slávy?"

"Deset let osamělosti, hadrová panenko."

"Za obdiv davu?"

"Pohrdání lúzy."

"Za prožitou vášeň?"

"Vyhořelost, náš malý poslušný mrzáčku..."

Když vyhoří oheň, jenž po léta rozpaloval všechny příchozí, když ohni schází jiskra, jen neosobní okolnosti mohou zůstat chladné. A ony zůstaly. Dodatek ve smlouvě o provedení takřka nekonečného veletoče skutečně hovořil o tom, že po výkonu přijde propad, za radost že se platí žalem a za extázi skučností. Že konečným stavem musí být rovnováha sil, ať už hrůzy nebo sympatií, a jakékoli vymknutí má svou odpověď, protože žádoucí je klid, souměrnost, harmonie. Na konci smlouvy stojí malá noticka:"Opravdu chceš toto? A jsi ochotna za to platit?" Napíšeš-li, že ne, Chladné Okolnosti s nezměněným výrazem ve tváři tento bod smlouvy přezíravě přehodnotí podle svého. A Julii nejprve daly sílu a posléze zase vzaly.

Teď je vyčerpaná.

Únava jí zavírá víčka co každé dvě hodiny, mdlý hlas nelze pozvednout než k povzdechu a ruce nevyletí výš než do prosebného gesta. Deset let slávy. Deset let vzepjetí. Křídla nyní vrácena do půjčovny kostýmů, videozáznam zasut ve videotéce Spolku přátel vrcholné artistiky.

Co dělat, scházejí-li síly k dalším cvičením, jak obstarat peníze na nájem, kudy chodit, abychom nebránili všem rychlejším v jejich svistu? Jak bez síly najít nástroj k rozhrabání popela a rozfoukání malých žhavých uhlíků? Julie prosila světlušky o jejich svítilny, fosforeskující pařezy o odlesk světélkování, západ slunce o zbytek záře, svatou Lucii o shovívavý úsměv, bouři o blesk, svého kmotra Lucifera přímo o pochodeň.

"Kdysi jsem byl Světlonošem", začal statný čtyřicátník svá vyprávění,"ale teď již nosím jen brýle."

A víc už ani muk.

"Máte oheň?" zkusila se tedy Julie zeptat dlouhovlasých mladíků na autobusové zastávce na kraji města.

Škrtli zapalovačem, jakoby házeli perly sviním, a pobaveně se dívali, jak Julie hledá, co si vlastně chce připálit. Pak přijel autobus a oni odjeli.

"To byla ta artistka," zaslechla ještě hlas mezi přivírajícími se dveřmi.

"Už nejsem artistka, nedá se stát na špičkách tak dlouho, jak si možná myslíš," chtěla zavolat Julie, ale asi to bylo jen zašeptání, protože autobus odjel bez dalších slov.

Procházela se po poli, kde se povalovala v neučesaných kupkách její sláva, hejno Erýnií Okolností v zádech.

"Nedáte mi pokoj," spíše konstatovala Julie.

"Je bytová krize, bytování není dnes jednoduchou záležitostí."

"Mám podanou žádost."

"Takových vás je!"

"Jsem v pořadníku?"

"Ale ano, na 1 069 145. místě.To je slušné. Jsi skoro již v první miliardě."

"Dík za uznání. Máte oheň?"

"Jistě, v jaké formě by to mělo být?"

"Za poskytnutí ohně?"

"Mise ve vyprahlých oblastech."

"Souhlasím. Ve formě náhodného setkání."

Erýnie Okolností odšuměly pryč.

Julie očekávala každým dnem blesk z čistého nebe, jiskrný pohled, žhavou letní noc, výbuch městských plynáren, horoucí srdce, ohnivé tango, zkrátka cokoli, kde by si mohla připálit. Dobýt se.

Avšak když v polích za městem neznámý žhář podpálil stohy s její polní travou, nevznítila se v ní ani jiskřička pochyb, zda je to dobře.

"Tak je to správné a tak to má být," vznesla ruce do výše srdce a čekala. Oheň však nikde, síly nepřicházely. Okolnosti tedy chtěly tak, že na Juliin artistický výkon celé město zapomnělo. Pár osob dokonce Julii pomluvilo, že si vše vymyslela, že své postižení odůvodňuje smyšlenou historkou, jakýpak takřka nekonečný veletoč, toho není nikdo schopen, natožpak Julie, která si zvládne obout samostatně leda tak levý střevíc a s pravým už má potíže. Veletoč! Pod oblačným nebem! A kde tedy byla zavěšena visutá hrazda, kdo pronajal pozemek, měla Julie sponzora? Zaplatila řádně daně? Ne? Kdo tedy byl její zaměstnavatel, kdo nabídl uměleckou smlouvu?

"Okolnosti mě donutily, chtěla jsem již artistiku dávno pověsit na zlatý hřeb."

Nikdo jí nevěřil, tak jako se nevěří obecním hrbáčkům, že jejich hrb jsou zhmotnělé sny a iluze, které si někdy dříve bez ustání vláčeli s sebou. Dostal se jí do rukou odborný časopis s kasuistikou několika lidí, kteří podlehli samovznícení, hned si vzpomněla na škodolibost Erýnií, nepodlehnout, nedostat strach! Vyslechla přednášku známého filosofa o vzniku ontologické reality samovznícením, nedostat strach!

Jak plynul čas, Julie poznala, že Okolnosti svůj slib neplní. Sbalila si proto do uzlíčku poslední zbytek sil, který doma našla, a doploužila se na pole za městem, kde se odehrála jejich poslední rozmluva. Erýnie přisvištěly v tu ránu ze všech stran a obklopily Julii, která již nemohla ani stát na vlastních nohou.

"Víte, proč jsem přišla!"snažila se Julie pozvednout hlas.

