Rozhovor Jaroslava Duška a Lucie Jandové (pro Nový prostor)
Sychravé prosincové odpoledne ztratilo podstatnou část ze své mrzutosti ve chvíli, když jsme zapředli rozhovor s hercem, moderátorem, improvizátorem, režisérem, a bůhví jakými přívlastky se dá tento člověk obtěžkat, zkrátka s Jaroslavem Duškem. Ačkoli se řeč posléze stočila někam jinam, adventní čas přesto vybídl k první otázce:
Jak se letos chystáš na Vánoce?
Vnitřně. Naopak tržně mě Vánoce víc a víc rozčilují. Zase se objeví
takové ty slogany: „Opět útok na vaše peněženky!“ Jako by se Vánoce už
proměnily jenom na ten byznys, nezakrytě. Docela mě popudilo, když se
objevil slogan „Go, Ježíšku, go“ nějakého mobilního operátora. Nejsem
úzkoprsý člověk, ale co má toto dělat v reklamě? Stejně tak se mi
nelíbí, když v reklamě účinkují děti. Ať to ti tvůrci reklam
vymyslí jinak, ale proč má být do kšeftu zatahováno dítě? Aby se snáze
útočilo na takové ty nejnižší sentimenty?
Jak tedy
budou probíhat Vánoce u Dušků?
Máme letos domluvenou chalupu na Šumavě, takže pokud bude sníh, zřejmě
poprvé strávíme Vánoce mimo naše trvalé bydliště. Děti jsou už velké,
takže nemusíme předstírat, že čekáme na Ježíška, což jsme samozřejmě
dlouho dělali. My bydlíme dvě rodiny v jednom domě, takže jsme měli
tu výhodu, že celá naše rodina mohla čekat pohromadě, až zazvoní Ježíšek.
Dohodli jsme se totiž vždycky se sousedy, takže naše děti byli ještě
spletenější. Vždycky jsme všichni vyšli ven a vyhlíželi první hvězdu.
Děti koukaly na hvězdy a do toho přišel Ježíšek. Letos mám hodně práce,
takže uvítám týden na Šumavě. Anebo nenapadne sníh, a my objedeme příbuzné,
navštívíme tchýně a tchány, sestry a bratry.
Říkáš,
že teď máš hodně práce. Na čem?
Stále pracuju na sobě. Kromě toho teď hodně hraje Vizita a točím nějakou
věc pro televizi.
Když už
jsme hovořili o Vánocích a konci roku, jak se díváš na silvestrovské
oslavy?
Většinou to nechávám náhodě. Dříve, když jsme se nastěhovali do
domu za Prahou, jsme často trávili Silvestr doma s přáteli. Náš dům
je velký, bydlíme tam dvě rodiny, a vejde se tam hodně lidí. Někdy jsme o
Silvestru byli na Sázavě, kde máme chatu, jindy jsme zas jeli k přátelům…
Rozhodně nechodíme do velké společnosti nebo na ples. Spíš to necháváme
plynout, ono se to samo vyvine.
Tak mě
napadá: ještě pořád nejíš maso?
Skoro ne.
Co štědrovečerní
kapr?
Myslím, že loni jsem ho jedl. Nemám to jako problém. Někdy se stane, že
do masa kousnu. Někdy ho ochutnám ze zvědavosti. Ale zrovna nedávno jsme
byli v Hradci Králové, kde měli posvícenské husy. Kolegové z divadla
si je dali. A já jsem jedl šišky s mákem a byly vynikající. Mě to
maso prostě nějak přestává chutnat. Jinak teď už asi čtrnáct dní velmi
málo jím. Několik dní jsem nejedl vůbec, pak jenom hrst rýže. Před Vánoci
je přece období půstu.
Když se ohlédneš za tímto rokem, jaký pro tebe byl?
Já jsem natolik zblblej tím divadlem, že čas dělím na sezóny. Nevnímám
rok od ledna do prosince, ale od září do června. Možná je to i tím, že
jsem byl dlouho učitel. Žiju prostě v rytmu školního roku. Takže teď
mám zhruba pololetí. Ale něco se jistě změnilo. Zrovna dnes ráno jsem
velmi silně nahlédl, že vlastně všechno živé tvorstvo téhle planety je
jedna kolektivní bytost, která se projevuje v různých formách. Ty
formy se sice navzájem požírají, ale jedna bez druhé nemůže být. Ten
rej, tanec všech druhů života je projevem jedné bytosti. Tak to se změnilo,
to jsem dnes ráno pocítil. Dřív jsem si myslel, že jenom lidi jsou
kolektivní bytost.
V poslední době jsme tě mohli sledovat v pořadu se
skrytou kamerou „Taxi prosím“ coby osobitého taxikáře. Jak na tu práci
vzpomínáš?
