Zázrak či placebo? Nebo obojí?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-11-28

Empirická psychologie nemá moc termínů, kterými by uchopila to, co popisují stovky příběhů jako tento Zdenin. Takže psycholog se svými termíny si připadá jako zedník, který v ruce drží náramkové hodiny a přemýšlí, jak by je opravil fankou či kladívkem. Ano, existují nástroje na opravu hodinek, ale zedník je nemá. Jistě existuje terminologie vhodná na uchopení podobných zázračných uzdravení, ale dnešní psychologie je zkrátka nemá - dodejme optimisticky - zatím nemá.

Jeden z těch jevů, se kterými si psychologie neví rady, je placebo. Pozor, placebo efekt není autosugesce. Autosugesce je, když si člověk pár dnů namlouvá, že je zdravý, a subjektivně se tak opravdu i cítí, ale problém je v tom, že jeho tělo je dále stejně nemocné, ať si dotyčný namlouvá, co chce. U autosugesce se jedná jen o dočasné odstřižení hlavy od tělesného prožívání. U placebo efektu jsou to skutečná, objektivně doložitelná uzdravení.

Placebo efekt dělá v klinických studiích velké procento uzdravení (okolo 20 %). Problém je v tom, že dnešní psychologie o placebo efektu ví, umí ho detekovat i statisticky změřit, ale neumí ho cíleně využít k léčbě. Placebo efekt se totiž zatím experimentálně navozuje jen morálně závadovou lží.

Nemocné rozdělíme do tří skupin: Jedné podáváme červenou pilulku, která obsahuje nový lék, druhé dáváme červenou pilulku, která obsahuje cukr či škrob. Obě skupiny dostanou ale informaci, že dostali nový úžasný léčebný preparát. Třetí nedostane žádnou pilulku. Placebo efekt je dnešní vědou nevysvětlitelný fakt, že ve druhé skupině, která se krmila škrobem, je o dvacet procent víc uzdravení, než ve třetí skupině, která nedostala žádnou pilulku. Přitom objektivně je mezi nimi asi takový rozdíl, jako kdyby si jedna kousla do rohlíku a druhá ne. Lékařská lež tedy v každém pátém pacientovi nastartuje ozdravný proces, který bohužel ani lékaři, ani psychologové nedokáží žádným způsobem nastartovat ve třetí, neléčené skupině.

Duchovní vůdci bývají v aktivování placebo efektu mnohem úspěšnější, bohužel jejich pojmový aparát je nekompatibilní s dnešní vědou. Jak se rýmuje povzbuzení Zdeně: "Ježíš je s tebou a bude s tebou, kamkoli se dostaneš." s dvojitě slepou randomizovanou studií? Prostě se míjí jako zedník a hodinář. Každopádně oba tábory se shodnou na tom, že placebo efekt je blíže neuchopená schopnost člověka aktivovat své vlastní ozdravné mechanismy, kterým též nerozumíme - "Tvá víra tě uzdravila". Většina lidí, která zažila to, čemu se v psychologii říká placebo efekt či v teologii zázračné uzdravení, hovoří o jakési restrukturalizaci osobnosti: "A pak [Zdeňka ve snu] ucítila, jak ta tvrdá slupka kolem jejího srdce praskla." Podobně hovoří i Johann W. Goethe, viz placebo.klimes.us. Podobný zážitek jsem měl konec konců i já sám a mohu dosvědčit Zdenina slova, že "Ten pocit lehkosti byl nepopsatelný."

Velkým paradoxem je, že většina doporučení u placebo efektu bývají právě opačná, než je styl, kterým se mezi sebou lidé povzbuzují. Když jde o výkon, tak lidé vyzývají nemocného k aktivaci organismu a stresové reakci: "Vzmuž se! Nepoddávej se! Drž se! Bojuj! Spolehni se na své síly! Věř, že se uzdravíš." U placebo efektu je to vždy zcela opačná cesta: "Pokoj. Důvěra. Smír. Odpuštění. Odevzdání svého života do rukou někoho jiného." To vše je z pohledu prvního přístupu vnímáno jako nezdravá rezignace a poraženecký postoj, tedy jako nejlepší cesta ke smrti. Stres navíc aktivuje pozornost obrácenou ven z těla, u placebo efektu je to prakticky vždy ponoření se do svého těla a zmíněná restrukturalizace. Tedy celé uvažování okolo placebo efektu zní laikovi asi tak logicky jako doporučení: "Čím více chceš dohonit ujíždějící vlak, tím jdi pomaleji." To bude asi důvod, proč placebo efekt tak dlouho a úspěšně vzdoruje pokusům o empirické uchopení.