"Jistě. Neplníme slib. "

"Přiznáváte tedy?"

"Samozřejmě, bezvládná marionetko, samozřejmě. Co jsi čekala? Že vše má svůj skrytý význam, že souvislost významů je i souvislostí jevů, že obecná pravidla platí nepokroucena, že následek lze zaměnit za příčinu a že v našem světě dobro vítězí nad zlem?"

Jejich divoký chechtot rval Julii uši.

"Nejen, že za všechno se platí, platí se stále, z něčeho musíme být živy. Tvoje síly se nám hodily, a teď, když už jsi k nepotřebě, tě necháme jít si svou vlastní cestou, jedná se o tu pěšinu, lemovanou patníčky tvých vyhořelých rezerv."

Julii se rozstřelil její dosavadní obraz světa.

"Nevěřím tomu, jste lhářky a podvodnice, banda ničemných prodejných holek, v tomto světě neplatí vaše průpovídky!"celá se rozohnila Julie. Vyskočila, láteřila, klela jak dlaždič a kvílela jako fúrie, to bylo samé:" Vyhýbáte se svým vlastním zákonům!" a" Kdo vám dal právo vysmívat se přirozeným věcem ?", a mnoho dalších výkřiků přidala Julie ke svému láteření.

Erýnie Okolností, a teď to snad byly Okolnosti osobně, se zlehka usmály jedna po druhé, pohladily Julii po tváři, a řekly: "Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán."

Další dodala:" Neváháme použít žádný, byť nevybíravý prostředek k dosažení cíle. Je-li třeba podat výkon, pomažeme třeba kliku fekáliemi nebo zablokujeme účet u české spořitelny, je-li třeba dodat ohně, tedy síly, odvahy a rozhodnosti, tak třeba nedodržíme slib. Opatruj se, malá poučená hadrová panenko!"

A odsvištěly, odtáhly pryč, odnesly samy sebe, tentokrát jemnými, krouživýni, pomalými tahy za obzor, za vysoké hory a hluboké propasti, za bariéry našich postojů, názorů a charakterů, za hranice našich kulturních determinací, za meze statusů vrozených i získaných, do vedlejší vesnice dávné přirozenosti, do roubené chalupy přiznaných práv a tužeb, ale ta má na střeše korouhvičku a ta se stále točí, otáčí a pohupuje ve veletočích takřka nekonečných.

Povídka šestá o tom, kterak se Julie zcela bez dechu k věži přiřítila

Zcela bez dechu se přiřítila Julie k věži a prudce zabušila na její bránu.

" Otevři se, zhroucená novostavbo, odkryj své útroby!"

Z nitra věže nevycházel žádný zvuk, pouze prapůvodní ticho. Oblé, táhlé, vleklé, vteklé do širého prostoru kolem. Julie zabušila znovu a byla v tom naléhavost. A brána se rozevlála a rozletěla. Malou chvilku se nedělo vůbec nic a pak se objevila postava chlapíka v bílym hábitu. Pomalu a důstojně se Julie otázal:

"Odkud přicházíš a jakého jsi řádu?"

"Mám status uprchlíka. Prchám k bohu. Mohu zde přijmout útočiště?"

"Pomalu, děvenko, pomalu. Nejsme žádný non-stop hotel Pepíno s růžovou omítkou. Máš identifikační kartu?"

"Ale jistě, jistě, ale spěchám, jsem dlouho na cestě, běžím temným lesem, nač tedy formality?"

Pomalu pokýval hlavou, trochu poodstoupil, aby Julie mohla vejít, a zřetelně pronesl:"Netrpělivost."

Julie se představila, jméno toho muže se však nedozvěděla.

"Pokoj máš v prvním poschodí. Doporučuji použít výtah."

"Děkuji za ochotu, ale těch pár schodů vyjdu sama. A zavazadla v podstatě nemám. "

Shovívavá laskavost v očích v očích jejího hostitele ji zarazila jen mírně.

Až teprve když se hodná chvilka stoupání vzhůru proměnila ve chvíli zlou, když zpocenýma rukama objímala zábradlí a umdlenýma nohama okopávala každý další schod, když s dechem obtočeným kolem hrdla potají sípala a vyschlý jícen se zadíral přívalem proudícího vzduchu, pochopila, že nic není samozřejmé.

Samozřejmé že je pouze to, co lze uzřít samo o sobě, bez vysvětlujících stanovisek a poznámkového aparátu, bez nánosu spekulací a skrytých významů. Kritizujíc jistého profesora z Královce zleva zprava, jakoby evropské kopyto, jehož se držíme, bylo na samozřejmost tupé, nevybroušené, zanesené, ucválané a pak tím vším tak nějak unavené. A tak se zdá, že ve vrcholných výhoncích civilizace je samozřejmé takřka všechno.

„Nedůvěra,“ zaslechla ještě z veliké dálky, těsně předtím, než se pohroužila do široké postele za otevřenými dveřmi pokoje, jež jí byl nabídnut.

Probral ji tikot snad třináctera hodin a navodilo jí to pocit opět spěchu. Vyskočila a zase spadla zpět, nechápavý pohled chlapíka v bílym hábitu ji přikoval do původní polohy unavené příchozí. On chvíli mlčel, vypadal, jako by chtěl snad cosi podotknout, nakonec jenom povzdechl:“Vždyť jsem to už říkal...“

A po chvilce:“Jsem potulný kazatel.“

„Věcička z cárů a hader, já vím.“

Usmál se zlehka a hned zas zvážněl. A že už rozhovor byl pro teď vyčerpaný, samozřejmě odešel.

