PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-02-01
Naivní "psychologická" představa říká, že člověk ponechán přirozeným vlivům a tendencím, přirozeně a intuitivně najde rovnováhu mezi různými protichůdnými vlivy. Z toho vyplývají očekávání od psychoterapie - ochránit člověka před neurotizujícími vlivy a o ostatní se nemusíme starat. To je ale hloupost, že? Možná ne hloupost, ale krásný, leč nereálný sen. Najdeme desítky oblastí, kde toto neplatí a nefunguje - z mnoha důvodů. Jedním z častých důvodů je fakt, že moderní svět rozvrtal přirozené podmínky života. Člověk se chová pak nepřirozeně zkrátka proto, že je v nepřirozeném prostředí. Najednou si může svobodně rozhodovat, o čem dříve nemohl a na co není defaultně přednastavený. Objevilo se zkrátka příliš mnoho nových čudlíků.
V přirozeném prostředí lovců sběračů totiž nevznikala jen rovnováha mezi různými puzeními daného člověka, ale existovaly různé rovnováhy mezi člověkem a daným prostředím, tzn. převážně africkou savanou. Například člověk nechodil večer spát, protože byl ospalý a chtělo se mu spát, ale jednoduše proto, že zapadlo Slunce a vpodstatě se nedalo dělat nic jiného než sedět okolo ohně, povídat, popř. ležet, a pak postupně spontánně usnout. Tuto zvláštní rovnováhu mezi touhou po zábavě a astronomickým jevem zcela rozbil Tomáš Salva Edison tím, že vynalezl žárovku. Od té doby nemůžeme spoléhat na Slunce, ale musíme se do postele dokopat sami o trochu dřív, než se nám začne chtít. Musíme spoléhat na svůj "zdravý rozum" a ne na svou ospalost. Absurdní očekávání, že?
Jenže, kdyby šlo jen o spánek. Vzpomeňme jídlo. Existovala rovnováha mezi přirozeným nedostatkem jídla a touhou po jídle. Náš hlad není dimenzován na naše opulentní ledničky, ale na hladovou savanu, kde se muselo lítat celý den, aby se člověk večer vůbec najedl. Cestou snědl cokoli, na co narazil. Takže i zde musíme spoléhat na zdravý rozum a neustále se omezovat v jídle navzdory vlastním nezkrotným choutkám.
Touha po dětech. Lidem stačí na uspokojení rodičovských potřeb dvě děti. Jenže v průměru přibližně každé páté dítě se nevyvede a není schopno další reprodukce. Dřív měli lidi děti kvůli tomu, že chtěli souložit a nebyla antikoncepce. Dále potřebovali mít někoho, kdo se o ně ve stáří postará. To zaručilo, že jich měli optimální počet - 3 až 4 dětí na rodinu. Dnes opět nedostižná meta, neb lidi dostali do ruky nový čudlík - antikoncepci.
Tak do jde s pořádkem, topením, pohybem, učením, partnerským seznamováním, rozchody, plastickými operacemi atd. Prostě neustále narůstá počet oblastí, kde už nemůžeme spoléhat na všemocnou přírodu, která by nám nastavila hlavu do normálu. Jednou z těch oblastí je i komunikace.
Tento článek píšu ve vlaku. Naproti mě sedí hezká, nudící se holka - pouští si na mobilu písničky. Já jsem si udělal z vlaku kancelář, proto mě děsí představa, že se zakecám a nic neudělám. Tak tu sedíme, občas na sebe koukneme a tím to končí. Ano, mohu z vlaku zavolat komu chci - elektronika zmenšila mou vzdálenost od Petra Zaremby i kamarádky v Hongkongu, ale nezavolám ani Petrovi, ani do Hongkongu, ani si nepopovídám s holkou naproti. Nuda je příliš malá na to, aby překonala mezilidskou averzi. Velké vzdálenosti se teoreticky zmenšily, ale malé se bezpochyby zvětšily. Teď holka bez pozdravu vystoupila, koneckonců ani já jsem se na ni ani nepodíval. Určitě o mě přemýšlela, určitě mě hodnotila, stejně jako já ji, ale lidsky jsme se minuli. To je následek mobilů a notebooků.
OK, ve vlaku o nic nejde. Jde ale v rodinách. Tam už se musíme nutit do toho, abychom se s našimi blízkými lidsky setkali. Nyní musíme spoléhat na náš zdravý rozum a sami musíme zaklapávat notebooky a zamačkávat mobily a chodit společně do postele, ke společnému stolu, plánovat výlety či společné akce jen proto, že v moderním světě nemáme prakticky nic, co by spojovalo rodiče s dětmi a partnery mezi sebou. Jenže na tak šílenou samotou nejsou stavěny ani naše vztahy, ani naše hlava.