Ježíšovi by pravděpodobně experimentální uchopení zázraků nevadilo, protože on naopak zval každého, kdo měl zájem, aby napodobil to, co dělal sám: Aby s ním chodil po vodě, aby s ním vymítal ďábla, aby v jeho jménu dělal zázraky, i když s ním nechodí, aby sytil zástupy a mluvil cizími jazyky, kterým kolemjdoucí cizinci rozumějí. Problém není v tom, že by Ježíš dělal tajnosti, ale v tom, že to prostě neumíme. Je to jako, když ne-muzikanti obdivně pozorují klavíristu. Vždy pak dostanou chuť zkusit si zmáčknout ty černé a bílé klávesy s očekáváním, co z toho klavíru schválně vyleze. A světe div se, vždy vyleze zklamání. Stejně tak, když my zkoušíme napodobovat Krista, tak neustále narážíme na to, že naše skladby, naše "zázraky" znějí opravdu hodně uboze ve srovnání s jeho virtuositou. Přesto stále platí Ježíšova výzva: Staňte se dokonalými virtuózy, jako je náš Otec v nebesích. Můžeme tomu říkat placebo efekt, síla víry, nebo zázrak, ale v každém případě Zdenin příběh nám ukazuje, že naše cesta není slepá.

Další mé úvahy na toto téma naleznete na:

Placebo efekt

Goethe placebo efekt

Zázračná uzdravení


Jeho pokoj

Dveře nemocničního pokoje se zavřely a Zdenička v místnosti osiřela. Přišli se rozloučit. Její muž a jejich dvě dcerky. Nebylo jisté, jestli transplantaci přežije, a kdyby ano, stejně je měsíc neuvidí. To, co cítila, byl hluboký pokoj.

Kolečka kufírku docvakala po dlažbě letištní haly až k volným sedačkám. Tady počkají. Zdenička dosedla, a jakmile se dění kolem ní trochu ustálilo, přeběhla pohledem svoje nejbližší. Srdce se jí tetelilo nadšeným očekáváním a radostí… letí do země zaslíbené! A s ní i muž, o kterém už první den, kdy se potkali, věděla, že si ho vezme. A s ním i jejich dorůstající děti. Kdyby tak šlo všechno to „Děkuji“ Bohu opakovat bez nadechnutí a bez přestávky, aby Bůh věděl, jak moc jí srdce přetéká vděčností za to všechno…

Před očima jí proběhly ty poslední necelé dva roky. Stalo se toho tolik a tolik se toho změnilo. Ve vztahu k Bohu vlastně všechno… Milovala svoji rodinu, milovala práci s maličkými ve školce, připravovala se na křest a největší touhou jejího srdce bylo, aby ho Bůh proměnil. Aby ho zbavil té tvrdé skořápky, kterou tam někde uvnitř cítila, aby se nikdo, kdo se k němu přiblíží, nezranil. Mnohokrát vyslovila tuhle prosbu v modlitbě. Naposledy tu neděli na podzim 2015. A věrný Bůh, který vždycky slyší modlitby upřímného srdce, slyšel i tuhle.

Začalo to pár dnů poté, ze dne na den - bolestmi v kyčli, horečkami a stále obtížnějším dýcháním. Několik dnů se tento stav stylem „tohle zvládnu“, tak jak byla zvyklá, snažila přecházet jako obyčejnou chřipku, ale po dvou týdnech už bylo jasné i jí, že musí k lékaři. Z ordinace obvodní lékařky jela rovnou do nemocnice, kde jí diagnostikovali zápal plic s výpotky, a v další nemocnici prošla řadu dalších vyšetření, kvůli nízké hladině bílých krvinek v krvi. Před třemi týdny byla na povinné zaměstnanecké prohlídce a byla úplně zdravá. A teď testy potvrdily to, co viselo ve vzduchu. Najednou to mělo jméno. Akutní leukémie. Ta nejhorší forma, kdy má čas každého dne, který uplyne bez léčby, cenu větší, než všechny drahokamy světa. Nemohli ji léčit, měla zápal plic a tělo muselo být na přijetí chemoterapie silné. Byl to šok. Pro Zdeničku, pro její rodinu, pro všechny. Ještě když večer mluvila se svým bývalým kazatelem, po tvářích se jí koulely slzy jak hrachy. Řekl jí, že Ježíš je s ní a že bude s ní, kamkoli se dostane. Že o tom všem ví a že každá nemocniční postel, na které se ocitne, je pro ni připravená. Že ji v tom nenechá, ale že vždycky může svoji bolest položit na Něho. Že ji nikdy nenechá padnout a že nedopustí nic, co by nemohla unést. Že nikdy nebude sama. Že ji má rád víc, než si umí představit, a že všechno, co se děje, je jen a jen proto. Ten večer Zdenička plakala naposledy.