Jsou dny, kdy vše posvátné je uzamčeno plochými starostmi o pouhé přežití, kdy pach hmot převáží nad přívaly neustále tkaných snů. Není pak místo pro tajemství a vše je jednoznačné, nic nezávisí na našich přáních a náhody jsou pak skutečně pouhými náhodami, prodloužená ruka boží je ambulantně operována a není vidět jiný svět než ten reálný. Hledané symboly jsou zastíněny jednoznačnými výklady, šťastné konce z nich vyplývající jsou nahrazeny profánní rozbředlostí poznané nutnosti a touhu po velkoleposti ošetří i při nejlepší vůli nepodlehnout nanejvýš tak Oskarem oceněný snímek. A i při snaze dobrat se alespoň nějakých, když už ne univerzálních zákonů, se vše jeví jako jako chaotická změť ničím nepospojovaných dílků nepochopitelné skládačky. Nepředurčíš dne ani hodiny, tančíš makabrózní tanec s pitvornými vzdechy, ani jeden závěr není jednoznačný, zobecnitelný a všeobecně platný. A svět se stává nebezpečným místem bez záchytných bodů, bez světlušek.

Marnost takových dnů, strach z nich a touha uniknout z jejich zahlédnutého řetězce nás ženou do všemožných prostředí, situací a střetnutí.

Julii je má v patách, proto zabouchala zcela bez dechu na bránu věže a rezolutně tu žádala útočiště.

Vybalila si svá zavazadla, přestože ví, kterak tvrdila, že skoro žádná nemá. Nechtěla je nikde ukazovat, byl to totiž jen starý otřískaný kufr s obitými rohy. Vše nepotřebné z něho, a byla toho víc jak polovina, naházela do prostoru přilehlých hospodářských budov, do prostoru jakéhosi kozího chlívku. Narychlo z pohozených prken ztloukla vrátka, chlívek rázně přibouchla a opřela se o něho s úlevným :

„Nepamatuji se...“

Hlásná trouba z nedaleké kaple ji však oslovila bez okolků:

„Milá Julie, paměť je nekonečná velezrada. Vedlejší účinky úlevně přibouchnutých dvířek od kozího chlívku jsou halucinace. Trochu jsi se zakoktala v hlavomorně svojí duše. Přijetí útočiště zavazuje. Slyšela jsi slovo z hloží. Modleme se.“

Na závěr svých kázání se kazatel uklonil a pak zmizel kdesi v zámeckých zahradách. Po vteřince se ještě vynořil a houkl:

„Jsi favoritka prvního dojmu.“

Den co den pomalu prochází Julie věží, pomalu se s ní potýká. Svou komnatu si oblíbila, je kruhovitá, je do zelena, je bezpečná. Avšak ostatní prostory nikoliv.

„Věž je opevněna, Julie, nemáš se tu čeho bát,“podotkl potulný kněz, když zahlédl v jejích rysech znovu nejistotu a strach.

„Ano, ale její zbraně trčí dovnitř!“ zařvala Julie dotčeně a rozhodila rukama v dotčeném gestu.

„Podezřívavost“, prohodil on a odebral se opět do hájemství kaple.

„Můj dům, můj strach,“zašeptala ještě Julie vzdorně.

Monotónním hlasem čítává kněz večer co večer svá podvečerní kázání, prokládá je otčenáši v trvanlivém balení, houf oveček mu odpovídá.

„Milá Julie, unikla jsi drcení za živa na mlýnském kole rezignace. Slyšela jsi slovo z hloží. Modleme se.“

A žoviálně, jako by se již dlouho znali, ji často poplácá po ramenou.

„Tobě cesty běsné, sobě touhy děsné,“ neodpustila si Julie a nahlas pak řekla:

„Bydlím tu již pár dnů i nocí, prostě nějaký čas; proč se tu stále bojím?“

„Neumíš zacházet s opevňovací technikou. Útočiště je prostor uvnitř, bojiště je prostor vně. Nikoli obráceně, Julie.“

„Uvnitř - vně, zajímavé, toto rozlišení postrádám. Dá se to nějak naučit?“

„Jako všechno, Julie, jako všechno. Podívej, nejprve se vymezí prostor. Zde je to kruhovitá věž, tys ji sice nazvala novostavbou, nicméně jsem si všiml, že některé tvé rozlišovací schopnosti jsou mizivé.Tato věž je naopak součástí letitého opevnění, takže je prověřena časem, což je nejkvalifikovanější kontrolor.Tedy žádná novostavba, to zní jako novotvar, brepto. Takže nejprve se vymezí prostor. V prostoru se pak vymezíš ty. S větším či menším přesahem. Někomu nevadí, pokud mu kolečka procházejícího skejťáka nesoucího svůj nástroj přejedou po hřbetě dlaní, jiný má z téhož mnohadenní kopřivku. Jak jsi na tom ty?“

„Zřejmě ustoupím, aby skejťák mohl v klidu projít.“

„Chyba, děvče, chyba. Skejťák ti vstupuje do osobní bubliny, pakliže uhneš, nastane aproximatický tanec ustupujícího a vstupujícího. Takřka nekonečný.

