Zpověď a klíče od Božího království

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012 www.klimes.us
Pokračování

Nedávno u mě byla na konzultaci jedna katolička. Povídáme si a ukázalo se, že hlavní zdroj partnerské krize je zřejmě její nekontrolované vyčítání partnerovi. To nebylo nic, co by před návštěvou u mě nevěděla: "To je u nás rodový..." Zeptal jsem se jí: "A zpovídáte se z toho?" Její odpověď mě dostala: "A to bych měla?" "Tak, je to vaše chování, které ohrožuje to nejcennější, co máte - vaši rodinu. Z čeho jiného byste chtěla zpovídat?" Dál už jsem výčet jejích hříchů při svátosti smíření nesledoval, ale předpokládám, že to byla stereotypní řádka banalit, které opakuje bezmyšlenkovitě jistě od prepuberty. Tak jsem si řekl, co asi dělají její zpovědníci, když nezaměří její pozornost na chování, které jí dělá z manželství peklo.

Boží království je mezi námi

V poslední době jsem si propojil dva odlehlejší Ježíšovy citáty. Jednou se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království. On jim odpověděl: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam'! Vždyť království Boží je mezi vámi!" To mutatis mutandis můžeme říci i o pekle. Ani to nepřijde tak, abychom ho mohli vypozorovat. Peklo je už teď mezi námi. Možnost posmrtného života jen znamená, že si toto peklo, které si již dnes vyrábíme v našich rodinách, odneseme do záhrobí. No potěš...

Je doufám všem čtenářům jasné, že v pekle se nebudeme smažit v síře, ale právě v těchto nevyřešených konfliktech, které řešíme nebo přesněji řečeno neřešíme už dnes? Jestliže nenávidíme nějakého svého bližního, nejlépe svého ex, a pravidelně ho proklínáme každou volnou chvilku slovy: "To ti, hajzle, nikdy nezapomenu..." tak tuto lahůdku si odneseme do posmrtného života.

Ježíš nám sice nabízí věčný život, ale o kvalitu stávajícího i následného života se musíme postarat my sami. Ježíš jen připojuje varování, že těchto zlozvyků se můžeme bezezbytku zbavit jen zde na zemi. Po smrti to prý už tak jednoduše nejde. Pravda, katolíci jsou štědří, věří na očistec, ale přesto. Očistec je jen částečný. Něco už po smrti vrátit nepůjde. Zřejmě ze stejného důvodu, jako se alkoholik nemůže zbavit svého pití - ne že by mu chyběl rozum, ale schází mu vůle - nechce se mu. Stejně tak i po smrti lidé budou zůstávat každý v tom svém pekle, co si přinesl z tohoto života a které už dnes důvěrně zná, a nebude schopen či spíše ochoten z něho vystoupit, protože se mu prostě nebude chtít. Je to nelogické? Ale copak chování alkoholiků je logické? Proč by chování hříšníků mělo být byť o vlas logičtější, o vlas méně sebedestruktivní?

Je tedy na místě si položit otázku, kdy jindy než dnes se chceme zbavovat chronických zlozvyků vyčítat, ironizovat, ponižovat své blízké či chovat se k cizím lidem lépe než k blízkým? Když už dnes nám chybí vůle řešit zlo, které sami vytváříme a šíříme, kde ji chceme vzít po smrti?

Klíče od království nebeského

K tomuto prvnímu citátu mi vyvstal druhý: "Dám ti klíče království nebeského..." Boží království a království nebeské jsou přeci synonyma. Jinými slovy sv. Petr dostává klíče nejen k tomu posmrtnému království, ale i k tomu, které nepřichází tak, abychom ho mohli vypozorovat, ale které je už teď mezi námi.

Na základě této úvahy očekávám od zpovědníků, že by při svátosti smíření měli otvírat ty zámky našich životů, které nám brání vstoupit na hostinu Božího království, která už teď začala mezi námi a na kterou jsme pozvaní. K tomu je ale třeba mít nejen solidní znalosti psychologie, ale i notnou dávku moudrosti. Chápu, že moudrost si člověk nenadělí, za tu se může tak akorát modlit. Naproti tomu psychologii se naučit můžeme. Beru za selhání kléru, že jejich praktické i teoretické znalosti partnerské psychologie jsou v pravdě mizivé. Při tom většina lidí považuje rodinu za to nejcennější, co má. Neumět to, co si mohou kněží načíst po odpolednách, znamená, že pověsili klíče od království nebeského na věšák. Není toto i důvod, proč nevěřící považují v průzkumech církve z 60 % za neužitečné instituce?

Pokračování