A tu noc se stal první zázrak. Zdálo se jí, že je uprostřed jezera. Bylo plné černého čehosi a kouře, cítila kolem sebe lidi, kteří nemluvili, a svoje hříchy. Ty, které už dávno vyznala, ale ke kterým se pořád vracela s pochybnostmi, jestli jí je Bůh opravdu odpustil. Táhly ji dolů a pořád ji trápily. Byl to jakýsi druh pekla. Ale nahoře nade vším byl úzký pruh světla, a ruce. Věděla, že tam je Ježíš. Hleděla na to světlo a prosila Ježíše, aby jí pomohl. A pak ucítila, jak ta tvrdá slupka kolem jejího srdce praskla. Najednou věděla, že jí Ježíš odpustil, dokonalým, definitivním odpuštěním. Všechno to, co ji táhlo dolů, najednou zůstalo v jezeře. Bod nula, už se není k čemu vracet. Ten pocit lehkosti byl nepopsatelný. Její srdce už nemělo ten krunýř, bylo heboučké, čisté a zářící. Odpuštění. Jak moc ho lidé potřebují, ale jak moc lpí na tom svém: „Ano, dík za odpuštění, ale Pane, hlavně mě uzdrav!“ Pro Zdeničku byla tohle chvíle, která všechno změnila. Už nebylo důležité, co se dál bude dít. Kolik toho ještě bude muset projít, nebo jestli umře. Duši jí zaplavil nesmírný pokoj, který už neodešel. Žádné slzy, žádné otázky „proč zrovna já, proč zrovna tohle, jak dlouho ještě, co bude s mojí rodinou“, ani špetka strachu… nic z toho. Jen pokoj. A jistota, že vše je v Božích rukou, že to tak má být a že je to tak dobře. Že když Bůh bude chtít, aby z tohohle světa odešla, tak se o její milované postará. O manžela, který zůstal po střetu s nákladním autem v dětství invalidní, i o holčičky. Nenechá je napospas. A ona bude s Ježíšem. Nebo neumře a bude se svými milovanými. Ať přijde cokoli, bude to o radosti.

Pak ucítila, jakoby jí Bůh stlačil plíce. A fyzicky prožila hluboký nádech.

Ráno lékař zjistil, že zápal plic je pryč. Žádné výpotky na plicích. Nemohl tomu uvěřit, rentgen kontroloval dvakrát. Ale bylo to tak. Zdenička mohla ihned nastoupit chemoterapii. Týden chodila s kapačkou, ze které jí do žil ukapávala chemie, a další tři týdny se čekalo, jestli organizmus sám nastartuje tvorbu krve. Byla to doba nových zkušeností, poznávání nových lidí a doba rozdávání Ježíšovy radosti v místech, kde jí nikdy moc nebylo. Byla to doba fyzických slabostí a duchovních sil, kdy člověk zvracel jídlo, které chutnalo jako plast obalený hlínou, ale živil se Božím pokojem a jeho Slovem. Doba, kdy člověk ztrácel vlasy, ale získával duše pro nebe.

Těsně před Vánoci Zdeničku z nemocnice pustili domů. Po cestě koupili stromeček. Vánoce prožila s rodinou. Byla šťastná.

Pokoj, který tehdy v noci zaplavil Zdeniččino srdce, se jako řeka z nevysychajícího pramene rozléval na všechny, kdo k ní přišli. A Ježíš jim přidal ještě víc, pokoj přímo od něho. Nebylo místo pro strach. Všichni, komu Zdenička a její rodina ležely na srdci, se na modlitbách sešli před Ježíšem. Bylo jich víc než čtyři sta. Modlitební řetězce, finanční pomoc, aby rodina měla na cesty do nemocnice, benefiční cvičení, kde výtěžek šel na pomoc rodině a na platbu nezbytných, ale velmi drahých diet, tetičky a jejich pravidelný přísun koláčů… Bůh pokládal na srdce svých touhu pomoci, a ti, kdo byli jeho, ho slyšeli.

