PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012
Přemýšlíte usilovně o tom, co by Vaše děti měly znát a co by měly trénovat, aby v životě obstály? Tyto zkušenosti předávané přes několik generací jsou základem přirozené morálky. Dříve to bylo jednoduché, protože svět byl stabilní. Dnes nám to nikdo neřekne, protože všichni jen tápou. Teď jsem četl, že prý odborníci mají stejně špatný odhad do budoucna jako laici, jen mají při tom špatném odhadu bohorovnou sebejistotu. Ano, tato sebejistota je žádaný a dokonce i dobře prodejný artikl. Ale přesto. Jde nám o vlastní děti, ne o to dělat ramena na okolí.
Občas mi volají novináři a ptají se, od kolika let mají mít děti mobil či počítač v pokoji. Jak to mám vědět? Teprve až budu moci srovnat zkušenosti stovek rodičů, kteří telefon svým ratolestem dopřáli, popř. nedopřáli, tak budu schopen na to dát kvalifikovanou odpověď. Dnes jsme v éře tápání, ergo neomezené svobody, ergo ohromných průšvihů. Proto se vyplácí konzervativní přístup. Možná to není tak cool, možná to není taková jízda, ale za to je to bezpečná jízda.
Zapřemýšlejte, na co dnes škola děti nepřipravuje, ale připravovat by rozhodně měla. Podle mě je to především psaní všemi deseti. To si osobně nemohu vynachválit. Na psaní se nemusím koncentrovat, běží samo - píšu poslepu přibližně, jako když pomalu mluvím, tedy asi 200 znaků za minutu. Určitě budu své děti nutit, aby se to taky naučily. ("Chceš na počítač, tak napřed opiš dvě normostrany všemi deseti.") Stejně tak rychle potřebuji psát psace. Když mám klienty, u kterých vím, že budu psát nějaké vyjádření k soudu, tak si musím dělat podrobné poznámky a opět není čas na psaní myslet.
Když jsem napsal svou knihu o rozchodech (Partneři a rozchody), tak jsem měl strach, že vyzradím veškeré své know how a příjdu o živnost. Naštěstí jsem zjistil, že lidi neumějí číst, a pokud ještě umějí písmenka, tak nerozumějí tomu, co čtou. Tedy ne koukat do bedny či mastit hry, ale číst s dětmi knihy a vyprávět si o jejich obsahu, aby rozuměly tomu, co v nich stojí psáno. Jenže, aby mé děti uměly číst, je zbožné přání, poněvadž i pro maturanty je to nadlidský výkon. Posuďte sami z ukázky, jak si mladí maturanti představují, že se mají psát dopisy jim neznámým lidem:
dobry den mam takovy problem, chodili jsme z holkou asi rok a dva mesice ale udelal jsem neco co jsme nemel pred tremi mesici jsem ji pomluvil u jejiho kamarada ale nymyslel jsem to tak rekl jsem ze je blba a ze nevi co chce a podobne byl jsem vul ale mel jsem neco vypite a taky jsem byl rozcileny z veci kterou udelala...ale rekl jsem to ona se to nakonec dovedela a od te doby mi neveri.. a pred 4 dny jsme se rozesli kvuli toho rika ze nemuze byt s nekym komu neveri je nejaka sance jak ji primet aby mi verila? omluvy jsem zkousel...nempomaha proste od te doby mi uz tri mesice neveri...je mi to strasne lito a chtel bych ji zpatky myslite ze by jste mi mohl pomoci dekuji
Zase jeden maturovaný negramot, co se nevázal, až se odvázal...
Co ale doporučit rodičům, když jsou (oprávněně) nespokojeni s vysvědčením svých ratolestí? Dětem je zbytečné nadávat dvakrát za rok nad vysvědčením a tázat se Boha, karmy či fraktálního Všehomíra, po kom ten pablb je? Je třeba se s nimi bavit o tom, co se ve škole probírá.
Rodiče mohou dětem pomoci tak, že se s nimi budou bavit o školních předmětech. Nemá cenu nadávat dítěti, že má reparát z chemie, když rodič neměl odpověď na otázku: "Proč je nějaký benzín 95 a jiný 98?" "No, to je nějaký oktanový číslo. Ale teď neotravuj. Musím řídit." Prostě lepší vztah mají k chemii ty děti, které se dozvědí, že uhlíky se řadí do vláken a když je jich pohromadě osm, tak je to oktan, anobrž benzín. Oktany se dělí podle toho, jestli jsou přímé, nebo se větví (isooktan). To určuje zápalnou teplotu benzínu v motoru, a proto se stanovuje poměr mezi větvenými a přímými oktany, tzv. oktanové číslo. Pak se může rozvést debata, zda benzín patří či nepatří mezi aromatické uhlovodíky, když tak smrdí, a zda oktanové číslo mění barvu benzínu (Special vs. Natural) či zda může být vyšší než sto. A najednou bude mít syn k chemii lepší vztah, páč může tak dělat na tatu haura. Tedy rodič by sám neměl na své průběžné vzdělávání rezignovat.
"Mamí, potřebovalas někdy k něčemu vektory?" "Myslím, že ne." "Tak já se je taky učit nebudu." To je výrok jednoho gymnasisty s mámou účetní. Na druhou stranu mi napsal jeden fyzik z CERNu na okraj naší diskuse o Feynmanovi: "...například vektorový součin. Ten se matematikům moc nelíbí, protože je definovaný pouze ve 3D. Každopádně vektory se vždycky hodí." Pravda, jak vidíme na mamině účetní - vždycky ne, ale přesto by je měli gymnasisté znát, neb nikdy nevědí, kdy se jim budou hodit. Potřeboval jsem je nejednou i já, a to jsem jen psycholog.
Každopádně k neúspěchu je předem odsouzená generace, která se ani nesnaží se ovládat a pracovat neumí ani se šuplérou, ani s vektory. Za to má pocit nároku, že nepřežije bez značkového oblečení, chytrého mobilu a rychlého připojení k Internetu. Jenže budoucnost zpravidla patří ne těm, kdo jsou in, ale spíš těm, kdo začínali out. Koneckonců je to pravidlo celé evoluce, protože skutečné „in“ jsou prokaryotní bakterie v oceánech, ne nějaké eukaryotní suchozemské opice...