„Chápu. Takřka nekonečný, jako veletoč.“

„Přesně tak. Takže: prostor vymezen, osobnost vydělena, co dál? Rozlišení. Toto jsem já, toto jsou ti druzí.“

„ Chci-li vnímat, je absurdní si stavět zdi mezi mnou a těmi druhými. Jsem součást jich, jsem oni, přijímám je. ‘’

„ I skejťáky?“

„Pokud mají promazaná kolečka... Omlouvám se, to byl vtip. Ano, prostě ustoupím. Skýtá to jistou dávku jistoty.“

„Julie, jak můžeš skýtat jistotu, když si pleteš útočiště s bojištěm. Jistotu máš mít uvnitř, takové banality ti musím kázat? Prokletý kolárek!“

„Neproklínej symboly nadarmo. Chápu pojmy. Proč však stále bojovat?“

„Není bezpodmínečně nutné. Ale je nutné mít zbraně otočené ven, a je zakázáno otáčet je dovnitř, jako to děláš ty, už víc jak čtvrt století.Však je nemusíš používat, pokud to není nezbytné. Jen pokud ti přejedou kolečka...“

„...hřbet dlaní...To je hezké slovní spojení, že?“

„Hezké slovní spojení...Julie, ty jsi takový blázen, takový hloupý popleta, je snad hezké, pokud ti ocelová soukolí vryjí nové dráhy čar osudu do tvých dlaní?“

„Proč by se tomu tak dělo?“

Potulný kněz ztratil trpělivost. “Uvidíme se později.“

Odešel. A zdál se vyčerpaný.

Osamělá Julie si zmateně opakovala, bloudíc samozřejmě bezcílně zákoutími věže:

„Vně, uvnitř, já, oni. Zde, tam. Chápu, chápu. To je dualita. Nutná objížďka k žádoucímu cíli, posvěcené poznání, pokora. Návrat ztraceného syna, stejně tak jako odchod zhýralé dcery, jedno jest. Bojiště, útočiště. Zde zřejmě tápu.“

Opevňovací systém bránil Julii ve volné chůzi, neustále se dívala pod nohy, přidržovala si šaty, aby si je nezatrhla, když neklidna svištěla chodbami zleva doprava a zase zpět.

„A mám už toho dost!“ Julii se zachytila spodnička a rázem jí bylo jasné, že útočiště je uvnitř a bojiště venku. Stačilo tak málo. Uchopila ovládací páku a veškerý ovládací zbrojní systém opevňování jedním tahem otočila zvnitřku ven.

A venku se setmělo tak rychle, jako když si pomyslíš. A první kapky. Juliino:“Leje jako z konvice“ je vzápětí nepravdivé, neboť intenzita náhle přispěchavšího deště znásobena ve vteřině dvěstěkrát.

„Snad by se tedy čerti mohli oženit,“ spekuluje Julie, nicméně to by musela být veselka opravdu jako za starých zlatých časů, o několika stovkách hostí, s hostinou přes tucet stolů, které tak tak unesou mísy pečení a džbány vína, s ženichem s očima jako litý nepokoj, s pannou nevěstou krásnější čajové růže, oba mají jiskru v těle a snědou pleť, tančí při cimbále sólo na zrychlující se melodii se stejnou náruživostí, s jakou přivedou později na tento svět malé ďáblíky, svatá Maria s černou tváří, to je veselka!

Blesk! A vzápětí ohlušující hrom! Ženich a nevěsta zrychlují své otáčky a zvou do kola další svatebčany, rej a povyk se stupňují a blesk a hrom až se stávají stohlavým hejnem točícím se ve víru zběsilostí...

Julie poznala, že je skryta, skryta v útočišti. Boj běsnil venku, za okny, pomalu již utichával ten souboj živlů, vítěze tu nebývá.

„A tak to platí vždy. Nejsi snad deviantní ani sebeštírka. Toto je jedno z mých posledních kázání zde. Jsem potulný kazatel. Slyšela jsi slovo z hloží,“ a opravdu odcházel rostlinnou hradbou směrem od věže pryč.

„Musíš odejít? Ještě mi není jasné všechno! Co třeba ten kozí chlívek? Co si mám počít s tím, že z Vladimíra se stal slavný entomolog a odešel se síťkou na motýly studovat chování hmyzu v tropických oblastech? Kam odkázat nezvané přízraky, Oskara například? A mohu...“

„Julie, rámcové vymezení máš uspořádáno. Pochopila´s, že před bouří zvenčí se dá skrýt uvnitř. Přiběhla´s zcela bez dechu, se statem uprchlíka. Žádala´s útočiště. Vyslechla jsi má kázání. Julie, co ještě chceš?“

Sklopila hlavu.

„Pošetilost,“ ohodnotila se.

Pootočil hlavou směrem od ní.

Pokračovala:“Měj se moc krásně. Nic není samozřejmé, já vím. Děkuji. A šťastné putování.“

Odešel.

„Vzniklo mezi námi pouto,“vyslovila Julie nahlas to, co se původně chystala přihodit do kozího chlívku.

„Jsem potulný. Třeba se vtoulám. Teď to není možné. Víš co máš dělat. Julie,“ zaznělo z dáli, nebo nezaznělo, byl to možná šepot listů zklidňujících se po té veliké, převeliké bouři, která tak jasně vymezila, kde co leží.

Žádaje původně útočiště, snad by teď žádala zas něco dalšího. Ale že nic není samozřejmé, s povděkem hledí střílnou kolkolem věže, součásti prastarého opevnění, jež prověřil sám čas, a to je nejvyšší kontrolor.

Vyjde ven, zamíří cestou kolem hospodářských budov k blízkému rybníku, zaktivuje své rezervní hormony, útočiště zůstává uvnitř. Na břehu rybníka se usadí do klidové polohy, vše se stalo tak dávno.

„Krutá vodo! “

A neví, jak by zažalovala dál. Jak vypovědět, co všechno získala, ach bože, není toho zrovna málo, a co ztratila... Sotva to poznala. Sotva to zahlédla, sotva zjistila, že to existuje, již to pozbyla.

A znovu tedy:“Krutá, krutá vodo!“

Kam až chceš stupňovat svou roztrpčenost, Julie? Chceš si z ní vypěstovat cosi rozsáhlejšího?

