Zpověď v 21. století

1. Dalo by se říci, že zpověď naplňuje nějakou univerzální lidskou potřebu duchovní hygieny? Odkud se bere?

Řečeno teologicky - zpověď je realizace pastýřské role kněží. Vždy se uvádělo, že kněz má být lékař, učitel a soudce. Protože kněží rezignovali na první dvě funkce - neléčí a neumí poučit - zůstala jen ta soudcovská, a tak lidi ztrácejí pocit, že jim zpověď jakkoli pomáhá. Kněží se to snaží všelijak okecat, místo aby si přiznali, že jim ujel vlak. Zejména jejich znalosti přírodovědy (biologie vztahů, sociobiologie, evoluční psychologie, etologie) jsou na žalostné úrovni. Z psychologie většinou skončí na polemice s více než sto let starým Freudem. O partnerském poradenství neví vůbec nic - řeší to laicky asi s takovým rozhledem jako jakýkoli jiný chlap v hospodě.

Psychologicky je zpověď rovná tomu, co dělám já coby psycholog, tedy poradenskému rozhovoru, ale končí to nějakým předsevzetím (praktické nasměřování čili účinná lítost) a teologie k tomu přidává navíc smíření s Bohem a tím samozřejmě i s církví (tělo Kristovo), čili rozhřešení. To samozřejmě je konstituční znak zpovědi, ale to před tím se nesmí opomíjet, jak to kněží dělají.

2. Jakou roli hraje při této aktivitě osoba zpovědníka? Je samostatné zpytování svědomí, kterého se vedle Kanta dovolávají ateisté, stejné?

Zpověď je víc než zpytování svědomí čili bilancování života, je to ještě to poradenské a terapeutické vedení, nebo jak se dnes populárně říká koučování. Teologicky tam ještě přibývá ta „firemní“ identita a sounáležitost s církví při budování Božího království. To je to, o čem hovořil prof. Halík. Takže ano, oproti ateistům by byla tam měla být přidaná hodnota, kdyby z toho celého ale mezitím klérus neudělal totální frašku a formalitu.

3. Jakým způsobem se v terapii pracuje s otázkou viny (nikoliv tedy hříchu)?

Záleží, zda jde o vinu skutečnou nebo jen pocity viny čili intropunitivitu. Když se jedná o skutečnou vinu, pak je často ve hře refrakterní fáze, kdy dotyčný člověk ji popírá a není schopen si ji přiznat. Například nikdo z nacistů v Norimberku nebyl schopen svých zločitů na Židech litovat, podobně se chovají bývají agenti StB, viz Hubálkovo svědectví:

„Mám zkušenost s dvaceti dlouhými, mnohahodinovými pohovory s bývalými spolupracovníky StB. Byl to pro mě po zkušenostech s devianty a delikventy zajímavý zážitek, protože ty hovory byly z určitého hlediska všechny stejné. Všichni přišli předčasně, v nejlepším oblečení, a všichni se mnou nejdříve chtěli mluvit „soukromě“, všichni byli nesmírně uctiví. Všichni také používali téměř stejné formulace, z nichž nejčastější bylo: věřte mi, mám absolutně čisté svědomí. Od té doby mám na termín „absolutně čisté svědomí“ alergii. Všichni též říkali: „Nikdy jsem nikomu neublížil. Ať mi někdo dokáže, komu jsem ublížil. Říkal jsem jim jen to, co už věděli. Měl jsem jen svůj obor hrozně rád a potřeboval jsem - ne kvůli sobě, ale kvůli svým pacientům - jezdit na západ pro nové poznatky. A měl jsem staré, nemocné rodiče, mladou manželku a malé děti. Dělal jsem to jen kvůli dětem, aby se dostaly na školy…“ Mohlo by to sloužit jako ilustrace ke knize Anny Freudové Já a obranné mechanismy. Jeden jediný z těch dvaceti uznal svoji vinu a velmi zkroušeně mi přiznal: „Já jsem se mnohokrát v životě zachoval jako svině. A teď toho strašně lituju.“ S tím člověkem jsem dodneška schopen se setkat. Legrační je, že všichni ostatní, když mě potkají, tak mi ani neodpoví na pozdrav. A přitom se jim vlastně nic nestalo, dokonce si skoro všichni finančně velmi polepšili, neboť odešli ze zdravotnictví, převážně do farmaceutického byznysu.“

Pak máme sklony k sebeobviňování s těmi se pracuje poměrně snadno, horší bývá distribuce viny, která stojí za nespokojeností mnoha párů.