Parta psychologů na Emory University zjistila, že od 80. let do konce století vymizela asi třetina společných rodinných konverzací, což prý má následek omezení rozhovorů mezi rodiči a dětmi na zcela rutinní otázky a příkazy: "Co bylo ve škole? Ukliď si pokoj. Vypni ten počítač a jdi spát." Díky narůstajícímu rodinnému odcizení mizí i předávání tzv. rodinných příběhů. Ty byly svou podstatou návody na život nesoucí hodnotový systém rodičů. Na nich se dítě přirozeně učí, jak určité typové situace řešili jeho rodiče. Zbytečné je dodávat, že rozvedení či dokonce válčící rodiče mají úplně jiné problémy než vyprávět dětem o tom, co dělali, když byli mladí. Takže i z tohoto důvodu je výchovná tradice přetržena.
Když se všichni koukají doleva, podívej se doprava
Závěr z rodinných příběhů, který vyplynul z otcova vyprávění. To, čím většina opovrhuje, často bývá hodnotnější volba. Má to jen jednu vadu - nikdo to moc neocení, neb je to neviditelné. To je vhled, o který jsou děti z rozvedených rodin ochuzeny.
Vzpomínám, jak mi otec často vyprávěl, jak odešel z vojny do dolů. Tam nabízeli tou dobou pohádkové platy, ale táta si řekl: "Jsem tu, abych utekl z vojny. Nemusím vydělávat horentní sumy." Tak se dal k pomocným pracím, tam se seznámil se staršími horníky a ti ho přitáhli do kapely. Díky muzice se v Karviné seznámil i s mou mámou. Každopádně z tohoto rodinného příběhu mi vyplynulo jedno poučení: Když se všichni koukají či tlačí doleva, koukni se doprava. Dost možná je tam něco zajímavějšího než vlevo.
O tom, že i tato dobrá zásada se dá vzít za špatný konec, by nám popovídali teologové. Ti jsou vždy přesvědčeni, že když Ježíše věřící obdivují, tak to musel být naprostý blb, a že tedy jeho myšlenky vymysleli evangelisté, ale protože ti jsou taky uctívaní, tak jsou to zprincipu taky blbci, takže Ježíšovy myšlenky vymysleli nějací anonymní zneuznaní geniální pisálci, asi jako jsou oni sami. To je jako nápad, že Einsteinovy myšlenky vymyslela jeho žena či uklízečka, protože on je uznávaný, ergo blb. Já nemám co skrývat! Já jsem taky blb! Ale pravdomluvnej! Místopřísežně zde prohlašuji, že všechny mé myšlenky vymyslela moje sousedka paní Pauchová, která si klidně umřela, když mi bylo pouhých 6 let! Dej jí Pánbůh věčnou slávu! Bez ní bych chcípl hlady. (Fan Club Pauchové: http://pauchova.klimes.us)
Šatna horníků na dole v Ostravě
Podél stěny jsou provázky se zámky. Horník si provázkem od stropu spustí věšák se svými osobními věcmi. Převlíkne se a zase si věci vytáhne ke stropu. I to jsem se dozvěděl z rodinných příběhů mého otce.
Jinou radu, kterou dnes předávám klientům a na přednáškách a kterou mám též od otce, tedy přesněji řečeno od paní Pauchové: Když chceš vědět, jaký je daný člověk. Podívej se na to, jak se chová k bezvýznamným lidem. Tobě může podlézat a můžeš být pro něj užitečný. To, co je v něm, poznáš, podle toho, jak se chová k hlídači parkoviště, bezvýznamné prodavačce či hajzlbábě. Inu, rozmysli si, Mařenko/Jíro, rozmysli, na své štěstí dobře pomysli!
Jak se lidi nemohou spolehnout na svou přirozenou intuici, je to katastrofa. Moc čudlíků, vším se kroutí, cloumá, mačká, logiku to nemá. Návody mají spíš tisíce než desítky stran. Tento článek si neklade se svými dvěma stranami větší ambice než Vás varovat. Nespoléhejte na svou intuici, ale snažte se svět poznat a rozumět mu. Méně plané zábavy, víc vzdělávání. Pamatujte - ty tam jsou časy, kdy jsme poroučeli větru dešti. Dnes už neumíme ani včas večer zhasnout žárovku a jít spát. Zkrátka nadešla těžká doba přehršle čudlíků...