Myšlenky máš jak zdivočelé včely, jak útočný šik pirátské flotily, zamiř jejich hlavně ven! Příčina a následek již mají odzvoněno, vlády se ujímá synchronicita! Proto si buď jista, že ani potulný kněz, věcička z cárů a hader, ani on se svým pochodem neveze po proudu. Blíží se noc, chce složit hlavu, zná cenu útočiště. A teď ji znáš i ty. Opusť proto vypovídací ohrádku svých emocí, a hlavně se nenech donutit na ně přísahat. Zbrzdi se, rozvolni, a víš co? Noc již dopadla, jdi spát. Realita se pravděpodobně nezmění, a i když ty s sebou nosíš zapalovač pro případ náhlého propadu do jiného časoprostoru, měnit můžeš jen svůj postoj k ní. A pak se uvidí. A nežaluj už.

Julie oddělila jemný písek od hrubých kamínků, vevoněla se do putrefakce podzimního listí, a poslechla se. Vstala. Oprášila si šaty, ruce, mysl od smetí a zamířila pryč od spodních vírů stojatých vod.

„Lákala kukačka šakala,“ zaslechla na rozloučenou.

„Nedůvěra,“ oplatila dávnou lekci s nadějí, že je znám předmět probírané látky. A že nebyl, protože se neustále mění, tak jako luna, voda, roční doby, délka vlasů, prostě jako život sám, procitla brzy uprostřed své kruhové věže, těžce opevněné zbrojním systémem, lehce průchozí schodištěm takřka nekonečným či přístupnou výtahem, kterým bylo možno dosáhnout nečekaných vrcholků v kupoli věže během pomyšlení.

Rozhlédla se kradí, a bylo to tak. Byla zde sama.

Rozhlédla se do velikánského duhového oblouku, rozkroužila se v rytmu neexistující obruče, kterou malé děti nebo dospělé akrobatky nechávají obtáčet své útlé pasy, a bylo to tak. Byla zde sama.

Obvolala hladké stěny věže, vetkla se do jejích prasklin, očima se domluvila s jejími úzkými průhledy ven, a bylo to tak. Byla zde sama.

Bezpečna. Avšak sama. Avšak bezpečna. Sama. Bezpečna a sama.

Povídka sedmá o želvě

Julie se zahleděla neurčitým směrem skrz prasklou okenní tabulku a dopila svůj čaj dvěmi nebo třemi rychlými doušky, tak jako každé pondělí. Vzdychla, vydechla, nadechla se a tak se rozdýchala.

Hlavou jí kráčel bujarý hrobník ruku v ruce se zkroušeným šaškem, pohupovali rukama a dvojhlasně pěli píseň špatně odhadnutých možností a nedoluštěných tajenek. Julie se marně snažila rozpoznat jejich rysy, zaostřit na jejich tváře, mám použít mikroskop či dalekohled, jak odhadnout velikost těch, kteří po mně jdou, ve mně jdou, kol mě jdou, nebo snad do mě jdou, těžko říct. Přesto chtivě zavýskla. Sem s nimi, s podruhy, rozcupuju je v hnilobnou slátaninu sálajících nocí a deštivých odpolední! Sem s nimi, s pobudy, jejichž odér miluji zhruba tak jako šťávu z kořenové zeleniny se zvýšeným podílem celeru! Zašátrala zlobně rukama, nahmátla jen svůj rozlad a nekompatibilnost s klidem vůkol. Hrome!

„Co si přeješ?“ odpověděl hrom s burácením jen mírným.

„Dostihnout myšlenku,“ vyjádřila se Julie.

A: Hlavou jí kráčel bujarý hrobník ruku v ruce se zkroušeným šaškem, pohupovali rukama a v těch rukou drželi každý kus papíru.

Víc nic.

„Vcelku není zač,“ dohřměl svou službu hrom a vybouřil se.

„Ach ano, děkuji,“ocenila jeho úsilí Julie, pomyslela si však cosi o kupách marnosti. Své pobudy nedostihla.

Šla se poohlédnout po želvě. Nespatřila ji už několik dní, týden možná, nicméně nebylo to nikterak neobvyklé. Želva mizívala čas od času a leckdy i minutu od minuty, mizívala z dosahu stále se opakujících a věčných zelných salátů a červených řep, které jí Julie tak často a zřejmě tedy i tak ráda připravovala, až ji želva někdy podezřívala, že si věčnost představuje jako zelí s červenou řepou, a není to tak? zeptala se Julie, když jí to želva sdělila, ne není, jen možná opakující se je věčné, blbost, na to Julie, polez se najíst.

Nebo mizívala, když jí zvláčněly okraje krunýře, a ona pocítila nutnost překročení svých mezí, Julie to znala důvěrně, neboť to, že i ona občas zatoužila šlápnout svému stínu na kulich, mělo jako jeden z následků želvinu přítomnost zde. Želva se pak vracívala rozměrnější, hmotnější, jistě i moudřejší a prostě tak nějak větší.

Mizívala i z jiných důvodů, které Julie označovala za náhodné, a to k oboustranné spokojenosti.

Želva? A zvíře vůbec? Kudy jsi zase k tomuto došla, Julie, jakou klikatou cestičkou spletitostí?

Nu, na nebi se tehdy vzpínalo zas to slunce co vždycky a po něm i měsíc a hvězdy a snad i to listí na stromech, a tak… Procházka prostě.

A že Julie občas chtěla šlápnout svému stínu na kulich, vstoupila zrovinka do prodejny Zverimexu. To že neměla v oblibě zvířata.

S odporem poněkud pokračovala v procházce mezi řadami akvárií, terárií a klecí. Jakoby tak činila běžně, prohlížela si přebarevné papoušky, a ti se na ni dívali samčím pohledem a koketovali s ní, nebylo to úplně nepříjemné, hleděla na pospávající křečky, křečíky, morčata, bílé myšky a celou tu havěť hlodavcovitou, nechápala však stále, proč si toto všechno lidé konce dvacátého století tak oblíbili a vodili do svých příbytků. Ryby pluly zasněně vodami čeřenými nikoli Neptunovým trojzubcem a ocasy tritónů, nýbrž elektrickým ventilačním zařízením. Hleďme, civilizace! A z pekingského palácového psíka je dnes již taky pes.