Obecně řečeno křesťanství cílí především na nejvyšší psychické funkce - vůli, hodnotové nastavení, identitu a sebepojetí, protože to bylo v centru uvažování Ježíše, který řešil svou identitu dítěte, které má jiného biologického otce (nebeský Otec), než toho, kdo ho adoptoval a vychovával (sv. Josef). S tímto souvisí u lidí i provinění vůči svým ideálům čili pocity viny a následný vztek na sebe čili sebenenávist, popř. ještě doprovodné obranné mechanismy, které často víc škodí než pomáhají. To se snaží v prvé řadě odbourat sv. smíření. To je dobré, protože k tomu my psychologové máme problém se dostat - lidé o tom nemluví, pokud je k tomu nevybídneme. To plánované, cílevědomé a účelové vysmýčení vlastního nitra má něco do sebe - udělám si v sobě a před Bohem pořádek.

Otázky citového prožívání jsou i terapeuticky lépe ovlivnitelné, ale bohužel křesťanští pastoři obecně se na ně moc nespecializují, stejně jako okrajově sledují poruchy partnerského soužití aj. Jistě nepřekvapí, že ještě nižší funkce, čili tělesné prožívání, které je v ohnisku zájmu například buddhismu, křesťanské kněze naprosto míjí. Asi jim nebudu křivdit, když řeknu, že ani nevědí, že to existuje a jak je to spojeno s vyšším funkcemi, natož, aby uměli nějaké techniky na práci s tělem. Křesťanství sice má řadu psychohygienických technik, ale využívá je z větší části neuvědoměle.

4. Dalo by se říci, že dnes trochu devalvovaný pojem "morálka" jako soubor hodnot i vodítek pro společenské jednání může být přínosem pro zdravý duševní, nejenom duchovní život?

Morálka v přirozeném pojetí je soubor kompenzačních doporučení, které starší generace - kteří jdou tím samým světem s náskokem 20 - 60 let - dávají jako varování mladším generacím. Například president Klaus po zkušenosti s ne-jeho perem bude zřejmě mladším generacím připomínat: „Nepokradeš! Nestojí tvé dobré jméno, abys ho riskoval kvůli jednomu peru. Má smysl odolávat pokušení něco ukrást.“ Tedy morálka kompenzuje nerozumný sklon ke kradení. Takže morálka je svrchovaně užitečná transgenerační zpětná vazba. Problém je jen v přechodných obdobích rychlých změn, které přesahují adaptační schopnosti lidí (např. nyní). Tehdy se přechodně na morálku kašle, ale jak se společnost opět trochu stabilizuje, tak se k morálce vrací.

Katolická morálka je dnes zasekaná především teoreticky, viz třeba tyto články:
Co s předmanželským sexem bezdětných
Předmanželský sex a pastýřské opomenutí biskupů
Hodnota trvalých, leč hříšných vztahů

Například pokud si snoubenci den před svatbou dají francouzský polibek, při kterém dochází k sexuálnímu vzrušení, pak podle stávající oficiální doktriny (stále neodvolané) se jedná o tzv. smrtelný hřích (delectatio morosa) a pokud nepůjdou okamžitě ke zpovědi, tak jejich svatba zítra bude jistě nedovolená, možná i neplatná. Pokud by toho nelitovali, tak jim hrozí věčné zavržení čili peklo. Toto se stále bere jako oficiální stanovisko. Totéž platí pro každou onanii a antikoncepci. Co kus to smrtelný hřích. Na druhou stranu, pokud muž ženě říká, že je pitomá kráva, tak se to za smrtelný hřích nepovažuje, ani nemusí udávat kolikrát od poslední zpovědi ji tak tituloval. Přitom spíš to druhé vede k rozpadu vztahu než to, že si navlečou preservativ či dají před brankou vášnivý polibek.

Na této stránce: Dotazník je otázka:

19. Existují podmíněná morální doporučení, která respektují momentální slabost člověka. Například "jestliže nedokážete hned dnes přestat s nevěrou, tak alespoň do té doby používejte ochranu, abyste nenakazil svou ženu a sebe pohlavními chorobami, eventuálně nepřivedl na svět dítě, o které se pak nebude moci v budoucnu postarat." Jak myslíte, že je vhodné, aby kněz dával lidem taková podmíněná morální doporučení, která vycházejí z jejich aktuálních možností?

Jen pro pobavení posílam email klienta, kterému jsem před schůzkou říkal: “Pane inženýre, nemusím Vám doufám připomínat, k čemu je dobrý preservativ?“

Asi tak za rok na to email:

„Ano, máte pravdu v tom, že jste mě varoval. Kdyby v tom nebylo to dítě, tak to tak hrozné není. Já nemohl předpokládat, že když si člověk jednou skočí, že z toho bude hned dítě.“

Když dnešní kněží nejsou schopni taková praktická doporučení ve zpovědnici ani z kazatelny lidem dát, jaká pak musí být úroveň jejich pastýřského vedení? Jak říkám, faráři ze zpovědi udělali totální frašku a diví se, že tam lidé nechtějí chodit.