Práce byla lepší než výsledek. Já jsem měl takovou touhu, aby to bylo
víc reálné a míň zábavné. Tedy ne že bych chtěl, aby to bylo nezábavné,
ale aby ta zábavnost nebyla prioritou. Spíš mě zajímaly osudy jednotlivých
lidí. Ale do výsledku vždycky mluví plno lidí, kteří říkají, že to
zlepšují, ale já si myslím, že spíš zhoršují. Natočilo se spoustu
materiálu, který je možná zajímavější, nežli ten sestříhaný zábavný
pořad.
Stávalo se často, že lidé odmítli dát souhlas ke zveřejnění svých
záběrů?
Ne, to bylo spíš výjimkou. Stávalo se jen tehdy, když ti lidé
zabrousili v rozhovoru do něčeho příliš osobního. Vezli jsme třeba
takové postarší milence, a když jsme zastavili před domem, tak říkám:
„Nevím, jestli vám to bude příjemné, ale stali jste se součástí natáčení
české televize.“ A ten chlap začal: “To ne. To mi nemůžete udělat!“
A ta paní říkala: „Mně to nevadí, však já se stejně rozvádím. A kdy
to budete vysílat?“„No na podzim.“ A ona k němu: “No tak vidíš, tak
to ty už taky budeš rozvedený, ne?“ Tak ti třeba měli právo na to se
urazit, jeli přece na zálety, ale vzali to, smáli se. Jenom řekli:“Prosím
vás, to tam nedávejte.“ Nebo jedna paní, kterou jsem jakoby oblboval, že
jsem sám a že se nemám kde umýt, začínala mít stále něžnější notu.
Před domem, kde jsme zastavili, jsem se jí zeptal: „Tak ani to kafe?“ A
ona říkala: „Na mě je to rychlý… Dejte mi mobil. Já vám zavolám.“
Tak ta ten souhlas taky nedala. Jinak jsme lidem nabízeli, že mohou vidět před
uvedením v televizi výsledný sestřih. Byl to tak jeden případ z dvaceti,
že to někdo nepodepsal.
Byli jste jako taxikáři normálně napojeni na nějaký dispečink?
Ano. Dlouho jsme hledali přes koho jezdit. Vybrali jsme si City taxi, protože
vozí obyčejné lidi z ulice. Jiné firmy mají třeba stálé zákazníky,
třeba managery, ale tam to nebylo ono. Byli takoví odtažití, nic neříkali,
když jsme od nich chtěli ten souhlas, tak někdo řekl, že ne, někdo, že si
to rozmyslí. To bylo zpočátku, pak jsme poznali, že to není ta klientela,
kterou my chceme. Naše touha byla, aby šlo o obyčejné lidi, kteří si povídají
a mají nějaké své osudy, a ne o šéfy firem. City taxi nám ochotně vyšlo
vstříc.
Řekl jsi, že hodně času věnuješ svému divadlu Vizita. Jsou na
tomto poli nějaké novinky?
Ano, teď někdy kolem Vánoc vyjde dvojcédéčko Vizity. Léta letoucí se
o tom mluvilo, a pak se rozhoupalo vydavatelství Black Point, které vede dávný
příznivec Vizity Olda Šíma. Na jednom CD je rozhlasová Vizita, což byla
improvizace přímo do éteru, trochu atypická tím, že s námi hrál
Miroslav Vitouš. Tato Vizita tehdy získala Silver diplom na Prix Futura v Berlíně
v roce 1995. Na druhém je osmnáct let stará nahrávka představení Výhra
čili Výhra. Takže to dvojcédéčko, které teď vychází, je kuriozita, sběratelská
věc, která má svojí zvláštní hodnotu, protože tyhle záznamy Vizity
neexistují pořádně ani v archívech Českého rozhlasu. Kdyby se ukázalo,
že je o to zájem, vydali bychom takových záznamů ještě pár. Vždycky na
jednom CD rozhlasová Vizita, na druhém bonus, nějaká specialita.
Hraješ divadlo, točíš filmy, jsi oceňován oficiální i
alternativní kritikou. Dá se říct, že jsi na vrcholu uznání. Když třeba
odpadne nějaká aktivita, nedostavují se ti pocity prázdna?
Ne, to ne. Jsem docela rád. Vždycky, když nějaké věci shodou náhod
vypadly, tak se pak ukázalo, že to bylo k lepšímu.
Zeptám se jinak: jak dlouho myslíš, že to takhle půjde dál?