A pak strašilky, červi, leguáni, želvy, bazilišci, varani, pavouci, brouci. Hemžení. Chvění. Vladimír.

I Julie se rozechvěla v té prodejně. Stočila totiž pohled bezděky na pavouka sklípkana, který zřejmě nedávno odložil svou starou, tmavě šedou kůži a nyní se bílý, nahý a bezbranný rovněž chvěje pod neustálými útoky much a mravenců, jež mu byly vhozeny do terária původně coby jeho oběti. Nová kůže už mu nedoroste. Nepozornost hospodářů, chyba v systému. Přechod od řádu v chaos. A entropie narůstá. Takže:

Sklípkanovo tělo již neodvrátí pomalé a vytrvalé útoky tuctů malých kusadel, a snad jen sílící vanutí rozkladu donutí znuděnou prodavačku, které bylo devatenáct let, probrat se ze svých nezájmů.

Ta prodavačka, a Julie si vzpomíná, že byla černovlasá s pihou nad levou částí rtů, plných prsou a silnějších stehen, kulatá prostě, ji sledovala tak nepřátelským pohledem, jako by jí snad Julie zmarnila pracovní příležitost či ještě hůře mezi ženami: odloudila muže.

"Známe se tedy odněkud nebo co?" tázala se sama sebe Julie a samovolně se jí mihla hlavou představa, kterak se v jejím bytě rozkřičel telefon, Julie jej zvedne a ta mladá dívka, ta zmutovaná trhovkyně, se představí neohroženě celým jménem, a slušně, rozhodně a neústupně Julii osloví. Stylem "chci své maso" jí oznámí, že Julii byl ten pomyslný muž před časem ukraden, a proto si jej už nemá dál nárokovat, protože teď je její a používat jej tedy samosebou bude výhradně ona, mladá dívka, a jestli ne, práskne s sebou do kaluže.

Šťastná hodino, která jsi nedopustila nikdy rozehrát tento příběh!

Roztočená jak Káča tápající po svém soukromém démonu a nahlas pak k trhovkyni s dobovým výrazem cizoty a vědomí vlastní ceny:

„Tu želvu si vezmu!“

Démon dostižen.

A snad jen ochranný krunýř se vzorem šestibokých pláství je spojujícím prvkem té situace ve Zverimexu, kam se Julie zašla projít. Protože:

„Hlavou mi prošli zas ti dva.“

A jeden pohupoval rýčem do taktu hymny pošetilců, druhý čmáral na nebesa jedinou větu. Nebyla k čtení, ale šel z ní strach. Strach prošel kolem Julie, udělal na ni velké oči, dlouhý nos a vítězné vé a přes hlavu jí hodil pytel. Bujarý hrobník i zkroušený šašek jí popřáli mnoho štěstí do dalšího kola a pomalu, velmi pomalu, tempem želvím, zase odešli.

Julie si stáhla pytel z hrubého plátna z hlavy, přišila na něj stejně strukturovanou záplatu a přichystala z té sjednocené směsi želvě příbytek. Sancte simplitas!

Želva si třídí svůj nový domov do informačních bloků, bločků a blokád.

Neozývá se, neodhalí ji ani vid ani slech. Ani vzdech.

Julie šla v to pondělí usínat bez dobrozdání noci.

I tak snila sen. Tak slastný únik z reality bez bolestných kocovin a abstinenčních příznaků. Tak dokonale prožité příběhy. Barvy nezkalené. Pocity autentické.

„Sen nemáš ve svých rukou, Julie.“

„Realitu snad ano?“ protáhla se Julie. Bylo ráno.

Slova? Je zde přeci sama. Avšak bezpečna. Avšak sama. Bezpečna. Sama. Bezpečna a sama.

Takže ani bezpečna ani sama. To byl pouze šum v dezinformační explozi?

Vyskočila z postele, vběhla do kuchyně a rozhlédla se. Želva chroupala přichystaný zelný list a tvářila se…

Jak se tváří želvy, ty chytrá Julie?

Přidřepla k ní a pohlédla jí do tváře. Skutečně to udělala. A želva nic. Zkosenou tlamičkou požírala list, nedávala najevo nejmenší nejistotu a pak náhle mrkla. Mrkla! Což mrkla, mžikla! Dolní víčko přilétlo k hornímu v želvím mžiku a Julie byla zas a naráz o zkušenost bohatší. Pochopila vznik vesmírů, Velký třesk i těch pár vteřin před ním, nadsvětelnou hybnost myšlenky a nekonečné zhuštění hmoty v černé či jinak barevně odlišené díře, pochopila…

Že totiž okamžik je pojem relativní.

Protože některé bytosti mžikají dolním víčkem.

Blahoslaveni ti, kdo po mně jdou, ve mně jdou , kol mě jdou, bývá nutné je identifikovat za pomoci dalekohledu, mikroskopu, lupy, brýlí alespoň…Vzpomeň si, kdo byl kdysi Světlonošem, půjč si od něho neústupnost a zeptej se, kteří to vlastně jsou ti, co se nám bez sebechvění promenují v hlavách po trotuárech velkoryse a široce bíle dlážděných.

Rychle pryč:

„Měla jsem sen,“ přiběhla Julie.