Po Vánocích se Zdenička na několik dalších měsíců vrátila do nemocnice na další kolečka chemoterapií. Měla jich za sebou pět, když jí řekli, že pro ni mají dárce. Byl to den obrovské radosti. Jen o dva roky starší paní z Německa v devíti z deseti kritérií určujících vhodnost transplantátu přesně odpovídala těm Zdeniččiným. Bylo na Bohu, aby našel místo v přeplněném transplantačním plánu a zajistil, že ani Zdenička, ani dárce nebudou nachlazení nebo jinak sebeméně infikovaní a že se tyto okolnosti v čase protnou. A stalo se.

Den předtím, než Zdeničku převezli na Karlák, jedno z několika málo míst, kde se provádí transplantace kostní dřeně, se za ní přišli lidé rozloučit a dát vědět, že jejich modlitby půjdou s ní. Desítky jich stály pod okny, děti ze školky, jejich maminky, lidi ze sboru, přátelé katolíci… v rukou nafouknuté balónky, na kterých bylo napsáno „Do dobrého člověka dobrá krev“ a volali „Zdeničkóóó“, a zpívali a hráli na housle. A Zdenička stála na balkonku a kynula tomu davu jako prezident, co právě přišel z hradu, a křičela „Ahóóój“. A pak jí na provázku všechny ty balonky pomalu poslali až do pokoje. Zaplnily celý prostor pod stropem. A přáníčka. Na jednom bylo od jednoho z jejích školkových dětiček nakresleno prase. Rozesmálo ji to. Pane Bože, jsi tak dobrý, děkuji.

Těsně před transplantací, když odešla i rodina, zůstala v pokoji sama. Čekal ji měsíc, ve kterém mohla projít branou smrti a už je neuvidět. Samotná operace, jakkoli to byl složitý zákrok, byla záležitostí několika hodin, ale rozhodující bylo to, co mělo přijít potom. Jestli tělo cizí buňky přijme, jestli bude dál samostatně životaschopné, jestli se v kostech začne tvořit zdravá krev. Měsíc izolace kvůli infekci, protože tělo bude bez imunity. Měsíc v tichu, s Ježíšem. Byl to nejhezčí měsíc Zdeniččina života. Dal jí prožít svou blízkost tak, jak by ji nikde jinde prožít nemohla. Pochopila i podobenství o fíkovníku, který Ježíš potrestal, protože neměl plody, když nebyl jeho čas. Vždycky si říkala „chudák fíkovník“, ale najednou jí bylo jasné, že úplně kdykoliv je Pán Ježíš to ze všeho nejvíc… a napadlo ji: „To byl ale hlupák, ten fíkovník, potká Pána Ježíše - a nemá, co by mu dal.“

Když se všechno usadilo a Zdenička slíbila lékařce, že se naučí jíst prášky, pustili ji domů. V den transplantace celý svět rozkvetl. Domů odjížděla kvetoucími alejemi – stromy, keře, narcisy kolem silnic, jako by Bůh sám chtěl říct: „Vítám tě doma, Zdeničko…“

Na nepříliš pohodlné kovové sedačce poposedla. Je březen roku 2017 a ona teď se svou rodinou čeká na let do Izraele. I tohle je velký Boží dar. Nikdy by si to z rodinného rozpočtu čtyřčlenné rodiny z příjmu dvou invalidních důchodů nemohli dovolit. Ale kamarád, majitel cestovky, která dělá i cesty do Izraele, jí řekl, že když se uzdraví, že ji tam vezme zadarmo. A Bůh dal. Moc chtěla jet se svým manželem. A Bůh dal. V obálkové metodě, kterou aplikovali pro rodinné šetření a přerozdělování peněz, měli v jedné obálce našetřeno na rovnátka, která nakonec nebyla potřeba. Letenka navíc. „A kdyby tak, můj dobrý Bože, mohly jet s námi i holky…,“ a dostali peníze z pojištění. Třetí letenka. Peníze se sešly i na tu čtvrtou.

Ale jsou tu další dary nevyčíslitelné hodnoty – její sestra uvěřila a přijala křest, dcerka se nechala pokřtít, manželova maminka, neteř, dcera lékařky… k Bohu přicházejí lidé, kteří chtějí to, co Bůh dal jí. A co mohli na vlastní oči vidět v situacích, které by je samotné dostaly na dno. Jeho pokoj.