Nevím. Já na to netlačím. Už jsem si zvykl, že něco vyspekulovávat
nemá cenu, protože stejně je to pak jinak. Člověk se rozhodne, že na něco
vsadí, že něco rozjede, a pak se ukáže, že tahle věc pro něj zrovna není
a místo ní přijde nějaká úplně jiná, která zpočátku vypadala jako
blbost. Já jsem spíš zvědav na výzvy osudu, na náhody, nežli bych já něco
koncipoval. Změna, kterou postupně vnímám, je, že chci trochu víc psát.
Čekám, až budu mít pracovnu, už vlastně rok, pan truhlář má zpoždění.
Ale už je tam půlka.
Stolu?
Ne, je tam knihovna. Stůl je tam zatím provizorní, a mně se pořád
nechce začít psát v provizoriu. Já jsem si vnitřně řekl, že to nastane,
až bude pracovna hotová. Tehdy nastane ta chvíle, kdy začnu psát. Zatím si
střádám vnitřní materiál. Potom plánuju ještě jednu změnu, ale nechci
o ní mluvit, protože kdyby se o tom povídalo, vyznělo by to všelijak. Je to
takové překvapení. Pomalu se připravuje, chystá, ale zatím je to tajemství.
Poznáme to?
Ano, to se pozná velice snadno, protože bych třeba i měnil bydliště…
Pomalu se to v čase chystá. Až to dozraje, tak to propukne. Já věřím,
že v životě věci přicházejí v ten čas, kdy mají přijít. Může
se jen stát, že jim člověk zabrání, protože není dostatečně pružný.
A nebo má vůli.
Je otázka, co vlastně vůle znamená. Vůle je omezený prostor. Něco má
svůj prostor, ve kterém se to pohybuje odněkud někam. Mít vůli ale používáme
i ve smyslu mít chtění.
Tak to jsem myslela.
Jenže právě mít vůli znamená i mít meze. Myslím, že vůle neznamená
staženost, ale naopak meze. Vůle, ve které se něco pohybuje. Věci by měly
mít určitou vůli. Někdo má vůli větší, někdo menší, někdo žádnou.
Však se také říká: „Mít dobrou vůli“. My to slovo používáme v jiném
významu. Myslím, že je dobré vůli mít, a nechávat jí prostor. A tak někdy
člověk nedovolí, aby věci vznikly, protože má strach. Je rozběhnutý jiným
směrem a říká si, proč bych začínal toto, když dělám něco jiného.
Ale člověk by se neměl bránit změnám. Snažím se dodržovat pravidlo:
„Všechno zkusme, dobrého se držme“. Ze zkušeností si potom můžeme
odvodit svojí osobní vůli.
Objevily se mi teď na stole nějaké nabídky, které byly zajímavé spíš finančně. Když jsem je odmítal, řekl mi člověk, který mi je dal: „To máte dobré, když tohle můžete odmítnout.“ Nechápal, že to nemám tak dobré, ale něco mi za to stojí a něco ne. Jsou věci, které penězi nelze vyvážit. To si lidé, kteří mávají penězi, neuvědomují. Každý někdy udělá ústupek, ale některé ústupky se mi nechce dělat, protože by znamenaly úplné popření toho, co dělám. Té vůle, ve které pohybuju.
Přišlo i něco, co tě zaujalo?
Mám dvě zajímavé nabídky ze dvou různých televizorů.
Obrazovek?
Ano, z televizních přístrojů, či kanálů. Oslovily mě kanály. A z těch
kanálů se line pobídka, lákadlo. Obě nabídky jsou tak zvláštní a svérázné…
Jak jen z kanálů být mohou?
Jak jen z kanálů být mohou. Jen si říkám, aby se to zase nezvrtlo
v nějaký nesmysl. Tyto nabídky jsou totiž z rodu neobvyklých. Jenže
mohou zasáhnout lidé, kteří takzvaně jsou odborníky na média, a ti všechno
to, co trčí a je neučesané, chtějí zahladit a zarovnat. Jsou to dlouhodobé
projekty, ale není to seriál. Je to atypická forma a víc o tom mluvit
nechci, protože to nechci zakřiknout. Není ještě rozhodnuto, jestli se to
bude dělat nebo ne. Také zvažuju, kolik místa chci na obrazovce zaujímat.
Teď na mě lidi pokřikují, jestli je odvezu taxíkem. Takže si říkám
pozor, pozor.
Díky tvému moderování Českého lva jsi získal pověst člověka,
který dokáže každého zaskočit. Zaskočíš někdy také sám sebe?
Velice často. Zrovna nedávno jsem vstoupil na záchod a dřív, než jsem
udělal cokoli jiného, jsem spláchnul, což mě zaujalo. Jak jsem byl zamyšlený,
tak jsem přeskočil některé úkony. Tak to mě zaskočilo. Říkal jsem si,
aby se mi to takhle už neustálilo. Bylo by nepříjemné, kdyby člověk místo
čištění zubů třeba vykonal potřebu. Byť jenom malou.