Želva nic. Julii to pramálo vadilo:

“Pamatuji si, že jsem seděla u svého počítače a vybírala si poštu. Vysápla jsem něj nejvýš tak vzkazy od přátel, pracovní záležitosti, nic zvláštního. A pak tam byla zpráva odeslaná z adresy, jež ke mně nepromlouvala z žádných mně známých řečí. Byl k ní připojen soubor, který se mi ani pod příslibem celibátu, ano, tak silná byla má touha po poselství, nepodařilo otevřít. V té zprávě jsem si nepočetla. Bylo mi to velmi líto.“

„Líto?“ zeptala se želva.

„No, byla jsem naštvaná, rozladěná, a nepracovalo se mi dobře.“

„Nepracovalo?“

„Nepůsobilo.“

„Požádala jsi někoho o pomoc?“

A Julie nic.

„Vyjádři se, Julie, odkryj své jádro, je také tak nahé, bílé a bezbranné nebo je snad shnilé, napadeno v nestřežené chvíli démony rozkladných pochybností, nevíry, marnivosti, jež mu byly původně hozeny coby jeho oběti, je snad v postupném rozkladu? Tak požádala?“

Zde byla želva neoblomná.

„Vidíš…to mě nenapadlo.“ A Julie zde zas neposkrvněná.

„Tak teď už ano,“ podotkla ještě želva jen tak mimochodem, někdy je nutné zaskrvnit, a dodala, tresť upřímnosti:

„To byl opravdu silný příběh, Julie, ten s tím počítačem.“

Další den ráno se Julie zase svěřila:

„Měla jsem sen.“

Nenechala se odradit želvím zdáním nezúčastněnosti.

„Seděla jsem ve svém křesle a četla si knihu. Tys běhala kolem a vše bylo klidné. Zazvonil telefon. Vstala jsem a zvedla sluchátko. Někdo na mě mluvil, a já mu nerozuměla ani slovo. Zpanikařila jsem a začala se hlasitě ptát, kdo volá. Odpovídal, ale já mu stále nerozuměla. Ty jsi se smála. Jako se směješ teď.“

Želva se skutečně smála.

„Ta tvá noční dramata si vskutku nezadají s žádným ze špičkově vypointovaných scénářů vysokorozpočtových filmů s mezinárodní účastí!“

„Pro mě mají tutéž, ba co víc, vyšší, mnohem vyšší hodnotu! Protože mají svůj nezastupitelný význam!“

„To je jen jeden úsek!“

„Ani si nehodlám toho sekat víc!“

A Julie se rozmrzela.

Začala trpět nespavostí. S kruhy pod očima se vyhýbala každodenním dotazům želví vědmy:

“Zase nerozuměla?“

A byl to skoro strach. Želvin příbytek.

Julie se převalovala po matracích a neodbytná myšlenka jí nedala spát, mezi nohama svírala cíp přikrývky, nejprve prvý, druhý, čtyři rohy, bosé nohy, jen to břicho veliké už dávno neměla, už nebyla tou rozměrnou Julií, ba ani tak kousavou, teď se tu převaluje mezi ostrůvky nesmyslných snů, nebo smyslných, a v těch snech jí dál chodily nečitelné dopisy, rozmazané faxy, rozpité pohlednice. Když už vyluštila několik písmen, ba slov, obsah byl i nadále hluchý, stejně jako telefon, do něhož volala holahoj, pro povzbuzení volajícího. Probouzela se s otázkou visící z koutku znavených úst a polita potem nevstřebaného. V létě horečně, v zimě zimničně pokoušela se rozluštit nedobytná slova i jejich neodbytnou ozvěnu.

„Tobě tak svěřit leda kydané,“ pronesla jednou želva, když už ta poštovní záležitost trvala přespříliš a z Juliiných kruhů vanul chlad rezignace.

„Zkus si přisnít alespoň doručovatele, nevím, proč volíš ta moderní neosobní média. Třeba ti napoví.“

A: Čas běžel dál, moje duše k nebi kluše, zpívala si Julie, když jí bylo k veselosti, moje duše nevykluše, to když k smutku.

„Měla jsem sen. Ta trhovkyně ze Zverimexu mi místo účtenky podala lístek s nějakou větou.“

„Skvělé! A?“

„Nic.“

„Ach tak.“ A po chvíli:

„Chápavost je mojí silnou stránkou.“

„Víš o tom, kterak mi hlavou čas od času prochází bujarý hrobník a zkroušený šašek?“

„No zda-li!“

„Dobrou noc.“

A zatím co Julie si sní svůj sen, který se buď bude zdát nebo ne, a Julie jej uchopí vědomím a nebo ne, želva si sní svůj zelný salát, který jí chutná a nebo ne a čeká, co jí Julie sdělí a nebo ne. Kdo jí prošel hlavou nebo ne. Zda měl v ruce vzkaz a nebo ne. Želva není jen chápavá. Je i trpělivá.

„Za dveřmi stál šašek a bylo to expres rekomando!“

„A jak to dopadlo?“

Avšak neumí se nadchnout.

„Nedopadlo. Probudila jsem se.“

„Ty ještě věříš na šťastné konce?“

Julie se hrdě vypjala:“ Ne, jistě že ne.“

Nicméně po chvíli:“ Ale věřím na konce.“

Želva se zasmála:

„Ach tak, na konce, alespoň na konce, tak tak, těžká práce,“ jako by želva lomila rukama a spráskla nad Julií ruce,: “…na konce, jojo, to jsou ty konce, aspoň na konce, bodejť…“

Julie nechápala zas už vůbec nic. Jestli se probudila až teď nebo vůbec nespala, spí nyní a strop se vcucnul v podlahu, stěny žitých labyrintů se rozletěly do netušených prostor, je to vlastně orientační běh po vlastních hodnotových orientacích, poslední bude zakopán do díry pro propadlé.

Co je v hlavě a co je vně? Vyslovené?

„Podával mi dopis a já si jej od něho nevzala. Ten zkroušený šašek měl Vladimírovu tvář.“

Toto odhalení očividně Julii dopis znechutilo.

„Najímají na to kdejakého studenta, “povzdechla si želva, „a víme dobře, že propadá z tajenek a stejně chce být entomologem – specialistou “

„Proč nevěříš na konce?“

„Výborně. Ptej se a žádej pomoc. Nevěřím na konce, protože nutně nemusí nastat. Některé věci a události prostě mají svůj průběh, ale nemají vyústění. Jen se dějí dál. Prostě nijak nedopadnou. Neosvětlí se. Jsou bez pointy. Nemají návaznost. Jsou banální a plytké. Nebo ani to ne. Rozplynou se. Nebo ani to ne. Nestagnují ani. Nemají konec.Ale žívám tak průměrně kolem tří set let. Třeba to ještě nějaký ten konec hodí.“

I nadále se střídali doručovatelé písemností, napříště to byl zkroušený hrobník, a v něm Julie poznala Oskara. Podával jí list, když po něm vztáhla ruku, ucukl a rozplynul se.

„Oskar, vida ho, prý to podepsal s černejma, i ten ti to nosí? Už asi fakt nevědí, po kom ti to doručit. Já nechápu, proč si to alespoň jednou nepřevezmeš, vždyť tohle už jsou jasné upomínky, doručenky s výzvou k převzetí, “ láteřila želva.

„S výzvou?“

Jakoby ji neslyšela: “ Když už se jim nějakým způsobem podaří ti to vpašovat do vědomí, ty si to nepřečteš, a přečteš-li, neporozumíš. Když se přeci chceš obrátit k Bohu, nemluv o tom, že se k němu obrátíš, ani si nepředstavuj, jak to uděláš, ale prostě se k němu obrať! Kdo má snášet ty konce!“

„Překvapuje mě, že zrovna ty mluvíš o koncích. A proč mi spíláš? Z čeho mě viníš? Nevědomost hříchu nečiní.“

„Myslím, že dnes si svou zásilku již převezmeš. Je to totiž neodkladné.“

Kdo zazvonil u dveří Juliina vnímání tentokrát? Kdo napřáhl ruku, pomocnou či nepřející, kdo zazvonil a třímal v ruce popsaný list papíru, kdo vytočil Juliino telefonní číslo, kdo doručil tisíckrát vyřčené vzkazy?

„Dobré ráno, Julie, jaký byl ten vzkaz?“

Julie se zahleděla skrz prasklou okenní tabulku.

„Musím ji nechat zasklít.“

„Byl doručen! Rozluštila? Kdo to donesl?“

„Nikdo. Víš dobře, že si zásilky nepřebírám.“

Moudrá želva mlčela svou další otázku.

„Jednoduše jsem vešla do veliké budovy, kde bylo mnoho chodeb a místností, schodišť a výtahů, oddělení a sekcí, prostor to byl velmi členitý, pošta prostě. Nebudu mluvit o lidech, které jsem tam potkala, byl o by to nadbytečné. Věděla jsem sama, kam jdu a co hledám. Nápis nad jednou z přepážek „výzvy osudu“ mě nepřekvapil. Vyzvedla jsem si složku určenou pro mě. Byla velmi objemná. Nadepsána byla mým jménem a označena slovy „Adresát nezastižen a zároveň odmítá být zastihnut“. Složka obsahovala jedinou větu.“

A Julie vstala a šla vytočit číslo nejbližšího sklenářství. Objednala sklenáře hned na dnešek a vyměnila želvě vodu v misce.

Snad k ní dolehla všechna ta slova z neobjednaných telefonních hovorů, písmena dopisů i pohlednic se slila, soubor v počítači byl otevřen, Julie vyrvala všem šaškům i hrobníkům jejich ledabyle počárané cáry papíru, trhovkyni donutila překoktat její nacvičenou odrhovačku.

Zásilka se zdála být doručena. Sen se naopak nezdál. Byl dosněn.

Želva zmizela z minuty na minutu, a nedá se tedy odhadnout, zda zaslechla Juliino:

„Teď už doopravdy.“

A stejně tak těžko říct, zda k tomu skutečně želva dodala:“ A naostro!“

A už vůbec není možno mít tolik potřebný zcela svůj vlastní názor na přítomnost želvy v tomto příběhu, protože Julie ji nikdy nikomu neukázala, ani svým přátelům ani odpůrcům, a to, že tvrdí, že tu želva je a pouze není vidět, protože je vskutku veselá kobka, je pravda chatrná stejně jako atomová mřížka zdi, kterou zas a znovu chceme proklouznout, než zjistíme, že ona zeď se nachází pouze a právě a zrovna v našich hlavách, a v těch se surfuje terénem matně zmapovaném a s nemalým úsilím. A to pak tou skoro čertovou stěnou proběhneme naráz, s nezanedbatelnou vervou, asi tak jako si s ulehčením oddychneme po zjištění, že můžeme udělat, pomyslet si, říci, podotknout, přát si, potažmo i vykonat cokoli, opravdu cokoli, ale svoboda to není, Oskare, Vladimíre, trhovkyně! Potulný kazateli! Daimono! Julie!

Možná že ta prodavačka ze Zverimexu opravdu měla důvod Julii umravnit svým neúčastně svrchovaným pohledem, a Julie proto vycouvala z prodejny, došla dom, vyvětrala své pobudy, pak v klidu nechala zasklít to rozmlácené okno a pustila si televizní noviny. Možná byla ráda, že si tu mrchu v krunýři nedotáhla domů, že si tu může v klidu svého záhřmotí činit šklebky ze všech těch svých poctivých, které ten den potká, a pak zas popichovat všechny ty zmijky, co se linou jako vzteklá vůně všednodenní večeře z děr sídel našich smyslů, opojných, tak rádo opojných smyslů.